"Pravicový" komunista Gustav Husák - Ondřej Klipa, Právo 7.11. 2024

"Pravicový" komunista Gustav Husák 

Ondřej Klipa, Právo 7.11. 2024

článek ke stažení v PDF zde

Každý český občan včetně kojenců dluží na 300 tisíc korun! Dluhy bude splácet několik generací naších dětí! - když přijde podzim a do sněmovny dorazí návrh státního rozpočtu, o dramatické výkřiky věru nebývá nouze. Lhostejno, kdo zrovna vládne a kdo je právě v opozici.

Husákův strach ze zadlužování a možného ekonomického kolapsu byl v podstatě velmi pravicovým postojem. (Gustáv Husák 2. listopadu 1985 slavnostně otevírá jednu z největších dopavních investic své doby - třetí linku pražského metra.)

Foto ČTK/Karel Mevald

Málokteré téma, snad s výjimkou migrace, je politicky tak výbušné. Ke koloritu patří svalování dluhu na politické konkurenty, případně obřadné vzpomínání na "zlaté čas", kdy jeho výše byla zanedbatelná. Někdy zajde nostalgie až tak daleko, že se křísí vzpomínka na režim ukončený sametovou revolucí před 35 lety.

Zvláště na Slovensku dnešní vláda a její příznivci nepokrytě chválí Husákovu normalizaci jako éru, kdy byl svět v mnoha ohledech "ještě v pořádku."

Bývalému soudruhovi Robertu Ficovi musí imponovat, jak efektivní byl komunistický režeim v kontrole médií a utahování společenských šroubů, jeho voliče zase těší vzpomínky na masivní investice, které plynuly do východní poloviny Československa za prvního a zároveň posledního Slováka v čele federace. Pozornost ale poutá i téma státního dluhu. Jak dokládá například video, které putuje sociální sítí TikTok se sdělením "Československo bolo sebestačný štát bez dlhu. Vyrábali sme všetko okrem ponoriek. Dobre už bolo".

Přes zjevnou snahu radikálním tvrzením aktivovat zlobu vůči porevolučnímu kapitalistickému "establishmentu" je třeba uznat, že slogan není zas tak daleko od pravdy.

Žít si jako Maďar

Komunistické Československo, stejně jako ostatní země sovětského bloku, bylo skutečně nuceno nebývale rozšířit výrobu. Stalin svého času počítal se třetí světovou válkou a všechny vazalské satelity nutil, aby byly v případě konfliktu připraveny být soběstačné.

Vzájemná nedůvěra a skryté soupeření socialistických zemí ale k rozdělení produkce nevedly a nákup chybějících výrobků ze Západu byl příliš drahý. Každý stát "táboru míru" tak vyráběl nesmyslnou a ekonomicky nevýhodnou paletu produktů. Kromě ponorek a raket, na které si držel monopol jen "velký bratr" na Východě, tedy Československo opravdu produkovalo leccos. Na rozdíl od ostatních sovětských satelitů ale hospodářství udrželo s nízkým zahraničním dluhem.

Když komunisté na sklonku roku 1989 odevzdávali vládu, dlužila země pouhých osm miliard dolarů. Víc než polovinu z této částky přitom "nastřádala" až během posledních čtyř let. Pro srovnání: u Maďarů tehdy věřitelé poptávali v americké měně 20 miliard a u Poláků dokonce 41 miliard. Což byly dluhy na svou dobu tak extrémní, že se jim dostalo globální pozornosti. Polsko bylo osmým nejzadluženějším státem světa a desetimilionové Maďarsko se stalo dokonce zemí číslo jedna v přepočtu dolarového dluhu na obyvatele.

Celý sovětský blok přitom zprvu tížil prakticky nulový zahraniční dluh. Po půjčkách z nenáviděného Západu se komunistické vlády začaly poohlížet až v 60. letech. Předtím si vypomáhaly hlavně mezi sebou. Například Československo dlužilo Sovětskému svazu za jeho poválečné dodávky potravin a surovin a Polsko, NDR či Rumunsko zase dlužili Československu za dovoz těžebních strojů nebo zařízení na výrobu síry. Jenže šlo o nepeněžní výměnný obchod, v jehož rámci dlužník splácel věřiteli surovinami nebo průmyslovými výrobky.

A i kdyby státy nakrásně získaly od svých dlužníků peníze, nemohly by je použít nikde jinde, protože socialistické měny nebyly volně směnitelné. Za reálný zahraniční dluh byl tedy považován až ten valutový, nejčastěji dolarový. Právě za dolary si totiž mohly komunistické státy koupit to, co potřebovaly čím dál více - moderní technologie k překonání rostoucí zaostalosti.

Když v 70. letech ve východní Evropě definitivně zkrachovaly pokusy o politické a ekonomické reformy, rozhodli se noví či staronoví vůdci uchlácholit podrážděné obyvatelstvo alespoň snahou o zvýšení jeho životní úrovně. Mimo jiné i nabídkou atraktivního západního zboží.

Poptávka šla ruku v ruce s nabídkou, jelikož přehřátá západoevropská ekonomika se potřebovala výhodně zbavit peněžních přebytků. Po prvním ropném šoku se do přeplněných západních bank navíc valily petrodolary z arabských států. A právě probíhající uvolnění mezi oběma politickými bloky dalo zelenou pro velké půjčky marxistickým vládám na Východě.

Zatímco v Polsku v éře Edwarda Gierka dolarové bankovky takříkajíc pršely z nebe a obyčejní Poláci poprvé v historii pocítili závan blahobytu, Gustáv Husák svodům odolával. Proč? Jeho opatrnost lze sotva zdůvodnit povahou šetrného hospodáře, když zastavil prospěšné ekonomické reformy Oty Šika a politickými "prověrkami nechal vyhodit z práce tisíce schopných odborníků, vědcůů i manažerů, přičemž nijak nezasahoval proti rozsáhlému plýtvání ve všech patrech ekonomiky.

