Jedeme do Zimbabwe: odstrašující pád JAR

Milan Vodička, redaktor MF Dnes

MF Dnes, 4.6. 2024

Odkaz na další článek o volbách JAR zde

Po aparheidu přišel náčelnický systém. Elita rozkradla JAR, 62% černochů je na dávkách.

Nelson Mandela se chudák musí obracet v hrobě. Přesně třicet let poté, co za potlesku světa nastoupil vládu v Jižní Africe jeho Africký národní kongres, je země vydrancovaná.

Teď kvůli tomu ANC utrpěl volební výprask. Poprvé od roku 1994, kdy nahradil režim apartheidu, nemá většinu. Vzhledem k okolnostem, které za tím stojí, je to zásadní morální debakl.

Metaforou rozpadu Jižní Afriky je škola ve městě Qunu, kam malý Nelson chodil: součástí byla i Mandelova knihovna, ale už není, protože její budova se zřítila. Ale kdo by to opravoval, když škola ani nemá tekoucí vodu a děti hladoví, jelikož úřady přestaly platit za jídlo.

Ale jsou tady jiná, horší čísla ukazující, jak končí sny. Nezaměstnanost nyní v zemi oficiálně dělá 33 procent a mezi mladými lidmi je to dokonce 44 procent.

82 procent obyvatel si myslí, že země se ubírá špatným směrem.

Daně platí jen 12 procent lidí.

Celkem 62 % černochů je na dávkách, jimž se říká elegantně granty.

Pětasedmdesát procent desetiletých školáků nechápe, co čtou. Na polovině všech základních škol to nedokáže ani jeden žák.

Jedna pětina bělochů odešla od roku 1994 do zahraničí.

V zemi bylo loni spácháno 27 368 vražd, což je 75 denně. V posledním čtvrtletí se to zrychlilo na 84.

V celých městech jsou každodení výpadky elektřiny, Kapské Město se stále hrozí, že mu dojde voda. Vysvětluje se to klimatickými změnami, ale je za tím rozkrádání ve velkém. V Mandelově městě Qunu už neměli vodu čtyři roky.

Elektřina není kvůli tomu, že vládní strana vytunelovala jihoafrický ČEZ, jenž se tam jmenuje Eskom.

Mosty, silnice a další infrastruktura, kdysi se zcela vymykající Africe svou světovou kvalitou, začínají nabírat africkou úroveň.

Tohle není zoufání bělochů vzpomínajících na rasistický režim, ale oficiální čísla otištěná v posledních týdnech v médiích zvučných jmen, jako je The Economist, The Times, The Guardian a podobně. 

Výraz „drancování“ použil o víkendu New York Times, který k tomu přidal ještě slovo „hromadné“.

Kdyby se propad jedné rozvinuté země měl vměstnat do pár řádků, dalo by se to popsat třeba takhle: Lidé na nejvyšší státní úrovni se spolčovali se soukromými osobami a převzali a odklonili státem vlastněné firmy, policii a soudnictví i další veřejné úřady. Miliardy určené na uspokojení potřeb obyčejných Jihoafričanů byly ukradeny. Důsledky uchvácení státu jsou cítit v celé společnosti, od nedostatku lokomotiv po rozpadající se veřejné služby, od špatného výkonu elektráren po neúspěšné rozvojové plány.

Zní to jako pomluva ze strany nepřátel nových pořádků, ale je to výňatek z únorového projevu jihoafrického prezidenta Cyrila Ramaphosy o stavu země.

Tahle drsná diagnóza je výsledkem éry, kdy příchod ANC sice znamenal vznik svobodné společnosti bez apartheidu, kdy černí Jihoafričané mohli svobodně žít, kde chtěli a s kým chtěli, ale současně přinesl problém, který po osvobození od kolonialismu zmařil většinu afrických zemí.

Vznikla náčelnická společnost. Politici sice mají vyžehlené obleky a moderní slovník, ale tradiční africký model moci. Prokletím kontinentu je, že vůdci vnímali moc jako stroj na peníze pro svoji rodinu, klan a kmen. Obsadili cesty peněz svými věrnými a vysáli státní firmy. Hlava státu je šéfem klanu, kolem sebe má družinu mocných, které si kupuje tím, že jim umožňuje podílet se na korupci. Lidé jsou jen křoví.

V případě ANC je to velké zklamání, protože strana přicházela na vysokém morálním oblaku. Teď se zdiskreditovala, růst země padá a více než 60 % lidí žije v bídě. Korupce je všude a je nenasytná. JAR srovnala krok s okolní Afrikou. Jede do Zimbabwe, sousední země, kde náčelnická společnost rozebrala bohatou zemi dokonale.

Nikdo neví přesně, jak to bude teď. ANC potřebuje někoho do koalice. Může volit mezi Bojovníky za ekonomickou svobodu, kteří ze všeho viní bělochy a jejich „černošské kolaboranty“, a stranou Umkhonto we Sizwe, bývalého vojenského křídla ANC, která chce bez náhrady vyvlastnit veškerou půdu patřící bělochům a zbavit se liberální ústavy. Šéfem této strany je Jacob Zuma, bývalý prezident, za něhož se korupci obzvlášť dařilo a který skončil načas za mřížemi. Šéfem té první je bývalá hlava mládeže ANC, odstraněn byl kvůli nebetyčné korupci. I on chce vyvlastnění.

A do toho 72 procent lidí říká, že se klidně vzdají voleb, jen když jim nevolená vláda zajistí práci, bezpečí a bydlení. Náčelníci vpřed.

Jihoafrický prezident Cyril Ramaphosa během vyhlašování výsledků voleb, ANC získal nejméně hlasů od konce apartheidu.

Dotovat své spojence?

Ze studené války se nestačí vyplatit

Jan Macháček, spolupracovník LN, předseda správní rady IPPS

Lidové noviny, 1. června 2024

Podle historika Nialla Fergusona Britové v napoleonských válkách nakonec po dlouhém váhání pochopili, že se Napoleonovi musí postavit fyzicky - když použijeme anglicismus - "vojenskou botou na zemi".

Americký film z roku 1970 u nás známý jako Vojna není kojná se doslova jmenuje Vyhlásili válku, a nikdo nepřišel? Ferguson extrapoluje do dnešní doby "Vyhlásili válku, a nemohou si ji dovolit?"

Tři školy myšlení

Ferguson nedávno vedl sympozium historiků o druhé studené válce, ze které se mu vynořují tři školy myšlení. První skupina historiků, do které patří i Ferguson, je přesvědčena, že ve druhé studené válce dávno jsme. George Takach míní, že souboj mezi USA a Čínou je hlavně o technologiích. Dmitri Alperovitch si myslí, že blížící se tchajwanská krize je stejně nebezpečná jako krize kubánská. Sergej Radčenko (narozený v SSSR) argumentuje tím, že sovětské vedení bylo více motivováno pocitem psychologické nejistoty než marxisticko-leninskou ideologií. Možná to prý mají Si Ťin-pching a Putin podobně.

Druhý názor - podle Fergusona blízký Harvardově univerzitě - říká, že americko-čínské vztahy nejsou zdaleka tak špatné, jako byly ty americko-sovětské. Říkají to Joe Nye a Graham Allison: obě země kooperují tam, kde mohou. Allison se nedávno setkal s čínským prezidentem a ten mu prý řekl: "Já jsem v tobě a ty jsi ve mně." (Překladatel to měl asi těžké.) Jde o vzájemné angažmá. Komunikace prý obě země blízce propojuje. V Pekingu rádi používají výraz "mírová koexistence", to byla i oblíbená fráze Sovětů.

A pak je tu tábor kolem profesora Philipa Zelikowa. Kdybychom byli v druhé studené válce, bylo by to podle něj ještě hezké. Konfrontujeme se s novou osou - Čína, Rusko, Írán a KLDR - která je nebezpečnější než mocnosti Osy na přelomu 30. a 40. let.

