Zaujalo nás

07.03.2014 20:05

Soudný den - fosforečný vrchol? (období kdy budou vytěženy dostupné zásoby fosfátů na Zemi).

Soudný den - fosforečný vrchol?    Na základě uvedených zdrojů volně přeložil a upravil: Ing. Miloslav Klas, CSc.   Největší problém, o kterém jste asi nikdy neslyšeli. Poslední dobou jsou s rostoucí světovou populací, která má dosáhnout 10 mld. lidí, stále projektovány úvahy,...
08.05.2012 12:14

Globální oteplování (ochlazování) není způsobeno CO2, ale vše je trošku jinak

Globální oteplování (ochlazování) není způsobeno CO2, ale vše je trošku jinak   zpracovala AGROSCIENCE  s.r.o.   "...Skleníková hypotéza" Současná globální klimatická změna má počátek kolem roku 1850. Nemusí být zcela totožná s tímto datem v jednotlivých regionech, je to spíš...
06.05.2012 13:19

Ceny potravin budou již jen růst a svět čekají další potravinové krize

Ceny potravin budou již jen růst a svět čekají další potravinové krize   zpráva a data: Agroscience s.r.o.   Při výkyvech na trzích, zejména pak v roce 2007-2008, bylo patrné, že z nějakého důvodu se mění stejně ceny zemědělských komodit a ropy stejným směrem, jsou na sebe...
06.05.2012 13:11

Lék pro zemědělství existuje - a určitě není jen jeden

Lék pro zemědělství existuje - a určitě není jen jeden   Zemědělská společnost Chrášťany s.r.o. odkazy na články: Agroscience s.r.o.   Přinášíme názory a analýzu současné situace od  Doc. Ing. Františka Čuby, CSc., legendárního předsedy JZD Slušovice, který byl za socialismu...
06.05.2012 11:29

Ropný zlom - konec ropy?

Ropný zlom - konec ropy?    zpráva a data: AGROSCIENCE s.r.o.    V poslední době se diskutuje o tom, zda ropa je již na hranici  těžby či nikoliv. Dozvěděli jsme se, že tzv. ropného vrcholu (viz-docs.google.com/open?id=0B2OrqAuQ5mPKY2xkZ0Nfb2NDSjA) bylo již dosaženo a...

Zaujalo nás

11.05.2021 11:21

Nebylo zrovna na výběr - Vidlák, vidlakovykydy.cz

Nebylo zrovna na výběr

So, 08. 05. 2021, 00:00

Autor: Vidlák
www.vidlakovyky.cz

Štítky: Protektorát, Druhá světová válka, Osvobození

Odkaz na článek zde

Dnes máme opět to výročí, které se v posledních letech moc nehodí. Máme přece hentu prozápadní orientaci... a 70% našeho průmyslu je napojeno na Německo. A naši západní bratři nám kážou plivat na východ a moc nezdůrazňují, že to stejně nerozlišují a že jsme pro ně stejný póvl jako Rusové. A tak nám tu vznikly i příslušné ústavy, které narovnávají dějiny, ba dokonce i BISka má obavy z učení proruského narativu v učebnicích a vyrojilo se mnoho vykladačů dějin, kteří podpořeni správnými granty ukazují všechna válečná negativa výhradně na straně SSSR a všechna válečná pozitiva výhradně na straně protektorátu. 

Smůla dnešních vykladačů dějin je ovšem v tom, že za osvobození naší vlasti zaplatilo životem 140 tisíc "Rusáků" a skoro žádný Američan. Smůla dnešních vykladačů je v tom, že jsme byli osvobozeni od jha, které nás mělo vyhladit. Zcela a absolutně. Náš německý pán nás chtěl pracovně vyzužitkovat do mrtě a pak se s námi vypořádat podle již vyzkoušených vzorů z Draslovky Kolín. Smůla dnešních vykladčů dějin je v tom, že celé naše dějiny po roce 1945 jsou z tohoto hlediska jednoduché a křišťálově průhledné. V roce 1945 jsme byli osvobozeni od vyhlazení. Tečka. 

Další smůla dnešních vykladačů je v tom, že jsme se sice našemu osvobození snažili pomoci, ale ve skutečnosti jsme pomohli asi tolik, jako myška v té pohádce o řepě. Osvobozování naší vlasti stálo hodně české krve a hodně českých životů. Nevykašlali jsme se na to. Ale je nepopiratelnou skutečností, že bez těch dalších sto čtyřiceti tisíc životů jiných mladých kluků z ruských stepí, bychom si neosvobodili ani ždibec a bez krve milionu ruských kluků by Patton musel projevit sakra genialitu, kdyby se měl probíjet do Německa a v cestě by mu stálo těch 80% německých vojsk, které se na východě staraly, aby Rusové padli za svou vlast. 

Ono se to dá okecávat celkem libovolně, ale ve skutečnosti jsou to strašně jednoduché počty a snadný výběr. Naši předci byli nuceni žít pod pánem, který měl připravené likvidační plány, měl vymyšlené postupy, měl na to i technická řešení a jen ho zdržela poněkud náročná válka a tak bylo zapotřebí chvíli počkat. Podlidi museli dělat v továrnách. Ale... osud byl jasně daný. Až podlidi dodělají svou práci, budou zlikvidováni. A podlidi neměli žádnou možnost na tomto osudu něco změnit. Podlidi zůstali podlidmi i když uměli německy. Zůstali podlidi i když kolaborovali a udávali. Zůstali podlidi i když byli chytří, vzdělaní, i když měli zlaté ruce. Podlidi mohli jedině zůstat podlidmi. Rasové zákony nic jiného nepřipouštěly. 

A pak tu byl druhý osud. Mít nové pány, kteří si při osvobozování znásilní nějaké holky, ukradnou nějaké vysavače, jízdní kola, budou se místy chovat neurvale - prostě budou to normální soldáti, co čtyři roky nasazují krky. Budou tu rabovat pod hrozbou trestu smrti. Některé za to i popraví, jiným to projde. Prostě válka... 

Kromě vyhlazení jsme měli jen možnost mít nové pány, co budou chtít změnit strukturu ekonomiky, co zasáhnou do vlastnických vztahů, co tu nastolí svůj dělnicko rolnický režim, kteří budou vystupovat proti bohatým, budou vystupovat proti intelektuálům, tu a tam někoho oběsí vlastně bezdůvodně, tu a tam někoho zavřou do Jáchymova... 

Ale... Češi pro ně nebyli podlidi. Češi se museli přizpůsobit, držet hubu a krok, ale.... mohli žít. Nebyli určeni k celonárodní likvidaci. K likvidaci jsou určeni ti, kdo nepochopili nové pořádky a vystupují proti nim. Ale ostatní... ti mohou žít. Ne v ráji. Ale mohou žít. Kapitalističtí synkové se mohou zříct svých tatíků, mohou vstoupit do strany a udělat komunistickou kariéru. Farářští synkové mohou ve škole recitovat poemu Stalin... a dostanou posudek na studia. Kulacké dcerky mohou vstoupit do Pionýra, angažovat se... a tu a tam jet na dovolenou v Jugošce. Tisíce, desetitisíce lidí to tak udělali...

A ti ostatní, pokud byli ticho a nedělali bordel, tak si jezdili na chalupy a co roce 89 měli čím cinkat. Ty klíče byly od domů, bytů, aut, chatiček, motorek... 

Ve skutečnosti dějiny nabízely jen dvě cesty. Chcípnout pod Hitlerem a nebo žít pod Stalinem. A pro každého, kdo si zkusil pobyt v koncentráku, kdo věděl, jak na tom z hlediska nacistické ideologie je, tak ten měl svůj výběr strašně snadný. Češi měli za protektorátu jediný úkol - uvolnit prostor.  Za SSSR už měli za úkol chcípnout "jen" ti, co nepochopili situaci. Z nacistického osudu se nedalo vykoupit žádným podpisem anticharty, podpisem poučení z krizového vývoje ani udáním spolustudenta, že není dost nadšeným komunistou. Nedalo se dělat nic, protože jsme pro nácky nebyli lidi. 

O těchto cestách se nerozhodlo v Praze. Češi na tomto rozhodování neměli od začátku žádnou účast. Celá ta zasraná válka začala rozhodováním o nás bez nás a také rozhodováním o nás bez nás skončila. My jsme neměli co kecat ani do Mnichovské zrady ani do Jaltské konference.


Vždycky když někdo dává rovnítko mezi nacismus a komunismus, tak mu říkám tohle - Pro Stalina náš národ nebyl určen k vyvraždění ani k přesídlení, pro Hitlera ano. Pro Stalina jsme nebyli určeni k otrocké práci, nezavřel nám vysoké školy. Hitler ano.  Stalin chtěl, abychom byli ruští bratři, abychom milovali Moskvu, abychom milovali komunismus. Hitlerovi to bylo úplně jedno. Ten chtěl, abychom pracovali a pak zdechli. 

Tohle z dějin nevymaže ani deset Berndtů Possetů, ani dvacet Herrmanů, ani sto ústavů pro dokumentaci totalitních režimů. Tohle z dějin nevymažou ani všechny hříchy, kterých se u nás Sovětský svaz dopustil. A že jich nebylo málo. Nacistické Německo totiž nebylo nějaký tuctový okupant. Nacistické německo nebylo tuctovou velmocí, která si jela svojí velkou politiku bez ohledu na ty malé. Nacistická ideologie nebyla tuctovou ideologií, která touží lidi získat na svojí stranu a vzbudit v nich lásku k sobě. Všechny excesy, kterých se tady dopustili stalinovi pohůnci a jejich čeští poskoci totiž nejsou dost velké na osud, který nám naplánoval Hitler a jeho kamarádi. 

Tuctové okupanty jsme měli až po Hitlerovi a máme je i teď. I když.... v poslední době mám pocit, že už zase vzniká učení podle kterého jsou někteří určeni k podřadnosti a nemohou se z toho nijak vykoupit. Koneckonců i ti muslimové vás nechají žít, když přijmete Islám. Máte možnost, jak přežít. Nenutím nikoho, aby takovou možnost přijal, ale u nácků vůbec neexistovala. Nemohli jste odříkat přísahu a stát se tak árijcem. 

