Cíle Green Dealu jsou nereálné, říká ředitelka Lenzing Biocel Paskov 

Celulózka Lenzing Biocel Paskov loni při tržbách 6,3 miliardy korun měla provozní zisk EBITDA ve výši jedné miliardy. Jediný český výrobce viskózové buničiny chce zvyšovat efektivitu výroby, aby na výrobu 300 tisíc tun viskózové buničiny potřeboval méně vody a energie.

Petr Zenkner, Hospodářské noviny, 2. července 2025

článek ke stažení v PDF zde

Kateřina Kupková šéfuje v Paskově celulózce, která z vlákniny ze smrkového dřeva vyrobí až 300 tisíc tun viskózové buničiny, z níž se dělají vlákna pro textilní průmysl. Rakouská firma Lenzing Biocel Paskov je příkladem efektivní cirkulární ekonomiky, funguje jako biorafinerie a dokáže si obstarat 98 procent energií z vlastních zdrojů. Přesto Kupková varuje před dopady evropského Green Dealu a považuje jeho cíle za nereálné. "Evropa už nemůže pokračovat stejnou cestou jako v uplynulých letech. Například požadavek na snížení emisí o 90 procent do roku 2040 je zcela mimo realitu. Dosáhnout uhlíkové neutrality je v průmyslové praxi téměř nemožné," řekla HN v rozhovoru Kupková, která je teaké víceprezidentkou Svazu průmyslu a dopravy.

Jak jste se do Biocelu dostala?

Byla to spíše souhra okolností. Po absolvování ekonomie jsem pět let působila v Ernst & Young, která tehdy pro Biocel Paskov zajišťovala auditorské služby. Výroba buničiny pro mě nebyla neznámá. Věděla jsem, že tam dochází ke změně vlastníka (v roce 2000 - pozn. red.), který hledal nového manažera kontrolingu. Pohovor se mnou vedl přímo majitel společnosti, pan Alfred Heinzel. Setkání proběhlo ve velmi příjemné atmosféře a významně přispělo k mému rozhodnutí nabídku přijmout.

Jaké to je, pracovat pro rakouskou rodinou firmu?

Rozhodovací procesy jsou rychlejší, a to díky přímému propojení s vlastníkem. Jsou nastavena jasná pravidla, v jejichž rámci má člověk poměrně širokou míru autonomie. Naším hlavním cílem bylo dosažení stanovené výše volného cash flow na konci roku. Způsob, jakým jsme k plnění cílů přistupovali, byl z velké části ponechán na našem uvážení. Majitel, pan Heinzel, pravidelně každý měsíc osobně příjížděl, řekl, co se mu líbí a co by naopak rád viděl jinak. Tento přímý a otevřený přístup je výrazně rozdílný oproti větším korporacím, kde je rozhodovací price často zdlouhavější a vyžaduje více vstupů. Přesto ii v takovém prostředí si lze zachovat určitou míru samostatnosti. 

Proč rakouský Heinzel v roce 2010 společnost prodal?

Koupili Biocel s cílem vyrábět papírenskou buničinu, která se primárně využívala k výrobě tzv. tissue programu, tedy ubrousků, hygienických potřeb a papírů. Hlavními odběrateli byli evropští zákazníci, směřovalo k nim přibližně 90 procent produkce. Heinzel Group v tomto segmentu dodnes podniká. Biocel však v dané době potřeboval kapitálové investice do rozvoje, které pan Heinzel neplánoval realizovat. Proto podnik odkoupila společnost Lenzing, jež v Biocelu viděla potenciál pro výrobu viskózové buničiny. Z ní se následně dělá viskózové vlákno pro textilní průmysl a výrobu netkaných textilí. 

Co se změnilo s příchodem skupiny Lenzing?

Bezprostředně po akvizici začala konverze výroby papírenské buničiny na viskózovou. Během pěti let se investovalo přibližně 160 milionů eur  (asi čtyři miliardy korun). Samotný princip výroby zůstal zachován, zásadně se ale změnily výrobní technologie. Investice směřovaly mimo jiné do dvou nových kotlů na regeneraci chemikálií, které umožňují jejich opětovné využití. Tímto způsobem dosahujeme uzavřeného výrobního cyklu s minimálním množstvím odpadních produktů, což nás řadí mezi udržitelné biorafinerie. Významně jsme posílili také energetickou infrastrukturu. Přebytečné teplo vznikající během výroby využíváme k produkci elektrické energie. Závod je tak  téměř energeticky soběstačný a uhlíková stopa při výrobě buničiny je velmi nízká. Přibližně 98 procent energie potřebné pro výrobu pochází z vlastních zdrojů zelené energie. 

Chcete v Biocelu investovat do dalšího navýšení výroby?

Teď jsme schopni vyrobit až 300 tisíc tun viskózové buničiny ročně. Spíše než na další navyšování objemu výroby se zaměřujeme na zvyšování její efektivity. Lenzing kromě závoduu v Paskově provozuje také dvě celulózky v Rakousku a Brazílii. Většina naší produkce směřuje do dalších závodů skupiny Lenzing, které vyrábějí viskózová vlákna. Především v Rakousku a Asii. Část buničiny ale prodáváme i externě.

Jak se Biocelu výsledkově daří?

Loni jsme měli obrat 6,3 miliardy korun, provozní výsledek před odpisy a zdaněním (EBITDA) byl ve výši jedné miliardy korun. Podařilo se nám udržet objem výroby i během povodní.

Zasáhly vás?

Přímo ne, ale způsobily komplikace v dopravě a logistice.

Jak je možné, že se v Evropě udržela primární výroba surovin, které se následně zpracovávají v Asii?

Základní surovinou pro výrobu viskózové buničiny v Paskově je vláknina ze smrkového dřeva. Historicky byly celulózky budovány v blízkosti bohatých zdrojů dřeva, přičemž v Beskydech vždy dominoval smrk. V Asii by obdobně velká ceulózka musela dřevo dovážet z velkých vzdáleností, což by bylo logisticky i ekonomicky náročné. Naše buničina se vyrábí z měkkého dřeva, zatímco v Rakousku se využívá tvrdý buk. V Brazílii naopak zpracovávají eukalyptus.

V posledních letech jste měli díky kůrovci dřeva dost. Není to teď naopak?

Kůrovcová kalamita z let 2018 až 2022 už je minulostí a kalamitní dřevo se z velké části zpracovalo. Ceny dřeva často prudce rostou a trh zažívá významnou nestabilitu. Ani pro nás nejsou výkyvy na trhu způsobené kalamitou dlouhodobě výhodné. Je důležité zmínit, že v Biocelu nekupujeme standardní kulatinu určenou pro pily. Naše výroba je založena na dřevě nižší kvality - využíváme probírky z kontrolovaného lesního hospodářství a pilařské zbytky. Jsme schopni zušlechtit i znehodnocené dřevo napadené kůrovcem či dřevokaznými houbami.

O biomasu mají zájem i energetici. Bude jí dostatek?

Zajištění dodávek dřeva je pro nás neustálým tématem, protože ročně potřebujeme 1,7 milionu kubíků. Boj o surovinu samozřejmě probíhá, mimo jiné i proto, že během kalamity vznikly v Česku a v příhraničí Německa a Rakouska nové zpracovatelské kapacity. Státní podnik Lesy ČR sice export výrazně omezil, ale někteří soukromí vlastníci z pohraničí dodávají dřevo právě tam.

K čemu se vlastně v Biocelu vyrobená viskózová buničina používá?

Z viskózové buničiny se vyrábí viskózové vlákno, které se dodává přádelnám k výrobě textilií. Naší konkurenční výhodou je skutečnost, že se jedná o přírodní materiál, který je na rozdíl od polyesteru biologicky rozložitelný. Tuto vlastnost máme doloženou certifikací od akreditované americké certifikační společnosti. Zaměřujeme se spíše na prémiový segment zákazníků, kteří preferují přírodní materiály a jsou ochotni za ně zaplatit vyšší cenu. Největší konkurenci však představují levnější syntetická vlákna, především plyester vyráběný z ropy. Na opačné straně cenového spektra se nachází bavlna, která je dražší než viskóza.

Jaké textilie se z viskózových vláken vyrábějí?

Lenzing vyrábí vlákna, z nichž se vyrábí například ubrusy, ložní prádlo i běžné oblečení. U netkaných textilií jsou zejména v hygienických produktech, jako dětské pleny a vlhčené ubrousky. V oblasti technických textilií vyvinul Lenzing nehořlavá vlákna, která nacházejí uplatnění ve speciálních ochranných oděvech, například pro hasiče. Splňují přísné bezpečností normy a představují důležitý příklad aplikace viskózových vláken v průmyslu.

Dá se výroba buničiny inovovat?

Možnosti pro zefektivnění výroby existují, zejména při chemické regeneraci a v energetice. Cílem je vyrábět stejné množství suroviny při nižší spotřebě vody a energie. Příkladem může být výstavba vlastní čistírny odpadních vod, díky níž jsme schopní vyrábět bioplyn a následně jej využívat jako palivo v kotlích. Vedlejším produktem při výrobě buničiny je soda, kterou dále dodáváme sklářskému průmyslu. Za klíčový aspekt považuji digitalizaci výroby. Náš provoz už je ve vysoké míře automatizovaný, digitalizace nám umožňuje zvyšovat efektivitu a kontrolu nad procesy.

Je digitalizace způsob, jak nahradit chybějící pracovníky?

Výroba celulózy byla hodně automatizovaná již v 80. letech, kdy byl dostatek pracovní síly. V současnosti pociťujeme nedostatek zaměstnanců, zejména technicky zaměřených odborníků se znalostí anglického jazyka. Zatímco u vysokoškolsky vzdělaných pracovníků se úroveň angličtiny zlepšila, u středoškoláků je to pořád problém. Pozitivním trendem je rostoucí kvalita vzdělávání na Vysoké škole báňské nebo Ostravské univerzitě, což nám umožňuje lépe vybírat kandidáty na kvalifikovanější pozice.

Řešíte nedostatek lidí interně?

Máme vlastní Pulp Academy, kde si nové zaměstnance školíme. Trvá to přibližně dva roky, a proto je pro nás klíčové, aby tito lidé i po zaškolení pracovali v našem regionu. 

Vy sama jste nikdy odejít nechtěla?

Vždy jsem cítila silné pouto k tomuto regionu. Jsem patriot a mám velmi ráda Beskydy. Zároveň mi hodně záleží na tom, aby si tento kraj zachoval svůj průmyslový charakter. Věděla jsem od začátku, že tady chci zůstat.

Zmínila jste, že je Biocel stoprocentně soběstačný ve výrobě energií. To vám asi hodně pomohlo, když po roce 2022 začaly dramaticky růst ceny elektřiny a plynu.

Ano, naše energetická soběstačnost se ukázala jako klíčová výhoda. V regeneračních kotlích spalujeme výluh vznikající při výrobě buničiny. Teplo z tohoto procesu dále využíváme v samotné výrobě a zároveň jej přeměňujeme na elektrickou energii. Máme v závodě tři turbíny, poslední kondenzační turbína byla uvedena do provozu v roce 2014. Ročně vyrobíme 370 až 400 tisíc megawatthodin elektřiny. Necelých 20 procent dodáváme do distribuční sítě.

Teoreticky byste tedy mohli fungovat i jako ostrovní systém?

Teoreticky ano, v praxi je to složitější. Mohli bychom fungovat zcela nezávisle, pokud bychom nikdy neprováděli odstávky zařízení.

Jste příklad firmy, která těží z ekologického přístupu, a jste energeticky soběstační. Vlastně z určitého pohledu ideální firma pro Green Deal. Je to opravdu tak?

Upřímně si nedokážu představit průmyslový podnik, který by mohl říci, že mu Green Deal nepřináší problémy. Jeho cíle, zejména v kontextu současné geopolitické a ekonomické situace, považuji za nereálné. Evropa už nemůže pokračovat stejnou cestou jako v uplynulých letech. Například požadavek na snížení emisí o 90 procent do roku 2040 je zcela mimo realitu. Dosáhnout uhlikové neutrality je v průmyslové praxi téměř nemožné.

A co zmírňující opatření, jako je Clean Industrial Deal, nebo snaha o snižování byrokracie prostřednictvím standardů ESG?

Tyto iniciativy vnímám jako dobře míněné, avšak bez skutečně cíleného dopadu. Pokud jde o průmysl, Evropa se podle mého názoru blíží nárazu do zdi. Současnou politiku je třeba zásadně přepracovat. Už samotný cíl snížit emise o 55 procent do roku 2030 je pro průmyslové podniky obtížně splnitelný. Bez realistického přístupu a hlubšího porozumění specifikům jednotlivých odvětví hrozí, že se tyto ambiciózní cíle stanou spíše překážkou než motivací k udržitelnému rozvoji.

Platí to i pro Biocel?

Ano, týká se to i nás, například proto, že při výrobě využíváme chemikálie. Zvýšené náklady na energie se přímo promítají do cen našich produktů. Kromě toho se musíme intenzivně zabývat i novou legislativou, například směrnicí o odlesňování EUDR, která s sebou přináší další administrativní zátěž. Namísto investic do inovací musíme vynakládat prostředky na splnění těchto regulatorních požadavků. Pokud bude tento trend pokračovat, může to mít pro evropský průmysl velmi negativní dopady.

Jaké změny byste v rámci Green Dealu provedla okamžitě?

Svaz průmyslu již připravil přehled konkrétních kroků a opatření, jež je třeba realizovat. V oblasti energetiky je klíčové zajistit dostatek elektřiny z obnovitelných zdrojů a zároveň vybudovat odpovídající infrastrukturu. Za naprosto zásadní považuji snížení administrativní zážěže a regulací. Například směrnice o obnovitelných zdrojích energie, jako je RED III a mnohe další, představují pro průmysl obrovské bariéry a vytvářejí nejistotu. Firmy často nevědí, jakým způsobem investovat, aby jejich rozhodnutí dávala dlouhodobý smysl. Navíc je třeba si uvědomit, že Evropa v tomto úsilí zůstává osamocena. Asijské země a Spojené státy volí zcela odlišný přístup. 

Evropská komise v rámci Clean Industrial Dealu uvádí ambiciozní cíle v oblasti cirkulární ekonomiky. Jsou podle vás reálné?

Ano, ale za předpokladu, že budou smysluplně podpořeny investice do inovací. Recyklace v průmyslovém měřítku zdaleka neznamená jen sběr PET lahví. Jde o komplexní a technologicky náročné procesy, které umožňují efektivní navrácení materiálů zpět do výroby. Právě tyto technologie představují klíč k naplnění cílů cirkulární ekonomiky v praxi. Musí však vždy mít ekonomický smysl a investiční návratnost.

