Zaujalo nás

03.05.2022 14:30

Na co sakra ta vláda čeká? - Daniel Kaiser, Týdeník Echo 17/2022

Na co sakra ta vláda čeká? S GENERÁLNÍM ŘEDITELEM MADETY MILANEM TEPLÝM NEJEN O CENĚ ENERGIÍ     DANIEL KAISER, Týdeník Echo 17 28.4. 2022   Pokračujeme v rozhovorech s českými průmyslníky, lidmi, kteří prudký růst cen a především cen energií pociťují jako první. Vlastník Madety...
03.05.2022 13:35

Sto dvacet miliard Kč jede do Němec - Daniel Kaiser, Týdeník Echo 17/2022

Sto dvacet miliard Kč jede do Němec MÁME V REPUBLICE DRAŽŠÍ ENERGIE NEŽ NAŠE OKOLÍ. CO NA TO VLÁDA? Daniel Kaiser, Týdeník Echo 17,  28.4. 2022   Důvěra spotřebitelů v českou ekonomiku prudce klesá, podle čerstvého hlášení statistického úřadu se dostala na nízké hodnoty z roku 2012. Máme...
28.03.2022 06:58

Tři modely bezpečnostní politiky-

Tři modely bezpečnostní politiky Petr Hampl www.petrhampl.com 26. března 2022 odkaz na článek zde   Poslední události nám umožňují sestavit jednoduchou typologii národních států podle stylu obranné a zahraniční politiky. Mírumilovný národní stát se snaží žíti si po svém. Samozřejmě musí...
14.03.2022 18:34

Petr Robejšek 3. díl: V dnešní politice existuje snaha koncentrovat moc a vrátit se zpět k diktatuře

V dnešní politice existuje snaha koncentrovat moc a vrátit se zpět k diktatuře   Petr Robejšek www.youtube.com   Odkza na video zde
15.01.2022 13:02

Nikdy nevíš, co skrývá písek pouště - Alena Plavcová, Lidové noviny Pátek

Nikdy nevíš, co skrývá písek pouště Egyptolog MIROSLAV BÁRTA o kolapsu civilizace, cestování časem, selhání elit a taky o tom, jak kobry vyhnaly vědce z expedice.   Lidové noviny Pátek Text: Alena Plavcova Foto: Jan Zátorský   Miroslav Bárta se k egyptologii dostal vlastně za trest. V 5....
15.01.2022 12:09

VÝKLADOVÝ SLOVNÍK NOVÉ DOBY - Oldřich Tichý, Marek Stoniš, Reflex 30.12. 2021

VÝKLADOVÝ SLOVNÍK NOVÉ DOBY TEXT OLDŘICH TICHÝ, MAREK STONIŠ ILUSTRACE JAN IGNÁC ŘÍHA Jak současná propaganda znásilňuje význam některých slov a pojmů   „Zpráva TASS: Na sovětsko-čínských hranicích napadla skupina čínských tanků klidně orající sovětský traktor. Ten palbu opětoval a po zničení...
15.01.2022 10:19

Konec čahounů - Pavel Grasgruber, Lidové noviny 8.-9.1. 2022

Konec čahounů Nejvyšší lidé světa, Nizozemci, možná o své prvenství přijdou. Podle posledních výzkumů se totiž začali snižovat. Co o člověku vypovídá tělesná výška? Jak se vyvíjela v historii a jak velký vliv má na ni výživa?   PAVEL GRASGRUBER Lidové noviny, 8.-9. ledna 2022   Senzační...
16.11.2021 12:33

S energiemi je třeba šetřit, říká rektor ČVUT. Univerzita k tomu má několik vynálezů - Anna Brzybohatá, Hospodářské noviny 15.11. 2021

S energiemi je třeba šetřit, říká rektor ČVUT. Univerzita k tomu má několik vynálezů Jako jediná tuzemská univerzita si České vysoké učení technické loni polepšilo o 29 míst v mezinárodním žebříčku vysokých škol. V době covidu přišlo s technologiemi, které chránily zdravotníky. Nedávno ČVUT...
16.11.2021 12:11

Německé potíže s průmyslem - Pavel Kohout, Lidové noviny, 13. listopadu 2021

Německé potíže s průmyslem Náš soused zažívá složité časy. A to ho čeká nákladnější úkol, než bylo sjednocení země   Pavel Kohout, ekonom Algorithmic Investment Management, a.s. Lidové noviny, 13. listopadu 2021   Německá průmyslová výroba je podle posledních údajů (srpen 2021) zhruba na...
16.11.2021 11:57

Nejen Rusové s námi hrají plynové hry - Michal Pavec, Lidové noviny, 13. listopadu 2021

Nejen Rusové s námi hrají plynové hry říká diplomat Václav Bartuška. Připravit se máme i na to, že nám zelený plán Evropské unie zvedne životní náklady     Michal Pavec Lidové noviny, 13. listopadu 2021   Zásobníky plynu jsou nebývalé prázdné, ceny letí vzhůru. Rusové i další země...

Zaujalo nás

10.11.2024 17:10

"Pravicový" komunista Gustav Husák - Ondřej Klipa, Právo 7.11. 2024

"Pravicový" komunista Gustav Husák 

Ondřej Klipa, Právo 7.11. 2024

článek ke stažení v PDF zde

 

Každý český občan včetně kojenců dluží na 300 tisíc korun! Dluhy bude splácet několik generací naších dětí! - když přijde podzim a do sněmovny dorazí návrh státního rozpočtu, o dramatické výkřiky věru nebývá nouze. Lhostejno, kdo zrovna vládne a kdo je právě v opozici.


Husákův strach ze zadlužování a možného ekonomického kolapsu byl v podstatě velmi pravicovým postojem. (Gustáv Husák 2. listopadu 1985 slavnostně otevírá jednu z největších dopavních investic své doby - třetí linku pražského metra.)

Foto ČTK/Karel Mevald

 

Málokteré téma, snad s výjimkou migrace, je politicky tak výbušné. Ke koloritu patří svalování dluhu na politické konkurenty, případně obřadné vzpomínání na "zlaté čas", kdy jeho výše byla zanedbatelná. Někdy zajde nostalgie až tak daleko, že se křísí vzpomínka na režim ukončený sametovou revolucí před 35 lety.

Zvláště na Slovensku dnešní vláda a její příznivci nepokrytě chválí Husákovu normalizaci jako éru, kdy byl svět v mnoha ohledech "ještě v pořádku."

Bývalému soudruhovi Robertu Ficovi musí imponovat, jak efektivní byl komunistický režeim v kontrole médií a utahování společenských šroubů, jeho voliče zase těší vzpomínky na masivní investice, které plynuly do východní poloviny Československa za prvního a zároveň posledního Slováka v čele federace. Pozornost ale poutá i téma státního dluhu. Jak dokládá například video, které putuje sociální sítí TikTok se sdělením "Československo bolo sebestačný štát bez dlhu. Vyrábali sme všetko okrem ponoriek. Dobre už bolo".

Přes zjevnou snahu radikálním tvrzením aktivovat zlobu vůči porevolučnímu kapitalistickému "establishmentu" je třeba uznat, že slogan není zas tak daleko od pravdy.

 

Žít si jako Maďar

Komunistické Československo, stejně jako ostatní země sovětského bloku, bylo skutečně nuceno nebývale rozšířit výrobu. Stalin svého času počítal se třetí světovou válkou a všechny vazalské satelity nutil, aby byly v případě konfliktu připraveny být soběstačné.

Vzájemná nedůvěra a skryté soupeření socialistických zemí ale k rozdělení produkce nevedly a nákup chybějících výrobků ze Západu byl příliš drahý. Každý stát "táboru míru" tak vyráběl nesmyslnou a ekonomicky nevýhodnou paletu produktů. Kromě ponorek a raket, na které si držel monopol jen "velký bratr" na Východě, tedy Československo opravdu produkovalo leccos. Na rozdíl od ostatních sovětských satelitů ale hospodářství udrželo s nízkým zahraničním dluhem.

Když komunisté na sklonku roku 1989 odevzdávali vládu, dlužila země pouhých osm miliard dolarů. Víc než polovinu z této částky přitom "nastřádala" až během posledních čtyř let. Pro srovnání: u Maďarů tehdy věřitelé poptávali v americké měně 20 miliard a u Poláků dokonce 41 miliard. Což byly dluhy na svou dobu tak extrémní, že se jim dostalo globální pozornosti. Polsko bylo osmým nejzadluženějším státem světa a desetimilionové Maďarsko se stalo dokonce zemí číslo jedna v přepočtu dolarového dluhu na obyvatele.

Celý sovětský blok přitom zprvu tížil prakticky nulový zahraniční dluh. Po půjčkách z nenáviděného Západu se komunistické vlády začaly poohlížet až v 60. letech. Předtím si vypomáhaly hlavně mezi sebou. Například Československo dlužilo Sovětskému svazu za jeho poválečné dodávky potravin a surovin a Polsko, NDR či Rumunsko zase dlužili Československu za dovoz těžebních strojů nebo zařízení na výrobu síry. Jenže šlo o nepeněžní výměnný obchod, v jehož rámci dlužník splácel věřiteli surovinami nebo průmyslovými výrobky.

A i kdyby státy nakrásně získaly od svých dlužníků peníze, nemohly by je použít nikde jinde, protože socialistické měny nebyly volně směnitelné. Za reálný zahraniční dluh byl tedy považován až ten valutový, nejčastěji dolarový. Právě za dolary si totiž mohly komunistické státy koupit to, co potřebovaly čím dál více - moderní technologie k překonání rostoucí zaostalosti.

Když v 70. letech ve východní Evropě definitivně zkrachovaly pokusy o politické a ekonomické reformy, rozhodli se noví či staronoví vůdci uchlácholit podrážděné obyvatelstvo alespoň snahou o zvýšení jeho životní úrovně. Mimo jiné i nabídkou atraktivního západního zboží.

Poptávka šla ruku v ruce s nabídkou, jelikož přehřátá západoevropská ekonomika se potřebovala výhodně zbavit peněžních přebytků. Po prvním ropném šoku se do přeplněných západních bank navíc valily petrodolary z arabských států. A právě probíhající uvolnění mezi oběma politickými bloky dalo zelenou pro velké půjčky marxistickým vládám na Východě.

Zatímco v Polsku v éře Edwarda Gierka dolarové bankovky takříkajíc pršely z nebe a obyčejní Poláci poprvé v historii pocítili závan blahobytu, Gustáv Husák svodům odolával. Proč? Jeho opatrnost lze sotva zdůvodnit povahou šetrného hospodáře, když zastavil prospěšné ekonomické reformy Oty Šika a politickými "prověrkami nechal vyhodit z práce tisíce schopných odborníků, vědcůů i manažerů, přičemž nijak nezasahoval proti rozsáhlému plýtvání ve všech patrech ekonomiky.

"Prezident zapomnění" těžil z někdejší průmyslové vyspělosti země, takže na rozdíl od Poláků či Maďarů nemusel financovat žádný velký modernizační skok. Navíc mu paradoxně hrálo do karet i období reforem, proti nimž se tak rázně vymezil - větší samostatnost podniků, kterou alespoň na nějaký čas přinesly, značně povzbudila jejich aktivitu, což neslo své plody ještě v první polovině 70. let.

Nemálo provozů poprvé experimentovalo s automatizací, modernizovaly a vyvíjely úspornější zařízení. Zřejmě nejúspornějším vynálezem Šikova období, jehož zisky ovšem sklízela až Husákova vláda, byl revoluční textilní stroj BD200 z libereckého Elitexu, který se hojně prodával na Východ i Západ po celá 70. léta.

 

"Kovaný ateista Bil'ak v Rudém

právu varoval, že "zadlužova se

u kapitalistů je stejné jako u křesťanů

upsat duši ďáblu"

 

Jak ale vysvětlit, že z podobné ekonomické vyspělosti čerpalo také východní Německo, které přesto spadlo do dluhové pasti? Na začátku 80. let se dokonce dostalo téměř na úroveň státního bankrotu, ze kterého by se bez nenápadné pomoci z nenáviděného Bonnu zřejmě nevzpamatovalo.

Odpověď můžeme najít v postaveí Gustáva Husáka a jeho vlády jak v československé společnosti, tak na mezinárodní scéně. Ostatní vůdci socialistických zemí té doby se dostali k moci víceméně jako zachránci z ekonomické krize, byla s nimi tedy spojena velká očekávání a těšili se alespoň zpočátku i značné důvěře obyvatel. Mohli si proto dovolit poněkud odvážnější experimenty. I maďarský János Kadár, který podobně jako Husák převzal zemi po obsazení sovětskou amrádou, se brzy stal tvůrcem "gulášového komunismu" s vítanou západní příchutí.

Husák ale dobře věděl, že právě oblíbeného reformátora Alexandra Dubčeka nahradil za pomoci sovětských tanků. Navíc měl za zády stále "tvrdé křídlo" strany zejména v podobě Vasila Bil'aka, které se ho v případě jakéhokoliv komunisticky neortodoxního kroku mohlo pokusit odstavit. Přijímání peněz od kapitalistických "vykořisťovatelů" by tak pro Husáka představovalo riziko.

Ve srovnání například s polským Edwardem Gierkem či rumunským Nicolaem Ceausescuem byl Gustáv Husák coby pohůnek Moskvy na čerstvě dobytém území značně nepopulární i mezi západními lídry. Velmi pragmaticky proto odhadoval, že v případě potíží se splácením dluhů nemůže doufat ve shovívavost kapitalistických institucí. Dokonce i bigotní komunista Erich Honecker mohl na rozdíl od Husáka věřit, že navzdory jeho agresivní rétorice západoněmecká vláda své soukmenovce na Východě nenechá padnout na úplné dno.

VIiditelně ustrašený Husákův postoj k půjčkám ze Západu získal nečekaně silnou oporu v dění na přelomu 70. a 80. let. Tobogán půjček, do kterého sklouzly Polsko s Maďarskem, tehdy ukázal svou odvrácenou tvář. Obsluha dluhu začala polykat veškeré exportní příjmy obou zemí, a i to přestávalo stačit. Drastická úsporná opatření pak v Polsku vyústila v nedostatek všeho běžného zboží následovaný těžkou politickou krizí a zavedením výjimečného stavu.

Československá média od té doby nepřestávala sousední spřátelené státy představovat jako odstrašující příklad. Kovaný ateista Vasil Bil'ak v roce 1981 dokonce na stránkách Rudého práva varoval, že "neúnosně se zadlužovat u kapitalistů je stejné jako u křesťanů upsat duši ďáblu".

 

Marxistický thatcherista

Zastaralá hospodářská struktura sovětského bloku, Československo nevyjímaje, však začala neúprosně volat po zásadní změně. Na Západě už ekonomiku dávno táhl sektor služeb, u nás se ale stále rozšiřovaly doly a hutě. Velká část strojního vybavení továren navíc byla dlouho za svou životností a doslova se rozpadala pod rukama.

Jelikož ale slovo "reforma" zůstalo pro Gustáva HUsáka do posledních dnů sprostou nadávkou, produkci už nebylo možné oživit jinak než nouzovými půjčkami. Tempo zadlužování nabíralo těsně před pádem režimu závratnou rychlost. Pověst normalizačního Československa jako "země bez dluhů" tak paradoxně zachránila až sametová revoluce a následná tvrdá ekonomická transformace.

Zpětně viděno byla Husákova politika strachu ze západních věřitelů (i stranických soudruhů) a z možného ekonomického kolapsu vedoucího k jeho vlastnímu pádu v podstatě velmi pravicovým postojem. Omezování importu "utahování opasků/ a vcelku úspěšné nezvyšování dluhu dnes evokují spíše nejbujnější fantazie thatcherovských konzervativců než generálního tajemníka komunistické strany.

Až tedy přiznivci populistických a krajně levicových stran zase začnou nostalgicky vzpomínat na "Československo bez dluhů", budou mít do značné míry pravdu. Jen lze s úspěchem pochybovat, že by v jeho ekonomické realitě chtěli znovu žít. I bezdlužnost měla své náklady, které by dnes asi málokdo chtěl platit.

(Autor působí na Katedře ruských a východoevropských 

studií Institutu mezinárodních 

studií FSV UK

 

 

04.06.2024 15:11

Jedeme do Zimbabwe: odstrašující pád JAR - MF Dnes

Jedeme do Zimbabwe: odstrašující pád JAR

 

Milan Vodička, redaktor MF Dnes

MF Dnes, 4.6. 2024

Odkaz na další článek o volbách JAR zde

 

Po aparheidu přišel náčelnický systém. Elita rozkradla JAR, 62% černochů je na dávkách.

 

Nelson Mandela se chudák musí obracet v hrobě. Přesně třicet let poté, co za potlesku světa nastoupil vládu v Jižní Africe jeho Africký národní kongres, je země vydrancovaná.

Teď kvůli tomu ANC utrpěl volební výprask. Poprvé od roku 1994, kdy nahradil režim apartheidu, nemá většinu. Vzhledem k okolnostem, které za tím stojí, je to zásadní morální debakl.

Metaforou rozpadu Jižní Afriky je škola ve městě Qunu, kam malý Nelson chodil: součástí byla i Mandelova knihovna, ale už není, protože její budova se zřítila. Ale kdo by to opravoval, když škola ani nemá tekoucí vodu a děti hladoví, jelikož úřady přestaly platit za jídlo.

Ale jsou tady jiná, horší čísla ukazující, jak končí sny. Nezaměstnanost nyní v zemi oficiálně dělá 33 procent a mezi mladými lidmi je to dokonce 44 procent.