Neposlouchám dnešní nářky nad tím, že jsme v roce 48 mohli něco udělat jinak. Nebo že jsme mohli něco udělat jinak v 68. Že stačilo je trochu a mohli jsme být jako západní Německo. Ne nemohli jsme být nic jiného než co jsme. Neměli jsme na výběr. Neexistovaly jiné síly ke kterým jsme se mohli přidat a naše dějiny mohly ubíhat jinudy. Mohli jsme tenkrát udělat jedinou věc a tu jsme také udělali. Vítali jsme Rudou armádu jako osvoboditele. Protože to bylo mnohem lepší, než si přát pokračování Protektorátu. Žádné jiné možnosti jsme na výběr neměli. Kde bude demarkační linie, na to se nás nikdo neptal.

Ani tenkrát ani teď jsme nežili jak jsme chtěli. Svět se netočí kolem České republiky.  Ale žili jsme a žijeme alespoň tak, jak to jde. A mezi námi... na to v jakém prostoru žijeme a co se na nás tlačí, neděláme to úplně špatně. 

Odkaz na článek zde

04.05.2021 12:37

Kniha Rej masek - Karel Nedbálek, Naděžda Malinová

Kniha určitě velmi zaujme čtenáře moderovaným komentářem k myšlenkovému odkazu Doc. Ing. Františka Čuby, CSc. (*23.1. 1936 - +28.6. 2019), který měl podobu nikdy nezveřejněných "Úvah" (2018-19) nad tématy zemědělství, ekonomiky, školství, justice a dalších, v souhrnu 13 oborů. K jednotlivým oborům je provedena vždy základní analýza, jsou pojmenovány vždy největší problémy a vždy je navrženo efektivní řešení. Kniha je vhodná jak pro ekonomy, zemědělce, pedagogy, řídící pracovníky všech úrovní, zdravotníky, politiky, ale i podnikatele všech oborů, všechny vlastence a aktivní občany ČR. Zejména však kniha zaujme a potěší všechny, kteří osobně či jen zprostředkovaně znali (a obdivovali) osobnost a dílo jednoho z nejinspirativnějších československých podnikatalů z posledních 50 let - pana Doc. Ing. Františka Čubu, CSc. 

Počet stran:    210
Rozměry:        14,5 x 21 cm
ISBN:              978-80-270-9202-4
Rok vydání:     2021     

Cena knihy: 286 Kč

Knihu také můžete zakoupit:

AGROSCIENCE spol. s r.o.
Chrášťany 175, 270 01 Kněževes

e-mail: agroscience@seznam.cz

Tel.: 606 850 755

 

Zemědělská společnost Chrášťany s.r.o.
Chrášťany 172, 270 01
e-mail: zschrastany@seznam.cz
Tel.: 313 582 308

    od 8:00 - 15:30

 

Níže přinášíme ukázky z knihy:

24.04.2021 20:36

Které evropské země používají nejvíce pesticidů? -

Které evropské země používají nejvíce pesticidů? 

 

Autor: VSa
Argument, 24.4. 2021

Odkaz na článek zde

 

V rámci Evropy můžeme sledovat velké rozdíly mezi zeměmi ve spotřebě pesticidů. Ke snížení jejich používání mohou přispět zemědělské roboty.

Svou „Zelenou dohodou“ si EU klade za cíl snížit používání pesticidů v evropském zemědělství na polovinu do roku 2030. Francie je v současné době jedním ze tří největších evropských spotřebitelů pesticidů spolu se Španělskem a Itálií. Číslo samozřejmě korelovalo s velikostí zemědělské oblasti, přičemž Francie byla největší v Evropské unii před Španělskem.

Podíváme-li se na spotřebu pesticidů ve srovnání s obdělávanou oblastí, Francie je nad evropským průměrem, není však součástí prvních tří největších uživatelů. Podle Organizace pro výživu a zemědělství (FAO) spotřebovalo francouzské zemědělství v roce 2018 4,3 kilogramu pesticidů na hektar obdělávané půdy (proti 3,1 kg v EU). Jak ukazuje infografika, údaje se pohybují od více než 8 kilogramů na hektar v Nizozemsku, na Kypru a v Belgii až po méně než jeden kilogram na hektar ve Skandinávii a pobaltských státech.

Povaha a množství použitých pesticidů se velmi liší v závislosti na druhu plodiny, a proto můžeme pozorovat velké rozdíly mezi zeměmi. Malé státy, které mají rozvinuté velmi specializované zemědělství s intenzivními plodinami (jako jsou brambory, řepa nebo dokonce vinařství), mají sklon dosahovat nejvyšších hodnot.


Spotřeba pesticidů v kilogramech na hektar obdělávané půdy v roce 2018.
Zdroj: Statista

 

Odkaz na článek zde

23.04.2021 08:15

David Martínek: Proč je ochrana domácího zemědělství životně důležitá - Petr Hampl

David Martínek: Proč je ochrana domácího zemědělství životně důležitá

 

“Díky skvělé spolupráci demokratické opozice ve Sněmovně a Senátu, kde máme většinu, jsme právě definitivně zamítli kvóty na české potraviny. Ty měly omezit Čechům výběr potravin ze zahraničí a tento absurdní socialistický experiment tak naštěstí ani nezačne.”

Citace, Pekarová, TOP09, duben 2021

Dovedu pochopit, že každá země má lidi, kteří své vlastní zemi systematicky škodí.  Problémem je, když tito lidé fungují v parlamentu. Pak dokáží poškodit vcelku rozumný směr, kterým je například podpora a ochrana domácího zemědělství.

Proč je ochrana domácího zemědělství tak důležitá?

Pokud se stát nedokáže postarat o ochranu domácí zemědělské produkce, obvykle se stane to, co u nás po roce 1989. Místní domácí zemědělské podniky se dostanou do přímé a nelimitované konkurence s globálními producenty. Globální producenti při vstupu na nově otevřený trh pochopitelně uvolní superlevné a dotované potraviny, zeleninu, maso. (Např. Kaufland, jablka v cenách r. 1998 – 5 korun/ kg.)

Postupně začnou likvidovat farmy, zemědělské statky,
chovatelské farmy a provozy. 

Jejich produkci pohotově nahradí velcí globální výrobci a řetězce.

Lokální zemědělci a místní podniky pod cenovým tlakem (a také tehdejší zastaralosti provozů, nižší produktivitě, změněným podmínkám trhů) nedokáží obvykle účinně konkurovat. Postupně začnou likvidovat farmy, zemědělské statky, chovatelské farmy a provozy. Jejich produkci pohotově nahradí velcí globální výrobci a řetězce.  Domácí produkci nakonec nahradí dovozy.

Je štěstím, když se místní produkce dokáže takovému postupu bránit. A například vzniknou místní domácí sítě, firmy, nebo i dejme tomu české koncerny, které jsou schopny v konkurenci obstát. A které v zemi i platí daně.

Nicméně, u nás, samozřejmě tuhle logiku věci pomíjíme. Po čase, když převažují dovozy, lidé si situaci uvědomí a začíná volání po “obnově”. To už zde také proběhlo. Ale vzhledem k dotované ceně, podmínkám produkce a distribuce, kterými funguje globalizovaný trh, je velmi složité domácí provozy obnovovat a obnovit.  Navíc lidé už změnili návyky a stali se na řetězcích plně závislí. Takto, v kostce řečeno, proběhla tržní transformace zemědělství po revoluci.

Pokračování je jednoduché. V okamžiku, kdy domácí a lokální konkurenti zmizí, nebo jsou v celkovém objemu malí a slabí, ceny začnou opět růst.
Nastane i diference v kvalitě. Zatímco v domácích podmínkách producentů, např. Španělska, Itálie nebo Francie jsou standardem vysoce kvalitní potraviny, zelenina i maso, pro vzdálené distribuční trhy, jakým je dálněvýchodní Česko, je určena produkce, kterou by zmíněný Španěl, Francouz, Ital nebo Holanďan nevzal do úst. Kdo nevěří, nechť si najde lokaci El Ejido ve Španělsku, kde se vyrábí zelenina, kterou nakupujete v marketech.

V okamžiku, kdy domácí a lokální konkurenti zmizí,
nebo jsou v celkovém objemu malí a slabí, ceny začnou opět růst.
Nastane i diference v kvalitě.

Tady se argumentuje tím, že ochrana domácího trhu je socialistický přežitek. No, bohužel, není tomu tak. Kdyby tomu tak bylo, jak Francie, tak Německo, Nizozemí, ale i další státy EU by tak tvrdě a nesmlouvavě nehájily vlastní zemědělství. Pravdou také je, že politici v těchto zemích by si něco podobného, jako předvádí TOP09, nedovolili. Například ve Francii, v okamžiku, kdy se sáhne na zemědělce, vyrážejí traktory s vlečkami hnoje a farmáři stávkují; politici před tlakem domácích farmářů obvykle couvnou. Protože je velmi razantní a nevybíravý.

Výsledkem je dnešní struktura dotací do zemědělství EU. Země, kde se farmáři v minulosti tvrdě bránili, v praxi dnes pobírají největší dotace. U nás je to jinak. Domácí trhy nikdo nehájil. A když se o to pokusíme teď, výsledek je jaký je. Tady si paní poslankyně navíc klidně vyvěsí slogan, že zamítli kvóty na domácí potraviny. A nic neděje.

Já bych vcelku uvítal, kdyby se rozjely traktory s vlečkami a příslušným poslancům by se zemědělci odměnili po zásluze. Zaházel bych těm lidem kancly hnojem. Hnůj ke hnoji. Ve stylu nejlepších evropských zemědělských tradic. A možná by se měli přidat i čeští výrobci potravin.

Já bych vcelku uvítal, kdyby se rozjely traktory s vlečkami
a příslušným poslancům by se zemědělci odměnili po zásluze.

Dál. Zemědělské dotace tvoří 38% z rozpočtu Evropské unie. Vyjádřeno sumou, jde o částku 41 miliard Euro (cca 1 bilion Kč) každý rok. Mezi největší příjemce patří Francie, Německo, Nizozemí, Španělsko, Polsko. My jsme někde ve zadní části tabulky, v procentech podílu. U nás se z celé zemědělské agendy veřejně řeší samozřejmě, jak jinak, Babiš, řepka a dotace Agrofertu.

