Zaujalo nás

15.01.2022 13:02

Nikdy nevíš, co skrývá písek pouště - Alena Plavcová, Lidové noviny Pátek

Nikdy nevíš, co skrývá písek pouště Egyptolog MIROSLAV BÁRTA o kolapsu civilizace, cestování časem, selhání elit a taky o tom, jak kobry vyhnaly vědce z expedice.   Lidové noviny Pátek Text: Alena Plavcova Foto: Jan Zátorský   Miroslav Bárta se k egyptologii dostal vlastně za trest. V 5....
15.01.2022 12:09

VÝKLADOVÝ SLOVNÍK NOVÉ DOBY - Oldřich Tichý, Marek Stoniš, Reflex 30.12. 2021

VÝKLADOVÝ SLOVNÍK NOVÉ DOBY TEXT OLDŘICH TICHÝ, MAREK STONIŠ ILUSTRACE JAN IGNÁC ŘÍHA Jak současná propaganda znásilňuje význam některých slov a pojmů   „Zpráva TASS: Na sovětsko-čínských hranicích napadla skupina čínských tanků klidně orající sovětský traktor. Ten palbu opětoval a po zničení...
15.01.2022 10:19

Konec čahounů - Pavel Grasgruber, Lidové noviny 8.-9.1. 2022

Konec čahounů Nejvyšší lidé světa, Nizozemci, možná o své prvenství přijdou. Podle posledních výzkumů se totiž začali snižovat. Co o člověku vypovídá tělesná výška? Jak se vyvíjela v historii a jak velký vliv má na ni výživa?   PAVEL GRASGRUBER Lidové noviny, 8.-9. ledna 2022   Senzační...
16.11.2021 12:33

S energiemi je třeba šetřit, říká rektor ČVUT. Univerzita k tomu má několik vynálezů - Anna Brzybohatá, Hospodářské noviny 15.11. 2021

S energiemi je třeba šetřit, říká rektor ČVUT. Univerzita k tomu má několik vynálezů Jako jediná tuzemská univerzita si České vysoké učení technické loni polepšilo o 29 míst v mezinárodním žebříčku vysokých škol. V době covidu přišlo s technologiemi, které chránily zdravotníky. Nedávno ČVUT...
16.11.2021 12:11

Německé potíže s průmyslem - Pavel Kohout, Lidové noviny, 13. listopadu 2021

Německé potíže s průmyslem Náš soused zažívá složité časy. A to ho čeká nákladnější úkol, než bylo sjednocení země   Pavel Kohout, ekonom Algorithmic Investment Management, a.s. Lidové noviny, 13. listopadu 2021   Německá průmyslová výroba je podle posledních údajů (srpen 2021) zhruba na...
16.11.2021 11:57

Nejen Rusové s námi hrají plynové hry - Michal Pavec, Lidové noviny, 13. listopadu 2021

Nejen Rusové s námi hrají plynové hry říká diplomat Václav Bartuška. Připravit se máme i na to, že nám zelený plán Evropské unie zvedne životní náklady     Michal Pavec Lidové noviny, 13. listopadu 2021   Zásobníky plynu jsou nebývalé prázdné, ceny letí vzhůru. Rusové i další země...
16.11.2021 11:01

Návrat k Havlovi, nebo fraška? - Petr Drulák, MF Dnes, 15.11. 2021

Návrat k Havlovi, nebo fraška? Vznikající vláda chce podle své koaliční smlouvy obnovovat „tradici havlovské zahraniční politiky". Patrně tento závazek začne i naplňovat. Co bylo v 90. letech omylem na pozadí optimismu, se dnes vrací jako fraška v kulisách tragédie.   Petr Drulák Západočeská...
16.11.2021 10:50

Dům na jihozápad - Stanislav Křeček, Práv, 15. listopadu 2021

Dům na jihozápad Stanislav Křeček Právo, 15. listopadu 2021   Jeden český klimatolog v jednom magazínu varoval před zásadním problémem, jehož řešení nás čeká, a musíme jednat ,,rychle a rozhodně". Podobnými výzvami ohledně změn klimatu bychom, jak se říká, přehradili Vltavu. On sám o vyřešení...
06.09.2021 09:49

Analýza: Opravdu chceme konec automobilů v EU? - David Bařinka

ANALÝZA: Opravdu chceme konec automobilů v EU? David Bařinka neviditelný pes. lidovky.cz, 4.9. 2021 odkaz na článek zde   Před nějakou dobou zveřejnila Evropská komise svůj nový klimatický plán zvaný „Fit for 55“. Bohužel se opět ukázalo, že v dnešní době o osudech miliónů lidí rozhodují...
01.09.2021 08:48

Nebagatelizujme jejich oběti a zásluhy - Václav Hořejší, Lidové noviny 31.8. 2021

Nebagatelizujme jejich oběti a zásluhy   Připomínání šesti milionů židovských obětí války je pochopitelné. Zapomínat bychom ale neměli na ještě větší počet obětí slovanských   VÁCLAV HOŘEJŠÍ molekulární biolog  Lidové noviny, 31. srpna 2021   Po smutném výročí 21. srpna si v...

Zaujalo nás

15.01.2022 13:02

Nikdy nevíš, co skrývá písek pouště - Alena Plavcová, Lidové noviny Pátek

Nikdy nevíš, co skrývá písek pouště

Egyptolog MIROSLAV BÁRTA o kolapsu civilizace, cestování časem, selhání elit a taky o tom, jak kobry vyhnaly vědce z expedice.

 

Lidové noviny Pátek

Text: Alena Plavcova

Foto: Jan Zátorský

 

Miroslav Bárta se k egyptologii dostal vlastně za trest. V 5. třídě základky totiž tak vyrušoval, že mu paní učitelka přikázala naučit se do druhého dne dlouhou pasáž o pyramidách v Gize. Sice mu to pokazilo odpoledne, ale nakonec zjistil, že je to docela zajímavé. Osudově zajímavé. Dnes je Miroslav Bárta světovou kapacitou egyptologie - v Egyptě, ale taky v Súdánu je známější než Jaromír Jágr. K tomuto výroku se pan profesor zdráhavě přizná, s dodatkem o pokoře, pochopitelně. Ale pravda to prostě je.

Být archeologem je unikátní profese. Mimo jiné to totiž znamená, že máte tunel do minulosti a jiné měřítko času, takže vidíte i současnou civilizaci trochu jinak. Miroslav Bárta se řadu let zabývá srovnávacím studiem civilizací, vydává o tom knihy (vloni např. publikaci Sedm zákonů: Jak se civilizace rodí, rostou a upadají, která se umístila na 5- 6. místě i v anketě LN Kniha roku), točí dokumenty, zkrátka snaží se varovat před zjevnými příznaky blížící se krize. A pořád věří, že jsme unikátní civilizace, která bude umět kolapsu čelit právě proto, že má z historie dostatek dat.

Otázkou ovšem je, jestli se opravdu dokážeme z chyb lidí tisíce let mrtvých poučit. Bylo by to totiž zřejmě poprvé v historii.

Tvrdíte, že „všechny civilizace jsou omezené v čase, což znamená, že jsou konečné". Jak by ale vlastně takový kolaps vypadal? Něco jako vyhynutí dinosaurů? Co by to znamenalo pro žijící lidi?

Nevypadalo by to jako vyhynutí mamutů nebo dinosaurů. Systému zkrátka dojdou zdroje, prakticky ze dne na den. Podívejte, co se stalo s Bohemia Energy. Takže třeba ve středoevropských poměrech by benzin stál ještě dvakrát tolik, co dnes, a cena plynu by vystřelila násobně výš. A kdyby, mluvíme pořád teoreticky, museli lidi zaplatit za litr benzinu 90 korun, přestali by jezdit na chalupy. Utratili bychom své úspory za úplně základní věci. To se týká samozřejmě i potravin a všeho dalšího. Když o tom mluvím, vždy si vzpomenu na zážitek z doby, kdy jsem přednášel v San Diegu. Měl jsem po příletu hrozný jet lag (porucha biorytmů po rychlém leteckém překonání několika časových pásem), nemohl jsem spát, a tak jsem v pět ráno bloumal po místním hypermarketu. Byla tam ulička dlouhá snad pětadvacet metrů a v té byly jenom jogurty. Kolaps by znamenal, že přestane být výběr a všechno bude velmi drahé. Lidi si v lednu rozmyslí, jestli si doma zatopí, nebo ne. A úplně je přestane zajímat nějaký koncert nebo divadlo, nebudou chodit na fotbal, budou se starat jen o sebe. Státu neboli systému ale dojdou zdroje prakticky na cokoli. Takže třeba u zubaře vám nebudou dva týdny ošetřovat bolavý zub, ale rovnou vám ho vytrhnou. Bude to zkrátka znamenat rychlý pokles životní úrovně, což nejvíc odnese, tak jako vždycky, nejchudší vrstva obyvatel. Pochopitelně se taky nebudeme zabývat něčím tak krásným, jako je egyptologie. Bude se studovat jen to, co má bezprostřední vztah k životní úrovni.

Takže místo bazénu a květin budeme na zahradě sázet brambory?

Teď jsem to chtěl říct. Ti, kdo mají kousek nějaké zahrady, tam budou pěstovat brambory a cibuli, protože v obchodě to bude velmi drahé. Nepůjde o vymření, nebo že by to tady převálcovala nějaká jiná civilizace, ale prostě systém v reálném čase skokově zchudne. A důsledky si asi každý umí představit.

Nevadí vám, že máte už tak trochu nálepku proroka apokalypsy?

Neprávem, neprávem. Já vůbec nemám ambici být prorokem apokalypsy, to rozhodně ne.

V každém případě se vaše knihy velmi dobře prodávají. Proč vlastně lidi odjakživa tak fascinují předpovědi konce civilizace, konce světa?

Myslím, že lidi prostě fascinují výjimečné události, fascinuje je oheň, nebezpečí. A tak je zkrátka okouzluje i představa konce světa, i když tomu samozřejmě většina z nich nevěří. Zároveň ale některé podezřívám, že si v duchu říkají: Tý jo, to je něco, co jsem ještě nezažil...

Chcete říct, že lidi si chtějí takzvaně užít i konec světa?

Lidi chtějí stále silnější a silnější zážitky. Dřív se takových věcí báli, protože to považovali za trest bohů. Ale dnes je spíš vede, podle mě, fascinace neznámým zážitkem. A to jakýmkoli.

Když člověk čte vašich Sedm zákonů: Jak se civilizace rodí, rostou a upadají, najednou si uvědomí, že průvodních znaků kolapsu civilizace se teď objevuje čím dál víc. Tak například: nárůst byrokracie nebo prodražující se zdroje. Chybějící elity, nekompetentní politici, kterým se národ vysmívá. Mocné zájmové skupiny. Prales zákonů a paragrafů, kterým už nikdo, kromě právníků, nerozumí. A čím víc zákonů, tím méně práva... Kdybychom měli stupnici kolapsu v rozmezí 1 až 10, kde je zrovna teď podle vás naše civilizace?

Když jako nulu nebo jedničku vezmu vyspělou civilizaci bez zjevných problémů, a desítku jako civilizaci, která stojí před velkou změnou, ať už pozitivní, nebo negativní, tak bych nás dal někam na konec osmičky, začátek devítky.

Může být člověk v takové situaci optimista?

Já se snažím být optimista. Člověk si přece může vybrat: jít do hospody, nadávat a upíjet se, nebo něco dělat a věřit, že to má smysl. A já si myslím, že čím víc lidí začne u sebe a bude dělat věci smysluplné pro ně, pro okolí a pro společnost, tím bude líp.

To zní trochu naivně optimisticky. Není ale vývoj civilizace něco jako přírodní jev, který tak úplně neovlivníme?

No vidíte, a já si právě myslím, že žijeme v době, kdy to snad poprvé zásadně ovlivnit můžeme. Mimo jiné proto, že první relativně dobře změřené století, století, které se dá kvantifikovat, je až dvacáté století. Takže dnes známe podrobnou anatomii své situace. Krizi se vyhnout nelze. Ale krize má ozdravný účinek, protože odstraňuje to, co nefunguje, a pomáhá najít nová řešení problémů, svým způsobem je to pozitivní věc. Pravda ale je, že bychom mohli zaplatit menší cenu.

Jak to myslíte?

No například protože známe takzvaný Hérakleitův zákon, totiž že ty faktory, které civilizaci přivedou na vrchol, ji nakonec zničí. Takže když třeba víme, že máme příliš mnoho úředníků, neměli bychom o tom, jak snížíme jejich počet, mluvit jen před volbami. Pokud chceme reálně pomýšlet na světlejší zítřky, měli bychom se probrat. Jsem přesvědčen, že by to mohlo jít. Já například můžu psát varovné knihy na základě faktů, ke kterým jsem dospíval dlouhé roky, mluvit o nich a snažit se pochopit, co se kolem nás děje. Protože archeologie a historie se na základě sledování dlouhých časových řad vlastně staly strategickými obory pro toto století. Totiž téměř vždy ten cyklus vývoje, vzestupu a úpadku civilizací proběhl podobně. Hluboké trendy jsou vždycky stejné. Nějaký začátek, nárůst v době, kdy má systém dostatek zdrojů, pak vrchol, kdy se to celé začne propadat do vnitřních rozporů - a to je právě začátek konce. Nicméně já tvrdím, že my jsme výjimečná civilizace - i proto, že máme široké a detailní poznatky o vývoji civilizací v minulosti. Takže víme, jak to vždycky proběhlo, a měli bychom být schopni kolapsu předejít.

Zajímají se o vaše poznatky politici?

Občas si nějaká velká firma objedná seminář. Ale politici myslím stále ještě žijí v přesvědčení, že všechno vědí nejlépe. Nebo že vědí všechno nejlépe díky svým poradcům, svým starým kamarádům. A pak to vypadá, jak to vypadá. Jen si zkuste porovnat skutečný leadership (vůdcovství, kdy jednotlivec určuje směr, lidé za ním přirozeně jdou, on jim jde příkladem), který mění svět a který představoval například Konrád Adenauer nebo Charles de Gaulle, s většinou životopisů dnešních politiků. Člověk by zaplakal.

Ve vaší knize je k tomu pěkný citát, totiž že je to tu teď „samý ouřada, ale žádný Churchill".

No právě. Ale taky odkazuji na památnou přednášku Steva Jobse, když uváděl na trh první iPhone, který v sobě spojoval internetový vyhledávač, telefon, ale třeba i přehrávání písniček. To byl okamžik, kdy jeden člověk zásadně změnil svět. Já totiž tvrdím, že dnes je stále víc skutečný leadership vidět ne v politice, ale v oblasti technologických firem. Typickým příkladem je Elon Musk. Naše budoucnost musí stát na nových vědeckých poznatcích, na nových technologiích, takže to budou spíš vědci a budovatelé velkých technologických firem, ne politici, kteří budou měnit svět myšlenkou. Což je velká výzva i pro Česko, které je pořád ještě příliš závislé na manuální práci.

Jedním z příznaků krize civilizace je obecný pokles úrovně vzdělanosti a taky to, že lidé ze svého života vytěsňují duchovní rozměr. Co po nás ale potom zůstane? Nákupní centra?

Co po nás zůstane? Balík mailů, které nikdo za pár let nepřečte, stadiony a nákupní centra. To je příliš málo na tu civilizační úroveň, kde právě jsme. Protože to, že létáme do kosmu, že máme notebooky, telefony a další úžasné věci, ještě neznamená, že jsme lepší než civilizace před námi. Vývoj v čase sám o sobě totiž neznamená směřování k lepším zítřkům. To není pravidlo ani zákon, že zítra se musíme mít líp a pozítří ještě líp. Naopak se zdá, že bychom se teď měli mít významně na pozoru. No a těch mých sedm zákonů je takový manuál popisující, co vždycky fungovalo, a naopak co se stalo, když to fungovat přestalo.

Pokles úrovně vzdělanosti je vidět i na tom, že lidé jsou teď schopni přijmout jako pravdu kdejakou pitomost. Viz to, co se děje kolem očkování.

Ano, to je velké vítězství fake news. Svět je rozpolcený a je to zřejmě v zájmu některých „sil temna", aby společnost nedejbůh netáhla za jeden provaz. Existují vědecké studie dokazující, že fake news, nepravdivé zprávy, skandální novinky, se šíří násobně rychleji než pravdivé informace. A mnozí novináři tomu jdou bohužel naproti. Sám jsem to zažil například v době takzvaného arabského jara, kdy egyptský Abúsír byl také poničen místními vesničany. Naštěstí to nebylo nic závažného. Ale tady se o tom psalo, jako že abúsírská koncese je v ohrožení. Dokonce když jsme tam odlétali na jaře 2011, jako jediná zahraniční expedice, která se v Egyptě v tom roce vyskytla, přijeli novináři až na letiště, protože cítili tu „krev". Postupně jsme to tam dali do pořádku, vrátili se a já těm novinářům volal: „Tak jsme zpátky, jestli chcete pokračovat v natáčení..." A oni: „A zničili vám všechno?" Já říkal: „Nám to trvalo šest neděl, ale už je to stabilizované..." - „Aha. Tak to ne, nezlobte se, to už není zajímavé."

Jakou roli sehrávají sociální sítě?

Sociální sítě jsou nejtvrdší droga 21. století. Mimořádně nebezpečná věc, protože pro informační šum sociálních sítí už není slyšet kloudné slovo. Průvodním znakem úpadku civilizace je i to, že se čím dál víc mluví. Lidi se dneska snaží na všechno mít svůj názor. A protože žijeme v době Googlu, každý je schopen ze sebe přes noc udělat experta na cokoli, od diagnózy nemoci až po to, zda máme mít jadernou elektrárnu, nebo ne. S tím se v tuhle chvíli nedá nic dělat. Mně mimochodem říkal jeden profesor na Vysoké škole chemicko-technologické, že v 90. letech studenti diskutovali mnohem méně, ale věděli podstatně víc. A dneska diskutují vlastně o všem, a vůbec neruší o základech, které by měli mít, než nějakou otázku položí.

Dokážete odhadnout, jak naši civilizaci promění covid?