Nejhorší by podle Zelikowa bylo, kdyby se USA a jejich spojenci pustili do války s Čínou kvůli Tchaj-wanu, ale byli by poražení. Bylo by to pro USA podobně faltální jako Suezská krize pro Británii.

"Na rozdíl od první studené války

a na rozdíl od globální války proti

terorismu se tentokrát Amerika

velmi snaží, aby svoje vojáky

nikam posílat nemusela."

Velice zajímavý argument je i ten, že studených válek už bylo více. Třeba před rokem 1914 tu možná také byla studená válka mezi Německem a Británií. Nakonec z ní byla válka horká, protože si to obě strany špatně vypočítaly.

Mohla by existovat i dietní studená válka. Nechat ostatní, ať bojují za vás - to je přece jeden z pilířů velké strategie Jakea Sullivana, poradce Joe Bidena pro národní bezpečnost. Pomáhat ostatním se bránit a neposílat americké vojáky do boje. Znamená to posílat peníze na Ukrajinu, na Tchaj-wan a do Izraele a doufat, že tam budou schopni novou osu zadržovat, aniž by tam musel být přítomen americký voják.

Na rozdíl od první studené války a na rozdíl od globální války proti terorismu se tentokrát Amerika velmi snaží, aby svoje vojáky nikam posílat nemusela. A má to smysl. Pokud váš dluh neustále roste a je předurčen k dalšímu růstu navzdory tomu, že klesají výdaje na obranu vůči HDP, potřebujete dietní studenou válku, stejně jako lidi s nadváhou potřebují Diet Coke.

Tento přístup má v historii mnoho precedentů. V 18. a 19. století Británie například běžně dotovala své spojence ve svých válkách s Francií a nabádala je k tomu, aby oni bojovali. Nevýhoda je, že "plátce" má mnohem menší kontrolu nad vývojem vojenských událostí, než když armády přímo podléhají jeho velení. Také je problém, když nějaká země - jako dnes USA - utrácí více za dluhovou službu než za obranu, což není udržitelné na moc dlouho a Ferguson to zdůrazňuje docela často.

"Žoldnéřský přístup" k válčení

Britský imperiální precedent je pro současnou Ameriku vysoce relevantní. Britské impérium bylo do značné míry postaveno na tom, že se platilo ostatním, aby oni bojovali. V roce 1741, když probíhala rakouská válka o nástupnictví trůnu, platil britský předseda vlády Robert Walpole 300 000 liber císařovně Marii Terezii. Dotace se zvýšila na 500 000 liber o rok později a v roce 1745 už to bylo 1 250 000 liber (dnešní ekvivalent je cca 44 miliard dolarů).

Proč Britové zvolili "žoldnéřský" přístup k válčení? Premiér George Grenville prohlásil, že by bylo "nebezpečné pro naše svobody a destruktivní pro náš obchod, kdyby velké množství lidí muselo vyměnit své řemeslo za válčení." Pokračovalo to sedmiletou válkou, kdy Britové financovali pruského krále Bedřicha Velikého i ruskou carevnu Kateřinu Velikou.

Za napoleonských válek platili Britové prakticky každého, kdo byl ochoten bojovat s Francií: od Rakouska přes Maroko po Švédsko. Mezi francouzskou revolucí v roce 1789 a Waterloo v roce 1815 vzrostl britský dluh ze 123 procent HDP na 173 procent HDP. A nakonec Britové stejně do války museli.

Být "chudý" plátce je problém. Budoucí historici nebudou moc chápat, proč koncem roku 2023 Amerika pozastavila pomoc Ukrajině. Ukrajinu už více financuje Evropa než Amerika. A Amerika se nemůže divit, že ji Ukrajina bude méně poslouchat.

Edvard Beneš. Prezident, který volil menší zlo

Petr Zídek

Právo, 25.-26.května 2024

Zasloužil se Edvard Beneš o stát, jak říká zákon z roku 2004, nebo svou vlast zradil? Zachoval se v roce 1938 zbaběle, nebo takticky? Pomohl Stalinovi za války a po ní ovládnout střední Evropu, nebo se marně snažil sovětizaci zabránit? Bylo vysídlení sudetských Němců provedené na základě "jeho" dekretů brutální etnickou čistkou, nebo aktem spravedlivé odplaty a prevence? Podrazil v roce 1948 nohy demokratickým politikům a ligitimizoval nastupující komunistickou diktaturu?

V hodnocení Edvarda Beneše, který se narodil před sto čtyřiceti lety 28. května 1884 v Kožlanech na Plzeňsku, se Češi stále neshodnou. A nezvykle emocionální diskuse, které Beneš dodnes vyvolává, se často vyznačují neznalostí historických faktů nebo kontextů.

Podle francouzského historika Antoina Marése, který vydal Benešův životopis, jediný odborný v posledních patnácti letech, se druhý československý prezident stal "ideálním obětním beránkem", jenž sňal z české společnosti odpovědnost za Mnichov 1938, únor 1948 i vysídlení sudetských Němců.

Obraz Edvarda Beneše je i dnes zatížen negativními stereotypy, které vytvořili jeho současníci, zejména politici, kteří se jím cítili zrazení, jako třeba ministr spravedlnosti Prokop Drtina. Přispělo k nim i několik vlivných intelektuálů, zejména filozof Jan Patočka a literární historik a romantista Václav Černý. Tyto moralizující obrazy však většinou neobstojí ve světle historických faktů.

Československý prezident Edvard Beneš v červnu 1947 pozdravil Slezany na třetím nádvoří Pražského hradu. Měl v oblibě jízdu na koni, vyjížďka na snímku je z dubna 1938. Ze stejné doby pochází fotografie s manželkou Hanou ze zámeckého parku na Pražském hradě. Beneš zemřel 3. září 1948 v Sezimově Ústí, kde bylo jeho tělo vystaveno v otevřené rakvi.      Foto ČTK/Profimedia, ČTK/AP, ČTK-Jiří Rublič

Beneš má velkou smůlu už v tom, že je často srovnáván se svým předchůdcem. Filozof Jan Patočka v útlém spisu Co jsou Češi píše: "Masaryk byl statečný, rozhodný, po zralém uvážení důsledně a zásadově jednající muž, potud výjimečný zvláště v našich malých poměrech. Beneš byl ctižádostivý, pilný, mnohomluvný průměr." A dále také "slabý člověk, dobrý jako sekretář." Masaryk je nicméně natolik výjimečná postava, že pokud z něj učiníme jako Patočka měřítko, pak se nedostatečným bude jevit každý. I Masaryk měl ale své špatné vlastnosti, například v polemikách necitlivě přestřeloval, v praktické politice se často řídil heslem, že účel světí prostředky, či byl přesvědčený o své historické předurčenosti.

"Pokud jde o Mnichov,
většina historiků se
dnes kloní k názoru,
že Benešovo
rozhodnutí, které lid
nazývá vlastizradou,
bylo správné"

Historička Eva Hahnová o těchto Patočkových výrocích dost trefně napsala, že "vznášení takto dutých obžalob na adresu člověka v tak obtížných situacích, v jakých se prezident Beneš ocitl, je nejen nevěcné, ale i nemorální", a že je těžko můžeme charakterizovat jinak než jako "výrazy předpojaté antipatie".

Když Masaryk říkal, že "bez Beneše bychom republiku neměli", nebylo to lichocení muži, kterého si vybral za svého nástupce, ale realistické zhodnocení Benešova podílu na vzniku státu. Z trojlístku Masaryk - Beneš - Štefánik, který vedl zahraniční odboj proti Rakousku, byl Beneš sice nejméně charismatický, ale rozhodně nejpracovitější. Benešova role při vzniku státu a prosazení jeho hranic je obecně podceňovaná právě na úkor Masaryka, jehož význam je naopak přeceňován.