To podstatné se k uším lidí nedostane. Nemá smysl donekonečna hořekovat nad faktem, že dnes jíme druhořadé potraviny. Že potraviny, zelenina, maso i výrobky z potravin cestují tisíce kilometrů. Namísto toho, aby byly vyrobeny a spotřebovány v místě vzniku. Že cestující zelenina během přepravy a skladování hnije a je běžné, že se během distribuce vyřadí až 46% z celkového sklizeného objemu.  Žijeme v globálním kapitalismu.

U regálů marketů nad tím patrně většina lidí nepřemýšlí. Řeší jen cenu. A ta, jak všichni dobře pozorují, průběžně roste. S velkou pravděpodobností budeme i v budoucnu spotřebovávat drahé potraviny, vyráběné v lokacích, vzdálených tisíce kilometrů, chemizované a speciálně šlechtěné, ze široké diverzity plodin a typů budeme používat výhradně jen superodolné plodiny, které vydrží metody intenzivního zemědělství, chemizaci, transport, skladování a distribuci. Za souběžného dotování EU. Namísto toho, abychom pěstovali tady doma.

Co se dá dělat? Přemýšlet nad tím, komu vlastně dáváte hlas. Pro příznivce té jalové paní: Možná to netušíte, ale existuje prakticky přímá úměra mezi tím, co vás zastupuje v parlamentu a tím, co nakonec nakupujete v regálech marketů.  Existuje i relace mezi tím, co si v globálním marketu nakoupíte a doma spotřebujete a tím, jak jste na tom se zdravím.Za druhé. Možná, když už máme politiky, jaké máme, by bylo snad i dobře přímo podporovat ty, kteří se o domácí zemědělskou produkci tady v Česku snaží.

Existuje prakticky přímá úměra mezi tím co vás zastupuje
v parlamentu a tím, co nakonec
nakupujete v regálech marketů

Pod článkem dávám seznam a linky na české farmáře a zemědělské podniky, kteří pěstují doma v Česku. Možná každá jedna bedýnka od domácího farmáře nebo zemědělského podniku by mohla přispět k tomu, abychom tady postupně obnovili české, lokální a dodejme normálně fungující a prosperující zemědělské a faremní provozy.

A časem i samozásobitelnost v přijatelných cenových relacích u potravin, u kterých je to možné. Dobrou cesta je podpora a ochrana domácího farmáře, domácího zemědělství a domácích výrobců. Až teprve v druhé řadě stojí globalizovaný obchod, který má pouze doplnit to, co si na vlastním trhu nedokážeme rentabilně a efektivně vypěstovat a následně sami vyrobit.

Odkaz na článek zde

 

22.04.2021 08:55

Potravinová soběstačnost pod palbou zahraničních zájmů - Argument, Ilona Švihlíková

Potravinová soběstačnost pod palbou zahraničních zájmů

 

Ilona Švihlíková

Argument, 15.4.2021 

 

Odkaz na článek zde

 

Ekonomka Ilona Švihlíková ukazuje, proč českým politikům vadí potravinová soběstačnost a co vlastně tento pojem opravdu znamená.

Jak se dalo očekávat, zákon podporující zastoupení českých potravin v zahraničních řetězcích neprošel. Z projevů opozičních poslanců kromě naprosté neznalosti problematiky, čišela skutečná, ryzí nenávist vůči této zemi. Kampaň Prouzy a spol. směřující na strašení zdražením potravin byla očividně úspěšná, zahraniční zájmy si u nás rozvracet nedáme!

Pojďme se nejprve podívat na to, co vlastně ta potravinová soběstačnost, k níž měl navrhovaný a destruktivně arogantním Senátem smetený zákon přispět. Míru ignorance tématu zesiluje to, kolik „ekonomů“ se domnívá, že potravinová soběstačnost znamená automaticky autarkii, tedy uzavřenou ekonomiku, která nic nevyveze, nic nedoveze, což by vedlo k tragédii, že by se nedala koupit avokáda.

Klasická definice říká, že potravinová soběstačnost ukazuje na rozsah, v němž může země uspokojit své potravinové potřeby z domácí produkce. FAO čili Organizace pro výživu a zemědělství přitom bere v úvahu mezinárodní obchod a pracuje s tzv. „self-sufficiency ratio“ (míra soběstačnosti), přičemž vzoreček vypadá stručně takto:

výroba x 100/ (výroba + import – export)

Již základní definice autoritativní instituce, jakou FAO je, tedy ukazuje, že autarkní úvahy jsou zcela mylné. Tento princip lze použít i u jednotlivých plodin.

 

Obrázek dle FAO

Potravinová soběstačnost tedy není spojena se zcela uzavřenou ekonomikou. Neznamená, že země s potravinami neobchoduje. Koncept není zdaleka tak černobílý, jak tvrdí jeho kritici, kteří ho vlastně staví na bázi ekonomické úvah („racionálně“ dovezu potravinu) X politické úvahy (a zastánci koncepce potravinové soběstačnosti budou okamžitě označeni za odporné nacionalisty, kteří odmítají blaho ze Španělska dovezených rajčat).

Kritici také často zaměňují cíl a nástroje, jak toho cíle dosáhnout – což je právě v souvislosti s návrhem zákona (jakkoliv byl nedokonalý) klíčové. Pro pořádek ještě uveďme, že potravinová bezpečnost je jiný koncept, neboť se nekoncentruje na domácí trh (a proto tolik konvenuje liberálům).

Historický pohled nám objasní, že podpora konceptu potravinové soběstačnosti se odehrávala ve vlnách. Zatímco byl populární až do 70. let, od 80. let (nikoliv náhodou s růstem vlivu neoliberalismu) upadá v nemilost. Neoliberální politika je esenciálně o spoléhání se na „efektivní“ zahraniční trhy. Vznik WTO, Světové obchodní organizace, byl provázen velmi zajímavými názory na zemědělství, například byly zcela ignorovány asymetrie mezi zeměmi, zejména vysoké dotace tohoto sektoru vyspělými zeměmi. Tento problém se ovšem vrátil jako bumerang ve vyjednávání tzv. kola Dauhá, kde právě přístup na trhy v oblasti zemědělských komodit se stal jedním z témat, kvůli kterým se celá WTO ocitla v hluboké krizi.

Zájem o potravinovou soběstačnost byl oživen v souvislosti s potravinovou krizí 2007/2008, nyní kvůli pandemii opět zájem o koncept roste. Samozřejmě najdeme země, které se navzdory masivní kritice nikdy ideje potravinové soběstačnosti nevzdaly (Čína, Indie, Jižní Korea).

Odpůrci potravinové soběstačnosti jsou tedy povětšinou zastánci neoliberální globalizace. Globální potravinový systém je pro ně symbolem efektivity. Jenže, podobně jako u komplexních výrobních řetězců, i zde vidíme, co mohou napáchat faktory jako je omezení dopravy, obchodu, války nebo pandemie. Kritici potravinové soběstačnost rádi hovoří o „volném trhu“ (zde je opět vidět dobře vazba na neoliberální myšlení). Volné trhy u zemědělství jsou skutečně pozoruhodná konstrukce. Vyspělé země tento sektor vesměs masivně dotují (protože uznávají jeho specifičnost a strategický význam), v rámci EU samotné je patrné, do jaké míry je trhy oligopolizován (viz zpracování vepřového masa). Navíc je potřeba zdůraznit, že kromě evropského systému dotací, některé země poskytují národní dotace, které nejsou často na první pohled vidět – například zemědělci neplatí sociální pojištění atd. Volný trh je tedy v reálu naprostá fikce.

Povšimněte si také, že odpůrci potravinové soběstačnosti používají velmi silný slovník (nesmysl, cesta k hladomoru) a strašení (všechno zdraží!). Jejich pozice je taková, že už předem vylučuje jakoukoliv debatu – není divu, protože neoliberálové toto téma prostě chtějí shodit ze stolu. Realita indikuje, že se právě z jejich strany jedná o ideologické argumenty, za nimiž prostě stojí mocné zahraniční zájmy (v našem případně jak zahraničních řetězců, neboť jsme si na počátku 90. let nechali zničit a zahraničím převzít maloobchodní síť), tak i zahraničních výrobců.

Klíčová je odolnost potravinového systému jako celku, strategickým, bezpečnostním úvahám odpovídá cíl mít pokryté vlastní potřeby bez ohledu na externí okolnosti. Soběstačnost může tedy zvyšovat bezpečnost celého potravinového systému, jak právě pandemie a narušení výrobních řetězců dobře indikují. Soběstačnost, a to je potřeba zdůraznit pro další argumentaci, je o domácích kapacitách a jejich rozvoji. Klíčová je přidaná hodnota, a už jsme u problému, který se jak červená nit táhne celou českou ekonomikou.

Ti, kteří odmítají potravinovou soběstačnost, jsou ti stejní, kteří si tak libují v levné práci, v podřízeném nedůstojném postavení českých pracovníků vůči zahraničním korporacím.

Soběstačnost, respektive cesta k ní (neboli oslabení nesoběstačnosti), může demonstrovat, že decentralizovaný systém je odolnější, než je závislost na několika málo světových dodavatelích. Kromě toho soběstačnost má i své ekologické aspekty (omezení dopravy na velké vzdálenosti, konzumace místních potravin), zdravotních (konzumujeme to, co je pro nás přirozená součást stravy). Soběstačnost je součástí konceptu lokální ekonomiky (udržení lidí a zdrojů v lokalitě).

Pro mě osobně je soběstačnost a cesta k ní především vyjádřením odpovědnosti – vůči půdě, vůči krajině, vůči tradici (a chcete-li, i když to možná zní pateticky, vůči vlasti a vůči odkazu předků).

K soběstačnosti ale nevede jen cesta přes zákony (zejména pokud v cestě stojí permanentně škodící Senát). Soběstačnost umožňují výrobní metody, které nejsou závislé na externích faktorech, tedy nové způsoby zemědělství, jako třeba vertikální farmaření, nebo aquaponie.