Covid je vysoce nakažlivá nemoc, která už zabila několik milionů lidí. Ale když se na to dívám z delší perspektivy, není to zas tak výjimečná nemoc - v porovnání třeba s morem nebo španělskou chřipkou na konci první světové války, kdy zemřelo možná až sto milionů lidí, přestože svět nebyl zdaleka tak propojený jako dnes. Navíc, protože jsme v 21. století, povedlo se během krátké doby vyvinout vakcínu. Můžeme se bavit o její účinnosti, ale v principu zachránila stovky milionů životů, tím jsem si jist. Řekl bych, že k „popularitě" covidu přispívá globální svět, protože se denně prakticky okamžitě dovídáme, co se kde děje. A toho samozřejmě ti, kdo na covidu dobře vydělávají, využívají. A ještě něco: když vidíte záběry lidí ležících s covidem na jipkách, nelze přehlédnout, že jsou často obézní, lidé, kteří o sebe nedbají, nesportují - neříkám všichni, ale valná část z nich. Takže si myslím, že u téhle nemoci dost záleží i na tom, jak moc si vážíme svého života a co jsme ochotni pro něj udělat. Samozřejmě teď nemluvím o chronicky nemocných, kteří za svoji nemoc často nemohou. Už staří Řekové ale používali termín kalokagathia, který vyjadřuje antický ideál harmonického souladu tělesné a duševní krásy. Nevymyslíte nic lepšího než „ve zdravém těle zdravý duch".

Je opravdu epidemie snem všech mocných, jak zmiňujete?

To není moje myšlenka, řekl to francouzský filozof Michel Foucault. Samozřejmě nouzový stav, lockdown a podobné situace, to je velké pokušení pro kohokoli, kdo touží po větší rozhodovací pravomoci. Předloni na jaře jsme to strašení viděli v televizi denně. Ale podle mě se lidi nemají strašit, ale inspirovat a motivovat. A to se tady určitě nedělo. Naopak jsme tu viděli VIP večírky v restauracích, které měly být zavřené. Ti vipáci na všechno kašlali, vlastně ukazovali většinové populaci vztyčený prostředníček. Přiznám se, že mě může vzít čert, když vidím, jakým způsobem u nás elity občas selhávají, ať už politické, vědecké, umělecké, nebo novinářské. Například zahájení posledního filmového festivalu v Karlových Varech, kde bylo několik set lidí, a většina z nich bez roušek, ačkoli bylo v platnosti nařízení, že akce ve vnitřních prostorách se mají bezpodmínečně konat se zakrytými ústy a nosem. Přenášela to televize, to všechno za „dohledu" několika našich ministrů i epidemiologa pana doktora Smejkala, který tam taky pobíhal bez roušky. Takže se vracím k jedné velice důležité poučce, totiž že velké věci se nevyhrávají jenom technologií, ale taky symbolicky, právě tím leadershipem. Především ti v čele musí lidem ukazovat, že oni jako první dodržují to, co vyžadují. Protože když lidi vidí pravý opak, samozřejmě na všechno začnou kašlat. U nás došlo k velkému selhání elit, a proto máme teď zase tolik mrtvých denně. Proto jsme tam, kde jsme. Nejlépe epidemii zvládají občansky vyspělé společnosti jako Dánsko, nebo naopak společnosti s autoritářským řízením. Covid je naše zrcadlo: takhle jsme na tom my jako společnost.

Tak něco veselejšího: v jednom knižním letáku jsem se dočetla, že se už dva roky otazujete, dokonce že se inspirujete knihami Wima Hofa o extrémním otužování. Já myslela, že v Egyptě by si člověk měl spíš zvykat na vedro...

Chtěl jsem si zlepšit imunitu, tak jsem chodil plavat do venkovního nevytápěného bazénu, i když léto skončilo, a nakonec jsem se dostal v zimě až třeba na patnáct minut v ledové vodě. Pak jsem si přečetl knihu Wima Hofa a nadchla mě. Mně se tyhle věci líbí, mít funkční tělo k funkční hlavě je krásná věc, ale musí na tom člověk pořád pracovat. A když vylezete ráno z té ledové vody, je to prostě nádherná katarze a ten den je pak taky úplně jiný.

Mimochodem, je pravda, že v Egyptě jste známější než Jágr?

Prosím vás! Já Jaromíra Jágra obdivuju, dokázal mnohem víc než já. To jsem zkrátka řekl spíš z nějaké momentální frajeřinky.

Frajeřinka, ale pravdivá, ne?

Já takové výroky nemám rád, uteklo mi to a štve mě to. Ale myslím si... vlastně... že asi jsem v Egyptě známější než Jágr. (směje se) A možná ještě taky v Súdánu. Tak to asi pravda je. Nicméně člověk by měl být pokorný a podobné výroky si odpustit.

Na expedice do Egypta jezdíte už od roku 1991. Čím vlastně takový archeologický průzkum začíná?

Pokud jde o archeologickou expedici, musíte půl roku předem egyptské vládě odevzdat seznam lidí, které na to máte, musíte pokrývat všechny aktivity, které s tím souvisejí, musíte prokázat, že jste schopen tu expedici vést, že máte zahraniční renomé, protože v Egyptě se koncese dávají zásadně na jméno, ne na instituci. Takže když budu na přednášce v Plzni a v Egyptě mi někdo spadne do šachty, tak za to můžu já. Ne ten, koho jsem pověřil, jenom já. Což znamená poměrně dost stresu. A pokud jde o vlastní expedici, když nám Egypťané schválí program, můžeme pracovat třeba od dubna do prosince, což ale neznamená, že jsme tam celou tu dobu, na to nikdo nemá peníze ani kapacity.

Podle čeho se rozhodujete, že zrovna na tom místě byste měli začít kopat?

Vždycky vyberete na základě geofyzikálního průzkumu, satelitních snímků, povrchové analýzy a samozřejmě studia literatury místo, které se zdá jako pravděpodobné, že splňuje ani ne tak požadavek nějakých „hezkých" nálezů, ale spíš že nám poskytne odpovědi na to, co neznáme. Takže těch kritérií, podle kterých místo vybíráme, je víc. A jak říká můj kamarád Zahi Hawass: „Nikdy nevíš, co skrývá písek pouště." Nakonec se to vždy ukáže až na místě, do jaké míry byl náš odhad správný. Zatím se nám v posledních letech poměrně hodně dařilo.

Najímáte si na kopání místní lidi. Umíte arabsky?

Naši dělníci, zkušení kopáči, kteří s námi pracují roky, samozřejmě neumějí anglicky ani žádný jiný světový jazyk. Takže jsem se kdysi začal učit spisovnou arabštinu v Praze u pana doktora Bahbouha a pak jsem se v terénu naučil do jisté míry i hovorovou arabštinu.

Kde na expedici spíte?

Díky tomu, že náš ústav byl spoluzaložen ministerstvem zahraničních věcí, máme ubytovací prostory na ambasádě. Ale dojíždění na místo výzkumu je tak náročné, časově i fyzicky, že si prostě pronajímáme od egyptských památkářů domek poblíž Abúsíru, je to asi dva kilometry od místa, kde kopeme.

Jak se na expedici stravujete?

Jíme v terénu, ve dvanáct je na půl hodiny pauza. Máme místního kuchaře a místní stravu. Není to tedy žádná hitparáda, ale jednoduchá arabská kuchyně. Nejčastěji jsou k obědu chlebové placky, sýr, nějaké vajíčko, cibule...

Dostanete se do míst, kde třeba pár tisíc let nikdo nebyl. Jak vám v tu chvíli je?

Je to zvláštní pocit. Já miluju ten vlastní výzkum, protože de facto odkrýváte unikátní památky civilizace, která zanikla před více než dvěma tisíci lety. Takže můžete cestovat časem - možná je to jediný způsob, jak reálně cestovat časem. Díváme se do minulosti, abychom pochopili současnost.

Zkoumáte svět mrtvých. Co k nim cítíte?

Je nutné být pokorný a uctivý. Oživujete civilizaci, která dávno zanikla, a vy ji přivádíte zpátky do tohoto světa. Staří Egypťané si přáli, aby jejich jméno žilo věčně. Je to něco výjimečného, velké privilegium. A staroegyptská civilizace byla neuvěřitelně vyspělá, je v ní spousta inspirace, ale i spousta tajemství, takže je ještě hodně co objevovat. Já ale vlastně chápu staré civilizace, které zkoumáme, jako velký příběh vesmíru. Nemyslím, že narození a smrt je to jediné, co máme.

Když zmiňujete tajemství: Tutanchamonovu kletbu, totiž že kdo poruší klid hrobky, zemře, archeolog asi vážně nebere. Hrozí vám ale při expedicích nějaké reálné nebezpečí?

Reálné nebezpečí například je, že můžete spadnout do hluboké šachty, když si nedáváte pozor. Může vás zasypat podzemí. Mohou vás smrtelně uštknout kobry nebo zmije růžkaté, když pracujete hluboko v poušti. Takže těch reálných nebezpečí samozřejmě je dost, ale když o nich víte, můžete jim předcházet. Ale jsou. Když jsme měli expedici v egyptské západní poušti, v oáze Bahríja, kde jsme objevili nejstarší křesťanské osídlení v Egyptě z 2., 3. století, tak tam v květnu už bylo takové vedro, že začaly vylézat kobry. A bylo jich tolik, že jsme museli expedici ukončit, protože nám šlo opravdu každý den o život. Prostě jsme utekli - s kobrami se blbě bojuje.

Stalo se někdy, že někoho had uštkl?

Naštěstí ne. Ale mohli jsme se zabít, když jsme jeli na velkou expedici do oblasti Džilf al-Kabíru. To jedete pět dní pouští od poslední asfaltky. A my jsme v nepřehledném terénu spadli s autem z asi dvacet metrů vysoké duny. No přežili jsme to. Naši beduíni celou noc auto spravovali a ráno jsme jeli dál. Dopadli jsme líp než německá expedice, která několik let před námi najela na minu: egyptská Západní poušť je pořád hodně zaminovaná z doby druhé světové války.

Přežili?

Naštěstí v pouští nebyli připoutaní, takže vylítali z auta - a přežili. Ale byli hodně pomlácení.

Knihu Sedm zákonů jste věnoval „Oli a Albimu". Lze vytušit, o koho jde. Můžeme o tom mluvit?

Kdo si přečte úvod a podívá se na první fotku v knize, bude asi tušit, nebo možná i dobře vědět, komu je věnovaná.

Tak mi aspoň poraďte, co mám napsat do vašeho životopisu. Vlastně se nemůžu dopátrat, jestli jste ženatý a kolik máte dětí.

Jsem svobodný už několik let a zároveň šťastný partner. S mojí ženou vychováváme tři děti.

 

SEDM ZÁKONŮ

1. Všechny civilizace jsou omezené v čase a prostoru. Na jejich začátku a konci stojí obvykle konflikt.

2. K zásadním změnám ve vývoji civilizací dochází náhle, skokově, nikoliv lineárně.

3. Hérakleitův zákon: To, co přivedlo civilizaci na vrchol, obvykle způsobí i její krizi.

4. Každá civilizace je založena na společně sdílených hodnotách, vizích a implicitním právu.

5.  Každá civilizace potřebuje pro svoji stabilní existenci funkční společenskou smlouvu založenou na vzájemné spolupráci jednotlivých částí společnosti. Zásadní vliv mají představitelé tzv. elit.

6. Vývoj každé společnosti je determinován technologiemi a zdroji energie. Bez objektivně levné energie nemůže společnost růst ani udržet svoji komplexitu.

7. O úspěšnosti každé civilizace rozhoduje míra schopnosti adaptovat se na proměny přírodního prostředí.

 

Prof. Mgr. MIROSLAV BÁRTA, PhD. (52)           

Vystudoval archeologii a egyptologii na UK v Praze a pak v Hamburku. V roce 2009 byl jmenován profesorem egyptologie. Od roku 2011 vede výzkum archeologických vykopávek na českých koncesích v Egyptě a Súdánu. Mezi lety 2013 a 2019 byl ředitelem Českého egyptologického ústavu FF UK. Od roku 2019 je prorektorem UK pro vnější vztahy. Kromě egyptologie se dlouhodobě zabývá srovnávacím studiem civilizací, výsledky shrnul např. ve vloni vydané knize Sedm zákonů: Jak se civilizace rodí, rostou a upadají (JOTA, 2021). Je autorem a spoluautorem desítek odborných textů a publikací, získal prestižní vědecké ceny (např. v roce 2019 cenu Česká hlava), vyučoval na světových univerzitách, je členem odborných společností, mj. Učené společnosti ČR, think-tanku Equilibrum či newyorského Explorer's clubu.

 

15.01.2022 12:09

VÝKLADOVÝ SLOVNÍK NOVÉ DOBY - Oldřich Tichý, Marek Stoniš, Reflex 30.12. 2021

VÝKLADOVÝ SLOVNÍK NOVÉ DOBY

TEXT OLDŘICH TICHÝ, MAREK STONIŠ

ILUSTRACE JAN IGNÁC ŘÍHA

Jak současná propaganda znásilňuje význam některých slov a pojmů

 

„Zpráva TASS: Na sovětsko-čínských hranicích napadla skupina čínských tanků klidně orající sovětský traktor. Ten palbu opětoval a po zničení čínských tanků odletěl na domácí základnu." Vtip vznikl v minulém století, kdy tu a tam docházelo k ozbrojeným konfliktům na pomezí mezi Sovětským svazem a Čínou. Moderní doba podobnému vtipkování znovu nahrává.

 

ZDRAVÝ JE NEMOCNÝ. Dobrovolné je povinné. Pravda je lež. Když před více než sedmdesáti lety psal George Orwell román 1984, použil jiné příklady, ale demonstroval na nich totéž - význam slov je mocenskou garniturou často záměrně zkreslován, aby ve zpotvořené podobě lépe posloužil propagandě a upevnění nové ideologie.

V posledních dvou covidových letech popisovaný trend posílil. Zdraví lidé, kteří subjektivně nepociťují ani objektivně nevykazují žádné příznaky nemoci, jsou za nemocné označováni jen proto, že v jejich organismu byla ne zcela spolehlivým testem zjištěna (byť minimální) přítomnost jakéhosi silnějšího bratrance chřipkového viru. Za odborníky na epidemii jsou vydáváni lidé, kteří mají v oboru minimum zkušeností, a naopak špičkoví, ve světových vědeckých publikacích mnohokrát citovaní epidemiologové jsou odsouváni na okraj společnosti. Případně jsou na oficiálních stránkách ministerstev označováni za dezinformátory.

Typické je, že znásilněná slova a pojmy nejsou užívány výhradně v nové (rozumějte propagandisty pozměněné) podobě, ale někdy si zachovávají skutečný význam (za nemocného může být označen jak člověk v terminálním stadiu rakoviny, tak někdo, jemuž vyšel pozitivní test na covid, ale není mu vůbec nic). To dále posiluje matení pojmů a hraje do noty propagandě. Protože Reflex považuje za jeden ze svých hlavních úkolů pomáhat čtenářům s orientací v dnešním světě, připravili jsme pro vás stručný výkladový slovník, jenž zohledňuje nový význam některých výrazů. Nejde o kompletní výčet, spíše jen o jakousi ukázku. A o podnět k přemýšlení, co vám vlastně představitelé státní moci, média a další mluvčí při proslovech ve veřejném prostoru sdělují (a sdělovat chtějí).

 

VÝKLADOVÝ SLOVNÍK

Protože koronavirová infekce už skoro dva roky ovládá veřejný prostor, věnujeme jí i my pozornost jako první. Předpokládáme, že původní význam uváděných pojmů je každému dostatečně známý, a přinášíme proto pouze jejich nový, moderní výklad.

BOJ S EPIDEMIÍ- neschopnost vlády řešit koronavirovou nákazu při dodržení základních práva svobod; drastické zasahování do svobody pohybu, podnikání, vzdělávání atd. v zájmu tzv. veřejného zdraví, aniž by byl vidět pozitivní výsledek

VLÁDNÍ OPATŘENÍ - soubor často protichůdných, nelogických a nesmyslných nařízení a zákazů (zákaz zpěvu, pití kávy na ulici, nařízení nosit roušku i v lese apod.), která obvykle soud označí za nezákonná či protiústavní; na vývoj epidemie nemají v lepším případě žádný vliv

ZODPOVĚDNÝ POLITIK - vyhlašuje vládní opatření (vizte výše) bez ohledu na devastační důsledky pro život společnosti; zároveň využívá svoji funkci k nákupu nejrůznějšího mnohonásobně předraženého zboží od spřátelených firem a osob

ZODPOVĚDNÝ OBČAN - bez přemýšlení přijímá a respektuje vládní opatření (vizte výše) a alespoň verbálně napadá všechny, kdo naznačí sebemenší pochybnost

ZÁKLADNÍ HYGIENICKÁ PRAVIDLA - nesmyslná snaha postavit bariéru infekci šířící se vzduchem, jejímž důsledkem může být plošně snížená imunita populace; lidé jsou mimo jiné nuceni trávit dlouhý čas se zakrytými ústy a nosem, což podle řady „dezinformátorů" (vizte níže) může způsobovat zdravotní potíže. Z. h. p.jsou nařizována „zodpovědnými politiky" (vizte výše), kteří je sami nedodržují.

OBĚTUJME LISTOPAD (libovolně možno nahradit jiným měsícem, případně svátečním či ročním období) - výzva vládnoucí garnitury, aby lidé přestali žít jako lidé, izolovali se od ostatních, respektovali rozvrat ekonomiky, školství, zdravotnictví a dalších oblastí veřejného života s tím, že vše může trvat neomezeně dlouho a nepřinese to žádný výsledek

MOTIVOVAT - plošně a drasticky porušovat základní práva a svobody všech, kdo nejsou nakloněni oficiální vládní linii, přičemž dotyční a jejich rodiny se ocitají na okraji společnosti (srovnejte s „vydírání").

DOBROVOLNÉ OČKOVÁNÍ - podvolení silovému nátlaku spočívajícímu v systémové segregaci neočkovaných (na základě „motivace" - vizte výše)

NEMOCNÝ - zdravý člověk, jenž nepociťuje žádné příznaky nemoci, při klinickém vyšetření nejsou u něj zjištěny žádné chorobné symptomy, nicméně ne zcela spolehlivý test u něj zjistil nespecifikované množství viru, s nímž si organismus v naprosté většině případů sám poradí

TEČKA; DĚLAT ZA NĚČÍM TEČKU - zahájit časově neohraničený a nikdy nekončící proces neustále se opakujících totožných úkonů, které nevedou ke slibovanému cíli

ODBORNÍK- 1. novináři používáno jako označení pro osobu, která je ochotna okomentovat kdykoliv cokoliv tak, aby to odpovídalo editoriální politice daného média, a jež má alespoň formální vzdělání v oboru blížícím se problematice, k níž se vyjadřuje 2. státní propagandou používáno jako označení kterékoliv osoby, která je bez ohledu na vzdělání a fakta ochotna veřejně podpořit záměr propagandisty a zároveň oslovit velkou cílovou skupinu

DEZINFORMACE - informace, jež nepodporuje momentální státní propagandu; nezřídka je později potvrzena jako pravdivá

DEZINFORMÁTOR - osoba šířící dezinformace (vizte výše); často patří ke špičce v oboru, má nejvyšší dosažitelné vzdělání a množství citací ve světově uznávaných odborných časopisech a publikacích

KONSPIRAČNÍ TEORIE - informace o dalším chystaném omezení základních práv a svobod, která ovšem doposud nebyla oficiálně zveřejněna (např. chystané covid pasy, segregace neočkovaných, povinné očkování apod.)