82 procent obyvatel si myslí, že země se ubírá špatným směrem.

Daně platí jen 12 procent lidí.

Celkem 62 % černochů je na dávkách, jimž se říká elegantně granty.

Pětasedmdesát procent desetiletých školáků nechápe, co čtou. Na polovině všech základních škol to nedokáže ani jeden žák.

Jedna pětina bělochů odešla od roku 1994 do zahraničí.

V zemi bylo loni spácháno 27 368 vražd, což je 75 denně. V posledním čtvrtletí se to zrychlilo na 84.

V celých městech jsou každodení výpadky elektřiny, Kapské Město se stále hrozí, že mu dojde voda. Vysvětluje se to klimatickými změnami, ale je za tím rozkrádání ve velkém. V Mandelově městě Qunu už neměli vodu čtyři roky.

Elektřina není kvůli tomu, že vládní strana vytunelovala jihoafrický ČEZ, jenž se tam jmenuje Eskom.

Mosty, silnice a další infrastruktura, kdysi se zcela vymykající Africe svou světovou kvalitou, začínají nabírat africkou úroveň.

Tohle není zoufání bělochů vzpomínajících na rasistický režim, ale oficiální čísla otištěná v posledních týdnech v médiích zvučných jmen, jako je The Economist, The Times, The Guardian a podobně. 

Výraz „drancování“ použil o víkendu New York Times, který k tomu přidal ještě slovo „hromadné“.

Kdyby se propad jedné rozvinuté země měl vměstnat do pár řádků, dalo by se to popsat třeba takhle: Lidé na nejvyšší státní úrovni se spolčovali se soukromými osobami a převzali a odklonili státem vlastněné firmy, policii a soudnictví i další veřejné úřady. Miliardy určené na uspokojení potřeb obyčejných Jihoafričanů byly ukradeny. Důsledky uchvácení státu jsou cítit v celé společnosti, od nedostatku lokomotiv po rozpadající se veřejné služby, od špatného výkonu elektráren po neúspěšné rozvojové plány.

Zní to jako pomluva ze strany nepřátel nových pořádků, ale je to výňatek z únorového projevu jihoafrického prezidenta Cyrila Ramaphosy o stavu země.

Tahle drsná diagnóza je výsledkem éry, kdy příchod ANC sice znamenal vznik svobodné společnosti bez apartheidu, kdy černí Jihoafričané mohli svobodně žít, kde chtěli a s kým chtěli, ale současně přinesl problém, který po osvobození od kolonialismu zmařil většinu afrických zemí.

Vznikla náčelnická společnost. Politici sice mají vyžehlené obleky a moderní slovník, ale tradiční africký model moci. Prokletím kontinentu je, že vůdci vnímali moc jako stroj na peníze pro svoji rodinu, klan a kmen. Obsadili cesty peněz svými věrnými a vysáli státní firmy. Hlava státu je šéfem klanu, kolem sebe má družinu mocných, které si kupuje tím, že jim umožňuje podílet se na korupci. Lidé jsou jen křoví.

V případě ANC je to velké zklamání, protože strana přicházela na vysokém morálním oblaku. Teď se zdiskreditovala, růst země padá a více než 60 % lidí žije v bídě. Korupce je všude a je nenasytná. JAR srovnala krok s okolní Afrikou. Jede do Zimbabwe, sousední země, kde náčelnická společnost rozebrala bohatou zemi dokonale.

Nikdo neví přesně, jak to bude teď. ANC potřebuje někoho do koalice. Může volit mezi Bojovníky za ekonomickou svobodu, kteří ze všeho viní bělochy a jejich „černošské kolaboranty“, a stranou Umkhonto we Sizwe, bývalého vojenského křídla ANC, která chce bez náhrady vyvlastnit veškerou půdu patřící bělochům a zbavit se liberální ústavy. Šéfem této strany je Jacob Zuma, bývalý prezident, za něhož se korupci obzvlášť dařilo a který skončil načas za mřížemi. Šéfem té první je bývalá hlava mládeže ANC, odstraněn byl kvůli nebetyčné korupci. I on chce vyvlastnění.

A do toho 72 procent lidí říká, že se klidně vzdají voleb, jen když jim nevolená vláda zajistí práci, bezpečí a bydlení. Náčelníci vpřed.


Jihoafrický prezident Cyril Ramaphosa během vyhlašování výsledků voleb, ANC získal nejméně hlasů od konce apartheidu.


Odkaz na další článek o volbách JAR zde
 

 

03.06.2024 12:06

Dotovat své spojence? - Jan Macháček

Dotovat své spojence?

Ze studené války se nestačí vyplatit

Jan Macháček, spolupracovník LN, předseda správní rady IPPS

Lidové noviny, 1. června 2024

 

Podle historika Nialla Fergusona Britové v napoleonských válkách nakonec po dlouhém váhání pochopili, že se Napoleonovi musí postavit fyzicky - když použijeme anglicismus - "vojenskou botou na zemi".

Americký film z roku 1970 u nás známý jako Vojna není kojná se doslova jmenuje Vyhlásili válku, a nikdo nepřišel? Ferguson extrapoluje do dnešní doby "Vyhlásili válku, a nemohou si ji dovolit?"

 

Tři školy myšlení

Ferguson nedávno vedl sympozium historiků o druhé studené válce, ze které se mu vynořují tři školy myšlení. První skupina historiků, do které patří i Ferguson, je přesvědčena, že ve druhé studené válce dávno jsme. George Takach míní, že souboj mezi USA a Čínou je hlavně o technologiích. Dmitri Alperovitch si myslí, že blížící se tchajwanská krize je stejně nebezpečná jako krize kubánská. Sergej Radčenko (narozený v SSSR) argumentuje tím, že sovětské vedení bylo více motivováno pocitem psychologické nejistoty než marxisticko-leninskou ideologií. Možná to prý mají Si Ťin-pching a Putin podobně.

Druhý názor - podle Fergusona blízký Harvardově univerzitě - říká, že americko-čínské vztahy nejsou zdaleka tak špatné, jako byly ty americko-sovětské. Říkají to Joe Nye a Graham Allison: obě země kooperují tam, kde mohou. Allison se nedávno setkal s čínským prezidentem a ten mu prý řekl: "Já jsem v tobě a ty jsi ve mně." (Překladatel to měl asi těžké.) Jde o vzájemné angažmá. Komunikace prý obě země blízce propojuje. V Pekingu rádi používají výraz "mírová koexistence", to byla i oblíbená fráze Sovětů.

A pak je tu tábor kolem profesora Philipa Zelikowa. Kdybychom byli v druhé studené válce, bylo by to podle něj ještě hezké. Konfrontujeme se s novou osou - Čína, Rusko, Írán a KLDR - která je nebezpečnější než mocnosti Osy na přelomu 30. a 40. let.

Nejhorší by podle Zelikowa bylo, kdyby se USA a jejich spojenci pustili do války s Čínou kvůli Tchaj-wanu, ale byli by poražení. Bylo by to pro USA podobně faltální jako Suezská krize pro Británii.

 

"Na rozdíl od první studené války

a na rozdíl od globální války proti

terorismu se tentokrát Amerika

velmi snaží, aby svoje vojáky

nikam posílat nemusela."

 

Velice zajímavý argument je i ten, že studených válek už bylo více. Třeba před rokem 1914 tu možná také byla studená válka mezi Německem a Británií. Nakonec z ní byla válka horká, protože si to obě strany špatně vypočítaly.

Mohla by existovat i dietní studená válka. Nechat ostatní, ať bojují za vás - to je přece jeden z pilířů velké strategie Jakea Sullivana, poradce Joe Bidena pro národní bezpečnost. Pomáhat ostatním se bránit a neposílat americké vojáky do boje. Znamená to posílat peníze na Ukrajinu, na Tchaj-wan a do Izraele a doufat, že tam budou schopni novou osu zadržovat, aniž by tam musel být přítomen americký voják.

Na rozdíl od první studené války a na rozdíl od globální války proti terorismu se tentokrát Amerika velmi snaží, aby svoje vojáky nikam posílat nemusela. A má to smysl. Pokud váš dluh neustále roste a je předurčen k dalšímu růstu navzdory tomu, že klesají výdaje na obranu vůči HDP, potřebujete dietní studenou válku, stejně jako lidi s nadváhou potřebují Diet Coke.

Tento přístup má v historii mnoho precedentů. V 18. a 19. století Británie například běžně dotovala své spojence ve svých válkách s Francií a nabádala je k tomu, aby oni bojovali. Nevýhoda je, že "plátce" má mnohem menší kontrolu nad vývojem vojenských událostí, než když armády přímo podléhají jeho velení. Také je problém, když nějaká země - jako dnes USA - utrácí více za dluhovou službu než za obranu, což není udržitelné na moc dlouho a Ferguson to zdůrazňuje docela často.

 

"Žoldnéřský přístup" k válčení

Britský imperiální precedent je pro současnou Ameriku vysoce relevantní. Britské impérium bylo do značné míry postaveno na tom, že se platilo ostatním, aby oni bojovali. V roce 1741, když probíhala rakouská válka o nástupnictví trůnu, platil britský předseda vlády Robert Walpole 300 000 liber císařovně Marii Terezii. Dotace se zvýšila na 500 000 liber o rok později a v roce 1745 už to bylo 1 250 000 liber (dnešní ekvivalent je cca 44 miliard dolarů).

Proč Britové zvolili "žoldnéřský" přístup k válčení? Premiér George Grenville prohlásil, že by bylo "nebezpečné pro naše svobody a destruktivní pro náš obchod, kdyby velké množství lidí muselo vyměnit své řemeslo za válčení." Pokračovalo to sedmiletou válkou, kdy Britové financovali pruského krále Bedřicha Velikého i ruskou carevnu Kateřinu Velikou.

Za napoleonských válek platili Britové prakticky každého, kdo byl ochoten bojovat s Francií: od Rakouska přes Maroko po Švédsko. Mezi francouzskou revolucí v roce 1789 a Waterloo v roce 1815 vzrostl britský dluh ze 123 procent HDP na 173 procent HDP. A nakonec Britové stejně do války museli.

Být "chudý" plátce je problém. Budoucí historici nebudou moc chápat, proč koncem roku 2023 Amerika pozastavila pomoc Ukrajině. Ukrajinu už více financuje Evropa než Amerika. A Amerika se nemůže divit, že ji Ukrajina bude méně poslouchat.

27.05.2024 15:07

Edvard Beneš. Prezident, který volil menší zlo

Edvard Beneš. Prezident, který volil menší zlo

 

Petr Zídek

Právo, 25.-26.května 2024

 

Zasloužil se Edvard Beneš o stát, jak říká zákon z roku 2004, nebo svou vlast zradil? Zachoval se v roce 1938 zbaběle, nebo takticky? Pomohl Stalinovi za války a po ní ovládnout střední Evropu, nebo se marně snažil sovětizaci zabránit? Bylo vysídlení sudetských Němců provedené na základě "jeho" dekretů brutální etnickou čistkou, nebo aktem spravedlivé odplaty a prevence? Podrazil v roce 1948 nohy demokratickým politikům a ligitimizoval nastupující komunistickou diktaturu?

V hodnocení Edvarda Beneše, který se narodil před sto čtyřiceti lety 28. května 1884 v Kožlanech na Plzeňsku, se Češi stále neshodnou. A nezvykle emocionální diskuse, které Beneš dodnes vyvolává, se často vyznačují neznalostí historických faktů nebo kontextů.

Podle francouzského historika Antoina Marése, který vydal Benešův životopis, jediný odborný v posledních patnácti letech, se druhý československý prezident stal "ideálním obětním beránkem", jenž sňal z české společnosti odpovědnost za Mnichov 1938, únor 1948 i vysídlení sudetských Němců.

Obraz Edvarda Beneše je i dnes zatížen negativními stereotypy, které vytvořili jeho současníci, zejména politici, kteří se jím cítili zrazení, jako třeba ministr spravedlnosti Prokop Drtina. Přispělo k nim i několik vlivných intelektuálů, zejména filozof Jan Patočka a literární historik a romantista Václav Černý. Tyto moralizující obrazy však většinou neobstojí ve světle historických faktů.


Československý prezident Edvard Beneš v červnu 1947 pozdravil Slezany na třetím nádvoří Pražského hradu. Měl v oblibě jízdu na koni, vyjížďka na snímku je z dubna 1938. Ze stejné doby pochází fotografie s manželkou Hanou ze zámeckého parku na Pražském hradě. Beneš zemřel 3. září 1948 v Sezimově Ústí, kde bylo jeho tělo vystaveno v otevřené rakvi.      Foto ČTK/Profimedia, ČTK/AP, ČTK-Jiří Rublič

 

Beneš má velkou smůlu už v tom, že je často srovnáván se svým předchůdcem. Filozof Jan Patočka v útlém spisu Co jsou Češi píše: "Masaryk byl statečný, rozhodný, po zralém uvážení důsledně a zásadově jednající muž, potud výjimečný zvláště v našich malých poměrech. Beneš byl ctižádostivý, pilný, mnohomluvný průměr." A dále také "slabý člověk, dobrý jako sekretář." Masaryk je nicméně natolik výjimečná postava, že pokud z něj učiníme jako Patočka měřítko, pak se nedostatečným bude jevit každý. I Masaryk měl ale své špatné vlastnosti, například v polemikách necitlivě přestřeloval, v praktické politice se často řídil heslem, že účel světí prostředky, či byl přesvědčený o své historické předurčenosti.

 

"Pokud jde o Mnichov,
většina historiků se
dnes kloní k názoru,
že Benešovo
rozhodnutí, které lid
nazývá vlastizradou,
bylo správné"

 

Historička Eva Hahnová o těchto Patočkových výrocích dost trefně napsala, že "vznášení takto dutých obžalob na adresu člověka v tak obtížných situacích, v jakých se prezident Beneš ocitl, je nejen nevěcné, ale i nemorální", a že je těžko můžeme charakterizovat jinak než jako "výrazy předpojaté antipatie".

Když Masaryk říkal, že "bez Beneše bychom republiku neměli", nebylo to lichocení muži, kterého si vybral za svého nástupce, ale realistické zhodnocení Benešova podílu na vzniku státu. Z trojlístku Masaryk - Beneš - Štefánik, který vedl zahraniční odboj proti Rakousku, byl Beneš sice nejméně charismatický, ale rozhodně nejpracovitější. Benešova role při vzniku státu a prosazení jeho hranic je obecně podceňovaná právě na úkor Masaryka, jehož význam je naopak přeceňován.

 

Cesta k Mnichovu

Ti, kteří Benešovi vytýkají Mnichov, často kritizují jeho zahraniční politiku jako plnou iluzí. V zásadě ale zapomínají dodat, že Benešova zahraniční politika byla také Masarykovou zahraniční politikou. Všechny hlavní komponenty československé zahraniční politiky v meziválečném období, orientace na Francii, vytvoření Malé dohody proti maďarskému revizionismu, důraz na kolektivní bezpečnost, které se ve druhé polovině 30. let pod náporem nacistického Německa ukázaly jako nefunkční, v praktické rovině realizoval Beneš, ale jejich duchovním otcem byl stejně tak Masaryk. Navíc vycházely z geopolitické reality a neměly žádné rozumné alternativy - takovou alternativou určitě nebylo spojenectví s Polskem, o kterém mluví někteří tehdejší i dnešní kritici Beneše, protože Polsko samo nemělo o takový svazek zájem.

Pokud jde o Mnichov, většina historiků se dnes kloní k názoru, že Benešovo rozhodnutí, které lid nazývá vlastizradou, bylo správné. Izolovaná a beznadějná válka proti Německu by přinesla nejen nedozírné množství obětí, ale hlavně by z Československa udělala rušitele míru a znemožnila jeho obnovení po druhé světové válce. Jistě, Benešovou chybou bylo, že dlouho a zaslepeně věřil Francii, přestože byl z mnoha zdrojů zpravován o tom, že Paříž své závazky nesplní. Historici dnes diskutují o tom, zda by k lepšímu výsledku nevedla tvrdá neústupnost, nebo naopak rychlé splnění všech požadavků sudetských Němců. Zároveň si můžeme klást i otázku, zda zásadní chybou, nikoli Benešovou, ale Masarykovou, nebylo odmítnutí rozpuštění Henleinovy strany ještě před volbami v květnu 1935.

Jakkoli se Mnichov mohl zdát těm, kteří ho zažili, jako fatální debakl, šlo jen o prohru v první bitvě vyhrané války. Díky nezměrnému diplomatickému úsilí Edvarda Beneše i příspěvku československých vojáků bylo nakonec Československo obnoveno, a to v předválečných hranicích, což dlouho nebyla samozřejmost. (Ano, je tu problém Podkarpatské Rusi, tu ale tehdejší zejména česká politická elita chápala od počátku jako přítěž, jíž se ráda zbavila.)

 

Ve Stalinově náruči

Dalším zdrojem Benešových kritik je jeho válečná prosovětská politika, kterou kodifikovala spojenecká smlouva s Moskvou, uzavřená v prosinci 1943. Samozřejmě že Beneš měl o Stalinovi a jeho systému iluze, ale ty sdílel s představiteli ostatních spojeneckých zemí. Příklon k Sovětskému svazu byl dán nejen dlouhou neochotou Britů distancovat se od mnichovské dohody a podpořit obnovení Československa v původních hranicích, ale především vývojem na frontách. Když bylo jasné, že většinu střední Evropy dobyde Rudá armáda, bylo nutné se s Moskvou dohodnout. Exilová polská vláda, která tak neučinila, zůstala i po válce v Londýně a Stalin dosadil ve Varšavě svou vládu, kterou byl nakonec nucen uznat i Západ.