Cesta k Mnichovu

Ti, kteří Benešovi vytýkají Mnichov, často kritizují jeho zahraniční politiku jako plnou iluzí. V zásadě ale zapomínají dodat, že Benešova zahraniční politika byla také Masarykovou zahraniční politikou. Všechny hlavní komponenty československé zahraniční politiky v meziválečném období, orientace na Francii, vytvoření Malé dohody proti maďarskému revizionismu, důraz na kolektivní bezpečnost, které se ve druhé polovině 30. let pod náporem nacistického Německa ukázaly jako nefunkční, v praktické rovině realizoval Beneš, ale jejich duchovním otcem byl stejně tak Masaryk. Navíc vycházely z geopolitické reality a neměly žádné rozumné alternativy - takovou alternativou určitě nebylo spojenectví s Polskem, o kterém mluví někteří tehdejší i dnešní kritici Beneše, protože Polsko samo nemělo o takový svazek zájem.

Pokud jde o Mnichov, většina historiků se dnes kloní k názoru, že Benešovo rozhodnutí, které lid nazývá vlastizradou, bylo správné. Izolovaná a beznadějná válka proti Německu by přinesla nejen nedozírné množství obětí, ale hlavně by z Československa udělala rušitele míru a znemožnila jeho obnovení po druhé světové válce. Jistě, Benešovou chybou bylo, že dlouho a zaslepeně věřil Francii, přestože byl z mnoha zdrojů zpravován o tom, že Paříž své závazky nesplní. Historici dnes diskutují o tom, zda by k lepšímu výsledku nevedla tvrdá neústupnost, nebo naopak rychlé splnění všech požadavků sudetských Němců. Zároveň si můžeme klást i otázku, zda zásadní chybou, nikoli Benešovou, ale Masarykovou, nebylo odmítnutí rozpuštění Henleinovy strany ještě před volbami v květnu 1935.

Jakkoli se Mnichov mohl zdát těm, kteří ho zažili, jako fatální debakl, šlo jen o prohru v první bitvě vyhrané války. Díky nezměrnému diplomatickému úsilí Edvarda Beneše i příspěvku československých vojáků bylo nakonec Československo obnoveno, a to v předválečných hranicích, což dlouho nebyla samozřejmost. (Ano, je tu problém Podkarpatské Rusi, tu ale tehdejší zejména česká politická elita chápala od počátku jako přítěž, jíž se ráda zbavila.)

Ve Stalinově náruči

Dalším zdrojem Benešových kritik je jeho válečná prosovětská politika, kterou kodifikovala spojenecká smlouva s Moskvou, uzavřená v prosinci 1943. Samozřejmě že Beneš měl o Stalinovi a jeho systému iluze, ale ty sdílel s představiteli ostatních spojeneckých zemí. Příklon k Sovětskému svazu byl dán nejen dlouhou neochotou Britů distancovat se od mnichovské dohody a podpořit obnovení Československa v původních hranicích, ale především vývojem na frontách. Když bylo jasné, že většinu střední Evropy dobyde Rudá armáda, bylo nutné se s Moskvou dohodnout. Exilová polská vláda, která tak neučinila, zůstala i po válce v Londýně a Stalin dosadil ve Varšavě svou vládu, kterou byl nakonec nucen uznat i Západ.

Asi nejvyhrocenější debaty o druhém československém prezidentovi jsou spojeny se souslovím "Benešovy dekrety". S nimi spojené vysídlení sudetských Němců má dodnes takový emocionální náboj, že ještě v roce 2013 rozhodlo o tom, že českým prezidentem se nestane Karel Schwarzenberg, ale Miloš Zeman, který svého soka v televizním duelu vyprovokoval k několika nešťastným výrokům právě o Benešovi.

"Benešovy dekrety" jsou jen pejorativní označení "dekretů prezidenta republiky", s nímž přišli němečtí odpůrci Benešovy politiky. Prezident v exilu a v prvních měsícíh v osvobozené republice je sice vydával svým jménem, ale většinou byly připravovány jednotlivými ministerstvy, vyjadřovali se k nim experti a schvalovala je vláda.

Dělat z Edvarda Beneše ideového otce odsunu Němců je hrubá historická dezinterpretace. Beneš nikdy nebyl nacionalista mladočeského střihu jako třeba Karel Kramář, Alois Rašín či další významní prvorepublikoví pravicoví politici. Pokud to bylo možné, s českými Němci se chtěl dohodnout. Ještě v září 1938 se snažil zachránit republiku odstoupením výběžků a některých dalších pohraničních území obývaných milionem a půl Němců (tzv. Nečasův plán). Plány na vysídlení Němců se zrodily v prostředí domácího odboje a Beneš je dlouho nepovažoval za realistické, např. v březnu 1940 v Londýně veřejně prohlásil, že "v budoucím československém státě bude opět německá menšina". Beneš i za války chtěl zpočátku problém řešit odstoupením severočeských výběžků a vnitřními transfery obyvatel, které by vytvořily homogenní a autonomní německé kraje.

K radikalizaci exilových představ o poválečném osudu českých Němců došlo až vlivem nacistické politiky v protektorátu, zejména represe v době heydrichiády. Svůj vliv měla i politika sudetoněmeckého demokratického exilu kolem Wenzela Jaksche, jehož představitelé odmítali projevit bezdpodmínečnou loajalitu k československému státu, bránili se odvodům do armády, a dokonce u britské vlády protestovali, když vyhlásila neplatnost mnichovské dohody. Často se také mylně uvádí, že se Beneš k prosazení odsunu spřáhl s komunisty: pravda je, že KSČ byla dlouho k plánům na transfer německého obyvatelstva rezervována, a to zejména s ohledem na své sudetoněmecké soudruhy.

V prvním projevu v Praze po osvobození Edvard Beneš pronesl často citovaná slova, že "bude třeba (...) vylikvidovat zejména nekompromisně Němce v zemích českých a Maďary na Slovensku, jak se jen likvidace ta dá v zájmu jednotného národního státu Čechů a Slováků vůbec provést". Tyto výroky se mohou zdát šovinistickými, jen odhlédneme-li od historického kontextu. Výraz "vylikvidovat Němce" Beneš nemyslel jako výzvu k fyzické likvidaci, v předchozích projevech používal přesnější spojení "vylikvidovat německou otázku".

Symbol bez vlivu

Největším problémem Benešovy politické kariéry je jeho politika v letech 1945-1948. Stal se hlavním ideologem "lidové demokracie" či "demokracie socializující", která přinesla postátnění velké části hospodářství. Tento systém ale počítal se dvěma zamlčenými premisami, které se postupně ukázaly jako iluze: zaprvé že Sovětský svaz ponechá svému spojenci oplátkou za vnější podřízení jistou vnitřní autonomii, a zadruhé že KSČ se spokojí s podílem na moci, který jí připadne demokratickou procedurou.

Stejně jako před Mnichovem i v letech před únorem 1948 Beneš odzbrojoval společnost svým až trochu chorobným optimismem stran dalšího vývoje. Jeho reálná moc ovlivnit události však byla značně limitovaná, stával se spíše vyprázdněným symbolem. V provádění nějaké aktivnější politiky prezidentovi navíc bránil jeho zhoršující se zdravotní stav spojený s ubýváním sil.

Benešova role během krize v únoru 1948 je stále předmětem dohadů. Zejména není jasné, zda věděl o demisi demokratických ministrů předem a podpořil ji (jak později svědčil třeba Prokop Drtina), nebo jí byl zaskočen (jak tvrdil on sám a jeho spolupracovníci). Sama demise byla ovšem mimořádně nešťastným a hloupým činem, který komunistům nahrál v jejich tažení za absolutní mocí.

To, že prezident hned po jmenování nové Gottwaldovy vlády neodstoupil a dalších patnáct týdnů legitimizoval nastupující diktaturu, mohou dějiny vidět jako jeho největší chybu. V té době ho navštívil Václav Černý a podal o něm další nelichotivý obrázek: "Prezident Beneš byl vskutku člověk bázlivý, a právě proto nepřímý, taktický, postranní, přímo fyzicky uhýbavý, ostražitý a plachý (...) z rodu mužů, co se bojí facek." Jde ale o člověka, kterému zbývalo jen půl roku života, doufal, že se mu podaří ještě vzchopit k nějakému ráznému činu, ale jeho tělo ho zrazovalo. Tím, že setrval ve funkci, se možná znemožnil před dějinami, ale zbrzdil komunistickou represi, což řadě lidí umožnilo odejít za hranice.