FAKTCHECKER (čtěte faktčekr) -osoba závislá obvykle na přísunu veřejných peněz (často prostřednictvím tzv. neziskové organizace) a ochotná označovat za dezinformaci vše, co neodpovídá názorové a ideové linii příslušného finančního donátora (srovnejte s odborník 2. -vizte výše)

NEZODPOVĚDNÝ ODMÍTAČ OČKOVÁNÍ- člověk, jenž se opakovaně nechal bez problémů očkovat ověřenými vakcínami proti život ohrožujícím nemocem, ale má pochyby o nutnosti očkování proti o něco vážnější chřipce anebo o spolehlivosti vakcíny vytvořené a schválené v bezprecedentně krátkém čase

ANTIVAXER - vyšší stupeň nezodpovědného odmítače očkování, tzn. každý, kdo nepovažuje za nezbytné nařídit pod hrozbou přísných trestů očkování úplně všem (za antivaxera může být takový člověk označen bez ohledu na to, zda je sám očkován)

KOLAPS NEMOCNIC, PŘETÍŽENÍ ZDRAVOTNÍCI - situace, kdy na péči o pacienty s covidem musí být v nemocnicích vyčleněno více lůžek a personálu než v době, kdy covid neexistoval

PROGNÓZA VÝVOJE EPIDEMIE - obvykle dlouhá nesrozumitelná prezentace přesycená tabulkami, grafy a výpočty, v jejímž závěru je vysloveno několik variant možného vývoje, z nichž žádná se později nenaplní; někdy je za p. v. e. vydáván i fiktivní rozhovor psychopata s kočkou

KAMPAŇ - šíření lží prostřednictvím moderních komunikačních technologií; způsob, jak si kamarádi „zodpovědných politiků" (vizte výše) přijdou na erární peníze

 

Zatímco některé výše vysvětlené pojmy se vztahují výhradně k situaci ohledně covidu (např. boj s epidemií, dobrovolné očkování atd.), jiné mohou prolínat i do dalších oblastí, v nichž oficiální propaganda ve velkém úřaduje (např. dezinformace, faktchecker apod.). Přibližme si namátkou ty, s nimiž jsme se v uplynulých dvanácti měsících setkávali nejčastěji. A bohužel se s nimi nejspíš dál setkávat budeme.

VĚDECKÝ KONSENSUS - oficiální propagandou podporovaný názor skupiny vědců, který ovšem nelze exaktně dokázat, a nemusí být tedy správný; názory jiných vědců, často stejně dobře argumentačně podložené, jsou záměrně marginalizovány a vytlačovány mimo veřejný prostor (srovnejte např. s inkvizice => Galileo Galilei)

KLIMATICKÁ KRIZE - údajný vývoj klimatu na Zemi, směřující bez drastických zásahů k ekologické katastrofě; pro správnost tohoto myšlenkového směru neexistují žádné exaktní důkazy, ale panuje o něm vědecký konsensus - vizte výše

UDRŽITELNOST - nová formálně zelená ideologie, k níž se hlásí už i soukromé subjekty poškozující tak svůj primární byznys (např. udržitelná banka utrácí vaše peníze za udržitelné kampaně, které nemají nic společného s pravou podstatou existence banky)

PĚTISETLETÉ SUCHO - období vyhlášené v Česku tuzemskými odborníky (vizte výše) na klima krátce před tím, než vydatné deště způsobily záplavy a množství podzemní, půdní i povrchové vody vystoupilo nad novodobý normál

STUDENTSKÉ STÁVKY ZA KLIMA - záškoláctví vydávané za veřejný zájem, který je třeba hájit výhradně během školního roku a v den zajišťující záškolákům prodloužený víkend

PŘÍLEŽITOST PRO EKONOMIKU - (používáno zejména v souvislosti s tzv. Green Dealem)- Evropskou unií vynucené omezení většiny tuzemského průmyslu a hospodářství, jež přinese znevýhodnění (nejen) Česka v evropské i světové konkurenci a následně i výrazné zchudnutí

ZKLIDNĚNÍ DOPRAVY - zcela nesmyslné uzavření či omezení významné dopravní tepny, v jejíž blízkosti žije minimum lidí; po z. d. se většina dopravy přesune do hůře průjezdných a obydlenějších oblastí a zhorší celkovou dopravní situaci; typické pro velká města

EKOLOGICKÁ/MEDIÁLNÍ VÝCHOVA - vymývání mozků většinou školou povinným dětem, které jsou přesvědčovány o jediné správné (oficiální propagandou hlásané) pravdě; často zdroj zisku pro neziskové organizace zaměstnávající jinak nezaměstnatelné absolventy nesmyslných univerzitních oborů

SEXUÁLNÍ DISKRIMINACE -staromilské trvání na tom, že dítě mohou zplodit jen muž a žena, že pohlaví jsou dvě (samčí a samicí), že manželství je svazkem muže a ženy a že není normální běhat po městě jen v kožených tangách a převlečený za karikaturu osoby opačného pohlaví

OBĚŤ POLICEJNÍHO NÁSILÍ/STÁTNÍHO RASISMU - zpravidla opakovaně trestaný nezaměstnaný toxikoman z etnické menšiny, který na veřejném prostranství ohrožoval sebe i okolí, byl policisty v souladu se zákonem zklidněn a poté zemřel na předávkování drogami

DEMOKRATIZACE VLASTNICTVÍ - znárodnění; v současné době používáno nejčastěji v souvislosti s byty a dalšími prostorami pro bydlení; rozšířeno mezi příslušníky extrémní levice, často s vazbami na Piráty; zastánci d. v. odmítají názor, že na bydlení si má člověk vydělat a našetřit. (Opakem je „fetišizace vlastnictví" -rozumějte respekt k soukromému majetku.)

NEZÁVISLÝ BEZPEČNOSTNÍ ANALYTIK - kdokoliv, kdo je ochoten vinit ze všech minulých, současných i budoucích problémů Rusko a Čínu; nezřídka plně existenčně závislý na vládních grantech či evropských dotacích (kvalifikace není podstatná, například pornoherec)

PROKREMELSKÝ - nepodlézající EU a USA (případně též podporující kroky USA pod vedením Donalda Trumpa); podporující svrchovanou a sebevědomou zahraniční politiku ČR

MUSÍME SE SEMKNOUT -odmítnutí přiznat, že za dalším teroristickým útokem stojí opět osoby s odlišnými kulturními a civilizačními kořeny

PSYCHICKY NARUŠENÝ JEDINEC - pachatel teroristického útoku chovající se zcela předvídatelně a v souladu s vlastním náboženstvím, kulturou a civilizačními zvyklostmi; zpravidla napojený na síť stejně smýšlejících krajanů s kořeny v zemích s rozsáhlou nelegální migrací; nezřídka již dříve sledovaný bezpečnostními složkami pro své nebezpečné chování

VÁNOCE - necitlivé označení svátků připomínajících narození ježíše Krista, které zcela pomíjí, že ne všichni lidé jsou křesťané a že ani všichni křesťané neslaví tuto událost ve stejném termínu - nově „zimní prázdniny, dovolená"

SLUŠNÁ A ZODPOVĚDNÁ DISKUSE - cenzura všech názorů, jež nejsou náležitě politicky korektní a v souladu s dominujícím levicově progresivistickým viděním světa; v rámci s. z. d. jsou zastánci jiných názorů vytlačováni z médií (především veřejnoprávních), je jim omezována možnost publikovat, veřejně vystupovat atd.

SPOLEČNĚ TO ZVLÁDNEME - vzkaz establishmentu nespokojené veřejnosti: Držte hubu a krok, my víme co vy ne!          

 

15.01.2022 10:19

Konec čahounů - Pavel Grasgruber, Lidové noviny 8.-9.1. 2022

Konec čahounů

Nejvyšší lidé světa, Nizozemci, možná o své prvenství přijdou. Podle posledních výzkumů se totiž začali snižovat. Co o člověku vypovídá tělesná výška? Jak se vyvíjela v historii a jak velký vliv má na ni výživa?

 

PAVEL GRASGRUBER

Lidové noviny, 8.-9. ledna 2022

 

Senzační titulky před pár měsíci oznamovaly: Nizozemci, nejvyšší lidé na světě, se začínají zmenšovat. Ve studii nizozemského statistického úřadu udávají tamní muži narození v roce 1980 výšku 183,9 cm, ale u jejich vrstevníků z ročníku 2001 byla zjištěna výška o jeden centimetr nižší. U žen nastal dokonce pokles o 1,4 cm (ze 170,7 cm na 169,3 cm). Řada českých diskutérů na internetových fórech přisuzovala tento jev přílivu podměrečných imigrantů, ale pozvolný pokles vzrůstu je patrný i u potomků „čistokrevných" etnických Nizozemců. O žádnou záhadu se přitom nejedná. Následkem kombinace pomýlených nutričních doporučení, fastfoodové stravy a tlaku na „ekologicky udržitelnou výživu" se totiž v bohatých západních zemích otáčí příznivý historický trend nastartovaný průmyslovou revolucí a vrací se opět stejným směrem tam, kde před 150 lety začal.

K čemu je dobrá výška

V Česku porovnatelná data chybí. Poslední celonárodní měření mládeže proběhlo v roce 2001 (v grafu jsou tato data vyznačena přerušovaně). Dílčí výzkumy Fakulty sportovních studií MU v Brně naznačují, že výška mladých žen stagnuje kolem 167 cm a u mladých mužů se zřejmě pomalu přibližuje 181 cm. To nás minimálně u mužů řadí na chvost první světové desítky. Osud Nizozemců tak zatím nesdílíme. Ačkoli leckoho takové zprávy o populačním „růstu do země" nevzruší, experti vědí, že tělesný vzrůst je jedním z nejspolehlivějších indikátorů kvality života a každá jeho záporná odchylka věští společenský problém. Ovlivňuje jej totiž kombinace genetických a environmentálních faktorů, a zatímco genetické předpoklady se z generace na generaci mění jen málo, vliv prostředí se na vzrůstu odráží velmi rychle a výrazně. Zahrnuje na prvním místě kvalitu živin ve stravě a dále např. úroveň hygieny a zdravotní péče (častý výskyt infekčních nemocí vyčerpává růstovou kapacitu dětského organismu), sociální nerovnost, urbanizaci (umožňuje lepší přístup k výdobytkům moderní civilizace) nebo rychlost populačního růstu (menší počet dětí v rodině nemusí soupeřit o zdroje poskytované rodiči).

Výška má pozitivní vztah i s inteligencí, protože vývoj mozku závisí na kvalitě přijímaných živin. Názorně je to vidět na dlouhodobých měřeních skandinávských rekrutů, jejichž průměrné výsledky v inteligenčních testech stoupaly paralelně s jejich průměrným vzrůstem. Všechny tyto faktory byly příznivě ovlivněny nástupem průmyslové revoluce v 19. století, nicméně tento vývoj vůbec nebyl přímočarý a doposud nedosáhl ve všech vyspělých zemích stejné úrovně.

Vysocí lovci, podvyživení zemědělci

Protože pro antropology je tělesná výška důležitým indikátorem životních podmínek, je k dispozici dostatek dat, z nichž můžeme odvodit její proměny v čase. Odhady tělesného vzrůstu se málokdy zjišťují z kompletně zachovaných koster (tzv. anatomická výška) a až do novověku, kdy jsou k dispozici měření vojenských rekrutů, si musíme většinou vystačit s nepřesnými propočty založenými na délce dlouhých kostí (tzv. matematická výška).

Obrázek získaný z tohoto historického srovnání je ale konzistentní a ukazuje, že výškový trend v Evropě má v zásadě tvar paraboly s dvěma hlavními vrcholy. První nastal před nástupem poslední doby ledové před cca 30 tisíci lety, v éře gravettské kultury lovců mamutů. Ti byli v důsledku nízké hustoty populace, relativně snesitelného klimatu a dostatku kvalitních živin z lovené megafauny v překvapivě dobrém zdravotním stavu a na našem území se průměrné odhady pohybují mezi 174 a 176 cm u mužů. Ještě vyšší byli „obři" z jeskynního systému Grimaldi na pobřeží italské Ligurie: 180-186 cm.

Postupné ochlazování a vrchol poslední doby ledové před 22 tisíci lety ale znamenaly dramatický zlom. Kosterních nálezů z té doby je málo, a když jich na konci mladšího paleolitu (před 10-15 tisíci lety) přibývá, vynořují se z archeologických záznamů mnohem menší muži s výškou 165-167 cm a výraznějšími stopami stresových vlivů na kostech. Vyhynutí megafauny v období tzv. mladšího dryasu před 12 tisíci lety (způsobené snad dopady kosmických těles) bylo pro tyto lovce další těžkou ranou. V následném období mezolitu tudíž obývali většinu Evropy „trpaslíci"; muži byli vysocí 161-164 cm. Tento retardovaný růst ještě více vymkne, pokud uvážíme, že jejich genetické předpoklady, zděděné po mladopaleolitických předcích, byly zřejmě vysoké. Čestnou výjimkou byli rybáři od dunajských Železných vrat a dolního Dněpru se 173-175 cm.

V horách na Předním východě byla tehdy situace ještě tíživější a místní domorodci se odhodlali k zoufalému kroku, který měl dalekosáhlé důsledky pro budoucnost lidstva: začati se živit semeny obilovin. Tato tzv. neolitická revoluce sice přinesla možnost dlouhodobého skladování sklizené úrody (což chránilo před smrtí hladem a umožnilo také rychlý růst populace), nicméně celkovou kvalitu stravování nijak dramaticky nezvedla - a to navzdory tomu, že část tehdejší potravy představovalo i maso domestikovaných zvířat. Bílkoviny z obilovin jsou totiž velmi nízké biologické kvality. Ve stravě postavené na obilovinách navíc chybějí některé klíčové živiny (zejména vitamin D), což vysvětluje časté stopy křivice na neolitických kostrách. Tragický zdravotní dopad neskončil jen u křivice; projevil se i v podobě kardiometabolických chorob, za kterými stojí vysokoglykemické obilné škroby. V 6. tisíciletí př. Kr. se začali maloasijští zemědělci šířit na Balkán a poté dále do Evropy. Vyznačovali se malými postavami (161-168 cm), přičemž byl patrný jejich klesající gradient od východu k (jiho)západu. Čím déle bylo zemědělství v Evropě provozováno, tím níže tyto průměry klesaly, a bylo to zřejmě i v důsledku přírodního výběru menších postav, které se lépe vypořádávaly s chronickou podvýživou. Na straně zemědělců však stála velká výhoda: rychlý populační růst. V průběhu 5. tisíciletí před Kristem byly proto méně početné lovecko-sběračské skupiny vytlačeny do periferních oblastí severní a východní Evropy. Na to, že by neolitičtí křivičníci někdy ztratili svoje postavení vládců Evropy, by tehdy nikdo nevsadil.

Jenže historie bývá krutě škodolibá. Ve studených stepích východní Evropy, kam se vyznavači zemědělství zrovna nehrnuli, přežívaly vysoké a velmi robustní populace mezolitických rybářů, které jen pozvolna přejímaly pěstitelské a chovatelské recepty z Kavkazu. Na konci 5. tisíciletí př. Kr. se tito lidé překvalifikován na bojovné pastevce a začali se šířit na západ do Karpatské kotliny a na jižní Balkán, kde je jim mj. přisuzován násilný konec metalurgické civilizace Varna. Ačkoli nedávná genetická studie zpochybnila předpoklad, že za jejich převahou nad zemědělci stálo ochočení koně (k tomu mělo dojít až ve 3. tis. př. Kr.), rozsáhlé zeměpisné přesuny přinejmenším nasvědčují efektivnímu využívání vynálezu kola. Jednu mimořádnou přednost jejich pastevecká kultura měla nepochybně: Začala totiž přijímat špičkové živiny ze zvířecího mléka, což mělo za následek i genetickou adaptaci v podobě šíření laktózové tolerance. Díky kvalitnější výživě tudíž stepní válečníci přečnívali tehdejší neolitiky zhruba o půl hlavy (odhady se pohybují nejčastěji mezi 173 a 174 cm).

Na kompletní reconquistu Evropy to ale nestačilo; přijít musel nečekaný spojenec -bakterie dýmějového moru Yersinia pestis. Dosud není úplně jasné, kde se tato smrtící epidemie zrodila. Každopádně se zdá, že stepní populace na ni získaly určitou imunitu, zatímco zemědělci umírali doslova jako mouchy. Po roce 3000 př. Kr. musely být rozsáhlé oblasti severní poloviny Evropy radikálně vylidněny, protože stepní lid kultury se šňůrovou keramikou (který mimochodem hovořil indoevropskými jazyky) ji snadno obsadil rychlým „Blitzkriegem". Díky tomu nesou současní Evropané jen menšinu neolitických genů (nejméně Estonci - cca 8 %, Češi asi 35 %) a po stepních populacích zdědili jak jazyk, tak i vlohy pro vyšší tělesný vzrůst a schopnost laktózové tolerance. Pokud by mléčné produkty nebyly součástí naší stravy, nebyli by dnes evropští muži vyšší než v bohatých státech laktózové intolerantní Asie, tedy nějakých 170-175 centimetrů.

Brambory a americké bingo

V následujících staletích mužská výška v Evropě kolísala nejčastěji mezi 165 až 170 cm, zejména v důsledku klimatických změn a malthuziánských tlaků. Negativní dopad mělo vlhké a studené období na přelomu doby bronzové a železné a také vrtkavá éra „malé doby ledové" mezi 15. a 19. stoletím. Naproti tomu průměry přes 170 cm bychom naměřili v teplém období vrcholného středověku a kupodivu i v neklidné době stěhování národů. To se mj. připisuje snížení populační hustoty následkem válek a epidemií. Severoevropané - kteří těžili ze svých lepších genetických předpokladů a konzumace mléka - přitom byli konzistentně vyšší než civilizačně vyspělejší obyvatelé Středomoří.

Až ve druhé polovině 18. století se tyto historické výkyvy zmírnily zavedením nové, produktivnější plodiny - brambor. Podle některých autorů tato změna přinesla výrazný efekt jen v zemích, kde byly brambory ve stravě kombinovány s mlékem, což vedlo k lepší rovnováze v příjmu živin. Výsledkem byl rychlý růst populace, uvolnění pracovních sil, urbanizace a ekonomický rozvoj vedoucí až k průmyslové revoluci. Jenže ani progres v zemědělství nedokázal odvrátit malthuziánské hrozby z přelidnění a doslova výhrou v loterii musela být pro každého Evropana imigrace do amerických kolonií.

