Zaujalo nás

10.11.2024 17:10

"Pravicový" komunista Gustav Husák - Ondřej Klipa, Právo 7.11. 2024

"Pravicový" komunista Gustav Husák  Ondřej Klipa, Právo 7.11. 2024 článek ke stažení v PDF zde   Každý český občan včetně kojenců dluží na 300 tisíc korun! Dluhy bude splácet několik generací naších dětí! - když přijde podzim a do sněmovny dorazí návrh státního rozpočtu, o dramatické...
04.06.2024 15:11

Jedeme do Zimbabwe: odstrašující pád JAR - MF Dnes

Jedeme do Zimbabwe: odstrašující pád JAR   Milan Vodička, redaktor MF Dnes MF Dnes, 4.6. 2024 Odkaz na další článek o volbách JAR zde   Po aparheidu přišel náčelnický systém. Elita rozkradla JAR, 62% černochů je na dávkách.   Nelson Mandela se chudák musí obracet v hrobě. Přesně...
03.06.2024 12:06

Dotovat své spojence? - Jan Macháček

Dotovat své spojence? Ze studené války se nestačí vyplatit Jan Macháček, spolupracovník LN, předseda správní rady IPPS Lidové noviny, 1. června 2024   Podle historika Nialla Fergusona Britové v napoleonských válkách nakonec po dlouhém váhání pochopili, že se Napoleonovi musí postavit fyzicky -...
27.05.2024 15:07

Edvard Beneš. Prezident, který volil menší zlo

Edvard Beneš. Prezident, který volil menší zlo   Petr Zídek Právo, 25.-26.května 2024   Zasloužil se Edvard Beneš o stát, jak říká zákon z roku 2004, nebo svou vlast zradil? Zachoval se v roce 1938 zbaběle, nebo takticky? Pomohl Stalinovi za války a po ní ovládnout střední Evropu, nebo se...
20.05.2024 12:23

Ta mučivá touha volit - Thomas Kulidakis

Ta mučivá touha volit   Thomas Kulidakis, komentátor CNN Prima News Lidové noviny, 18. května, 2024 Článek ke stažení v PDF zde   Odpor ke korespondenční volbě není zpátečnictví, ale zdravý konzervatismus   K výročí konce druhé světové války v Evropě si čeští poslanci nadělali druhou...
13.05.2024 15:40

Pohádka o multikulturalismu - Vlastimil Vondruška

Pohádka o multikulturalismu   Vlastimil Vondruška - historik a spisovatel MF Dnes, 11.5. 2024   Věcně nesmyslnou teorií multikulturalismu Evropa rozpoutala migrační vlnu, která starý kontinent dramaticky změnila. Část Evropy je už z dlouhodobého hlediska ztracená, ve zbylé části je ale...
09.05.2024 14:20

Miroslav Macek (7.12. 1944 - 1.5. 2024) - Udělal jsem, nač stačily mé síly, a osud udělal, co chtěl

Na politiku se nehodím. Štvali mě v ní blbci   Autor: Miroslav Macek, Marek Stoniš, fotografie: Jakub Hněvkovský měsíčník TO 3/2024 Článek ke stažení v PDF zde Místopředseda federální vlády Jana Strásnského, místopředseda ODS, který se příchodem 21. století rozhodl s politikou skončit....
07.05.2024 13:33

Vlastimil Vondruška - Žij a nech žít

Vlastimil Vondruška - Žij a nech žít   Autoři: Vlastmil Vondruška, Marek Stoniš, fotografie-Jakub Hněvkovský měsíčník TO,duben 2024 článek ke stažení zde   Spisovatel Vlastimil Vondruška: Sami směřujeme k vlastnímu zániku, z dějin však vím, že vždycky, když začalo být zle,...
07.05.2024 12:21

Nová doba: volby a vládnutí bez voličů

Nová doba: volby a vládnutí bez voličů   Petr Holec, politický komentátor 6.5.2024 MF Dnes Článek ke stažení zde   Dvě ze tří stran premiérské koalice SPOLU už se propadly hluboko pod pět procent preferencí, ale nikomu to nevadí. Jim samotným nejméně: i v dalších volbách se svezou na...
09.04.2024 11:47

Vždyť mrtvý les je tak krásný... - Tomáš Jirsa

Vždyť mrtvý les je tak krásný...   Tomáš Jirsa, senátor ODS, starosta Hluboké nad Vltavou Mladá fronta DNES, 6.4. 2024 Článek v PDF ke stažení zde   Občané na Křivoklátsku protestují proti zřízení národního parku. Jak je to obecně s ochranou přírody v našich národních parcích? A pochopí...

Zaujalo nás

22.06.2023 13:51

Neomarxismus, nebo neomalthuziánství?

Neomarxismus, nebo neomalthuziánství?

https://casopisargument.cz
Ivo T. Budil
19.6. 2023

Odkaz na článek zde

 

Ivo T. Budil píše, že současná západní aktivistická ideologie nemá nic společného s často skloňovaným neomarxismem. Daleko spíše je produktem neomalthuziánství.

 

Západní svět čelí útoku. Již více než tři desetiletí je jeho intelektuální, mediální, akademický a politický život postupně ovládán aktivistickou ideologií, která úspěšně omezuje kritické a svobodné myšlení. Prosazuje se nový typ jazyka, jenž ve jménu boje proti represím a ustavení autentických bezpohlavních a kosmopolitních bytostí osvobozených od veškerých svazujících pout dějin a tradice paralyzuje rozum Západu. Tento jazyk se stal povinnou výbavou privilegovaných liberálních vrstev a poznávacím znamením příslušníků globální elity. Mnozí konzervativci označují uvedený světonázor jako progresivismus. Není to nejšťastnější volba, protože může způsobit historické nedorozumění. Progresivismus se zrodil na sklonku devatenáctého století díky vystoupení výmluvného amerického sociálního reformátora a evangelikála Williama Jennigse Bryana usilujícího o spravedlivější rozdělení společenského bohatství. Bryanovu agendu převzal republikánský prezident Theodore Roosevelt a další liberální a konzervativní státníci. S iracionálním aktivismem současného Západu nemá zmíněný americký progresivismus nic společného.

Přední mluvčí anglosaského konzervatismu  Yoram Hazony , Douglas Murray, Pat Buchanan a mnozí další autoři hovoří o vzestupu neomarxismu nebo kulturního marxismu.  Míní tím různorodý proud moderního myšlení, jehož kořeny sahají ke konceptu kulturní hegemonie Antonia Gramsciho, kritické teorii společnosti Frankfurtské školy, poststrukturalismu Michela Foucaulta nebo postkolonialismu Edwarda Saida. Dobytí mysli a srdce Západu neomarxismem inicioval údajně mimo jiné jeden z vůdců revolučního levicového hnutí z konce šedesátých let dvacátého století Rudi Dutschke svojí výzvou k „dlouhému pochodu institucemi“.

Vystávají nicméně určité pochybnosti. Jak se mohlo stát, že výše uvedená poměrně esoterická, intelektuálně rafinovaná a občas obtížně srozumitelná učení vyústila do vzestupu masového aktivismu, jehož hnací silou jsou především silné, takřka religiózní kolektivní emoce a hysterie bez hlubší intelektuální sebereflexe a ponoru? Kulturní revoluce, která údajně probíhá ve Spojených státech amerických a dalších západních zemích, je vedena shora univerzitně vzdělanými elitami, jejichž cílem je ideologicky indoktrinovat dělnickou a nižší třídu, která tomuto „probuzení“ ve své zaslepenosti vzdoruje. Výsledkem není osvobození širokých vrstev, ale naopak jejich znevolnění materiální bídou a myšlenkovou nemohoucností kapitalistickými korporacemi.

Karel Marx by byl podobným vývojem bezpochyby znepokojen, protože by jej pokládal za vítězství čisté reakce. Marx věřil obdobně jako Benjamin Franklin, William Godwin nebo Lyndon LaRouche v neomezený potenciál lidského rozumu. Byl přesvědčen, že je zapotřebí vytvořit takové sociální a materiální podmínky, aby se všichni lidé mohli bez ohledu na svůj původ plnohodnotně zapojit do tvůrčího přetváření přírody na základě vědeckého pokroku, jenž je bez hranic. Tento étos přetrval i v pokleslých podmínkách reálného socialismu. Nic není současným aktivistům, otevřeně hlásajícím ideologii „nerůstu“ a entuziasticky přijímané chudoby, vzdálenější než tato původní marxistická aspirace.

Obávám se, že konzervativci typu Yorama Hazonyho nebo Douglase Murraye neznají svého nepřítele. Bojují jinou válku v odlišném století. Průmyslová revoluce započala na sklonku osmnáctého století ve Velké Británii, jejíž politický systém ovládali do značné míry velcí pozemkoví vlastníci a dědičná oligarchie. Její představitelé si plně uvědomovali přínos volného trhu a nových výrobních způsobů. V duchu své kastovní mentality a dědičných privilegií se ale nehodlali plnohodnotně dělit s širokými lidovými vrstvami na Britských ostrovech nebo s domorodým obyvatelstvem v zámoří o plody moderního hospodářství. Úloha ospravedlnit v nových historických podmínkách jazykem moderní vědy nerovnoměrnou distribuci bohatství připadla britskému liberálnímu ekonomovi a duchovnímu Thomasu Robertu Malthusovi. V roce 1798 vydal Thomas Robert Malthus Esej o principu populace, ve které tvrdil, že zatímco produkce potravin roste aritmetickou řadou, počet obyvatel přibývá řadou geometrickou. Tento dramatický nepoměr lze vyrovnat pouze sociální nespravedlností a omezeními, jako jsou války, epidemie a reprodukce společenské hierarchie a nerovnosti. Před zmíněnou ponurou zákonitostí není úniku.

Zrodilo se malthuziánství, které důrazem na omezenost zdrojů, nebo hlásáním vrozené biologické či kognitivní nerovnosti mezi lidskými bytostmi umožňuje soužití kasty a moderního věku a existenci globálního sociálního a etnického apartheidu. Je to nejúčinnější moderní způsob obhajoby oligarchie a popření rovnosti a práv lidí a neomezeného potenciálu lidského rozumu. Thomas Robert Malthus věřil, že každá společnost narazí dříve nebo později na své přirozené meze. Lidská přirozenost nikdy nemůže překonat přírodní limity. Progresivní vývoj společnosti nezajišťuje vyšší produktivitu a efektivitu při využití zdrojů. Přírodní zákony vždy nakonec převládnou nad lidskými ambicemi.

Malthuziánství se vyvíjelo a měnilo podle historických okolností. Přijali jej za své mnozí myslitelé a veřejní činitelé hlásící se k liberalismu, například Alexis de Tocqueville nebo Jeremy Bentham. Ronald Meek napsal, že v první polovině devatenáctého století pravděpodobně neexistovala diskutovanější idea, než kterou vyslovil ve svém útlém spise Thomas Robert Malthus. Poté se jeho jméno vyskytuje méně často. Malthusův intelektuální podnět se ponořil do podvědomí moderního myšlení a obtiskl se – často ve zjednodušené podobě – do mnoha intelektuálních proudů, které ovlivňují západní civilizaci dodnes, aniž je přímo vysloveno jméno prvotního hybatele.

Z ducha malthuziánství se během devatenáctého století zrodila rasová ideologie, sociální darwinismuseugenika, jejichž společným jmenovatelem byla snaha v rámci moderní civilizace obhájit nerovnost lidí a ospravedlnit imperiální nebo rasovou hierarchii. To znamenalo potlačení lidských zdrojů, produktivity, tvořivosti nebo neprivilegovaného talentu v řadě zemí světa, které se staly využívanými periferiemi a koloniemi Západu. Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let dvacátého století se rozšířilo neomalthuziánství v podobě environmentalismu, populační kontroly a kritiky racionalismu a vědeckého pokroku. Na rozdíl od rasového malthuziánství, jež zdůrazňovalo biologickou nerovnost, se elitářské neomalthuziánství snaží ochromit kolektivní racionalitu širokých vrstev, které by se mohly vymknout zpod kontroly nové globální oligarchie.

Program Zeleného údělu ústící do deindustrializace Evropy je logickým vyústěním neomalthuziánské agendy. Byl opuštěn rozvoj jaderné energetiky, výzkum termojaderné fúze a ambiciózní program letů do vesmíru. Západ ztrácí produktivní sílu a mění se v chudnoucí, ale zároveň v konzumní hédonistickou komunitu rezignující na racionalismus a na pozitivní vizi materiálního a morálního pokroku. Západní společnost je rozštěpena na jedince, kteří se ztotožnili se zájmy globální oligarchie měnící se v technokratickou neofeudální kastu, a na stále početné vrstvy lidí, kteří instinktivně cítí, že byli připraveni o budoucnost čerpající z odkazu humanismu a osvícenství.

Soudobá aktivistická ideologie, která prostupuje západní politické, mediální a akademické sféry, není derivátem neomarxismu, jak se často ozývá z konzervativních kruhů, ale produktem neomalthuziánství, jež ze své podstaty podrývá sílu lidského rozumu. Neomalthuziánství je ideologií nadnárodních korporací, z nichž se rekrutuje nová aristokracie. Čelíme tak globální alianci neoliberalismu a neomalthuziánství, která není nijak překvapivá vzhledem k příslušnosti Thomase Roberta Malthuse k anglické liberální ekonomické škole a sympatiím, jimž se Malthusovo dílo těšilo v devatenáctém a dvacátém století mezi liberálními mysliteli. Nad soudobým Západem se nevznáší přízrak Karla Marxe, ale duch mluvčího Britského impéria, které kdysi změnilo svět v planetární apartheid a Anglii rozštěpilo – slovy Benjamina Disraeliho – na dva nesmiřitelné národy: bohaté a chudé.