Asi nejvyhrocenější debaty o druhém československém prezidentovi jsou spojeny se souslovím "Benešovy dekrety". S nimi spojené vysídlení sudetských Němců má dodnes takový emocionální náboj, že ještě v roce 2013 rozhodlo o tom, že českým prezidentem se nestane Karel Schwarzenberg, ale Miloš Zeman, který svého soka v televizním duelu vyprovokoval k několika nešťastným výrokům právě o Benešovi.

"Benešovy dekrety" jsou jen pejorativní označení "dekretů prezidenta republiky", s nímž přišli němečtí odpůrci Benešovy politiky. Prezident v exilu a v prvních měsícíh v osvobozené republice je sice vydával svým jménem, ale většinou byly připravovány jednotlivými ministerstvy, vyjadřovali se k nim experti a schvalovala je vláda.

Dělat z Edvarda Beneše ideového otce odsunu Němců je hrubá historická dezinterpretace. Beneš nikdy nebyl nacionalista mladočeského střihu jako třeba Karel Kramář, Alois Rašín či další významní prvorepublikoví pravicoví politici. Pokud to bylo možné, s českými Němci se chtěl dohodnout. Ještě v září 1938 se snažil zachránit republiku odstoupením výběžků a některých dalších pohraničních území obývaných milionem a půl Němců (tzv. Nečasův plán). Plány na vysídlení Němců se zrodily v prostředí domácího odboje a Beneš je dlouho nepovažoval za realistické, např. v březnu 1940 v Londýně veřejně prohlásil, že "v budoucím československém státě bude opět německá menšina". Beneš i za války chtěl zpočátku problém řešit odstoupením severočeských výběžků a vnitřními transfery obyvatel, které by vytvořily homogenní a autonomní německé kraje.

K radikalizaci exilových představ o poválečném osudu českých Němců došlo až vlivem nacistické politiky v protektorátu, zejména represe v době heydrichiády. Svůj vliv měla i politika sudetoněmeckého demokratického exilu kolem Wenzela Jaksche, jehož představitelé odmítali projevit bezdpodmínečnou loajalitu k československému státu, bránili se odvodům do armády, a dokonce u britské vlády protestovali, když vyhlásila neplatnost mnichovské dohody. Často se také mylně uvádí, že se Beneš k prosazení odsunu spřáhl s komunisty: pravda je, že KSČ byla dlouho k plánům na transfer německého obyvatelstva rezervována, a to zejména s ohledem na své sudetoněmecké soudruhy.

V prvním projevu v Praze po osvobození Edvard Beneš pronesl často citovaná slova, že "bude třeba (...) vylikvidovat zejména nekompromisně Němce v zemích českých a Maďary na Slovensku, jak se jen likvidace ta dá v zájmu jednotného národního státu Čechů a Slováků vůbec provést". Tyto výroky se mohou zdát šovinistickými, jen odhlédneme-li od historického kontextu. Výraz "vylikvidovat Němce" Beneš nemyslel jako výzvu k fyzické likvidaci, v předchozích projevech používal přesnější spojení "vylikvidovat německou otázku".

 

Symbol bez vlivu

Největším problémem Benešovy politické kariéry je jeho politika v letech 1945-1948. Stal se hlavním ideologem "lidové demokracie" či "demokracie socializující", která přinesla postátnění velké části hospodářství. Tento systém ale počítal se dvěma zamlčenými premisami, které se postupně ukázaly jako iluze: zaprvé že Sovětský svaz ponechá svému spojenci oplátkou za vnější podřízení jistou vnitřní autonomii, a zadruhé že KSČ se spokojí s podílem na moci, který jí připadne demokratickou procedurou.

Stejně jako před Mnichovem i v letech před únorem 1948 Beneš odzbrojoval společnost svým až trochu chorobným optimismem stran dalšího vývoje. Jeho reálná moc ovlivnit události však byla značně limitovaná, stával se spíše vyprázdněným symbolem. V provádění nějaké aktivnější politiky prezidentovi navíc bránil jeho zhoršující se zdravotní stav spojený s ubýváním sil.

Benešova role během krize v únoru 1948 je stále předmětem dohadů. Zejména není jasné, zda věděl o demisi demokratických ministrů předem a podpořil ji (jak později svědčil třeba Prokop Drtina), nebo jí byl zaskočen (jak tvrdil on sám a jeho spolupracovníci). Sama demise byla ovšem mimořádně nešťastným a hloupým činem, který komunistům nahrál v jejich tažení za absolutní mocí.

To, že prezident hned po jmenování nové Gottwaldovy vlády neodstoupil a dalších patnáct týdnů legitimizoval nastupující diktaturu, mohou dějiny vidět jako jeho největší chybu. V té době ho navštívil Václav Černý a podal o něm další nelichotivý obrázek: "Prezident Beneš byl vskutku člověk bázlivý, a právě proto nepřímý, taktický, postranní, přímo fyzicky uhýbavý, ostražitý a plachý (...) z rodu mužů, co se bojí facek." Jde ale o člověka, kterému zbývalo jen půl roku života, doufal, že se mu podaří ještě vzchopit k nějakému ráznému činu, ale jeho tělo ho zrazovalo. Tím, že setrval ve funkci, se možná znemožnil před dějinami, ale zbrzdil komunistickou represi, což řadě lidí umožnilo odejít za hranice.

 

Krutost dějin

Ano, Beneš se jako každý politik dopustil mnoha chyb, ale měli bychom je posuzovat věcně a bez antipatií. Tomu se zatím nejvíce přiblížil Václav Havel, který v roce 1994 v projevu ke 110. výročí narození Edvarda Beneše řekl, že s tím, jak je starší, je v kritice druhého československého prezidenta zdrženlivější. "Začínám totiž chápat, jak snadno se různá osudová politická rozhodnutí posuzují tomu, kdo je nikdy nemusel dělat, a jak děsivá je samota toho, na němž je, aby rozhodl, které z různých zel, mezi nimiž musí volit, je menší."

Podle Havla jsou u Beneše dvě věci jisté: "Zaprvé že náš druhý prezident byl velký muž, který se zasloužil o náš stát, a zadruhé že to byla postava, kterou dějiny několikrát postavily před dilemata tak těžká, jak těžké byly ony samy. Vyrovnávat se proto s Benešovými činy znamená vyrovnávat se se samotnou krutostí dějin."

(Autor je historik)

 

 

 

20.05.2024 12:23

Ta mučivá touha volit - Thomas Kulidakis

Ta mučivá touha volit

 

Thomas Kulidakis, komentátor CNN Prima News

Lidové noviny, 18. května, 2024

Článek ke stažení v PDF zde

 

Odpor ke korespondenční volbě není zpátečnictví, ale zdravý konzervatismus

 

K výročí konce druhé světové války v Evropě si čeští poslanci nadělali druhou bitvu ve válce o korespondenční volbu pro občany žijící v zahraničí. V zákopové válce se málem ztratila podstata soužití v míru - střídání vlád, které nám od roku 1989 zaručuje neprůstřelný a ověřený volební systém.

V čele voje argumentů zastávaných pětikoaliční vládou postupuje především početná úderná jednota hnutí STAN podporovaná čtyřmi bojovníky Pirátů, kteří ale hlasitostí a unylou srdceryvností vydají za mnohonásobek. Základní předpoklad, "aby občané v zahraničí mohli volit", stojí od počátku na vodě. Všichni občané mají právo volit už teď - ti v zahraničí na zastupitelských úřadech.

Vědomi si zádrhelu, přišli pětikoaličníci s argumentem pohodlí pro údajné statisíce úpějící v mučivé touze volit. Pravda je ovšem taková, že se po nich chce, aby vyvinuli pouze základní snahu - dostavit se na konzulát či ambasádu. Stejně jako my se musíme dostavit do volební místnosti. Navíc, volby se nepořádají na poslední chvíli. Všichni vědí bezpečně předem, kdy volby jsou, a tak mohou uzpůsobit plány.

Byl jsem v zahraničí pracovně roky a pokud jsem volit chtěl, zajistil jsem, že buďto budu ve městě s konzulátem či ambasádou, nebo jsem si naplánoval cestu do Česka. To může udělat v zásadě každý - s výjimkou mimořádných situací typu nemoc. Jak ukazují čísla Českého statistického úřadu, většina voličů volila za posledních dvacet let v Evropě, tudíž to měli blízko.

 

Chiméra o statisících voličů

Případy občanů žijících ve velkých zemích typu Austrálie a USA či na Novém Zélandě jsou ojedinělé. Pokud by snad došlo k situaci, že tisíce voličů jsou soustředěny ve velké zemi mimo velké aglomerace a trestuhodně na místě není konzulát ani ambasáda, což nebývá, není problém zřídit ad hoc volební místnost. Ony statisíce voličů jsou ale spíše chiméra vzhledem k tomu, že se jich k volbám zapsalo naposledy v zahraničí zhruba dvacet tisíc. Kdyby ovšem platilo, že  by volilo více lidí, mohl by se snadno obrátit trend - doposud venku vítězily strany pětikoalice, najednou by třeba mohla dostat víc opozice.

"Pravda je ovšem taková, že se po nich chce, 

aby vyvinuli pouze základní snahu -

dostavit se na konzulát či ambasádu."

 

Opoziční hnutí ANO a SPD vyčítají vládě, že s dvouprocentní bezvýhradnou podporou bude snad znát všechny své domácí voliče jménem, tudíž si chce pětikoalice vyrobit voliče venku. Někteří pětikoaličníci v debatách často kontrují, že je to skutečně tak, že jsou jim více naklonění voliči v zahraničí, ale to má být dle nich důvod, proč korespondenční volbu opozice nechce. Tento spor by byl úplně zbytečný, kdyby se snaha zavést korespondenční volbu v zahraničí nedostala do Poslanecké sněmovny poslaneckým návrhem sepsaným dokonce i některými členy vlády, v čele s ministrem vnitra Rakušanem.

Poslancům nikdo jejich právo zákonodárné iniciativy neubírá. Nebylo by lae důvěryhodnější standardní připomínkové řízení, legislativní radu vlády nevyjímaje? Neminimalizovala by se také hrozba trapných nedodělků i tentokrát zjištěných už při prvním čtení? Hádky, kdo si chce nahnat hlasy, či nikoliv, byly by podružné a válku ve sněmovně by jistě zažehnalo, kdyby se nesnažila pětikoalice zavést hlasování už k volbám v roce 2025, když ostatní změny volebního systému mají být platné od roku 2026.

Není také možné řici, že hnutí ANO a SPD záleží na desetinkách procenta méně než kupříkladu KDU-ČSL či TOP 09, pro něž každý hlas může být otázka sněmovního bytí či nebytí? Nezažehnalo by svár, kdyby se o případné korespondenční volbě jednalo dlouho a shoda napříč politickým spektrem by byla minimálně v síle ústavní většiny? Vše výše zmíněné ovšem nevyřeší základní problém.

 

Proč skákat z okna?

Pod dojmem voleb v USA napsal v roce 2020 předseda ODS, tehdy opozičník, nyní předseda vlády a stále vzděláním politolog Petr Fiala, že je proti korespondenční volbě ("nové formy hlasování představují riziko... platí dvakrát měř, jednou řež, než se rozhodneme pro jiné způsoby hlasování"). Jakožto člověk, který politické vědy studoval, s kolegou politologem Fialou souhlasím, stejně jako jsem souhlasil dříve. Vždy jsem byl proti korespondenční volbě, protože my máme nyní skvělý, stabilní a důvěryhodný systém. Každý může do volební komise, každý jde ve finále za plentu sám (s výjimkou nevidomých, aktuálně nemohoucích zdravotně jinak atd.).

Vydáváme se snad do oblasti politické fantastiky, když postulujeme následující? V případě korespondenční volby se vždy mohou snadněji najít kverulanti, nepřejícníci nebo ti, kteří se nesmířili s výsledkem a následně mají loženou šanci vše rozložit. Kolikrát se bude muset dokazovat, že hlas nebyl započítán dvakrát (možnost volit dopisem a pak ještě osobně vetknutá do návrhu), že se hlasy neztratily, že nebyly svévolně vybrány země ke korespondenční volbě (nemá platit pro všechny), že si někdo vyrobil voliče (dosavadní výsledky voleb, kontrast obliba domácí versus venku), vyzvednul najednou více lístků (možnost plných mocí vyzvedávat víc hlasů) a sám si je vyplnil apod.

Objevují se argumenty o modernizaci, digitalizaci, příklady jiných zemí. Jenže odpor ke korespondenční volbě není zpátečnictví, nýbrž zdravý konzervatismus zachovávající důvěryhodnost voleb coby základu demokracie. A že ji jiní mají? Za prvé, už od dětství díky rodičům víme, že když ostatní skočí z okna, my nemusíme. Za druhé, Al Gore by mohl vyprávět, jak skončilo přepočítávání hlasů na Floridě zastavené guvernérem, bratrem protikandidáta - budoucího prezidenta Bushe.

 

 

 

 

13.05.2024 15:40

Pohádka o multikulturalismu - Vlastimil Vondruška

Pohádka o multikulturalismu

 

Vlastimil Vondruška - historik a spisovatel

MF Dnes, 11.5. 2024

 

Věcně nesmyslnou teorií multikulturalismu Evropa rozpoutala migrační vlnu, která starý kontinent dramaticky změnila. Část Evropy je už z dlouhodobého hlediska ztracená, ve zbylé části je ale třeba udržet a ctít naše zákony.

 

Tak jsem se dočetl, že multikulturalismus nějak selhává. To tvrzení je samo o sobě logický nesmysl, protože multikulturalismus, pokud hovoříme jazykem seriózních věd, jako společenský proces neexistuje. Takže vlastně nemá co selhávat. Multikulturalismus je modernistický marketingový, politický a lidskoprávní pojem bez jasného obsahu. Má vyjádřit stav, kdy vedle sebe žijí rovnocenně dvě naprosto odlišné kultury, v lásce a míru se obohacují a jakýmsi kouzelným a nepochopitelným zůsobem koexistují. Ruku v ruce ke šťastným zítřkům!

Historie, sociologie, kulturní antropologie a další společenské vědy, které studují procesy při střetu dvou kultur, hovoří jen o integraci, asimilaci, ale častěji o konfliktu. To je reálný popis daného stavu. Po krátkou dobu dokážou sice za určité situace dvě odlišné kultury vedle sebe žít (i když většinou z přinucení), ale dříve nebo později se jedna nebo obě snaží být hegemonem, prosadit své pojetí víry a života - a konflikt je na světě.

 

Nespojíte oheň s vodou

Křižáci dobyli Jeruzalém a na krátký čas zde vedle sebe žili křesťané, muslimové a židé. Pak ale Saladin dobyl Jeruzalém zpátky a z křesťanských kostelů se staly mešity. Kališníci u nás vyhnali katolické kněze, ti se pak vrátili, krátkou dobu vedle sebe žil katolicismus a protestantismus, ale přišla třicetiletá válka a po ní násilná rekatolizace českých zemí. Oheň a voda prostě vedle sebe existovat nemohou.

Migrace je samozřejmě stará jako lidstvo samo, má různé podoby a někdy je demograficky nebo ekonomicky užitečná. Když se u nás ve středověku kolonizovaly pusté lesnaté krajiny, nebylo dost domácího obyvatelstva, a tak přicházeli kolonisté z německých zemí. Přicházeli rádi, protože v té době se u nás žilo lépe než v říši. Museli však respektovat tři základní podmínky: stanou se poddanými českého krále, budou ctít zákony země a budou pracovat.

To byly ve stručnosti podmínky, za kterých migrace fungovala. Tento proces se nazývá integrací, tedy dobrovolným začleněním jedinců či malých skupin lidí do stávající kultury.

Složitější byla ovšem situace, kdy panovník dobyl cizí zemi, přivedl tam své vojáky a šlechtu a začal vládnout. I když se většinou snažil dobyté zemi vtisknout svou tvář, většinou neuspěl, protože se vždycky jednalo o relativní hrstku oproti mase domácího lidu. Když normanský vévoda Vilém Dobyvatel získal anglickou korunu, ještě o několik set let později byla francouzština dvorským jazykem. Ale nakonec se jeho potomci stejně stali Angličany.

Původní Bulhaři patřili do stejné etnické skupiny jako Turci a přišli ze Střední Asie. Obsadili slovanské území, porobili si tamní kmeny, ale bylo jich tak málo, že i když vládli, nakonec po nich zbylo jen jméno jinak veskrze slovanské země.

 

V éře podvolení

Takových příkladů lze v dějinách nalézt desítky a možná stovky. Ukazují, že dvě etnika žijící vedle sebe, zvláště pokud měla odlišné náboženství, jazyk a životní styl, nikdy nežila "multikulturně." Jedna dříve nebo později ovládla tu druhou. Tento proces se nazývá asimilací, tedy dobrovolným nebo nedobrovolným přijetím náboženství či kultury jiného národa. Asimilace bývá často završením konfliktu.

Jak by řekl velký Aristoteles, "tertium non datur", tedy třetí možnost neexistuje. To v našem případě znamená dobrovolné podřízení se nebo porobení. Multikulturalismus jako dlouhodobé soužití, v němž ani jedna ze stran nemá ambice ovládnout toho druhého, fungovat nemůže. Hovoříme samozřejmě o modelu, popsaném kulturní antropologií, nikoli o zbožném přání modernistů.