Tam se nabízely obrovské plochy řídce osídleného území, kde bylo „v řekách víc ryb než vody". To se odrazilo i na výšce postavy. Průměrný britský muž měřil na konci 18. století asi 168 cm, průměrný Američan 173 cm. Náskok si Američané udrželi až do půlky 20. století. Lze se dovtípit, že výhoda lépe živené populace sehrála významnou úlohu i v cestě USA na špici žebříčku průmyslových velmocí.

Trvalé zlepšení životních podmínek v Evropě přinesl nástup průmyslové revoluce v 19. století, což je druhý vrchol paraboly. Ani tehdy to nebyla cesta bezproblémová. Zpočátku sice tělesný vzrůst v industrializujících státech stoupal (např. v Anglii z „předbramborových" 165 cm na 171 cm začátkem 19. století), jenže kolem poloviny 19. století se cosi zadrhlo. V řadě států začaly výškové průměry opět klesat. Co se stalo? To bylo v uplynulých desítkách let námětem řady odborných studií ekonomů a záhada to byla o to větší, že tehdejší HDP na hlavu setrvale rostl.

Život všech společenských vrstev by tedy měl vzkvétat. Jenže místo toho tu byly krvavé dělnické stávky, pokusy o revoluční převraty a zrod Marxova Kapitálu (1867). Šlo zřejmě o kombinaci vícera faktorů, které mají do jisté míry analogii s dnešní neklidnou situací v muslimských zemích. Rychlý růst populace vedl k bobtnání chudinských čtvrtí ve městech, jejichž obyvatelé museli žít ve špatných hygienických podmínkách, a z důvodu nedostatečného zásobování a vysokých cen mléka a masa (jejichž produkce zůstávala drahá) měli paradoxně horší přístup ke kvalitním živinám než lidé na venkově. K tomu připočtěme výrazné ochlazení klimatu (dobře patrné na záznamech z pražského Klementina), cyklické periody nezaměstnanosti a vzrůstající sociální nerovnost. Z pohledu současníků se kapitalismus musel jevit jako slepá ulička vývoje, která vede jen k obohacování úzké skupinky elitářu. Technologický vývoj a sociální reformy nicméně dokázaly tyto problémy překonat a od konce 19. století začaly výškové průměry kontinuálně růst. Uvážíme-li, že výška českých mladých mužů vzrostla za uplynulých 150 let o dobrých 15 centimetrů (na cca 181 cm), pochopíme, jak nesmíme vysokých životních standardů si dnes užíváme.

Americká nutriční revoluce

Zdálo by se tedy, že vše půjde jako v pohádce na věčné časy, protože pokračující industriální vývoj nám zabezpečuje stále větší bohatství. To by však na světě nesměli provádět své experimenty američtí odborníci - dietologové. Začalo to v 50. letech tím, že za příčinu kardiovaskulárních chorob mylně označili nasycené tuky, a horlivý výbor amerického Senátu tuto neprokázanou hypotézu v roce 1977 prosadil do oficiálních doporučení (s odůvodněním, že v zájmu blaha amerického národa na žádné definitivní důkazy čekat nelze). V roce 1983 tato doporučení zkopírovala Velká Británie a potom i další evropské země. V důsledku toho v bohatých západních zemích poklesla konzumace nejkvalitnějších zdrojů bílkovin (mléčných produktů, vajec a červených mas), vzrostla konzumace obilovin a tuk začal být nahrazován cukrem a sladidly.

Současně s tím zažilo boom i fastfoodové stravování. K čemu tyto nutriční změny vedly, to nám ukazují zdravotní statistiky 35 zemí OECD, v nichž USA okupují první místo ve výskytu obezity u dětí i dospělých a druhé místo ve výskytu diabetů. Naopak svoje postavení nejvyššího národa světa už Američané dávno ztratili a výška bílých a černých amerických mužů v celonárodních zdravotních průzkumech (NHANES) už dokonce dvacet let klesá.

Raněná ega amerických odborníků si však tuto blamáž stále nejsou schopna připustit, a proto přišla s nápadem, jak z toho ven: „Zdravým rostlinným stavováním". Pokud byla totiž obtloustlým americkým diabetikům servírována dieta s vysokým podílem nízkoglykemické, sytící zeleniny, začali hubnout a lepšily se i jejich kardiometabolické parametry. Experti se zaradovali: Objevili jsme svatý grál lidské výživy! Následně se vynořili i nutriční reformátoři, kteří se rozhodli tímto způsobem řešit obezitu u dětí. To je ale fatální omyl.

Green Deal na talíři

Dítě totiž není malý dospělý. Jeho požadavky na vyšší příjem živin - které souvisejí s potřebami organismu v růstu – lze spíš přirovnat k potřebám sportovců. U dětí krmených stravou s nízkou kvalitou bílkovin bude vyšší podíl přijatých živin použit pro ukládání do tukových zásob, a nikoli pro růst. Pokud omezíme kalorický příjem (např. prostřednictvím oné zdravé zeleniny), dosáhneme sice „zeštíhlení", ale za cenu ještě hlubší podvýživy. Výsledek tedy bude vždy tristní.

Tou správnou strategií je naopak maximálně zvýšit kvalitu bílkovin, omezit konzumaci sacharidů a dostat do školních jídelen i děti z nižších sociálních vrstev, které trpí nezdravým jídelníčkem a zdaleka nejvíce se podílejí na nárůstu obezity.

Výmluvně to dokládá i v úvodu zmíněný výzkum Fakulty sportovních studií v Brně, který v letech 2016—2019 probíhal u středoškoláků ve věku 18-21 let: Kupříkladu dívky z gymnázií, které od základní školy pravidelně chodily na školní obědy, byly v průměru vysoké 168 cm a měly 24,9 % tělesného tuku. Naproti tomu dívky z učilišť bez maturity, které do školních jídelen nikdy nechodily, byly vysoké jen 164,3 cm a měly 30,5 % tuku.

Za zcela scestné lze tudíž označit pokusy snížit dávky bílkovin ve školních obědech a prosadit do nich „zdravou" rostlinnou stravu na úkor nutričně hodnotných mléčných a masných jídel. Příkladem budiž grantové programy Zdravá školní jídelna a Máme to na talíři, které osobně podpořil ministr zdravotnictví Adam Vojtěch (autor resort několikrát oslovil s upozorněním, že autorky těchto programů nejsou schopny doložit odbojné podklady ke svým tezím, nedostalo se mu však odpovědi - pozn. red.), či podobný program iniciativy Skutečně zdravá škola, který vyzývá k boji s dětskou obezitou a nahrazování masa zeleninou.

Vedení této iniciativy (u jejíhož zrodu stáli členové Strany zelených) reagovalo na kritiku svého programu mj. poukazy na to, že byl inspirován úspěšným, ekologicky motivovaným britským projektem Food For Life. Stránky Food For Life však nabízejí jen sbírku sebechvalných anekdot, jež nekorespondují s realitou: Navzdory tomu, že více než 50 procent britských základních škol připravuje obědy certifikované tímto projektem, výskyt obezity u dětí ve věku 10-11 let setrvale stoupá - z 18,7 procenta v letech 2009/2010 na 21 procent v letech 2019/2020.

Je zřejmé, že programy tohoto typu jsou od počátku odsouzeny k neúspěchu, protože jejich autoři nechtějí pochopit vztahy mezi výživou a dětskou obezitou. A bude hůř. Nutriční trendy ve Velké Británii jsou totiž bez nadsázky katastrofické a kvalita bílkovin se propadla na úroveň nejchudších evropských zemí.

Udržitelná strava" je vůbec to poslední, co by tamější mládež potřebovala. Nizozemsko je na tom mnohem lépe a dlouho odolávalo nízkotučným doporučením, nicméně pod tlakem ekologických iniciativ tam za posledních 20 let poklesla spotřeba červených mas o třetinu. „Neekologické" maso je přitom ve stravě nahrazováno pšenicí, což je ten nejhorší možný scénář, který bude mít v budoucnosti dalekosáhlé zdravotní dopady. A aby těch chmurných zpráv nebylo málo, měření černohorských vědců ukazují, že přinejmenším mezi osmnáctiletými už Nizozemci o své první místo na světě přišli.

U nás se takové trendy zatím výrazně neprojevují, ale česká strava je na tom stále hůř než v roce 1990, kdy z ekonomických důvodů rovněž poklesla spotřeba živočišných potravin. Sofistikovaný systém školních jídelen tudíž funguje jako účinný „kompenzátor", který současně chrání děti před obezitou. Nenechme si jej zničit.

16.11.2021 12:33

S energiemi je třeba šetřit, říká rektor ČVUT. Univerzita k tomu má několik vynálezů - Anna Brzybohatá, Hospodářské noviny 15.11. 2021

S energiemi je třeba šetřit, říká rektor ČVUT.

Univerzita k tomu má několik vynálezů

Jako jediná tuzemská univerzita si České vysoké učení technické loni polepšilo o 29 míst v mezinárodním žebříčku vysokých škol. V době covidu přišlo s technologiemi, které chránily zdravotníky. Nedávno ČVUT založila společnost, jež má novinky dostat do světa.

 

Anna Brzybohatá

Hospodářské noviny, 15. listopadu 2021

 

Podruhé za sebou se koncem října do čela pražské ČVUT dostal Vojtěch Petráček. To, že neměl protikandidáta, je podle něj výsledek práce, kterou jeho tým odvedl v předchozích čtyřech letech. „Myslím si, že k tomu přispělo, jak jsme se s nejbližšími spolupracovníky snažili řídit školu. Cíle, které jsme si v minulém volebním období vytyčili, jsme splnili a povedlo se nám dobře jednat s akademickým senátem i vedením fakult," říká staronový rektor vysoké školy, která patří k největším a nejstarším technickým školám v Evropě.

 

HN: Důležitou součástí činnosti ČVUT je vývoj a výzkum. Na začátku pandemie co-vidu-19 univerzita vyráběla dezinfekci, vytvořila ochrannou masku, kterou si nechala patentovat. Pracujete na dalších vynálezech spojených s pandemií?

V rámci covidu už toho technologicky moc nevzniká, vytváříme ale například programy na odhalování fake news. To je strašně důležité kvůli matení informací, které nastává i v souvislosti s covidem. Ale to jsou programy, ne hmatatelné prostředky. Díky nim bychom chtěli představovat základnu kvalitních informací, které pomohou lidem se orientovat. Protože to, co vidíme kolem nás, je velký zmatek a univerzita má mimo jiné pro společnost vytvářet stabilní, kvalitní základ informací a jejich interpretací, o který by se lidé mohli opřít.

 

HN: Nastartoval covid u lidí zájem o vědu a kvalitní informace?

Ukázala se role a užitečnost skupiny lidí, která ví, jak krizové situace řešit. Význam univerzit se v tomto smyslu hodně zvýraznil nejen u nás, ale také ve světě. Nastartovalo to novou fázi jejich vnímání ve společnosti.

 

HN: A reflektuje to i politická reprezentace? Naslouchá univerzitám více?

No. Myslím si, že nastupující vláda bude naslouchat a reflektovat více než předešlá. I když ta také aspoň částečně poznatky přijímala, ale nechci hodnotit končící éru. Doufám, že to bude lepší.

 

HN:Včem?

To je spíš otázka strategického řízení pandemie vládou. Měla by opravdu pracovat s ověřenými daty od odborné veřejnosti a nefiltrovat je politicky.

 

HN: Univerzita založila o prázdninách dceřinou společnost ČVUT Tech, jejímž prostřednictvím chcete výsledky výzkumů dostat do praxe. Pro co to bude platit?

Umožňuje to například vznik nových firem, chceme podporovat jejich rozvoj a chceme, aby se prostřednictvím dceřiné společnosti dobře hlídalo i duševní vlastnictví. Současně je kolem školy hodně společností, které jsou například spojené s našimi zaměstnanci, a proto je chceme v rámci zastřešující organizace propojovat. Tim vznikne oficiální uskupení firem, které jsou buď založené univerzitou, nebo s ní nějak souvisí, a tak je to správně. Vědci si prostě občas něco založili a firmy běžely tak nějak vedle školy. Teď to bude propojené a partnerství bude oboustranně výhodné.

 

HN: ČVUT má několik produktů, které se dají sériově vyrábět, teď je to třeba mikroelektrárna WAVE, což je v podstatě kotel na dřevní štěpky, který kromě tepla vyrábí elektřinu. Neleží mikroelektrárna zbytečně ladem, protože se nevyrábí ve větším měřítku?

Neleží. Duševní vlastnictví patří škole a dceřiná společnost bude mít za úkol takové projekty dostávat více do praxe. Máme k tomu i odbor technologického transferu, který na tom nyní pracuje jen v rámci rektorátu, ale nová firma vtom bude ještě lepší. Ale už to řešíme, jde o licencování, prodeje patentů a takdále.

 

HN: Podobné vynálezy by mohly pomoci v řešení aktuální energetické krize. Váznou dodávky energií, které zároveň citelně zdražují. Nebo máte i jiné návrhy, jak situaci řešit?

Máme například Ústav energeticky úsporných budov, který nabízí jako součást řešení především úspory v energiích. Máme také jadernou fakultu, takže se ekologicky dá pomoci dobrým jaderným zdrojem. Strojní inženýři projektují letecké motory, které spotřebovávají o 30 procent méně paliva. Nebo malé odvalovací turbíny, jež fungují i na potůčcích se slabým tokem a jsou velmi efektivní. Je tu i projekt S.A.W.E.R., který částečně také uspoří energii. Vyrábí pitnou vodu ze vzdušné vlhkosti. Dá se využít hlavně v pouštních oblastech, kde je poháněný solárními panely a vody je tam nedostatek. Těch směrů je řada.

 

HN: A jak jdou takové věci na odbyt? Mám tím na mysli propojení vynálezů s odběrateli, tedy jak rychle lze nové vynálezy do praxe dostat.

O ty, které jsem zmínil, vyjma jaderných zdrojů, je zájem. Některé z prvních firem, jež budou vznikat pod novou dceřinou společností, jsou právě z této oblasti. Zájem je poměrně vysoký ze zemí, které pro ně najdou využití, jako například malé turbíny do pouštních oblastí. Už existují i jejich výrobci a předpokládám, že se budou objevovat také na našich potůčcích. Zajímavé téma je hledání řešení v oblasti nedostatku čipů. Chybí jen některé, ale továrny nejsou schopné mezi výrobou různých čipů rychle přepnout. Je tedy otázka, jak řešit dočasnou potřebu určitých součástek, což by mohly pokrýt například malé čipové továrny. Ty by měly charakter Průmyslu 4.0, takže by dovedly rychle přepínat mezi technologiemi a takové strategické nedostatky pokrýt.

 

HN: Tedy když to hodně zjednoduším, aby byla továrna obrazně řečeno schopná přepínat mezi výrobou červených, modrých či zelených čipů během dnů?

Ano, nebo aspoň v co nejkratší době. To jsou technologické detaily výroby čipů. Některé procesy trvají dlouho, jiné jsou kratší. Továrnu, která by výrobu dokázala měnit podle potřeby, tady nemáme, musela by se postavit.

 

HN: Ani nikde v Evropě?

Nemyslím si, že by někde taková byla. To je spíše charakteru výzkumného, protože děláte malé série. Průmysl 4.0 znamená například výrobu menšího množství, ale s rychlou dobou obrátky mezi návrhem a výrobou.

 

HN: Jste částicový fyzik, věnujete se také jádru. V čem je vlastně budoucnost jaderné fyziky a jaderné energie?

Jádro nemá alternativu, ať si o tom kterýkoliv politik říká, co chce. A je to zelená energie, protože neemituje nic škodlivého. Mimochodem, když se spalovalo hnědé uhlí na severu Čech, odcházelo z popílku uhlí do ovzduší víc radiace, než by si člověk přál, a nikdo to neřešil. Jádro je prostě stabilní zdroj a budoucnost je asi ve fúzní energetice, v tokamacích - přístrojích, které získávají energii z termojaderné fúze a které už se teď budují.

 

HN: Takže řešením je kombinace jádra s jinými zdroji energie?

Přesně tak. A je třeba také zjistit, jak uložit energii, kterou vytvoří obnovitelné zdroje. Když hodně fouká, je i hodně energie. Když hodně svítí sluníčko, také vzniká hodně energie. V noci ale slunce nesvítí, takže je třeba vymyslet, jak vzniklou energii ukládat. Jaderná energie dokáže udělat stabilní základ. Pak jsou ale energetické výkyvy, které je třeba pokrýt, což může být právě kombinace s dalšími zdroji energie, které vykrývají špičky.

 

HN: Souhlasíte s Green Dealem, tedy Zelenou dohodou pro Evropu?

Ne.

 

HN: Proč? To se klima řešit nemá?

Protože není možné například vypnout výrobu spalovacích motorů během pár let.

 

HN: A jak by se tedy mělo snižování emisí řešit?

Každopádně by se mělo postupovat tak, aby vznikly racionální závěry, a ne iracionální rozhodnutí. Green Deal je nerealizovatelný. Přepnutí na elektrická auta by kromě toho, že bychom k jejich fungování u nás potřebovali asi čtyři nebo pět Temelínů a spousty nových drátů, také znamenalo, že by v Česku v podstatě zanikl průmysl točivých motorů. Pokud vím, bateriová auta jsou řešením asi tak na 10 let a pak přijdou vodíková. Ty patenty už jsou. Točivé motory, které budou spalovat vodík či syntetická paliva, musí také někdo umět vyrábět. A bylo byl hloupé, kdyby to uměli jenom na západ od Aše. Tady to musíme vyřešit tak, aby hospodářství nejenom našeho státu, ale také Evropské unie zůstalo stabilní. I v té struktuře, kterou teď ve strojírenství máme. Kým bychom byli, kdybychom ztratili strojírenské schopnosti směrem k automobilnímu průmyslu a byli závislí na výrobě, která v Česku není? K čemu by to vedlo?

 

HN: Jeden z mnoha argumentů říká, proč by oteplování měla řešit jenom Evropa.

A zcela správně. Evropa produkuje nějakých šest nebo 10 procent emisí. A když si tady všechno zakážeme, zdaníme, zvýšíme patřičně ceny všech navazujících produktů, nebudou mít lidé na to, aby si koupili drahá auta. Jenomže ve zbytku světa, kde těch 90 procent emisí vzniká, se nebude dít žádná změna. Budou vyrábět levně, a i kdybychom chtěli dovoz krýt nějakým zdaněním nebo cly, bude zase náš ostrůvek chudý, protože si lidé nebudou moci drahé zboží dovolit. A my také nic do zahraničí neprodáme právě proto, že naše výrobky budou drahé. To se musí opravdu řešit globálně. I vývoj technologií, jež budou následovat po čistých elektroautech nebo článkových autech. Vodík je další alternativou, která je pro náš průmysl asi vhodná, protože i rotační spalovací motor může jezdit na vodík.