"Prezident zapomnění" těžil z někdejší průmyslové vyspělosti země, takže na rozdíl od Poláků či Maďarů nemusel financovat žádný velký modernizační skok. Navíc mu paradoxně hrálo do karet i období reforem, proti nimž se tak rázně vymezil - větší samostatnost podniků, kterou alespoň na nějaký čas přinesly, značně povzbudila jejich aktivitu, což neslo své plody ještě v první polovině 70. let.

Nemálo provozů poprvé experimentovalo s automatizací, modernizovaly a vyvíjely úspornější zařízení. Zřejmě nejúspornějším vynálezem Šikova období, jehož zisky ovšem sklízela až Husákova vláda, byl revoluční textilní stroj BD200 z libereckého Elitexu, který se hojně prodával na Východ i Západ po celá 70. léta.

"Kovaný ateista Bil'ak v Rudém

právu varoval, že "zadlužova se

u kapitalistů je stejné jako u křesťanů

upsat duši ďáblu"

Jak ale vysvětlit, že z podobné ekonomické vyspělosti čerpalo také východní Německo, které přesto spadlo do dluhové pasti? Na začátku 80. let se dokonce dostalo téměř na úroveň státního bankrotu, ze kterého by se bez nenápadné pomoci z nenáviděného Bonnu zřejmě nevzpamatovalo.

Odpověď můžeme najít v postaveí Gustáva Husáka a jeho vlády jak v československé společnosti, tak na mezinárodní scéně. Ostatní vůdci socialistických zemí té doby se dostali k moci víceméně jako zachránci z ekonomické krize, byla s nimi tedy spojena velká očekávání a těšili se alespoň zpočátku i značné důvěře obyvatel. Mohli si proto dovolit poněkud odvážnější experimenty. I maďarský János Kadár, který podobně jako Husák převzal zemi po obsazení sovětskou amrádou, se brzy stal tvůrcem "gulášového komunismu" s vítanou západní příchutí.

Husák ale dobře věděl, že právě oblíbeného reformátora Alexandra Dubčeka nahradil za pomoci sovětských tanků. Navíc měl za zády stále "tvrdé křídlo" strany zejména v podobě Vasila Bil'aka, které se ho v případě jakéhokoliv komunisticky neortodoxního kroku mohlo pokusit odstavit. Přijímání peněz od kapitalistických "vykořisťovatelů" by tak pro Husáka představovalo riziko.

Ve srovnání například s polským Edwardem Gierkem či rumunským Nicolaem Ceausescuem byl Gustáv Husák coby pohůnek Moskvy na čerstvě dobytém území značně nepopulární i mezi západními lídry. Velmi pragmaticky proto odhadoval, že v případě potíží se splácením dluhů nemůže doufat ve shovívavost kapitalistických institucí. Dokonce i bigotní komunista Erich Honecker mohl na rozdíl od Husáka věřit, že navzdory jeho agresivní rétorice západoněmecká vláda své soukmenovce na Východě nenechá padnout na úplné dno.

VIiditelně ustrašený Husákův postoj k půjčkám ze Západu získal nečekaně silnou oporu v dění na přelomu 70. a 80. let. Tobogán půjček, do kterého sklouzly Polsko s Maďarskem, tehdy ukázal svou odvrácenou tvář. Obsluha dluhu začala polykat veškeré exportní příjmy obou zemí, a i to přestávalo stačit. Drastická úsporná opatření pak v Polsku vyústila v nedostatek všeho běžného zboží následovaný těžkou politickou krizí a zavedením výjimečného stavu.

Československá média od té doby nepřestávala sousední spřátelené státy představovat jako odstrašující příklad. Kovaný ateista Vasil Bil'ak v roce 1981 dokonce na stránkách Rudého práva varoval, že "neúnosně se zadlužovat u kapitalistů je stejné jako u křesťanů upsat duši ďáblu".

Marxistický thatcherista

Zastaralá hospodářská struktura sovětského bloku, Československo nevyjímaje, však začala neúprosně volat po zásadní změně. Na Západě už ekonomiku dávno táhl sektor služeb, u nás se ale stále rozšiřovaly doly a hutě. Velká část strojního vybavení továren navíc byla dlouho za svou životností a doslova se rozpadala pod rukama.

Jelikož ale slovo "reforma" zůstalo pro Gustáva HUsáka do posledních dnů sprostou nadávkou, produkci už nebylo možné oživit jinak než nouzovými půjčkami. Tempo zadlužování nabíralo těsně před pádem režimu závratnou rychlost. Pověst normalizačního Československa jako "země bez dluhů" tak paradoxně zachránila až sametová revoluce a následná tvrdá ekonomická transformace.

Zpětně viděno byla Husákova politika strachu ze západních věřitelů (i stranických soudruhů) a z možného ekonomického kolapsu vedoucího k jeho vlastnímu pádu v podstatě velmi pravicovým postojem. Omezování importu "utahování opasků/ a vcelku úspěšné nezvyšování dluhu dnes evokují spíše nejbujnější fantazie thatcherovských konzervativců než generálního tajemníka komunistické strany.

Až tedy přiznivci populistických a krajně levicových stran zase začnou nostalgicky vzpomínat na "Československo bez dluhů", budou mít do značné míry pravdu. Jen lze s úspěchem pochybovat, že by v jeho ekonomické realitě chtěli znovu žít. I bezdlužnost měla své náklady, které by dnes asi málokdo chtěl platit.

(Autor působí na Katedře ruských a východoevropských 

studií Institutu mezinárodních 

studií FSV UK