Odkaz na článek zde

 

31.05.2023 08:14

Evropa je malý pudlík a být zelený znamená být poddaný Číně. Co říká Smil o dnešním světě

Evropa je malý pudlík a být zelený znamená být poddaný Číně. Co říká Smil o dnešním světě

Michal Mareš
Hospodářské noviny, 24.5. 2023

Letos mu bude 80 let, ale když přednáší, srší energií a jeden údaj střídá druhý. Václav Smil, rodák z Plzně, který v roce 1969 emigroval do Ameriky, je emeritním profesorem University of Manitoba a plodným autorem knih. Mezi jeho oddané čtenáře patří třeba zakladatel Microsoftu Bill Gates, jenž Smilovy publikace pravidelně zařazuje na seznam své "povinné četby."

Smil do Česka přijíždí jen výjimečně, proto jeho přednáška v pražském CEVRO Institutu přilákala řadu předních podnikatelů, (bývalých) politiků i diplomatů. HN přinášejí výběr toho nejzajímavějšího, o čem Smil během dvouhodinového vystoupení mluvil.

 

O vývoji světa

Většinou se zajímám o to, co se děje v USA a v Asii. Evropa tvoří jen 5,5 procenta světového obyvatelstva, o něco víc má podíl na světovém HDP. Většina evropských zemí vymírá, žádná neroste. Prakticky celá EU má průměr porodnosti 1,6 dítěte na ženu a žádnou dotací nedocílíte toho, aby měly ženy více dětí.

Z příštích 1,5 miliardy lidí, které přibudou na světě, bude 1,2 miliardy v Africe. Evropa si musí uvědomit, že je to, co je. Evropa je malý pudlík. Za chvíli bude mít podíl na světové populaci jen čtyři procenta a obyvatelstvo je to, co rozhoduje, ne ekonomika.

 

O Spojených státech

Amerika má své obtíže, ale její ekonomika je z podstaty dynamická. Lidé tam jsou podnikaví a vynalézaví, díky tomu se americký podíl na světovém HDP nezmenšuje. Žádný jiný stát na světě není tak ochotný riskovat. Vychází to z imigrace. Evropa neumí absorbovat uprchlíky a udělat z nich vlastní občany. Ano, Německo je vítalo, ale při syrské imigrační vlně si Česko nevzalo ani jednoho uprchlíka, Slovensko jen asi osmdesát. Z čeho je ten strach? Nechápu to. Velká síla Ameriky spočívá ve schopnosti absorbovat velké množství lidí. Evropa je rovnostářská, v USA jsou sociálně-ekonomické nůžky více rozevřené, což lidi nutí se snažit posunout nahoru, dostat se do druhé skupiny. A to je motor inovací a ekonomiky.

 

O zemědělství

Zemědělství je nejdůležitější odvětví, přitom mu nikdo nevěnuje zvláštní pozornost. Všichni řeší investice, finančnictví, umělou inteligenci, supersonické létání.... ale bez toho by se svět obešel. Ovšem těžko by se obešel bez kukuřice v USA nebo rýže v Indii. Je nepochopitelné, jak se zemědělství bere za samozřejmost a podceňuje se.

 

O jádru

Kolik bylo za posledních 20 let postavených jaderných elektráren? Jedna ve Finsku. Není žádná perspektiva, že jich bude víc. Ve Spojených státech byly náklady a časy v desetinásobcích původních plánů, proto je tam jaderná energie prakticky mrtvá, v Evropě její rozvoj v podstatě také. Staví jen Čína a Írán.

Malé modulární reaktory nepřijdou. Napište mi dopis, až jich tady budou stovky, a já vám řeknu, že jsem se zmýlil. Zaručuji vám, že žádný dopis nepřijde. Buďme cyničtí, EU rovná se Deutschland a tam je proti jádru patologická nenávist. Jak to chcete přes ně prosadit?

 

O elektromobilech

Vždy říkám studentům: Dětičky, nejsou žádná elektrická auta. Jsou jen auta s elektrickým motorem. Když si ho koupím v severní Číně, tak jezdí ze 100 procent na uhlí, ve Francii ze 72 procent na jadernou energii. Světový průměr je ze 60 procent fosilní pohon.

Další věc je, z čeho je elektromobil vyrobený. Víte, kolik je mědi v normálním autě? Asi 20 kilogramů. V elektromobilu je to asi 90 kg. Na světě je 1,4 miliardy aut, z toho elektromobilů méně než 30 milionů. Je před nimi ještě dlouhá cesta. A hodně mědi. Zdaleka nejvíce se jí těží v Chile. Pak se naloží na loď a doveze do Číny, tam se taví a prodává do světa – 65 procent prodané mědi je z Číny. Takže vyrábět elektrická auta znamená být zavázaný Číně. To samé platí o oceli nebo neodymu, což je kovový prvek potřebný k výrobě magnetů – bez něj nejsou žádné větrné elektrárny.

Být zelený znamená být poddaný Komunistické straně Číny. Nebo Rusku v případě niklu. Zdroje jsou i jinde po světě, vzácné horniny nejsou zas tak vzácné, ale je těžké oddělit jednu od druhé, očistit a opracovat. To je energeticky velmi náročné. Čína se tím začala zabývat, buduje si výrobní kapacity. Evropa nemá skoro nic. Odpoutání se od těchto režimů nebude vůbec snadné.

 

O rozdílu Evropa vs. USA

V USA každý chce být miliardář, v Evropě chce každý dostat dávky. Očekává, že stát se o nás postará. Evropa čeká sociální stabilitu a před šedesátkou do důchodu, protože jsou lidé unavení. Ve Francii přitom pracují 36 hodin týdně, v Americe 60 a v Japonsku 70... V USA je étos jít zezdola nahoru: riskovat, objevit, vyrobit, dokázat.... Prostě americký sen.

 

Václav Smil (79)

·  Česko-kanadský vědec a spisovatel. Narodil se v Plzni, vystudoval ekonomickou geografii na Univerzitě Karlově v Praze. Po emigraci v roce 1969 získal titul Ph.D. na Pensylvánské státní univerzitě. Smil napsal téměř 40 knih, například Čísla nelžou, Globální katastrofy a trendy či Jak svět doopravdy funguje. Až do roku 2017 žádná z jeho knih nevyšla v češtině.

·  Smilovy publikace obdivuje zakladatel Microsoftu Bill Gates, jeho přítelem je také majitel společnosti Meta Mark Zuckerberg.

·  Časopis Foreign Policy ho zařadil mezi stovku nejvlivnějších lidí světa, je ženatý a má syna Davida, který je chemik.

24.05.2023 18:19

„Nedává to smysl,“ říká profesor Smil o elektromobilech a zeleném světě

„Nedává to smysl,“ říká profesor Smil o elektromobilech a zeleném světě

 

www.seznamzpravy.cz
Zuzana Kubátová

odkaz na článek zde

 

Celosvětový objem uhlíkových emisí stoupá, táhnou ho rozvojové země. Nedokážeme tomu zabránit. Hrozba klimatické změny je globální problém, který nemá lokální řešení, říká emeritní profesor University of Manitoba Václav Smil.

 

„Jaderná energie je mrtvá, mrtvá, mrtvá, mrtvá,“ prohlašuje v Kanadě žijící vědec, spisovatel a jeden z nejvlivnějších Čechů současné doby Václav Smil.

Skepsi vůči jaderné energetice netají Smil ve svých knížkách. Důvody vysvětlil už v závěru první části rozhovoru pro SZ Byznys, kterou jsme publikovali v neděli. Argumentuje tím, že se jaderné elektrárny ve vyspělém světě přestaly v posledních letech téměř stavět. A pokud se staví, projekty se o mnoho let zpožďují a neúměrně prodražují.

„Je pravda, že se teď dostavuje v USA jaderná elektrárna Vogtle, ale jinak jediní, kdo je staví, jsou Rusové a Číňani, trochu Jižní Korea, Bangladéš, Írán a Indie. To je všechno. Z 210 zemí na světě staví jaderné elektrárny jen šest států,“ vypočítává Václav Smil v pokračování obsáhlého interview.

Nestanou se zlomem v jaderné energetice malé modulární reaktory? V Evropě si od nich hodně slibuje Polsko, počítá s nimi Česká republika. I u vás v Kanadě už úřad pro jadernou bezpečnost posuzuje jeden z prvních takových projektů od GE Hitachi.

Projekty jsou jedna věc. Byly tu projekty na budování socialismu a na komunismus. Nebo na osídlení Měsíce. Ale o jaderných elektrárnách se jenom mluví, mluví, mluví.

Jádro by ale i podle Mezinárodní energetické agentury mohlo řešit dekarbonizaci. Jaderná energie je čistá, bezemisní. Některé státy ji odmítají, ale třeba v Česku je široce přijímána a na její potřebě se shodují politici různých stran i většina odborníků.

Jak může jádro pomoci dekarbonizaci, když trvá 20 let, než ho postavíte. Jediné, co o jádru dnes najisto víme, je, že jsme v minulosti nepostavili žádnou jadernou elektrárnu včas a za plánované peníze.

 

Pošlete mi e-mail

A nezmění to právě modulární reaktory? Jejich sériová výroba v továrnách by měla urychlit stavby a tím pádem i snížit nároky na financování.

Před 17 lety umřel fyzik Alvin Weinberg. V mládí se podílel na projektu Manhattan, kde se vyvíjela atomová bomba, byl tam jedním z nejmladších. Po válce udělal kariéru, pak se stal prezidentem v Oak Ridge National Laboratory, kde byly vyrobeny první izotopy pro americké jaderné bomby shozené v Japonsku roku 1945.

V 70. letech, když se začaly stavět tlakovodní reaktory, si Američani mysleli, že roku 2000 bude veškerou energetiku zajišťovat jádro a že se elektřina bude vyrábět v rychlých (tzv. množivých, pozn. red.) reaktorech. Kongres dal na jejich vývoj v dnešních penězích miliardy dolarů. Vyvíjely se v Oak Ridge, když byl Alvin prezidentem.

Ale po těch miliardách dolarů Kongres řekl „hotovo“ a zarazil další vývoj. (Oak Ridge dlouho vyvíjela tzv. solný reaktor. Roku 1972 americká vláda projekt zastavila, Alvin byl po 18 letech odvolán z postu prezidenta. Později založil a vedl Institut pro energetické analýzy na Oak Ridge Associated Universities, pozn. red.)

Rychlý reaktor vyvíjely Francie, Rusko, Čína… Dodneška žádný rychlý reaktor jako komerční nepracuje, je to mrtvé. Ale právě tam začíná geneze modulárních reaktorů.

Jak k ní došlo?

Počátkem 80. let bylo mnoho rozestavených klasických reaktorů, stavby trvaly dlouho a byly velmi drahé. Jenomže vývoj rychlých reaktorů padl, a tak se lidé snažili vymyslet něco jiného.

Roku 1982 jsem byl na konferenci v Oak Ridge, kde Alvin poprvé řekl: „Toto je cesta, uděláme malé modulární reaktory.“ To bylo roku 1982, teď je rok 2023. Kolik máme modulárních reaktorů? Nulu. Od roku 1982. Nepracuje ani jeden.

Pošlete mi e-mail, až ten malý modulární reaktor bude někde opravdu pracovat.

Nejste příliš skeptický?

Víte, kdybych neprožil ty desítky let, neznal detaily… Když mi v posledních letech volají a chtějí, ať řeknu něco o malých reaktorech, odmítám. Říkám –⁠ zeptejte se Grety Thunbergové, ta dnes miluje nukleární reaktory (známá švédská aktivistka loni označila za špatný nápad uzavření posledních jaderných elektráren v Německu, pozn. red.). Bohužel, fakta jsou fakta. Mě naučili komunisti nepřidávat se k žádnému hnutí, k žádnému proudu. Jsem skeptik a spoléhám na čísla.

 

Soláry? Proč ne?

Když nevěříte na jádro, jak se díváte na obnovitelné zdroje?

To je něco jiného. Není špatné mít soláry. Fotovoltaický panel je tichý, nemá žádné pohyblivé součástky, můžu ho schovat v poušti, někde v Arizoně. Je to vynikající vynález, když se dobře postaví, dobře umístí, dobře napojí. Jsem na 100 procent pro, ale myslet si, že během 10 let nahradím celou světovou energetiku obnovitelnými zdroji, je naivní.

To není otázka kvality té technologie. Je taky dobře, že se dnes v Evropě větrné parky staví na moři a nepokračuje se v katastrofálním ničení krajiny. Jen si lidé neuvědomují, že tyto zdroje dlouho nevydrží, že mají životnost jen asi 20 let.

Klasické tepelné elektrárny postavené v 50. nebo 60. letech pracovaly půl století i víc. Obnovitelné zdroje nejsou na půl století, zdaleka ne. A problém je, že ceny těchto technologií jsou špatně nastavené. Jsou nesmyslné.

Není to tak, že je výroba ze solárů a větrníků levná?

Do nákladů na větrné turbíny na okraji Severního moře musíme započítat i cenu vysokonapěťového propojení do vnitrozemí. Stavba těchto sítí například v Německu je o desítky let opožděná. Větrné turbíny se dají stavět rychle, ale německý průmysl není v Meklenbursku, elektřina se musí dostat do Stuttgartu a do Mnichova. To už tak snadné a rychlé není, náklady jsou hned třikrát vyšší.