Lenzing Biocel Paskov

• Celulózka postavená v roce 1983 ročně vyrábí až 300 tisíc tun viskózové buničiny. Základní surovinou pro výrobu je vláknina ze smrkového dřeva. Vyrobená viskózová buničina pak končí v dalších závodech, kde se z ní dělají viskózová vlákna, používaná v textilním průmyslu jako alternativa polyesteru nebo bavlny. Lenzing tato vlákna vyrábí pod značkami Tencel, Lenzing, Ecovero a Veocel.
• Změna z původně papírenské výroby v Biocelu Paskov přišla v roce 2011 pod současným vlastníkem, rakouským koncernem Lenzing. Ten má ještě další výrobu v Rakousku, Číně a Brazílii.
• Předchozím majitelem byla od roku 2000 jiná rakouská společnost, rodinná firma Heinzel Group. Výhodou závodu v Paskově je prakticky stoprocentní energetická soběstačnost.

Kateřina Kupková

• Rodačka z Beskyd je absolventkou Vysoké školy báňské - Technické univerzity Ostrava.
• S celulózkou Lenzig Biocel Paskov spojila většinu svojí kariéry. Nastoupila v roce 2000 jako manažerka kontrolingu, od roku 2010 byla finanční ředitelkou a členkou vddení. Generální ředitelkou je od roku 2020.
• Od roku 2023 je víceprezidentkou Svazu průmyslu a dopravy. Na starosti má agendu udržitelnosti a cirkulární ekonomiku.
• V roce 2022 byla oceněna jako manažerka v soutěži Hospodářských novin TOP ženy Česka.

"Systém sám je nastaven tak, aby udržoval tok příjmů, většinou z veřejných subvencí, ve prospěch producentů energie. Byl postaven tak, aby z něj měli výhodu výrobci, a ne spotřebitelé," říká ekonom a spisovatel Matt Ridley.

Matt Ridley (1958) vystudoval v Oxfordu zoologii, po doktorátu nastoupil jako redaktor vědeckého oddělení magazínu The Economist. Od té doby se živil především jako novinář a komentátor (The Times, Wall Street Journal aj.). Po otci zdědil nejen šlechtický titul, ale i místo v bance Northern Rock, která byla pod jeho vedením roku 2007 vystavena runu klientů, a stala se tak vlaštovkou bankovní krize o rok později. V letech 2013–2021 byl členem Sněmovny lordů za konzervativce. Autor mnoha knih, některé jsou přeloženy do češtiny (Genom, Původ ctnosti, Největší show pod sluncem, Evoluce všeho, Racionální optimista).

Na letošní konferenci Aliance zodpovědných občanů (ARC) v Londýně vystupoval i u nás známý ekonom a spisovatel Matt Ridley. Ústředním tématem našeho rozhovoru je ideologie bezuhlíkové ekonomiky, což se v kontinentálním pojetí nazývá Green Deal a v angloamerickém pojetí Net Zero – Čistá (uhlíková) nula. V Evropě je to i navzdory Donaldu Trumpovi pořád vládnoucí ideologie, hlavní charakteristika naší doby.

Pochytil jsem tu bonmot, že Londýn je hlavní město Net Zero. Souhlasíte s tím?

Ano, bonmot je pravdivý. Opírá se o skutečnost, že Velká Británie jako první na světě přijala zákon o dosažení uhlíkové neutrality do roku 2050. Přijat byl před šesti lety. A současná vláda k tomu zcela vážně uvažuje o tom, jaké závazné cíle pro redukci emisí si stanovíme pro roky 2030 a 2035. Jiné národní vlády přijaly sliby o emisích, ale žádná sama za sebe to nepřijala jako zákon. V tomto ohledu jsme byli první, a pokud vím, zůstáváme jediný stát světa. Paradoxně ten zákon vznikl za vlády konzervativců, bylo to jedno z posledních opatření, která před svým odchodem provedla Theresa Mayová. Vystupoval jsem tehdy v parlamentu proti zákonu a upozorňoval na to, že nemáme tušení, jaké to ponese náklady. K návrhu zákona nebyly předloženy žádné kvalifikované odhady, co nás Net Zero bude stát. Můj argument byl: Taky si nekoupíte dům, dokud neznáte jeho cenu. Tehdy jsem se nedočkal žádné odpovědi, ale jako námitka to platí dál.

My Češi věříme, že myšlenku emisní neutrality zaneslo do Evropy Německo. V EU to tak je. Ale u nás málokdo ví, že v klimatické politice je Británie stejně fanatická jako Německo.

A to Německo nadále používá uhelné elektrárny, u nás jsme si je všechny už zavřeli. Dám příklad, který ukáže hloubku šílenství naší klimatické politiky. Pálíme dřevo, stromy ze Spojených států a Kanady. To dřevo se pálí v naší největší elektrárně, Drax v Yorkshiru. Dřív to byla uhelná elektrárna a pokrývá sedm procent spotřeby elektřiny v Británii. V Americe to dřevo kácejí v lesích, a přestože tvrdí, že při těžbě dřeva dodržují zásady udržitelnosti, někdy ho kácejí v panenských pralesích. Vyrobí pak z něj pelety, ty převážejí lodí do anglického přístavu, z přístavu vlakem do Draxu. Vzniká tak velká uhlíková stopa při převozu dřeva do elektrárny, navíc emise skleníkových plynů vzniklé při spalování dřeva jsou paradoxně vyšší než při spalování uhlí. Pointa je, že emise z Draxu se v systému vykazují jako emise v Severní Americe, a ne v Británii. Je to nehospodárné, neekologické šílenství, ale vláda ho chápe jako jeden z kroků Net Zero. Postupuje podle zákona, který jsem zmiňoval.

Tak dřevo je aspoň obnovitelný zdroj, že. 

Argumentují, že vykácené stromy znovu vyrostou. Ale za jak dlouho strom v americkém lese vyroste? Za 80 až 100 let. Přitom rok 2100 je datum, kterého už se máme obávat, kdy prý bude pozdě. Drax a pelety, to je asi nejpošetilejší příklad naší energetické politiky. Pak je řada příkladů pošetilých o něco málo méně. Solární elektřina. Británie je druhá nejméně vhodná země světa pro instalaci solárních panelů, nemáme tu vhodné světelné podmínky, počasí, přírodu. Za námi je už jen Irsko. V přehledu Světové banky o potenciálu pro solární parky jsme 249. a Irsko 250. (Česká republika obsadila ve studii Global photovoltaic Power Pontential by Country pěkné 236. místo – pozn. red.) Existuje slušná pravděpodobnost, že panel nainstalovaný v Británii za celých dvacet let své životnosti nevyrobí víc energie, než kolik bylo vynaloženo na jeho výrobu. Takže i emisí víc vyrobí, než ušetří.

Zdroj: https://www.msn.com/cs-cz/zpravy/other/uk%C3%A1%C5%BEu-v%C3%A1m-hloubku-%C5%A1%C3%ADlenstv%C3%AD-na%C5%A1%C3%AD-klimatick%C3%A9-politiky/ar-AA1IfyZx?ocid=msedgdhp&pc=ASTS&cvid=ebff0a6bbfb24b6a8de7a5749f63d326&ei=86

GREEN DEAL je skrytá daň EU, emisní povolenky neoprávněně dusí členské státy

EU nechce zdravé životní prostředí, EU chce jen vaše peníze

Litigation s.r.o., Ing. Miloslav Klas, CSc., Ing. Jaroslav Drobný

Článek ke stažení zde

Stagnace, krize ekonomik zemí EU a GREEN DEAL 

Poslední dobou na jedné straně v EU vidíme ve jménu cílů GREEN DEAL výrazné direktivní omezování hutní výroby, strojírenství, zemědělství i energetiky. Na druhé straně produkty, které v Evropě kvůli omezením chybí, se nahrazují dovozem ze zemí mimo EU.“ Tyto dovážené neevropské produkty přitom většinou nemusí splňovat normy EU. 

Zdroje financování EU a uhlíkové daně. Emisní povolenky jako skrytá daň EU 

Tento výše uvedený stav je sice na první pohled nelogický a nepochopitelný. Při sledování cesty peněz a dle zásady „komu ku prospěchu“ lze vše snadno vysvětlit. Zcela zde pomineme velmi smělou, ale reálně utopickou a biologicky, fyzikálně, chemicky a sociálně nerealizovatelnou ideu všenápravy životního prostředí absolutním omezením produkce CO₂. 

Při hledání smyslu GREEN DEALu, se nám ze skrytu jasně vynořují nároky na neomezenou vládu centra EU spolu s Německem a Francií. Vysvětlení původu zákonných zdrojů příjmů centrálních struktur EU, je následující: 

1) EU v podstatě není oprávněna stanovovat a vybírat z členských států jakékoliv daně mimo zdroje vyjmenovaných finančních příjmů, které jsou omezeny na: 

    a) paušální % HND (hrubého národního důchodu) členských států – tato položka je konstantní a EU nemůže počítat s jejím skokovým navýšením, spíše naopak

    b) cla na dovoz zboží ze zemí mimo EU – čím větší dovozy zboží ze zemí mimo EU, tím větší příjmy pro Unii 

2) EU našla další zdroj financí pro svůj rozpočet v podobě uhlíkové daně, tedy faktického monopolu EU na vydávání a prodej emisních povolenek. Tyto jsou koncipovány tak, že jejich cena v čase strmě narůstá. 

3) Struktury EU, zejména ty nevolené, mají prioritně finanční zájem na rychlé realizaci GREEN DEALu prostřednictvím emisních povolenek (čím větší rychlost realizace GREEN DEALu, tím větší příjmy EU). Nejde tady v žádném případě o obecně prospěšný zájem, ale soukromě prospěchářský motiv k obohacení nevolené úzké skupiny. Emisní povolenky způsobují razantní snížení produkce průmyslu, zemědělství a energetiky zemí EU. Kritické snížení produkce ekonomik států Unie mocenské struktury EU nezajímá. Nedostatek všeho (dříve vyráběného nebo produkovaného v EU) je maskován dovozy ze zemí mimo Unii (včetně Číny, Ruska), ze kterých jsou vybírána opět řídícími strukturami EU dovozní cla. 

4) U dovozů do EU ale nacházíme nesystémové výjimky z celního zatížení. A to například u zemědělských produktů zemí jako jsou státy MERCOSUR (Argentina, Brazílie, Paraguay, Uruguay) a Ukrajina. Zemědělské komodity dovážené z těchto států nemusí plnit přísné evropské kvalitativní požadavky na obsahy zakázaných látek - např. zbytky pesticidů, antibiotik. Samozřejmě nebyly vypěstovány či odchovány v souladu se zásadami GREEN DEALu, požadavky na welfare zvířat a evropskými požadavky na odlesňování (omezení produkce CO₂). Navíc je mnohdy k výrobě rostlinných produktů (obilí, kukuřice, sója) i živočišných produktů (maso, mléko, vejce) z těchto zemí použito geneticky modifikovaných organismů (GMO). GMO v Evropské unii podléhají přísnému schvalovacímu procesu a některé státy je zcela zakazují – měl by tedy být zakázán i jejich dovoz. Unii tedy nejde až tak o zdravé životní prostředí, zdravé potraviny pro evropské obyvatele, ale jde zde hlavně o získání finančních zdrojů pro vládní centra EU a finanční skupiny blízké strukturám EU.

Podrobněji k problematice bodu 4 - Zdeněk Jandejsek: https://youtu.be/oALL_bBeZpo

Důsledky uhlíkových emisních povolenek v ekonomikách členských států 

EU chce stále více peněz, které může dílem přerozdělovat a dalším dílem spotřebovávat. To znamená stále více moci pro EU, další centralizaci a militarizaci. To ovšem přináší zadlužování, pádivou inflaci, zhoršování stavu ekonomik členských zemí až do úplného ekonomického exitu významné části zemí Unie. 

Následkem tedy bude, že dosavadní formální symbiotický vztah členských zemí a centra EU pohromadě s Německem a Francií je nahrazován zjevnými vztahy predátorskými a parazitickými. Členské země v roli hostitelských organismů budou centrálními predátory a parazity omezeny až na holé základní životní funkce anebo i zaniknou. 

Výše u vedené skutečnosti podrobněji popisuje a verifikuje aktuální článek z konzervativních zdrojů USA a dalšího zdroje ČR, viz odkazy: 

Článek z The American Spectator, 20.6.2025
 https://www.zsch.cz/news/uhlikova-dan-a-zelena-dohoda-klima cka-loupez-eu-je-v-plnem-proudu/ 

Článek ekonoma Lukáše Kovandy, 3.7.2025 
https://neviditelnypes.lidovky.cz/ekonomika/green-deal-evropska-komise-by-rada pritvrdila.A250702_103246_p_ekonomika_nef 

Rozhodování EU o GREEN DEALu, emisních povolenkách je pro členské země EU právně nezávazné. 

EU v oblas emisních povolenek a zelené politiky není oprávněna členské státy jakkoliv úkolovat, zavazovat, omezovat a vystavovat sankcím a poplatkům.

Rozhodování o klimatických opatřeních EU (GREEN DEAL, uhlíkové povolenky) hodnotí Polský ústavní soud na podnět polských poslanců jako činnost zcela mimo zákonný rámec pravomocí orgánů EU, které jim byly přístupovými smlouvami svěřeny. Polská ústava a logicky – precedentně – tedy i česká ústava a ústavní práva dalších členských zemí EU, jsou postavena nad části unijního práva v oblasti energetiky. Tedy i nad GREEN DEAL a uhlíkové povolenky. EU si svévolně hlavně v oblasti energetiky, ale i dalších oblastech, dotvořila vlastní pravomoci a obešla ústavně stanovená pravidla pro přenos kompetencí – viz podrobněji odkazy: 

Článek na webu ECHO24.cz ze dne 16.6.2025 
https://www.echo24.cz/a/HSust/zpravy-svet-polske-pravo-vic-eu-rozhodnu-ustavni-soud-green deal-rozhodneme-sami 

Článek právníka Zdeňka Koudelky, 20.6.2025 
https://www.pressreader.com/ar cle/281711210621261 

Rozhodnu Polského Ústavního soudu, 10.6.2025 
https://trybunal.gov.pl/postepowanie-i-orzeczenia/wyroki/art/ksztaltowanie-przez-unie-europejska-i jej-organy-kompetencji-do-wyboru-przez-panstwo-czlonkowskie-zrodla-energii-i-ogolnej-struktury zaopatrzenia-rzeczypospolitej-polskiej-w-energie-3 

Emisní povolenky jsou tedy skutečně jen nezákonným účelovým opatřením, které nemají oporu v právních řádech EU, která jí byla v přístupových smlouvách svěřena, ani v právech členských zemí EU. Co zákony neukládají nemusí nikdo respektovat, činit či snášet. Žádný členský stát EU tedy nemůže být nucen k placení emisních povolenek a plnění pravidel GREEN DEALu. Tedy pokud tato pravidla nepřijme o své vůli a emisní povolenky pak bude ochoten platit dobrovolně.