 

HN: Loni si ČVUT jako jediná z českých vysokých škol polepšila v mezinárodním žebříčku, který každý rok zveřejňuje britská společnost Quacquarelli Symonds. Posunula se z 432. pozice na 403., ostatní tuzemské školy klesly. Čím to je?

Hodně se věnujeme zvyšování kvality ve výzkumu i ve vzdělávání. Polepšení je jedním z důsledků kvalitního vykazování či práce s daty, které se do žebříčků posílají.

 

HN: A jak pozici hodláte udržet?

Loni nám členové hodnotícího panelu dali doporučení, která postupně naplňujeme. Na základě toho to určitě půjde ještě lepším směrem než teď. Panel jsme transformovali do mezinárodního poradního výboru, od kterého budeme mít neustále zpětnou vazbu. Mezi doporučeními například bylo zkrátit dobu doktorského studia, ještě více na škole budovat mezinárodní prostředí. Na všem postupně pracujeme.

 

HN: Jeden z hlavních cílů následujících let pro ČVUT je „rozvoj lidských zdrojů", to myslíte v rámci personálního obsazení?

Mám na mysli studenty i zaměstnance. Jde o to vytvořit takové podmínky, aby se na univerzitě lépe pracovalo lidem ze zahraničí i Čechům. Abychom měli mezinárodní prostředí, které bude ze zahraničí přinášet nové myšlenky a postupy. To všechno posouvá školu v mezinárodním měřítku výš a výš.

 

HN: Jak složité je do Česka přilákat zahraniční odborníky?

Zase tak složité to není, přicházejí i sami, ale ve zlepšování podmínek chceme pokračovat. Jde například o srozumitelné dokumenty v angličtině, aby výuka programů byla dostupná v obou jazykových verzích. Aby cizinci dostali potřebnou podporu při administrativních záležitostech, jako je vyřizování na úřadech či pomoc s hledáním bydlení.

 

HN: Soupeříte s jinými univerzitami v rámci Česka?

V rámci vysokých škol spíše intenzivně spolupracujeme na projektech. Většinou se propojujeme, i když si samozřejmě někdy konkurujeme. Často se ale nyní snažíme vytvářet sítě k práci na problematikách, které by se měly řešit v rámci celé republiky. Třeba v centrech kompetence, jež se soustřeďují na podporu vzniku a činnosti center výzkumu, nebo co se týká umělé inteligence.

 

HN: Problémem českého školství je chybějící praxe studentů. Jde v technických oborech spojit vysokoškolská praxe se středoškolskou?

Jsou to jiné praxe. U středoškolských technických oborů chybí spíše kvalitní výuka matematiky, fyziky a informatiky. To se snažíme doplnit tím, že vytvoříme učitelské nadstavby či obory, kde si naši odborníci budou moci nastudovat pedagogickou část a následně kvalitně učit a připravovat studenty pro vstup na technickou univerzitu. Některé části diplomových prací či výzkumných úkolů vznikají ve spolupráci s průmyslovým odvětvím, což je příklad propojení s praxí ve směru výzkumně-vzdělávacím. Jinak na profesní obory, ve kterých bychom už na úrovni bakalářů připravovali studenty hned třeba do výrobní praxe, se soustřeďují jiné univerzity. My jsme více výzkumná univerzita.

 

HN: Jak daleko jste v tom nadstavbovém studiu pedagogického typu?

Nyní ho spouštíme. Bude to několik programů mezi Masarykovým ústavem a fakultami. Připravujeme to k akreditaci.

 

HN: Ještě se vrátím ke koronaviru a tomu, co udělal s českým školstvím, protože školy

byly dlouho zavřené. Jak dopadl lockdown na vysoké školy?

Nemyslím si, že bychom mezi studenty měli výrazný propad úspěšnosti. Distanční vzdělávání fungovalo dobře, i když bylo pro studenty složitější. Na promocích říkají, že jsou rádi, že to zvládli, ale že to byla zkušenost, kterou by už nechtěli opakovat. To by asi nikdo z nás nechtěl. Studenti, kteří přišli do prvního ročníku a za dva dny jsme zavřeli školu a otevřeli jsme ji až za rok a kus, trpí tím, že se vlastně neznají se spolužáky, a to se tedy teď musí napravit, jak jen to půjdeme tím, že budeme držet kontaktní výuku. Tenhle sociologický aspekt je docela těžký. Studenti obtížně nesli separaci, takže jsme spustili studentskou televizi, abychom je propojili a udělali jim radost. Izolace byla pro studentskou generaci docela náročná, protože šlo v podstatě o první krizi v jejich životech. Moje generace zažila více omezujících věcí. Tak snad už to teď bude lepší.

 

VOJTĚCH PETRÁČEK (57)

·  Vystudoval Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy. V letech 2010 až 2015 byl prorektorem pro vědu a výzkum na ČVUT v Praze.

·  Na rektora ČVUT kandidoval už roku 2013, ale zvolen byl tehdy Petr Konvalinka, který zvítězil poměrem hlasů 31 ku 11. Petráček poprvé do čela univerzity usedl v roce 2018, kdy uspěl až v pátém kole nejtěsnější možnou většinou.

·  Krátce po nástupu se dostal do sporu s tehdejším ředitelem Českého institutu informatiky, robotiky a kybernetiky (CIIRC) Vladimírem Maříkem, s nímž se neshodl na fungování školy a v červnu 2018 ho odvolal. Nakonec se ale situace uklidnila, řízení CIIRC v listopadu 2018 převzal Ondřej Velek a Mařík získal nově vzniklou pozici vědeckého ředitele.

·  Petráček na univerzitě vyučuje experimentální fyziku, relativistickou fyziku těžkých iontů a subatomovou fyziku, rovněž je garantem oboru experimentální jaderná a částicová fyzika.

 

16.11.2021 12:11

Německé potíže s průmyslem - Pavel Kohout, Lidové noviny, 13. listopadu 2021

Německé potíže s průmyslem

Náš soused zažívá složité časy. A to ho čeká nákladnější úkol, než bylo sjednocení země

 

Pavel Kohout, ekonom

Algorithmic Investment Management, a.s.

Lidové noviny, 13. listopadu 2021

 

Německá průmyslová výroba je podle posledních údajů (srpen 2021) zhruba na 85 procentech hodnoty z prosince 2017. Dokonce je i pod úrovní z roku 2015. Není to důsledek pandemie: pokles začal již v průběhu roku 2018. Dále je zde pozoruhodný fakt, že kupříkladu italský průmysl již důsledky covidu překonal, zatímco německý ještě ne.

Německý průmysl zaostává za všemi velkými západoevropskými ekonomikami. Nejen to: zatímco Francie, Itálie, Španělsko a Velká Británie vykázaly od února 2021 alespoň slabý růst, Německo klesá. To je špatná zpráva pro všechny, kdo jsou na této ekonomice závislí.

Není to poprvé, co Německo prochází složitým obdobím. Kolem roku 2000 se o této zemi běžně psalo jako o „nemocném muži Evropy". Spolková republika trpěla vysokými daněmi a mzdovými náklady. Odbory a úřady komplikovaly podnikání. Bylo zapotřebí zdařilých pravicových reforem, které možná poněkud překvapivě provedl sociálnědemokratický kancléř Gerhard Schroder - a Německo zaznamenalo hospodářskou renesanci.

Svůj podíl na oživení měla i Evropská centrální banka, která snížila úrokové sazby podle potřeb stagnujícího Německa. Krátkodobé sazby poklesly na nevídanou úroveň pod tři procenta. Výnos desetiletého německého dluhopisu poklesl během roku 2002 pod hladinu pěti procent a nikdy ji znovu nepřekonal - přičemž dřívější dlouhodobý normál byl kdesi kolem sedmi procent. Jak se později ukázalo, uvolněná měnová politika měla dopady na nadměrný růst úvěrů v jižním křídle eurozóny a v Irsku, ale to je již jiný příběh.

Nesnáze

Do popředí vystupuje otázka, co budoucí německá vláda může dělat. Nedávno zvolená „semaforová" koalice má v plánu navýšit veřejné investice, zvýšit mzdy a usnadnit procesy pro schvalování výstavby. Slibuje si od toho posílení domácích motorů růstu a snížení závislosti na exportu.

Export v posledních dvaceti letech Německu zásadně pomohl, ale do budoucna se na něj již nebude možné spoléhat. List The Wall Street Journal v článku Germany's Economy, Once Europe's Engine, Is Holding It Back (Německé hospodářství, kdysi motor evropského růstu, je nyní brzdou) uvádí příklad strojírenské společnosti Wilo. Tato jinak velmi úspěšná společnost prožívá od roku 2017 stagnaci. Za účelem podpory tržeb společnost přesouvá výrobu „blíže zákazníkům", v tomto případě do Číny a do Indie. Naopak zavírá výrobní závod ve východní části Německa.

Co bude dál: Číňané časem okopírují výrobní technologii a obejdou se bez Němců úplně. Tento vzor byl v Asii aplikován již mnohokrát a ještě bude. Asijští výrobci již nejsou méněcenní ve srovnání s Evropou -problém je technologická kázeň, ale ten je časem řešitelný.

Asijská konkurence však není jediná potíž. Německý průmysl čelí růstu nákladů, zejména v oblasti energetiky. Ceny elektřiny patří k nejvyšším na světě. V Indii a v Číně je cena elektrické energie čtvrtinová ve srovnání s Německem. Podobně jsou na tom Indonésie, Turecko, Mexiko a Brazílie, abychom zmínili alespoň několik rozvíjejících se ekonomik s významným podílem průmyslu.

Hovoříme o „normálních" cenách, tedy před špičkou, která nastala na podzim 2021. Příčinou je „energetický obrat" (die Energiewende), tedy odklon od jaderné energetiky. Vláda kancléřky Merkelové pod dojmem z katastrofy v japonské Fukušimě schválila postupný útlum jaderných elektráren. Tento populistický krok způsobil, že Německo nyní čerpá z jádra jen jedenáct procent elektřiny. V roce 2000 to bylo 29 procent.

Velký problém

Co může Německu pomoci? Vládní plány na zvyšování mezd asi těžko. Uvolněná politika Evropské centrální banky ztratila svoji sílu, a naopak se začaly projevovat její nepříznivé důsledky, zejména růst cen: u energií a nemovitostí je to zvláště patrné. O snížení daní si lze za daných podmínek nanejvýše nechat snít. Možná by pomohla debyrokratizace podnikání, pokud to budoucí vláda míní vážně a bude dost razantní.

Mezitím se Německo plnou rychlostí řítí do neskutečně náročných a nákladných ekologických programů. Přesně řečeno, nejde ani tak o ekologii jako spíše o víru, že snížením produkce oxidu uhličitého Němci dokážou zachránit svět. Zatímco Čína, Indie a podobné země plní svoji „povinnost" snížit emise pouze verbálně - sliby, které se týkají vzdálené budoucnosti -, Němci je berou vážně.

„Transformace na zelenou energii bude vyžadovat investice kolem 5000 miliard eur s horizontem do roku 2045 neboli 5,2 procenta německého hrubého domácího produktu ročně," uvádí The Wall Street Journal s odkazem na studii německé státní rozvojové banky KfW (dříve Kreditanstalt für Wiederaufbau, Úvěrový ústav pro znovu výstavbu). „To je znatelně více než zhruba 2000 miliard utracených na znovusjednocení Německa během dvou desetiletí po roce 1990," dodává WSJ.

Němečtí politici se snaží prodat „zelenou" transformaci jako příležitost, ale čísla hovoří o něčem jiném. Říkají, že je to velký problém. Samozřejmě, nikoli pouze německý.

 

16.11.2021 11:57

Nejen Rusové s námi hrají plynové hry - Michal Pavec, Lidové noviny, 13. listopadu 2021

Nejen Rusové s námi hrají plynové hry

říká diplomat Václav Bartuška. Připravit se máme i na to, že nám zelený plán Evropské unie zvedne životní náklady

 

 

Michal Pavec

Lidové noviny, 13. listopadu 2021

 

Zásobníky plynu jsou nebývalé prázdné, ceny letí vzhůru. Rusové i další země chtějí ukázat, že to bez nich nepůjde, míní velvyslanec pro energetickou bezpečnost Václav Bartuška. A předpovídá další pády dodavatelů energií.

 

LN V úterý vysvětloval majitel Bohemia Energy Jiří Písařík, proč jeho firma nechala na holičkách 900 tisíc zákazníků. Sledoval jste to?

Nechci se vyjadřovat k případu jedné firmy. Série pádů obchodníků s energiemi v Německu, u nás, ve Velké Británii i jinde v Evropě ukazuje, že dosavadní model energetického trhu s velkou mírou volnosti a spoustou hráčů, kteří nemají vlastní zdroje elektřiny či plynu, je v ohrožení. Nyní můžete obchodovat s něčím, co nemusíte mít dopředu nakoupené či zajištěné. Tento model se ukazuje jako velmi riskantní.

 

LN Může nastat situace, že elektřinu nebo plyn budou smět prodávat pouze jejich výrobci?

Nevím, jak daleko mohou změny dojít. Někteří obchodníci na sebe každopádně vzali závazky, které nejsou schopni splnit. Což povede k tomu, že se míra volnosti na trhu bude nepochybně zkoumat. Ceny energií jsou náhle velké politikum všude v EU.

 

LN Vidíte u nás firmy, kteří můžou dopadnout jako Bohemia Energy?

Napříč Evropou jsou desítky firem, které zbankrotovaly nebo zastavily podnikání. A je pravděpodobné, že to ani u nás neskončí u jedné firmy.

 

LN Proč najednou selhal obchodní model, který fungoval řadu let?

Myslím, že to je dopad covidového roku 2020 a celkové míry nejistoty. Bude u nás za měsíc lockdown? Nikdo neví. Přitom se od toho odvíjí míra spotřeby energií - v centrech měst či ve firmách se propadla při covidových uzávěrách o desítky procent. Loni se proto řada dodavatelů energií spálila. Měli nakoupené velké zásoby, které nebyli schopni prodat nebo je udali pod cenou.

 

LN Jakou roli hraje ve zdražování energií rozhodnutí EU opustit uhlí?

Směřování Evropské unie opustit fosilní paliva, tedy uhlí, zemní plyn a ropu, jsme oznámili už v roce 2007. Před čtrnácti lety. Nepochybně hraje roli v postupném růstu cen energií, což ještě uvidíme v příštích letech. Ale cenové výkyvy roků 2020 a 2021 jsou primárně kvůli dopadům covidu.

 

LN Není to tím, že v roce 2007 ještě řada energetických firem ani nevěřila, že se podobné vize opravdu začnou uskutečňovat?

To jistě ano. Zároveň na příkladu emisních povolenek (jedna povolenka opravňuje elektrárny či firmy k vypuštění tuny C02 či jiných zplodin, jde o nástroj na snižování emisí - pozn. red.) vidíme, že Evropě její zelené směřování věří stále více aktérů včetně bank a investičních fondů. Emisní povolenky byly zavedeny v roce 2005 a jejich cena se ještě většinu minulé dekády pohybovala kolem pěti eur. Loni v prosinci vzrostla na 30 eur, letos v květnu překonala hranici 50 eur a dnes už stojí přes 60.

 

LN Jak předpovídáte, že se budou ceny elektřiny vyvíjet?

Pokud Evropa myslí vážně své úsilí zbavit se fosilních paliv a ozelenit ekonomiku, tak to povede k nárůstu cen energií a životních nákladů.

 

LN Budeme si muset zvyknout, že energie už nebudou levné jako dřív?

To je jedno z hlavních úskalí Zeleného údělu (European Green Deal, plán EU, který mj. počítá v roce 2050 s nulovou produkcí skleníkových plynů -pozn. red.): být konečně upřímný k evropské veřejnosti a říct jí, že zdaleka nejde jen o nahrazení jednoho typu paliva jiným, v českých podmínkách tedy vyměnit uhlí za obnovitelné zdroje. To, s čím Evropská komise přichází, je zásadní změna životního standardu a životních nároků. Zda Evropané smějí jíst maso - a kolik. Zda ještě mají mít lidé právo na osobní auto. Zda smějí létat na dovolenou. Obzvlášť v tom posledním bodě si nejsem jist, že jsou občané EU připraveni poslouchat kázání politiků a celebrit létajících na summity soukromými tryskáči.

 

LN Co říkáte postupu odcházející vlády, která chce dlouhodobě osvobodit platbu za energie o 21procentní DPH? Zatím je to zavedené na listopad a prosinec, pokračování této podpory by musel posvětit Brusel.

Jste u jádra současné evropské debaty. Proměna evropské energetiky stojí na tom, že se lidem „špinavá" energie zdraží a sami rádi přejdou na „čistou" energii. To se skvěle píše do ekonomické studie. Jenže pak vyšší ceny skutečně přijdou a vlády napříč Evropou hledají zadní vrátka, protože každý chce vyhrát i příští volby. Specificky k DPH: snížení daní je plošné opatření, které pomůže všem, chudým i bohatým. Osobně bych dal přednost pomoci právě těm nejpotřebnějším. Žijí u nás statisíce lidí zatížených exekucemi, tato doba nemá jen vítěze.

 

LN Stoupají i ceny plynu. Důvody jsou ale jiné než u elektřiny, viďte?

Dodavatelé plynu i ropy se podle mě nyní snaží ukázat světu, že opuštění fosilních paliv je špatná cesta. Rok 2020 pro ně byl strašný: stačil malý pokles poptávky na to, aby se dramaticky snížily ceny. Loni v létě byly ceny plynu v EU dokonce nejnižší v dějinách. Letošní nárůsty podle mě souvisí s tím, že se nám naši dodavatele snaží říct: ještě stále nás potřebujete.

 

LN Dá se tedy říct, že ceny plynu jsou na rozdíl od elektřiny více svázané politikou a nějakou strategií?

Když si pronajmete zásobníky plynu v několika zemích EU a pak je nenaplníte, můžete v lidech vyvolat obavu z nastupující zimy.

 

LN Mluví se především o ruské státní společnosti Gazprom, která stále nenaplnila své evropské zásobníky, ačkoliv ji k tomu vyzval prezident Vladimír Putin. To je zajímavá hra, ne?

Nemyslím si, že je úplně odlišná od toho, co dělají jiní dodavatelé. Jsou v podobné situaci: ať už jde o Rusko, Katar nebo Alžírsko. Hledají různé cesty, jak nás přesvědčit o své nezbytnosti. Proto nechci konkrétně komentovat jednu zemi, Rusové v tom nejsou zdaleka sami. V Evropě si pořád ještě nepřipouštíme, že opuštění fosilních paliv znamená zásadní ohrožení pro dnešní dodavatele. Vezměte si třeba Alžírsko: ropa a zemní plyn tvoří 98 procent příjmů státu. Pro Rusko, Ázerbájdžán, Saudskou Arábii a mnoho dalších států jsou příjmy z ropy a plynu životně potřebné. Nemělo by nás překvapovat, že se budou bránit.