Krutost dějin

Ano, Beneš se jako každý politik dopustil mnoha chyb, ale měli bychom je posuzovat věcně a bez antipatií. Tomu se zatím nejvíce přiblížil Václav Havel, který v roce 1994 v projevu ke 110. výročí narození Edvarda Beneše řekl, že s tím, jak je starší, je v kritice druhého československého prezidenta zdrženlivější. "Začínám totiž chápat, jak snadno se různá osudová politická rozhodnutí posuzují tomu, kdo je nikdy nemusel dělat, a jak děsivá je samota toho, na němž je, aby rozhodl, které z různých zel, mezi nimiž musí volit, je menší."

Podle Havla jsou u Beneše dvě věci jisté: "Zaprvé že náš druhý prezident byl velký muž, který se zasloužil o náš stát, a zadruhé že to byla postava, kterou dějiny několikrát postavily před dilemata tak těžká, jak těžké byly ony samy. Vyrovnávat se proto s Benešovými činy znamená vyrovnávat se se samotnou krutostí dějin."

(Autor je historik)

Ta mučivá touha volit

Thomas Kulidakis, komentátor CNN Prima News

Lidové noviny, 18. května, 2024

Článek ke stažení v PDF zde

Odpor ke korespondenční volbě není zpátečnictví, ale zdravý konzervatismus

K výročí konce druhé světové války v Evropě si čeští poslanci nadělali druhou bitvu ve válce o korespondenční volbu pro občany žijící v zahraničí. V zákopové válce se málem ztratila podstata soužití v míru - střídání vlád, které nám od roku 1989 zaručuje neprůstřelný a ověřený volební systém.

V čele voje argumentů zastávaných pětikoaliční vládou postupuje především početná úderná jednota hnutí STAN podporovaná čtyřmi bojovníky Pirátů, kteří ale hlasitostí a unylou srdceryvností vydají za mnohonásobek. Základní předpoklad, "aby občané v zahraničí mohli volit", stojí od počátku na vodě. Všichni občané mají právo volit už teď - ti v zahraničí na zastupitelských úřadech.

Vědomi si zádrhelu, přišli pětikoaličníci s argumentem pohodlí pro údajné statisíce úpějící v mučivé touze volit. Pravda je ovšem taková, že se po nich chce, aby vyvinuli pouze základní snahu - dostavit se na konzulát či ambasádu. Stejně jako my se musíme dostavit do volební místnosti. Navíc, volby se nepořádají na poslední chvíli. Všichni vědí bezpečně předem, kdy volby jsou, a tak mohou uzpůsobit plány.

Byl jsem v zahraničí pracovně roky a pokud jsem volit chtěl, zajistil jsem, že buďto budu ve městě s konzulátem či ambasádou, nebo jsem si naplánoval cestu do Česka. To může udělat v zásadě každý - s výjimkou mimořádných situací typu nemoc. Jak ukazují čísla Českého statistického úřadu, většina voličů volila za posledních dvacet let v Evropě, tudíž to měli blízko.

Chiméra o statisících voličů

Případy občanů žijících ve velkých zemích typu Austrálie a USA či na Novém Zélandě jsou ojedinělé. Pokud by snad došlo k situaci, že tisíce voličů jsou soustředěny ve velké zemi mimo velké aglomerace a trestuhodně na místě není konzulát ani ambasáda, což nebývá, není problém zřídit ad hoc volební místnost. Ony statisíce voličů jsou ale spíše chiméra vzhledem k tomu, že se jich k volbám zapsalo naposledy v zahraničí zhruba dvacet tisíc. Kdyby ovšem platilo, že  by volilo více lidí, mohl by se snadno obrátit trend - doposud venku vítězily strany pětikoalice, najednou by třeba mohla dostat víc opozice.

"Pravda je ovšem taková, že se po nich chce, 

aby vyvinuli pouze základní snahu -

dostavit se na konzulát či ambasádu."

Opoziční hnutí ANO a SPD vyčítají vládě, že s dvouprocentní bezvýhradnou podporou bude snad znát všechny své domácí voliče jménem, tudíž si chce pětikoalice vyrobit voliče venku. Někteří pětikoaličníci v debatách často kontrují, že je to skutečně tak, že jsou jim více naklonění voliči v zahraničí, ale to má být dle nich důvod, proč korespondenční volbu opozice nechce. Tento spor by byl úplně zbytečný, kdyby se snaha zavést korespondenční volbu v zahraničí nedostala do Poslanecké sněmovny poslaneckým návrhem sepsaným dokonce i některými členy vlády, v čele s ministrem vnitra Rakušanem.

Poslancům nikdo jejich právo zákonodárné iniciativy neubírá. Nebylo by lae důvěryhodnější standardní připomínkové řízení, legislativní radu vlády nevyjímaje? Neminimalizovala by se také hrozba trapných nedodělků i tentokrát zjištěných už při prvním čtení? Hádky, kdo si chce nahnat hlasy, či nikoliv, byly by podružné a válku ve sněmovně by jistě zažehnalo, kdyby se nesnažila pětikoalice zavést hlasování už k volbám v roce 2025, když ostatní změny volebního systému mají být platné od roku 2026.

Není také možné řici, že hnutí ANO a SPD záleží na desetinkách procenta méně než kupříkladu KDU-ČSL či TOP 09, pro něž každý hlas může být otázka sněmovního bytí či nebytí? Nezažehnalo by svár, kdyby se o případné korespondenční volbě jednalo dlouho a shoda napříč politickým spektrem by byla minimálně v síle ústavní většiny? Vše výše zmíněné ovšem nevyřeší základní problém.

Proč skákat z okna?

Pod dojmem voleb v USA napsal v roce 2020 předseda ODS, tehdy opozičník, nyní předseda vlády a stále vzděláním politolog Petr Fiala, že je proti korespondenční volbě ("nové formy hlasování představují riziko... platí dvakrát měř, jednou řež, než se rozhodneme pro jiné způsoby hlasování"). Jakožto člověk, který politické vědy studoval, s kolegou politologem Fialou souhlasím, stejně jako jsem souhlasil dříve. Vždy jsem byl proti korespondenční volbě, protože my máme nyní skvělý, stabilní a důvěryhodný systém. Každý může do volební komise, každý jde ve finále za plentu sám (s výjimkou nevidomých, aktuálně nemohoucích zdravotně jinak atd.).

Vydáváme se snad do oblasti politické fantastiky, když postulujeme následující? V případě korespondenční volby se vždy mohou snadněji najít kverulanti, nepřejícníci nebo ti, kteří se nesmířili s výsledkem a následně mají loženou šanci vše rozložit. Kolikrát se bude muset dokazovat, že hlas nebyl započítán dvakrát (možnost volit dopisem a pak ještě osobně vetknutá do návrhu), že se hlasy neztratily, že nebyly svévolně vybrány země ke korespondenční volbě (nemá platit pro všechny), že si někdo vyrobil voliče (dosavadní výsledky voleb, kontrast obliba domácí versus venku), vyzvednul najednou více lístků (možnost plných mocí vyzvedávat víc hlasů) a sám si je vyplnil apod.

Objevují se argumenty o modernizaci, digitalizaci, příklady jiných zemí. Jenže odpor ke korespondenční volbě není zpátečnictví, nýbrž zdravý konzervatismus zachovávající důvěryhodnost voleb coby základu demokracie. A že ji jiní mají? Za prvé, už od dětství díky rodičům víme, že když ostatní skočí z okna, my nemusíme. Za druhé, Al Gore by mohl vyprávět, jak skončilo přepočítávání hlasů na Floridě zastavené guvernérem, bratrem protikandidáta - budoucího prezidenta Bushe.