Článek ke stažení zde

Uhlíková daň a Zelená dohoda: Klimatická loupež EU je v plném proudu

zdroj: spectator.org
The American Spectator je konzervativní americký časopis, který se zabývá zprávami a politikou. Redaguje ho R. Emmett Tyrrell Jr. a vydává ho nezisková organizace American Spectator Foundation. Založili ho v roce 1967 Tyrrell (současný šéfredaktor) a Wladyslav Pleszczynski (jeho redakční ředitel od roku 1980).

Další podrobnosti o zdroji zde

Autor: Thomas Kolbe

Článek byl uveřejněn dne 20.6. 2025

odkaz na článek přímo na zdroji zde

Články ke stažení:

PDF v AJ

PDF v ČJ

Word v ČJ

-podrobnosti o The American Spectator zdroj Wikipedia,český překlad z angličtiny ,formát PDF

 

 

V honbě za novými zdroji peněz se Evropská komise zaměřila na domácnosti a motoristy. Plánované rozšíření systému EU pro stanovování cen uhlíku o paliva pro vytápění domácností a dopravu má za cíl zakrýt propadlý rozpočtový deficit Bruselu – na úkor jeho občanů. Jsme svědky fiskálního drancování v zeleném oděvu. 

Od roku 2027 budou soukromé domy, malé podniky a osobní vozidla začleněny do druhého systému obchodování s emisemi (ETS2), čímž budou pod přísnou kontrolou mechanismů obchodování s emisemi na úrovni EU. Toto byrokratické uchvácení moci se méně týká záchrany planety a více záchrany financí Bruselu. Komise s ročním deficitem rozpočtu 30 miliard eur zoufale usiluje o stabilizaci a rozšíření svého institucionálního dosahu, a to jak v rámci EU, tak i na globální scéně. (SOUVISEJÍCÍ: Evropská energetická sebevražda: Brusel vyměňuje průmysl za ideologii)

 

 

 

Emisní triky a manipulace s trhem

 

Brusel doufá, že manipulací s cenami emisních povolenek v rámci systému ETS2 vygeneruje mezi lety 2027 a 2035 nové příjmy ve výši až 705 miliard eur. Motivace k nafukování cen – až k bodu zlomu pro domácnosti a malé podniky – nemohla být jasnější. A jediné omezení? Nezabít zlatou slepici úplně. Očekávejte zde úroveň bezohlednosti, jakou jsme v imigrační politice nebo reformě byrokracie nikdy neviděli. A to vše navzdory rostoucímu odporu členských států, jako jsou Maďarsko, Itálie a Slovensko. (SOUVISEJÍCÍ: Německá sebevražedná smlouva se zelenou ideologií) 

Byrokratický aparát EU je nenasytný. Pod morálním rouškou „ochrany klimatu“ stále hlouběji vtlačuje svou agendu do peněženek občanů. Brusel, chráněný závojem nevládních organizací a poddajného mediálního komplexu, prosazuje svou agendu zelené transformace s efektivitou, která ostře kontrastuje s reálnými katastrofami, které po sobě zanechává. Zatímco evropská ekonomika selhává, bruselský aparát oslňuje pětiletými plány v duchu Pekingu. 

Nic se nezlepší – kromě propagandy EU. Vzhledem k téměř úplné dominanci veřejné diskuse bude Komise tyto donucovací poplatky prodávat jako „záchranu světa“ a znepokojivá část veřejnosti bude souhlasně přikyvovat.

Klimatická hysterie se setkává s fiskální predací

 

Pokud se EU podaří transformovat se v de facto daňový úřad, Evropa vstoupí do éry otevřené behaviorální kontroly. Schopnost zdanit emise dává Bruselu moc podobnou státu – a staví ho do přímé konkurence s národními vládami, které jej nominálně ovládají. Pokud se neobjeví žádná vážná opozice, budeme svědky nevratné konsolidace nadnárodního fiskálního státu s rozsáhlou diskreční pravomocí. 

Transformace od přesvědčovací tvorby politik k donucovací správě věcí veřejných již začala. Klimatická politika od samého začátku sloužila jako morální páčidlo pro rozšiřování pravomocí EU, zejména vzhledem k nedostatku práv Komise na přímé zdanění. Toto omezení podnítilo zvrácenou kreativitu: propojením individuálních činů s klimatickými „hříchy“ vytvořil Brusel nový druh systému odpustků – spravovaného státem a vynucovaného daňovými úřady. Z hlediska mocenské politiky se jedná o jednu z nejúspěšnějších inovací moderního byrokratického etatismu. 

Vině se nelze vyhnout. Vypouštíme CO₂ jen svou existencí – proto jsme všichni vinni. Na rozdíl od abstraktního morálního zkoumání tragédie v podkroví nenabízí klimatická politika EU žádnou katarzi, pouze trvalý závazek. Z uměle vytvořeného morálního dluhu staví vulgární fiskální vězení.

Vzestup podnikatelů v oblasti dotací

 

Toto fiskální vězení už není teoretické. Zeleno-socialistický aparát se tiše upevnil přesvědčováním veřejnosti, aby v rámci boje proti „klimatickým změnám“ přijala vyšší daně. Kolaterální škody – prohlubující se ekonomická malátnost v celé střední Evropě – jsou ignorovány emocionálními odbočkami: bojem proti krajní pravici, obranou demokracie, budováním „firewallů“. Nejzákeřnějším výtvorem EU je však její rostoucí třída podnikatelů s dotacemi – podniků a jednotlivců, jejichž hlavní odborností je získávání státních finančních prostředků. (SOUVISEJÍCÍ: Bidenův dokument EPA „Zlaté slitky z Titanicu“ jsou jen špičkou ledovce) 

V celé EU se nyní statisíce lidí živí z příjmu z programu Green Deal. Udržují tohoto Frankensteina transformační agendy – ne prostřednictvím inovací, ale prostřednictvím závislosti na veřejných financích. A kdo za to platí? Nedotované zbytky produktivní ekonomiky. Je to cynický Tocqueville v nejčistší podobě.

Odtržen od reality

 

Nespoutaná moc vytváří slepotu. Navrhovaná uhlíková daň ze starých topných systémů – která má lidi „donutit“ k nákupu nových – by mohla zvýšit náklady na vytápění o více než 40 procent. Prognózy předpovídají roční náklady ve výši 1 400 eur na německou domácnost, pokud Brusel uzamkne ceny uhlíku mezi 200 a 300 eury za tunu. A buďme upřímní: centrální plánovači v tom uspějí. Vytváření umělého nedostatku je jejich jediný skutečný talent. (SOUVISEJÍCÍ: Nebezpečí globální správy: OSN usiluje o globální uhlíkovou daň z lodní dopravy) 

Břemeno bude obrovské. Ale koho zajímají rodiny, živnostníci a majitelé malých podniků, kteří jsou již tak drceni roky inflace vyvolané ECB? Škody – 550 000 nových ztrát pracovních míst v Německu od roku 2021 – jsou cenou, kterou „my“ musíme zaplatit za dosažení zelené utopie. Technokraté v Bruselu samozřejmě tuto devastaci označí za zvládnutelnou: koneckonců existuje „Sociální klimatický fond“ pro poražené v zelené transformaci. Všichni se musí přidat. Nikdo nezůstane pozadu. (SOUVISEJÍCÍ: Zachycování uhlíku: Dohodnutý podvod)

EU je rychlá a efektivní – když utrácí vaše peníze. Tentýž Sociální klimatický fond má obdržet 87 miliard eur na financování zateplení domů, tepelných čerpadel a nízkoemisní mobility. Zelený socialismus se bezproblémově prolíná se staromódním sociálním statismu a výsledkem je ekonomika, jejíž energie je odsávána do mrtvé půdy bruselských technokratických fantazií.

Prázdná expanze EU

 

Neškolenému uchu zní bruselské programy chytře, ba dokonce suverénně. Ale pro ty, kteří ještě nejsou otupělí propagandou, zavání ideologickou rigiditou. Tito technokraté nepochybují o svém poslání, nemají žádný konflikt ohledně kompromisů. Ani to nemusí: je to bezejmenný daňový poplatník, kdo zaplatí účet. 

Bruselu se zázračně podařilo zakrýt svou destruktivní roli v dlouhém ekonomickém úpadku Evropy. Základy moci EU jsou neporušené – a rozšiřují se. Za pouhých pár měsíců se Bulharsko chystá vstoupit do eurozóny, což Bruselu poskytne novou geopolitickou páku u Černého moře. Nezáleží na tom, že bulharská ekonomika může být vysáta, stejně jako velká část jižní Evropy. (SOUVISEJÍCÍ: Impérium EU: Bulharsko se připojuje k euroklubu) 

Skutečná genialita EU spočívá v překladu složitých problémů do zjednodušených, mediálně přívětivých sloganů. Kauzální řetězec je jasný: fiskální černá díra v Bruselu požaduje více moci, vymýšlí nové daně a využívá příjmy k upevnění svého sevření, jen aby se cyklus znovu opakoval. Je to byrokratický circulus vitiosus, který se nezastaví, dokud se Leviathan EU nezhroutí pod vlastní vahou a možná se – konečně – nevrátí ke svému původnímu poslání: zajištění volné hospodářské soutěže na jednotném trhu.

ČTĚTE VÍCE od Thomase Kolbeho:
* Meloniho Itálie: Osvěžující crescendo bruselské disonance
* Klimatická noční můra „Merwede“
* Impérium EU: Bulharsko se připojuje k euroklubu

Zdroj: https://spectator.org/carbon-tax-green-deal-eus-climate-heist-underway/

Liberalismus: Smrtelná dávka dobra

Petr Robejšek, politický filozof

Časopis To, 31.5. 2025

článek ke stažení zde

„Pokrokový“ liberalismus nemá s tím klasickým nic společného. Ale to již přesvědčivě vysvětlili jiní. Proto se soustředím na cíl a způsob, s jakým je tato ideologická doktrína nasazována k podrývání západní civilizace, a naznačím šance na její zneškodnění.

Heidegger a Hitler

Z historie víme, že se slova mohou zmocnit společnosti a s tragickými důsledky ovlivnit chování lidí. Někteří političtí myslitelé jsou kupříkladu přesvědčeni o tom, že německý filozof Martin Heidegger svými myšlenkami, konkrétně v paragrafu 74 svého díla Bytí a čas, které vyšlo v roce 1927, ideově připravil půdu pro nástup Hitlera a nacismu o šest let později.

Pro tzv. pokrokový liberalismus má podobný význam filozofie poststrukturalismu, spojená s francouzskými mysliteli, jako byli Jean-François Lyotard a Jacques Derrida. Stejně jako v Heideggerově případě se i jejich vyšlechtěné myšlenky ocitly v rukou daleko méně nadaných, ale o to mocichtivějších nádeníků ducha, kteří dnes sedí na sociálně-vědních katedrách, v redakcích a ve stranických centrálách. A dopadlo to tak, jako by da Vinciho malbu kopíroval předměstský sprejer s nulovým talentem a s palčivou touhou po uznání.

Z vycizelovaných slov a myšlenek, kterými Derrida a Lyotard obhajují jedinečnost individua, zbylo v rukou těchto intelektuálních pěšáků tvrzení, že pravda je to, co si o sobě kdejaký trouba myslí právě dnes odpoledne.

Hieronymus Bosch: Rajská zahrada, (detail)

Výzkum frekvence žargonu tzv. liberálního myšlení v článcích The New York Times v letech 1970-2018 ukázal, že od roku 2015 skokově narůstala četnost slov v souvislosti s wokeness: sexismus, mužská privilegia, toxická maskulinita, feminismus, institucionální rasismus, systémový rasismus, islamofobie, antimuslimský, inkluze, homofobie, transfobie, LGBT, queer, genderově neutrální, transgender, klimatická změna, hatespeech atd.

Většinová společnost
má brát vážně, nebo
dokonce převzít
fantasmagorie
kdejakého vyšinutého
outsidera.

Ideologie „uvědomělosti“ (wokeness) je americký kříženec čínské „kulturní revoluce“ z let 1966-1969. Tehdy v čínských městech řádily komunistickým diktátorem Mao Ce-tungem poštvané roty militantních mládežníků, kteří mávali „rudými knížkami“. Ty obsahovaly pravidla „velkého kormidelníka“ pro boj proti „čtveru starému“ – myšlení, kultuře, tradicím a způsobům. Smrtelná dávka dobra tenkrát v Asii stejně jako dnes na Západě.

Od Mao Ce-tunga se pokrokoví liberálové naučili, že slova jsou zázračně účinné mocenské nástroje, zejména když se zahnízdí v mozcích těch, kteří rozhodují o tom, jak a o čem jsou ostatní lidé informováni, za co se vydávají jejich daně a podle jakých zákonů se mají řídit.

Woken-ideologie za sebou neměla moc nelítostného diktátora, ale měla sloužit k ustavení diktatury dobra. Pomocnou ruku při tom nabídli miliardářští „filantropové“, kteří chtěli a chtějí podrývat hodnoty, instituce a pravidla, na kterých stojí západní civilizace. V hledáčku mají rodinu, národ, svobodu slova a právní stát. A tak si koupili anebo podplatili média a univerzity. Z nich se pak dotěrně lidumilný liberální žargon rozlil do politiky, prosákl do jurisdikce a najednou je pod zákonem, že většinová společnost má brát vážně, nebo dokonce převzít fantasmagorie kdejakého vyšinutého outsidera.

Hieronymus Bosch: Zahrada pozemských rozkoší

Gramatika správného světa

V roce 1975 vyšlo prorocké dílo německého sociologa Helmuta Schelského Pracovat mají ostatní – Třídní boj a kněžská vláda intelektuálů. Autor v něm precizně líčí trvalý sklon inteligence poučovat a poručníkovat společnost a za nevyžádané rady požadovat úctu, peníze a moc.

Hieronymus Bosch: Peklo, (detail)  FOTO: WIKIMEDIA COMMONS

Plán rozpustit evropskou civilizaci
spočívá v přívalu příslušníků 
zaostalých kmenových pospolitostí.