Vyřešíme v dohledné době ukládání elektřiny?

Až to bude, pošlete mi e-mail. Nejlepší způsob ukládání elektřiny je dnes stejný, jako v roce 1895. Voda, jedna nádrž dole, nad ní strmá hora, druhá nádrž nahoře. Dnes představují 95 procent světového ukládání elektřiny přečerpávací elektrárny. Energetická intenzita baterií při tempu, jak se dnes vyvíjejí, by se vyrovnala energické intenzitě fosilních paliv asi tak roku 2300.

Vodík to nezmění? Můžeme ho vyrábět z přebytečné elektřiny z obnovitelných zdrojů a z vodíku pak vyrábět energii. Podle politiků je v tom obrovský potenciál.

Pro elektrolýzu nejdříve musíte tu elektřinu vyrobit. Pak musíte z vodíku vyrobit zpátky elektřinu. A při tom procesu máte energetickou ztrátu –⁠ ztrátu –⁠ ztrátu.

Takže bychom na výrobu zeleného vodíku potřebovali obrovské množství elektřiny?

Je tu idea, že vyrobíme elektřinu z větru v Severním moři, povedeme ji podvodním vysokonapěťovým kabelem a pak nad zemí třeba do Ludwigshavenu, kde sídlí německá chemička BASF. A tam budeme vyrábět vodík a čerpat ho tady do aut? To nedává smysl. Pro člověka, který zná fakta, to jsou chiméry. Pokročilé reaktory, vodík… co tam ještě máme? Aha, zelený amoniak.

Můžu mít auto na benzin –⁠ ale s tím nemůžu jezdit, protože jinak přijde konec světa. Tak můžu mít auto na elektřinu, auto na zelený amoniak, auto na vodík nebo na e-fuels (syntetická paliva, pozn. red.). To budu vyvíjet čtyři různé systémy najednou? Opravdu? Kdo bude platit za čtyři různé infrastruktury, nabíječky, potrubí… Nechme toho.

 

Evropa vs. zbytek světa

Říkáte, že klimatickou změnu zbrzdí jen snižování CO2 v atmosféře, což by si vyžádalo zastavení ekonomického růstu a spotřeby. Není to cesta, kterou se lidstvo stejně bude muset vydat?

Evropská unie v průměru spotřebuje asi 135 gigajoulů primární energie na osobu na rok. Subsaharská Afrika pět až deset gigajoulů. Když lidi v Africe necháte na této úrovni, budou putovat do Evropy ještě víc než dnes. Představa, že jejich ekonomický růst může stát na obnovitelných zdrojích, je však nereálná. Potřebují čistou vodu, čističky, potrubí, tedy ocel, cement, hliník. To se nedá zajistit jen z větrné nebo solární elektřiny. A i kdyby, kdo jim to obrovské množství obnovitelných zdrojů postaví? A kdo jim vypěstuje potraviny, kdo jim dá zelený čpavek k výrobě hnojiv?

Zásoby fosilních paliv ale nejsou nekonečné. Jednou budeme muset jejich náhradu stejně vyřešit, ne?

Ropy máme na stovky let. Těžíme jí víc než kdykoliv v historii, ale pořád objevujeme nová ložiska. Taková Guayana může být za 20 let druhou Saúdskou Arábií. Ve Středozemním moři jsou velké zásoby zemního plynu. Jen Izrael ho může během deseti let těžit čtvrtinu, co dnes těží Katar. Libanon, Kypr, Izrael, Turecko se mohou stát velkými těžaři. Mosambik před pár měsíci otevřel obrovskou LNG stanici.

Minulý týden jsem byl v Houstonu. To je dnes globální hlavní město ropy, USA jsou dnes jejím největším producentem na světě. USA, ne Saúdská Arábie, ne Rusko. A to před 15 lety byla Amerika největší dovozce ropy.

V Kanadě v Albertě máme víc ropy než Saúdská Arábie. Objevuje se víc nových ložisek, než kolik globálně stíháme těžit. Tolik k vyčerpávání zdrojů. Ropu a zemní plyn přestaneme těžit, protože to buď bude nehospodárné, nebo klimaticky neúnosné. Nedostatek zdrojů nehrozí.

Jak tedy reagovat na hrozbu klimatické změny?

Řekněme si, jak na ni kdo reaguje. Největší aktér v emisích je Čína, sama slibuje uhlíkovou neutralitu v roce 2060, ale to není žádná reakce – to je příliš daleko. Zato Čína poskytuje všemožně půjčky na stavby uhelných elektráren, třeba v Pákistánu. Takže Čína nereaguje vůbec.

Číslo dvě je Amerika, největší výrobce zemního plynu a ropy na světě. Sice reaguje, ale ne tak silně jako číslo tři – Evropská unie. Číslo čtyři je Rusko, pak máme Indii a pak Saúdskou Arábii.

A teď mi řekněte, kdy přijde pohádkový svět, kdy Rusko, Čína, Indie, Saúdská Arábie, EU a USA budou táhnout za jeden provaz? Až se to stane, pošlete mi e-mail.

 

Globální problém, lokální řešení

Můj syn by vám řekl, že tváří v tvář klimatické krizi musí někdo začít, někdo musí ukazovat cestu.

Ohó, Evropa začala, i Spojené státy snížily objem emisí. Ale celý svět nedekarbonizoval ani o milimetr. A to je ono. Emise jsou globální problém, který se nedá řešit lokálně.

Jsou globální problémy, u kterých to má smysl. Půdní eroze je taky globální problém, dochází k ní všude, kde se orá. Ale půdu můžeme obhospodařovat chytře. V Oklahomě nebo v Nebrasce to stát hlídá. Farmáři nedostanou podporu, když nenechají do určité výše strniště nebo na zimu nezasejí vojtěšku a tak dál. Eroze je tam samozřejmě vyšší, než kdyby tam rostly jen přírodní traviny. Ale je vyšší třeba jen o pět procent. Kdežto v Indii nebo v Africe je třicetkrát větší než původně.

Půdní eroze je globální problém, ale má lokální řešení. V Americe nebo v Kanadě je prakticky vyřešený. S dekarbonizací to tak není. Můžete dekarbonizovat Evropu, ale pokud nebude dekarbonizovaná Čína a Indie, globální teplota bude stoupat.

Jak si poradit s tím, že vidíme problém, známe řešení, ale neumíme k němu dojít?

Pokud nezačne těch 37 miliard tun CO2 vypouštěných globálně do ovzduší rok po roce klesat, nedá se to řešit. Uvědomte si, že 94,5 procenta světové populace žije mimo Evropu. Evropa není svět. Svět chce mít víc jídla, čistou vodu, lepší hygienu. Toho všeho dosáhla Evropa pomocí fosilních paliv. A pokud toto lidem z rozvojových zemí neumožníme, přijdou sem.

Jsou problémy, které nemají řešení. Máme obrovské úspěchy v léčbě rakoviny. Rakovina hrtanu, dětská leukémie nebo nádory prsu bývají dnes léčitelné. Ale jsou typy nádorů, v jejichž léčení jsme neudělali za posledních 50 let prakticky žádný pokrok. Lidé to neradi slyší.

 

Omezit plýtvání

Máme tedy pasivně přijmout riziko klimatické změny, o které tušíme, že může na části zeměkoule zničit život – jen nevíme kde, kdy a v jaké míře?

Nejvíc, co můžeme udělat, je to, co lidé nechtějí pochopit. Omezit plýtvání energií. Kdyby lidem opravdu záleželo na tom, co udělat, tak by nelétali z Evropy na dovolenou do Thajska. Letecká doprava je aktivita nejvíc náročná na spotřebu uhlíku. Zároveň je nejtěžší ji dekarbonizovat.

A co je nejrychleji stoupající aktivitou v dnešním světě? Dálkové lety. Když vystoupím v Bruselu na letišti, první co vidím, jsou odlety do Cancúnu. Proč musí tolik lidí z Bruselu létat do Mexika? Aby tam leželi na pláži, která je stejná jako pláž ve Španělsku, kde by byli z Bruselu za hodinu? A ono se tam létá čím dál víc.

Co kdyby politici zakázali mezikontinentální masové cestování na dovolenou, jako zakazují spalovací auta? Mělo by to smysl?

Ano a ne. Když dáte dohromady všechno, co souvisí s cestováním – auta, lodě, letadla, hotely, restaurace, služby, celý turismus –⁠ to je dnes největší průmysl na světě. Když cestování zakážete, máte ztrátu desítek milionů pracovních míst. My už jsme skoro zničili zaměstnání v průmyslu, tam práci nahradily stroje nebo Číňani. Teď zničíme zaměstnání ve službách? Služby pohání právě turismus. Co budou lidé dělat? Všichni budou dostávat podpory od státu?

Všechno souvisí se vším. To máte jako s těmi elektromobily.

Jak to myslíte?

Zakázat spalovací auta a tlačit elektromobily znamená vytvářet katastrofální závislost na komunistické Číně. Na elektromobilitu potřebujete třeba měď, ale 60 procent světové dodávky mědi zajišťuje Čína. Největším výrobcem je sice Chile, ale koncentrát se odváží ke zpracování do Číny na lodích, poháněných největšími dieselmotory na světě.

Před 50 lety byla v chilské rudě obsažena asi tři procenta mědi, ale kvalita rudy klesá, dnes je v ní jen asi 0,7 procenta mědi. Kolik rudy musíme obrátit, abychom dostali tunu mědi? A čím jsou poháněna rypadla, která tu rudu těží? Solárním pohonem asi ne.

Jenomže normální auto má v sobě asi 15 až 20 kilogramů mědi. Elektrické auto 85 až 100 kg. Znásobte si, kolik mědi bude potřeba, kdyby elektroauta měla nahradit 1,5 miliardy aut, která na světě jezdí. To je cena zelenosti, k níž směřujeme. Nedává to smysl.

Jak se díváte na sociální hnutí zvané Nerůst, anglicky Degrowth? Jeho vyznavači usilují o „osvobození“ společnosti od závislosti růstu, pohánět by nás měla snaha o životní pohodu v rámci planetárních limitů, ne rostoucí spotřeba.

Pošlete mi e-mail, až se to rozšíří… Kolik lidí se dneska chce přestěhovat někam na salaš, aby tam chovali ovce a jedli brynzu? Skoro všichni chtějí létat do Thajska. Nejsou k dispozici žádná data, která by k nerůstu ukazovala trend.

Je pravda, že třeba v USA má dnes auto méně mladých lidí než dřív. Ale je to tím, že je všechno dražší. Dřív bylo normální si ve 24 letech koupit dům, dnes je to těžké, takže mladí častěji bydlí s rodiči. Mají méně aut proto, že jim okolnosti nedovolí si to auto koupit. Na druhou stranu luxusní zboží se pořád dobře prodává a nejbohatší člověk na světě je Bernard Arnault (CEO skupiny LVMH, pod niž patří luxusní značky jako Louis Vuitton, Moet & Chardon nebo Henessy, pozn. red.)

Někteří mladí lidé dnes nechtějí mít děti, aby planetu ještě víc nezatěžovali. Má smysl takto uvažovat?

Jistě, máme výpočty, jaká je uhlíková stopa lidského života, kolik na něj připadá tun oceli a hliníku. Ve světě, kde je osm miliard lidí, ale celkový trend nevyřeší pár jedinců, kteří se rozhodnou nemít dítě. Růst emisí nezastavíme. Nezastavila ho ani pandemie covidu. A i kdybychom dnes globálně emise stabilizovali nebo dosáhli malého poklesu, nemusí to nic znamenat. Efekt by mělo jen pravidelné snižování o 10 nebo 15 procent ročně, jinak se to v atmosféře neprojeví.

Tak jak žít s hrozbou klimatické změny?

Žijte nejlépe, jak umíte. S vědomím, že život je nevypočitatelný a nedá se plánovat. Že nikdy nevíte, co vás potká. Tak jako nevíte, jestli nedostanete rakovinu, kterou nejde vyléčit.

Ale víte co? Ono je úplně jedno, co říkám a píšu. Já jsem starý, plešatý člověk, nějaký blbý realista z Kanady. Ptejte se Grety Thunbergové. Nebo Ursuly von der Leyenové, to je vůdce Evropy.

 

Václav Smil

·       Emeritní profesor na University of Manitoba, přírodovědec, polyhistor, spisovatel.

·       Narodil se r. 1943 v Plzni, r. 1969 emigroval do USA, později se usadil v Kanadě.

·       Vystudoval přírodní vědy na Univerzitě Karlově a na Pensylvánské státní univerzitě ve Filadelfii.

·       Do roku 2011 přednášel na Fakultě životního prostředí a geografie University of Manitoba ve Winnipegu.

·       Napsal čtyři desítky knih, v nichž se zabývá spotřebou a zdroji energie, podmínkami pro rozvoj civilizací, zlomovými vynálezy a technologiemi či klimatickou změnou. Jeho specialitou je důraz na souvislosti mezi různými jevy a argumentace postavená na číslech.

·       Jeho knihy četli a doporučovali Bill Gates či Mark Zuckerberg. V češtině zatím vyšlo šest jeho děl, poslední Jak svět doopravdy funguje vydala letos na jaře Kniha Zlín.

·       Patří k hlavním hostům letošního Ekonomického fóra (tzv. Český Davos), jež se v květnu koná na zámku Kinských v Kostelci nad Orlicí.