Pohádka o multikulturalismu

Vlastimil Vondruška - historik a spisovatel

MF Dnes, 11.5. 2024

Věcně nesmyslnou teorií multikulturalismu Evropa rozpoutala migrační vlnu, která starý kontinent dramaticky změnila. Část Evropy je už z dlouhodobého hlediska ztracená, ve zbylé části je ale třeba udržet a ctít naše zákony.

Tak jsem se dočetl, že multikulturalismus nějak selhává. To tvrzení je samo o sobě logický nesmysl, protože multikulturalismus, pokud hovoříme jazykem seriózních věd, jako společenský proces neexistuje. Takže vlastně nemá co selhávat. Multikulturalismus je modernistický marketingový, politický a lidskoprávní pojem bez jasného obsahu. Má vyjádřit stav, kdy vedle sebe žijí rovnocenně dvě naprosto odlišné kultury, v lásce a míru se obohacují a jakýmsi kouzelným a nepochopitelným zůsobem koexistují. Ruku v ruce ke šťastným zítřkům!

Historie, sociologie, kulturní antropologie a další společenské vědy, které studují procesy při střetu dvou kultur, hovoří jen o integraci, asimilaci, ale častěji o konfliktu. To je reálný popis daného stavu. Po krátkou dobu dokážou sice za určité situace dvě odlišné kultury vedle sebe žít (i když většinou z přinucení), ale dříve nebo později se jedna nebo obě snaží být hegemonem, prosadit své pojetí víry a života - a konflikt je na světě.

Nespojíte oheň s vodou

Křižáci dobyli Jeruzalém a na krátký čas zde vedle sebe žili křesťané, muslimové a židé. Pak ale Saladin dobyl Jeruzalém zpátky a z křesťanských kostelů se staly mešity. Kališníci u nás vyhnali katolické kněze, ti se pak vrátili, krátkou dobu vedle sebe žil katolicismus a protestantismus, ale přišla třicetiletá válka a po ní násilná rekatolizace českých zemí. Oheň a voda prostě vedle sebe existovat nemohou.

Migrace je samozřejmě stará jako lidstvo samo, má různé podoby a někdy je demograficky nebo ekonomicky užitečná. Když se u nás ve středověku kolonizovaly pusté lesnaté krajiny, nebylo dost domácího obyvatelstva, a tak přicházeli kolonisté z německých zemí. Přicházeli rádi, protože v té době se u nás žilo lépe než v říši. Museli však respektovat tři základní podmínky: stanou se poddanými českého krále, budou ctít zákony země a budou pracovat.

To byly ve stručnosti podmínky, za kterých migrace fungovala. Tento proces se nazývá integrací, tedy dobrovolným začleněním jedinců či malých skupin lidí do stávající kultury.

Složitější byla ovšem situace, kdy panovník dobyl cizí zemi, přivedl tam své vojáky a šlechtu a začal vládnout. I když se většinou snažil dobyté zemi vtisknout svou tvář, většinou neuspěl, protože se vždycky jednalo o relativní hrstku oproti mase domácího lidu. Když normanský vévoda Vilém Dobyvatel získal anglickou korunu, ještě o několik set let později byla francouzština dvorským jazykem. Ale nakonec se jeho potomci stejně stali Angličany.

Původní Bulhaři patřili do stejné etnické skupiny jako Turci a přišli ze Střední Asie. Obsadili slovanské území, porobili si tamní kmeny, ale bylo jich tak málo, že i když vládli, nakonec po nich zbylo jen jméno jinak veskrze slovanské země.

V éře podvolení

Takových příkladů lze v dějinách nalézt desítky a možná stovky. Ukazují, že dvě etnika žijící vedle sebe, zvláště pokud měla odlišné náboženství, jazyk a životní styl, nikdy nežila "multikulturně." Jedna dříve nebo později ovládla tu druhou. Tento proces se nazývá asimilací, tedy dobrovolným nebo nedobrovolným přijetím náboženství či kultury jiného národa. Asimilace bývá často završením konfliktu.

Jak by řekl velký Aristoteles, "tertium non datur", tedy třetí možnost neexistuje. To v našem případě znamená dobrovolné podřízení se nebo porobení. Multikulturalismus jako dlouhodobé soužití, v němž ani jedna ze stran nemá ambice ovládnout toho druhého, fungovat nemůže. Hovoříme samozřejmě o modelu, popsaném kulturní antropologií, nikoli o zbožném přání modernistů.

Konkrétní podoba těchto procesů bývá individuální. Dříve převažovala cesta násilná. V moderní době globalismu mají tyhle procesy mnohem minucióznější formu, založenou na kombinaci politiky, hospodářského nátlaku a činnosti zpravodajských služeb. Kolonialismus nahradila koncepce šíření demokracie, pod jejíž rouškou se vyspělé státy snažily a snaží ovládnout ekonomicky méně rozvinuté země. Takže jaký multikulturalismus? Místo placek z manioku hamburgery, místo šamanů vakcíny, místo tradičních kmenových rituálů volby pod záštitou "demokratických" zemí, místo tradiční kultury televize a techno hudba.

Jenže každá nerovnováha ve společnosti vyvolává protitlak, a tím se stala migrační vlna do Evropy. Není třeba spekulovat, kdo ji inicioval a proč se jí Evropa nebránila hned na začátku, kdy se dala ještě zastavit. Uprchlíci byli přijímáni a odpovědné elity blouznily o multikulturním soužití. Stalo se a je třeba si přiznat, že jsme udělali velkou, možná osudovou chybu.

Migrační vlna není totiž nic jiného než nevojenský způsob expanze. Příklady se v minulosti hledají obtížně, protože panovníci měli jiný náhled na to, co ve své zemi dovolí - a co ne. A jednali rázně.

Nicméně i tak se najdou příklady. Když slábl starověký Řím, začali císařové zvát Germány, aby sloužili v římském vojsku. Se žoldnéři přicházely i germánské ženy, a ty rodily malé Germány. Dvě tři generace to fungovalo, ale pak už jich bylo tolik, že se zmocnili vlády.

V dějinách vždycky platilo, že ten, kdo nejvíce křičí, je neurvalý a má tvrdé lokty, ten obvykle získává navrch, protože ti slušní mu nakonec ustoupí. Dnes se pro takový proces vžil pojem "podvolení". V umění je jeho autorem nizozemský režisér Theo van Gogh, který natočil dokument o zacházení se ženami v muslimském světě. Ovšem světoznámým udělal "podvolení" až francouzský spisovatel Michel Houellebecq. Ve svém románu popisuje, jak se francouzský učitel, nazvdory svým názorům, stále více přizpůsobuje islamizaci školství.

Což je mimochodem i námět románu Zikmunda Wintera Mistr Kampanus z roku 1906. V něm líčí osudy rektora pražské univerzity, kališníka, který po bělohorské porážce nakonec přestoupí navzdory své víře ke katolicismu.

"Snahy obohatit migranty naší kulturou

se míjejí účinkem. Oni od svých názorů

neustupují, jen my."

Jak v rovině individuální, tak i celospolečenské probíhá dnes proces "podvolení" v celé Evropě. Jsou to často nepatrné krůčky, ale ty stále více a více zatlačují tradiční evropskou kulturu a nahrazují ji kulturou muslimskou. Bojíme se postavit za své tradice a obrazně řečeno raději omezíme Vánoce. I když proč obrazně. To už se na mnoha místech na Západě děje, abychom neuráželi jemnocit muslimů. Existují samozřejmě zoufalé snahy obohatit migranty naší evropskou kulturou, ale vše se míjí účinkem. Oni od svých názorů neustupují, jen my.