V Německu jsem žil od roku 1975 a mohl zblízka sledovat, s jakou živelností se Schelského diagnóza potvrzovala a jeho prognóza překonávala. A také dnes si intelektuální avantgarda osobuje právo poučovat a šikanovat společnost, a to nejen v Německu. Všude v Evropě se snaží skupina obyvatelstva ozdobená – často kuriózními – akademickými tituly pochybné hodnoty ovlivňovat politické a ekonomické směřování společnosti. Její předvoj tvoří politici, média, lobbisté, zaměstnanci neziskovek, státní úředníci, akademici, umělecké celebrity, urbánní snobové a dětičky bohatých rodičů. Ti všichni jsou trvale naladěni morálně se rozšoupnout na úkor většiny a naočkovat společnosti smrtelnou dávku dobra. Za nimi se houfuje ta (bohužel až příliš početná) část obyvatelstva, která je sice schopna číst a rozumět, ale neumí samostatně myslet.

Bizarní gramatiku „správného světa“ tvoří tři pravidla pokrokového liberalismu:

• Všechno je možné, ale nic není jisté.
• Menšina je vždy oběť, a proto důležitější než většina.
• Rovnoprávnost musí být absolutní a tolerance bezmezná, ovšem vyjma vůči odpůrcům.

filozof Martin Heidegger

Liberalismus, povýšený pojmem pokrokový, je ve skutečnosti agresivní metodologie, s jejíž pomocí si ekonomické superelity vynucují pustošivé politické a sociální změny. Na prvním místě k nim patří plán rozpustit evropskou civilizaci v přívalu příslušníků zaostalých kmenových pospolitostí. Většinovou společností sdílená představa normality a tradičních norem se má rozplynout v oblaku relativismu, libovolnosti, nezávaznosti a bezbřehé tolerance i vůči těm nejodpudivějším odchylkám.

Na druhém místě je třeba jmenovat obludný pojmový švindl, který se týká definice pokroku. Světová plutokracie již totiž nemá ani vůli, ani možnosti dokazovat, že systém finančního kapitalismu stále ještě zaručuje společenský pokrok tím, že zlepšuje hmotné životní podmínky lidí. A proto začala jejich životní úroveň otevřeně, a dokonce násilně zhoršovat a vydává to (s odvoláním na tzv. klimatickou změnu) za nový význam pojmu pokrok.

Éra prázdných slov

Dnešní dědicové těch, které Schelsky před padesáti lety kritizoval, samozřejmě nejsou příslušníky skutečné aristokracie ducha, ale jen nádeníci na intelektuálním úhoru sociálních věd. Své pozíice a vlivu nedosáhli díky kompetenci nebo morální integritě, ale jen proto, že jako kazatelé a drábové spolehivě slouží světové ekonomické oligarchii. V posledních dvou dekádách se totiž média, experti a politici pod taktovkou mocných podnikatelů slili do jednoho mediálně-politického komplexu. Vznikla tak nová feudální vrchnost, která hovoří jiným jazykem než většina lidí, protože má jiné zájmy. Její moc se neopírá o silné argumenty, ale hlavně o možnost libovolně měnit význam slov. Informace tak již nejsou zdrojem poznání, ale nástrojem drezury lidí k poslušnosti. A důsledek?

• Žijeme v éře prázdných slov, a proto spolu nemají věci a jejich názvy nic společného. 
• V éře prázdných slov se nehledá pravda, ale jen se vyhlašuje nejnovější význam pojmů jako demokracie, svoboda, právní stát nebo zdraví.
• V éře prázdných slov může být dnešní pravda zítra lží, protože pravdivost závisí jen na hlasitosti a hlasitost jen na penězích.
• V éře prázdných slov neexistují ani sliby, které které se musejí splnit, ani poznatky, které se dají vyvrátit, ani zákony, které platí pro všechny.
• To, co bývalo nepochybné, je rozmazáno šmouhami dočasných významů slov a večerní zprávy jsou každodenní update překrouceného světa.

Důsledek je, že průměrný posluchač tlampačů mediálně-politického komplexu vlastně vůbec neví, v jaké společnosti žije a co se v ní právě děje. Bývalé pravidlo Rozděl a panuj dnes vystřídalo Popleť a panuj. Ale přesto všechno nemá ideologická doktrína liberalismu budoucnost.

"Velký problém západního
svběta není v nedostatku
hodnot, ale to, že vše je
převedeno na hodnotu."

Eugéne Delacroix: Dante a Virgil v pekle (Dantova bárka)

Konec pokrokového liberalismu

Richard Dawkins upozornil na to, že i v moderní společnosti probíhá parafráze biologické evoluce, ve které o přežití bojují slova. Místo o genech mluví o memech a míní tím myšlenky a pojmy. Stejně jao geny přežívají ale jen ty memy, které svým šiřitelům prospějí. Přiléhavé názvy a trefná vysvětlení umožňují úspěšné chování, a jsou tudíž častěji používány.

A proto nemá pokrokový liberalismus budoucnost. Je to totiž jen jakési poslední sbohem z dob blahobytné společnosti. Rádoby liberálnost, ztělesněná ve wokeness, je ve skutečnosti jenom frivolita společnosti, která myslí převážně břichem. Blahobytná společnost je povrchní, lehkomyslná, benevolentní, vstřícná, povolná, permisivní a velkorysá; jedním slovem hloupá. V syrové realitě ekomomického a sociálního úpadku však nemohou tyto masochistické dispozice obstát. Chudnoucí lidé jsou nedůvěřiví, sebestřední a materialističtí. Ne náhodou je dosavadní hyperliberální globalismus právě nahrazován myšlenkou národní ekonomiky, soběstačnosti, ochrany hranic, protekcionismu a vnitřní bezpečnosti.

V moderní společnosti 
probíhá parafráze biologické
evoluce, ve které o přežití
bojují slova.

Náš kontinent je na tom dnes zvláště špatně. A jediná šance evropských států spočívá v tom, že všeobjímající pošetilost nahradí energickým a promyšleným prosazováním národních zájmů, a to na úkor kohokoliv. Když to pochopíme, přestaneme být jenom mizerně placeným komparzem při pohřbiu západní civilizace a staneme se nadějí pro její obrození.

Jak se "flipuje" zemědělská půda? Spoluvlastníky má přesvědčit hrozba žalobou

Jan Prokeš, Hospodářské noviny, 5.6. 2025

Článek ke stažení zde

Jako majitelka poloviny pole u Kolína dostává Bohunka Charvátová každý rok desítky dopisů s nabídkou na odkup jejího podílu. Vzhledem k tomu, že nemá v úmyslu svůj pozemek prodat, končí většina této korespondence od různých investorů a spekulantů v odpadkovém koši. Začátkem dubna jí však přišel dopis, který se odlišoval už tím, že se pro něj Charvátová musela osobně dostavit na poštu – šlo o předžalobní výzvu od společnosti Viagem, největšího tuzemského obchodníka s půdou.

Tímto způsobem se Charvátová dozvěděla, že druhá polovina pole už nepatří její vzdálené příbuzné, ale právě zmíněné pražské společnosti. Viagem ji v předžalobní výzvě informoval o tom, že se rozhodl spoluvlastnictví zrušit, což znamená de facto dva scénáře. Buď jeden ze spolumajitelů od toho druhého odkoupí zbývající část pozemku, nebo spoluvlastnictví zruší soud. Ten může pozemek přiřknout jednomu z vlastníků a zároveň určit finanční kompenzaci tomu druhému, anebo může celý pozemek prodat ve veřejné dražbě a výtěžek mezi majitele rozdělit.

"V závěru dopisu mě upozornili, že pokud na výzvu nebudu reagovat, bude podána žaloba o vypořádání podílového vlastnictví k příslušnému soudu. A pokud u soudu neuspěji, budu povinna uhradit Viagemu náklady vzniklé řízením, a ať beru na vědomí, že jsou často vyšší než cena nemovitosti," říká pro HN Charvátová. Na odpověď prý měla pouhý týden.

Podle dat společnosti Farmy.cz narostla cena zemědělské půdy za posledních pět let o více než 40 procent a hektar se loni v průměru prodával za 360 tisíc korun. V tomto byznysu se proto teď snaží uspět stále více lidí, řada spekulantů přitom využívá různé triky, jak cenu srazit na minimum a k pozemkům se tak dostat co nejlevněji. Jejich praktiky se v lecčem podobají těm, které používají investoři "flipující" podíly na domech a bytech. V dalších věcech se naopak oba byznysy výrazněji odlišují. Někteří majitelé polí či lesů nyní pro HN popsali své zkušenosti.

Musíme lidi aktivizovat

Cenu půdy ovlivňuje řada faktorů. Kromě její bonity jde i o to, zda se pozemek nachází v blízkosti velkého města a zda se třeba v budoucnu v dané lokalitě počítá s výstavbou. Nejcennější zemědělská půda je dnes v okolí Prahy, na jihu Moravy, ale také u Hradce Králové či Kolína.

Právě na okraji tohoto města se zhruba 33 tisíci obyvateli Charvátová vlastní polovinu pole s celkovou výměrou přes 5000 metrů čtverečních. Podíl zdědila před více než 20 lety po smrti otce. Zbylou část držela řadu let otcova sestřenice. Předloni, po její smrti, pak podíl přešel na její potomky, kteří ho prodali Viagemu. "Já tu rodinu viděla naposledy na pohřbu otce, takže jsem ani nevěděla, že to prodali," tvrdí Charvátová.

Fakt, že pozemek nyní vlastní s přední tuzemskou realitní společností, pro ni ale nebyl jedinou novinkou. Následně Charvátová zjistila, že pole je od roku 2018 vyjmuto ze zemědělské půdy, a je tak možné na něm stavět. Což jeho hodnotu podstatně zvyšuje.

Následně se telefonicky spojila se zástupci Viagemu. Pracovník firmy se k ní prý choval slušně a o tom, že by celý spor měl skončit u soudu, se vůbec nezmínil. "Je to od nich hra, zkouší, kdo jim na to skočí. Pokud by podobnou předžalobní výzvu poslali staršímu člověku, tak se asi lekne a hned s nimi začne prodej vyřizovat," myslí si žena, která pracuje v Praze jako servírka. 

Šéf a majitel Viagemu Přemysl Kubáň tvrdí, že firma Charvátové poslala dvě nabídky na odkup jejího podílu a až poté přikročila k podání předžalobní výzvy. "Když už to nejde jinak, musíme lidi aktivizovat. Vzhledem k tomu, že vlastníme asi 13 tisíc podílů, tak se nám z druhé strany děje totéž a fyzické i právnické osoby posílají předžalobní výzvy i nám," uvádí Kubáň, podle něhož jde o standardní postup. Žaloba ale přichází až v krajním případě. "Aktuálně jich máme podaných asi jen deset nebo 15, což je v porovnání s počtem podílů minimum. Soudní spory jsou drahé, dlouhé a neefektivní, navíc to nikomu nedělá dobré jméno," říká Kubáň.

Nejcennější zemědělská půda
je dnes v okolí Prahy, na jihu
Moravy, ale také u Hradce 
Králové či Kolína.

Kromě jeho Viagemu působí na trhu s půdou například také společnost Česko-Moravský zemědělský fond, pod kterou patří značky Farmíto, Přímý prodej půdy či Mojepole.cz.

Rozdělení pole jako výhra

Za poloviční podíl nabídl zaměstnanec Viagemu Charvátové nejprve 110 tisíc korun. Ta nabídku odmítla a zeptala se ho, zda ví o tom, že se jedná o pozemek, který je do budoucna určen k výstavbě. "Omlouval se mi, že tuto informaci nemá a že si vše zjistí," popisuje Charvátová.

Pracovník realitní společnosti se brzy ozval znovu s tím, že je to sice pravda, ale nepůjde prý o bytovou výstavbu, nýbrž o skladovací haly, což prý není tak lukrativní. Nakonec nicméně za polovinu pole nabídl 300 tisíc korun, tedy téměř trojnásobek původní částky. I to ale Charvátová odmítla, pozemek si chce ponechat.

Aktuálně se zástupci Viagemu řeší rozdělení pole na dvě samostatné části. "To je ideální řešení, které se ale neděje tak často, protože na to lidé nejsou zvyklí a je poměrně složité se s nimi dohodnout. Často chtějí výhody na náš úkor," tvrdí Kubáň. Spolumajitelé si podle něj typicky nárokují větší část pozemku, než jim příšluší, nebo se nechtějí podílet na nákladech spojených s rozdělením, tedy třeba na zajištění geodeta.

Scénář s rozdělením pozemku je nejlepší rovněž podle spoluzakladatele společnosti B&K Nemovitostní investice Vladimíra Brůny. "Můžete to v budounu spoluvlastnit třeba s někým, kdo půjde do insolvence nebo na něj bude exekuce a s pozemkem se pak moho stát různé věci. Pak budete proklínat okamžik, kdy jste spoluvlastnictví nevypořádali," říká investor

Na majiele polí nemají takové páky

Základní praxe spekulantů s pozemky a s nemovitostními podíly je stejná. Snaží se podíl koupit co nejlevněji a prodat ho s co největším ziskem. Podle Brůny je ale zásadní rozdíl v tom, jak mohou tlačit na ostatní spoluvlastníky. U domů a bytů se lidé spíše snaží spoluvlastnictví vypořádat, protože v dané nemovitosti žijí. V případě pozemků to tolik neřeší a je celkem běžné, že pole či část lesa má hned několik majitelů, kterým podíl připadl třeba díky dědictví. "Flipaři, kteří podíly na nemovitostech agresivně skupují, dokážou na spoluvlastníky víc tlačit než u pozemků. Těm spoluvlastnictví tolik nevadí, a nejsou tedy tak vydíratelní," říká Brůna.

Rozdíl však může být mezi polem a lesem. Zatímco pole lidé často za pachtovné pronajmou zemědělcům, kteří na něm hospodaří, o les se často někdo z majitelů musí starat.

To je i případ Jana Vařeky, který vlastní osminu lesa. Další čtvrtinu před časem koupil od jeho příbuzné Viagem, podle Vařeky za ni firma zaplatila necelé dva tisíce korun. "Dostala od nich nabídku a oni staré paní vysvětlili, jak náročná je práce s lesem, a aby ji zbavili starostí, koupili to od ní za tuto částku," líčí Vařeka. Když pak sám Viagem kontaktoval s tím, že má zájem od nich podíl odkoupit, podíl byl rázem asi třicetinásobek dražší.