 

 

24.05.2023 18:02

Profesor Smil rozbíjí český sen: „Žádná jaderná energie tu nebude.“

Profesor Smil rozbíjí český sen: „Žádná jaderná energie tu nebude.“

 

www.seznamzpravy.cz

Zuzana Kubátová
odkaz na článek zde

 

Evropa nedosáhne uhlíkové neutrality v roce 2050, jak si předsevzala. Ale i kdyby se jí to povedlo, klimatické změně nezabrání, vysvětluje v rozhovoru pro SZ Byznys vědec a spisovatel Václav Smil.

 

Emeritní profesor University of Manitoba Václav Smil, jehož knihy doporučuje zakladatel Microsoftu Bill Gates i majitel Seznamu Ivo Lukačovič, bourá v rozhovoru pro SZ Byznys iluze o evropském Green Dealu.

 

„Všechno, co Evropa pro rychlou dekarbonizaci zatím udělala, nemá žádnou cenu, co se týče klimatu,“ říká.

Klimatickou změnu neodvrátíme, pokud nezačne oxidu uhličitého v atmosféře každoročně ubývat. Globální emise však místo toho stoupají s tím, jak se rozvojové země snaží dotáhnout na úroveň Číny, Evropy a USA. Ekonomický růst je spjat s fosilními palivy.

Ve své poslední česky vydané knížce Jak svět skutečně funguje se zabýváte vnímáním rizika. Jak vysoké je pro nás riziko plynoucí z klimatické změny? Má „klimatický žal“ mladé generace racionální důvod?

Lidi neumí mnoho věcí a ze všeho nejméně vyhodnocovat riziko. Zeptejte se jich, jaké je riziko, že během příštích 20 let mladý člověk umře na klimatickou změnu, a jaké je riziko, že umře na drogy? V Americe dnes nejvíc mladých lidí zemře na předávkování fentanylem. Donedávna byly v USA nejčastější příčinou úmrtí mladých autonehody, dnes je pro ně celosvětově hlavním nebezpečím fentanyl. Přitom z Číny a Mexika do světa proudí tuny fentanylu a společnost to moc nevzrušuje. Zato se bojí, že když do roku 2040 stoupne globální teplota, každý umře.

Jenomže klimatická změna je přece také reálné riziko, ne?

Samozřejmě, o tom není pochyb. Projeví se za několik desítek let. Náš problém je, že nevíme dost, abychom mohli udělat tu správnou akci, která tomu zabrání. A pak je tu problém, že mluvíme o globální průměrné teplotě. Ale to je nesmysl. Průměr má smysl v biologii: víme, že průměrná výška mladých Čechů je vyšší než mladých lidí v Kambodži. To je regulérní údaj. Co řekne informace o průměrném výdělku na ostrově, kde žije tisíc lidí s příjmem 20 tisíc a jeden člověk, který má příjem miliardu? Průměrný nesmysl.

A co znamená růst globální teploty o 1,5 stupně Celsia? Že někde bude tepleji o sedm stupňů a někde nebude žádná změna. Arktida se už oteplila o čtyři stupně, ale v té části Kanady, kde já žiju, se neoteplilo ani o tři čtvrtě stupně. Planeta je veliká, všechno je na ní nerovnoměrně rozmístěno.

 

Klimatická hysterie?

Napsal jste, že zpravodajství o klimatické krizi je od počátku „plné špatně komunikovaných faktů, pochybných interpretací a hrozivých predikcí“, že má hysterický až apokalyptický ráz. Chcete říct, že tolik klimatologů, dalších vědců a politiků straší nereálnou chimérou?

Když řekne generální tajemník OSN, že svět skončí, pokud do roku 2030 nesnížíme emise a neudržíme oteplování pod hranicí 1,5 stupně, co si o tom myslet? (António Guterres loni komentoval Šestou hodnotící zprávu Mezivládního panelu pro změnu klimatu IPCC slovy: „Lidstvo se pohybuje na velmi tenkém ledě a ten rychle taje. Naše planeta se blíží klimatickým milníkům, které způsobí nezvratný klimatický chaos. Jsme na cestě do klimatického pekla.“ Ke „zneškodnění klimatické bomby“ má podle něj pomoci společný postup států, přičemž země OECD mají ukončit spalování uhlí do roku 2030. – pozn. red.)

Samozřejmě, že svět neskončí kvůli klimatické změně. Může skončit kvůli Rusku, Číně nebo Americe. Klimatická změna nepostupuje tak, aby se tu za pár let všechno zhroutilo. Když někdo tvrdí, že svět kvůli oteplování skončí kolem roku 2030, jak to nazvat jinak než hysterií?

Politici i klimatičtí aktivisté se odvolávají na vědu. Chcete říct, že věda při zkoumání klimatické krize selhává?

Jsem z toho už unavený. Sleduju tuto problematiku skoro 50 let, psal jsem o klimatických změnách už v 70. letech, to nás bylo asi tak 10, kdo o tom psali. Klimatická změna není nic nového, víme o ní od 60. let 19. století. Švédský chemik Svante Arrhenius (1859–1927, pozn. red.), jeden z prvních nositelů Nobelovy ceny (v roce 1903), udělal první přibližný výpočet oteplování zemského povrchu. Už tehdy řekl, že když zdvojnásobíme množství CO2 v atmosféře proti předindustriální době, naroste teplota zhruba o 4 °C, což potvrzují i moderní počítače. Z vědeckého hlediska dávno víme, že když budeme mít více CO2 v atmosféře, bude vyšší teplota. Jenomže my nevíme přesně, o kolik, kde a jaký to bude mít dopad. Oteplení o 1,5 stupně v Arktidě není jako 1,5 stupně v tropickém pásmu. Je to navíc spojené s vodním cyklem, s cyklem dusíku atd. Je snadné říct, že dojde ke zvýšení teploty. Ale nevíme, co bude za 60 let, jak bude svět vypadat. Svět je komplexní systém a v komplexním systému nikdy nemůžete spolehlivě říct, co udělá za 50 nebo 60 let. Víme jen, že teplota stoupne. Nevíme, jaké to bude mít následky, a nevíme, co lidi udělají.

Není správné snažit se oteplení zabránit?

Bohaté země mohou něco udělat. Chudé už méně. Každá bohatá země může slevit ze své spotřeby energie. Kdybychom konzumovali i o 30 nebo 40 procent méně energie než dnes, vlastně by se nic nestalo. Loni se Evropa bála, že bez ruského plynu padne, že Německo padne, že všichni umřou zimou. A co se stalo? Spotřebovalo se o nějakých 30 procent plynu méně, Evropa to zvládla a letos zase poletí spousta Čechů na dovolenou do Thajska.

 

Základní nedorozumění

Evropská unie kvůli riziku klimatické změny tlačí za cenu obrovských nákladů na rychlou dekarbonizaci. Snaží se o ni USA, i Čína staví ve velkém zelené elektrárny. Je to správné?

Čína? Čína spaluje, co může! Ale tady je základní nedorozumění. To, že instalujeme velké množství větrných turbín nebo fotovoltaiky, klimatické změně nezabrání. Klimatická změna odpovídá na jedinou věc – úbytek CO2 v atmosféře. Klimatická změna je globální problém, který nevyřešíme lokálně. Celá EU snížila objem emisí relativně i absolutně. Oproti roku 2000 má větší podíl zelených zdrojů a za posledních 20 let snížila emise ze zhruba čtyř miliard tun CO2 na tři miliardy.

Podobně Německo, největší evropská země. Před 20 lety mělo primární energii z 84 procent z fosilních paliv, dneska z nich má 78 nebo 77 procent a snížilo objem emisí i v absolutních číslech. Stejně tak USA.

Nemá to efekt?

Zatímco Evropa nebo USA dekarbonizují jak relativně, tak v absolutních číslech, celý svět dekarbonizuje pouze relativně. Před 20 lety pocházela primární energie ve světě z fosilních paliv z 87 procent, loni z asi 81 procent. Ale zároveň svět spotřebovává asi o 60 procent víc fosilní energie než před těmi 20 lety, protože celková spotřeba stoupá. Takže globálně žádná dekarbonizace neprobíhá. A klimatická změna reaguje jenom na absolutní množství CO2 v atmosféře, tak jak se mění každý den, rok po roce, posledních 250 let.

Evropa sice mluví o rychlé dekarbonizaci, ale všechno, co pro ni zatím udělala, nemá vůbec žádnou cenu, co se týče klimatu. Taky jestli dnes Čína instaluje nejvíc solárních a větrných zdrojů, nemá to žádnou cenu pro klima. Protože na celé zeměkouli se vypouští každý rok víc a víc karbonu, dnes o 60 procent víc než před 20 lety. Celková tonáž karbonu v atmosféře celosvětově stoupá, protože Čína, Indie, Saúdská Arábie, JAR, Brazílie spotřebují o 60 procent víc energie.

 

Nedá se to zvrátit?

Indie spotřebovává na osobu o čtvrtinu méně energie než Čína. Kdybychom předpokládali, že se Indie dostane jen na polovinu čínské spotřeby, přibude v atmosféře dalších pět miliard tun CO2. Kdybychom řekli, že Brazílie, Indonésie, Pákistán a Bangladéš udělají další polovinu Číny, máme tu dalších 10 miliard tun CO2. A tak dál.

Když chudé země budou chtít ekonomicky jen z poloviny dohonit Čínu, máme před sebou růst CO2 o dalších 20, 30, 40 procent na příštích 20 let. Žádná absolutní dekarbonizace! Množství CO2 v atmosféře bude stoupat rok po roce, pokud nezastavíte rozvoj těchto zemí a nenecháte je v bídě. To chce Evropská unie? Jak chce Evropa přesvědčit lidi v Indii a Brazílii, že jim bude stoupat životní úroveň jen pod větrnými turbínami?

Slyšela jsem teorie, že rozvojové země mohou přeskočit éru spalování uhlí a ropy a přejít rovnou k obnovitelným zdrojům. Tak, jako jsme my v bankovnictví přeskočili používání šeků, které se dlouho používaly v Americe, a přešli jsme rovnou k placení kartami.

To může říct jen někdo absolutně technicky nevzdělaný. Je to nesmysl. Co ty země potřebují? Především jídlo. Jak vyrobím jídlo? Evropa na hektar používá 10krát až 15krát víc hnojiva než Afrika. Hnojiva jsou různá, fosfor, draslík, ale nejdůležitější je dusík. Jak vyrobíme dusíkaté hnojivo? Nejdřív potřebujete amoniak, čpavek. Jak vyrobíme amoniak? Ze zemního plynu. Máme nějaký zelený amoniak? Nemáme.

Jak by Afrika, která potřebuje desetkrát víc hnojiv, mohla vyrábět zelený čpavek, kde by na to brala energii? A k tomu Afrika potřebuje silnice, železnice, vodu, řešit odpad. Na to všechno potřebuje beton, cement, ocel. Jak chcete vyrábět zelený cement a zelenou ocel po milionech tun?

 

Švédská zelená ocel

Mluví se o tom, že v ocelárnách může nahradit dnes nezbytný koks v budoucnu vodík. Zelený vodík, vyráběný z přebytečné solární nebo větrné elektřiny.

Kdo dneska vyrábí zelený vodík, kdo z něj dělá ocel? Nikdo! Jak by to Afrika mohla najednou dělat a přeskočit fosilní éru, když to neumí ani Německo? Pošlete mi e-mail, až někdo spustí výrobu desítek milionů tun zelené oceli! Švédové tvrdí, že v tom budou první. Že do roku 2030 možná budou vyrábět 30 nebo 40 milionů tun oceli. OK? I kdyby se to povedlo, nic to nezvrátí.

Dnes se třetina oceli na světě vyrobí tavením šrotu v elektrické peci, na to můžeme použít i zelenou elektřinu ze solárů a větrníků. Dvě třetiny se dělají ze surového železa. Této oceli se vyrábí asi 1,2 miliardy tun. Jestli Švédové vyrobí do roku 2030 těch 40 milionů tun, co to v tom globálním množství znamená? Přitom Číňani, největší výrobci oceli na světě, nic takového neplánují. Potřebují víc a víc oceli, rychle a co nejlevněji. Nebo si vemte elektromobily. Na celém světě jich loni bylo asi 27 milionů. Ale na světě je celkem 1,5 miliardy aut. Od 27 milionů k 1,5 miliardy elektromobilů se nedostaneme do roku 2030, ani 2040, ani 2050.

 

Státy blázní

Evropská unie rozhodla, že po roce 2035 zakáže prodej aut se spalovacími motory. Taková data určují i některé mimoevropské země. Nemůže to přechod k elektromobilitě urychlit?

Samozřejmě, když stát rozhodne, dají se prosadit ohromné nesmysly. V Rusku za dob SSSR neměli lidi co jíst a měli 6000 raket. Vezměte si Norsko. Ideální země, má 100 procent elektřiny z hydroelektráren. Jsou jen čtyři taková místa na světě: Britská Kolumbie, Quebec, Manitoba a Norsko, tam všechno jede na vodní energii. A stala se zajímavá věc, lidi se rozhodli asi před 30 lety, že vodní energie není zelená. Přesto, že je to dodnes celosvětově největší výroba čisté elektřiny, Norové se rozhodli, že velké vodní elektrárny, velké přehrady, jsou ošklivé a nejsou dost zelené.