Jistě jsou možné i obchodní restrikce (jako vidíme v Rusku, kterému uvalení sankcí a protisankcí pomohlo dosáhnout potravinové soběstačnosti). V rámci EU toto možné není. Jenže, jak už jsme v !Argumentu také psali, řada zemí disponuje „soft“ mechanismy, které dokáží dovoz zahraničního zboží pěkně znepříjemnit. Někteří zemědělci se mohou podělit o historky týkající se pokusu vyvézt jahody do Rakouska. Sháněli různá potvrzení tak dlouho, až museli nakonec jahody odvézt, protože by se zkazily. Ale oficiálně žádné překážky volného obchodu samozřejmě neexistují, že…

K dalším možnostem patří podpora spotřebitele (jeho informovanost, přehledné a transparentní značení výrobků). Tato podpora ale má své meze. Spotřebitelé, vzhledem k deformacím daným dotacemi, bohužel vůbec nemají tušení, jaká je reálná cena potravin (a čím dál menší ponětí, jak potraviny vlastně „vznikají“). V zemi, která navíc i vinou vládních politik směřuje znovu ke mzdové divergenci, stále hraje velkou roli cena – extrémně velká ve srovnání se zeměmi vyspělejšími.

Osobně si myslím, že je potřeba se podívat na politiku řetězců. Zemědělec je totiž „zcela na konci“ výrobního řetězce, a tak v nejslabší pozici. Nemylme se, farmářské trhy jsou roztomilá věc, ale je to malý doplněk, který pozici zahraničních řetězců nijak neohrožuje. Podobně je to s prodejem ze dvora dalšími formami. Pro městského liberála je takový trh na Náplavce sice „cool“, jenže ekonomický dopad je naprosto minimální. Je tedy potřeba prozkoumat politiku řetězců, jejich praktiky vůči zemědělcům. Je to snad v pořádku, když vykupují brambory za 2,50 Kč za kilo a prodávají za 20 Kč?

Jako makroekonom samozřejmě ideální řešení vidím ve vytvoření „kontrastruktury“ proti řetězcům. Neboli vytvoření národního řetězce, ideálně na družstevní bázi, který by pokrýval zpracování až k odbytu.

Kdo je proti soběstačnosti, víme. Politici odkryli karty možná více než by jim samotným bylo milé a ukázali, komu jsou loajální.

Zastánců potravinové soběstačnosti není málo, a dopady pandemie jejich argumentům dodají další důraz. Téma takříkajíc leží na ulici, zvedne ho nějaká politická síla? Nebo to bude muset jít, jako tak často v této zemi, zdola?

Čtenářům doporučujeme záznam z konference o potravinové soběstačnosti, který najdou zde.

Odkaz na článek zde

19.03.2021 13:08

Liga pro zdravé české potraviny: Pokud se novela zákona o potravinách neschválí, bude opravdu zle

Liga pro zdravé české potraviny: Pokud se novela zákona o potravinách neschválí, bude opravdu zle

19.03.2021 9:30

ROZHOVOR „Co bude s českým spotřebitelem, zemědělskou výrobou a životním prostředím, pokud nebude schválený v plném rozsahu pozměňovací návrh zákona o potravinách?” ptá se agrárník Zdeněk Jandejsek a nastiňuje možný budoucí scénář.

 

Negativně se vyjadřujete vůči vystupování některých představitelů naší republiky. Co konkrétně vám vadí?

Současné vystupování Tomáše Prouzy, Stanislava Polčáka a dalších přisluhovačů zahraničního kapitálu a těch, kteří usilují o maximální závislost našeho státu na starých zemích Evropské unie a o vytvoření koloniálního státu z České republiky, mystifikují naše obyvatelstvo o negativních důsledcích při schválení zákona o potravinách, konkrétně podílu českých potravin na pultech maloobchodního prodeje v prodejnách s podlahovou plochou nad 400 m2.

To, že tato povinnost prodávat české základní potraviny na domácích pultech v objemu 55 procent v roce 2022 je nerealizovatelná, nekontrolovatelná a dojde k poškození českých spotřebitelů a je porušením pravidel jednotného vnitřního trhu EU, je záměrná lež, která poškozuje české zájmy. 

Tato povinnost je realizovatelná i kontrolovatelná, jelikož jde o 131 položek základních potravin, jako jsou různé druhy domácí zeleniny, ovoce, brambor a výrobků z nich, pak jde o všechny druhy masa (s výjimkou rybího masa) a doma vyráběné výrobky z nich. Každý druh zboží má svou skladovou položku při běžné evidenci. Kontrola bude jedenkrát za rok po účetním ukončení roku, kde se u všech 131 položek udělá hmotnostní součet a spočítá se procento českých potravin, to jest v Česku vyrobených z české suroviny. Neznamená to, že 55 procent českých potravin musí být u každé položky, ale jde o průměr. Například vepřové maso bude třeba jen 40 procent a mléko například 80 procent tak, že není třeba strašit výpadkem zboží na pultech a nedostatkem sortimentu. Nejde o nic jiného než o to, aby maloobchodní prodej, který je v rukách těch států, které likvidují naše zemědělství a potravinářský průmysl, požadoval výrobky vyrobené v Česku. 

Není důvod dál likvidovat české výrobce, přestože vyrábějí pod jednou z nejvyšších kontrol v Evropě a zboží se dodává ze vzdálenosti desítek kilometrů, dává se přednost dováženému zboží. Český výrobce pak musí zboží vyvážet za hranice za nevýhodné ceny. 

Lži o porušení pravidel jednotného trhu EU jsou směšné. EU porušuje jednotný trh EU již třicet let. Po vstupu do EU k nám jiné státy navážely zboží za dumpingové ceny a po vstupu do EU byly nastavené nejednotné podmínky v podporách starých a nových zemí a systematicky likvidovaly náš trh s potravinami. 

To mohli řešit pan Prouza jako náměstek ministra financí pro finanční služby, Evropskou unii a mezinárodní vztahy (2004–2006) nebo jako státní tajemník pro evropské záležitosti při Úřadu vlády ČR (2014–2016) i pan Polčák jako europoslanec v čele opozice již šestnáct let. Místo aby řešili porušování přístupové smlouvy ve vztahu k Česku, řeší zájmy zahraničních investorů k ovládnutí zemědělství a potravinářství tak, jak tomu bylo v průmyslu. Nestačí, že jsme v převážné části průmyslu jen námezdní pracovní síla a veškeré zisky ve výši cca 500 miliard korun se odvezou každý rok z České republiky, vše směřuje k tomu, aby tak bylo i v zemědělství a potravinářském průmyslu. 

 

Jak by to tedy podle vás mělo vypadat?

Úkolem naší vlády, českého Parlamentu a Evropského parlamentu je hájit zájmy svých voličů a národní zájmy České republiky, pokud tomu tak nebude, staneme se brzy další zemí Německa.  

Co bude mít spotřebitel na pultech a za jaké ceny, pokud zákon nebude schválený Parlamentem (v průběhu dubna nadpolovičním počtem hlasů poslanců PSP ČR)? Bude postupně vytvářen tlak na snižování cen od zemědělců a zpracovatelů. Budou dále zvyšovány marže maloobchodních prodejců a výsledkem bude další snižování domácí výroby a další vyklízení trhu pro zahraniční producenty. Domácí podniky dále utlumí výrobu a soběstačnost i přes národní podpory se bude postupně snižovat. Výsledkem u komodit s nízkou soběstačností poroste cena dovozového zboží. Příkladem v posledních devíti měsících byla cena vepřového masa. Zemědělci museli prodávat vepřové maso za cenu 22–23 korun za kilo živé hmotnosti, přičemž běžná cena je 34 korun za kilo živé hmotnosti, to je pokles ceny o cca 34 procent, a o kolik klesly ceny vepřového? No o nic, statistika uvádí 0–2 procenta. Kde ty obrovské peníze, o které dostali zemědělci méně, jsou? Tak to bude pokračovat s dalším zbožím, jak nebude mít zboží konkurenční domácí nabídku ceny dováženého zboží, porostou velmi rychle. Příkladem jsou kromě uvedeného masa ceny ovoce a zeleniny, kde soběstačnost klesla na 25–30 procent. 

Lži pana Prouzy a jemu podobných, kde tvrdí pravý opak, jsou jen manipulace národem ve prospěch zahraničních dodavatelů. 

Zahraničnímu kapitálu nestačí ovládnutí většiny průmyslu a vývoz veškerých zisků do mateřských zemí, místo aby je u nás investoval, snaží se ovládnout i zemědělskou výrobu a ze zemědělců udělat jen námezdní pracovní sílu. Já se ptám: jaký vliv bude mít likvidace soběstačnosti a ovládnutí českého trhu s potravinami na životní prostředí u nás? Obrovský, dále se zhorší struktura pěstovaných plodin. Postupně se budou snižovat plochy, kde se pěstuje plodina zlepšující, jako jsou jetele, vojtěšky, zelenina, brambory, a uvolněná plocha bude k dispozici buď pro pěstování obilí či řepky, které se budou jako surovina vyvážet. Nebo dojde k dalšímu zatravňování půd, které nebudou mít žádný užitek, nebudou žádní konzumenti trav a plochy budou jen mulčovány a postupně budou snižovat úrodnost půdy, nebude vzduch ani život (brouci, červi, žížaly…), a půda po letech tak nebude zadržovat vodu a bude narušen potravinový řetězec. Co budou konzumovat ptáci? Naši předci po staletí půdu zúrodňovali, protože je bohatstvím každého národa a my budeme její úrodnost a obrovské přínosy pro lidstvo likvidovat? 

 

Co se podle vás stane, pokud novela nebude schválena?