Žvanění není řešení

Nikdo si dnes snad už nemyslí, že když vyložíme migrantům, že ženy jsou rovnocené mužům, že uznale pokývají hlavou a začnou se k nim chovat stejně jako my. Naopak, v rámci práva šaría stále častěji útočí na naše ženy, aby se chovaly podle nich. Jen naprostý ignorant může v těchto konfliktech shledávat prvky pozitivního multikulturalismu. Podvolení je předstupněm násilné asimilace. Nedávno asi 1 500 mladých muslimů demonstrovalo v Hamburku za zřízení islámského chalífátu v Německu. Ale to je politicky jen začátek. V Německu bude kandidovat fundamentálně muslimská proturecká strana DAVA, v mnohých vládách už drží křesla muslimové, stejně jako místa na radnicích, a i když jsou mnozí rozumní, je otázka, jak dlouho. Přesně, jak jsem popsal v knize Kronika zániku Evropy, za kterou mi progresivisti spílali a možná stále spílají. A to navzdory tomu, že jsem předpověděl mnohé z toho, co se dnes hlavně na Západě děje.

Část Evropy je ztracená

Blíží se volby do Evropského parlamentu a za výnosné křeslo v Bruselu najednou spousta politiků otočila, aby se zalíbila voličům. Ti samí, kteří mají nezvládnutou migraci na svědomí, kteří souhlasili s ústupky islámu, dnes moudře hlásají, co je třeba dělat a jak to oni vyřeší, pokud budou opět zvoleni. Bohužel, nevyřeší už nic. Alespoň ne tradičním žvaněním v parlamentu, na přečetných summitech a programových konferencích. Kdyby se zlomek toho úsilí věnoval konkrétním opatřením, a hlavně jejich důslednému dodržování, možná by byla situace jiná. Ale jak říkám, stalo se a po bitvě je každý generál.

Co o současné situaci říkají teorie kulturní antropologie a příklady z historie? Když sultán Sulejman porazil a u Moháče zabil v roce 1526 Ludvíka Jagellonského a ovládl Uhry, musel se křesťanský svět stáhnout na ta území, která dokázal udržet. Na nich mohl hlásat svou víru, svůj způsob života, své zákony. Ustoupit znamenalo v dějinách mnohdy jedinou možnost, jak přežít. V politice jsou gesta jen pro hlupáky, vždycky rozhodoval chladný kalkul.

Obávám se, že z dlouhodobého hlediska je část Evropy ztracená, stejně jako byly ztraceny Uhry. Ideál jednotné multikulturní Evropy je zjevně v troskách (celkem logicky, jinak to dopadnout nemohlo). Historie říká, že dojde ke štěpení, pokud máme vůbec vůli alespoň někde udržet sami sebe. Takové Uhry tu vůli zřejmě mají.

Je tedy jen na nás, abychom zůstali v té části Evropy, která se bude snažit udržet národní tradice vycházející z naší křesťanské minulosti. Klíčem bude, zda jsme schopni udržet a ctít naše zákony (bez balastu dodaného Evropskou unií) a ubráníme se právu šaría či anarchismu aktivistů, ať už levicových, pravicových, zelených, nebo rudých.

Právo volit je stále naše velká zbraň. Jen se musíme naučit tu zbraň s rozmyslem používat. Rozum do hrsti, protože národy, které nedbaly na své zájmy a naivně poslouchaly ctižádostivce a hlupáky, ty obvykle zmizely z mapy světa.

Na politiku se nehodím. Štvali mě v ní blbci

měsíčník TO 3/2024

Článek ke stažení v PDF zde

Vlastimil Vondruška - Žij a nech žít

Nová doba: volby a vládnutí bez voličů

Petr Holec, politický komentátor

6.5.2024 MF Dnes

Článek ke stažení zde

Dvě ze tří stran premiérské koalice SPOLU už se propadly hluboko pod pět procent preferencí, ale nikomu to nevadí. Jim samotným nejméně: i v dalších volbách se svezou na zádech ODS do Sněmovny, ba možná i do vlády.

Poslední průzkum společnosti Medianu jen potvrdil trend: TOP 09 a KDU-ČSL, dvě strany premiérské trojkoalice SPOLU, by se ve volbách nedostaly do Sněmovny. Obě strany na to reagují obětováním vlastních politiků, kteří ten problém nezpůsobili.

Hlavně nám ale jménem samozvaných vládních "demokratů" kvete méně demokratický fenomén: vláda téměř bez voličů.

Median dal sice topcce i lidovcům stejné volební preference 3,5 procenta, pro každou z těchto stran to ale znamená trochu jiné číslo. Zatímco pro TOP 09 je to pokračování volného pádu, lidovci si mohou se svým šéfem a vicepremiérem Marianem Jurečkou klidně udělat nějaký další hodnotový mejdan - v jiných průzkumech už totiž viděli i děsivější čísla.Byť pro kontext dodejme, že politicky pořád vymírají zhruba stejně v rámci statistické chyby.

Ironií je, že obě partaje na svou bídu reagují stejně - snad je to společným koaličním duchem. TOP 09 obětovala (ne)ministryni pro vědu, výzkum a inovace Helenu Langšádlovou, o jejíž existenci věděli jen v sekretariátu její vlastní partaje - a spustila tím amatérskou blamáž s poskvrněným náhradníkem Pavlem Tulejou. Lidovci zase zkoušejí hezky demokraticky vyloučit svého bývalého šéfa a mnohonásobného ministra Cyrila Svobodu, který v partaji nemá žádnou funkci už téměř patnáct let. V armádě se tomu říká "přátelská palba" do vlastních řad.

Kde by se mělo říznout

Jinak ale samozřejmě jde jen o úprk před skutečně ozdravným řezem, který by musel obětovat opravdové viníky bídné situace obou stran i celé koalice SPOLU. V případě TOP 09 šéfku a permanentně nejméně oblíbenou političku Markétu Pekarovou Adamovou, která si lidi snaží získat šarmem soudružské arogance. A svého šéfa Mariana Jurečku by museli zaříznout i lidovci. A nejen za vánoční mejdan v den střelby na pražské filozofické fakultě, po němž se oddal rituálnímu lhaní.

K tomu ale nemá ani jedna partaj odvahu. A vlastně nejen k tomu. TOP 09 už na vlastní záchranu dávno rezignovala a místo ní se snaží přežít pouze jako pijavice na zádech ODS v krytu SPOLU. A že se jí to v posledních sněmovních volbách fakt osvědčilo; jako samostatná partaj skomírala, díky přisátí na ODS ale naopak výrazně posílila.

Čím méně voličů, tím více poslanců, můžeme popsat tento nový fenomén.

A stejné platí i pro lidovce, jen zatím ještě jinak. KDU-ČSL pořád ještě zkouší předstírat, že jen neparazituje na ODS, ale snaží se zachránit sama návratem k tradičním hodnotám - cokoli to kdy bylo podle momentální potřeby všech možných vládních koalic. Jurečka při nástupu vlády slíbil, že lidovci budou jejím "sociálním svědomím", místo toho jsou ale tváří všeho "asociálního". Naposled například řezu do penzí.

Lidovcům už sice došly tváře na všechny ty facky, které za kroky vlády schytávají, i oni si ale užívají paradox SPOLU: i když nemají téměř žádné voliče, mají historicky rekordní počet poslanců. A vůbec nejde o povolební trend a daň za vládní neúspěchy: nejen podle průzkumu agentury STEM z doby posledních sněmovních voleb by se KDU-ČSL ani TOP 09 do Sněmovny jako samostatné strany pravděpodobně nedostaly.

Voliči už je tam prostě nepotřebovali, s čímž lidovci mají zkušenost z roku 2010. Přesto jsou díky SPOLU nejen ve Sněmovně, ale zase (jako skoro vždy) i ve vládě.

Díky deformačnímu efektu volebních koalic tak zažíváme nový fenomén - vládu politiků bez voličů. Možná i proto svou vládu premiér Petr Fiala samozvaně nazývá "demokraty". Zřejmě tím myslí novou formu demokracie, kdy se vládní strany obejdou i bez voličů.