Norové jsou bohatí. Vydělali přes bilion dolarů z těžby nafty, z ropy a zemního plynu, to uložili do státního fondu a před dvěma lety řekli, že ten fond nebude vůbec investovat do fosilních paliv. Rozhodli se podporovat zelená auta. Před dvěma lety vyplatili víc na podporu elektromobilů než na podporu žen na mateřských dovolených. Chápete takové priority? Státy blázní.

Evropští politici doufají, že podporou elektromobilů sníží emise z fosilních paliv, což pomůže zlepšit život dětem těch dnešních matek.

Ale i kdyby dnes byla Evropa totálně zelená, neovlivní klimatickou změnu, dokud nebude celosvětové množství CO2 klesat rok po roce. A když se podíváte blíž na další země, je to někdy úplná fraška. Třeba Dánsko.

Proč Dánsko?

Dánsko je zelená země, příklad pro celý svět. V Dánsku je velká společnost Haldor Topsoe, býval to jeden z nejvyšších výrobců čpavku na světě. Jsou tam pořád, teď dělají katalyzátory. Dánsko už nevyrábí ani čpavek, ani ocel, ani žádné jiné kovy. Žádný cement, žádné plasty, nemontují auta. Je pěkné být zelený, když nic nedělám a všechno dovezu z Německa nebo z Číny. Oni jsou tak zelení, že mají 50 procent elektřiny z větru. A kdo je nejvyšším dovozcem elektřiny v celé Evropě?

Dánsko?

Ano, dováží 20 až 25 procent spotřeby. Musí, když vítr nefouká, musí importovat. A kdo má největší cenu elektřiny v celé Evropě? Dánsko. Kdyby Dánsko nemělo Norsko na severu a Německo na jihu, zašlo by na nedostatek elektřiny. Ale všichni nemohou být jako Dánsko, na světě musí být někdo, kdo vyrábí elektřinu, čpavek, ocel a plasty.

 

Uhlíková neutralita za 40 let

Má smysl dávat politické cíle na dosažení uhlíkové neutrality, k níž se chce Evropa dostat do roku 2050?

No pokud se přidá Indie, Čína, Saúdská Arábie…

Čína chce dosáhnout uhlíkové neutrality roku 2060.

Může říct jakékoliv datum. Do roku 2060 zbývá 40 let. Před 20 lety se Vladimir Putin ptal George Bushe, kdypak mu pošle to pozvání do NATO. A Rusové dovolili, aby Američané přelétávali bývalý SSSR a transportovali zboží do Uzbekistánu a Kyrgyzstánu. Takhle blízko si byly Amerika a Rusko před 20 lety. A kde jsme dneska? Předpověď na 40 let nemá žádnou váhu.

Co předpověď na několik let? Třeba závazek na konec spalování uhlí v západním Německu do roku 2030? Věříte mu?

To může být. Německu stálo už půl bilionu dolarů, aby dosáhli toho, čeho Amerika dosáhla zadarmo. Amerika relativně dekarbonizovala tak, že zavřela staré elektrárny na uhlí a místo toho vyrábí elektřinu plynovými turbínami. Snížila tak produkci CO2 asi o osm procent. Německo taky zhruba o tolik, ale za obrovské peníze, protože všude stavěli větrníky.

Když začala Energiewende, volali mi z New York Times, abych komentoval první největší německou sluneční elektrárnu nedaleko Norimberka. V Německu bývá i v létě zataženo a prší. Když postavíte solární elektrárnu v Arizoně, pracuje 35 procent roku. Na Sicílii 32 procent. Ale v Německu má solární elektrárna průměrný kapacitní faktor 11 procent, plných 89 procent roku nepracuje. To je ten slavný Germany Engineering?

Firma Siemens někdy v roce 2008 publikovala interní zprávu, která se později dostala na veřejnost. Vypočítali v ní, že kdyby se německá solární kapacita postavila v Itálii a propojila vysokonapěťovým vedením s Německem, hodně by se ušetřilo. Amerika staví solární elektrárny v Arizoně, v Kalifornii, v Mexiku. Evropa by je měla stavět v jižním Portugalsku, jižním Španělsku a v jižní Itálii. Ne u Berlína.

 

Jaderná skepse

Část Evropy včetně Česka chce dekarbonizaci řešit jádrem. Z vašich knih vím, že jste k jádru skeptický. Proč?

Nejsem skeptický, jen popisuju situaci. Jaderná energie je mrtvá a nevidí to jen ten, kdo nechce. Jak může být jaderná energie v Evropské unii k něčemu, když nejmocnější evropský stát je proti ní fanaticky, ideologicky zaměřený? Zkuste stavět reaktory v Itálii. Nebo v Rakousku, to skončíte před soudem.

Ale další velká evropská ekonomika, Francie, s nimi počítá.

Kdy Francie postavila naposledy jadernou elektrárnu? Dokončují nový blok ve Flamanville, ale ten se stavějí už asi 20 let (od roku 2007, pozn. red.). A pořád je nedokončený. Znáte finské Olkiluoto? Dokončili ho letos po 17 letech. Kdopak dnes staví v Evropě nové reakory?

Česko je chce stavět. Polsko, Francie…

Když jsem byl naposled v Čechách před 10 lety, byla tu konference, kde Američani a Rusové nabízeli své reaktory pro Temelín. A já jsem tehdy říkal: „Pánové, to nepostavíte ani vy, ani vy.“ (O rok později ČEZ tendr na dostavbu Temelína zrušil, protože stát se odmítl podílet na financování. – pozn. red.)

Já mívám v těch věcech pravdu, protože vidím jasná čísla. Nemám žádnou ideologii, nejsem nikomu zavázaný. Je snadné vidět svět, když člověk vidí fakta. Většina lidí nechce slyšet fakta. Takže si zapište: Žádná jaderná energie tu nebude

 

Václav Smil

·       Emeritní profesor na University of Manitoba, přírodovědec, polyhistor, spisovatel.

·       Narodil se r. 1943 v Plzni, r. 1969 emigroval do USA, později se usadil v Kanadě.

·       Vystudoval přírodní vědy na Univerzitě Karlově a na Pensylvánské státní univerzitě ve Filadelfii.

·       Do roku 2011 přednášel na Fakultě životního prostředí a geografie University of Manitoba ve Winnipegu.

·       Napsal čtyři desítky knih, v nichž se zabývá spotřebou a zdroji energie, podmínkami pro rozvoj civilizací, zlomovými vynálezy a technologiemi či klimatickou změnou. Jeho specialitou je důraz na souvislosti mezi různými jevy a argumentace postavená na číslech.

·       Jeho knihy četli a doporučovali Bill Gates či Mark Zuckerberg. V češtině zatím vyšlo šest jeho děl, poslední Jak svět doopravdy funguje vydala letos na jaře Kniha Zlín.

·       Patří k hlavním hostům letošního Ekonomického fóra (tzv. Český Davos), jež se v květnu koná na zámku Kinských v Kostelci nad Orlicí.

 

 

24.05.2023 17:49

Vítejte v technofeudalismu! - Mladá Fronta DNES

Vítejte v technofeudalismu!

 

Petr Robejšek, politolog
Mladá Fronta DNES, 20.5. 2023

 

Mezi Smart City a Mordorem: tzv. čtvrtá průmyslová revoluce je jenom snahou o návrat k jakési odrůdě feudalismu. V ní jsme se od sloganu „náš zákazník, náš pán“ dostali až k variaci „náš zákazník, naše surovina.“

 

Obraz Fighting TEmeraire vlečená k poslednímu kotvišti namaloval v roce 1839 anglický romantický malíř J. M. W. Turner. V teplé záři zapadajícího slunce na něm vidíme kolový parníček táhnoucí k sešrotování obrovskou plachetnici s 98 děly. Síla a rychlost parní lodi byly pro Turnera symbolem lidského génia a blahodárného působení techniky, milník na cestě ke zlepšení života lidí a oslava pokroku.

Technika však má i svou odvrácenou tvář. Historie vynálezů nás učí, že vždy patří bohatým, kteří je nasazují, aby na tom vydělali. Poprvé se to ukázalo osmdesát let před vznikem Turnerova obrazu. V roce 1760 zjistili britští textilní fabrikanti, že nejsou konkurenceschopní, protože svým dělníkům musejí platit vyšší mzdy než ve Francii – a proto je nahradili stroje.

 

Blahobyt pro všechny

Více než dvě stě let poté, v roce 1980, vydal papež neoliberalismu Milton Friedman slavnou knihu Svobodně si vybrat. Tvrdí v ní, že svobodný trh všechno zařídí a dlouho to byla skoro pravda.

Tomu, aby hospodářské superelity zneužily svou moc, bránila jednoduchá závislost. Mohly vydělávat jen tehdy, když nabízely to, co si lidé chtěli a mohli koupit. To byl kapitalismus pod heslem „náš zákazník, náš pán“, a přestože inovace vlastnili mocní průmyslníci, těžila z nich i masa obyčejných lidí.

V osmdesátých letech minulého století začaly potíže. Zbožím nasáklá konzumní společnost začala ztrácet zájem o další a další věci. V Německu, hospodářsky nejúspěšnější západoevropské zemi, změřili již v roce 2015, že v průměrné domácnosti je 10 000 předmětů a 5 000 z nich se nikdy nepoužije. Lidé vlastnili příliš mnoho věcí a jejich zájem o další klesal. Začal soumrak epochy „náš zákazník, náš pán.“

Podnikatelé reagovali podobně, jen cyničtěji než jejich předchůdci v roce 1760, kteří příliš drahé textiláky nahradili stroji. Dnešní světová ekonomická superelita má pro Friedmanovo tvrzení, že svobodný trh bude řízen svobodným člověkem, jen pohrdavý úšklebek. A pravidlo „náš zákazník, náš pán“ prostě zrušila. Pro svou cestu k profitu si korporace našly zkratku přes vykořisťování zákazníků podle pravidla „ náš zákazník, náš zdroj.“ Podle něj se chová každý, kdo si na internetu sám hledá hotely, vyplňuje letenky nebo používá online banking. Vždy je neplacený zaměstnanec těch, kteří mu vlastně prodávají své služby.

Pravdilo „náš zákazník, náš zdroj“ je ještě výnosnější, když lidem prodáte pračku, která se dříve rozbije, anebo auto, které najede méně než kdysi. A nejenom to. Superbohatí vlastní vynálezy, ale uskutečňují a především zacíleně hledají jenom takové inovace, které umožňují vytěžování lidí. Od vývoje algoritmů nákupního chování, nástrojů k manipulování volnočasových aktivit přes bezplatné  využívání jejich výdělků a úspor bankovním průmyslem až ke zneužívání jejich těl jako zdrojů zisku. To jsou inovace, které vyžadují přesnější označení než „náš zákazník, náš zdroj.“ Pro ně platí „náš zákazník, naše surovina.“

 

Agresivní technika

V současné éře přestaly technické vynálezy především usnadňovat život lidí a staly se převážně mocenským nástrojem. Přírodní vědy za to nemohou a sám vynálezce nese jen část viny. Je okouzlen svým nápadem a předávkován drogovou proveditelností. Zdegenerování techniky do mocenského nástroje vykořisťování a utlačování zavinili především chamtiví investoři a úplatní politici, kteří je nezabrzdí. Ale nemalou část viny na mocenském zneužití techniky má i konzumismem opojený dav. To jsou miliony těch, pro které „mít něco nového“ nahrazuje to jedině podstatné „být sám sebou.“

Nejaktuálnějším příkladem mocensko-politického využití technického vynálezu je elektromobilita. Neobyčejně schopný Elon Musk chce na ní pravděpodobně pouze ukázat, že dokáže vydělat, na čem si zamane. Ale světová podnikatelská a politická superelita používá elektromobilitu jako nástroj k demontáži demokracie a tržní ekonomiky, protože nedokáže vytvořit ani prosperující hospodářství, ani demokraticky vládnout svobodným lidem. Proto chce přestavět společnost tak, aby odpovídala jejím schopnostem a zájmům. Cílem mocných je nejenom prosadit standardizaci hospodářského chování, ale i „sjednotit“ životní podmínky, myšlení a jednání všech lidí, ve všech situacích. Jako morální zástěrka slouží axiom ohrožení klimatu a státem měřená, to znamená podle jeho potřeb určovaná „uhlíková stopa“ pro cokoliv.

Je mi nepochopitelné, proč se do svého auta zamilovaní čeští muži nebrání elektrifikaci automobilismu. Kolik z nich si bude moci, při systematickém zvyšování životních nákladů, koupit elektroauto? Drtivá většina bude (jestli vůbec) jezdit ve starých, po kubánsku záplatovaných benziňácích. A toto omezení mobility masy patří – vedle zdražení energií, vysokého (ekologicky zdůvodněného) zdanění, kroků k zabavení nemovitostí a elektronizace měny – ke způsobům, jak obyvatelstvo připravit o majetek.

 

Čtvrtá průmyslová revoluce?

Z hlediska elit je každé svobodné rozhodnutí porucha, která ohrožuje jejich vládu. Svou neschopnost postarat se o prosperující ekonomiku a demokraticky zacházet s rodílností lidí, chtějí „vyřešit“ digitalizací společnosti. A proto byl zákazník kdysi „pánem“, potom ho degradovali na moulu, který zaplatí za více, než skutečně dostane, a posléze jej začali zneužívat jako „surovinu“ k ekonomickému vytěžování. Teď se má, samozřejmě ve jménu technického pokroku, stát nevolníkem, uvězněným v datové schránce.