O domácí výrobky by přestal být zájem a postupně by se ztlumil  zpracovatelský průmysl, který by pak nenakupoval od zemědělců produkci. Částečně to probíhá již dnes například u brambor, kterých jsou plné sklady a nabízejí se za dvě koruny plus balení za jeden kilogram a místo prodeje se z venku brambory nakupují a prodávají za 15 až 24 korun za kilogram, stejně je tomu u vepřového, nabízí se za 37 korun za kilogram v půlkách a vozí se ze Spolkové republiky Německo, Belgie a Španělska. Na naši produkci se pak hledá zákazník na Slovensku, Maďarsku a podobně. Pokud nebude nastavené povinné procento prodávaných českých potravin v maloobchodě nad 400 m2 prodejní plochy, bude pokračovat snižování domácích potravin na pultech a budou likvidováni jak zpracovatelé, tak zemědělská výroba. Dojde ke snižování zaměstnanosti a současně ke snižování ekonomicky činných obyvatel na venkově. Bude docházet k razantnímu snižování produkce a hlavně s vyšší přidanou hodnotou, to je pokles živočišné výroby. Pokud nedojde k poklesu v rostlinné výrobě, bude se vyvážet většina vyprodukovaného obilí s minimální přidanou hodnotou, a bude se zvyšovat záporné saldo zahraničního obchodu se zemědělskými a potravinářskými komoditami a dojde k útlumu zpracovatelských kapacit, kde se bude uvolňovat pracovní síla. A změní se také postavení Česka v Evropské unii. Česko se stane postupně velmi nebezpečně závislou zemí na potravinách, přestože podmínky k výrobě základních potravin jsou velmi dobré a úroveň pěstování, chovu i zpracování jsou na velmi dobré úrovni a s vysokou produktivitou práce. Při jakýchkoli problémech politických, přírodních či jiných bude Česká republika v ohrožení z pohledu dostatečného zásobování potravinami. 

Materiál vychází s podporou Ligy pro zdravé české potraviny.

 

Odkaz na článek zde

 

26.02.2021 07:34

Kde nic není... - Vidlákovy kydy, Vidlák, 26.2. 2021

Kde nic není...

Autor
 
Štítky
 

 

Prakticky každý měsíc se na Kydech objeví článek, který se vysmívá dnešním mladým krásným a chytrým, především kvůli jejich (ne)vzdělání. Hodně z těchto článků jsem napsal já sám, ale nebyl jsem jediný. Mnohokrát jsme zde konstatovali, že dnešní mladí neumějí nic opravit, neumějí vzít do ruky nářadí, nevědí, co je v přístrojích a nástrojích uvnitř a mají stále mlhavější představu o principech, jak co vlastně funguje. 

Několikrát jsem zde psal, že dnešní mladá generace přistupuje k technice systémem Harry Potter. Je zapotření znát ta správná zaklínadla a ty správné pohyby. Nemá to žádnou logiku, ani ta logika není zapotřebí. Prostě jen mačkáte správné čudlíky, přesouváte na obrazovce různé symboly, patřičně pohybujete rukama a nohama a je to. Běžný počítač i mobil jsou tak složité věci, že většina lidí (i těch starších) má jen velmi povrchní znalosti jejich funkce a programování. Většina lidí je prostě jen umí ovládat, protože měli nějaký ten kurz čar a kouzel, který je naučil příslušná zaklínadla.

Mladší generace si tento přístup osvojila u všeho. Dnešní dvacetiletý mladík už mnohdy ani netuší, co všechno je pod kapotou auta a co se tam vlastně ve skutečnosti děje, když sešlápne pedál. Stačí že se naučil zaklínadla. Technika funguje sama. A když zaklínadla přestanou účinkovat, nemá smysl se pokoušet dobrat příčiny, protože mu na to chybí deset let učení a získávání zkušeností. To se za jedno odpoledne s googlem nedožene. 

Dnešní průměrný vysokoškolák není inženýr technického oboru, ale profesionální intrikán. Na škole se naučil budovat kontakty, vysvětlili mu, jak pomocí vznešených slov nutit vidláky k vyššímu pracovnímu výkonu, naučili ho, jak se přisát na vemeno. Naučil se přerozdělovat tak, aby na něj zbylo co možná nejvíc. Má na to příslušné zkoušky i tituly MBA. Jaký má vystudovaný obor? To je úplně jedno. Nejvíc vysokoškoláků má obor o tom, koho podrazit a koho podržet. 

Trvá to už třicet let. Dávní technici, inženýři, soustružníci a zámečníci jsou tak akorát na hraně důchodového věku. Rok 89 znamenal v tomto ohledu předěl, protože právě od tohoto roku se mladí začali učit zaklínadlům a intrikám. To nebylo ze dne na den. Já jsem ještě stihl staré komunistické osnovy, takže jsem ze střední školy vylezl s nějakým sumářem dovedností (které by tenkrát zdaleka neobstály), které mohu rozvíjet dodnes a je to proces krásně přirozený a poměrně bezbolestný. Ovšem leckterý můj spolužák se už tím profesionálním intrikánem stal. 

Postupně a pozvolna tito profesionálové pletich vlezli do podniků i státní správy, díky svým znalostem ohledně podrážení a přeskakování v povyšování se dostali do nejvyšších mocenských pater a začali úřadovat podle toho, jak se to naučili. Ještě dlouhá léta je omezovali jejich podřízení, kteří byly ze starých časů. Manažerský generální ředitel měl pod sebou ještě komunistické náměstky, kteří jeho kraviny dost krotili. Ovšem profesionální intrikán se jich postupně zbavil, nebo odešli sami, nebo prostě šli do důchodu... a vedení se chopili výhradně intrikáni. Ti se samozřejmě také zbavili své konkurence a dneska jsme už došli k vrcholu - prakticky nikde ve vrchních patrech úřadů a firem se nenachází nikdo jiný, než francouzský šlechtic z období Ludvíka IV. Profesionální odhalovač nálad, který se v těchto dovednostech milionkrát osvědčil a to ho dostalo na vrchol. 

Během své kariéry odsunul z pozic celou řadu technologů, technických inženýrů, schopných techniků, protože ti nechápali, že se po nich nechce řešení problému, ale potlesk řediteli. Proces to byl samozřejmě pozvolný. Žádná výroba nemůže ze dne na den vyhodit všechny stávající vedoucí, protože by se to sesypalo, vlastně až teď v posledních letech vznikla situace, kdy už prakticky nikde ve vedení nejsou odborníci, kteří by rozuměli tomu o čem rozhodují. A pokud tam nějací odborníci zůstali, už se dávno také vyškolili v intrikování. Sice na to nemají školu, ale pochopili pravidla hry.  Umožňuje jim to celkem bezpracný život. I malá odbornost je dneska vzácná, díky tomu mají ve svých podnicích rozsáhlá privilegia, ale samozřejmě se nesmí znelíbit vedení a musejí na poradách přikyvovat přesně podle toho, jak vane vítr. Mezi sebou si pak povídají, jak jde všechno do háje, ale kdyby to samé řekli před generálním ředitelem, budou okamžitě odejíti. Přesně takhle to mám i já. S kolegy si můžeme říci lecos, ale směrem nahoru musíme přikyvovat. Nikdo nestojí o náš názor. Mají svoje. 

Proč to všechno píšu. 

Přesně v tomto stavu zastihl naší společnost covid. Je to něco nového. Věci neběží samospádem, jak to bylo v předchozích rocích. Svým způsobem je epidemie ryze technická záležitost vyžadující především technické myšlení. Logistiku s testy a vakcínami, matematiku v odhadování vývoje epidemie, výrobu zdravotnických prostředků, opravdovou propagandu pro udržení morálky.... a především nutnost si připustit realitu.

V této chvíli bojuje proti epidemii jedna skupina "odborníků" a proti nim intrikuje jiná skupina naprosto stejných lidí, jací jsou v té první skupině. Všimněte si, že prakticky nenarazíte ani na jedné straně nestranného epidemiologa, který by neměl nějaký finanční zájem spojený právě s tou epidemií.  A pokud nějaký nestranný a odvážný epidemiolog popisoval realitu příliš barvitě, byl už dávno z covid týmu odsunut. Maďar by mohl vyprávět...

Ať už jde o registrace léků či postupů, nebo jde o pohádkové obchody se zdravotnickým materiálem, nebo jde o různá léčebná centra, kliniky, ale i neziskovky hrající si na zdravotnictví, všude je to stejné. Všichni mají stejné rituály práce. Není žádný vrchní velitel, kterému by se dalo bezpečně říct, kde jsme. Žádný na to není zvyklý. Je zvyklý jen na podporu a potlesk. Pokud ta pravidla někdo náhodou poruší, nebo sebere odvahu k mluvení, je okamžitě odstraněn. Všimněte si, že celkem nejde o to, co plkáte do novin, ale strašně vadí, co říkáte na poradách. 

Pokud padne vláda i s Babišem, přijde tam naprosto totožná skupina jiných jednotlivců se stejnými korporátními manýrami. Žádný vedoucí se nikdy nedozví, co se doopravdy děje od svých podřízených. Dozví se to možná mimoděk z médií... ale spíš bude mít tolik práce s organizováním schůzek, porad a příslušných lejster, že mu nezbyde čas ani na Českou televizi. A pokud bude mít svého náměstka přes média, spolehlivě mu náměstek naservíruje přesně to, co chce ředitel slyšet. Je na to vyškolen a náměstkem se stal právě díky tomu, že dokázal včas odhalit náladu svého šéfa. 

Inu mileniálové nastoupili do řídících funkcí... No, ti trošku starší. Nejsou vůbec vybaveni ani technicky, ale ani společensky pro krizovou situaci. A těch několik málo odborníků ví přesně, kde jsou jejich limity. Vědí přesně, že si mohou myslet, ale nesmějí to říkat a už vůbec nenapsat. Vrchní velení realitu  neodhaluje, realita je prostě dohání. Je jedno, jak schopný jste manažer - už dávno jste se zbavil všech, kdo vám tvořili opozici v dobrém. Už máte jen ty, co jsou proti vám ve zlém a vedle sebe máte odborně způsobilé i odborně nezpůsobilé kejvače., kteří budou jen a jen kejvat. Do doby, dokud budete šéf. Až vás to smete, budou kejvat zase někomu jinému s přesně opačným postojem, než jaký odkývávali vám. 

Kdyby nebyl covid, přišla by jiná krize. Která by ukázala neschopnost elit a vedoucích manažerů ve stejném světle. Prostě koukáme na naprostou vyprázdněnost. Babiš byl na lopatkách, opozice mohla předvést, že to sama zvládne lépe... ale netroufli si. Protože na to prostě neměli. Neměli lepší znalosti, neměli lepší týmy lidí ve kterých by vládla na jedné straně disciplína, subordinace a kázeň, ale na straně druhé svobodné ovzduší pro možnost výměny názorů. Nebyli schopní udělat poradu, kde by se na rovinu řeklo, jaká je situace a mohlo se to říct bez postihu. Tak opozice raději stáhla ocas. A co udělal Babiš? Převzal si republiku servírovanou na stříbrném podnose? Ne, protože je na tom stejně. Obklopují ho stejné typy lidí jako Pekarovou nebo Fialu. Stále roztřesenější, stále zbabělejší, stále neschopnější lidští hajzlové, kteří zjišťují, že se po nich chtějí věci, které nikdy nedělali a vůbec nic o tom nevědí. 