Konkrétní podoba těchto procesů bývá individuální. Dříve převažovala cesta násilná. V moderní době globalismu mají tyhle procesy mnohem minucióznější formu, založenou na kombinaci politiky, hospodářského nátlaku a činnosti zpravodajských služeb. Kolonialismus nahradila koncepce šíření demokracie, pod jejíž rouškou se vyspělé státy snažily a snaží ovládnout ekonomicky méně rozvinuté země. Takže jaký multikulturalismus? Místo placek z manioku hamburgery, místo šamanů vakcíny, místo tradičních kmenových rituálů volby pod záštitou "demokratických" zemí, místo tradiční kultury televize a techno hudba.

Jenže každá nerovnováha ve společnosti vyvolává protitlak, a tím se stala migrační vlna do Evropy. Není třeba spekulovat, kdo ji inicioval a proč se jí Evropa nebránila hned na začátku, kdy se dala ještě zastavit. Uprchlíci byli přijímáni a odpovědné elity blouznily o multikulturním soužití. Stalo se a je třeba si přiznat, že jsme udělali velkou, možná osudovou chybu.

Migrační vlna není totiž nic jiného než nevojenský způsob expanze. Příklady se v minulosti hledají obtížně, protože panovníci měli jiný náhled na to, co ve své zemi dovolí - a co ne. A jednali rázně.

Nicméně i tak se najdou příklady. Když slábl starověký Řím, začali císařové zvát Germány, aby sloužili v římském vojsku. Se žoldnéři přicházely i germánské ženy, a ty rodily malé Germány. Dvě tři generace to fungovalo, ale pak už jich bylo tolik, že se zmocnili vlády.

V dějinách vždycky platilo, že ten, kdo nejvíce křičí, je neurvalý a má tvrdé lokty, ten obvykle získává navrch, protože ti slušní mu nakonec ustoupí. Dnes se pro takový proces vžil pojem "podvolení". V umění je jeho autorem nizozemský režisér Theo van Gogh, který natočil dokument o zacházení se ženami v muslimském světě. Ovšem světoznámým udělal "podvolení" až francouzský spisovatel Michel Houellebecq. Ve svém románu popisuje, jak se francouzský učitel, nazvdory svým názorům, stále více přizpůsobuje islamizaci školství.

Což je mimochodem i námět románu Zikmunda Wintera Mistr Kampanus z roku 1906. V něm líčí osudy rektora pražské univerzity, kališníka, který po bělohorské porážce nakonec přestoupí navzdory své víře ke katolicismu.

 

"Snahy obohatit migranty naší kulturou

se míjejí účinkem. Oni od svých názorů

neustupují, jen my."

 

Jak v rovině individuální, tak i celospolečenské probíhá dnes proces "podvolení" v celé Evropě. Jsou to často nepatrné krůčky, ale ty stále více a více zatlačují tradiční evropskou kulturu a nahrazují ji kulturou muslimskou. Bojíme se postavit za své tradice a obrazně řečeno raději omezíme Vánoce. I když proč obrazně. To už se na mnoha místech na Západě děje, abychom neuráželi jemnocit muslimů. Existují samozřejmě zoufalé snahy obohatit migranty naší evropskou kulturou, ale vše se míjí účinkem. Oni od svých názorů neustupují, jen my.

 

Žvanění není řešení

Nikdo si dnes snad už nemyslí, že když vyložíme migrantům, že ženy jsou rovnocené mužům, že uznale pokývají hlavou a začnou se k nim chovat stejně jako my. Naopak, v rámci práva šaría stále častěji útočí na naše ženy, aby se chovaly podle nich. Jen naprostý ignorant může v těchto konfliktech shledávat prvky pozitivního multikulturalismu. Podvolení je předstupněm násilné asimilace. Nedávno asi 1 500 mladých muslimů demonstrovalo v Hamburku za zřízení islámského chalífátu v Německu. Ale to je politicky jen začátek. V Německu bude kandidovat fundamentálně muslimská proturecká strana DAVA, v mnohých vládách už drží křesla muslimové, stejně jako místa na radnicích, a i když jsou mnozí rozumní, je otázka, jak dlouho. Přesně, jak jsem popsal v knize Kronika zániku Evropy, za kterou mi progresivisti spílali a možná stále spílají. A to navzdory tomu, že jsem předpověděl mnohé z toho, co se dnes hlavně na Západě děje.

 

Část Evropy je ztracená

Blíží se volby do Evropského parlamentu a za výnosné křeslo v Bruselu najednou spousta politiků otočila, aby se zalíbila voličům. Ti samí, kteří mají nezvládnutou migraci na svědomí, kteří souhlasili s ústupky islámu, dnes moudře hlásají, co je třeba dělat a jak to oni vyřeší, pokud budou opět zvoleni. Bohužel, nevyřeší už nic. Alespoň ne tradičním žvaněním v parlamentu, na přečetných summitech a programových konferencích. Kdyby se zlomek toho úsilí věnoval konkrétním opatřením, a hlavně jejich důslednému dodržování, možná by byla situace jiná. Ale jak říkám, stalo se a po bitvě je každý generál.

Co o současné situaci říkají teorie kulturní antropologie a příklady z historie? Když sultán Sulejman porazil a u Moháče zabil v roce 1526 Ludvíka Jagellonského a ovládl Uhry, musel se křesťanský svět stáhnout na ta území, která dokázal udržet. Na nich mohl hlásat svou víru, svůj způsob života, své zákony. Ustoupit znamenalo v dějinách mnohdy jedinou možnost, jak přežít. V politice jsou gesta jen pro hlupáky, vždycky rozhodoval chladný kalkul.

Obávám se, že z dlouhodobého hlediska je část Evropy ztracená, stejně jako byly ztraceny Uhry. Ideál jednotné multikulturní Evropy je zjevně v troskách (celkem logicky, jinak to dopadnout nemohlo). Historie říká, že dojde ke štěpení, pokud máme vůbec vůli alespoň někde udržet sami sebe. Takové Uhry tu vůli zřejmě mají.

Je tedy jen na nás, abychom zůstali v té části Evropy, která se bude snažit udržet národní tradice vycházející z naší křesťanské minulosti. Klíčem bude, zda jsme schopni udržet a ctít naše zákony (bez balastu dodaného Evropskou unií) a ubráníme se právu šaría či anarchismu aktivistů, ať už levicových, pravicových, zelených, nebo rudých.

Právo volit je stále naše velká zbraň. Jen se musíme naučit tu zbraň s rozmyslem používat. Rozum do hrsti, protože národy, které nedbaly na své zájmy a naivně poslouchaly ctižádostivce a hlupáky, ty obvykle zmizely z mapy světa.

 

 

 

09.05.2024 14:20

Miroslav Macek (7.12. 1944 - 1.5. 2024) - Udělal jsem, nač stačily mé síly, a osud udělal, co chtěl

Na politiku se nehodím. Štvali mě v ní blbci

 

Autor: Miroslav Macek, Marek Stoniš, fotografie: Jakub Hněvkovský

měsíčník TO 3/2024

Článek ke stažení v PDF zde



Místopředseda federální vlády Jana Strásnského, místopředseda ODS, který se příchodem 21. století rozhodl s politikou skončit. Miroslav Macek žije v rodném doměv moravském Zábřehu. Nyní je spisovatelem, překladatelem, ale hlavně vášnivým zahradníkem. Navštívit Miroslava Macka a jeho ženu Petru ve vkusně a v elegantně rekonstruovaném domě je podobný zážitek, jako kdybyste navštívili Sherlocka Holmese v bytě na Baker Street: Hodně jste o tom místě četli, viděli jste spoustu obrázků, máte svoji představu, jak to tam asi vypadá, ale osobní zkušenost je nepřenosná... S rozhovorem souhlasil pod jedinou podmínkou: Že nebudeme mluvit o politice.
 
Před rozhovorem jste nás prosil, že nechcete mluvit o aktuální politice. Proč vlastně?
Za ta léta, co jsem mimo politiku, dostávám před každými volbami, při každém kongresu ODS nebo podobných příležitostech nabídky z televizí rozhlasu nebo od píšících novinářů, ať události komentuji. Zařekl jsem se už před několika lety, že politické komentáře dávat nebudu. Mám webové stránky, na kterých svoje názory pravidelně publikuji. Takže kdo má zájem je znát, znát je může. Mohu vést rozhovor o literatuře, zahradničení, prostě o svých koníčcích. Pozitivních rozhovorů a pozitivních zpráv je málo a je potřeba je množit.
Keltská zahrada Miroslava Macka, foto zahradník Miroslav Macek
 
 
Stejně nám to nedá. Když člověk sleduje vaši politickou cestu, názory, životní postoje, nemůže se nezeptat. Když se podíváte na svět z okna svého domu, nemáte pocit porážky?
Ne, to není vůbec můj způsob uvažování. Odpovím verši svého oblíbeného renesančního básníka Franciska de Queveda: "Udělal jsem, nač stačily mé síly, a osud udělal, co chtěl." Toho se člověk musí držet, musí být pokorný a přijmout, že osudové dějinné kyvadlo, které se hýbe, prostě nelze zastavit. To je cyklický historický vývoj. Na druhou stranu se člověk zároveň nesmí na všechno vykašlat a říct, že tím pádem je zbytečné něco dělat. Musí se maximálně, ale s pokorou snažit, aby v prostředí, které jej obklopuje a o kterém ví, že jej z principu v podstatě nemůže změnit, žil pokud možno podle svých zásad a pravidel. Říkám, že je potřeba vytvářet ostrůvky pozitivní deviace, na kterých má člověk své známé, kamarády, se kterými může mluvit zcela otevřeně a nebojí se před nimi cokoli říct. Tyto ostrůvky o sobě vědí, udržují staré tradice, rodinné zvyklosti. Přežívají nevlídnou dobu, aby se v okamžiku, kdy zavládne příznivější doba, začaly pospojovat. A než se člověk naděje, tak převládnou.
Jako příklad uvádím: Máte rybník a na něm rostou geometrickou řadou sinice. Víte, že celý jimi bude pokrytý za 100 dnů. Jak velká plocha bude pokrytá 99. den? Všichni znejistí, začnou počítat a neuvědomí si, že 99. den bude zakrytý z poloviny. Ostrůvky pozitivní deviace by se prostě měly propojovat.... Jedna kamarádka, Litevka, mi vyprávěla, jak její rodina přežila útlak po roce 1917: "Nějaký majetek, zlato, jsme měli kdesi zakopaný, o tom věděl jeden člen rodiny, a když bylo nezbytně nutné, tak se z něj prostě bralo. Jinak jsme žili jenom pospolu. Moje teta vyučovala děti italštinu, druhá teta vyučovala děti francouzštinu, další je učila stolovat." Tak dokázali celá ta desetiletí přežít. To je nesmírně důležité, protože jakmile člověk rezignuje, je vše špatně.
 
Není těch ostrůvků pozitivní deviace v poslední době více? Za ostrůvek pozitivní deviace se možná dá považovat i náš časopis, proto vlastně vznikl.
Ano. Tuto tendenci pozoruji mezi přáteli a známými. Tomu, že se lidé začali scházet doma a zvykli si na to, také napomohl covid. Je to dobře.
 
Chápeme, proč se nechcete bavit o politice, ale na webu Viditelný Macek ji prakticky denně komentujete. Co vás k tomu nutí? Přínášet jiný pohled?
Moje denní glosy mají asi trojí důvod. Ten základní a zásadní je, že mě nutí něco si přečíst, analyzovat, zamyslet se, syntetizovat a pak napsat. Tímto způsobem tedy posiluji ducha. To je základ. Druhá věc je, že se snažím zdůraznit informace, které ve veřejném prostoru téměř zapadají nebo jsou potlačovány. Nemusejí to být nutně zcela protichůhdné informace tomu, co se říká, ale jiný úhel pohledu, jiná analýza. Aby si lidé uvědomovali, že to, co je na povrchu a zdá se jim důležité, třeba důležité není, a jsou informace drobnější, které ovšem za pět nebo deset let mohou pohnout světem víc než revoluce.
 
Vy jste konzervativní i v tom, jak vaše webová stránka vypadá celých pětadvacet let, přitom svět, a ten digitální zvláště, se velmi rychle posouvá dopředu. Dneska už může být publicista téměř každý, kdo má mobil a připojení k internetu. Našli si k vám digitální cestu i lidé, kteří mají potřebu dát vám najevo, že jste úplně mimo?
Kupodivu velice zřídka. Reakce na mé glosy dostávám hlavně mailem a troufám si tvrdit, že z osmdesáti procent jde o lidi vysokoškolsky vzdělané. Často reagují, že většinou nikomu nepíšou, ale že děkují za to, že si každé ráno mohou přečíst názory, se kterými mohou nebo nemusejí souhlasit, ale které jim ukazují jiný úhel pohledu, jiný způsob myšlení. Nebo u mě nacházejí informace, které by obtížně a složitě sháněli někde jinde. Je to také tím, že překládám z čínských zdrojů, al-Džazíry a podobně. Zásadní články se snažím přeložit celé. Sem tam se samozřejmě najde člověk, který mi napíše něco úplně děsivého. Na to mám standardní odpověď: Vážený pane, děkuji Vám za mail a vyjádřený názor. Domnívám se, že v tomto se mýlíte. Oni se většinou chytnou a začnou diskutovat a v polovině případů mi nakonec dají za pravdu. No a druhá polovina zůstane nenávistná pořád.
 
My jsme se vídali často v devadesátých letech, protože jsem jako redaktorka Českého rozhlasu "měla na starost" ODS. Pamatuji si na docela významný okamžik z roku 1997: Tehdy jsem vás potkala na Klárově, zrovna jste poslal tiskovou zprávu, že došlo k vnitrostranickému puči proti Václavu Klausovi. Bylo to v okamžiku, kdy jste byl zároveň velkým kritikem Václava Klause. Vnímala jsem to jako gesto statečnosti....
Jenom pokračujte, ale já na to nebudu odpovídat.
 
Chtěla jsem se jenom zeptat, jestli jste to tak také vnímal a jestli dnes nejsme v podobné situaci potřeby statečnosti?
Nebudu na to sice odpovídat, ale řeknu tohle: Já jsem se k politicie dostal v podstatě náhodou. Prostě to jsou takové osudové okamžiky, kdy jste v pravý čas na nepravém místě nebo v pravý čas na pravém místě. Okolnosti vás  do něčeho vtáhnou a vy už to nechcete vzdát v polovině, a tak pokračujete. Po listopadu 1989 jsem byl ryzí náhodou kooptován do parlamentu, a do politiky se tak dostal už v lednu 1990. A zůstával v ní pouze z jednoho jediného důvodu: Strašně mě rozčilovalo to dubčekovské navazování na rok 1968 a to, jak tady vybudujeme socialismus s lidskou tváří. Všichni ti Šabatové a další se vraceli na scénu, což mě nadzvedávalo. Proto taky tehdy vznikl Meziparlamentní klub demokratické pravice.
Jestli jsem ale člověk, který se na něco absolutně nehodí, je to politika. Celý svůj dospělý život jsem prožil v ordinaci jako zubní lékař, tedy šéf. Co v ordinaci řeknete, platí bez diskuse. Představa, že se s vámi začne sestra dohadovat, je absurdní, a pacient na zubařském křesle asi taky těžko. A přijdete do politiky, řeknete názor, o kterém jste přesvědčen, a deset blbů vám začne oponovat. Navíc si politiky kolem sebe nemůžete vybrat. Občané vám je navolí, takže tím pádem jsou mezi nimi podle Gaussovy křivky super chytří, chytří a samozřejmě také ten zbytek, se kterým se musíte nějak vypořádat, což já jsem těžce snášel.
Druhá věc, která mě na politice extrémně vadila a nikdy jsem to ani jednou neudělal: kladení věnců, stříhání pásek, otvírání staveb, líbání dětí, návštěvy hrobů neznámého vojína a tyhle šílenosti... Takže já jsem v podstatě zůstával v politice v exekutivní funkci, trošku se staral o ODS, a když jsem zjistil, kam to spěje, řekl jsem dost. A s potěšením. Problém je ten, že tady ve vedlejší vesnici je statek Tomášků, a tam se vždycky říkalo u poslance Tomáška. Jeden Tomášek byl za první republiky poslancem za agrárníky a od té doby byli všichni Tomáškové "poslanci". Spočítal jsem si, že za celý svůj profesní život jsem byl pouhou třetinu času v aktivní politice, kdy jsem mohl něco ovlivnit, buď jako poslanec, nebo ministr. Ale když mě někdo zastaví a dá se do řeči, velmi často začne: Prosím vás, pane ministře... Ale já nejsem ministr, odpovídám. Prosím vás, pane poslanče - ale já nejsem poslanec. Jste ale tam někde nahoře, a já říkám, já nejsem nahoře. Ale máte tam známé, mohl byste zařídit, aby.... to jsou šílené rozhovory. S tím už ale budu muset dožít. I když existuje výjimka - mladá generace už absolutně neví, kdo jsem. Vždycky jsem toužil vybudovat si svoje nijak přebujelé království, které energeticky a finančně zvládnu. V něm si žiji podle svých pravidel, a je to přesně, jak má být. Nikdo mi tady do toho nemluví, kromě manželky a kočky. A zahrady. Pokud bych se měl definovat, co jsem, tak zahradníkem na plný úvazek. Všechno ostatní jsou podružné záležitosti.
S Václavem Klausem začátkem 90. let "V politice jsem zůstával vlastně z jediného důvodu: Strašně mě rozčilovalo to dubčekovské navazování na rok 1968 a to, jak vybudujeme socialismus s lidskou tváří."
 