Státní médi a finančně motivovaní experti se zalykají ódami na technický pokrok a vydávají bezuzdné zaplevelování společnosti internetem za IV. Průmyslovou revoluci. Opravdové průmyslové revoluce jsou ale historické převraty ve formách výroby a práce. Právem se hovoří o třetí průmyslové revoluci, která začala v sedmdesátých letech 20. století a je nesena mikroelektronickou technologií. Ale dnešní digitalizační smršť není kvalitativní (a proto revoluční) změna, pouze kvantitativní proces – nic jiného než internetizace všeho.

Takzvaná IV. Průmyslová revoluce je reakcionářský puč, který chce vyspělé země zavléci do stavu před Francouzskou revolucí. Svět má být kvůli profitu a moci menšiny zamořen internetem, zalit do plastiku a většina lidí znovu přikována na jedno míst. Elity neschopné vytvořit prosperující hospodářství a svobodnou společnost se snaží vytvořit techno-feudalismus: na vrcholu globální hierarchie několik tisíc nejbohatších (ve středověku to byly královské rody), pak média a vědci (kdysi to byli kněží) a konečně politici a státní zaměstnanci (dříve dvorní úředníci a drábové). Úplně dole pak masa poddaných.

Předzvěstí této kontrarevoluce megalomanských boháčů byly medicínsky zbytečné a ekonomicky škodlivé lockdowny. Jejich trvalou verzí se mají stát „Smart Cities“, kde mají být masy lidí ustájeny a pěstovány podle těchto pravidel: Nic nevlastníš a vše, co potřebuješ, ti dá vrchnost.

Tvé krmelce budou maximálně 15 minut od přiděleného kotce, ve kterém žiješ. Automobil si možná smíš občas půjčit, ale cestování dál je ti zauhlíkováno. Říká se tomu sice „Smart City“, ale ti, kteří v takovém městě žijí, jsou na tom stejně jako středověcí nevolníci, kteří se bez dovolení pána nesměli hnout z místa. Jejich domácí oltářík je oboustranná obrazovka přetékající propagandou státních médií, jejich tržiště je automatická balíkovna na rohu a jejich „okno do světa“ datová schránka v mobilu. „Smart city“ je jen reklamní slogan, Mordor je realita.

Technika Turnerovy doby a i dlouho potom chtěla a směla sloužit lidem. Ale dnes z těchto příslibů zbývá již jen matný odlesk na plátnech geniálního malíře. Když se z dnešního hlediska díváte na (s důvěrou v budoucnost) stažené plachty hrdé lodi Fighting Temeraire, tak jsou jen symbolem kapitulace humanismu před hrabivostí megalomanské superelity.

 

Zakázat vynálezy?

Ekonomie nás učí, že kapitalismus nemůže přežít bez hospodářského růstu, který ale neexistuje bez technických inovací. Tahle závislost fungovala od parního stroje až skoro dodnes. Ale v éře nadbytku postrádá ekonomický růst společenský smysl a proveditelnost. Proto nás technické inovace před sebou ženou do zkázy. Více než 250 let pomáhaly stroje uspořit práci lidem. Dnes hrozí, že technika v rukou bohatstvím posedlé a pomatené elity nahradí lidi stroji tak radikálně, že „uspoří“ lidstvo.

Penězi zfetovanou techniku musíme nutně dát do svěrací kazajky. Ale copak smíme zakázat vynalézání? Ano, když svoboda výzkumu znamená svobodu vymýšlet, jak nás vykořisťovat a zotročit. To, co se odehrává od jara 2020, silně zpochybňuje víru, že technické vynálezy prospívají celému lidstvu. A to jen tušíme další hrozby nové techniky. Hawkingovo varování před umělou inteligencí, to nejsou jen nesrozumitelné vzorečky v hlavě génia. Umělá inteligence vás může připravit nejenom o práci a blahobyt, ale i o svobodu- a když na to přijde, také o život.

Že se vynalézání stejně nedá zastavit? Ale jak to, že kvůli covidu byly ze dne na den zastaveny hospodářské aktivity a omezena volnost pohybu? V Německu právě zakázali jaderné elektrárny, které jsou jinde považovány za pokrok. A možné, přestože ekonomicky škodlivé, je i mocenské potlačování spalovacích motorů ve prospěch disfunkční elektromobility. Totéž platí o znemožnění nedostatečně výnosných průmyslových nebo farmaceutických inovací, anebo „zmizelých“ vynálezů Nikoly Tesly.

Jestliže během epidemie covidu vrchnost zakazovala kdeco, včetně zpěvu, je dnes nutné a možné, abychom se stejně radikálně vypořádali s mnohem nebezpečnějším a skutečně pandemickým zamořením světa agresivní technikou. A hlavně nezapomeňte, že předchozí totality, fašistická a komunistická, děsí lidi dodnes, přestože neměly ani zlomek současných technických možností.

 

Na řadě je sebeobrana

Německý filozof minulého století Hans Jonas promyslel nutnost zajistit striktně služební roli techniky pro společnost. Napsal tehdy prorocká slova: „Svět sám se stal laboratoří a člověk objevuje to, co by potom, až pozná, co objevil, raději neobjevoval.“ Přemýšlejte o významu téhle věty pro nás a příští generace a přimyslete si umělou inteligenci. Víme o jejich hrozbách málo, ale už teď je jasné, že je to civilizační atomová bomba. Necháme ji v rukou bohatstvím a mocí posedlých a pomatených elit?

Víme tedy, že je nutné dát penězi zfetovanou techniku do svěrací kazajky přísné regulace. Víme ale stejně jistě, že to vládnoucí neudělají. Naposledy to potvrdili svým chováním při covidu. Používali jen taková opatření, která se jim a podnikatelským elitám mocensky a ekonomicky vyplácela. Proti agresivní technice pomůže jen sebeobrana společnosti. Ale jak? To už je asi téma na jinou esej.

Fighting Temeraire vlečená k poslednímu kotvišti (J. M. W. Tumer, 1839)
foto: archiv

 

17.05.2023 18:37

Déja vu věčných reforem financí - Mladá fronta

Déja vu věčných reforem financí

 

Ilona Švihlíková - ekonomka, děkanka Vysoké školy obchodní

Mladá fronta - 16.5. 2023

 

Ke konsolidačnímu balíčku přistoupila vláda bez jakékoli analýzy, jak jsme se do vysokých strukturálních deficitů rozpočtu dostali. Proto výsledkem nemohlo být nic více než proinflační účtařina.

 

Vláda po dlouhé době představila konsolidační balíček. Je to zvláštní, že si dávala tak dlouho na čas, neboť téma veřejných financí je evergreenem pravice. Bez ironie by se dalo říci, že celých třicet let nedělá nic jiného, než napravuje veřejné finance. Nicméně již programové prohlášení indikovalo, že za řadou silných slov o ústavních brzdách a všelijakých limitech se skrývá naprostá bezradnost. Tato bezradnost, v kombinaci s dlouho zažívaným vládním amatérismem a surrealistickou komunikací, která byla dovedena na čtvrteční tiskové konferenci k dokonalosti, se mohla v konsolidačním balíčku plně projevit.
Pětikoalice dnes ovládá veškeré mocenské instituce v této zemi: vládu, Poslaneckou sněmovnu, Senát, prezidenta a na rovinu řečeno, na její straně stojí i drtivá většina mainstreamových médií, která cítí potřebu "demokraty" hladit po hlavičce a opečovávat. Proto se věru není za koho schovat a na koho svést neodvratné selhání tohoto "pokusu" o nápravu veřejných financí.
Vzhledem k prázdnotě programového prohlášení vlády nepřekvapí, že i štábní kultura konsolidačního balíčku je jaksi pozoruhodná. Naprosto chybí analýza, jak jsme se dostali do situace vysokého strukturálního deficitu překračujícího 200 miliard korun. Nebylo by to pro pětikoalici asi moc příjemné psát, neboť se rukou společnou a nerozdílnou strany současné vlády přičinily o to, abychom se tam dostali. Od zrušení superhrubé mzdy, vypolštářované navýšením slevy na poplatníka, po zrušení daně z nabytí nemovitostí, zavedení zpětné vratky daně, zavedení stravenkového paušálu, paušálu pro OSVČ... A můžeme se flexibilně přesunout k současnému období: zrušení EET, údajně bez rozpočtového dopadu (sic!), další navýšení paušálu pro OSVČ s vazbou na DPH...
Protože by analýza cesty do současného stavu byla politicky nepříjemná, tak se pro jistotu žádná pozornost nevěnuje tomu, kdo profitoval z výše uvedených opatření a kdo je naopak oním držákem českých veřejných financí, spočívajících masivně na zdanění zaměstnanců a nepřímých (degresivních) daních.
Zdá se, že vládu ani netrápí makroekonomický kontext. Možná pro ni ani neexistuje a české veřejné finance se nacházejí v nějakém jiném vesmíru, kde si žijí zcela nezávisle na inflaci, na mzdách a na růstu či poklesu ekonomiky. Jak by jinak bylo možné uvažovat o "nápravě" veřejných financí za situace, kdy přetrvává velmi vysoká inflace? Jak by bylo jinak možné navrhovat proinflační navýšení DPH u řady citlivých položek (vodné, stočné, léky!).
Zřejmě si pan ministr zdravotnictví říká, že když běžné léky nejsou dostupné, je vlastně jedno, jakou sazbou DPH budou zdaněny. Ministr zemědělství Zdeněk Nekula opojený akcí na mouku si nebude svou mysl obtěžovat tím, že nižší DPH se v situaci skrytých kartelů do nižší ceny pro spotřebitele vůbec nemusí projevit, jak v případě Česka indikují i minulé zkušenosti z řady sektorů. Stejně tak je lepší se nezamýšlet nad tím, z čeho a jak česká ekonomika poroste za situace rekordních propadů reálných mezd a propadů spotřeby domácností, srovnatelných jen s covidovou dobou. Scénář roku 2012 až 2013, nikoliv pěkného domácího žvýkání, ale pěkné domácí recese, se už rýsuje.
Přitom by vše šlo udělat jinak (ale pravda, s jinou vládou, než je tato sestava amatérů). Analýza stavu a příčin stavu veřejných financí a české ekonomiky jako výchozí předpoklad. Náprava deformací v daňové soustavě - zejména analýza možností snižování si základu daně u právnických osob (což by bylo podstatně účinnější než zvýšení sazby o 2 procentní body.)
Náprava deformací se musí nutně týkat i zaměstnanců a OSVČ (jinak je to tolerovaná, či dokonce zamýšlená podpora švarcsystému), při akceptaci toho, že mezi živnostníky patří různé kategorie podnikajících. Proč nikoho nezajímá masivní zneužívání vnitrofiremních cen v Česku? Proč u nás neexistují majetkové daně a břemeno dominantně nesou zaměstnanci (a přes DPH a spotřební daň i senioři)?
Kdy si vláda uvědomí, že daňové inkaso mohou dostat jen z ekonomiky fungující, nikoliv hroutící se? Pak jí možná dojde, že na rozdíl od aktuálních kroků je v jejím zájmu, aby mzdy rostly a aby celá ekonomika rostla. Spoléhat se na zahraniční poptávku za situace drahých energií a úbytku konkurenceschopnosti EU a sledování cizích zájmů místo vlastních vůči trhům, jako je Čína, se nám šeredně vymstí. Je snad deficit běžného účtu 415 miliard korun nějakým novým normálem? Pak asi nebude kombinovatelný se silnou korunou.
Je tu mnoho závažných otázek pro formulaci komplexní hospodářské politiky, jejíž součástí jsou také veřejné finance. Ničeho takového se od této vlády nemůžeme dočkat, místo toho tu máme jen proinflační účtařinu. Takhle cesta "do formy" opravdu nevypadá.

29.03.2023 17:43

Ceny obilí strmě rostou-Rusko chce přerušit export

Ceny obilí strmě rostou-Rusko chce přerušit export

 

v pondělí, 27.03.2023 

článek v originálním znění zde

© stock.adobe.com/denisproduction.com Podle analytiků měl tlak na ceny z Černého moře v poslední době rozhodující vliv na vývoj cen pro Evropany. Ukrajinské obilí se přitom dostává do Evropy a na další trhy. Rusko se zároveň snaží najít nová odbytiště pro svou rekordní sklizeň v roce 2022.

Ceny penice v pátek vzrostly o 6 %. Je za tím moné peruení exportu ze strany Ruska. Trh reagoval panicky. V pondlí vak ceny v probíhajícím obchodování opt mírnklesnou.

 

Ceny pšenice v pátek vzrostly téměř o 6 %. Spouštěčem byla zpráva ruského obchodního listu Wedomosti, podle níž Moskva zvažuje dočasné zastavení vývozu pšenice v reakci na klesající ceny obilí, uvádí agentura Reuters.

Ceny pšenice na futures trhu v Paříži pak vzrostly o 5,8 % neboli 14 EUR na 259 EUR za tunu a přerušily tak šestidenní pokles cen. To stlačilo ceny pšenice dolů celkem o 27 eur/t. V probíhajícím pondělním obchodování však ceny pšenice opět klesly o zhruba 3 eura – na 256 eur za tunu.

Podle analytiků má v poslední době na cenový vývoj rozhodující vliv cenový tlak z Černého moře pro Evropany. Ukrajinské obilí se do Evropy a na další trhy dostává přes Černomořský koridor, Dunaj a po souši. Rusko se zároveň snaží najít další odbytiště pro svou rekordní sklizeň z roku 2022. Výsledné výrazně se zhoršující exportní příležitosti stlačily minulý týden evropské a americké ceny pšenice na nejnižší úroveň od roku 2021 .