Včera jsem psal, že přichází doba, kdy si každý bude muset vybrat, protože luxus stát stranou nebude k dispozici. Napsal jsem, že kdybych si teď musel vybrat, šel bych raději s Babišem než s opozicí. Ale ve skutečnosti se ještě dlouho bude ukazovat stále větší a očividnější neschopnost všech těch ministrů, náměstků, ředitelů odborů, šéfů neziskovek i mediálních tváří. Ve skutečnosti si nebudeme vybírat mezi Babišem a opozicí, protože kde nic není, ani čert nebere. 

Ve skutečnosti se ta mračna prostě vybouřit musejí. A vybírat si budeme z těch, kteří pak následky té bouře budou zvládat lépe než jiní. Zajisté jsou u nás organizace, kde se mluví na rovinu a zajisté jsou u nás šéfové, kteří nestojí o medové řečičky a netrestají své podřízené za pravdu. Zajisté jsou u nás schopní technici, kteří dokážou znovu vyškolit další generaci, aby se naučila učit. Jen už nejsou tam nahoře. Nejsou ani na ministerstvech, ani v ČEZu. Nejsou součástí vedení tohoto státu a to ani v rolích poradců. Mají někde své životy, nikde nyvstupují a v podstatě o nich nikdo neví. 

Podívejte se - covid nás teď učí, že jsme schopni si obstarat léky i mimo SÚKL.  I v nemocnicích doktoři zjišťují, že manažeři ve vedoucích pozicích nemocnic k ničemu nejsou. Nezařídí jim ani úlevu, ani pomoc. Ředitelé škol se teď začínají učit, že soudy jsou plné neschopných arogantních hlupáků a je možné je neposlouchat. Lidé s politickými ambicemi přicházejí na to, že ústavní soud je úplně mimo realitu. Obyčejní lidé vidí, že ty elity jsou jen parta navoněných frajírků, kteří nejsou vůbec nebezpeční. Že jejich moc a arogance byla jen mimikra. Že i sám Veľký Bocián si osvojil znalosti vhodné pro úplně jinou dobu než která teď nastala. 

Zřejmě se ještě naučíme, že papírky co máme v peněžence nejsou měna, ale bezcenný potisk. Že skutečné hodnoty jsou něco jiného než HDP. Zřejmě budeme překvapeni, co všechno nám tu předci nechali a co se dá použít k přežití. Naučíme se, jak se doopravdy staví, doopravdy vyrábí, jak se doluje a co je skutečným zdrojem blahobytu.  Naučíme se to, až budeme uklízet bordel z bouře, která nás čeká. 

Ti současní koule nemají. Budou dělat to, co se naučili. Intrikovat proti sobě až ke své vlastní záhubě. A do poslední chvíle neuvidí, co se kolem nic doopravdy děje. Jeden Aspen proti jinému Aspenovi, jeden iluminát proti druhému, Uršulka proti Babišovi, Babiš proti Bartošovi, Bartoš proti Okamurovi a pak se to prostřídá.  Podívejte jak málo stačilo v případě Navalného - jedno dávné video a kůň Západu nasazený proti Putinovi byl zatracen... Oni tam nejsou chytří, oni se jen cítí patřit mezi ty lepší. Teď zjišťuj eme, že za nimi nic kromě keců nebylo.  

 

Odkaz na článek zde

19.02.2021 07:47

Naplnit své poslání - Viktor Orbán, Lidové noviny, 18.2. 2021

Naplnit své poslání

VIKTOR ORBÁN

předseda vlády Maďarské republiky

Lidové noviny, 18. února 2021

 

Třicet let od vzniku visegrádské skupiny naše národy pociťují váhu své odpovědnosti za budoucnost Evropy

 

V průběhu dějin měla střední Evropa vždy nejen svou roli, ale i poslání. Tato skutečnost byla zastřena našim očím sovětskou okupací oblasti až do roku 1990. Dokud byli sovětští vojáci rozmístěni v našich zemích, byl úkol moderního pojetí naplnění našeho tradičního poslání neinterpretovatelný a poháněla nás jen touha osvobodit se a vymanit z Varšavské smlouvy.

Naši perspektivu zužovala a naše síly odčerpávala také snaha o to, abychom se zbavili našich komunistů a po zmizení okupačních bajonetů je dostali tam, kam patří. Co nejdál od vládní moci, do sbírky školních příkladů historických hříchů, a k poučení našich dětí a vnoučat, kam to vede, pokud se někdo pokouší budovat budoucnost, aniž by dbal na národní ideály a křesťanská učení.

Po svržení komunismu a osvobození byly naše země ve šťastném, ale velmi oslabeném stavu. Přežití, zkouška síly velké transformace, položení základů nové a životaschopné éry v souladu se západním světem odčerpávaly naši veškerou sílu. Přesto již v roce 1991 naše srdce diktovalo, že se naše země - Polsko, Maďarsko a Československo - budou muset nějakým způsobem spojit. Věděli jsme, že staletí přicházejí a odcházejí, ale osudové společenství národů střední Evropy zůstává.

A skutečně se po třiceti letech, jako členové NATO, můžeme považovat za nejdynamičtější region v Evropské unii. Silný růst, nízká nezaměstnanost, rychlá digitální transformace a robustní investice. To jsme dnes my.

 

Střední Evropa

Složité debaty v Unii o migraci, demografické situaci a roli rodin, a také konflikt mezi národní kulturou a multikulturalismem znovu obrací naši pozornost na historické poslání střední Evropy. A existuje vůbec něco takového? Pokud ano, jaká je jeho moderní podoba? A nejpalčivější otázkou pro nás premiéry je, zda s tím dokáže politika něco udělat.

V maďarském pojetí je střední Evropa oblastí ležící mezi zeměmi Němců a Rusů. Na severu je ohraničena Baltským a na jihu Jaderským mořem. A i když může existovat polemika ohledně jejího přesného vymezení, země V4 jsou neoddiskutovatelným způsobem jádrem střední Evropy.

My, Maďaři, jsme si vždy mysleli, že jsme nepřišli na svět jen tak. Pokud jste se narodili jako Maďaři, máte také své poslání. Vaše poslání vás přesahuje, má evropský horizont a význam. Víme také, že to můžeme naplnit pouze společně s ostatními národy střední Evropy. Neboť na území mezi německým a ruským světem, což je oblast latinského křesťanství hraničící s ortodoxií, kde vyrostlo mnoho jazyků a národních kultur, existuje zvláštní společná kulturní kvalita, životní názor, mentalita a charakteristický postoj. O tom svědčí stovky svazků polských, slovenských, českých a maďarských básní, románů a filmů. A naším posláním je to zachovat.

Idea Maďarů o jejich vlastním poslání sahá až do římské říše. Podle našeho pojetí Evropu vytvořily národy, které zaútočily na římskou říši v různých dobách, nezávisle na sobě. Tyto národy zakládaly své země na troskách bývalé římské říše. Přijaly latinské křesťanství, své vlastní kultury se však nevzdaly, proto byly kladivem historie vykovány různé slitiny.

Tím bylo rozhodnuto o našem osudu, nejen že se zrodily národní státy, ale také národní kultury. Zrodil se ideál, zákon i předurčení toho, jak by měla vypadat Evropa. Velká duchovní jednota se společnými základními kulturními liniemi, ideami a konečnými cíli. Ale se samostatnými a nezávislými členy vzájemně souvisejícími v jednotné Evropě. Všechny jsou povinny sloužit evropské duchovní jednotě a jejím cílům, ale nejsou povinny sloužit zájmům toho druhého. Evropa je různorodá jednota. Ten, kdo útočí na její jednotu, je špatný Evropan, ale špatný Evropan je také ten, kdo chce vymýtit její rozmanitost.

Jednota v mnohosti a mnohost v jednotě. Je to tajemství Evropy, její půvab, toto dramatické napětí jí dodává krásu a je to její nejniternější podstata, která se nenachází nikde jinde na světě. Středoevropané jsou proto do Evropy zamilovaní. Chápou, že harmonie je napětí a souznění protikladů. Harmonie neznamená uniformitu ani jednotvárnou nerozdělenost. Odtud pramení poslání Maďarů a dalších středoevropských národů usilujících o nezávislost.

 

“ Evropu je třeba ubránit

před vnějšími útoky

a před vnitřními snahami

o budování říše, a zachovat

tak nezávislost našich

zemí a národů “

Ochrana ducha sjednocujícího národy křesťanské evropské kultury před všemi útoky vedenými na Evropu zvenku, bašta a štít navenek, a zároveň ochrana rozmanitosti, ochrana před snahami o hegemonii usilující o získávání převahy nad nezávislými národy uvnitř. To bylo po staletí tajemstvím a podmínkou evropské rovnováhy a stability. Jedná se o evropskou sebeobranu a zdá se, že i francouzský prezident tápe tímto směrem, když chce v Bruselu prosadit myšlenku evropské suverenity. Dvojí boj sebeobrany proti vnějším i vmtřním nepřátelům za jednotu a rozmanitost Evropy. Obnovující se útoky zvenčí a imperialistické pokusy planoucí zevnitř. To byly politické dějiny Evropy až do konce druhé světové války, kdy náš kontinent ztratil právo a možnost rozhodovat o svém vlastním osudu.

 

V4 a Evropa

V polovině prvního desetiletí 21. století všechny čtyři státy vstoupily do Evropské unie. Otevřely se nové obzory a polemiky o povaze a budoucnosti Evropy se staly i našimi debatami. Z nezúčastněných jsme se stali společníky, a tak nutně vyvstala otázka: jaký je přínos střední Evropy ke společné evropské budoucnosti? Zpočátku staří členové klubu považovali myšlenky o vlasti, křesťanství, rodině a svrchovanosti, které jejich uším zněly obzvláště zvonivě, spíše jako kulturní a historický folklór. Myslím, že to považovali za dočasný jev, který by mohl pramenit z pozdějšího přístupu a odezní, jak tomu bývá u neštovic. Koneckonců všichni směřujeme ke stejnému cíli a určitě se tam k němu všichni chceme dostat. Byla to pohodlná myšlenka, nikoho nenutila vystoupit ze své komfortní zóny a stejně i tak bylo dost profesionálních výzev kvůli finanční krizi v letech 2008-2009.