Lidé, kteří svůj pozemek či nemovitost prodali výrazně pod cenou, se mohou v Česku bránit. Situaci v občanském zákoníku ošetřuje takzvané neúměrné zkrácení. Pokud kupující využil slabost nebo tíseň majitele a koupil od něj podíl za nestandardně nízkou cenu, může prodávají do jednoho roku od podepsání obchodu žádat o dorovnání částky.

"Co se týká neúměrného zkrácení, tak jsme v tom neprohráli jediný spor s výjimkou jednoho, kdy vedoucí právního oddělení nevyzvedával datovou schránku a my se kvůli tomu neúčastnili soudu," upřesňuje Kubáň.

Výrazný rozdíl v ceně zmíněného lesa vysvětluje tím, že Viagem začal před několika lety vykupovat lesní porosty velmi laino. "Bylo to v doě, kdy v lesích byla kůrovcová kalamita a vlastníci byli ze zákona povinni vytěžit porost, kde se objevil kůrovec. To se v praxi nedělo, protože byly přetíženy těžební kapacity. My jsme tehdy vsadili na to, že stát tuto povinnost vymáhat nebude, a poslali jsme po trhu výkupové dopisy. Volalo nám strašně moc lidí a v podstatě nám lesy za přepis odevzdávali," vysvětluje Kubáň.

"Byla to od nás strategiká spekulace, což se nakonec i potvrdilo. Po začátku války na Ukrajině šly ceny lesů nahoru. Pánovi zřejmě vadí, že les mohl od předchozí majitelky koupit levně a nekoupil," dodává šéf realitní společnosti.

Viagem už zmíněný kus lesa nevlastní, prodal jej jinému investorovi. I s ním se Vařeka snažil na odkupu domluvit, ale opět neúspěšně. Sám proto nyní uvažuje o prodeji svého podílu. "Zjišťuji, jestli ho ode mě někdo nekoupí, protože takhle s někým vlastnit les nemá žádný smysl. Není to tak, že by konkrétní kus lesa byl pouze můj, ale z každého spadlého stromu náleží každému díl. To je šílená situace," vysvětluje Vařeka. "Oni sází na to, že to ostatní spoluvlastníky přestane bavit a koupí to celé. Viagemu bych to ale nikdy neprodal," uzavírá Vařeka.

Kdo to zaplatí – Jak přestat platit nejdražší elektřinu v Evropě

Zdraví vás Petrolez. Tohle je pořad “Kdo to zaplatí” a se mnou ve studiu, jako pokaždé, sedí ekonomka Markéta Šichtářová.

Petr Holec, autor, reportér

Ing. Markéte Šichtářová, politička, ekonomka

Rozhovor byl publikován 10.5. 2025 na https://youtu.be/2Uj09v43uNE

Článek ke stažení ve Wordu a PDF

P. Holec : Markéto, právě jsme oslavili den vítězství, neboli konec 2. Světové války. Hodně si dali záležet, naši vládní politici. Z jejich podání se, já bych řekl až zdálo, že oslavila konec války Ukrajina, ale to necháme stranou. Dvojí vítězství jsme totiž oslavili i my češi, a sice Eurostat potvrdil, že i v 2. pololetí loňského roku jsme platili nejdražší ceny elektřiny v celé Evropské unii. A to musíme dodat, že současně si tu elektřinu sami lacině vyrábíme doma. A druhé vítězství, takové Pyrhovo, já bych řekl příznačné pro Fialovskou éru je, že soud zablokoval podepsání smlouvy o dostavbě Dukovan s Korejci, protože to zažalovali Francouzi, kteří byli z toho vyřazeni. Takže nakonec došlo na to, že se podepsala alespoň smlouva o smlouvě budoucí.

Tak nevíme, jak to dopadne nakonec, ale už teď můžeme říct, že ty škody budou nemalé. Bude nás to stát určitě řádově miliardy, to zpoždění. Bůh ví jak to dopadne.

M. Šichtářová: No já bych řekla, že už nás to stojí miliardy teď a stojí nás to právě na těch cenách elektřiny, ve které jsme tak krásně na špici. Alespoň v něčem jsme zase první v Evropě. Problém je, že ta dostavba Dukovan je vlastně do značné míry přeceňována.
Ono totiž je to velmi často prezentováno jako počin, který by u nás měl ceny elektřiny zlevnit. Ale ono to u nás ty ceny elektřiny pravděpodobně nezlevní, a to z jednoho prostého důvodu. Totiž ty dva bloky, které se mají dostavět, a teď je ta jejich dostavba o to víc ve hvězdách když to soud předběžným opatřením zatím zablokoval, tak ty mají vlastně jenom nahradit dva jiné už dosluhující bloky. Takže to má být náhrada v podstatě kus za kus. Leda že by se výrazně prodloužila životnost těch stávajících bloků, třeba až někam na 100 let. Ono tam není možno v tuhletu chvíli, v těch Dukovanech, postavit těch bloků víc. Jednoduše z toho důvodu, že tam není dostatek vody pro chlazení, takže to, co se prezentuje jako velké rozšiřování naší jaderné kapacity, zase tak velkým rozšiřováním není. To je jeden základní problém.

Druhý základní problém spočívá v tom, že jaderná energie je sice absolutně skvělá, pokud jde o výkon, to jak je levná, drahá, jak dlouho vydrží zařízení, infrastruktura, ale pokud tu jadernou energii máme jako primární zdroj pro výrobu energie. Ale u nás se k té jaderné energii přistupuje nikoliv jako k primárnímu zdroji, jako k výrobě levné energie, ale jako k doplňku, k doplňku pro obnovitelné zdroje. A jako doplněk je jaderná energie naprosto nevhodná. A je nevhodná proto, protože u těch jaderných elektráren trvá poměrně dlouhou dobu z technologických důvodů, než ta elektrárna najede na plný výkon a zase nějakou dobu trvá utlumení toho výkonu. To, že si s tím hrály, tak víme, jak to dopadlo v červnu, když se snažili rychle zvyšovat, snižovat výkon. To asi úplně nechceme. A u nás vlastně byla ta dostavba těch Dukovan povolena, zdůrazňuju slovo povolena. To je teda opravdu legrační, pod podmínkou, že ta elektřina z Dukovan nebo obecně jaderná energie bude u nás uhýbat té energii obnovitelné. Konkrétně když to vysvětlím, tak jde třeba o to, že v Baltu bude hodně foukat, dojde tam k velké výrobě elektřiny z větrníku, dojde k přepětí v síti a my musíme tu elektřinu z toho Německa, z těch obnovitelných zdrojů v tu danou chvíli odebrat a musíme vlastně utlumovat a nebo nějakým způsobem mařit tu energii, nebo třeba posílat ji do přečerpávacích elektráren, tu levnou energii a stabilní energii z těch Dukovan a z dalších jaderných elektráren. Takže ta naše elektřina, kterou my si umíme vyrábět, a která je stavěná na to, aby nám dávala stabilní výkon, tak my ten stabilní výkon musíme vlastně posílat pryč a uhýbat tomu nestabilnímu výkonu. A to je úplně technologicky zvrácené. Nedává to smysl a samo o sobě to vede k tomu, že vlastně ta elektřina dlouhodobě nemůže příliš zlevnit.

Takže ty pohádky o tom, jak my si dostavíme jaderné elektrárny a v tu chvíli tady budeme mít po problémech s elektřinou a s nedostatkem energie… to jsou prostě fakt jenom pohádky. Ta dostavba, to je vlastně zachování nějaké základní bazální energie, abychom vůbec byli schopni fungovat. To je to naprosté minimum. To není vůbec nějaké navyšování našich kapacit.

P. Holec: No, mně se líbí… vy jste to zmínila… Za prvé, že nám to bylo povoleno. To svědčí o naší národní suverenitě, že si smíme postavit nebo dostavit jadernou elektrárnu. To už samo o sobě je zajímavé. Ale i to, že vláda Petra Fialy, protože ona je to obří investice ta dostavba, tak nám jako kompenzaci začala lhát o tom, že nám to přinese levnější elektřinu, aby to nějak ospravedlnila. Což už tehdy energetici samozřejmě říkali, že to není pravda, to se prostě nestane, nelžete! Ale teď, když teda došlo k tomu zablokování té smlouvy, podpisu smlouvy, tak nám to vláda měla potřebu zopakovat znova. Aspoň tohle by snad mělo být Pyrhovo vítězství, ale není to tak.

Ale druhá věc, já jenom dodám politicky, tu dostavbu už samozřejmě připravovala předchozí vláda, protože už se to připravuje delší dobu a vláda Petra Fialy řekla, vlastně ona si ji zprivatizovala, že předchozí vláda neudělala nic. Že je to celé jejich, a že bez nich by se vlastně nic nestalo, a že je to jenom jejich dílo a zásluha, a teď najednou tohle. A ono jak se říká, každá revoluce požírá nakonec své děti, kdyby ta vláda byla férová a nelhala o tom, že to celé připravili jenom oni, a že předchozí vláda nic, i když to není pravda, tak by teď mohla říct… No podívejte se, za to může Babiš, jeho předchozí vláda… jak je jejich dobrým zvykem. Ale teď je to stoprocentně jejich. Jak se říká, když něco rozbijete, tak to vlastníte stoprocentně. Tak to jenom politicky, že se to nakonec Petru Fialovi vymstilo.

Ale pojďme k tomu druhému vítězství národnímu a sice, že Eurostat teď potvrdil, že i za 2. pololetí loňského roku jsme my v Česku jako domácnosti platili nejdražší ceny elektřiny, přestože ji u nás doma lacině vyrábíme. A ono, když se o tom systému, perverzním řeknu, kdy my si vyrábíme elektřinu a máme ji doma nejdražší, tak se o tom začalo mluvit. Když ceny elektřiny vystřelily do bezprecedentních výšek a tehdy se to najednou začalo probírat v médiích a energetici tehdy říkali lidem veřejnosti, že to je nevysvětlitelné a vláda to nemůže prostě vysvětlovat donekonečna. To se musí změnit. Tenhle systém nemůže přežít, protože to samozřejmě ožebračuje nás jako Čechy v domácnosti. Za druhé to samozřejmě ničí i náš průmysl a ekonomiku. A teď to máme potvrzené znovu a současně se mluví i o tom, že by se dostátnil ČEZ, protože ČEZ je takový hybrid. On vzniknul už za komunistické totality. Oni ho stvořili komunisti, jako hlavní energetický závod tehdy v Československu. A potom samozřejmě po pádu komunismu v roce 1993 se část akcií dala na burzu a on z toho vznikl takový hybrid, kde 70% vlastní stát nebo-li i my, my dva co tady sedíme, a 30% se nechalo drobným akcionářům. Což jsou buď fyzické osoby a nebo i firmy. A samozřejmě jak už to bývá, ČEZu stát vytvořil takové kvazimonopolní postavení a prostředí pro podnikání. Ale ta třicetiprocentní minorita soukromníků to v podstatě často ovládá a chovají se jako kdyby ta firma byla jejich. A teď došlo na to, že se něco musí stát s ČEZem, aby se vlastně mohly snížit ceny elektřiny u nás a došlo i na takovou paradoxní situaci, že i třeba zástupce části těch minoritních vlastníků Michal Šnobr začal říkat… no my jsme vlastně pro, aby jste nás vykoupili, protože když nás vykoupíte férově, dáte nám nějakou férovou cenu, tak těch 30%, které od nás vykoupíte, tak o to se navýší zisk státu. A tady je nutno říct, že ČEZ je firma, která ročně generuje asi 30 miliard zisku a téměř 20 miliard dává do státního rozpočtu jako takzvanou dividendu. Takže teď jde o to, jak to ekonomicky udělat, aby ČEZ mohl fungovat podle strategických zájmů české veřejnosti, což znamená zlevnit elektřinu a současně mohl nějak dál fungovat a rozvíjet se, aby to nebylo prodělečné.

M. Šichtářová: Tak to je nakousnuto hrozně moc témat dohromady. Já to vezmu od toho ČEZu a potom se dostanu k té ceně elektřiny, protože ono je to velmi často mediálně a politicky spojováno. V podstatě se klade rovnítko mezi tím, že zestátníme ČEZ a bude levná elektřina. A před tím chci hodně varovat, protože takhle úplně jednoduché to není. Za to je to další tak trochu fáma na podobné úrovni jako dostavíme Dukovany, a bude levná elektřina. Je to příliš zjednodušeně řečeno. Ten problém, proč máme u nás drahou elektřinu, je podstatně někde úplně jinde, než že má ten ČEZ kvazimonopol.

Ale čistě jenom k tomu zestátnění… Tak asi by ode mě nikdo nemohl očekávat, že bych byla ochotná sáhnout nějak, řekněme násilně nebo nějakým vyvlastněním, na majetek drobných akcionářů, to v žádném případě ne. Na druhou stranu, ono je fakt, že ti sami akcionáři v tuhletu chvíli už cítí, že ty ceny jejich akcií jsou poměrně tak vysoko, že už to asi o moc výš nepoleze. A že teď je pro ně velmi příznivá chvíle je prodat, takže kdyby to probíhalo formou ne samozřejmě zestátnění, ale formou že stát nabídne tržní cenu.

P. Holec: Je potřeba říct, že tak se to koncipuje, že to nikdo nechce zestátnit, jako komunisti po roce 1948.

M. Šichtářová: Tak já si nejsem úplně jistá, co by třeba komunisti teď zrovna v tuhle chvíli chtěli, kdyby se dostali do vlády. Ale samozřejmě kdyby to probíhalo formou, že se jednoduše nabídne férová cena za odkup a ti minoritní akcionáři by v podstatě rádi prodali, no tak není možno protestovat proti tomu, že někdo rád prodá. A asi by tam pár jedninců samozřejmě zůstalo, kteří by prodat nechtěli. Na druhou stranu, ti by v tu chvíli měli tak malý podíl, že by přestali technicky vzato ovlivňovat to směřování toho ČEZu a už by tam nic neblokovali. Na druhou stranu jsou tady ještě potom další záložní plány, co by se dalo udělat, kdyby tenhle proces té cenové nabídky, nabídky převzetí neproběhl. Například někteří energetici navrhují, že by ČEZ bylo možno rozdělit na vícero divizí s tím, že třeba tu dostavbu, těch dalších jaderných elektráren, teď už teda uvažujeme v tom smyslu, že by se jich třeba mohlo dostavovat ještě víc do budoucna, tak že by to řešila státní divize, zatímco ta, která by zůstala více v těch soukromých rukách, že by se zaměřovala na ty stávající kapacity.