"Evropa a USA jsou stále více neschopné prodat svou starou úrodu," řekl agentuře Reuters analytik Rabobank Michael Magdovitz. Poté, co Evropská komise věřila v rekordní vývoz měkké pšenice pro EU ve výši 40 milionů tun na začátku ruské invaze na Ukrajinu v letech 2022/23, Komise postupně snižovala svou prognózu až na 32 milionů tun v poslední době, přičemž někteří analytici předpovídají pouze vývoz viz 30 milionů tun. To přirozeně vytváří značný tlak na ceny obilí na evropském domácím trhu .

Obchodníci však stále považují zvýšení vývozu z EU za možné v příštích několika měsících, protože stále existují pochybnosti o pokračování dodávek do Černého moře a Rusko souhlasilo s dohodou o obilí pouze do poloviny května a také zkoumá možnosti omezení vlastního exportu (viz výše), aby se zvýšily ceny.

Ceny ruské pšenice s 12,5% obsahem bílkovin dodávané zdarma na palubu (FOB) z ruských černomořských přístavů minulý týden klesly o 13 USD na 277 USD za tunu (256 EUR/t), uvádí zemědělská poradenská společnost ICAR. Minulý týden Evropská komise uvedla vývozní ceny pro Ukrajinu na pouhých 250 USD za tunu (231 EUR/t). To bylo o 15 USD méně než o týden dříve a dokonce o 30 USD méně, než francouzští exportéři žádají Fob-Rouen na stejné datum.

© Olaf Zinke Ceny pšenice na futures trhu v Paříži v pátek stouply o 5,8 % neboli 14 EUR na 259 EUR za tunu, čímž prolomily pokles cen za šest dní v řadě.

 

článek v originálním znění zde

 
27.03.2023 18:19

Sila jsou plná ukrajinské pšenice. Není kam dávat a cena padá.

Sila jsou plná ukrajinské pšenice. Není kam dávat a cena padá.

Jan Brož, Hospodářské noviny, 24.-26.3. 2023

 

Společnost JTZE, což je zemědělská část skupiny J&T, sháněl v březnu kupce pro 850 tun pšenice. Ukázalo se, že je to problém. Především sila v Německu a v Polsku jsou aktuálně plná komodity, která pravděpodobně pochází z válkou zmítané Ukrajiny. Podle zemědělců jí je nadbytek i v Česku. Trochu záhadou však je, jak se ukrajinské obilí do evropských sil dostalo.

JTZE nakonec obilí prodala, ovšem s odvozem až v květnu. "To má ale vliv na kvalitu, a tím pádem i na cenu," říká šéf JTZE Jan Šimek. Společnost přitom není jediná, která měla problém pšenici udat. "Zemědělci prodávají část během sklizně, část na podzim a část po Novém roce. Ti, kteří chtěli prodat až po Novém roce, najednou zjišťují, že jejich pšenici nikdo nechce." říká prezident Agrární komory Jan Doležal. S pšenicí se podle něj proto aktuálně obchoduje minimálně.

Kapacita sil je naplněná v celé střední a východní Evropě. Podle předsedy Zemědělského svazu Martina Pýchy je velkým problémem hlavně přebytek ukrajinské pšenice v Polsku, kam čeští pěstitelé historicky ve velkém vyváželi. Za severními hranicemi končila každoročně pšenice ve více než miliardové hodnotě. "Dnes od nás Poláci žádnou nekupují, protože sami mají sila plná," dodal Pýcha. Opravdové komplikace podle něj nastanou, pokud se nepodaří vyprázdnit sila před sklizní a nebude tak kde uskladnit novou úrodu. Hrozí tak, že se znehodnotí v nevhodných skladovacích prostorách.

Situace je tak úplně jiná než před pár měsíci, kdy se Evropa obávala nejen nedostatku zemního plynu, ale i potravin. Ukrajinské přístavy coby klíčové dopravní uzly pro vývoz obilí, ale i dalších potravinářských komodit byly válkou zablokované. Dnes jsou plynové zásobníky v Česku naplněny ze solidních 57 procent a cena energetické komodity výrazně klesla. U pšenice je to ještě výraznější a cenově se dostala na předválečnou úroveň kolem 250 eur za tunu. "Nikdo vlastně přesně neví, kolik pšenice v Polsku je, ale všichni vědí, že jí je tam hodně. A trh padá," říká Lukáš Musil ze společnosti Agdata. Ta se zabývá digitalizací zemědělských podniků a mimo jiné zajišťuje i monitoring naplněnosti sil.

 

Místo Afriky Evropa

Jak se ukrajinská pšenice do Evropy dostala, není úplně jasné. V reakci na uzavřené přístavy zřídila Evropa loni na jaře takzvané solidární koridory, kterými se komodita měla bez byrokratických průtahů dostat pozemní cestou do přístavů v Baltském moři a odtud dál do Afriky a na Blízký východ, tradičních odběratelských destinací Ukrajiny. Místo toho se však roztrousila různě po Evropě.

Podle německého europoslance Martina Häuslinga bylo původním plánem transportovat obilí po železnici, což však kvůli nedostatečné kapacitě kolejí úplně nefunguje. "Výstavba železnice vázne, kvůli čemuž se mnoho obilí převáží kamiony a končí v sousedních státech.  Tam dovoz narušuje domácí trhy, především v Rumunsku, "řekl Häusling deníku Die Welt.

Od loňského července je sice vývoz obilí z černomořských přístavů po dohodě Ruska a Ukrajiny zase možný, solidární koridory ovšem také dál platí. Rumunští či polští zemědělci si už před několika měsíci stěžovali, že se pšenice po cestě do přístavů "ztrácí" a kazí ceny, které tak padají i pod náklady. A také Pýcha podle svých slov kvůli přebytku ukrajinské pšenice už kontaktoval komisaře pro zemědělství Janusze Wojciechowského.

 

Zakázaný insekticid

O kolik je ukrajinská pšenice levnější než ta z evropských zemí, je vzhledem k vysoce kolísavým cenám v uplynulém roce těžké stanovit. Podle Davida Truxy, šéfa největšího tuzemského producenta mouky GoodMills, byl však rozdíl v době cenového vrcholu až dvojnásobný. Nadnárodní skupina podle něj také měla nabídky na nákup obilí z Ukrajiny a vzhledem k cenové výhodnosti je i zvažovala. "Po rozborech se to ale zamítlo," říká Truxa.

To je vedle ceny další problém. Ukrajina coby nečlenský stát Evropské unie má volnější požadavky na kvalitu potravin. V minulosti se to projevilo například při dovozu medů, které obsahovaly nepovolené látky. Obdobné je to u pšenice. Na Ukrajině se využívá například insekticid chlorpyrifos, který je v EU zakázaný.

"Ukrajina není v Evropské unii a její pšenice není určena pro evropský trh. Kvalitativní parametry nejsou takové, jako má unie, a v obilí se mohou vyskytovat pesticidy nebo těžké kovy. Pustit si do mlýna takovou pšenici je risk, když za ty produkty ručíte," říká Truxa, šéf výrobce značek, jako je Babiččina volba.

Dovozy ukrajinské pšenice podle něj mezitím polevily. To může být způsobeno tím, že evropské ceny mezitím spadly a import se tak už nevyplatí. Neřeší to ale otázku, co s přebytkem, který už v silech je. "Teď se začala z Ukrajiny vozit přímo mouka," dodává šéf GoodMills.

 

Kolik stojí pšenice?¨

Cena v eurech za tunu na francouzské komoditní burze Euronext, která je určující pro tvorbu cen komodit v Evropě

 

12.02.2023 10:32

Na talíři zpátky do středověku? - Pavel Grasgruber

Na talíři zpátky do středověku?

Lidové noviny, 8.2. 2023
Autor: Pavel Grasgruber, Fakulta sportovních studií MU V Brně

Přípravě reformy školního stravování vládne ekoaktivismus a všudypřítomná nekompetence 

 

Nedávný článek na hojně čteném webu varoval před zánikem českých školních jídelen, jež prý potřebují urgentně zásadní reformu, modernizaci a změnu skladby potravin. Text vzbudil značný rozruch a vedl i k reakci náměstka ministerstva školství, který veřejnost uklidnil, že kvalita školního stravování je dobrá a stále se pracuje na jejím zlepšování. Takový názor však příliš neodpovídá realitě, což ostatně nechtěně doložil i autor článku, když jako vzor nutričního pokrokářství uvedl "lákavý dýňový karbanátek s bramborovou kaší". Touto cestou  by se totiž kvalita českého školního stravování vrátila hluboko do minulosti, což by mělo negativní dopady nejen na zdraví české mládeže, ale i na budoucnost celé země.

Tento scestný trend začali v posledním desetiletí šířit samozvaní nutriční experti, podle jejichž teorií je za nárůst obezity u českých školáků zodpovědná přemíra masa a bílkovin ve školních obědech. Ve skutečnosti je to však úplně naopak: výzkum naší brněnské Fakulty sportovních studií probíhající v letech 2016-2019 na středních školách ve čtyrech moravských krajích velmi přesvědčivě ukázal, že tloustnou děti podvyživené, z nižších sociálních vrstev, které do školních jídelen nechodí. Naproti tomu děti, jež do školních jídelen chodí a konzumují kvalitní živočišné bílkoviny, jsou vysoké a štíhlé.

Nižší sociální skupiny jsou totiž méně fyzicky aktivní a jejich levná strava je založena na vysokoglykemických sacharidových kaloriích z obilovin. Deficit esenciálních aminokyselin navíc nezpůsobí jen omezení tělesného růstu, ale podpoří i výskyt obezity, protože přijaté živiny se nezužitkují při syntéze tělesných bílkovin a spíše budou ukládány do podkožního tuku

Mladí Češi přerostli své sousedy

Je pozoruhodné, že mladá česká populace jako celek přerostla vrstevníky v celé střední Evropě (včetně přebohatého Německa a Rakouska) a patří do první světové desítky nejvyšších. To ukazuje, že v České republice děláme po stránce dětské výživy něco výjimečně dobře, zatímco v zemích, jež jsou nám dávány za příklad, se to jaksi nedaří. Zdravotní statistiky nám svým nezřízeným alkoholismem kazí až dospělí.

Tělesná výška je přitom velmi důležitým indikátorem zdraví a životních podmínek. Dlouhodobé zdravotní průzkumy skandinávských rekrutů například názorně ukazují, jak nárůst výškových průměrů kopíroval nárůst výsledků v inteligenčních testech - tzv. Flynnův efekt (protože kvalitní strava podmiňuje rozvoj mozku). A od intelektuálního potenciálu se samozřejmě odvíjí i ekonomická prosperita celé země. Lepší výživa je přitom schopna maskovat pokles geneticky podmíněné inteligence, k němuž dochází následkem vyšší porodnosti méně vzdělaných vrstev.

Aktuální data z Dánska, Norska, Velké Británie i jiných zemí nicméně varují, že průměrné populační IQ se už začíná snižovat. U branců v Norsku kleslo za 15 let o cca 2,5 bodu, přičemž tento negativní trend byl doložen i u generací odvedenců pocházejících ze stejných rodin. To ukazuje na nějaký faktor prostředí a stojí za pozornost, že počátek tohoto poklesu se začal projevovat u ročníků z konce 70. let, kdy v norské stravě začala upadat kvalita bílkovin. Co tedy dostanou české děti na talíř, vůbec není podružné a ovlivní to dění v České republice mnohem víc, než si je běžný laik schopen představit.

Scestný trend začali 
v posledním desetiletí šířit
samozvaní nutriční experti,
podle jejichž originálních
teorií je za nárůst obezity
u českých školáků
zodpovědná přemíra masa
a bílkovin ve školních
obědech. Ve skutečnosti
je to však úplně naopak.

Kam bychom to dotáhli s dýňovými karbanátky? Data z odborné literatury ukazují, že PDCAAS skore (indikátor proteinové kvality) u semen dýně lze odhadnout na cca 0,55-0,60, což není o mnoho více než u pšenice (0,43) a dvakrát méně než u pasterizovaného mléka (1,17), vepřového masa (1,08) či vařených vajec (1,09). Údajný bohatý výskyt minerálů je samozřejmě rovněž jen virtuální, protože v podobných pochoutkách jsou vázány v nestravitelných komplexech. Pro české školáky se tedy připravují "pokrokové" obědy, které jsou standardem v chudých rozvojových zemích typu Bangladéše či Kambodže.

Tyto elementární informace se však personál školních jídelen rozhodně nedozví od osob, které se v součastnosti v reformě školního stravování angažují. Co jim ale chybí na odborné erudici, to bohatě kompenzují záplavou vzletných hesel a dychtivým opisováním domněle moderních (ve skutečnosti však zcela nesmyslných) nutričních doporučení ze zahraničí. Výsledkem je stravovací Kocourkov: dětem vyžadujícím kvalitní bílkoviny jsou servírovány zeleninové redukční diety, nutričně hodnotná červená masa jsou nahrazována podřadným masem kuřecím a jako symbol zdraví jsou propagovány sacharidové pokrmy z obilovin, jež podporují obezitu a kardiometabolické choroby.