 

LN Znovu se nabízí otřepaná otázka: jsme na ruském plynu závislí?

Pro nás je zásadní, že k nám 99 procent plynu přitéká z Německa. Všechen plyn, který se u nás nabízí domácnostem, nakupují dodavatelé na burze v nizozemském Rotterdamu, kde jsou různé zdroje dodávek. Nejsme závislí na Rusku.

 

LN Ale když Rusové plyn do Evropy neposílají, projeví se to na jeho ceně. V tomto směru závislí jsme, ne?

Evropská komise na žádost europoslanců a Francie zahájila šetření možné manipulace s trhem. Jeden dodavatel si ve čtyřech zemích pronajal zásobníky s plynem, které naplnil málo či vůbec. Dovedu si představit, že může Brusel výhledově uplatnit pravidlo „use it or lose it", tedy pokud nebudeš zásobníky využívat, přijdeš o ně.

 

LN Může mít plynová krize vliv na rozhodování EK o tom, zda uzná plyn jako přechodné palivo? Tedy aby jej akceptovala jako dočasnou náhradu za uhlí, než státy přejdou k bezemisním zdrojům energie?

Dodavatelé plynu strávili dlouhé roky přesvědčováním představitelů národních vlád a Evropské komise o tom, že plyn může přemostit Evropu do budoucna. Pokud ceny plynu výrazně vzrostou a na trhu bude velká nervozita, může se stát, že se plynaři střelí do vlastní nohy. Reakce politiků může být jednoznačná: při dnešních cenách plynu je nejpřitažlivější jaderná energetika a obnovitelné zdroje. Pro šéfy plynárenských společností je to nyní obrovské téma. Jejich firmy mají mnohamiliardové hodnoty a teď se může v krajním scénáři stát, že plyn bude do deseti let z Evropy vytlačen. Z hodnoty firem by byl najednou zlomek.

 

LN Uznání plynu jako přechodného zdroje by znamenalo i výrazně levnější financování staveb plynových elektráren. Jak si plyn stojí?

Až do letošního podzimu se počítalo s tím, že plyn tím přechodným palivem bude. Že bude zahrnutý mezi zdroje, na které můžou banky půjčovat. Bude opravdu záležet na tom, co se přihodí tuto zimu. Pokud bude problém s dodávkami plynu třeba v deseti zemích, zkuste si představit, jak bude na jaře vypadat evropský summit, jaká na něm bude nálada. Můžou tam zaznít opravdu radikální názory.

 

LN Kromě plynu rozhodne Brusel také o zařazení jádra na seznam bezemisních zdrojů. Náladě podpořit toto rozhodnutí přispěly i stávající výkyvy cen elektřiny, viďte? Dříve bylo přitom financování jádra považováno za něco skoro neslušného.

Ano, jádro už není úplně vyloučené, ale ještě pořád je s ním spojeno hodně omezení a podmínek. Jak v oblasti financování, tak pojištění. Nicméně postavení jaderné energetiky se v EU v posledních měsících výrazně zlepšilo.

 

LN Nová vláda má v programovém prohlášení dokončení tendru na stavbu reaktoru v Dukovanech, kterou započal stávající kabinet. Nic už se ale nepíše o tom, jak se staví k dalšímu rozšiřování jádra v Temelíně a i dále v Dukovanech. Co vy na to?

Nastupující koalice si nepochybně uvědomuje, že nový dukovanský blok nahradí jen zhruba čtvrtinu objemu elektřiny, kterou dnes vyrábějí uhelné elektrárny. S jejich odstavením počítáme do roku 2038 a musíme řešit, čím uhlí nahradíme. Žádná vláda - ani stávající, ani ta přicházející - nechce vládnout potmě.

 

LN Loni na jaře vláda vyřadila z možnosti ucházet se o stavbu v Dukovanech z bezpečnostních důvodů nejprve čínskou firmu, pak i - pod vlivem kauzy Vrbětice - ruského uchazeče. Když si s odstupem času zahraji na ďáblova advokáta: není to škoda, třeba kvůli tlaku na cenu? Místo pěti uchazečů jsou ve hře už jen tři.

Naším primárním zájmem je vymahatelnost práva, ne samotná cena. Žádná jaderná elektrárna na světě nestála tolik, kolik bylo v původní nabídce. U všech staveb, které jsem navštívil, bylo klíčovou otázkou, co jste schopni vymoci na svém dodavateli. Pokud pochází ze země se stejným právním rámcem, jako máte vy, máte šanci uspět. Když je z úplně jiného právního světa, těžko se něčeho domůžete.

 

LN S dodavateli z Francie, USA či Koreje budou menší problémy?

Problémy budou se všemi. Ať si vybereme kohokoliv, bude to těžká cesta. Právě proto je vymahatelnost závazků naprosto zásadní.

 

LN Kdo má největší šanci v soutěži na Dukovany uspět?

Zájem mají nepochybně všichni, zákazníků nemá nikdo dost. Když jsme před sedmi lety pořádali tendr na bloky v Temelíně, byla to jediná soutěž na světě. Teď je situace podobná. Všichni tři zájemci jsou schopni elektrárnu postavit a se všemi to bude složité. Nevěřím, že s někým podepíšeme smlouvu a on v dohodnutém čase dokončí stavbu za smluvenou cenu. To se ještě nikde nestalo - ani v Číně nebo v Rusku, natož v západním světě.

 

Václav Bartuška (53)

·  Byl jedním ze studentských vůdců revoluce v listopadu '89.

·  Parlamentem byl zvolen do komise, která se zabývala činností bezpečnostních složek komunistického režimu; díky této zkušenosti napsal knihu Polojasno.

·  Už 15 let je velvyslancem pro energetickou bezpečnost na MZV ČR.

·  V letech 2010-2014 byl vládním zmocněncem pro rozšíření Temelína.

·  Vystudoval Univerzitu Karlovu a Fulbright Scholar na Columbia University v New Yorku.

·  Přednáší moderní dějiny na New York University, energetickou bezpečnost na College of Europe a na ČVUT.

16.11.2021 11:01

Návrat k Havlovi, nebo fraška? - Petr Drulák, MF Dnes, 15.11. 2021

Návrat k Havlovi, nebo fraška?

Vznikající vláda chce podle své koaliční smlouvy obnovovat „tradici havlovské zahraniční politiky". Patrně tento závazek začne i naplňovat. Co bylo v 90. letech omylem na pozadí optimismu, se dnes vrací jako fraška v kulisách tragédie.

 

Petr Drulák

Západočeská univerzita,

bývalý náměstek ministra zahraničí

Mladá Fronta Dnes, 15. listopadu 2021

 

Havlovskou zahraniční politiku lze charakterizovat dvěma odkazy - ztotožněním českých zájmů se zájmy USA a moralizujícím diletantstvím. V zahraniční politice Václava Havla se oba prvky pozoruhodně doplňovaly. První polistopadový prezident byl vždy připraven morálně obhajovat jakýkoliv krok americké zahraniční politiky a jejími brýlemi se díval i na ostatní. Podporoval americké intervence na Balkáně i na Blízkém východě a originálně obohatil politický diskurz obhajobou „humanitárního bombardování".

S respektem přijímal americké spojence; vztahy s Německem coby klíčovým americkým spojencem v Evropě zahájil omluvou za poválečný odsun, k Francii s tradicí nezávislé zahraniční politiky si cestu nenašel. Kriticky přistupoval k těm, k nimž měl Washington výhrady -jim směřoval lekce z lidských práv a demokracie. V bilaterálních vztazích tlačil na smlouvu o vzájemné ochraně investic pro Česko tak nevýhodnou, že ji svého času chtěla vypovědět i atlantistická vláda ODS. Jako svého nástupce si představoval americkou ministryni zahraničí Madeleine Albrightovou.

O kultivaci vztahů s nejvýznamnějším spojencem se ve střední Evropě snažili z dobrých důvodů všichni, včetně neúspěšného Vladimíra Mečiara. Havlismus se však vymyká svojí dokonalou servilitou vůči mocnému spojenci a připraveností morálně vyzdvihovat i americkou reálpolitiku. Doma se Havlova politika s pochopením nesetkávala - většině Čechů nic nepřinášela a ponižovalo je Havlovo pohrdání „českou malostí". Pokud mu domácí i západní média tleskala, tolerovali ho; i když Klausovi a Zemanovi rozuměli lépe.

Hledá se Fialův Havel

Nastupující koalice míní návrat k havlismu vážně. Podporu demokracie a lidských práv považuje za „morálně správnou" i geopoliticky výhodnou; nejspíše čekají, že ji Američané ocení. Na Spojené státy koaliční dokument odkazuje nejčastěji. Pouze s nimi se naše koalice zavazuje „prosazovat co nejtěsnější vazbu a rozvíjet blízký vztah". Má být převzat americký zákon trestající porušování lidských práv v zahraničí, další zákon má zaručit každoroční výdaj 2 % HDP na obranu, jak požadují USA (na nákupy amerických zbraní). I evropská obrana musí „postupovat v souladu s NATO a USA" a na Dálném východě se má prohlubovat spolupráce s Tchajwanem, Japonskem a Koreou, tedy americkými spojenci.

Naopak američtí rivalové Rusko a Čína mohou čekat „revizi vztahů". Samozřejmě se myslí revize směrem dolů, ale těžko říci kam. S Ruskem už vztahy o moc horší být nemohou, patrně tedy uzavření ambasád. Ani vztahy s Čínou za Babišovy vlády nevzkvétaly, patrně bude třeba je pohřbít úplně.

Na papíře koalice definuje svůj havlovský návrat s obdivuhodnou důsledností. V realitě ale narazí na dvě překážky.

Zaprvé nejsme v devadesátých letech. Po zhroucení bipolárního systému tehdy svět zažíval krátký unipolární moment. Nic neomezovalo americkou moc a leckdo mylně soudil, že zbytek světa půjde ve svém vývoji americkou cestou. Dnes po Iráku a Afghánistánu jsou limity americké moci více než zřejmé. Jako je zřejmé, že v multipolárním světě většina lidstva americkou cestou nepůjde - netýká se to pouze Ruska, Číny či Indie, ale například i stále ještě spojeneckého Turecka. Zatímco idealisté devadesátých let věřili, že s USA budují světový liberální řád, dnes střední Evropa neví, jak čelit ideologickému tlaku západního progresivismu, chapadlům globalizovaného kapitalismu, hrozbě islamismu či geopolitickému tlaku Ruska a Číny.

Zadruhé pětikoalice nemá žádného Václava Havla. Čím vlastně vynikal? Jakkoli jistě byl odvážnou a originální osobností s darem formulovat, v někdejším disentu i jinde najdeme morálně pevnější, myšlenkově důslednější i politicky zdatnější postavy. Podstatné však je, že USA od sedmdesátých let intenzivně pracovaly na Havlově reputaci vzorového disidenta a hrdiny; skrze Pavla Tigrida v Paříži, Františka Janoucha ve Stockholmu, Svobodnou Evropu v Mnichově a mnoha dalších. Ačkoliv v roce 1989 nebyl Havel v Československu příliš znám, měl už solidní mezinárodní kredit morální autority. Ve funkci prezidenta tento kredit pečlivě rozvíjel a USA ho stvrdily. Jeho kroky potom doprovázela aureola morální výjimečnosti. Ta sice všechny odpůrce neodzbrojila, nicméně i zjevným omylům dala vyniknout jako vizionářským pokusům narážejícím na politováníhodnou nedokonalost světa či onu „českou malost".

Co je komu dovoleno

Nastupující koalice nikoho takového mít nemůže. Po konci studené války už Američané neseli a nezalévali, a tak nemohou sklízet. Těžko si v takové roli představit Petra Fialu, Jana Lipavského či Miloše „Tchajwance" Vystrčila. Pozoruhodný havlovský talent k moralizování i pohrdání českým prostředím prokázala Markéta Pekarová Adamová, když odmítla parlamentního oponenta argumentem, že jeho kroky by „v Bundestagu nebyly přijatelné".

Ale ani to stačit nebude. Jediné, co obrat k havlismu svým autorům přinese, bude potvrzení starého rčení Quod licet Iovi, non licet bovi. Genderově korektně přeloženo: Co je dovoleno bohyním a bohům, není dovoleno kravám a volům.

16.11.2021 10:50

Dům na jihozápad - Stanislav Křeček, Práv, 15. listopadu 2021

Dům na jihozápad

Stanislav Křeček

Právo, 15. listopadu 2021

 

Jeden český klimatolog v jednom magazínu varoval před zásadním problémem, jehož řešení nás čeká, a musíme jednat ,,rychle a rozhodně". Podobnými výzvami ohledně změn klimatu bychom, jak se říká, přehradili Vltavu. On sám o vyřešení problému aktivně usiluje: „S rodinou žijeme v pasivním domě, který má minimální spotřebu energie. Je takřka dokonale izolovaný recyklovaným papírem a je orientován na jih a západ, takže není prakticky nutné ho v zimě vytápět a v létě ochlazovat." Obdivuhodné a snad vhodné k následování, kdo by pochyboval?

Jinde se však dočteme o lidech, kteří mají obavu, že v nadcházející zimě nebudou moci své byty vytápět. Nebudou totiž na to mít dost peněz. Nemluvě o rodinách běženců na polských hranicích a kdoví kde ještě. To s úsilím a aktivitou lidí bydlících v „pasivních domech" nikterak nesouvisí, ale se stavem jistě ano. Kam to vlastně směřujeme?

Patrně nikoliv k tomu, abychom všichni mohli bydlet v domech orientovaných na jihozápad. Náš velvyslanec pro energetickou bezpečnost V. Bartuška nám na stránkách Lidových novin sděluje, že „... to, s čím Evropská komise přichází, je zásadní změna životního standardu a životních nároků. Zda Evropané smějí jíst maso - a kolik. Zda ještě mají mít lidé právo na osobní auto, zda smějí létat na dovolenou"! Ne že bychom zvažovali, zda budeme mít možnost jíst maso nebo zda si můžeme dovolit auto. Ale zda smíme nebo zda máme právo! Kdopak je zákonodárcem?

Albert Schweitzer napsal: „Humanita spočívá v tom, aby člověk nebyl nikdy obětován cíli." Nestojíme snad na počátku doby, kdy opouštíme staletou evropskou, a jak jsme se pyšně domnívali, snad i obecně lidskou tradici humanismu, kdy člověk nesměl být obětován jakémukoli cíli? Co je pak tím skutečným cílem lidského snažení, nemá-li jím být blaho člověka?

Mnoho lidí již napsalo, že propast, ve které může zmizet lidská civilizace, tak jak ji známe, je před námi na dohled. Nejsem si jist, zda rychleji dospějeme k propasti „oteplením planety o dva stupně", nebo stále se prohlubující propastí ztráty víry v pevné a trvalé základy humanistického společenského a mravního řádu.

Běženci na hranicích Evropy, ale stejně tak naši občané s obavami očekávající nadcházející zimu k oteplení planety příliš nepřispívají. Nejsou těmi, kteří musejí učinit ony rychlé a rozhodné kroky, o jejichž potřebě denně čteme a slyšíme. Ale tak to je a jejich práva to nečiní méně hodnotnými. Kdo bude v budoucnu rozhodovat o „právu" jíst maso, vlastnit auto či bydlet v pasivních domech? A není snad to, že neznáme odpověď na tuto otázku, důvodem k vážnému znepokojení?

(Autor je veřejný ochránce práv)

 

06.09.2021 09:49

Analýza: Opravdu chceme konec automobilů v EU? - David Bařinka

ANALÝZA: Opravdu chceme konec automobilů v EU?

David Bařinka

neviditelný pes. lidovky.cz, 4.9. 2021

odkaz na článek zde

 

Před nějakou dobou zveřejnila Evropská komise svůj nový klimatický plán zvaný „Fit for 55“. Bohužel se opět ukázalo, že v dnešní době o osudech miliónů lidí rozhodují nekompetentní a v daných disciplínách naprosto nevzdělaní jedinci, jejichž jedinou devízou je pouze jejich sebestřednost a ničím nepodložená sebedůvěra a sebejistota. Jediným rozdílem v tomto konkrétním případě oproti případům jiným je ten, že toto rozhodnutí může naprosto fatálně ovlivnit životy nejen nás všech, ale i našich potomků. Všichni, kteří mají jen trochu ponětí o realitě definované fyzikálními zákony, trochu technického rozhledu a hlavně zdravý selský rozum, se teď musí ozvat. Zítra totiž může být pozdě.

Proč autor začíná takto docela kontroverzním, možná snad až agresivním úvodem? Z mnoha důvodů, které si dovolí rozebrat níže.

Prvním bodem, který je třeba probrat, je sama příčina tohoto šílenství. Za vším stojí tisíckrát omílaná mantra tvrdící, že jsme svědky globálního oteplování (teď se raději říká „klimatické změny“, což se zdá být stravitelnějším termínem), jehož příčinou, a to je první, ale velmi významná zkratka, jsou emise skleníkových plynů produkovaných lidskou činností. Poté následuje druhá zkratka, na ostatní skleníkové plyny se nějak zapomíná, a dále se hovoří pouze o oxidu uhličitém, tedy plynu, jehož chemický vzorec je CO2. Je už jaksi jen smutnou ilustrací toho všeho, že oni apoštolové pravdy často mluví o „uhlíkové stopě“ nebo o „uhlíkově neutrálním“ čemkoliv, a v jejich svatém nadšení je vůbec netrápí, že uhlík a oxid uhličitý jsou dvě naprosto rozdílné věci. 

Takže tedy: oxid uhličitý (a ne uhlík) je inertní plyn, jehož obsah v atmosféře je dnes něco pod 400 ppm. Ppm znamená „parts per million“, takže za použití matematiky šesté třídy zjistíme, že hovoříme o plynu zastoupeném v atmosféře méně než 0,04 %. Je to tedy víceméně látka ve stopové koncentraci. Opravdu je možné a logické, že toto má tak fatální vliv na světové klima? Navíc, COmá schopnost odrážet zpět na zemský povrch pouze určitou část infračerveného spektra s určitou vlnovou délkou, tj. pouze určitou část energie tohoto infračerveného záření. To znamená, že jeho účinek neroste lineárně s růstem jeho koncentrace, ale poté, co by teoreticky odrazil veškeré jemu „vlastní“ záření, může jeho koncentrace růst donekonečna bez dalšího vlivu na skleníkový efekt.