Ať už to dopadne jakkoliv, já mám dojem že tohle vlastně není ta úplně klíčová otázka, že to je trošku odvádění pozornosti. Protože ten důvod, proč je u nás ta elektřina tak strašně drahá je v tom, že si u nás hrajeme na pseudotrh. Ale on to vlastně tržní systém není. Ten tržní systém měl být reprezentován tím, že vstoupíme na lipskou burzu, což mělo v podstatě vytvořit dojem, jako že jsme na burze na volném trhu. Že se s elektřinou volně obchoduje, a že tím pádem by vlastně ty ceny měly být tlačeny dolů. Je to stejná iluze jako třeba s emisními povolenkami, o kterých se tvrdí, že emisní povolenky jsou volně na trhu a volně se spekuluje o jejich ceně. Samozřejmě, že to takhle taky nefunguje, a proto ty emisní povolenky zdražují elektřinu. Takže ta lipská burza totiž není v pravém slova smyslu burzou. Na té lipské burze se vlastně pouze provádějí aukce té aktuálně vyrobené elektřiny. Není tam možno obchodovat s nějakými existujícími zásobami, protože elektřinu není možno skladovat. A vzhledem k tomu, že se tam prodávají hlavně přebytky elektřiny, kterou vyrábí obnovitelné zdroje, vzhledem k tomu, že ty obnovitelné zdroje mají nestabilní výkon, tak tam jde jenom o vytvoření nějaké obchodní platformy, kdo si kde ten přebytek koupí. Ale ono by to úplně bez problémů šlo i mimo tu burzu. Ale to, že my jsme součástí té burzy a že my na ni musíme nabízet svoje přebytky, vede k tomu, že my se zbavujeme té naší stabilní a levné elektřiny, kterou my musíme nabízet v době, kdy zrovna je po ní velká poptávka. A ta poptávka je hlavně z Německa, protože Německo má ten hlavní problém. Německo má tu nestabilní síť. Německo vsadilo na obnovitelné zdroje a tím, protože my jsme se přihlásili k lipské burze a k přeshraničnímu obchodování s elektřinou, tak tím to německé rozhodnutí vyrobilo problém i nám. My jsme se v tuto chvíli vlastně dostali do vleku německého rozhodnutí. A tím, že jsme na té lipské burze, tak my v podstatě přenášíme to německé přepětí - podpětí i do naší přenosové soustavy. Francouzi, kteří nám teď dělají v uvozovkách problémy s těmi Dukovany, tak ti vsadili dlouhodobě na jádro a ti teď problém nemají. Ale nemají ten problém jenom díky jedné jediné věci. Němci totiž, když vsadili na ty obnovitelné zdroje, tak oni tak trochu tiše a nevysloveně spoléhali právě na Francouze, že Francouzi je podrží v dobách, kdy jim poklesne napětí v síti. Jenomže Francouzi velmi rychle pochopili, že by tím museli svoji stabilní a levnou elektřinu vyvážet do Německa a drahou německou si přivážet k sobě, tak jak to děláme my. Nechtěli být čechami, a tak vytvořili ostrovní systém. Nejprve to bylo pod záminkou, je to jenom na nějaké dočasné období, ale oni už to neobnovili. Oni si vytvořili na území Francie uzavřený ostrovní systém, kde jsou do značné míry nepropustní vůči Německu. A tím si ochránili tu svojí levnou elektřinu, kterou nejsou povinni vyvážet. Sice Němci zuří, ale Francouzi mají levnou elektřinu. Něco podobného chtěli udělat Němci se skandinávci, taky tam chtěli tu propustnou soustavu a skandinávci se také “zabejčili” a také řekli ne, my do toho nejdeme. Ale my češi, my jsme na lipské burze. To znamená, že my máme propustnou soustavu s Německem, a proto německý problém, ten německý fanatismus, že si zavřou svoje stabilní zdroje, se začal promítat do naší přenosové soustavy, a proto máme u nás drahé ceny.

P. Holec: Francouzi jsou narozdíl od nás nejen pragmatičtí, ale i sebevědomí, nenechají se vydírat a ničit Německem. Mimochodem když jsme u Francie, tak Francie má obdobu našeho ČEZu, EDF taky energetickou. Tehdy polostátní a dneska už státní, téměř takový kvazimonopol, který také dostátnila během takzvané energetické krize. Takže se to netýká jenom českého ČEZu, podobný problém řešily i jiné evropské země. A to dostátění ČEZu, ono se mluví o nějaké částce zhruba 200 miliard, a že by se to případně mohlo zaplatit z peněz ČEZu, a že by si na to nemusel v tu chvíli půjčovat sám stát, ale samozřejmě kdyby se zadlužil ČEZ, tak se nabízí otázka, jestli by ta firma byla schopná vyplácet dividendy, zpátky posílat peníze do státního rozpočtu. Což je jedna věc, jak se ten ekonomický model případně vyplatí, vykoupení těch minoritních akcionářů. To je jedna věc o které se mluví v souvislosti s drahou elektřinou a druhá věc je samozřejmě to, že by jsme měli odejít z lipské burzy. A já si pamatuji, když se o tom začalo mluvit, že přesně ten princip, který jste teď popsala, tak nás ničí a cenově příšerně vydírá. Pamatuji si třeba šéfa poslaneckého klubu ODS Marka Bendu, který řekl:… “no to mi prostě Němcům nemůžeme udělat, protože přes Němce k nám teče plyn.” Teď se ještě vrátím k bývalému ministrovi průmyslu a obchodu Sikelovi, který památně řekl: “…když nebudeme mít dost plynu, tak si Němci vypnou svůj průmysl kvůli nám.” A Němci udělali jinou věc, a sice zdražili nám tranzit plynu. Což jsme si potvrdili, jak to funguje v Evropě, jaká je solidarita. Není prostě. Všechny státy, které zachovaly ještě nějaké zbytky důstojnosti a rozumu, tak v prvé řadě vždycky hájí svoje vlastní národní zájmy a až pak je možná prostor na nějakou, případně i přeshraniční sousedskou solidaritu. Tak teď jenom vysvětlit to, jak případně, a jestli odejít z té lipské burzy, abychom se vymanili okamžitě z tohohle ničivého systému, který jste popsala.

M. Šichtářová: Ta lipská burza je v podstatě jenom nějaká platforma, která je spíš okrajová. Tady je důležité mít to sebevědomí, a tu odvahu v podstatě učinit naše rozhodnutí, tu nepropustnou síť vůči Německu. Když si řekneme, my sem nechceme pustit přepětí z Německa, my jim ho tam necháme, tak to takhle udělat. A nesanovat Německo tou naší levnou energií. Což se technicky dá provést třeba tím, že odejdeme teda z té lipské burzy. A jestli by nám to prošlo…? Francouzům to prošlo. Samozřejmě, že jim to prošlo, protože Francouzi versus Němci jsou jedna velmoc vůči druhé velmoci. Jasně, tak není to velmoc typu Amerika, ale jsou to už dvě zásadní země. My jsme tady spíš takový malý ocásek Německa, takže asi by tady bylo velké zle kolem toho. Ale jestli si chceme zachovat levnou energii, tak nám nic jinýho nezbyde. A ten recept na levnou energii by byl, a teď budu strašný optimista a řeknu, co se stoprocentně nestane, ale jak by se to udělat mělo, kdyby tady ta vůle byla. Tak nejprve se vymezit vůči Německu a říct, že opravdu jsme ochotni udělat jakoby ostrovní systém. On to není úplně ostrovní systém, protože my si můžeme nechat propustnost vůči Polsku, Slovensku a tak dál, ale vůči Německu jsme schopni uzavřít se. A odejdeme z lipské burzy, to je krok jedna.

P. Holec: To je čistě politické rozhodnutí, to není nic jiného.

M. Šichtářová: Ano, to je v podstatě čistě politické rozhodnutí. Technicky jak se to udělá, to už jsou víceméně detaily. Doplněno by to mělo být o to, že k tomuto kroku bychom se měli rozhodnout v okamžiku, kdy už máme nasmlouvány plyn a ropu z východu, protože samozřejmě Němci by se nám mohli začít mstít a vydírat nás tím, že nám sem nepustí tyhle suroviny přes svoji západní větev. To znamená, nejprve bychom se měli ujistit, že jsme opravdu schopni odebírat plyn i ropu z východních větví potrubí a teprve potom se můžeme uzavřít proti Německu v oblasti elektřiny.

Další bod, ČEZ by měl přestat vykupovat automaticky elektřinu vyrobenou ze solárních panelů, kterou mají jednotlivé rodiny na svých rodinných domcích nainstalovanou, protože za prvé to působí strašný “svinčík”, troufnu si říct v té síti, kolísá tam napětí, nemá to kvalitní transformátory. A za další, opět to vyčerpává ČEZ, kdy za to musí platit. To není kvalitní elektřina. Soláry na střeše jsou vhodné pro případ nějakého blackoutu pro jeden konkrétní domek, ale není to vhodné pro to, aby to dodávalo, v některých situacích kdy zrovna svítí slunce, šťávu do celkové site, takže bychom to měli přestat jako stát vykupovat. A měli bychom dostavovat jádro, i když to bude drahé samozřejmě. Ale když jsem se ptala energetiků, jak oni odhadují, kolik dalších ještě bloků bychom potřebovali, abychom byli opět soběstační, tak oni dlouho přemýšleli. Nedokázali se shodnout, ale v podstatě když chci být akurátní, tak ta odpověď zní jako mnohanásobek toho, co teď dostavujeme. Určitě ne dva bloky, ale násobně víc. Takže rozhodně se v tuhletu chvíli přestat zaměřovat na zapojování dalších obnovitelných zdrojů. Když si je někdo chce udělat jako svůj ostrovní systém, není problém, ale nespoléhat na ně v té celé elektrizační soustavě. A tu celkovou elektrizační soustavu postavit primárně na jaderné energii.

P. Holec: Já se obávám, že tady máme jednu jistotu, a sice že s touhle vládou se tohle už nestane. Za prvé už zbývá řekněme 5 měsíců do voleb, to je jedna věc, a i kdyby se náhodou, kdyby v nějaké obdobě zůstala po volbách, tak si myslím, že na to nenajde odvahu ani potom, protože my vidíme od téhle vlády v evropské unii ohromnou servilitu. Pokud šlo o migrační pakt, pokud šlo o green deal, dokonce za našeho předsednictví evropské unie byl green deal finalizován a podepsán v té finální podobě, od které teď ta vláda, která ho schválila, nebo pomohla i schválit na půdě evropské unie, utíká. A já bych nečekal, že tahle vláda, tahle parta prostě může najít odvahu udělat to, co jste popsala, a sice že uzavřeme svojí soustavu na přenos elektřiny Německu, i když dobře vědí, že přesně to je ten problém. Tak to je jedna věc.

Druhá věc, která je tam politicky taky neprůpustná a to je to, že by si chtěli nasmlouvat energie na východě, protože jdou do voleb s tím, že nás odstřihli od energií z východu nebo hlavně z Ruska. Takže oni v podstatě, když to řekneme natvrdo, tak budou klidně nás, jako občany i naší ekonomiku ničit tou nejdražší elektřinou v evropské unii jenom proto, aby nemuseli udělat nějaký politický krok. A případně i najít v sobě odvahu pro politické prosazení tohohle řešení. Což je ironie, protože jestli to bylo tak populární mezi lidmi, že by to museli před volbami všichni ocenit, kdyby tahle vláda ještě našla odvahu alespoň k jedné věci, zlevnit lidem elektřinu, kterou potřebujem k životu všichni, tak oni to přesto neudělají.
 

M. Šichtářová: Je potřeba říct, že by to fungovalo poměrně rychle, zatímco u některých jiných hospodářsko-politických opatřeních já často říkám, že i když uděláme malou revoluci dneska, tak ty plody budeme čerpat třeba ode dneška za 3 roky, tak tady u té energie je to skutečně schopno začít fungovat velmi rychle. To znamená, že opravdu by se ta levná energie poznala celkem rychle a je to skutečně jen hlavně o politickém rozhodnutí. To je na tom právě ten největší paradox, že my víme, nebo energetici vědí, jak to řešit. To není nějaká černá krabička, do které nikdo nevidí. Jenom se o tom veřejně nemluví.

P. Holec: Ještě k tomu ČEZu zpátky, k tomu modelu nějakého dostátnění a vykoupení těch drobných akcionářů. Já totiž úplně nevím, jak vzniknul ten model a proč? Proč tehdy stát po pádu komunismu těch 30% dal na burzu a nechal to nějaké minoritě, protože i tím, že nechal 70% ve vlastnictví státu, kdy prostě exekutivní vedení a výkon té firmy jde skrz ministerstvo financí. A stát i tehdy věděl, že je to klíčová nebo strategicky klíčová firma. Je to prostě kvazimonopol na zabezpečení energií u nás v Česku. Tak proč tohle nechal? Protože principem jakýchkoliv investorů a minoritních akcionářů je maximalizace zisku. Na tom není nic špatného, ale je to tak. Ale samozřejmě u firmy jako ČEZ, která přece jenom má zaprvé, když jste zmínila trh s energiemi, není volný trh a tržní prostředí volné, to je pravda. A je tady nějaký zájem, kdy vidíme, že je potřeba snížit ceny energií, tak jak vy vidíte to případné vykoupení akcionářů a to, že by se ČEZ stal plně státní firmou?