 
Pamatuji si, že jste kdysi napsal, že už zpomalíte a budete žít trošku jinak ve chvíli, kdy zemřel jeden váš přítel, vrstevník
To bylo v době, kdy jsem přemýšlel, že odejdu z politiky a nebudu už nikam kandidovat. Vrátil jsem se do Zábřehu a během jednoho týdne tady v ulici zemřeli tři mí víceméně stejně staří kamarádi. Tehdy jsem si řekl, aha, pozor, to je varování. K tomu dodám, že od té doby, co si tady tak poklidně žijeme, mám samozřejmě spoustu kamarádů, kteří stále podnikají nebo jsou jinak aktivní a připadají mi jako vlk v kleci. Říkají mi: "Ty sis to uměl zařídit, už se těším na to, až..." a já odpovídám: "A co ti brání to udělat hned?" A oni, že ještě tady něco, ještě tady ten podnik otevřu...
 
Máte relativně mladou ženu. Nebyl pro ni problém se přizpůsobit vašemu tempu?
Petra Macková: Tak většinou se lidi přizpůsobují mně. Takže takový problém nemám.
 
Říkáte, že jste hlavně zahradník. Jak jste se k zahradničení dostal? Měl jste vztah k zahradě odmalička?
2400 metrů čtverečních pozemek, trávníky, 45 metrů skalka, k tomu zeleninová zahrada, o kterou se staral otec, šestasedmdesát keřů černého a červeného rybízu, ohromné kvantum třešní, hrušek a jabloní, višní, rynglí a tak dále. Což znamenalo, že jsem si vzal dovolenou, abych se mohl stát Frutou: Čtyři týdny jsem vyráběl sirupy, kompoty, nakládal, zavařoval, stříhal, sklízel až sedmnáct metráků jablek, hrušek, 80 kilogramů angreštu. Jednou jsem si uvědomil, že už toho začínám mít tak akorát dost, a rozhod jsem se raději vybudovat okrasnou zahradu, protože jsem předpokládal, že ta mi dá méně práce. Vymyslel jsem si typ zahrady, o které si troufám tvrdit, že nikde na světě není, aspoň já jsem ji ještě neviděl: Není to francouzská ani anglická zahrada, ale keltská. Jsou v ní například velké kameny, které už nejsou skoro vidět, jak jsou zarostlé. Základem jsou však buky, habry, borovice a do toho nižší rododendrony a nějaké exotičtější keře. Celkem 1100 stromů a keřů.
 
Pořád přemýšlím, kde máte služebnictvo? Nikde ho tady nevidím...
Pro mě to znamená, že na jaře deset hodin pracuji jen na průklestech, hlavně odvážení materiálu, to je vždycky problém. Udělal jsem zahradu tak, že z horní terasy vypadá jako had s červeným bukem v jejím středu. Kolem jeho větví je jenom uzounký průchod, kterým projdete do druhé poloviny zahrady. A protože tady žijeme trvale, tak jsem zahradu dělal tak, že když sedáváme se sklenkou večer na zahradě nebo na terase, aby byl meli stromy průhled. A v něm se nám celé léto promítá na noční obloze Velký vůz. Musím  to neustále opečovávat, protože některé stromy jsou třeba už třetí. Jak přerostou, mám už nasazený další strom. Jeden skácím a mezitím už vyroste další.
 
Když jste říkal, že vás už ovocná zahrada štvala, tak jste si vytvořil další práci. Ovšem nemusíte dělat kečupy.
Zatím to zvládám, zvláště vistárie dává člověku zabrat, protože to je rostlina, která nejen nádherně kvete, ale hlavně funguje jako dokonalá klimatizace. Tady je celé léto nádherný chládek. Jenže každý rok z ní vyrostou šest metrů dlouhé větve. Což znamená, že se musí šestkrát ročně stříhat, což mě teď na jaře zase čeká. Je to pro mě jarní test výkonnosti. Stojím nahoře v těch dvanácti metrech na rohu s nůžkami a dosud jsem nespadl. A je to lepší než jakékoli fitcentrum.
Petra Macková: Taky máme bylinkovou zahrádku.
Miroslav Macek: Jo, bylinky. Já jsem je nenáviděl, protože jsem je považoval za příšerný plevel. Do toho okamžiku, než jsem zjistil, že se z nich dá dělat fantastický salát. Pampelišky, kopřivy, na co si vzpomenete, a to jíme od jara do podzimu. Teď tady máme zhruba sto dvacet metrů čtverečních medvědího česneku.
 
Když jste si plánoval zahradu, tak jste si to namaloval, nebo jste měl všechno v hlavě?
Maloval jsem si ji a následně požádal zahradnickou firmu. Dva roky mi sháněli kultivary. Měl jsem obrovské štěstí, že tady byl zahradník, dnes je již bohužel mrtvý, který byl takový nadšenec, že třeba jezdil i do Himálaje a různě po světě pro řízky, větvičky a rouboval je tady na podnože. Protože tady se hodně vozí z Holandska, z Itálie, ale je to na podnožích, které nevydrží. Takže lidi to zasadí a po dvou letech jim to uschne. Kdežto já tady mám roubovance z Himálaje, nádherné, kuriózní věci, které mi narouboval onen zahradník.
 
Mluvíte se zahradou?
Ano, se zahradou mluvím. Když potřebuji udělat nějaký větší průřez, tak se jí omlouvám, že to prostě musí být. Většina rostlin si dá říct. O tom píšu v poslední detektivce (Případ zamilované zahradnice, pozn. redakce). Je tam taková kapitola o vzájemném tvarování. Jak člověk tvaruje zahradu a zahrada zároveň tvaruje jeho.
 
"Já jsem v podstatě zůstával v politice na
exekutivní funkci, trošku se staral o ODS,
a když jsem zjistil, kam to spěje,
jsem řekl dost."
 
A přemluvila vás zahrada někdy k něčemu?
No, někdy mi prostě řekne, že to je špatné místo, že tady tedy ne. Dává mi najevo, že takhle to nepůjde.
 
Já vás občas, paní Petro, vídám na Facebooku se psem, ale není váš, že?
PM: Chodím do útulku a venčím tam jako výpomoc. Psy nemáme, na naši zahradu to moc nejde. Já mám ráda hlavně velké psy, což to by asi nešlo.
MM: Když Petra zjistila, že je tady psí útulek, tak se o něj začala starat, dělat jim webové stránky, začala shánět krmení, a začala udávat psy. Už se jí podařilo dostat do domácností asi 150 psů. Naučila tam lidi chodit, aby pomáhali s venčením. Opravdu to tam žije.
Já mám koníčků ohromné kvantum. Filatelista, devatenáct let jsem byl šéfem filmového klubu, jezdíval jsem na filmový seminář, letní filmové školy, ale vždycky tvrdím, že pro mě to jsou takové paralelní vesmíry propojené černými dírami. Seznámil jsem se se spoustou režisérů, herců, dělali jsme besedy. Třeba Adolf Born, se kterým jsem se kamarádil, nám dal kresby do foyer kina, pak s ním byla beseda, takhle jsme to dělali. Po roce 1989 jsem s tím skončil. Se synem jsme se vrhli na genealogii předků, četbu dneska už digitalizovaných pozemkových knih a matrik. Podařilo se nám zpracovat rodokmen naší rodiny ze strany Macků od roku 1598. Jenom v přímé linii je tam 650 předků. Teď jdeme přes genetiku, máme oba s manželkou udělaný velký genom a spojujeme se s lidmi. Víme třeba, že jsme měli společného předka před 250 lety, a zjišťujeme, kde se ti lidé rozešli.
Je to hodně zajímavá práce. Uvažuji dokonce, že bych o jedné části, která je celkem historicky málo popsaná, a to jsou prusko-moravské války do roku 1700, napsal historický román právě na základě naší rodiny.
 
Tipoval bych, že máte nějaké předky v Anglii.
Ano i ne. Budete se divit. Geneticky je to úplně jasné, protože já jsem z otcovy strany Kelt, on jednoznačně. A zajímavé je, že máme poměrně vzácný genom, který se dá velmi přesně určit, takže geneticky příbuzných je nás tady kolem 250 na střední a severní Moravě a pak to jde až k Baltu, ale tam jsou jenom jednotlivci. Zjistili jsme, že tato skupina lidí, kteří byli Keltové, ale žili na území dnešní Albánie, přišli po Jantarové stezce, a sem k Prostějovu, kde je slavná jantarová hora, ten náš kmen přišel kolem roku 0. A z matčiny strany jsem čistý Frank. Také se matka jmenovala Franke a její předkové byli Vikingové ze západní strany Norska, kteří se dostali do údolí Loiry a pak kolem roku 1660 do Anglie.
 
Chtěla jsem se také zeptat na gastronomii. Jak jste se vlastně dostal k francouzskému systému stravování?
Speciálně k francouzské kuchyni ne. Mám dojem, že naše kuchyně je správná kombinace bavorsko-rakouské a moravské kuchyně, kde je hodně zvěřiny, hlavně přes zimu. Ke gastronomii jsem se dostal proto, že moje matka byla sice vynikající cukrářka a pekařka, ale průměrná kuchařka, pořád otáčela dokola patnáct až dvacet jídel. Když mi bylo asi čtrnáct, tak jsem zaprotestoval a matka reagovala, že když se mi to nelíbí, mám si něco uvařit sám. Tak jsem šel k plotně a začal si vařit. A následně zjistil, že bych jí mohl při té práci, kterou měla, pomáhat, a postupně vařil pro celou rodinu. Když jsem měl děti, vařil jsem dětem různé legrácky. Jejich milované bylo hořící flambované maso, různé barevné rýže, to jim chutnalo. A navíc, když jsem ještě chodil na základní školu, otec uvažoval nad tím, protože se znal se slavným kuchařem a majitelem předválečné kuchařské školy, že bych se mohl stát kuchařem a hoteliérem. To mě velice lákalo, zvlášť když jsem si přečetl Hotel Imperial od Arnolda Benetta. Sice z toho sešlo, ale začal jsem se o vaření zajímat, shánět kuchařky, experimentovat s různými jídly a psát vlastní kuchařky.
 
Je Saturnin vaše nejoblíbenější literární postava v české literatuře?
Česká určitě.
 
Švejk to není?
Zjistil jsem, že lidí, kterým by se líbily obě knihy, je velmi málo. Já Švejka samozřejmě znám, ale není to typ literatury, kterou bych si četl nebo kterou bych citoval.
 
Existovaly snahy o dopsání Švejka. Toho byste se asi neujal, že? Nechtěl byste se stát na chvilku Haškem?
Napsal jsem pokračování Psa baskervillského, napsal jsem pokračování Tří mužů na cestách a stačí.
 
Není to tím, že Saturnin je trošku nečeská postava? Jako by k nám vpadl z anglosaského světa.
Je počeštěný. Velice pěkně počeštěný. To je pravda. Ale on měl ohromnou výhodu, na dobu, kdy vyšel. Lidé potřebovali vzpomínat na první republiku, na onen ostrůvek pozitivní deviace. Proto se příběhy v dalších knížkách, co jsem napsal, odehrávají ve třicátých letech minulého století.
 
Plánujete si den dopředu, nebo už máte rytmus daný?
Rytmus psaní?
 
Ano, například glosy, nebo je to absolutně spontánní?
Absolutně spontánní. Třeba i měsíc nenapíšu ani řádek, pak sednu a napíšu deset stránek. Pak se zase musím vrátit, abych zjistil, jak se kdo v té knížce vlastně jmenuje.
 
Když mě nějaká kniha nudí, tak si třeba kontroluji, jestli autor, pokud píše o nějaké místě, čtenářům nekecá. Místo si najdu na Google mapách, dívám se na ulice a tak. Je to zábava.
O tom mám krásnou historku. Četl jsem anglické detektivky, zvláště takovou ze 30. let, která se jmenovala Tichý hlas. Byl tam precizní popis Londýna, třeba i průchodů kolem kostelů, které se náhle zavíraly. Zapamatoval jsem si to, pak jsme přijeli na nějakou konferenci do Londýna, seděli jsme v restauraci s asi šesti dalšími lidmi a byli ubytováni u Victoria Station, která byla vzdálena asi 15 minut pěšky. Já říkám, ještě máme čas, můžeme sedět, já vás pak do hotelu dovedu. Pak jsem vyrazil ven s tím, že tam projdu kolem kostela, zavřeno, nevadí, tady se dá normálně projít, máme to na chvíli, musíme to obejít. Pořád jsem něco vykládal a oni říkali, jak to, že to tady dokonale znáte? "Ne, já jsem tady poprvé, ale četl jsem o tom." Všichni byli v šoku.
 
... ale Londýn se taky mění.
Zařekl jsem se, a dodržuji to léta: Už nikdy nepojedu do Londýna, do Paříže a ani do Mnichova. To byla moje oblíbená města, ve kterých jsem strávil mnoho dnů. Curych znám jako Zábřeh, Mnichov jako svoje boty, protože jsem tam měl strýce a jezdíval jsem tam už v šedesátých a sedmdesátých letech. Změny těch měst jsou děsivé. Já si je chci uchovat ve vzpomínkách.
 
Vy se specializujete na rakouská vína, že?
Manželka Petra: Ano, většinou rakouská vína. Ale i Morava mi v poslední době chutná.
MM: S ní bych si o víně nezačínal. V životě jsem nikoho nezažil s tak absolutním čichem a chutí. Opravdu.
 
Kdo z vás dvou je větší znalec?
Petra. Když jsme se poznali, tak víno nepila. No ale když se mě v restauraci ptají, kdo bude ochutnávat, odpovídám, že na to mám lidi. Petra dělala someliérské zkoušky na rakouské akademii, což bylo taky perfektní kvůli jazyku, který se musela naučit, včetně toho, jak se řekne rozbor půdy, výrazy z chemie, kvašení, všechny odborné termíny kolem vína. Tak se německy naučila, co jiného zbývalo. A zkoušky udělala tak, že v praktické části, při ochutnávce, excelovala.
MP: Je to hlavně o talentu, jestli máte, nebo nemáte chuťovou a čichovou paměť.
 
Se kterou národní gastronomií jste měli největší zážitek?
Od všeho něco, jak říkám, taková syntéza středoevropské kuchyně: Zvěřina, jíme hodně ryb, kamarád má sádky. V obchodě vlastně nekupujeme skoro nic. Pečivo peče Petra, kváskový chléb, děláme si toasty, sladkosti. Co se týče jídla, kupujeme jen zcela výjimečně.
PM: Maso vůbec nekupuji v supermarketu, já to pokládám za něco, co by se nemělo dělat. Protože velkochovy jsou pro mě, jako milovníka zvířat, nepřijatelné. Jasně, maso z malých farem, kde se ke zvířatům chovají s respektem a úctou, je dražší, ale raději méně často a kvalitní, než podporovat neetické zacházení se zvířaty."
MM: Máme tu výhodu, že máme známé, kteří mají živočišnou výrobu. Kuřata, která běhají po dvoře, a podobně.
 
"Ano, se zahradou mluvím. Když potřebuji 
udělat nějaký větší průřez, omlouvám se, že to 
prostě musí být. Většina těch rostlin
si dá říct."
 
Co budete mít dneska k večeři?
PM: Ani nevím.
Marek Stoniš: Oni fakt neplánují, nekecají.
Většinou to nechávám na manželce. Zvěřinu dělávám já, teď jsme měli famózního zajíce, ještě tam kousek mám. Jsme také houbaři. Holubinky to je moje. Lakovky ametystové, lišky... Někdy děláme k večeři i sedm druhů hub.
 
Když jsme se chystali vydat na "Mackovu zahradu", začalo vydatně pršet. Zahradu ve tvaru hada jsme tedy neviděli. Dostali jsme ale milé pozvání na některý z jarních podvečerů, tak uvidíme, jestli uvidíme.
 
 

Nebojácný člověk a velký estét

 

Autor: Václav Klaus

Lidové noviny, 3.5. 2024

Článek ke stažení zde

 

Mirek Macek, tato vskutku renesanční osobnost, nám bude nesmírně chybět

V noci na Prvního máje přišla pro mnohé nesmírně smutná a překvapivá zpráva, zemřel Mirek Macek. Já úplně překvapen nebyl. Před dvěma týdny mi telefonoval, dlouho jsme si povídali a já vycítil, že se blíží konec. Řekl mi, že z vlastního rozhodnutí opustil olomouckou nemocnici, že se vrací domů a že se vzdává jakýchkoliv dalších pokusů o zastavení vážné nemoci. Mluvil vyrovnaně a rezolutně, měl jenom starost o svou ženu Petru. Právě z toho jsem pochopil, že se opravdu loučí.

Mirek Macek byl vskutku renesanční osobností s obrovským množstvím zájmů a aktivit. Když jsme se na jaře 1990 potkali v politice v Občanském fóru, zaujalo mne, že on - zubař - dokázal v minulosti uběhnout maraton, že ve svém rodném Zábřehu dlouhá léta vedl filmový klub i že stačil přeložit a vydat knížku Shakespearových sonetů. To jsem ještě nemohl tušit, že o desetiletí později vystaví na zámku v Litomyšli svou osobní sbírku obrazů s názvem Krajina mého srdce. Naši zemi opravdu miloval.