S patřičným ideologickým zápalem

Mezi pachatele těchto dietologických úletů patří například dvě nejmenované pracovnice z nejmenované státní zdravotnické instituce, které se rozhodly vzít na svá bedra hlavní část připravované reformy.  Obě se netají svým zanícením pro "zdravé rostlinné stravování" a záchranu planety, takže patřičný ideologický zápal při prosazování jejich cílů je zaručen. Tyto dvě odbornice však kupodivu ani po opakovaných výzvách nebyly schopny doložit příslušné zdroje k tezím, na kterých své pokusy o reformu zakládají - jako je například tvrzení o údajné proteinové plnohodnotnosti pokrmů z obilovin a luštěnin. Není ovšem divu: Žádné takové vědedcké podklady neexistují. Co na tento závažný fakt říká zodpovědný orgán, tj. nejmenovaná ministerská instituce? Pokud hádáte, že mlčí jako Kubrtův počítač, hádáte správně. Za situace, kdy by každé slovo navíc jen prohlubovalo odbornou blamáž, se jedná o zdaleka nejlepší strategii.

Další v pořadí je nejmenovaná občanská iniciativa, která se pro změnu snaží v českých školních jídelnách prosadit ozdravný program, jenž byl prý úspěšně vyzkoušen ve více než polovině britských základních škol. Toto reklamní tvrzení má však vážný zádrhel: britské děti ve věku 10-11 let měřené v rámci National Child Measurement Programme totiž rok od roku tloustnou stále více a více. Žádná záhada v tom přitom není: britští odborníci se rozhodli sebrat školákům z talířů kvalitní živošišné bílkoviny a nahradit je tzv. ekologicky udržitelnou rostlinnou stravou. Jinak řečeno, britští odborníci vypracovali program, který dětskou obezitu de facto jen dále podporuje.

Pro české školáky se 
připravují "pokrokové"
obědy, které jsou 
standardem v chudých
rozvojových zemích typu
Bangladéše či Kambodže

A aby těch Jobových zvěstí pro české děti nebylo málo, do školního stravování se s vehemencí rozhodla promlouvat i nejmenovaná ekologická (a nepokrytě vegansky orientovaná) organizace, která se domnívá, že více rostlinných jídel bude mít pozitivní vliv na zdraví a výskyt obezity. To zní jako velmi necitlivý sarkasmus.

Green Deal na talířích

Jak to dopadne, když podobná pokroková úderka spojí svoje síly, to nám může ilustrovat aktuální vývoj v Nizozemsku, kde pod tlakem ekologických iniciativ poklesla spotřeba červených mas o 40 procent. Kvalita bílkovin ve stravě se tak propadla zpátky na úroveň 60. let minulého století a aktuální data z předloňského roku ukazjí, že donedávna nejvyšší národ světa se po 150 letech kontinuálního růstu začal zmenšovat. Maso je přitom v nizozemské stravě nahrazováno pšenicí, což je ten nejhorší scénář, který se v budoucnosti nelítostně zobrazí ve zdravotních statistikách.

Na vlas stejné tendence se však v řadě západních zemí projevují už dlouho a lze je přičíst horlivě zaváděným (a přitom odborně nepodloženým) doporučením namířeným proti konzumaci nasycených tuků. Nejdále v tomto směru zašly anglosaské státy jako USA (kde to pod vedením  svých odborníků dotáhli až na čelo žebříčku obezity zemí OECD u dětí i dospělých) či Velká Británie (kde se aktuální kvalita výživy dostala na úroveň Albánie). Následkem toho začala výška mladých mužů klesat tempem bezmála 1 cm za dekádu, a tamější experti by si tudíž daleko spíš měli brát příklad z České republiky. Nikoli že Česká republika bude následovat jejich odstrašující nutriční politiku.

Upřímné varování ale platí i pro Slovensko, kde od září 2020 rozběhli ve školních jídelnách udržitelný program Flexi, jehož vytouženým cílem je zvýšení podílu rostlinných bílkovin v dětské stravě na 60 procent. Pro představu: tento podíl odpovídá zemím jako Belize, Kyrgyzstán, Moldávie nebo Pákistán. Odborníci ze Slovenska tedy v pomyslném souboji o Darwinovu cenu v kategorii národů zatím trumfují i odborníky české a tamější školní jídelny čeká vskutku supermoderní budoucnost. Zbývá jen, aby si závažné celospolečenské dopady těcht potrhlých nápadů plně uvědomila široká veřejnost a především představitelé naší vlády, jejichž intelektuální aktivity zpravidla končí u opisování univerzitních diplomek.

 

 

 

 

22.09.2022 18:42

PO DEVASTACI ŠUMAVY A ČESKÉHO ŠVÝCARSKA MÁ PŘIJÍT NA ŘADU I KŘIVOKLÁTSKO? - MIROSLAV PECHA

PO DEVASTACI ŠUMAVY A ČESKÉHO ŠVÝCARSKA MÁ PŘIJÍT NA ŘADU I KŘIVOKLÁTSKO? 

 

RAPORT ROČNÍK 32* č. 37, 13. září 2022

Autor: Miroslav Pecha

 

Katastrofální požár v okolí Hřenska pohledem lesnického odborníka Miroslava Pechy


Miroslav Pecha

Do diskuze k vládnímu záměru vyhlásit Národní park Křivoklátsko nám zaslal svůj názor také Ing. Miroslav Pecha. Lesnický odborník a bývalý pracovník CHKO Křivoklátsko, kde působil devět let, vystudoval Střední lesnickou školu v Písku a Vysokou školu ekonomickou v Praze. V lesnické praxi prošel řadou funkcí od lesníka až po ředitele závodu. Pracoval také šest let v lesnickém učňovském školství. Dnes je v důchodu, aktivně spolupracuje s Informačním a vzdělávacím střediskem LČR Křivoklát a je také předsedou o.p. s Lesnický park Křivoklátsko.

Historie se opakuje

Náměstek ministra životního prostředí Tomáš Tesař na valné hromadě ČSL v dubnu 2012, tedy už před 10 lety, odpověděl na otázku z pléna "Kdo je zodpovědný za miliardové škody na lesích v ŠUNAPu" takto: "Na Šumavě nevznikla žádná škoda a nelze proto hledat konkrétního viníka. Jediným odpovědným činitelem za současný stav Šumavy je "Pithartova vláda", protože vyhlásila národní park a neuvědomila si, že tím vyjímá celý krajinný celek z lidské činnost, produkce a výnosovosti, a převádí ho do režimu ochrany přírody, kde tyto hodnoty neplatí. Přitom si neuvědomila, že tato krajina už nikdy nebude taková jako dosud, že může být po několika letech dokonce hnusná, že už tam lidi nikdy nebudou moci dělat to, co dělali před tím. Že se tedy nikdo nemůže divit, když na těchto územích ničí les vichřice, požáray, anebo kůrovec, protože to je přirozená součást přírodních procesů."

Historie se opakuje! O 10 let později, v jiném národním parku, při živelné katastrofě, která na kůrovcovou kalamitu přímo navazuje, ale pod stejným jmenovatelem.  Obě území jsou řízena ministerstvem životního prostředí a opět za to není nikdo z této instituce zodpovědný. Je až zarážející, jak "umně" je Zákon o ochraně přírody a krajiny postavený, když v národních parcích nikdo za nic neručí, nikdo nezodpovídá za stav a budoucí vývoj obrovského území státního majetku, který jim byl svěřen do péče. A to dokonce ani v případě, kdy vzniknou nevyčíslitelné škody na státním i soukromém majetku. A dokonce s úsměvem tvrdí, že to k existenci národních parků prostě patří.


Lesy NP České Švýcarsko po dvacetileté péči MŽP

 

Naše lesy nejsou přirozené

Lesní porosty, které byly po staletí vychovávány jako lesy hospodářské, případně ochranné, nelze považovat za lesy přirozené, i když byly administrativním rozhodnutím Správy NP zařazeny do bezzásadových zón, ponechaných přirozenému vývoji. Mají zjednodušenou druhovou skladbu, nejsou věkově ani prostorově diferencované, mají jinou trukturu, vrstvu i jiné složení hrabanky, jiné bylinné patro. Zkrátka nesou stále ještě všechny znaky hospodářského lesa a tak se s nimi musí také zacházet. Minimálně v oblasti ochrany lesa před biotickými a abiotickými činiteli, mezi které nebezpečí vzniku požáru nesporně patří. 

Požár v Národním parku České Švýcarsko tedy nemůže být považován za přirozenou součást přírodních procesů, jak se tím někteří vědci z akademické sféry i někteří úředníci z rezortu MŽP stále zaštiťují. Jediní, kdo uvažují mozkem a používají zdravý selský rozum, jsou starostové obcí, jejichž občané po staletí tento krajinný celek budovali, zvelebovali a chránili. Díky tomu si ho také váží více, než státem placení úředníci, kterým je osud tohoto území zcela lhostejný. Přitom se zaštiťují Plánem péče, který na území NP přebírá funkci zákona. Sami si ho navrhnou, schvalují, provádějí, kontrolují a v případě potřeby mění. A hlavně - nikdo není za nic zodpovědný. Dokonalý socialistický projekt.


Výsev jedlového semene do stínu pod ochranu mladých habrů

 

Časovaná bomba

Za příčinu vzniku požáru nemůže být považována klimatická změna, geologické podloží, morfologie terénu ani teplé počasí posledních dnů, ale extrémně silná vrstva suchého, hořlavého materiálu, která v lesních porostech postižených kůrovcovou kalamitou za několik let bez řádné asanace vytvořila. Je to časovaná bomba, k jejíž explozi pak stačí souběh několika dalších příznivých okolností. Když se zamyslíme na tím, jak všichni z resortu ŽP jásají nad lesním požárem v národním parku České Švýcarsko, vkrádá se otázka, jestli nebyl požár dokonce úmyslně založen některým náruživějším pracovníkem Správy NP, anebo některými čipernějšími ekologickými aktivisty. Bylo by jim to podobné a lidé už si o tom šuškají.

K ochraně lesa před požáry nepatří jen určitá "čistota lesa", ale i přiměřená dostupnost lesních porostů pro požární techniku a vozidla záchranného integrovaného systému. V lesích, kde se hodpodaří, je to běžná součást udržování dopravní infrastruktury. V bezzásahových zónách národních parků se na to nehledí a znepřístupňování porostů zapadanými stromy, sesuvy půdy, erozními rýhami a dalšími destrukčíními prvky je dokonce vnímáno jako součást ochrany území proti nežádanému vstupu veřejnosti. Není pak divu, že drobná zahoření, anebo větší požáry nemohou být likvidovány v samém počátku, protože se k nim požárníci prostě nedostanou.


Zakládání smíšených porostů jde i bez požáru, pokud to dělají lesníci

Lesní porosty musíme chránit

Už před padesáti lety v lesnické škole v Písku jsme se v předmětu "Ochrana lesa" učili, že bychom měli lesní porosty chránit před velkými kalamitami, ať už biotickými (hmyzími) nebo abiotickými (klimatické vlivy včetně požárů). A pokud k nim někdy přede jen dojde, tak bychom si z každé takové kalamity měli vzít poučení, které by nám v budoucnu pomohlo, jak se jim účině bránit. Poučení z přístupu MŽP k hodnocení tohoto katastrofálního požáru ale spíš podněcuje k myšlence, že by se u nás požáry minimálně na území národních parků, ale možná i v ostatních lesích, mohly stát systémovým řešením hospodaření. Například při změně druhové skladby, zvyšování biodiverzity, hnojení lesních porostů, a možná i v oblasti péče o zvěř a další druhy lesní flory a fauny. Že přitom velká část z nich uhoří, to nevadí, přeživší to bohatě nahradí, tvrdí už dnes "odborníci" z různých biologických oborů.

Lesníci i rozumní lidé v obcích, které do národních parků zasahují katastrem anebo s ním sousedí, ale o takovém poučení nechtějí ani slyšet. A to platí i pro občany obcí Křivoklátska, které by se národním parkem mělo teprve stát. Jsou to občané křivoklátských obcí, kteří po staletí svoji krajinu tvořili a kultivovali. Založili zde své domovy a okolní příroda jim poskytovala vše, co bylo k životu potřeba - obživu, dřevo do kamen i místo k relaxaci. Stálo je to mnoho potu i krve, ale vydrželi. Není tedy divu, že si svoji krajinu chtějí udržet i do budoucna a že mají k přírodě ve svém okolí daleko užší vztah, než pražští úředníci nebo politici, kteří nevidí v časovém horizontu dál než na konec svého funkčního období. Nenechají se tedy zmást bláboly lidí, kteří v pomatení mysli a s vidinou divočiny nejlépe na celém území České republiky budou obhajovat tento požár jako akt zrození nové a ještě krásnější přírody. Místní občané udělají všechno pro to, aby se Křivoklátsko nestalo dalším obludným experimentem, při kterém bude poměrně malá, úzce zaměřená skupina lidí sledovat, jak se budou chovat po staletí obhospodařované lesy, když se v nich přestane hospodařit. Rozhodně nechtějí být adeptem podobných katastrofických událostí, jaké se dnes ve stávajících národních parcích odehrávají.


Křivoklátské lesy jsou díky téměř třistaleté péči lesníků stále zelené

Kontakt

Zemědělská společnost Chrášťany s.r.o.

zschrastany@seznam.cz

Chrášťany 172
p.Kněževes
27001

606 850 755 -ředitel
721 080 613 -hlavní agronom
602 400 701 -chmelař,agronom
732 620 444 -pozemky
(evidence,nájem,pacht,koupě pozemků)
728 399 733 -hlavní mechanizátor,chmelař
313 582 308 - účtárna
313 582 931

Vyhledávání

© 2011 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořeno službou Webnode