Už málo nebo vůbec se nemluví o tom, že oxid uhličitý je nezbytný pro jeden zázrak živé přírody, díky němuž na Zemi existuje život, a tím je fotosyntéza. Fotosyntéza je proces probíhající v tělech zelených rostlin, kdy z vody a oxidu uhličitého, tedy anorganických látek, vznikají organické látky, tedy uhlovodíky, za působení slunečního záření coby dodavatele energie a za působení chlorofylu coby katalyzátoru reakce. V podstatě „odpadem“ fotosyntézy je kyslík O2. Tyto organické látky pak slouží ke stavbě těl zelených rostlin, a tyto zelené rostliny pak jako potrava pro živočichy včetně nás lidí. CO2 je tedy „potravou“ zelených rostlin, bez něj bychom nebyli ani my lidé. Lze říci, že pro lepší úrodu lze pole „pohnojit“ větší koncentrací CO2. Existují dokonce teorie tvrdící, že život na Zemi zanikne z důvodu poklesu koncentrace oxidu uhličitého, čímž se zastaví fotosyntéza, zaniknou zelené rostliny a krátce po nich veškerý život.

Už málo, nebo vůbec se nehovoří o tom, že skleníkový efekt vlastně vůbec umožňuje život na Zemi. Bez něho by během noci teplota padala o desítky stupňů.

Už málo, nebo vůbec se nemluví o tom, že existují jiné skleníkové plyny s vlivem násobně větším, než je vliv oxidu uhličitého. Je to například vodní pára nebo metan. Namísto toho mají všichni plnou pusu CO2, anebo jimi oblíbeného „uhlíku“.

Už málo, nebo vůbec se nehovoří o tom, že není jasné a „nepanuje shoda“, jak je nám to sugerováno, že rostoucí teploty jsou důsledkem zvyšující se koncentrace CO2. Existují recenzované seriózní práce, které dokazují, že je tomu obráceně, tedy že růst teplot je příčinou, a ne důsledkem, zvyšování koncentrace CO2, tedy že vše je přesně naopak.

Jen tak na okraj, i my lidé, tedy přesněji náš organismus, také produkujeme CO2, a to jako produkt dýchání. A čím intenzivněji dýcháme, tím více CO2 vydechujeme. Takže navrhuji zákaz nebo přísnou regulaci sportování v zájmu záchrany planety. Při sportu, pokud pořádně zabereme, přece každý funí…

Dalším bodem je ona samotná klimatická změna, tedy čti „globální oteplování“. Pořád omílanou lží, která se už asi stala díky tomuto omílání pravdou, je, že teplota neustále stoupá, a to stále rychleji, a že zažíváme nejvyšší teploty v lidské historii. Toto prostě není pravda. V dějinách lidstva jsme zažili teplejší období, než je to naše. Grónsko se určitě nejmenuje „Greenland“, protože je bílé a pod sněhem a ledem. Až do 15. století zde žili Vikingové, chovali dobytek a pěstovali zde obilí. Vrcholný středověk dosáhl svého vrcholu právě díky příznivým klimatickým podmínkám, kdy bylo prostě tepleji. Oproti tomu 17. a 18. století bylo malou dobou ledovou, která skočila někdy začátkem století 19. a od té doby se otepluje, a to zejména díky zvyšující se intenzitě sluneční aktivity a změnám oběžné dráhy Země, viz tzv. Milankovičovy cykly. 

Je spíše jen shoda náhod, že toto oteplení koreluje s průmyslovou revolucí. Navíc, globální teploty nerostou tak rychle, jak někteří očekávali, navíc přesná měření nejsou k dispozici z dostatečně dlouhé doby a i ta, která jsou, je třeba očistit od jiných vlivů. Dobrým příkladem jsou jedny z nejstarších souvislých měření teploty z pražského Klementina. Uvědomme si, že v 18. století, kdy začala, byla Praha malým městem s několika desítkami tisíc obyvatel, přičemž ne všichni měli na to, aby v zimě vytopili své domácnosti na pro nás obvyklých 22 °C. Dnes je Klementinum uprostřed milionové betonové metropole, tedy tepelného ostrova. Tedy stručně: klima se otepluje, ale jsou relevantní důkazy, že ne tak dramaticky a výjimečně, jak někdo hlásá, a už vůbec to nemusí tak jednoznačně souviset s emisemi oxidu uhličitého.

Druhým bodem, a to se již pomalu dostáváme k automobilům, je produkce CO2. Odhlédněme od výše nastíněného sporného vlivu oxidu uhličitého na globální oteplení. Hovořme jen o jeho produkci, přesněji o podílu lidstva na produkci CO2. Uvádí se, že podíl lidské činnosti na celkové roční produkci je 3,5 %, podle jiných zdrojů 10 %. Z tohoto čísla je pouze cca 5,5 % emitováno osobními automobily. Tedy svatá válka proti osobním automobilům se spalovacím motorem srdnatě bojuje v lepším případě s 0,55 % světových emisí CO2 a v tom horším s 0,19 %. Není již toto samo o sobě absurdita a doslova házení peněz do kanálu? A to už vůbec nemluvíme o tom, že tato svatá válka je vedena proti automobilům pouze v EU, jejíž podíl na světovém počtu osobních automobilů je v řádu nízkých desítek procent.

Třetí bod, teď již opravdu o automobilech. Asi lze těžko stanovit přesné datum zrodu automobilu, ale pamatuji si ze svých hodně mladých let, že v roce 1986 se slavilo století automobilu. Dnes máme rok 2021, takže automobil nejspíš oslavil 135. narozeniny. Za těchto mnoho let se stalo pár věcí, které je dobré si připomenout. První, a asi ne moc známá a dnes ještě méně populární, je ta, že automobil se spalovacím motorem a elektromobil jsou bráchové, ne-li dvojvaječná dvojčata. Pokusy s elektrickým pohonem aut se děly paralelně s pokusy se spalovacími motory. Spalovací motory se tehdy ukázaly lepším řešením, a to přesně z toho důvodu, který platí dodnes. A tím je způsob uložení energie. 

Automobil má dvě věci, která z něj dělají automobil, tedy nezávislý dopravní prostředek. Jednou je pohonná jednotka, tedy motor, o přijatelném poměru hmotnosti a výkonu, druhou je zásobárna energie pro tuto pohonnou jednotku. Právě díky řešení té druhé věci praxe ukázala jako schůdnější cestu auta se spalovacím motorem. A díky tomu spalovací motory prodělaly neuvěřitelný vývoj. Od hlučných, neúčinných, těžkých a tím „žravých“ jednotek se vyvinuly ve svého druhu zázraky techniky. Pro srovnání, Tatra 87 z roku 1937, která byla na svoji dobu převratným automobilem v mnoha ohledech, měla třílitrový osmiválec o výkonu 75 koní, který měl spotřebu 12 litrů na 100 km. Nejmenované auto střední třídy současnosti, abych nedělal neplacenou reklamu, neříkám které, znalci stejně uhodnou, má dvoulitrový čtyřválec o výkonu 165 koní a reálnou spotřebu do 8 litrů na 100 km při běžné dynamické jízdě. O třetinu menší motor, více než dvojnásobný výkon při o třetinu menší spotřebě. Toto znamená obrovský kus inženýrské práce a také obrovský posun v účinnosti pohonu a tím samozřejmě i v ekologii, protože energie uložená v palivu je využita podstatně dokonaleji, a tudíž vznikající spaliny se blíží produktu ideální chemické reakce, což je H2O ve formě vodní páry a právě CO2.

Takže opravdu jsme připraveni, a opravdu to ve světle faktů ohledně CO2 a jeho vlivů rozhodnuti udělat, tj. hodit tento obrovský téměř stopadesátiletý vývoj a pokrok jen tak do kanálu?

K tomu ještě jeden fakt, uvedené auto má nádrž na 62 litrů benzínu. Je-li energetický obsah benzínu 8,9 kWh na 1 litr (nafty ještě o něco víc: 9,7 kWh), vezeme si v plné nádrži zhruba 550 kWh energie. Při účinnosti benzínového motoru 35 % je na vlastní pohon automobilu k dispozici 193 kWh s tím, že „odpadní“ teplo lze mimo vyloženě teplé zeměpisné šířky ještě s výjimkou pár měsíců v roce využít na vytápění interiéru. Těchto 550, nebo chcete-li 193 kWh, doplním u benzínové pumpy kdykoliv za deset minut včetně zaplacení. Když se rozhodnu z jakéhokoliv důvodu, že doplním méně, automobilu to nijak neuškodí, jenom budu příště doplňovat energii o něco dříve. A naopak, když auto zaparkuju s plnou nádrží na dva týdny, kilowatthodiny na mě v nádrži počkají. Tyto kilowatthodiny přitom váží cca 55 kg.

Teď vše uvedené srovnejme s oním elektromobilem, který nám je neurvale vnucován. Jeho slabým místem, které před oněmi sto a něco lety rozhodlo o tom, že ustoupil z cesty automobilu se spalovacím motorem, a které jeho slabým místem stále zůstává, je právě druh energie, který potřebuje jeho pohonná jednotka. To je elektrická energie. Uložení elektrické energie v jakýchkoliv objemech je stále velmi nedokonalé. Vezměme si jako příklad mobilní telefon, který dnes nosíme v kapse či kabelce v podstatě všichni. První věc, která na něm „odejde“, je většinou jeho baterie. Je to dáno samým principem baterií, tj. elektrochemickou reakcí: při vybíjení putují ionty elektrod jedním směrem a takto vzniká elektrický proud, přičemž nabíjení tento proces reverzuje, kdy se ionty de facto „přepólováním“ baterie zase vrací „domů“. 

Toto je však možno opakovat pouze několikrát. U dnešních baterií se bavíme o tisících takových cyklů, ale jednou prostě nastane konec. Na to, kdy tento konec nastane, má významný vliv způsob zacházení s baterií, tedy způsob jejího vybíjení a nabíjení, vhodné využívání její kapacity, frekvence těchto cyklú atd. Výrobci elektromobilů to ví, a proto jsou jejich záruční podmínky docela skoupé, pokud se týče právě baterií. A proto také vypadá na první pohled krásně, když se v testu elektromobilu dočteme „zastavili jsme a dobili na 200 km, abychom dojeli tam a tam, a trvalo to u rychlonabíječky jenom 20 minut“. OK, ale je třeba říct i b) a to je to, že jsme tímto nabitím spotřebovali jeden cyklus životnosti baterie, aniž bychom využili její plnou kapacitu, a pokud jsme použili vysoký proud rychlonabíječky, baterii to také neprospělo. To je propastný rozdíl oproti tomu, když si do benzínového nebo naftového auta koupím jenom půl nádrže. Nádrži i zbytku auta to neublíží. 

A co potom s baterií, jejíž cyklická životnost je u konce, tzn. že její kapacita se snížila tak, že dojezd elektromobilu je nepoužitelný? Baterie je drahá, takže výměna je neekonomická, a zůstatková hodnota auta tím je velmi nízká. A co je horší, recyklovat 500 kg vážící baterii stojí spoustu energie, je nutné to udělat ve speciálním provozu tak, aby do okolí neunikly jedovaté kovy a tekutiny, které baterie obsahuje. Občas můžeme slyšet teorie typu, že použité baterie z elektromobilů se budou používat ve stacionárních úložištích. Pardon, ale toto je k smíchu. Jednak baterie vyřazená přesně kvůli své nízké kapacitě nemá mnoho co nabídnout, jednak její kapacita bude samozřejmě klesat dál. Takže takto nerudovský problém „kam s ní“ neřešíme, ale jen odkládáme. A dále, když baterie nebude delší dobu nabíjena a vybíjena, její kapacita se bude rovněž snižovat, na rozdíl od onoho zaparkovaného auta s plnou nádrží benzínu.

Dalším problémem je tzv. energetická hustota baterií. Abychom vytvořili baterii s kapacitou, nebo chcete-li schopnou uložit energii dostatečnou k dostatečně dlouhému pohonu něčeho tak velkého a tak těžkého, jako je osobní automobil, sama baterie se dostává na hmotnost řádu stovek kilogramů. Dnešní špičkové elektromobily mají baterie s kapacitou kolem 80 kWh, které ale váží kolem 500 kg. Auto se spalovacím motorem má svých téměř 200 kWh využitelných čistě na svůj pohon, viz propočet výše, uložen v 55 kg. To je třiapůlkrát více energie v devětkrát menší hmotnosti. 

To znamená, že oproti automobilu se spalovacím motorem s sebou stále vozíte 450 kg navíc, a to pořád, i v případě, že baterie je téměř vybitá. To se samozřejmě projeví při každém zrychlení, při jízdě do kopce atd. Ani elektromobil není perpetuum mobile, a logicky, když rozpohybováváte na vyšší rychlost nebo vezete do kopce něco, co váží o 450 kilo víc, potřebujete na to víc energie. Takže u elektromobilu má extrémní vliv na jeho dojezd styl jízdy a profil trati. Různá srovnání mající dokázat skvělou spotřebu elektromobilů dost často porovnávají „hrušky a jabka“, protože vedle sebe staví ideální spotřebu elektromobilu jedoucího optimálním způsobem proti reálné spotřebě auta se spalovacím motorem.

Dalším problémem, který je podle názoru autora v současnosti podceňován, je otázka nabíjení elektromobilů. Elektromobil logicky potřebuje k nabití nabíječku a tato nabíječka elektrickou energii. To znamená jednak její zdroj, jednak tuto energii přemístit od onoho zdroje k nabíječce.

Nejdřív pojďme ke zdroji. V Česku je registrováno kolem 6 milionů osobních aut. Jsou mezi nimi auta čistě soukromá, která najezdí nějakých 10 000 km ročně, i služební s nájezdy klidně 60 000 km ročně. Řekněme tedy, že průměrný nájezd českého osobního auta je 15 000 km. Tedy všechna auta ujedou za rok 90 miliard kilometrů. Pokud budeme uvažovat průměrnou spotřebu 7 litrů benzínu či nafty na 100 km, spotřebují dohromady 6,3 miliardy litrů benzínu nebo nafty. Toto číslo znamená, že hovoříme o 56 TWh energie, z níž automobily spotřebují na svůj pohon při účinnosti svých spalovacích motorů 35 % bezprostředně 20 TWh. Pro srovnání, jaderná elektrárna Dukovany vyrobí ročně něco přes 14 TWh elektrické energie, což představuje kolem 20 % celkové spotřeby ČR. Pokud by byla jen polovina z těchto 6 milionu automobilů nahrazena elektromobily, museli bychom postavit druhé Dukovany, a to by stačilo pouze teoreticky, protože účinnost elektromobilu také není 100 %. Je třeba počítat s účinnosti elektromotorů (která je velká, cca 95 %), s účinností nabíjení (zde je to již horší, řekněme 80 %) a se ztrátami při přenosu a transformaci elektrické energie a k tomu ještě odečet energie, kterou spotřebují samy elektrárny na svůj provoz (kolem 20 %, tedy účinnost přenosu je 80 %).

Tedy než dostaneme elektřinu z elektrárny k třeba nabíječce a než rozpohybujeme elektromobil, přijdeme o cca 40 % vyrobené energie. Takže abychom ujeli se 3 milióny elektromobilů tolik kilometrů, co ujedeme se 3 milióny aut se spalovacími motory, musíme vyrobit ne 10 TWh, ale 17 TWh. A na to už ani druhé Dukovany nestačí. V této souvislosti opravdu nemá technické opodstatnění hovořit o obnovitelných zdrojích typu solární nebo větrné elektrárny. Tyto zdroje mají jeden zcela zásadní problém a tím je nestabilita a do jisté míry nekontrolovatelnost množství jimi vyráběné energie. Soláry logicky vůbec nefungují v noci, a během dne jednoznačně v závislosti na intenzitě slunečního svitu, to znamená, že vliv má jak aktuální počasí, tak roční doba. Větrné elektrárny zase závisí na síle větru, který musí být alespoň nějaký, ale zase ne příliš silný, protože soustrojí „větrníků“ snese nějaké maximální otáčky a výkon, přes který nesmí jít.

Takže i zdánlivě bezemisní elektromobily vyžadují stabilní zdroj elektrické energie, tedy v lepším případě jaderné elektrárny, které ovšem různé ekologistické spolky třeba v Německu skoro všechny pozavíraly, a v horším případě elektrárny tepelné spalující uhlí nebo plyn. Zde opět, elektrárna spalující biomasu není řešením, protože tolik biomasy, aby se dalo vyrobit dostatečné množství elektrické energie, prostě není k dispozici, jednoduše stromů nebo keřů není tolik a nerostou tak rychle. Dále, ono je hezké používat v různých „studiích“, které mají dokázat ekologičnost elektromobilů, energetický mix, ve kterém se pracuje s obnovitelnými zdroji. Na papíře to funguje hezky, když řekneme, že iks % elektřiny v dané zemi pochází z obnovitelných zdrojů, ale v praxi je třeba myslet na to, že elektromobil je nutné nabíjet teď, když někam potřebujeme jet, anebo jsme nedejbože už na cestě, a ne čekat, až zafouká vítr a zasvítí slunce. Jsou totiž okamžiky, a není jich málo, kdy téměř veškerá elektřina je ze stabilních „neekologických“ zdrojů, jinak by nastal blackout. Jinými slovy, vedle každého soláru a každého větrníku je potřeba mít stejný instalovaný výkon nějaké té ohavné neekologické elektrárny.

Dobře, elektřinu jsme tedy nějak vyrobili, a teď je třeba ji dostat do baterie elektromobilu. O tom, že se „elektřina dopravuje dráty“, ví asi každý, a o tom, že s tím jsou spojeny nemalé ztráty, jsme psali výše. Je docela naivní si myslet, že elektřina v zásuvce prostě je, a je jedno, jestli do této zásuvky připojíme mobil, počítač, nebo elektrickou lokomotivu. Zase pojďme k fyzice osmé třídy základní školy. Elektrický výkon se spočítá napětí krát proud. V zásuvce máme efektivní napětí 230 V. Takže pokud budeme chtít nabít ze zásuvky baterii elektromobilu o kapacitě 80 kWh za hodinu na 100 %, a teď zanedbáme nezanedbatelné ztráty nabíjení, potřebovali bychom proud cca 350 A. Jenomže jistič běžného bytu, tj. maximální příkon, který do celého bytu dostaneme, je z jedné fáze do 25 A, a v rodinném domě je ze tří fází 32 A. Takže hovoříme o nabíjení do 100 % v řádu hodin.

Teď pojďme k „superchargerům“ a podobným hračkám, které jsou fanatickými příznivci elektromobilů vynášeny do nebe jako spása zkracující doby nabíjení o desítky procent. Dnešní superchargery pracují se stejnosměrným napětím 400 V a poskytují výkon 250 kW, přičemž Tesla slibuje 350 kW. Dobře, ale pojďme z druhé strany. Výkon 250 kW, tedy 250 tisíc wattů, reprezentuje následující: hovoříme-li o typickém bytě v paneláku s jističem na 25 A, maximální příkon tohoto bytu je 230 V krát 25 A, tj. 5 700 wattů tj. 5,7 kW. Takže příkon 250 kW superchargeru je stejný jako příkon asi 44 bytů. Pokud budeme uvažovat tři byty na patře, jeden jediný supercharger potřebuje příkon sedmipatrového paneláku o dvou vchodech. A kolik takových superchargerů by muselo být na sídlišti, pokud jen třetina aut budou elektromobily! A to nemluvíme o tom, že nabíjení superchargerem, tedy extrémními proudy, je sice rychlé, ale rovněž rychle ukrajuje z životnosti baterie.