Přesto je české veřejnosti známý zejména jako politik a následně jako neúnavný glosátor našeho veřejného dění. Jeho internetový blog Viditelný Macek (jako úžasně vtipná parafráze konkurenčního, ideově velmi odlišného blogu Neviditelný pes) mnoho lidí dychtivě četlo.

 

"Mirka jsem si nesmírně vážil

pro jeho jasné politické myšlení,

pro jeho schopnost srozumitelně

formulovat své názory a pro jeho

přesvědčivé vystupování, kterým

uměl strhnout lidi kolem sebe."

 

Byl jedním z mých nejbližších politických spolupracovníků. Byl politikem, který měl významný podíl na vzniku české polistopadové autentické pravice a byl klíčovým spoluzakladatelem ODS. Skoro se odvažuji říci, že by bez něho ODS buď nevznikla, nebo by vznikla ODS poněkud jiná. Dlouhá léta jsem v projevech doma i v cizině opakoval jeho výrok, že pro nás je osou našeho myšlení čtveřice slov "jedinec, rodina, obec a stát", a to právě v tomto pořadí. V dnešním kontextu musím podotknout, že tam nebyl žádný nadstát, žádná Evropská unie.

Mirka jsem si nesmírně vážil pro jeho jasné politické myšlení, pro jeho schopnost srozumitelně formulovat své názory a pro jeho přesvědčivé vystupování, kterým uměl strhnout lidi kolem sebe. Byl pracovitý, byl nebojácný a ryze pravicový člověk. Jeden kolega mi včera připomněl jednu důležitou věc, že Mirek Macek začínal připravovat další volební kampaň hned druhý den po skončení voleb.

Naše veřejnost jej zná nejen jako člověka politického, ale také jako úspěšného a oblíbeného spisovatele. Nebojácně se pustil do několikadílného pokračování Jirotkova Saturnina a psal i detektivky.

Jeho milovaným koníčkem byla zahrada, kterou po "mackovsku" přetvořil do překrásného místa klidu a pohody. Bylo to jeho největší umělecké dílo. V posledním publikovaném rozhovoru v měsíčníku TO řekl, že se zahradou mluví, když potřebuje udělat větší průřez, omluví se jí, a ta si dá většinou říct (každému doporučuji si tento rozhovor přečíst, pochopí, že byl Mirek Macek velký estét.)

S Mirkem Mackem odchází nejen významný a talentovaný člověk české polistopadové politiky, ale také všestranně zajímavá osobnost, která bude chybět nejen jeho rodině, ale nám všem. Byl jednou z mála jistot, které jsme kolem sebe měli.

Autor je bývalý prezident České republiky

 

Život a smrt nesmrtelného Miroslava Macka

 

Autor: Marek Stoniš
Uveřejnil: dne 2.5. deník TO a www.viditelny-macek.cz
Článek ke stažení v PDF zde
 
 
Těžko psát o životě někoho, kdo by o něm napsal nejlépe sám, sebeironicky a možná dokonce svým oblíbeným veršem limerikem. Ale pokusím se.

Miroslav Macek zemřel téměř symbolicky v den, kdy si předseda strany, kterou před třiatřiceti lety spoluzakládal, natřásal peří před duchaprázdnou političkou, předsedkyní Evropské komise během oslav dvaceti let našeho členství v Evropské unii, kteroužto Miroslav Macek považoval za vše, jen ne za to, co krásného o ní dnes jeho bývalá strana tvrdí.
Ale také tento milovník ženské krásy a gentleman, jako by vzešlý ze starých časů, vydechl naposledy v den, kterému se díky nesmrtelnému českému básníkovi Karlu Hynku Máchovi přezdívá „lásky čas“.

Osud udělal, co chtěl
Když jsme začali koncem února v jeho domě v Zábřehu na Moravě, kam se uchýlil po svém odchodu z politiky, rozhovor pro náš časopis, zeptal jsem se jej, zda při pohledu na to, co se děje za jeho okny, nemá pocit porážky, odpověděl: „Ne, to není vůbec můj způsob uvažování. Odpovím verši mého oblíbeného renesančního básníka Francisca de Queveda: „Udělal jsem, nač stačily mé síly, a osud udělal, co chtěl.“
V tu chvíli jsme s kolegyní Danou Jaklovou a fotografem Jakubem Hněvkovským samozřejmě nemohli tušit, že mu onen osud vyměřil pouhé dva měsíce života; ostatně já sám jsem jej vždy považoval prakticky za nesmrtelného, člověka, vzdorujícího času. S úsměvem vyprávěl, jaká tvrdá práce jej coby zahradníka čeká s přicházejícím jarem v jeho keltské zahradě a litoval, že nás jí kvůli dešti nemůže provést a pochlubit se „průhledy“ mezi keři a stromy, které s pečlivostí sobě vlastní naplánoval, když se rozhodl, že z někdejšího ovocného sadu vybuduje okrasnou zahradu.

Politik? Třetinu aktivního života!
Miroslava Macka má většina z nás zaškatulkovaného především jako originálního, vtipného, nekompromisního a nepřehlédnutelného pravicového politika devadesátých let. Říkalo se, že je „kontroverzní“, jenže tak se u nás nálepkují prakticky všichni, kdo mají pravdu. Že byl Miroslav Macek především politik, je ovšem pouhý optický klam, na který on sám v rozhovoru rovněž smířlivě narazil: „Spočítal jsem si, že za celý svůj profesní život jsem byl pouhou třetinu času v aktivní politice, kdy jsem mohl něco ovlivnit, buď jako poslanec nebo ministr. Ale když mě někdo zastaví a dá se do řeči, velmi často začne: Prosím vás, pane ministře... Ale já nejsem ministr, odpovídám. Prosím vás pane poslanče – ale já nejsem poslanec. Jste ale tam někde nahoře, a já říkám, já nejsem nahoře. Ale máte tam známé, mohl byste zařídit, aby...to jsou šílené rozhovory. S tím už ale budu muset dožít.
Když jsem proti němu seděl a on nám vyprávěl, čím zaplňuje čas, který mu byl vyměřen, zastyděl jsem se nad vlastní pohodlností: Miroslav Macek byl spisovatel, básník, překladatel, trochu také historik, vášnivý milovník a znalec filmového umění, předseda filmového klubu, filatelista, sběratel ex libris, sportovec, kuchař, fotograf, cestovatel, autor nejen sarkastických a ostrých denních šlehů na svém webu viditelnymacek.cz, ale také odkazů na pozoruhodné necenzurované informace ze světových médií, které se zcela vymykaly běžné mainstreamové české mediální produkci.

Zlatá devadesátá
Miroslav Macek výrazně ovlivnil českou politickou scénu devadesátých let. Jednak zformoval koalici mimopražských, převážně severomoravských pragmatických pravičáků, tvrdé jádro politiků, které způsobilo zástavu srdce pražským levicovým
intelektuálům kolem někdejšího předsedy české vlády Petra Pitharta a prezidenta Václava Havla, když zvolili předsedou Občanského fóra ekonoma Václava Klause, a dali tak vzniknout budoucímu politickému „tahounovi“ reforem první poloviny devadesátých let, Občanské demokratické straně.
Z pozice místopředsedy federální vlády a ministra životního prostředí (to bylo dávno před tzv. Green Dealem!) měl rovněž klíčový podíl na hladkém průběhu rozdělení někdejšího Československa.
V roce 1997, přestože byl kritikem tehdejšího směřování ODS, bez váhání označil hru, kterou proti Václavu Klausovi rozehráli Ivan Pilip s Janem Rumlem, za puč, a následně pracoval na záchraně značky a politické resuscitaci ODS.

Minikrálovství v Zábřehu
Po roce 2001 ovšem z vedení ODS odstoupil, stal se poradcem Václava Klause a postupně se přestěhoval se svojí manželkou Petrou do svého rodného domu v
Zábřehu na Moravě.
„Vždycky jsem toužil vybudovat si svoje nijak přebujelé království, které energeticky a finančně zvládnu. V něm si žiji podle svých pravidel, a je to přesně, jak má být. Nikdo mi tady do toho nemluví, mimo manželky a kočky. A zahrady. Pokud bych se měl definovat, co jsem, tak zahradníkem na plný úvazek. Všechno ostatní jsou podružné záležitosti,“ řekl nám o svém životě v posledních pětadvaceti letech, který zaplnil přesně podle svého plánu. Kdo ostatně chtěl, tomu nechal do svého života, životního stylu i soukromí nahlédnout prostřednictvím fotografií a vtipných komentářů na svých sociálních sítích. Jeho glosy na Viditelném Mackovi jsem četl od první chvíle, kdy je začal publikovat. Jako novinář jsem obdivoval jeho schopnost zkratky, vtipu a pointy, kterou popisoval českou politiku, jejíž aktéry a motivaci dobře znal a dokázal několika slovy demaskovat. Patřil k několika málo českým politickým mistrům slova, rétorům, kteří dokážou být v politické diskusi s protivníkem vtipní, sarkastičtí, pohotoví a originální: Uměli to kromě něj především Miloš Zeman, Václav Klaus nebo Miroslav Kalousek.
Poslední denní glosu napsal Miroslav Macek letos 26. března. Napsal v ní mimo jiné: „První účastnice kosmického letu z Běloruska Marina Vasilevskaja, kosmonaut Roskosmosu Oleg Novitskij a astronautka NASA Tracy Dysonová se přemístili z lodi Sojuz MS-25 na palubu Mezinárodní vesmírné stanice. Ovšem kdyby jen to! Na záběrech z kosmické lidi je vidět, jak se Běloruska s Američankou objímají! Neměla by česká ministryně obrany Černochová okamžitě vyvinout iniciativu na sestřelení stanice? Chcimírové jsou přece podporovatelé Putina!“
Miroslav Macek ale nebyl nějakou zaprášenou „devadesátkovou“ postavou, jak už jsem v několika reakcích na jeho smrt zaznamenal. Byl přitom daleko mladší, bystřejší a prozíravější, než většina dnešních politiků, mudrců a novinářů, kteří si myslí, že vědí, který svět je pro nás tím nejlepším, nejpokrokovějším, co smíme a nesmíme říkat, psát a číst, a nutí nás podle toho žít.
Fráze „bude nám chybět“, která se často píše a říká na adresu zemřelých, tedy v případě Miroslava Macka frází rozhodně není.

Budete nám opravdu chybět, pane Miroslave. Za redakci našeho časopisu Vám děkuji ještě jednou za vlídné přijetí v Zábřehu, za poslední rozhovor s Vámi, který šíříme, seč nám síly stačí, protože je v něm mnohé z toho, čím jste bavil náš svět.

A upřímnou soustrast a mnoho sil, milá paní Petro.

 

 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
07.05.2024 13:33

Vlastimil Vondruška - Žij a nech žít

Vlastimil Vondruška - Žij a nech žít

 

Autoři: Vlastmil Vondruška, Marek Stoniš, fotografie-Jakub Hněvkovský
měsíčník TO,duben 2024
článek ke stažení zde
 
Spisovatel Vlastimil Vondruška: Sami směřujeme k vlastnímu zániku, z dějin však vím, že vždycky, když začalo být zle, evropská civilizace v sobě našla vnitřní sílu.
 
Historik a spisovatel Vlastimil Vondruška je nejčtenějším a nejprodávanějším českým spisovatelem, prodeje jeho knih přesáhly dva miliony výtisků. Čtenáři milují jeho středověké detektivky, kroniky českých zemí, jakou bylaq například jeho monumentální Husitská epopej. Do redakce přišel v dobrém rozmaru, pozitivně naladěn, i když se mohou některé jeho předpovědi vývoje našeho světa zdát poněkud depresivní. O paralele dnešní doby se zánikem starého Říma říká: "Řím nezanikl tak, že roku 476 Germáni obsadili a zničili město Řím. Řím, jeho kultura, civilizace i lidé zůstali a žili na území obrovské říše dál, jenže měli jiné vládce a ti postupně prosazovali jiný svět. Takže i nám se jednoho rána může stát, že se probudíme a budeme mít jiné vládce. Pak už nebudeme slavit Vánoce nebo První máj, ale něco jiného."
 
"Nevedu žádné ideologické proslovy, jen se snažím ukázat, jak to bylo dříve a v čem spočívá podobnost s dneškem. 
A je na každém, jaký si udělá závěr. I tak se tohle mnohým nelíbí."
 
Škoda že rozhovor s Vlastimilem Vondruškou nemůžu nařídit jako povinnou četbu všem moderním progresivistům, kteří chtějí změnit svět k "lepšímu", podobnou možnost bohužel nemám. Možná naštěstí.
 
Občas je vám vyčítáno, že ve svých knihách opouštíte "svůj" středověk a pouštíte se na pole komentování současnosti, napsal jste i dystopický román Neviditelní o tom, jak naše civilizace dopadne v roce 2068. Proč máte potřebu "vystupovat" ze středověku do součastnosti?
Protože se dějiny opakují a je třeba si to neustále připomínat. V knížkách populárně naučných, ať už je to Breviář pozitivní anarchie, nebo O svobodě myšlení, nevedu žádné ideologické proslovy, jen se snažím ukázat, jak to bylo dříve a v čem spočívá podobnost s dneškem. A je na každém, jaký si udělá závěr. I tak se tohle mnohým nelíbí. Dneska neumíme v komunikaci téměř už nic jiného než se navzájem mistrovat a kritizovat, případně dehonestovat. Když někdo vysloví jiný názor, div ho nechtějí ukřižovat. Zmizela schopnost vést diskusi a snést opozici. Nikdy se nezavděčíte všem a neměli bychom být jako naši politici. Jejich mantrou je, že se problémy musí takzvaně vydiskutovat, že se jimi budou zabývat, ale v tuhle chvíli neříkají tak ani tak. Takové amébní chování považuji za pokrytecké.
 
Vašimi romány o středověku se line jako červená nit vliv církve na běžný život. Role církve ve středověku byla určitě větší, než měl stát, panovník. Z dnešního pohledu měla katolická církev opravdu velmi dobrý marketing, lidé jí věřili....
To měla vždycky. V církvi byli vzdělaní lidé, opravdové intelektuální špičky své doby. V době vrcholného středověku, zhruba mezi desátým a třináctým stoletím, hrála církev v duchovní a ideologické rovině velice pozitivní roli v tom, že kultivovala moc světských vládců. Razila ideologii, že křesťané jsou si rovni. Idea rovnosti, i když měla být pouze před Bohem, měnila myšlení lidí a nutila panovníky, aby se na prostý lid dívali jinak. Křesťanství stmelilo evropskou společnost. To mělo odraz v podobě feudálních norem, například staré zvykové právo bylo nahrazováno právem moderním, založeným na propracovaném právu římském. Jedním z příkladů je, že za zločin člena občiny pykala původně celá obec. Nově byla přijata zásada, že právo je třeba individualizovat a nebude trestána obec, ale jen skutečný viník. I když měla samozřejmě církev i své nedostatky, její základní směřování sloužilo rozvoji a stabilitě společnosti. Ovšem jako každá instituce a ideologie, i církev prošla vzestupem a pádem. Ve chvíli, kdy začnete jednat proti smyslu svého poslání, sebelepší marketing nepomůže. Tíha moci začala církev rozleptávat a začal pomalý pád spojený s hamižností, korupcí, sobectvím a odklonem od smyslu evangelií. V době baroka se stala prodlouženou rukou vládců, z původních činností zůstala především kontrola myšlení, potlačování svobody slova a upalování čarodějnic. Za to dostávala spoustu peněz, mohla stavět honosné kostely a pyšnit se zlatými ornáty. Jakmile instituce příliš zbytní, zleniví a zbohatne, začne myslet více na sebe než na ty, jimž by měla sloužit.
 
Zmínil jste svou knihu O svobodě myšlení. Ve vašem historickém přehledu hraje církev samozřejmě velkou roli, ale dotýká se i starého Řecka a Říma a jdete až do současnosti. A mě až mrazí, jak jsou někdejší metody ovlivňování mas podobné těm moderním. Mám pocit, že se dostáváme do podobné fáze, kdy nám je zase vnucován jeden model myšlení, názoru, kterému se ovšem nechci podvolit, protože vycházím ze svobody myšlení, jejíž nejšťastnější podobu jsme zažili asi v první polovině devadesátých let minulého století. Co myslíte vy, kde jsme se svobodou myšlení dnes?
Fakt, že církev prošla vývojem od snahy lidem pomáhat a učit je až k filozofii netolerance a útlaku, samozřejmě vychází z proměny jejich cílů. Mnoho polemik, zvláště z doby raného a vrcholného křesťanství, má skutečně paralely se současným vývojem svobody, či lépe řečeno nesvobody slova, neboť tehdejší i dnešní ideologové se snaží vyrovnat s faktem, že názory elit se nekryjí s představami lidu. Raně křesťanský myslitel Quintus Septimius Florens Tertullianus napsal knihu O tělu Kristově, v níž se zabývá problémem zmrtvýchstání. Píše: "Věřím tomu, i když je to nemožné a nemyslitelné." To byla v podstatě mantra církevního myšlení, z níž se pak odvíjely scholastické diskuse o rozdílu mezi vírou jako mystickým poznáním a racionálním myšlením. Tertullianova teze hovoří o tom, že určitý názor musíme přijmout, i když mu fakta odporují. Víra je víc než rozum, být dobrým křesťanem znamená věřit. A podívejte se na dnešek.
 