M. Šichtářová: No v případě, že by to opravdu probíhalo tím způsobem, že jednoduše tím malým akcionářům je nabídnuta adekvátní částka a oni se mohou naprosto svobodně rozhodnout ano nebo ne, tak s tím problém nemám, to je prostě obchod jako každý jiný. A když ten obchod bude férový, kdy se každý může volně rozhodnout, tak proč by do toho obchodu nemohl vstoupit. To, s čím mám problém, je něco úplně jiného. Já mám ten problém s tím, aby náhodou tady nebyl moc velký tlak na ten výkup za každou cenu, třeba i za nízkou cenu, a aby nebyli ti akcionáři moc tlačeni do kouta, protože by si někdo mohl třeba spojovat, že když tento výkup uděláme u malých akcionářů tak, že by to mohlo něco změnit na tom trhu s elektřinou. A jak jsem právě před chvílí popsala, tak na tomhle ty vysoké nebo nízké ceny nestojí, to stojí na úplně něčem jiném, a to je energetická koncepce.  Takže jestli ČEZ bude ovládán ze 30% drobnými akcionáři nebo nebude, to přeci nemůže změnit to, jestli jsme nebo nejsme propustní vůči Německu a jaký tady máme objem těch obnovitelných zdrojů. Čili abychom si náhodou nemysleli, že tímhle něco vyřešíme a nešli do krajnosti a až někam za hranu toho, že sáhneme na soukromé vlastnictví, protože to je opravdu za mě víceméně vedlejší věc. Ano, může to v některých situacích to rozptýlené vlastnictví trochu komplikovat rozhodování ze strany státu, ale to rozhodování vlastně je problémové úplně někde jinde. Já třeba jako daleko větší problém vidím třeba celý ten byznys s emisními povolenkami. To je za mě daleko klíčovější než řešit, jestli tady jsou nebo nejsou drobní akcionáři u ČEZu a kolik jich je. Kdyby se ty emisní povolenky, já nechci říkat úplně zrušily, to by samozřejmě byl ideal, ale asi nikdo z nás neočekává od současné vlády, že by se dokázala vymezit vůči evropské unii tak, že řekne my rušíme emisní povolenky, to je nepředstavitelné. Ale alespoň kdyby to udělala takovým způsobem, že dejme tomu když nějaký podnik ty emisní povolenky zaplatí, tak mu to vláda ty vybrané peníze zase třeba vrátí nějakým jiným kanálem. Dobře, taky by to bylo porušení pravidel, ale už se to nějak udělat dá, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Tohle je to, co tu energii zdražuje, ne to jestli tady máme drobné akcionáře nebo nemáme, takže to je pro mě až na xtém místě. A já se trošku s obavou dívám na to, jak mnoho politiků tady hodně šermuje s tím, jako že se musí drobní akcionáři zrušit, protože pro mě to je odvádění pozornosti. A já v tom cítím takové to odvádění pozornosti, že oni jsou to hajzlíci, protože oni tady v tom ČEZu nedovolí státu rozhodnout, a tak se na ně zaměříme. Dobře, tak je teda nějakým způsobem vykoupíme a najednou zjistíme, že situace je úplně stejná, protože pořád máme emisní povolenky a pořád nám sem teče přepětí z Německa.

P. Holec: Ono jde o to, že ti politici uvádí i to, že jak jsem řekl, ty drobní investoři, akcionáři samozřejmě chtějí maximalizovat zisk a pro ně čím dražší elektřina, tak tím lepší, tím větší zisk. To je pravda. Ale pochopitelně ČEZ tím, že je dominantním je jedničkou ve výrobě elektřiny a současně i prodejcem, takže má opravdu velmi silné postavení, v tomhle ohledu na trhu s elektřinou. A přece jenom ovlivňuje významně naše ekonomické životy, takže vlastně takhle oni to zdůvodňují, že by skončilo to, že by 30% majitelů ČEZu chtělo co nejdražší elektřinu, protože chtějí co nejvíc vydělat a stát by tím pádem měl na řízení té firmy a třeba i to řešení větší vliv.

M. Šichtářová: Tak to podle mě odůvodní úplně špatně, protože oni se tady snaží tvářit, že si můžeme o té ceně volně rozhodnout. Že akcionáři ČEZu mají nějakou možnost rozhodovat, jaká je cena elektřiny, ale ta cena elektřiny je daná tím, jaká je nabídka versus poptávka. A my sice v tuhle chvíli máme nejdražší cenu elektřiny, ale ještě pořád to není taková tragédie, jako to pravděpodobně bude od dneška za 4 roky, protože my víme, že nejpozději v roce 2027 už budeme deficitní, pokud jde o výrobu elektřiny. Teď je to pořád ještě legrace, protože my ještě pořád jsme schopni vyvážet. My vyvážíme do Německa, které je deficitní a vyvážíme do Rakouska, které je deficitní, a přesto to nestačí a ta cena je u nás drahá. A my ale víme, že nejpozději v tom roce 2027 budeme deficitní už i my, to znamená, že bude nedostatek elektřiny a budeme ji muset dovážet. To znamená, že bude ještě dražší a když bude ještě dražší cena dovážené elektřiny, tak ji bude mít samozřejmě dražší i ČEZ. Bez ohledu na to, jestli tam má nebo nemá drobné akcionáře. A já jsem se ptala ministra Vlčka, odkud jí hodlá dovážet? No dočkala jsem se velmi dlouhého monologu, ale nedočkala jsem se odpovědi odkud tu elektřinu hodláme dovážet. Podle mě to totiž vláda neví, netuší. My ji pravděpodobně budeme muset dovážet ze Slovenska a z Maďarska. A teď si představte, jaký to je paradox, jaký to je bizar dovážet elektřinu ze států, které jsme dlouhodobě brali, jako že jsou méně průmyslově a energeticky rozvinuté než my a najednou my na nich budeme závislí. A navíc jsou to ty státy, kterým se my posmíváme, že mají nějaké holporty s Ukrajinou a s Ruskem a tak dále.

P. Holec: Udělali jsme z nich třídní nepřátele.

M. Šichtářová: Uděláme z nich nepřítele, ano. A najednou z těch třídních nepřátel, na nich budeme závislí. No, tak už to vidím, jak nám samozřejmě potom tu cenu osolí.

P. Holec: Já myslím, že jste udělala chybu, že jste se ptala ohledně energií, energetiky, našeho ministra průmyslu Vlčka, protože on o tom chudák nic neví. On byl asi možná populárním, oblíbeným starostou, ale o průmyslu a energetice neví nic.

M. Šichtářová: Na to jsem už přišla taky. Ale on mi začal vyprávět o tom, že taky do toho musím trošku zapojit fyziku, abych tomu mohla rozumět.

P. Holec: To je zajímavý. Taky vám mohl možná vyprávět o tom, jak běhal dobře patnáctistovku. Ale vy jste taky zmínila to, že od téhle vlády nečekáte už nic. Já od ní čekám jednu věc, a sice že na podzim skončí a že jakákoliv příští česká vláda najde odvahu odejít z té lipské burzy a zlevnit nejen nám občanům Česka, ale vlastně i průmyslu a našim firmám elektřinu, protože by nám to všem strašně pomohlo. Protože Česko ekonomicky dlouho stagnuje a primárním problémem jsou drahé ceny energií.

M. Šichtářová: Je to obrovský problém. A my už tady máme takovou tradici, že většinou končíme výzvou k nějaké rebelii. Tak já musím znovu říct, že cesta k levnější energii je jenom jediná, rebelie. Rebelujme vůči Evropské unii, bez toho prostě levnější energiie mít nebudeme.

P. Holec: Rebelie, volby a konec vlády, výměna vlády tím se loučím s diváky a posluchači pořadu Kdo to zaplatí.

Článek ke stažení ve Wordu a PDF

Proč stojí elektřina tolik?

Česko vychází ze statistik jako země s nejdražší elektřinou. Důvodů pro to je hned několik.

Dnes Prague Edition · 9 .5. 2025 ·
Sára Mazúchová redaktorka MF DNES

Článek ke stažení ve wordu a v PDF

1. Za jakou cenu umějí elektřinu vyrábět české elektrárny?

Liší se to podle jednotlivých typů zdrojů a nejde ani tak o to, jestli elektrárna stojí v Česku nebo třeba v Německu. Například fotovoltaické elektrárny vyrábějí elektřinu prakticky za nula korun. Problém je v sousloví „umí vyrábět“. Každá elektrárna má nějaké provozní náklady: musí zaplatit zaměstnance, palivo, údržbu. U uhelných elektráren tyto výdaje vycházejí zhruba na 75 haléřů za kilowatthodinu. U jaderných je to asi 57 haléřů. Solární a větrné zdroje umějí vyrábět za zmíněnou nulu – palivo mají zadarmo a rozpočítané náklady na zaměstnance a údržbu jsou minimální. Jenže vedle provozních nákladů jsou tu i náklady investiční. Třeba postavení nových jaderných bloků v Česku vyjde na stovky miliard korun. A do částky, kterou nakonec platí zákazník, se musí promítnout i další položky.

2. Co dalšího je třeba zahrnout?

Elektřinu nelze prodávat za výrobní cenu, stejně jako například zemědělec nemůže prodávat mléko za cenu podojení krávy. Stejně jako mléko, i elektřina urazí ještě dlouhou cestu, než se dostane k zákazníkovi domů – musí projít přenosovou a distribuční soustavou, což taky něco stojí. A navíc, oproti mléku má jednu podstatnou nevýhodu – nedá se skladovat. 

„Obchodníci musejí do ceny promítnout náklady na odchylku, což je rozdíl mezi plánovanou a skutečnou výrobou i spotřebou, a náklady na další podpůrné služby,“zmiňuje Pavel Řežábek, hlavní ekonom skupiny ČEZ. „Jako každý výrobek podléhá elektřina zdanění, obchodník i výrobce chtějí mít marži, do všech oblastí energetiky se musí průběžně investovat, aby byla schopna absorbovat nové technologie, zákaznické požadavky a podobně. Je to velmi komplexní systém, tak aby zajistil, že je elektřiny vždy a za všech okolností dostatek pro všechny.“

3. Proč se elektřina z českých elektráren přeprodává na lipské burze?

Protože to firmy, které vlastní elektrárny a které obchodují s elektřinou, zkrátka chtějí. Nikdo je do toho nenutí, kdykoliv mohou elektřinu kupovat a prodávat i mimo burzu, což se také děje. Nicméně cena je většinou stejná jako na burze. „Ani prodávající, ani kupující nechce tratit oproti trhu,“vysvětluje Řežábek.

4. Jak je možné, že cena elektřiny na burze je jen jedna, zatímco jednotlivé elektrárny vyrábějí za velmi odlišné částky?

Jinak by to ani nešlo. Elektřina je komodita a ať už pochází ze slunce či z uhlí, žárovku v domácnosti rozsvítí zrovna tak. Dělá se to tedy tak, že burza seřadí jednotlivé elektrárny od té, která nabízí elektřinu za nejnižší cenu až po tu nejdražší. Podobně seřadí i obchodníky, kteří sdělí, jakou nejvyšší částku jsou ochotni zaplatit. Tam, kde se tyto dvě „řady“ protnou, je takzvaná závěrná nebo taky marginální elektrárna, jejíž výkon je ještě potřeba k uspokojení aktuální poptávky. Právě cena, kterou nabídl závěrný zdroj, je ta určující, kterou pak obchodníci platí. Tato poslední elektrárna může být každou hodinu jiná, protože se spotřeba neustále mění a zároveň se mění množství vyrobené elektřiny z obnovitelných zdrojů.

5. Co se stane s elektrárnami, které chtěly svou elektřinu prodat dráž?

„Kdo chtěl za elektřinu víc, má smůlu a nesmí dodávat do sítě. Neúspěšný výrobce elektřiny musí vypnout elektrárnu, i přesto, že je pak pěkně drahé ji znovu najet. To všechny účastníky trhu nutí nabízet co nejnižší cenu, která dává ještě smysl. Proto nabízejí jen své náklady na palivo a případně emisní povolenku, je-li zapotřebí, “říká Řežábek. Podle něj je tento systém pro elektrárny velmi přísný. Do ceny, kterou nabízejí na burzu, si nezahrnují náklady na mzdy, ani na údržbu či investice.

„To vše je v danou hodinu utopený náklad a je to jejich byznysové riziko. Jejich šance je v tom, že marginální elektrárny budou dlouhodobě vyrábět dráž než jejich nový zdroj, a ten se tak postupně zaplatí,“dodává ekonom.

6. Může stát ceny energií snížit prostřednictvím skupiny ČEZ, kterou ze 70 procent vlastní?

Ačkoliv je stát většinovým akcionářem ČEZ, nemůže firmě diktovat cenovou politiku. Představitelé společnosti musejí jednat jako řádní hospodáři, tedy zajišťovat, že ČEZ bude mít marži a zisk. Kdyby ČEZ prodával na rozkaz politiků elektřinu za cenu 50 haléřů za kilowatt hodinu, firmu by právem zažalovali minoritní akcionáři. A i kdyby stát minoritní akcionáře vykoupil a stal by se sto procentním majitelem firmy, stejně je cena 50 haléřů pro konečné spotřebitele nereálná. Firma by z takové částky nemohla platit zaměstnance, údržbu, ani budovat nové elektrárny.

7. Mohl by stát Čechům a Češkám zlevnit energie jinak?

Vláda by mohla snížit nebo zcela zrušit daně u elektřiny a plynu nebo odpustit poplatek za obnovitelné zdroje energie, který nyní činí zhruba 600 korun za megawatt hodinu. Některé evropské státy tímto způsobem pomáhají, například Německo, Maďarsko nebo Polsko. „Odpuštění poplatku za obnovitelné zdroje energie a jeho přenesení do státního rozpočtu by mělo svou logiku,“ myslí si jednatel poradenské firmy ENA a ředitel Asociace nezávislých dodavatelů energií Jiří Gavor. „Pomohlo by to všem odběratelům, ale zejména by to uvítaly velké průmyslové podniky, které soutěží na mezinárodním trhu,“ uvádí Gavor. Podle něj jsou energeticky náročné společnosti v nevýhodě, když na rozdíl od svých německých či polských konkurentů platí zelený poplatek. Český stát ho domácnostem a firmám odpouštěl až do začátku roku 2024, teď tak nečiní z rozpočtových důvodů.
 

8. Mají Češi jedny z nejdražších cen energií v EU?

Podle posledních dat indexu HEPI, který analyzuje ceníky dodavatelů v hlavních městech všech evropských států, měli Pražané v březnu tohoto roku sedmé nejvyšší ceny. Při zohlednění parity kupní síly se dokonce vyšvihli na první příčku, platili za elektřinu zdaleka nejvíc. Velmi podobná data vyplývají i ze starší statistiky Eurostatu, která sleduje situaci nejen v hlavních městech, ale v celých státech. Nominálně bývají ceny ve střední a východní Evropě nižší než průměr EU, výjimkou je právě Česko.

Nicméně při pohledu na jinou statistiku od poradenské společnosti ENA na tom Češi nejsou až tak špatně. ENA analyzuje ceníky ve dvanácti zemích Evropy a zaměřuje se na dvoutarifní produkt d25d, který mají lidé s elektrickým ohřevem vody a nižší spotřebou elektřiny. A zde mají Češi nižší ceny než je průměr ve sledovaných zemích.

9. Čím to je, že se statistiky liší?

Za rozdíly ve statistikách pravděpodobně může rozdílný sběr dat a jiná metodika. Index HEPI bere v potaz jen data hlavního dodavatele v každém městě. Poradenská společnost ENA zas uvádí jen srovnání týkající se produktu d25d, v němž je cena po osm hodin denně snížena, a který je v Česku populární. I přesto lze říct, že někteří Češi mají nejdražší elektřinu v EU, zejména když se vezme v potaz, jaké mají proti jiným Evropanům příjmy.