Myslí si snad někdo, že toto je současná distribuční síť schopna zvládnout? A přitom všem i ten „nejsuprovější“ supercharger zdaleka nemůže konkurovat v rychlosti získávání energie benzínové pumpě. Jeden supercharger nenahradí jeden stojan u benzinky. To by se před takovou elektrickou „benzinkou“ tvořily ve špičce nekonečné fronty. A ještě jen pro ilustraci, Správa železnic nemá na každém nádraží prodlužovačku v zásuvce, která vede do trakčního vedení nad tratí. Má svou vlastní distribuční síť, která je napojená „přímo na Dukovany“. Jinak by nedodala dostatek elektrické energie ke každé elektrické lokomotivě. Tedy problém není jen dostatek elektřiny vyrobit, ale dostat ji na místo určení. Natahat nová vedení s tímto bezprecedentním výkonem by znamenalo jednak rozkopat celou zemi, jednak obrovské náklady, a taky, a to zdůrazněme, obrovskou reálnou ekologickou stopu: výroba vodičů a izolací, zemní práce, budování nových trafostanic, poté údržba této sítě atd. Takže ono se hezky Evropské komisi řekne: nabíječka bude každých X kilometrů…

Další otázkou je výroba a cena elektromobilu. Velký rozdíl mezi cenou auta se spalovacím motorem a cenou elektromobilu je z velké části dán cenou trakční baterie. Ta obsahuje nemalé množství drahých kovů, jako je lithium, kobalt a podobně. Je velkou iluzí, nicméně opět velmi propagovanou elektromobilním fanklubem, že cena elektromobilů se bude zákonitě snižovat s rostoucí masovostí jejich produkce. Tak to nebude, protože cena lithia, kobaltu a dalších kovů nepůjde dolů, spíše se bude logicky zvyšovat se zvyšující se poptávkou. Dalším faktorem s vlivem na cenu elektromobilů je skutečnost, že jejich i tak vysoké ceny jsou jejich výrobci samotnými dotovány ze zisku z prodeje aut se spalovacími motory, protože automobilky jsou k tomu nepřímo nuceny nesmyslnými regulemi, které zcela neoprávněně považují elektromobil za „bezemisní“ a ukládají automobilkám pod pokutou povinnost nepřekročit určité průměrné emise CO2 na prodaný automobil. Automobilky to řeší touto podporou prodeje elektromobilů. Až tedy dle snů EU poklesne nebo se zcela zastaví výroba aut se spalovacím motorem, nebude kde brát a elektromobily budou stát svou reálnou, to znamená ještě vyšší, nedotovanou cenu.

Pojďme k výrobě elektromobilu samotné. Elektromobil je pořád automobil, takže výroba jeho karoserie, podvozku, interiéru, skel a tak dále je stejně ekologicky náročná jako výroba téhož u automobilu se spalovacím motorem. Rozdíl je ale ve výrobě pohonné jednotky. U auta se spalovacím motorem se jedná o: plastovou nádrž na palivo, motor vyrobený z oceli a hliníkových slitin, převodovku a spojku z týchž materiálů, diferenciál a hnací hřídele kol. To vše o hmotnosti kolem 150 kg a z běžně dostupných, zpracovatelných a ve finále snadno recyklovatelných materiálů. U elektromobilu je tomu jinak. Už samotné elektromotory obsahují měděné vinutí, což je první ne zcela levný materiál. 

Poté přichází to nejhorší: stovky kilogramů vážící trakční baterie. Dnes jsou používané, a ještě dlouho používané budou, lithium-iontové baterie. Samotné lithium je vzácný kov, jeho zásoby jsou omezené. Jeho zdroje jsou zejména v Číně a Kongu, kde jednak nelze ani v náznaku mluvit o ekologii při jeho těžbě, a to nemluvíme o dopravě přes půl světa, a jednak závislostí na něm ze sebe EU udělá vazala jiných. Je-li lithium vystaveno vzduchu, prudce reaguje, což způsobuje známé obtížně hasitelné požáry baterií obsahujících lithium. Při styku s vodou vzniká prudkou reakcí velmi intenzivní zásada, tedy látka leptající živé tkáně, hydroxid lithný. V bateriích se používá lithiová sůl jako elektrolyt. Z výše uvedeného je celkem jasně patrné, že takto velká baterie je svého druhu časovanou bombou jak z hlediska požáru, tak z hlediska opravdové ekologie. Řeči o recyklaci lithia z baterií jsou mimo realitu, zejména s ohledem na energetickou náročnost takové recyklace, tedy vyloučení čistého lithia z elektrolytu.

Opět, řeči o brzkém překotném vývoji baterií jsou spíše zbožným přáním, nikoliv na realitě založeným předpokladem. Lze jistě očekávat jistou, spíše však pomalou evoluci, nikoliv však revoluci. Jinými slovy, nahradit rovnocenně „kýbl“ benzínu baterií v roli „konzervy na energii“ se zcela jistě nepodaří během pár let, ani během pár desítek let, jestli vůbec někdy.

Další rovina problému je rovina, na kterou se dost často zapomíná, a tou je rovina sociální. Za oněch 135 let vývoje se dostal automobil se spalovacím motorem na úroveň, kdy je dostupný v podstatě komukoliv včetně svých provozních nákladů. Tady oni bojovníci s automobilismem, žijící ve velkých městech a nezřídka pracující ve skleníkových podmínkách ve formě různých nic reálného netvořících politických a ekologistických neziskovek nebo podobně produktivních nadnárodních poradenských, auditorských atp. korporací, absolutně nechápou a ani si nepřipouštějí jednu věc: automobil spoustě lidí neslouží jako zdroj zábavy anebo prostředek sebeprezentace, jako že se prostě seberou a jedou si pro radost na výlet anebo se jen tak projet, anebo potřebují ohromit své okolí posledním modelem automobilu renomované značky, čímž sobecky ničí naši krásnou planetu, než aby radši jezdili vlakem. Pro spoustu lidí, zejména žijících na venkově a v menších městech, je automobil životní nutnost. Potřebují jej, aby se dostali do práce, na nákup, zavezli děti do školy, do kroužků…

Zde argumenty o kráse hromadné dopravy neobstojí. Doporučuji studium jízdního řádu na trase z menší obce do nejbližšího města, nedejbože do lokální metropole, se zaměřením na frekvenci spojení, počet přestupů, dobu strávenou na cestě versus zdolaná vzdálenost, a oproti tomu čas, za který tuto vzdálenost ujedete autem. Uvedu příklad z mého regionu: Lazníky jsou ne zrovna malá obec s 550 obyvateli v Tršické pahorkatině, cca 10 km vzdáleny vzdušnou čarou od „svého“ okresního města Přerova a cca 15 km vzdušnou čarou od krajské stotisícové Olomouce. Představme si místního občana, který pracuje v Olomouci v místní části Nová Ulice. Zde se nachází velké shopping centrum, aquapark, několik autosalónů s autoservisy a také fakultní nemocnice. Není tedy nepravděpodobné, že zde onen občan našel zaměstnání. Pohledem do jízdních řádů zjistíme, že běžný standard pro hromadnou dopravu na trase Lazníky – Olomouc - Nová Ulice je hodina a tři čtvrtě na cestě se třemi přestupy při frekvenci zhruba co hodinu přes den, večer ještě řidčeji. Upozorňuji, že hovoříme o cestě o délce cca 30 km. Tu autem zdoláte za 30 minut a auto jede, když potřebujete vy.

Ještě se někdo diví, že pro někoho je vlastnictví auta téměř nezbytnost a ne rozmazlenost? A ne každý má na nové auto v ceně statisíců korun. Naopak, spousta majitelů je rádo za svou pečlivě udržovanou ojetinu, která pro ně znamená spojení ze světem, možnost zaměstnání a svobodu. Takže pokud těmto lidem sebereme možnost koupit si automobil v ceně, kterou jsou schopni zaplatit, a postavíme je před jedinou alternativu velmi drahého elektromobilu, co se stane? Budou si držet své existující auto, co to jen jeho technický stav dovolí, a pak budou postaveni před vpravdě existenční otázku co dál. Jestli marnit svůj čas na cestách veřejnou dopravou, kdy v některých časech ani reálně použitelné spojení nemusí existovat, anebo dát výpověď a riskovat finanční problémy, anebo řešit drahé bydlení ve městě, kde pracují…

Na rovinu, kromě toho, že spousta lidí elektromobil nechce, protože jim prostě jeho vlastnosti nevyhovují, existuje ještě větší spousta lidí, kteří na něj prostě mít nebudou. Zde je až neomalené volat po dotacích na elektromobily. Tyto dotace se samozřejmě berou ze státního rozpočtu. Tedy z peněz nás všech včetně těch, kteří na nové auto a tuplem na drahý elektromobil nemají. Takže se vrátíme o desítky let zpět, kdy byl automobil něčím luxusním. Jenomže za tyto desítky let se styl našeho života a organizace naší společnosti změnily natolik, že bez vysoké mobility lidí náš svět prostě nemůže fungovat. Uvědomují si toto oni zelení apoštolové? Že zákaz aut se spalovacím motorem není jen brutální zásah do přirozeného vývoje techniky jako takové, ale že je to také brutální sociální experiment? A nezažili jsme už kdysi jeden takový? Já, na rozdíl od mladých a neklidných sluníčkově-ekologistických pokrokářů, ještě pamatuju jeho poslední leta. A také byl založen na „vědecké pravdě“, o které nebylo radno pochybovat.

Tedy sečteno a podtrženo: budoucnost automobilismu spočívající v bateriových elektromobilech, tak jak se nám ji EU pokouší vnutit, není zaprvé technicky reálná: při současném stupni vývoje ani při reálně očekávatelném pokroku sebelepší elektromobil prostě nemůže dosáhnout autonomie a flexibility automobilu se spalovacím motorem. Zadruhé, a to řekněme velmi nahlas, bateriový elektromobil prostě není ekologickým řešením, a to jak s ohledem na jeho výrobu, tak ani s ohledem na jeho každodenní provoz, o likvidaci ani nemluvě. Zatřetí: nahradit energii ve formě uhlovodíkových paliv tak, jak to známe dnes, v případě nahrazení spalovacích automobilů elektromobily znamená vyrobit a rozdistribuovat potřebnou elektrickou energii v takovém měřítku, které je technicky, organizačně a i s ohledem na opravdu reálnou ekologii extrémně problematické, ne-li nemožné. A v neposlední řadě, tímto EU připravuje obrovský sociální problém a dostane milióny lidí do velmi složité životní situace. Ale, dovolím si invektivu, toto asi ona skupina lidí podepsaná pod oním „Fit for 55“, jejímž členem s odpovědností za životní prostředí je absolvent oboru francouzské dějiny a literatura, snad ani není schopna chápat. Tak tuto skupinu o tom ani nenechme rozhodovat.

Proto se autor vrací na začátek tohoto textu: Braňme se aktivně nesmyslům, dokud je čas. Abychom později jen nelitovali…

odkaz na článek zde

01.09.2021 08:48

Nebagatelizujme jejich oběti a zásluhy - Václav Hořejší, Lidové noviny 31.8. 2021

Nebagatelizujme jejich oběti a zásluhy

 

Připomínání šesti milionů židovských obětí války je pochopitelné. Zapomínat bychom ale neměli na ještě větší počet obětí slovanských

 

VÁCLAV HOŘEJŠÍ

molekulární biolog 

Lidové noviny, 31. srpna 2021

 

Po smutném výročí 21. srpna si v těchto dnech připomínáme 82. výročí ještě daleko tragičtější události - začátku druhé světové války. S takovým historickým odstupem se naskýtá řada otázek, které jsou možná i dost aktuální v dnešním kontextu.

Jak je vůbec možné, že vítězné mocnosti první světové války připustily re-militarizaci Německa? Jakou roli v tom hrály naděje tehdejších demokracií, že hlavním objektem Hitlerových výbojů bude jiná (a v očích mnohých asi i horší) totalitní mocnost, Sovětský svaz, jak psal Hitler ve svém programovém spise Můj boj? Musím říci, že tak trochu chápu naděje některých tehdejších demokratických politiků, že by mohlo dojít ke vzájemnému zničení oněch dvou totalitních diktatur; smutnou skutečností však je, že takové úvahy byly tragicky mylné.

Také Stalin se tragicky mýlil

Hodně se teď mluví o tom, že na rozpoutání války se kromě Německa podílel i Sovětský svaz, který krátce před tím uzavřel spojeneckou smlouvu s Německem, a na základě jejího tajného dodatku obsadil východní část tehdejšího Polska a o něco později také Estonsko, Lotyšsko a Litvu (což už ale bylo nad rámec onoho dodatku).

Je ale také pravda, že nejméně od začátku roku 1939 probíhala intenzivní diplomatická jednání mezi Francií, Velkou Británií a Sovětským svazem o spojenectví proti nacistickému Německu. Teprve když tato jednání zkrachovala (mimo jiné v důsledku přílišných sovětských požadavků a rozporů ohledně role Polska v takové alianci), zvolil Stalin pro Západ překvapivou alternativu, spojenectví s Hitlerem. Je téměř jisté, že Stalin toto spojenectví bral alespoň dočasně velmi vážně a nevěřil, že by to mohl být jen Hitlerův trik. Také on se tragicky mýlil.

Ono téměř dvouleté spojenectví mezi nacistickým Německem a stalinistickým SSSR vypadá i po tolika letech jako cosi neuvěřitelného a i pro Stalinovy apologety těžko stravitelného. Na druhé straně je ale pravděpodobné, že onen zábor části Polska (na úroveň ruských hranic z roku 1914), pobaltských republik a později části Finska možná výrazně přispěl k výsledku druhé světové války. Kdyby k němu nedošlo, a Hitler by obsadil hned na podzim 1939 i tato území, měl by pak při zahájení útoku na SSSR v červnu 1941 o 400 kilometrů blíže k Moskvě, a mohl ji tak stihnout dobýt ještě před začátkem zimy. To mohlo rozhodnout o nacistickém vítězství (další šťastnou okolností bylo, že se nerealizoval původní Hitlerův plán útoku na SSSR už v dubnu 1941, protože se do toho připletly komplikace na Balkáně).

Tisíce „sovětských Lidic"

Mimochodem - po 17.9. 1939, kdy Sovětský svaz obsadil východní část Polska, západní spojenci Polska, kteří předtím vyhlásili válku Německu, ji nevyhlásili také Sovětskému svazu (a nevyhlásilo ji ani samo Polsko). To svědčí o tom, že i oni tento krok zřejmě chápali jako v podstatě preventivně obrannou záležitost.

Během války zahynulo nejméně 50 milionů lidí, a to většinou civilistů. Když se dnes o těchto obětech mluví, tak většinou pouze o šesti milionech obětí židovských. Jistě je tomu tak proto, že program organizované likvidace tohoto etnika byl svou bestialitou čímsi naprosto bezpříkladným. Přimlouval bych se ale velice za to, aby se nezapomínalo na ještě větší počet obětí slovanských - především polských, ukrajinských, běloruských a ruských. Neměli bychom vytěsňovat z paměti to, že při brutálním německém postupu na území SSSR byly „lidickým" způsobem zlikvidovány tisíce vesnic. Rozdíl oproti obětem skutečně obludného holokaustu byl, že ty slovanské oběti byly vražděny většinou na místě, bez transportu do likvidačních táborů. Mlčení o těchto obětech vyvolává dojem, jako kdyby někteří dnes pohlíželi na ty miliony většinou sovětských civilních obětí jako na lidi tak trochu druhořadé, ba méněcenné. To bychom neměli připustit.

Vadí mi i to, že se bagatelizuje, nebo dokonce negativně hodnotí podíl SSSR na porážce nacistického Německa (“jen jedna diktatura byla vystřídána jinou, ještě horší") - někdy to skoro vypadá, jako kdyby pisatelé takových článků byli raději, kdyby válku vyhrál Hitler (před časem se v diskusi pod jedním mým blogovým článkem skutečně objevil takovýto názor - prý „bychom aspoň byli ušetřeni hrůz komunistické diktatury").

Ignorace s opačným znaménkem

Před rokem 1989 mě vždycky rozčilovalo, že se při oslavách konce války ignoroval podíl Američanů na osvobození západních Čech. Nevěřil bych tehdy, že „až se to otočí", dočkáme se něčeho podobného, jen s „opačným znaménkem" - dnes se v květnových dnech mluví naopak téměř pouze o Američanech...

Samozřejmě by pro poválečný vývoj Československa bylo mnohem lepší, kdyby Prahu osvobodili Američané, ale ze známých důvodů se tak nestalo. V každém případě je trapné a lidsky ubohé kvůli tomu bagatelizovat oběti, které přinesli Rusové, Ukrajinci a další národy tehdejšího SSSR.

Mám dojem, že dnešní mladá generace má značně pokřivenou představu o tom, jakou roli hrál při porážce nacistického Německa Sovětský svaz a kolik jeho občanů, vojáků i civilistů přitom zahynulo. Pravděpodobně neví ani o existenci československého armádního sboru v SSSR, nic jim neříkají jména jako Otakar Jaroš, Ludvík Svoboda, Antonín Sochor, Richard Tesařík, Ján Nálepka či Josef Buršík, bitva u Sokolova či karpatsko-dukelská operace. Dnes se nejspíše dočteme pouze to, že „Rusáci" kradli hodinky, že Stalin byl horší než Hitler a že konec války byl především ve znamení masového vraždění německých civilistů.

Myslím, že památka sovětských vojáků se dnes těší větší úctě než u nás snad i v Německu...

Nemohu se s tím smířit. Měli bychom se přece chovat jako sebevědomý, svobodný národ, který je schopen dívat se objektivně a spravedlivě na své dějiny i na dějiny Evropy. Neschopnost nebo neochota k takovému čestnému přístupu svědčí o naší malosti a nedospělosti. Nebo možná i o něčem horším.

Kontakt

Zemědělská společnost Chrášťany s.r.o.

zschrastany@seznam.cz

Chrášťany 172
p.Kněževes
27001

606 850 755 -ředitel,hlavní agronom
602 400 701 -hlavní chmelař,agronom
732 620 444 -pozemky
(evidence,nájem,pacht,koupě pozemků)
728 399 733 -hlavní mechanizátor,chmelař
313 582 308 - účtárna
313 582 931

Vyhledávání

© 2011 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořeno službou Webnode