Poté s migrační krizí přišel krach. Oči se otevřely, doostřily se odstíny a vyšly najevo hluboké rozdíly v uvažování, filozofii, principech společenského uspořádání a v osobní angažovanosti.

My, Maďaři, jsme pak pochopili, že projevy a pojednání o postkřesťanské a postnacionální éře nebyly okázalou žurnalistikou, ale skutečnými politickými záměry, a dokonce i samotným hotovým evropským programem, budoucností, jak si to Západ představuje, a dokonce už i buduje.

Pochopili jsme, že zatímco jsme v době komunismu v sovětizované části Evropy toužili po křesťanské a suverénní formě existence, lidé žijící v amerikanizované polovině Evropy redefinovali podstatu Evropy a důsledně pracovali na realizaci svého programu. Poslání Evropy nespatřovali v odrážení vnějších útoků na křesťanství a v zachování vnitřní rozmanitosti. Jejich novým evropským posláním je politika úplné otevřenosti, bez hranic - a když hranice, tak jen dočasně a jako nutné zlo, politika libovolně měnitelných genderových rolí a rodinných modelů, zatímco povinnost chránit kulturní dědictví považují spíše za muzeologický úkol. A cílem není jen to vše vymyslet, vytvořit a prosadit jako zákonnou povinnost ve svých vlastních zemích, ale také to učinit univerzálním ve všech zemích Evropské unie, včetně těch, které se zdráhají jako my.

 

Poslání

V této evropské situaci je Maďarům jasné, v čem spočívá naše evropské poslání.

Přivést nekompromisní antikomunistickou tradici do společné evropské pokladnice hodnot a doplnit hříchy a ponaučení z národního socialismu o hříchy a ponaučení z mezinárodního socialismu. Ukázat krásu a konkurenceschopnost politického a společenského řádu založeného na křesťanském sociálním učení. Vysvětlit především našim francouzským přátelům, že ve střední Evropě existuje křesťanský model společenského uspořádání, který je založen na křesťanském učení a je rovněž nezávislý na oslabení nebo vychýlení osobní víry. Udržovat pozornost národů žijících na bezpečných vnitřních evropských územích vůči vnějším hrozbám. Připomínat, že pohyby národů ve Středomoří, které dobře známe z historie, nyní vhánějí příliv právě k nám, a tyto vlny mohou zasáhnout až do Skandinávie. Vznikající migrující masy jsou ve skutečnosti vlny stěhování národů toužících po evropském životě, proti kterým se naši předkové vždy bránili s plnou oddaností. Absence obrany je ve skutečnosti kapitulací a bude mít za následek úplnou transformaci civilizace, jak již to mohly zaznamenat národy jižního a východního okraje Evropy žijící v sousedství Balkánu.

A abychom si připomněli, že stavitelé osvícené říše bez ohledu na to, o jaké stavitele se jedná, kazí ducha Evropy a nakonec vždy dospějeme k protichůdnému výsledku.

V těchto obtížných a složitých otázkách mohou být i mezi námi, visegrádskými zeměmi, rozdíly. Historicko-filozofické důrazy se jistě liší, rozdílné mohou být sympatie a antipatie pěstované vůči jiným zemím, a někdy může dokonce docházet i k rozdílným interpretacím geopolitických vztahů.

Je však také jisté, že naše národy pociťují váhu své odpovědnosti za budoucnost Evropy. Třeba ji ubránit před vnějšími útoky a před vnitřními snahami o budování říše, a zachovat tak nezávislost našich zemí a národů.

Padnout při naplňování poslání je hrdinské, ale ne radostné. Splnit však poslání a současně přispívat k úspěchu, svobodě a prosperitě vaší země není o nic méně hrdinské, ale i radostné. Střední Evropa vidí pro to druhé velké šance. Jménem svého národa vám děkuji za tři desetiletí visegrádské spolupráce.

16.02.2021 10:24

Stát, jenž selhal: Amerika nad propastí - M. Lobotka, Hospodářské noviny 12.-14.2. 2021

STÁT, JENŽ SELHAL: AMERIKA NAD PROPASTÍ

KAM SE PODĚLA STARÁ DOBRÁ AMERIKA NEOMEZENÝCH MOŽNOSTÍ? PŘÍJMOVÉ A SOCIÁLNÍ ROZDÍLY SE STÁLE ZVĚTŠUJÍ A ŘADA LIDÍ CHUDNE. A PRÁVĚ TO STOJÍ ZA POSLEDNÍMI NEPOKOJI V USA.

 

Martin Lobotka

Hospodářské noviny, 12.-14.2. 2021

 

Dav přeskakující a bořící zátarasy, ozbrojení obránci čelící mnohonásobné přesile. Zdánlivě nedotknutelný symbol americké moci poničený rozvášněnými přívrženci odcházejícího vůdce. Nenásledovalo sice dlouhé drama s rukojmími, ale i tak bych nemohl mít někomu, kdo byl počátkem ledna bez internetu, za zlé, pokud by si myslel, že řeč je o listopadu 1979 v Teheránu a excitovaným davem je shromáždění fanatických studentů známých jako Muslimští studentští stoupenci imámovy linie.

Ve skutečnosti šlo o zneuctění symbolu americké demokracie, Kapitolu, navíc samotnými Američany. Otázka je: Proč se to stalo?

Někdo viní decentralizovaná (rozuměj sociální) média a internet obecně. Díky těmto faktorům měl onen unikátní americký osvícenecký experiment, kdy každý může věřit, v co se mu zachce, nějakým způsobem zdegenerovat tak, že dnes desítky milionů lidí upřímně věří v to, že ve Washingtonu vládne pedofilní klika kanibalů-uctívačů Satana (jak tvrdí kult QAnon), jejíž předchůdci měli prsty v útocích z 11. září a ještě předtím zfalšovali přistání na Měsíci. Thomas Jefferson byl kdysi přesvědčen, že je lepší být vystaven „nepříjemnostem doprovázejícím příliš mnoho svobody než těm, které jdou ruku v ruce s jejím příliš malým množstvím" a že „chybné názory mají být tolerovány, je-li rozumu dovoleno bojovat s nimi". V dnešní situaci, kdy decentralizovaná média a internet umožňují stejně hlasitě křičet konspirátorovi Alexi Jonesovi jako Martinu Baronovi (šéfredaktor listu Washington Post), by to však možná viděl jinak. Tak jako politická revoluce často požírá své děti, požírá nyní osvícenská intelektuální revoluce, která Ameriku založila, svá prapravnoučata.

Jiný zase ukazuje prstem na kulturní faktory. Bílému muži prý pomalu skrze prsty uniká letitá společenská dominance a historie (a demografie) se překlápí na stranu těch druhých. A podobně jako upadající země jsou pro své okolí nebezpečné také chřadnoucí sociální třídy. Bílý muž bez vysokoškolského vzdělání se dle této teorie bez boje nevzdá.

 

Je to o ekonomice, hlupáku

To vše jsou však dle mého názoru důsledky, nikoliv příčina. Tu prapůvodní příčinu je potřeba hledat v tom, co kdysi napsal na zeď centrály prezidentské kampaně Billa Clintona jeho stratég James Carville: Iťs the economy, stupid! (Je to o ekonomice, hlupáku!). Útěk do vybájeného světa vyhroceného náboženství a konspirací je v moderní společnosti skoro vždy psychologickým adaptivním mechanismem k vyrovnání se s nepříjemnou realitou světa skutečného.

Právě taková je totiž realita průměrného Američana v posledních třech až čtyřech desetiletích. Nejvíce devastující je, že vymizel nejmocnější tmel sociální koheze, pozitivní narativ, že každá další generace se má, s neměnností fyzikálních zákonů, lépe než ta předcházející a že se v Americe za předpokladu tvrdé práce může dařit každému. I když se Elon Musk rozplývá, že Amerika je „zemí příležitostí", pro 40 procent obyvatel je to země, v níž nedokážou pokrýt mimořádnou událost za 400 dolarů, země, v níž polovina lidí nemá žádné úspory na důchod a kde skoro pro 30 procent obyvatel je zdravotní pojištění nedostatečné a onemocnění ekonomickým rizikem. A to i když průměrný Američan odpracuje ročně o 28 procent více hodin než průměrný Němec. A také je to země, kde se i v ekonomicky silných letech 40 milionů lidi (12 procent obyvatel) opírá o potravinové lístky.

Pamatujete si Simpsonovi? Nejznámější dysfunkční americká rodina o pěti lidech živená středoškolsky vzdělaným Homerem s platem (v roce 1996) cca 24,4 tis. dolarů ročně, žila stylem, který je dnes za stejné reálné peníze (cca 42 tis. ročně) zcela nedostupný. Není divu: zatímco ještě v roce 1996 stačilo muži s mediánovým příjmem 39 týdnů k zaplacení ročního nájemného v rozumném třípokojovém obydlí, zdravotního pojištění rodiny, semestru na veřejné vysoké škole a k zajištění chodu vozidla, v roce 2018 to bylo již 53 týdnů. Což je vzhledem k tomu, že rok má o týden méně, jaksi problém.

Amerika přitom nezchudla, naopak. Shora popsané „vymizení pozitivního narativu" je důsledek výrazného růstu nerovnosti v posledních 40 letech. Růstu, který způsobil, že americký sen je pro drtivou většinu populace v nejlepším na klapačkách, v nejhorším mrtvý a pohřbený.

Pokud by zůstal způsob rozdělování plodů ekonomického růstu po roce 1975 stejný, jako tomu bylo ve třech poválečných dekádách, reálný příjem pracovníka v mediánu příjmové distribuce (tj. pracovníka, oproti němuž má polovina pracovníků vyšší a polovina nižší příjem) by dnes byl o 84 procent vyšší a reálný příjem pracovníka ve třetím kvartálu příjmové distribuce by byl o 55 procent vyšší, než ve skutečnosti je. Dokonce i pro ty, kteří se nacházejí v 90. percentilu této distribuce (tj. jejich příjem je vyšší než příjem 90 procent lidí), by situace byla lepší.