V něm mám například věřit, že existuje sto pohlaví.
Pokud to říkají vládcové, pak podle Tertulliana ano. Netřeba přemýšlet, je nutno věřit! Je to strašlivá věc, pokud vše domyslíte do důsledku! Nedávno Alexandr Vondra v parlamentu prohlásil, že do Green Dealu už politici investovali tolik úsilí a politického kapitálu, že ho není možné zrušit, můžeme ho jen nějakým způsobem korigovat. Což je stejné, jako by církev oznámila: "Do zmrtvýchvstání Ježíše Krista jsme investovali už tolik svého politického kapitálu, že od něj nelze ustoupit, neboť jinak žít nelze." Disproporce mezi vírou a realitou se samozřejmě táhne celými dějinami. Pokud mluvíme o marketingu, hlásnou troubou středověku byla kazatelna, z níž se věřícím říkalo, co si mají myslet, zatímco dnes nám to říkají mainstreamová média, především televize. Kulisy se mění, ale příběh zůstává stále stejný.
 
"Hlásnou troubou středověku byla kazatelna, 
z níž se věřícím říkalo, co si mají myslet,
zatímco dnes nám to říkají mainstreamová média,
především televize."
 
Roli církve nahradila média?
Jako kazatelny nepochybně. Původní média měla mnoho funkcí, včetně informační nebo kultivační. Teprve kolem druhé světové války se objevila teorie, že média mají také ovlivňovat veřejné mínění. Tuto novou funkci definoval v USA Paul Felix Lazarsfeld v souvislosti s přípravou amerických voleb. Formuloval hypotézu o dvoustupňovém procesu ovlivnění veřejného mínění. Nejprve je nutno analyzovat, jaká témata mezi lidmi rezonují. Z nich se extrahují takové postoje, které vyhovují vládcům a alespoň trochu odpovídají veřejnému mínění. Tyto postoje se následně prostřednictvím médií veškerými možnými způsoby ve společnosti šíří. Lazarsfeld tomu říkal "nastolování agendy". Od této doby se média postupně přesunula z pozice informátora do pozice manipulátora. Jasně že v každé době musíte nějaké názory zdůraznit a šířit, ale existují určité hranice.
Takže se opět vrátíme ke svým oblíbeným středověkým myslitelům. Francouzský učenec 12. století Pierre Abélard řekl: "Pochybováním dojdeme k pravdě." Jenže pochybovat je dnes špatné. Tak jako pro Tertulliana je víra nadřazena faktům, v současnosti je ideologie nadřazena rozumu, vědeckému i t omu selskému. Každý člověk má však přece právo svůj svět hodnotit podle toho, co ho naučili rodiče, škola, životní zkušenosti, a také s ohledem na to, co mu vyhovuje a považuje za správné. Nemusí mít samozřejmě z pohledu jiných pravdu, protože všichni pravdu mít nemůžeme. Jenže co je to "pravda" v otázkách politiky, genderu, lidských práv, kultury a podobných ideologických floskulí? Pokud někdo nemá podle novinářů a aktivistů pravdu, ještě to neznamená, že bude prohlášen za lumpa, dezinformátora a dezoláta a že se začnou proti němu vytvářet různé předpisy, nařízení, komise a úřady, které ho budou hlídat a pronásledovat. To je stejná cenzura, jaká byla za komunismu, za druhé světové války či ve středověku v dobách inkvizice. Lidská společnost může fungovat jen na pluralitě názorů. Navíc se už mnohokrát ukázalo, že co je dnes "pomýlený" názor, je zítra "pravda". Kdybychom řekli, že nesmíme pochybovat o velkých pravdách, dodnes je Země bezvýhradně placatá.
 
"Lidská společnost může fungovat jen na
pluralitě názor. Navíc se už mnohokrát
ukázalo, že co je dnes "pomýlený" náor,
je zítra pravda."
 
Za oficiální ideologií dneška bych asi označil liberální demokracii, přestože není ani liberální, ani demokracií. Proč se bojí pochybování? Proč vlastně je současná liberální demokracie proti svobodě devadesátých let, když přece nepřinesla nic zlého, spíše naopak?
Svoboda slova a myšlení vadí vládcům ve chvíli, kdy se cítí nejistí. Samozřejmě že složité reformy, které po listopadu 1989 probíhaly, nebyly jednoduché, mnoho kroků nebylo dobrých, ovlivňovali je zájmy západních zemí, které nás potřebovaly dostat do svého područí, jejich korporace na nás chtěly vydělat. Byla to však optimistická doba naivního nadšení, kdy se víc hledělo na lásku a "pravdu" než na racionální kroky. A lidé politiku vlády podporovali. Nicméně proces privatizací, bujeníí byrokracie a modernismu postupně oslabovaly autoritu vládnoucích politických stran, protože stále více lidí začalo vnímat, že mnohé reformní kroky nejsou úplně správné. Lidé začali srovnávat sliby a realitu.
Tohle je ovšem rozpor nejen u nás. Něco podobného prožívají například v Německu, neboť "západní" Němci dodnes hledí na ty "východní" s despektem a většinu ekonomických výhod mají na své straně. To samozřejmě vede k rozladění populace bývalé NDR a je logické, že tam nesmírně sílí strany, které nesouzní s vládním étosem Berlína. Jenže politici, ať chtějí, nebo ne, se stále musí spoléhat na to, že jim jednou za pár let své hlasy odevzdáme ve volbách. Tento výdobytek demokracie pořád ještě máme. Sice je někdy těžké vybrat, koho volit, ale pořád můžeme. No a čím je větší riziko, že budeme volit jiné strany než ty usazené v parlamentu, zvláště ty vládní, tím intenzivněji je nutno umlčovat "kontroverzní", tedy protivládní, postoje, kontrolovat myšlení voličů a to, co říkají. Být v opozici znamená být dezinformátor. A dezinformace musíme potírat. Jenže proč, komu vadí: Nám ne, jen politikům, aby si udrželi dobře placené prebendy. Jasně, když někdo napíše, že objevil zeleného brontosaura a že s ním mluvil, soudný člověk mu těžko uvěří. Ale pokud se někdo takový najde, tak co my s tím?
 
Jako další náboženství, o kterém se nepochybuje, se dá označit Green Deal.
Je to stále pořád dokola. Ideologie kontra fakta a rozum, víra dokáže své stoupence přenést přes rozbouřené vody toho, co není možné. Spousta odborníků už dokázala, že základní ideologie Green Dealu odporuje některým postulátům fyziky, chemie a biologie. Bez fotosyntézy nemohou růst rostliny, ale aby mohly rostliny existovat, musí uvolňovat CO2. I moře produkuje CO2. Bez CO2 prostě nemůže tato planeta existovat, takže představa bezuhlíkové Evropy je naprosto nesmyslná. Kdybychom všechny rostliny zlikvidovali a my přestaly dýchat, teprve pak vypukne vysněný bezuhlíkový ráj. Nejsem samozřejmě odborník na klima, a tak i já musím `"věřit", jako ostatně každý, a musím si vybrat jednu ze stran. Vybíral jsem tak, že námitky univerzitních profesorů, a dokonce nositelů Nobelovy ceny mi připadají relevantnější než názory nedostudované Grety. Musíme však odlišit klimatické šílenství od boje za čistotu moří, ovzduší, půdy. Musíme chránit své životní prostředí, což plně podporuji. Green Deal je pouhá ideologie, která si udělala zlaté tele z boje proti změně klimatu. Jsme zoufalí, že se v posledních několika letech zvedají průměrné roční teploty. Ale co je deset nebo i sto let v miliardové historii této planety? Klima nežije rytmem člověka, ale svým vlastním, vee statisíciletých cyklech osciluje mezi glaciálem a interglaciálem. Existují odborné studie, které vliv člověka na klimatické změny vyvracejí, jsou odborné studie, které je potvrzují, což je stejné jako ve středověku, kdy exisstovaly dva odborné názory na to, jestli je v eucharistii obsaženo tělo Páně, nebo jde jenom o symbol. Podobnost spočívá v tom, že obojí je nedokazatelné a závisí jen a pouze na víře. Vládnoucí kruhy zvolily jeden názor, ten prohlásily za správný a vše, co o něm pochybuje, je kacířství. Jenže bez váhání a polemiky se nemůžeme dobrat pravdy. Autor Otevřené společnosti Karl Raimund Popper přišel s koncepcí, kterou nazývá "falzifikace vědy". Nemíní tím její zkreslení, ale ověření. Řekl, že vědecké názory, které se vydávají za nezpochybnitelné, jsou špatné, protože pouze názor, který umožňuje klást otázky a hledat v dané teorii chyby, se dá cestou protiargumentů ověřit. Pokud není povoleno klást námitky proti teorii o údajné klimatické změně, nemůžeme říci, zda je pravdivá, nebo ne. Že to řekl nějaký panel? Panel není Bůh.
 
Navíc "panel vědců" kteří jsou závislí na veřejných financích... V této souvislosti jenom poznámka: jedna z našich politických stran teď vyšla s kampaní, že Green Deal opraví.
To je asi stejně věrohodné, jako když inkvizice oznámila, že bude upalovat humánně.
 
Tady o upalování zatím snad nejde.
Kollikrát komunisti říkali, že upraví a změní svou ideologii, viz třeba "perestrojka", a nikdy se to nestalo. Pokud by se mělo s Green Dealem něco rozumného podniknout, měli bychom věřit především novým politikům, kteří nenesou vinu na tom, co se stalo a co bylo přijako jako dogma.
 
Když se vrátím k manipulaci lidmi, dá se považovat za velký globální pokus o manipulaci s občany při pandemii covidu? V ní se odehrávalo to, o čem vy vlastně mluvíte. Oponentní názor nebyl přípustný, kdo byl trošku proti, zabíjel dědečky a babičky...
Po bitvě je každý generál. Věřilo se odborníkům, kteří tvrdili, co se proti pandemii má a nemá dělat. Samozřejmě že z dnešního pohledu bylo mnohé z toho, co se dělo, špatné a na Západě se to už otevřeně a nahlas říká. Na druhou stranu: když ve třináctém století přišla veliká morová epidemie, tehdy se vévoda rozhodl, že zcela uzavře město Milán a nepustí žádného cizince dovnitř a nikoho ven. Město se naprosto izolovalo od okolního světa, ve kterém lidé masově umírali. A skutečně, do Milána se mor nedostal. Jenomže milánská společnost se nepromořila, a když za dvacet let přišla druhá vlna moru, mnohem menší, která nikde jinde tak velké škody nenapáchala, Milán fatálně zdevastovala. Kdo měl tehdy pravdu? A je taková zkušenost přenosná i na nás? Úplná uzávěra, se všemi hospodářskými a psycchologickými důsledky, asi nejlepším řešením nebyla, protože jistá míra promořenosti, jak tvrdí epidemiologové, je nejlepší ochranou do budoucna. Jenže to by nevydělávaly farmaceutické firmy na prodeji vakcín a s nimi i ti, kdo se kolem takového byznysu točí. Nejsem odborník, ale pochopil jsem, že vakcíny, které se aplikovaly, byly naprosto nevyzkoušené. Nejdřív se říkalo: Vakcína tě ochrání a ochrání i tvé okolí. Pak se zjistilo, že neochrání okolí, protože i ten, kdo je očkovaný, může být přenašeč. Následně se přišlo na to, že ani tak vás neochrání, možná ano, možná ne...
 
"Pokud by se mělo s Green Dealem něco rozumného
podniknout, měli bychom věřit především novým
politikům, kteří nenesou vinu na tom, co se
stalo a co bylo přijato jako dogma.
 
Jak se takovým situacím bránit?
Politici by měli být vzdělaní, zkušení a měli by být skutečnými osobnostmi, protože mají velko odpovědnost. Pak by tolik nepodléhali tlaku mocných nadnárodních firem, médiím, bláznům, aktivistům a různým evropským úřadům. Politik by se měl vždycky umět od podobných vlivů oprostit a hledat optimální řešení. Jen málokdo z nich je bohužel odvážný natolik, aby se tomuto veřejnému tlaku postavil, pokud dospěje k názoru, že by se něco mělo ku prospěchu lidí udělat jinak. Mnozí se o to většinou ani nesnaží a snažit nebudou, protože jde o jejich chleba. Všechno, co se dělo u nás kolem covidu, považuji za velice chaotické a špatné. Jsou v tom namočeny všechny tehdejší parlamentní strany, protože hysterie převládla nad našimi základními svobodami. Základní svobodou je mimo jiné to, že bychom měli mít právo o sobě rozhodovat sami. Pokud chce někdo pít a kouřit s vědomím, že nejspíše zemře dřív, nikdo by mu pití a kouření neměl zakazovat. Je jeho volba, jak naloží se svým životem. Stejně tak pokud se někdo bojí očkování, nikdo mu ho nemůže nutit. Můžete sice stanovit omezení pro neočkované, ale i to je sporné. V Německu už teď prohrávají soudy nemocnice, policie a další instituce, které vyhazovaly z práce lidi jen proto, že se nechtěli nechat očkovat. 
 
Mám rád starý Řím. Vy jako historik tvrdíte, že existují paralely mezi jeho pádem a současným stavem Evropy. Také jste napsal onen dystopický román o tom, jak skončí naše civilizace po roce 2060, a za největší hrozbu považujete neřízenou migraci radikálních muslimů. Když jsem knihu četl, vzpomněl jsem si na Houellebecqovo Podvolení, které končí pro Francii tragicky. Vy jste trošku optimističtější. Je to tak?
Rozdíl mezi literaturou a reálným životem spočívá v tom, že v literatuře má autor možnost být optimističtější, protože by neměl šířit mezi svými čtenáři úplnou depresi. Moderní autoři si ale často na šíření deprese potrpí, protože je to "cool". Ale to jen na okraj. Mluvme však o migraci. Studoval jsem historii a dynamiku společenského vývoje a díky tomu se mi mnoho dnešních problémů podařilo předpovědět o něco dřív, než opravdu přišly. V oné Kronice jsem například předpověděl válku na Ukrajině, deset let před vypuknutím masové migrace jsem napsal článek Barbaři už čekají na hranicích o konkrétních nebezpečích, která hrozí evropskému kontinentu.
Paralela se starým Římem a dneškem je zjevná. Řím by nikdy nepadl, kdyby byl v plné kondici, v jaké byl za Caesara, který by nájezdníky porazil na hlavu. Jenomže Řím od jeho dob zbytněl, římští muži přestali sloužit jako vojáci, římské ženy přestaly kvůli tomu, aby si mohly užívat zábavu a život, rodit děti. Začaly se přijímat liberální předpisy pro nakládání s otroky. Politika se stala zdrojem intrik a korupce a senátorům už vůbec nešlo o "Populus Romanus", i když o tom neustále žvanili. Najednou se Řím dostal do mocenských a ekonomických potíží, protože "neměl lidi". Proto začal zvát na území Říma Germány, aby sloužili v jeho legiích. V první generaci to fungovalo, ve druhé nastaly problémy (vzbouřené legie dosazovaly dokonce císaře) a ve třetí generaci Germáni Řím rozvrátili. Zamyslel se někdo nad tím, že multikulturní civilizace je vědecky nesmysl? A že asimilace tak obrovského množství lidí s jinými životními hodnotami není reálná? Už teď se to v plné nahotě v řadě západních zemí ukázalo, ale jako o každém modernistickém neúspěchu se o tom raději moc nemluví. Umí vůbec někdo domyslet, jak bude Evropa vypadat za dvě generace?
Francouzský učenec Pierre Abélard řekl: "Pochybováním dojdeme k pravdě." Jenže pochybovat je dnes špatné.
 
 
 
 
Máte konkrétní příklad paralely současnosti a starého Říma?
V Německu nedávno schválili politickou stranu, která se jmenuje DAVA, což je strana Němců tureckého původu a stoupenců islámu, de facto pobočka vládní strany tureckého prezidenta Erdogana. A protože Němci přijali zákon, že migranti mohou dostávat německý pas, což jim zaručuje právo volit, volební potenciál DAVA se může přiblížit k deseti procentům. Pokud tahle strana uspěje ve volbách do Bundestagu, začne se politicky měnit celé Německo. O tomto nebezpečí jsem psal. Jakmile civilizace začne slábnout a začne se spoléhat na různé ústupky a nesystémová řešení, místo aby mobilizovala své občany, hrozí to katastrofou. To se stalo Římu, to se děje nám. Myslím, že francouzský spisovatel Houellebecq to ve svém Podvolení popsal velice dobře. V odborné literatuře existuje pro tenhle proces pojem Overtonovo okno. Jedná se o komplex kroků, jak se prostřednictvím politického tlaku a médií dá z jevu, který je pro společnost naprosto nepřijatelný, nejprve vytvořit proces, jenž je pravděpodobný, poté možný, pak takový, který můžeme tolerovat, potom jej vyzkoušíme a nakonec se z něj stane proces, jejž musíme dodržovat. Toto podvolení není nic jiného než jedno z Overtonových oken. Sami směřujeme k vlastnímu zániku. Řím nezanikl tak, že roku 476 Germáni obsadili a zničili město Řím. Řím, jeho kultura, civilizace i lidé zůstali a žili na území obrovské říše dál, jenže měli jiné vládce a ti postupně prosazovali jiný svět. Takže i nám se jednoho rána může stát, že se probudíme a budeme mít jiné vládce. Pak už nebudeme slavit Vánocee nebo První máj, ale něco jiného. Jenže to už bude pozdě. A je smutné, že to většině lidí možná ani vadit nebude.
 