Ano, všechno je jednou poprvé a pravda, s Fialou je toho víc než dost. Možná bychom jen měli téhle demokracii vládních "koalic zoufalství" přestat říkat zastupitelská, protože partaje bez voličů zastupují jen samy sebe. Což nás vede zpátky k Cyrilu Svobodovi. Ten si své rituální obětování zřejmě zasloužil i za to, když vlastní partaji vzkázal, že se má buď rozpustit v ODS, nebo vypadnout z koalice SPOLU i z vlády a zkusit znovu zastupovat své  tradiční voliče. Vidíte, za nepříjemnou pravdu znovu přímo na biblickou hranici, jisté tradice lidovci pořád drží! Jenže to KDU-ČSL děsí hůř než kříž čerta, protože férové rozpuštění v ODS znamená ztrátu milovaných funkcí.

Koalice SPOLU nicméně není jediná, kdo takhle účelově deformuje volební systém. V extrémní formě to předvedla volební koalice Pirátů s hnutím STAN,  která právě kvůli tomu dávno neexistuje. Piráti šli do voleb jako jasně silnější strana koalice a jejich šéf Ivan Bartoš už si proto v Bruselu zkoušel hrát na "presumptivního" premiéra, což se v Česku nikdy nevyplácí: z voleb totiž Piráti vyšli málem bez jediného poslance, což znamenalo i konec populárního folkového dua Bartoš & Rakušan, které společně rozdávalo předvolební radost. Šéf Pirátů z toho byl tak plný slz, že nemohl hrát ani na akordeon.

I takhle průhledně účelové volební koalice, které brutálně deformují skutečnou sílu partají, jsou v Česku legální. A taky novou realitou, přinejmenším koalice SPOLU totiž dá spolu i příští volby. Pak ale klidně zrušme pětiprocentní hranici vstupu do parlamentu. Ta z dobrého důvodu drží od moci právě strany téměř bez voličů, protože k principům zastupitelské demokracie patří i to, že politici mají zastupovat voliče. Nejen koalice SPOLU ukazuje, že to nově jde i bez nich.

Vždyť mrtvý les je tak krásný...

Tomáš Jirsa, senátor ODS, starosta Hluboké nad Vltavou

Mladá fronta DNES, 6.4. 2024

Článek v PDF ke stažení zde

Občané na Křivoklátsku protestují proti zřízení národního parku. Jak je to obecně s ochranou přírody v našich národních parcích? A pochopí lidé krásu uschlého lesa nebo spáleniště?

V souvislosti se záměrem ministerstva životního prostředí vyhlásit Národní park Křivoklátsko, který odmítá naprostá většina obcí a občanů v dané lokalitě, se rozhořela odborná debata o specifické ochraně přírody v ostatních národních parcích.

Problémem nejen Křivoklátska je skutečnost, že národní parky se podle zákona zřizují v "člověkem nedotčené nebo málo pozměněné přírodě", která se v české, po tisíciletí osídlené a obhospodařované krajině téměř nevyskytuje. A tak ministerstvo místo ochrany přírody vytváří z kulturní krajiny "divočinu" a chrání tzv. přírodní procesy. A pod toto sousloví schovají progresivističtí ochranáři téměř všechno včetně požáru nebo kůrovcové kalamity. Nedivte se pak Křivoklátským, že se zřízení národního parku obávají.

V Národním parku Šumava se letos soustředí na to, aby jeho zaměstnanci turistům vysvětlovali, že suché stromy nejsou mrtvé a suchý les je vlastně hezký. Podle vedení parku na suchých stromech rostou jedinečné houby a mrtvé stromy poskytují živiny do ekosystému. Vysvětlující kampaň je potřeba, protože většina návštěvníků Šumavy v suchém lese žádnou krásu nevidí. Opravdu lze pocit úzkosti při pohledu na suché šumavské lesy změnit názorovou masáží?

O podobnou kampaň se pokouší i v Národním parku České Švýcarsko. Vedení tohoto parku dlouhodobě bagatelizovalo nebezpečí požáru (nedívejte se tolik na americké filmy), a první den požáru dokonce nevolalo hasiče. I v Českém Švýcarsku se vedení parku snaží přesvědčit návštěvníky, že shořelý les je vlastně hezký a přírodě prospěšný. V každém případě je to stav prospěšný pro desítky výzkumných projektů, které se nyní v Českém Švýcarsku za státní granty realizují. Na rozdíl od honorovaných vědců a ochránců přírodních procesů se turisté do spáleniště příliš nehrnou a podnikatelé v turistickém ruchu v okolí Národního parku České Švýcarsko stále sčítají ztráty.

Pila vadí, kůrovec ne

Ministerstvo životního prostředi připravuje vyhlášení Národního parku Křivoklátsko a jeho protagonisté argumentují tím, že dosavadní správci lesa, tedy Lesy České republiky a Vojenské lesy, musí z podstaty své činnosti těžit v lesích dřevo, ale národní park uchová staleté stromy, které jsou v přírodě potřeba. Proti kácení staletých stromů nedávno také demonstrovaly zelené spolky před centrálou Lesů ČR.

Rozum zůstává stát nad tím, že na Šumavě záměrné ničení tisíců a tisíců staletých stromů žírem kůrovce nevadí, ale jinde ano. A že se v národních parcích netěží dřevo? Je prostým faktem, že Národní park Šumava těží a prodává dřevo staletých stromů každoročně za cca 300 milionů korun, které na rozdíl od hospodářských institucí (Lesy ČR a Vojenské lesy) neodvádí do státního rozpočtu, ale nadlepšuje si s nimi svůj provoz včetně programů vysvětlujících krásu suchého lesa.

Považuji za zločin, že
správa šumavského parku
nechala záměrně uschnout
i stromy staré čtyřista let

V obou případech - spáleniště i suchého lesa - zapomínají ekologisté na to, že ztráta vzrostlého lesa vede k vysoušení krajiny. Zatímco v dobách zalesněných hřebenů Šumava chladila a za slunného počasí bylo v lese okolo 25°C, dnes je na odlesněných hřebenech povrchová teplota 30°C až 50°C, horký vzduch jde nahoru a na jeho místo se nasává vzduch z okolí. Přehřáté plochy posílají vysoko do atmosféry desetkrát, někdy až stokrát více vody, než co vypaří les. Tak se krajina postupně vysušuje. Popadané kmeny na hřebenech Šumavy by se dávno rozpadly, kdyby tam bylo vlhko, ale nerozpadají se, protože je tam sucho. Oslavované a v médiích ukazované malé stromky jako přirozná obnova tam většinou přežívají z doby, kdy tam byl ještě les.

Považuji opravdu za zločin, že na Pramenech Vltavy nebo na Třístoličníku nechala správa šumavského parku záměrně uschnout i stroma staré tři sta až čtyři sta let. A tak nám správci parku zařídili, že třistaleté velikány uvidíme na Šumavě až za dalších tři sta let! Ve všech lesnických učebnicích se dočtete, že teprve les vysoký 30 až 40 metrů si vytvoří vlastní klima. Ale lesníci jsou pro správce národních parků zločinci, kteří chtějí kácet, a tak se na jejich zkušenosti nebere zřetel. Pro zelené aktivisty je přec lékařem lesa kůrovec!

Hle - semenáček!

Návštěvníci národních parků jednoznačně preferují zdravé lesy s bující přírodou. To je to nejdůležitější pro dobrý pocit ze stavu životního prostředí. Zdravé lesy jsou základní podmínkou pro trvalou akumulaci vod a příjemného klimatu pod lesními velikány spojeného s chladivým stínem a optimální teplotou v parných dnech. Taková byla Šumava před třiceti lety, když se vyhlašoval národní park jako "zelená středa Evropy".

Na národní park dopadají důsledky dlouhodobého ničení lesního prostředí, které dělalo Šumavu Šumavou. Srovnávat suchý a zelený les prakticky nelze, chlubit se malými semenáčky místo třistaletých stromů je absurdní a velmi obtížné je přesvědčit turisty, že umírání lesa je krásné. A bohužel, záměrné ničení tisíců hektarů staletých stromů na Šumavě letos pokračuje na Stožecku, Strážensku, kolem Srní a kolem řeky Vydry. Nedivme se, že když tam byli starostové z Křivoklátska na exkurzi, byli vyděšeni a vědí, proč Národní park Křivoklátsko nechtějí.