Minulý rok by tak v kapsách spodních 90 procent populace skončilo o 2500 miliard dolarů více. Naopak, zafixovali-li bychom míru (ne)rovnosti v roce 1975, vrchní procento společnosti dle příjmů by dnes bralo jen 45 procent toho, co ve skutečnosti bere.

Čí je to vina? Amerického státu. Opojen teorií 19. století, že když se koňům nasype dost ovsa, zbude i na vrabčáky, převtělenou ve 20. století do modernější teorie „skapávání" (trickle down - tedy že i bohatí své peníze nějak utrácí a chudí najdou práci například na stavbě milionářovy jachty) a přesvědčen, že „stoupající příliv zvedne všechny lodě", selhal americký stát na celé čáře v tlumení nerovností vyvolaných společenskými a ekonomickými proměnami posledních 40 let.

Neříkám, že řešením bylo zmrazit kalendář v šedesátých letech minulého století, kdy dvě třetiny amerických rodin s nezaopatřenými dětmi lehce uživil pouze jeden (mužský) vydělávající. Ani dnes obrátit kalendář dozadu nelze, bez ohledu na to, jaké množství kšiltovek s heslem „Uděláme Ameriku opět velkou" v rezavém pásu rozházíte. Ale bylo tak nedůvodné od státu očekávat, že těmto proměnám bude čelit? Že nerovnosti, jež tyto změny s sebou nesou, nebude svou politikou nízkých daní, odporu k sociálnímu státu, demontáže odborů, deregulace finančního sektoru atd. aktivně prohlubovat?

Dvě propasti

Jenže přesně to se stalo: americký stát vykopal to, čemu říkám liberalizační propast. Na jedné její straně je malá skupina profitující z finanční liberalizace a globalizace, nejviditelněji ztělesňovaná vrstvou miliardářů, ale ve skutečnosti zahrnující horních pět až deset procent populace, které si na ovoce globalizace často sahají. Proti nim ale stojí velká skupina, pro kterou je jedním z mála ovocí globalizace regál levného čínského zboží ve Walmartu. A to není vše.

V posledních 10 letech americký stát k této liberalizační propasti přidá ještě aktivně hloubenou propast majetkovou. Politikou své centrání banky v posledních letech totiž způsobil, že se kromě příjmových rozevírají i nůžky majetkové: z centrální bankou živeného růstu akcií opět nejvíce profituje ta stejná (a stejně malá) část společnosti jako ta, která vytěžila nejvíce z růstu nerovnosti. Vlastnictví bydlení, definiční to znak středostavovské rodiny, se naopak stává nedostupnějším a nedostupnějším.

Většina Američanů má dlouhodobý vroucný vztah k iracionalitě. A nemám na mysli pouze devótní religiozitu a pohledy úkosem, jichž se vám dostane, když prohlásíte, že jste ateista. Mám na mysli kupř. to, že dvě třetiny Američanů věří, že „andělé a démoni jsou aktivní ve světě", a polovina si je „absolutně jistá", že existuje nebe, v němž vládne ztělesněný Bůh. Že si čtvrtina myslí, že Obama je možná Antikrist, že 60 procent věří, že v domech mohou strašit duchové a Atlantida existovala a že 40 procent obyvatel si je jistých, že mimozemšťané již navštívili naši planetu. Je i pak stále tak nepochopitelné, že desítky let prohlubovaná nerovnost povede k pocitu zmaru a nicotnosti, z něhož jediným východiskem pro široké části populace je ponořit se do alternativního světa bizarních fantazií, v němž za vaše problémy mohou pojídači dětí ve Washingtonu?

Zlatý Trump

Ekonomická vykořeněnost a vykuchání střední třídy, onoho pilíře stability a bariéry před společenským hrubnutím, z těla společnosti jsou prapůvodními příčinami nynějších amerických problémů. A také náznakem řešení. Protože nezmění-li Amerika kurz a neotočí-li svou loď směrem k ekonomicky inkluzivnější společnosti, má před sebou jen dvě cesty: v tom lepším "měkkou" diktaturu po vzoru portugalského Estado Novo (korporativní režim zavedený v Portugalsku v roce 1933), v tom horším občanskou válku po vzoru Španělska.

Je totiž úplně jedno, zda si myslíte, že za váš desítky let nikam nevedoucí život mohou imigranti, rasové minority, ženy, pedofilní bažina Washingtonu nebo Židé, výsledek je stejný: exploze hněvu a frustrace. Prozatím byl pro nemalou část rozzlobených Američanů sice nezvyklým, ale stále vesměs mírovým ventilem frustrace Trump. Další Trump už takový být nemusí.

Autor je hlavním analytikem Conseq Investment Management a.s.

 

17.07.2020 09:05

Stát chce mít zásoby jídla na 15 dní, nezaplatí však ani tři - Barbora Pánková, Hospodářské noviny 14.7. 2020

Stát chce mít zásoby jídla na 15 dní, nezaplatí však ani tři

 

Barbora Pánkova

barbora.pankova@economia.cz

Hospodářské noviny 14.7. 2020

 

V posledních měsících vypsal stát zakázky na potraviny za několik stovek milionů korun. I kdyby se mu podařilo najít dodavatele ve všech, zdaleka nesplní vytyčený cíl. Tedy zásobu jídla na tři dny pro všechny obyvatele Česka na dobu, kdyby přišla přírodní katastrofa, neúroda nebo jiná krize.

Správa státních hmotných rezerv, která funguje jako takzvaný skladník státu, poptává od poloviny března například přes tři tisíce tun sušeného plnotučného mléka a podobné množství odtučněného sušeného mléka, dále čočku, paštiky, přírodní sýry nebo konzervy s vepřovým masem. Systém funguje podle předsedy hmotných rezerv Pavla Švagra tak, že si stát objednává u firem nejen dodání potravin, ale současně u nich jídlo také skladuje. To znamená, že vítězové těchto veřejných potravinových soutěží mají za úkol držet ve svých skladech nasmlouvané množství jídla a současně jej obměňovat tak, aby zůstávalo čerstvé.

„Správa státních hmotných rezerv má ve svých skladech pouze cukr a sůl," uvedl mluvčí úřadu Jakub Linka. Skladování jiných potravin, které mají kratší trvanlivost, by podle něj bylo pro úřad nevýhodné.

Kolik skladů správa má a kde přesně se v republice nacházejí, úřady z bezpečnostních důvodů tají. Ze stejných důvodů odmítají sdělit, kolik a kterých potravin by každý člověk od státu dostal. Správa státních hmotných rezerv pouze tvrdí, že její zásoby vystačí na 13 milionů denních dávek. To znamená, že by dokázala živit celou republiku nanejvýš 1,3 dne.

Na vytvoření zásob jídla na požadované tři dny by úřad potřeboval více peněz, které mu ale nikdo nedá. „Je to záležitost peněžních prostředků. Zakázky můžeme vypsat jen tehdy, když na ně máme finanční krytí," vysvětlil šéf státních hmotných rezerv Švagr.

Ministerstvo zemědělství, které určuje, jaké potraviny a v jakém množství by se měly nakoupit, přitom začíná mluvit o rezervě potravin až na 15 dnů. To by podle Švagra znamenalo sedm až osm miliard korun navíc.

Z pokladny úřadu Miroslava Tomana (za ČSSD) však peníze nejdou. „Peníze dostává SSHR ze státního rozpočtu," uvedl mluvčí ministerstva zemědělství Vojtěch Bílý.

Ministerstvo financí odkázalo HN na krizové plány jednotlivých úřadů, tedy v případě potravin na ministerstvo zemědělství. „Ministerstvo financí nerozhoduje o tom, které z požadavků jednotlivých resortů budou splněny," sdělil Zdeněk Vojtěch z odboru vnějších vztahů ministerstva.

Správa státních hmotných rezerv byla nyní pod tlakem nejen kvůli nákupu potravin, ale také zdravotnických pomůcek kvůli pandemii koronaviru. Na ty dostala navíc 1,3 miliardy korun. Minulý týden dostala také 400 milionů navíc na potraviny, které by podle Švagra měly sloužit na nákup sušeného mléka.

Nicméně správa hmotných rezerv se dlouhodobě potýká kromě peněz s dalším problémem, kterým je nezájem firem o tendry. „Když něco nevysoutěžíme, tendr opakujeme," uvedl předseda úřadu.

Podle mlékaře, se kterým HN mluvily a který si nepřál být jmenován, nejsou tyto tendry pro firmy výhodné. „Nastavili podmínky, které nejsou ve vztahu k ceně mléka a pro nás jsou ztrátové," zdůvodnil mlékař.

S tím však Švagr nesouhlasí: „Firmy si nás nemohou plést s intervenčním fondem. To znamená nákup za vysoké ceny, když jsou ceny na trhu nízké."

 

JAKE POTRAVINY STÁT POPTÁVÁ

·    Sušené ptnotučné mléko: 3150 tun za 309,96 milionu korun v několika zakázkách.

·    Sušené odtučněné mléko: 3300 tun za 241,56 milionu korun v několika zakázkách.

·    Čočka velkozrnná loupaná: 250 tun za 16,95 milionu korun.

·    Konzervy vepřového masa ve vlastní šťávě: 120 tun za 16,2 milionu korun.

·    Paštiky v konzervě: 100 tun za 13,14 milionu korun.

·    Přírodní sýry: 220 tun za 4,24 milionu korun.

Poznámka: jde o vypsané tendry 5SHR od poloviny března 2020.

Kontakt

Zemědělská společnost Chrášťany s.r.o.

zschrastany@seznam.cz

Chrášťany 172
p.Kněževes
27001

606 850 755 -ředitel,hlavní agronom
602 400 701 -hlavní chmelař,agronom
732 620 444 -pozemky
(evidence,nájem,pacht,koupě pozemků)
728 399 733 -hlavní mechanizátor,chmelař
313 582 308 - účtárna
313 582 931

Vyhledávání

© 2011 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořeno službou Webnode