Doufejme, že se tato vaše předpověď nenaplní. Já jsem vá poznal jako optimistického člověka se smyslem pro humor, takže opravdu doufám, že budete souhlasit s tvrzením, že se nevracíme do vámi milovaného středověku, kdy všichni zchudneme a budeme se dožívat průměrného věku padesáti let.
Chci věřit, že nám tohle nehrozí, ale samozřejmě záleží jen na nás. Největším nebezpečím pro každou civilizaci je lidská netečnost, nevzdělanost a neochota nést odpovědnost. Pokud se lidé neprobudí, nezačnou pochybovat o věcech, které nepotřebují a zatěžují je, pokud nezapojí selský rozum a neřeknou si, že v politice jsou důležitější chytré myšlenky než pěkná kravata, bude zle. Z dějin však vím, že vždycky, když začalo být zle, evropská civilizace v sobě našla vnitřní sílu, aby se takovému marasmu vzepřela. A i za cenu utrpení a ztrát se vracela k tomu, co tu vybudovali naši předkové.
 
Co vlastně považujete za pevné evorpské základy? Křesťanství? Kulturu? Vědu? Vojenskou historii?
Dalo by se jistě odpovědět nějakou frází či vzletnou myšlenkou, ale přiznám se, že neumím úplně přesně definovat, co dneska vlastně "evropanství" je. Před mnoha lety jsem napsal, že mi uniká modernistický smysl "evropanství" v pojetí bruselských koncepcí a že si myslím, že základ tkví spíše v tradici a specifických národních postojích. Evropa musí zůstat rozmanitá, ne unifikovaná. Za tohle jsem samozřejmě sklidil kritiku. Kdo nemyslí "evropsky", je zaostalý a dezolát. Jenže navzdory času stále netuším, co je to myslet "evropsky", pokud se tím nemyslí absolutní poslušnost Bruselu a jeho ideologii. Smysl, a hlavně kontury téhle ideologie mi unikají. Je těžké vymezit Evropu proti zbytku světa, protože by to bylo vůči jiným kulturám hloupé. Jsme jedno lidstvo, ale samozřejmě každá jeho část se vyvíjí jinak. Kulturní antropologie se snaží hledat obecné principy, jako je geografická poloha, klima v dané oblasti, kulturní a náboženský vývoj, obchodní možnosti a já nevím, co ještě. Je tu však mnoho a mnoho rozdílů. Jedno však máme společné. Všechny bytosti na téhle planetě chtějí žít šťastně, užívat si tu kratinkou dobu, která nám byla k životu vymezena. Potíž je však právě v mrzké ideologii, která představuje falešné cíle, kam bychom měli směřovat. Evropská ideologie ovlivněná křesťanstvím byla vždycky agresivní a povýšenecká, jen my máme pravdu, proto musí misionáři šířit naši víru. Není důvod být na sebe příliš pyšný. Tohle neracionální mesiášství prostupuje celou politikou Evropské unie i dnes. Místo abychom se s jinými domlouvali, mistrujeme je, co mají dělat, jak to mají dělat, co si mají myslet. A jsme zase u svobody myšlení a projevu. Žij a nech žít.
 
 
Vlastimil Vondruška 
(narozen 1955 v Kladně)
 
Historik, etnograf, bývalý majitel historické sklárny, a především spisovatel středověkých epopejí a detektivních románů. Kromě nich je také autorem mnoha odborných knih o středověkém životě a historii, z nichž některé napsal společně se svou ženou Alenou, také historičkou a etnografkou. Za nejpopulárnější jsou považovány jeho detektivní série z raného českého středověku s hlavním hrdinou Oldřichem z Chlumu, velkému čtenářskému zájmu se dostává také jeho monumentální několikadílné Husitské epopeji. Napsal několik knižních esejů, které čerpají z historie, a věnují se problémům současného světa, mimo jiné Breviář pozitivní anarchie, Epištoly o elitách a lidu nebo Breviář pozitivní anarchie a O svobodě myšlení. Za svou práci dostal mnoho ocenění, v roce 2017 obdržel rovněž Medaili Za zásluhy 1. stupně od prezidenta Miloše Zemana.
 
Velký videorozhovor s Vlastimilem Vondruškou v pořadu Jak TO je najdete na youtubovém kanálu denik.to a na webu denik.to.
 
 
 
 
 
 
 

 

07.05.2024 12:21

Nová doba: volby a vládnutí bez voličů

Nová doba: volby a vládnutí bez voličů

 

Petr Holec, politický komentátor

6.5.2024 MF Dnes

Článek ke stažení zde

 

Dvě ze tří stran premiérské koalice SPOLU už se propadly hluboko pod pět procent preferencí, ale nikomu to nevadí. Jim samotným nejméně: i v dalších volbách se svezou na zádech ODS do Sněmovny, ba možná i do vlády.

 

Poslední průzkum společnosti Medianu jen potvrdil trend: TOP 09 a KDU-ČSL, dvě strany premiérské trojkoalice SPOLU, by se ve volbách nedostaly do Sněmovny. Obě strany na to reagují obětováním vlastních politiků, kteří ten problém nezpůsobili.

Hlavně nám ale jménem samozvaných vládních "demokratů" kvete méně demokratický fenomén: vláda téměř bez voličů.

Median dal sice topcce i lidovcům stejné volební preference 3,5 procenta, pro každou z těchto stran to ale znamená trochu jiné číslo. Zatímco pro TOP 09 je to pokračování volného pádu, lidovci si mohou se svým šéfem a vicepremiérem Marianem Jurečkou klidně udělat nějaký další hodnotový mejdan - v jiných průzkumech už totiž viděli i děsivější čísla.Byť pro kontext dodejme, že politicky pořád vymírají zhruba stejně v rámci statistické chyby.

Ironií je, že obě partaje na svou bídu reagují stejně - snad je to společným koaličním duchem. TOP 09 obětovala (ne)ministryni pro vědu, výzkum a inovace Helenu Langšádlovou, o jejíž existenci věděli jen v sekretariátu její vlastní partaje - a spustila tím amatérskou blamáž s poskvrněným náhradníkem Pavlem Tulejou. Lidovci zase zkoušejí hezky demokraticky vyloučit svého bývalého šéfa a mnohonásobného ministra Cyrila Svobodu, který v partaji nemá žádnou funkci už téměř patnáct let. V armádě se tomu říká "přátelská palba" do vlastních řad.

 

Kde by se mělo říznout

Jinak ale samozřejmě jde jen o úprk před skutečně ozdravným řezem, který by musel obětovat opravdové viníky bídné situace obou stran i celé koalice SPOLU. V případě TOP 09 šéfku a permanentně nejméně oblíbenou političku Markétu Pekarovou Adamovou, která si lidi snaží získat šarmem soudružské arogance. A svého šéfa Mariana Jurečku by museli zaříznout i lidovci. A nejen za vánoční mejdan v den střelby na pražské filozofické fakultě, po němž se oddal rituálnímu lhaní.

K tomu ale nemá ani jedna partaj odvahu. A vlastně nejen k tomu. TOP 09 už na vlastní záchranu dávno rezignovala a místo ní se snaží přežít pouze jako pijavice na zádech ODS v krytu SPOLU. A že se jí to v posledních sněmovních volbách fakt osvědčilo; jako samostatná partaj skomírala, díky přisátí na ODS ale naopak výrazně posílila.

Čím méně voličů, tím více poslanců, můžeme popsat tento nový fenomén.

A stejné platí i pro lidovce, jen zatím ještě jinak. KDU-ČSL pořád ještě zkouší předstírat, že jen neparazituje na ODS, ale snaží se zachránit sama návratem k tradičním hodnotám - cokoli to kdy bylo podle momentální potřeby všech možných vládních koalic. Jurečka při nástupu vlády slíbil, že lidovci budou jejím "sociálním svědomím", místo toho jsou ale tváří všeho "asociálního". Naposled například řezu do penzí.

Lidovcům už sice došly tváře na všechny ty facky, které za kroky vlády schytávají, i oni si ale užívají paradox SPOLU: i když nemají téměř žádné voliče, mají historicky rekordní počet poslanců. A vůbec nejde o povolební trend a daň za vládní neúspěchy: nejen podle průzkumu agentury STEM z doby posledních sněmovních voleb by se KDU-ČSL ani TOP 09 do Sněmovny jako samostatné strany pravděpodobně nedostaly.

Voliči už je tam prostě nepotřebovali, s čímž lidovci mají zkušenost z roku 2010. Přesto jsou díky SPOLU nejen ve Sněmovně, ale zase (jako skoro vždy) i ve vládě.

Díky deformačnímu efektu volebních koalic tak zažíváme nový fenomén - vládu politiků bez voličů. Možná i proto svou vládu premiér Petr Fiala samozvaně nazývá "demokraty". Zřejmě tím myslí novou formu demokracie, kdy se vládní strany obejdou i bez voličů.

Ano, všechno je jednou poprvé a pravda, s Fialou je toho víc než dost. Možná bychom jen měli téhle demokracii vládních "koalic zoufalství" přestat říkat zastupitelská, protože partaje bez voličů zastupují jen samy sebe. Což nás vede zpátky k Cyrilu Svobodovi. Ten si své rituální obětování zřejmě zasloužil i za to, když vlastní partaji vzkázal, že se má buď rozpustit v ODS, nebo vypadnout z koalice SPOLU i z vlády a zkusit znovu zastupovat své  tradiční voliče. Vidíte, za nepříjemnou pravdu znovu přímo na biblickou hranici, jisté tradice lidovci pořád drží! Jenže to KDU-ČSL děsí hůř než kříž čerta, protože férové rozpuštění v ODS znamená ztrátu milovaných funkcí.

Koalice SPOLU nicméně není jediná, kdo takhle účelově deformuje volební systém. V extrémní formě to předvedla volební koalice Pirátů s hnutím STAN,  která právě kvůli tomu dávno neexistuje. Piráti šli do voleb jako jasně silnější strana koalice a jejich šéf Ivan Bartoš už si proto v Bruselu zkoušel hrát na "presumptivního" premiéra, což se v Česku nikdy nevyplácí: z voleb totiž Piráti vyšli málem bez jediného poslance, což znamenalo i konec populárního folkového dua Bartoš & Rakušan, které společně rozdávalo předvolební radost. Šéf Pirátů z toho byl tak plný slz, že nemohl hrát ani na akordeon.

I takhle průhledně účelové volební koalice, které brutálně deformují skutečnou sílu partají, jsou v Česku legální. A taky novou realitou, přinejmenším koalice SPOLU totiž dá spolu i příští volby. Pak ale klidně zrušme pětiprocentní hranici vstupu do parlamentu. Ta z dobrého důvodu drží od moci právě strany téměř bez voličů, protože k principům zastupitelské demokracie patří i to, že politici mají zastupovat voliče. Nejen koalice SPOLU ukazuje, že to nově jde i bez nich.

 

 

09.04.2024 11:47

Vždyť mrtvý les je tak krásný... - Tomáš Jirsa

Vždyť mrtvý les je tak krásný...

 

Tomáš Jirsa, senátor ODS, starosta Hluboké nad Vltavou

Mladá fronta DNES, 6.4. 2024

Článek v PDF ke stažení zde

 

Občané na Křivoklátsku protestují proti zřízení národního parku. Jak je to obecně s ochranou přírody v našich národních parcích? A pochopí lidé krásu uschlého lesa nebo spáleniště?

 

V souvislosti se záměrem ministerstva životního prostředí vyhlásit Národní park Křivoklátsko, který odmítá naprostá většina obcí a občanů v dané lokalitě, se rozhořela odborná debata o specifické ochraně přírody v ostatních národních parcích.

Problémem nejen Křivoklátska je skutečnost, že národní parky se podle zákona zřizují v "člověkem nedotčené nebo málo pozměněné přírodě", která se v české, po tisíciletí osídlené a obhospodařované krajině téměř nevyskytuje. A tak ministerstvo místo ochrany přírody vytváří z kulturní krajiny "divočinu" a chrání tzv. přírodní procesy. A pod toto sousloví schovají progresivističtí ochranáři téměř všechno včetně požáru nebo kůrovcové kalamity. Nedivte se pak Křivoklátským, že se zřízení národního parku obávají.

V Národním parku Šumava se letos soustředí na to, aby jeho zaměstnanci turistům vysvětlovali, že suché stromy nejsou mrtvé a suchý les je vlastně hezký. Podle vedení parku na suchých stromech rostou jedinečné houby a mrtvé stromy poskytují živiny do ekosystému. Vysvětlující kampaň je potřeba, protože většina návštěvníků Šumavy v suchém lese žádnou krásu nevidí. Opravdu lze pocit úzkosti při pohledu na suché šumavské lesy změnit názorovou masáží?

O podobnou kampaň se pokouší i v Národním parku České Švýcarsko. Vedení tohoto parku dlouhodobě bagatelizovalo nebezpečí požáru (nedívejte se tolik na americké filmy), a první den požáru dokonce nevolalo hasiče. I v Českém Švýcarsku se vedení parku snaží přesvědčit návštěvníky, že shořelý les je vlastně hezký a přírodě prospěšný. V každém případě je to stav prospěšný pro desítky výzkumných projektů, které se nyní v Českém Švýcarsku za státní granty realizují. Na rozdíl od honorovaných vědců a ochránců přírodních procesů se turisté do spáleniště příliš nehrnou a podnikatelé v turistickém ruchu v okolí Národního parku České Švýcarsko stále sčítají ztráty.

 

Pila vadí, kůrovec ne

Ministerstvo životního prostředi připravuje vyhlášení Národního parku Křivoklátsko a jeho protagonisté argumentují tím, že dosavadní správci lesa, tedy Lesy České republiky a Vojenské lesy, musí z podstaty své činnosti těžit v lesích dřevo, ale národní park uchová staleté stromy, které jsou v přírodě potřeba. Proti kácení staletých stromů nedávno také demonstrovaly zelené spolky před centrálou Lesů ČR.

Rozum zůstává stát nad tím, že na Šumavě záměrné ničení tisíců a tisíců staletých stromů žírem kůrovce nevadí, ale jinde ano. A že se v národních parcích netěží dřevo? Je prostým faktem, že Národní park Šumava těží a prodává dřevo staletých stromů každoročně za cca 300 milionů korun, které na rozdíl od hospodářských institucí (Lesy ČR a Vojenské lesy) neodvádí do státního rozpočtu, ale nadlepšuje si s nimi svůj provoz včetně programů vysvětlujících krásu suchého lesa.

Považuji za zločin, že
správa šumavského parku
nechala záměrně uschnout
i stromy staré čtyřista let

V obou případech - spáleniště i suchého lesa - zapomínají ekologisté na to, že ztráta vzrostlého lesa vede k vysoušení krajiny. Zatímco v dobách zalesněných hřebenů Šumava chladila a za slunného počasí bylo v lese okolo 25°C, dnes je na odlesněných hřebenech povrchová teplota 30°C až 50°C, horký vzduch jde nahoru a na jeho místo se nasává vzduch z okolí. Přehřáté plochy posílají vysoko do atmosféry desetkrát, někdy až stokrát více vody, než co vypaří les. Tak se krajina postupně vysušuje. Popadané kmeny na hřebenech Šumavy by se dávno rozpadly, kdyby tam bylo vlhko, ale nerozpadají se, protože je tam sucho. Oslavované a v médiích ukazované malé stromky jako přirozná obnova tam většinou přežívají z doby, kdy tam byl ještě les.

Považuji opravdu za zločin, že na Pramenech Vltavy nebo na Třístoličníku nechala správa šumavského parku záměrně uschnout i stroma staré tři sta až čtyři sta let. A tak nám správci parku zařídili, že třistaleté velikány uvidíme na Šumavě až za dalších tři sta let! Ve všech lesnických učebnicích se dočtete, že teprve les vysoký 30 až 40 metrů si vytvoří vlastní klima. Ale lesníci jsou pro správce národních parků zločinci, kteří chtějí kácet, a tak se na jejich zkušenosti nebere zřetel. Pro zelené aktivisty je přec lékařem lesa kůrovec!

 

Hle - semenáček!

Návštěvníci národních parků jednoznačně preferují zdravé lesy s bující přírodou. To je to nejdůležitější pro dobrý pocit ze stavu životního prostředí. Zdravé lesy jsou základní podmínkou pro trvalou akumulaci vod a příjemného klimatu pod lesními velikány spojeného s chladivým stínem a optimální teplotou v parných dnech. Taková byla Šumava před třiceti lety, když se vyhlašoval národní park jako "zelená středa Evropy".

Na národní park dopadají důsledky dlouhodobého ničení lesního prostředí, které dělalo Šumavu Šumavou. Srovnávat suchý a zelený les prakticky nelze, chlubit se malými semenáčky místo třistaletých stromů je absurdní a velmi obtížné je přesvědčit turisty, že umírání lesa je krásné. A bohužel, záměrné ničení tisíců hektarů staletých stromů na Šumavě letos pokračuje na Stožecku, Strážensku, kolem Srní a kolem řeky Vydry. Nedivme se, že když tam byli starostové z Křivoklátska na exkurzi, byli vyděšeni a vědí, proč Národní park Křivoklátsko nechtějí.

 

 

Kontakt

Zemědělská společnost Chrášťany s.r.o.

zschrastany@seznam.cz

Chrášťany 172
p.Kněževes
27001

606 850 755 -ředitel
721 080 613 -hlavní agronom
602 400 701 -chmelař,agronom
732 620 444 -pozemky
(evidence,nájem,pacht,koupě pozemků)
728 399 733 -hlavní mechanizátor,chmelař
313 582 308 - účtárna
313 582 931

Vyhledávání

© 2011 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořeno službou Webnode