Dobře pohnojená Evropa

Reflex č. 11, 14. března, 2024

Pavel Páral

Článek ke stažení zde

Ne že by krásnou zahradu s růžemi a keři za Strakovkou nebyl zrovna čas trochu přihnojit. Agrotechnické lhůty jsou však jedna věc, ale vyklopený náklad hnoje před vchodem do Úřadu vlády ČR místo z opačné strany u vjezdu do zahrady věc jiná. A českým sedlákům moc nepomohl. Premiér Fiala není úplně tak zahrádkář, aby to ocenil. Nechal se slyšet, že ty dvě připravené miliardy si ještě rozmyslí. Je fakt, že tu neproruskou část farmářů zřejmě chtěl něčím odměnit, což se tak trochu nepovedlo.

Pšenka dokvetla

Jenže organizátoři posledních protestů budou pomoc vymáhat dál a zřejmě na ni dosáhnou. To je totiž ten snazší úkol - nějak kompenzovat evropským zemědělcům současnou situaci na trzích s obilím. Dobré dva roky nahromadily úrodu, s níž se nyní bojuje ve světě o trhy, a to především mezi Ruskem a Ukrajinou, která zrovna nevítězí i kvůli složité dopravě. Obilí je přitom zejména v Česku jedinou významnou přebytkovou a masově vyváženou komoditou. Generuje zemědělcům hodně peněz a ceny jsou hluboko před předválečnými, zatímco hnojiva a energie drasticky zdražily. Proto ten boj o každé kilo dovozu z Ukrajiny a zkazky o kontaminované produkci. Ve skutečnosti by Ukrajina díky svým přírodním podmínkám dokázala uživit Evropu zcela bez práškování hnojivem i dotací, což je další hrozba do budoucnosti našeho zemdělství. To si ale Unie nějak zreguluje. Bohužel reguluje i něco jiného a pro budoucnost mnohem vážnějšího.

Masové protesty zemědělců, které se přesunuly v minulých týdnech ze západoevropských zemí i do střední Evropy a zasáhly ve dvou politicky různě interpretovaných variantách i Česko, spojuje zcela jednoznačně odpor k zelené revoluci valící se Evropou. Byť bezprostředním impulsem nejspíš byl celosvětový pokles cen zemědělských komodit, který spolu s vysokým růstem nákladů v podobě cen energií, hnojiv i dalších chemických prostředků dostává hospodaření farem ve velké části Evropy do zřejmých potíží. Green Deal je pak pro sedláky jednoznačnou informací, že dobře už bylo. A protiargumentů se přes obvyklé řeči o nových příležitostech nedostává.

Nech brouka žít

Zemědělci to přitom mají s politickým zastáním dost složité. Představují ve většíně zemí jen nízké jednotky procent obyvatelstva. V Česku jsou to jen dvě procenta lidí, kteří pracují v oboru. Navíc intenzívní zemědělská výroba má své nepochybné dopady na životní prostředí. Ať už jde o kvalitu vody, ubývající hmyz a další drobné živočichy, jimž se v rozsáhlých monokulturách moc nedaří, nebo zasypávání krajiny chemickými prostředky a reálnou degradaci zemědělské půdy. Proto tlak na změnu hospodaření v krajině často podporují i lidé jinak ke klimatické politické horečce značně skeptičtí. A nakonec mnoho ze změn jsou ochotni podpořit i samotní farmáři.

Jenže vše má svou cenu, a když se lepší ochrana krajiny kombinuje necitlivě a od stolu ještě se snižováním emisí skleníkových plynů, může být cena hodně vysoká. Příliš vysoká. A dokonce nejen pro samotnou Evropu.

Evropská komise má dvě schválené strategie s cíli do roku 2030, tedy ve velmi krátkém časovém horizontu. Jedna se jmenuje Farm to Fork neboli z Farmy na vidličku a druhá Biodiverzita 2030. V nich se plánuje snížení používání pesticidů, tedy chemických prostředků pro hubení živočišných a rostlinných škůdců o padesát procent, používání umělých hnojiv o dvacet procent, používání antibiotik a dalších mikrobiálních přípravků a počtu hospodářských zvířat o polovinu. K tomu by měla být desetina zemědělské půdy vyjmuta ze zemědělského využití a hospodaření v biorežimu by se mělo rozšířit na čtvrtinu zemědělské plochy. Pro srovnání v Česku je to momentálně zhruba osm procent.

Velké součty velkých čísel

Dopady při projednávání těchto cílů v EU podobně jako v jiných případech nikdo neřešil. A protože Evropa je jedním z největších producentů i dovozců potravin na světě, řešili to i jinde. Například studie ministerstva zemědělství zpracovaná v té době, tedy někdy před třemi lety, vyčíslila dopady tak, že následkem této politiky výroba potravin v EU klesne až o patnáct procent, vývoz potravin o dvacet procent, hrubé příjmy zemědělců o šestnáct procent a ceny potravin se jen z titulu dosud nenaplněné strategie zvýší o sedmnáct procent. A to platí jen pro Evropu, a to v případě, že se podobné postupy neprosadí jinde. Američané totiž předpokládali, že EU bude limitovat dovozy ze zemí, které se nepřizpůsobí podobným požadavkům. To pak způsobí zmiňovaný tlak na růst cen.

Jde samozřejmě jen o propočty prováděné z údajů před covidovou a energetickou krizí a studie z jiných nezávislých zdrojů se v dopadech liší. Nikoli však zcela zásadně.

Už dříve přišly drobné ústupky. Například do směrnice o biodiverzitě se dostaly úhory, tedy neobdělávaná půda v rozsahu jen čtyř procent a řada dalších ústupků. A před selskými bouřemi po Evropě politikům dál měknou kolena.

Například od Ursuly von der Leyenové zazněl slib, že kontroly, které hlídají dodržování pravidel, bez nichž nelze vyplácet dotace, klesnou na polovinu, aby se sedlák vůbec dostal k práci na poli. Kontrolu bude zachraňovat družicový systém Copernicus.

Hlavně však nastalo couvání s dalším postupem v rámci pokračování současného balíčku Fit for 55, který má snížit emise do roku 2030 o 55 procent proti roku 1990. Pak se má pokračovat tak, aby do roku 2040 byly emise o devadesát procent nižší. Plán považovaný mnohými za pouhou utopii a seznam drastických zásahů do životů lidí se ve své aktuální podobě zemědělství pro jistotu zcela vyhýbá.

Avokádo do každého chudobince

Samotná Zelená dohoda pro Evropu přitom vyčísluje, že zemědělských sektor se na produkci skleníkového efektu v Evropě podílí 10,7 procenta, z čehož je sedmdesát procent ze živočišné výroby. Terčem zelených aktivistů jsou tak nyní chovy hospodářských zvířat, což farmáři dobře vědí a chystají se na očekávatelný útok zelené legislativy.

V dokumentech se zatím jen obecně mluvilo o nutnosti převychovat Evropany ke stravě přívětivější ke globálnímu klimatu. Kdo si to vykládá jako zatím nepovinné doporučení k přechodu od bůčku s kůrčičkou k avokádovým toastům s quinoou, nejspíše se moc neplete. A nepletou se ani farmáři, když mají pocit, že tenhle svět s nimi tak nějak nepočítá.

Jen je trochu o strach dotyčným otcům myšlenky přiznat pravdu. Nyní proto podobně nabádavé věci z textů projednávaných dokumentů nenápadně mizí, ale že se tomuto tématu nelze vyhnout, je zřejmé. A to nebudou na ulicích zdaleka jen sedláci straktory a s fůrou hnoje. Tahle hra se sociální únosností největšího experimentu na lidech v dějinách už je skoro na hraně.