10. Proč mají Češi podle statistik elektřinu tak drahou?

Trh je tu liberální a proti jiným zemím málo regulovaný státem. Konečnou cenu pro spotřebitele tvoří dvě položky: silová elektřina, kterou určuje trh, a regulovaná složka, to znamená částka za distribuci a podpůrné služby, daně a ostatní poplatky. Řada států tuto regulovanou složku lidem snižuje tím, že za ně platí například zmiňované poplatky za obnovitelné zdroje nebo tím, že redukuje daně. Nizozemsko a Lucembursko dokonce vyměřují daně záporné, takže energie lidem dotují. Maďarsko, Slovensko, Polsko nebo třeba i Velká Británie a Francie zase stanovují maximální ceny, nad které už dodavatelé svými nabídkami nemohou jít.

Příběh o kyvadlu mezi dobrem a zlem

autor: Petr Robejšek

www.youtube.com 3.11.2024

audio verze ke stažení zde

článek ke stažení zde

Dobrý den, přátelé. Nedávno jsem zveřejnil 3. díl mého eseje o technice a úpadku západní společnosti a jeden posluchač mi napsal: “Jelikož se každá nová technologie zneužije proti lidem, tak se ptám, jsou-li inovace vyvíjené proto, aby sloužily ke špehování a šikanování a nebo je to jen vedlejší efekt? Bojím se, že první možnost je pravděpodobnější.” S mým posluchačem souhlasím, ale nebylo to tak vždycky. Technický pokrok sice vždycky vlastnili mocní průmyslníci, ale přesto z vynálezů těžila i masa obyčejných lidí. Tomu, aby velcí podnikatelé svou moc nezneužili, dlouho bránila jednoduchá závislost. Mohli vydělávat jen tehdy, když nabízeli to, co si lidé chtěli a mohli koupit. Kapitalismus se řídil heslem, náš zákazník, náš pán a svítící pneumatiky, balená voda pro psy Betamax od firmy Sony anebo kříženec mobilu a hrací konzole Engage, jsou jen některé z mnoha pánem zákazníkem odmítnutých inovací, důkazů to moci spotřebitelů.

Po 2. světové válce vzrostla dokonce moc spotřebitelů tak, že nastala éra sociálně pokrokového kapitalismu, který přinášel blahobyt pro všechny a snížila se majetková nerovnost mezi superbohatými a zbytkem obyvatel.

Ale v 80. letech minulého století začala zbožím nasáklá konzumní společnost pozvolna ztrácet zájem o další a další věci. Na začátku nového tisíciletí se začala oslabovat výnosnost masové výroby novinek, které se lidem musí zároveň hodit a líbit. A tehdy začal soumrak epochy náš zákazník, náš pán. Na masové produkci zboží, které si lidé chtějí a mohou dovolit, se již nedalo vydělat tolik co dříve a kapitalismus se tiše, ale nesmlouvavě začal loučit s heslem blahobyt pro všechny.

Nejpozději od finanční krize 2008-2009 se světové hospodářské super elity starají výlučně o růst vlastního bohatství. To znamená, že jejich výrobky musí přinášet co nejvyšší zisk, nezávisle na tom, jestli lidem slouží méně než dříve a nebo jim dokonce škodí.

Světové hospodářské dění dnes režírují nadnárodní korporace, které si v době klesajících výnosů našly na cestě za profitem zkratku přes vytěžování zákazníků, podle pravidla náš zákazník náš zdroj. Podnikatelské super elity vyvinuly modely výroby a konzumu, které jí umožňují, aby pro ně jejich zákazníci zadarmo pracovali. Pravidlo náš zákazník náš zdroj se týká každého z nás již v tom okamžiku, když si na internetu sami hledáme volné hotely, vyplňujeme jízdenky a letenky, používáme online banking a skláníme se v supermarketu nad automatickou pokladnou. Vždycky jsme neplacení zaměstnanci těch, kteří nám vlastně prodávají své služby.

Pravidlo náš zákazník náš zdroj je ještě výnosnější, když se lidem prodá pračka, která se dříve rozbije, nebo auto, které najede méně než kdysi. Výroba horší kvality je levnější, vynucuje z dřívější koupi nových výrobků a zvyšuje tak zisky. Ale ani to zřejmě není dost. Super bohatí hledají a zavádějí takové inovace, které jim umožňují ekonomické vytěžování lidí od algoritmů nákupního chování, manipulování jejich volnočasových aktivit, vnucování standardizovaného bydlení přes bezplatné využívání jejich výdělků a úspor bankovním průmyslem až ke kontrole jejich pohybu, vyvlastnění jejich nemovitostí nebo dokonce ke zneužívání jejich těl, jako zdrojů zisku. Moderní průmyslový Caesarové se netají plány na určování složení jídelníčku národů, vynucený konzum medikamentů a dokonce přetváření lidského genomu. To jsou agresivní inovace, které vyžadují jiné označení než náš zákazník náš zdroj. Přesnější je náš zákazník naše surovina.

Od konce 2. světové války tedy došlo k historii hospodaření k trojí degradaci člověka. Nejprve ztratil výsadní pozici zákazníka, který je pán. Tak ho podnikatelé zredukovali na manipulovatelný nákupní košík a posléze již zcela nezakrytě od roku 2020 na surovinu k ekonomickému vytěžování. Tyto stručné dějiny úpadku moci zákazníka a zneužití techniky se dají vyprávět ještě dvěma dalšími způsoby. Co třeba takhle? Je stále těžší překonat světový rekord v běhu na 100m a žádný člověk stovku nikdy neuběhne za 8 vteřin. A zrovna tak je nemožné donekonečna objevovat něco ještě užitečnějšího, co si lidé budou chtít koupit. Stále obtížněji dosažitelný přírůstek užitečnosti byl nejprve nahrazován neobvyklostí a nižší cenou výrobků. Posléze začali podnikatelé vytvářet potřeby kupříkladu vznik nových sportů. Protože se stále obtížněji dosahovalo zvyšování užitečnosti výrobků, ale tlak na ziskovost produkce přetrvával, tak se stalo něco naprosto nečekaného. Kyvadlo filozofie podnikání, dosud směřující k optimalizaci, krátce ustanul v mrtvém bodě a pak se začalo pohybovat opačným směrem. Ke zhoršování. Ukázalo se totiž, že se zisky dají stupňovat i snižováním kvality zboží. Sklon ošidit zákazníka je na straně producenta přítomen od nepaměti, vždy chtěl co nejlevněji vyrobit a co nejdráže prodat. Na uzdě ho však dlouho držel stát kontrolující hospodářskou fair play. Media a vědci jako neuplatní kritici podvodů a zdravá porce nedůvěry spotřebitelů.

Podnikatelé ale našli cestu, jak prodávat méně užitečné, nekvalitní nebo dokonce škodlivé zboží se ziskem a bez rizik. Směr a tempo tohoto vývoje určují korporace, které za 1. - díky své tržní moci ovlivňují i ostatní výrobce a tím uzavírají možnost koupit užitečnější a levnější zboží někde jinde. Do spirály zhoršování tak strhávají i malé a střední firmy. Za 2. - korporace ovlivňují média vědu a státní orgány, které pak neplní funkci neuplatných strážců kvality a užitečnosti zboží. A za 3. – i v pozdně kapitalistické společnosti vládne konzumismus masy, která stále ještě věří, že jediným smyslem života je vlastnit věci. A proto dnes lidé vyrábí a kupují za podmínek, které jsou určovány oligopolistickými hospodářskými aktéry. Korporace mohou své zisky optimalizovat díky tomu, že mají vliv na média vědu a politiku, a ty buď manipulují nebo pomocí zákonů dokonce nutí spotřebitele kupovat zboží, které nechtějí, nepotřebují a často nemohou zaplatit. Sortiment se rozprostírá od domácích přístrojů s krátkou životností přes klimaticky nezbytné elektroautomobily a tepelné pumpy, až po vakcíny, které zaručují trvalý odbyt léčiv na nemoci, které vyvolají. Takže podle vzoru stovku za 8 vteřin nikdo neuběhne se náš příběh po kyvadle dá vyprávět takto.

Dosavadní pro výrobce i spotřebitele výhodná filozofie optimalizace, jejíž příliš nákladná a místy i neuskutečnitelná, a proto podnikatelské super elity pod tlakem nevyužitých výrobních kapacit a vlastní ziskuchtivosti přecházejí k jednostranně, totiž jen pro ně výnosnému zhoršování. Nebo učeně řečeno kdeterioraci. Zopakujme si to ještě jednou: 2 verze dějin úpadku moci zákazníka a zneužití techniky se dá vyprávět takto, jelikož se vyčerpal ziskový potenciál pokroku zaměřeného na zlepšování životních podmínek lidí, tak světová plutokracie začala otevřeně a v rostoucí míře i násilně prosazovat zhoršování životních podmínek lidí, a vydávat deterioraci třeba s odvoláním na takzvanou klimatickou změnu za nový význam pojmu pokrok.

Současně pozorujeme, že poškozování obyvatelstva jako nové metody super elit k dosažení zisku se již dávno netýká pouze hospodářství. Totéž se odehrává v politice. Ani tam se totiž nejpozději od začátku milénia nedaří optimalizace, jednak protože je příliš obtížná. I tady platí, že nikdo neuběhne stovku za 8 vteřin. A zároveň je vzhledem k poklesu významu politických ideologií minulého století vlastně neuskutečnitelná. A tak se i politici pokouší maximalizovat své zisky pomocí skrytého, ale stále viditelnějšího poškozování obyvatel. Toho jste si jistě všimli sami, a proto se zde omezím jen na uvedení příznačného příkladu. Většina z vás zná dvě političky, jednu od nás a jednu z Německa, které veřejně prohlásily, že jim je úplně jedno, jestli se voličům jejich politika líbí, nebo ne? A obě přesto neztratily své pozice.

Všudypřítomnost odklonu od hledání optima je vidět také na tom, jak pokročil stav záměny horšího za lepší v kultuře. V mnoha oblastech moderního umění můžeme pozorovat demonstrativní odklon od krásy k ošklivosti. Také zde jde o reakci tvůrců na obtížnost překonat standardy krásného, naplněné jejich předchůdci v minulém a předminulém století. A tak zachraňují své umění tím, že ošklivosti připisují krásu. Obludnost a všudypřítomnost systematického zlepšo-zhoršení životních podmínek lidí, by mohly vést k tomu, vyprávět příběh o kyvadle do třetice všeho zlého jako metaforu věčného kolísání člověka mezi dobrem a zlem nebo teologicky viděno mezi bohem a ďáblem. Osobně si nemyslím, že ti, kteří lidem dříve nabízeli prospěšnost a krásu, dnes prosazují a oslavují zhoršování, protože jsou všichni tak zlí. Spíše bych řekl, že mocní a vlivní tohoto světa záměrně zhoršují životní podmínky lidí prostě proto, že náklady na zlepšování jsou příliš vysoké. Optimalizace měřená v kvantitativních údajích se přestala vyplácet. A dokonce není tu i onde ani proveditelná, protože superlativy již dosaženy byly. Stovku za 8 vteřin nikdo neuběhne.

Vždycky, když popisuji nějaký problém, tak samozřejmě přidávám návrhy, jak může každý z nás okamžitě přispět k jeho řešení. Jaké možnosti tedy máme? Jak jsme právě zjistili, tak zůstaneme-li pod diktátem kvantity, tak nevyhnutelně směřujeme ke zhoršování, nebo chcete-li to vyjádřit starozákonně tak ke zlu. Když tento vývoj nezvrátíme, tak bude společnost připomínat farmu na pěstování lidí, nebo spíše pracovní tábor.

Co tedy dělat proti demolici západní civilizace? Jak zastavit skluz k horšímu? Navrhuji řešení, která mají taktický a strategický rozměr. Česky řečeno, jedná se buď o formy pasivního odporu proti projevům ekonomické a politické deteriorace a za druhé o odstranění samotných příčin negativního skluzu západní civilizace. V obou případech se jedná o oslabení diktatury kvantitativních měřítek více a rychleji.

Nejprve by se měl zmíněný pasivní odpor projevovat omezením konzumismu. To znamená nekupovat všechno, co nám vnucují a systematicky uspokojovat co největší část životních potřeb co nejdále od sítí světové hospodářské oligarchie. To je proveditelné v rámci svépomocné a samosprávné společnosti. V rámci výrobních a spotřebních družstev, výměny služeb a věcí, alternativních měn a podobně. K tomu jsem již v mých minulých esejí, řekl až dost. Daleko více dnes zaměstnává otázka, jak odstranit příčiny probíhajícího negativního skluzu západní civilizace? Na počátku bylo slovo, ale totální ekonomizace všech rozměrů bytí dovedla lidstvo až k dnešní diktatuře čísel. Lidé se naučili hledat přístup ke světu jenom čísly. Tato kvantitativní posedlost západní civilizace, ale právě teď naráží na fyzikální a organizační hranice. Optimalizace měřená v kvantitativních údajích se přestala vyplácet a dokonce již často není ani proveditelná. Kvantita a rychlost jako důkazy úspěchu a pokroku dosloužily. A protože kvantitativně definovaný pokrok přestává být uskutečnitelný, tak se i světové průtokratické elity právě snaží nahradit technotyranií.

Je tedy nejvyšší čas změnit pravidla, podle kterých žijeme. Musíme přestat hledat přístup a pochopení světa přes čísla. Musíme přestat oscilovat mezi více a méně a naopak se semknout okolo nepočitatelných rozměrů života a hledat jeho smysl pomocí tvořivého a svobodného jinak. Musíme se sešikovat okolo nedigitalizovatelných oblastí života a rozšířit repertoár svých snů a přání o takové cíle, které mají kvalitativní, to znamená nemateriální a nebo dokonce penězi nevyjádřitelný rozměr. Prostě musíme náš přístup ke světu opět hledat přes slova. Slovo musí zase vládnout nad čísly. K tomuto tématu se v budoucnosti vrátíme podrobněji, ale v tomto eseji mi nešlo ani tak o výčet návrhů na řešení. Jeho hlavním sdělením bylo vysvětlení příčin živelné síly a obludných následků probíhajícího negativního skluzu západní civilizace. Když to pochopíte, tak budete vědět, proč tomu musíme za každou cenu zabránit. Děkuji vám za pozornost váš Petr Robejšek.

Angličané znovu "objevují Ameriku" aneb ekonomický směr „Vanceismus"