Zaujalo nás

20.05.2024 12:23

Ta mučivá touha volit - Thomas Kulidakis

Ta mučivá touha volit   Thomas Kulidakis, komentátor CNN Prima News Lidové noviny, 18. května, 2024 Článek ke stažení v PDF zde   Odpor ke korespondenční volbě není zpátečnictví, ale zdravý konzervatismus   K výročí konce druhé světové války v Evropě si čeští poslanci nadělali druhou...
13.05.2024 15:40

Pohádka o multikulturalismu - Vlastimil Vondruška

Pohádka o multikulturalismu   Vlastimil Vondruška - historik a spisovatel MF Dnes, 11.5. 2024   Věcně nesmyslnou teorií multikulturalismu Evropa rozpoutala migrační vlnu, která starý kontinent dramaticky změnila. Část Evropy je už z dlouhodobého hlediska ztracená, ve zbylé části je ale...
09.05.2024 14:20

Miroslav Macek (7.12. 1944 - 1.5. 2024) - Udělal jsem, nač stačily mé síly, a osud udělal, co chtěl

Na politiku se nehodím. Štvali mě v ní blbci   Autor: Miroslav Macek, Marek Stoniš, fotografie: Jakub Hněvkovský měsíčník TO 3/2024 Článek ke stažení v PDF zde Místopředseda federální vlády Jana Strásnského, místopředseda ODS, který se příchodem 21. století rozhodl s politikou skončit....
07.05.2024 13:33

Vlastimil Vondruška - Žij a nech žít

Vlastimil Vondruška - Žij a nech žít   Autoři: Vlastmil Vondruška, Marek Stoniš, fotografie-Jakub Hněvkovský měsíčník TO,duben 2024 článek ke stažení zde   Spisovatel Vlastimil Vondruška: Sami směřujeme k vlastnímu zániku, z dějin však vím, že vždycky, když začalo být zle,...
07.05.2024 12:21

Nová doba: volby a vládnutí bez voličů

Nová doba: volby a vládnutí bez voličů   Petr Holec, politický komentátor 6.5.2024 MF Dnes Článek ke stažení zde   Dvě ze tří stran premiérské koalice SPOLU už se propadly hluboko pod pět procent preferencí, ale nikomu to nevadí. Jim samotným nejméně: i v dalších volbách se svezou na...
09.04.2024 11:47

Vždyť mrtvý les je tak krásný... - Tomáš Jirsa

Vždyť mrtvý les je tak krásný...   Tomáš Jirsa, senátor ODS, starosta Hluboké nad Vltavou Mladá fronta DNES, 6.4. 2024 Článek v PDF ke stažení zde   Občané na Křivoklátsku protestují proti zřízení národního parku. Jak je to obecně s ochranou přírody v našich národních parcích? A pochopí...
19.03.2024 09:02

Dobře pohnojená Evropa - Reflex č.11, 14.3. 2024

Dobře pohnojená Evropa   Reflex č. 11, 14. března, 2024 Pavel Páral Článek ke stažení zde   Ne že by krásnou zahradu s růžemi a keři za Strakovkou nebyl zrovna čas trochu přihnojit. Agrotechnické lhůty jsou však jedna věc, ale vyklopený náklad hnoje před vchodem do Úřadu vlády ČR místo z...
14.03.2024 07:46

Laura a její tygři: GREEN DEAL je zhovadilost, v USA je menší svoboda než u nás - ECHO č. 10

Laura a její tygři: GREEN DEAL je zhovadilost, v USA je menší svoboda než u nás   ECHO č. 10, ročník 2024 Autoři článku: Lukáš Novosad, Karel Šůcha   článek ke stažení zde   S MUZIKANTEM KARLEM ŠŮCHOU O ZMIZELÉM MOSTĚ, VÝSLECHU NA STB ČI NESVOBODĚ V...
29.02.2024 08:57

ZELENÁ ENERGIE: Ekonomika čisté nuly

Představte si, že USA budou mít v roce 2050 ekonomiku s nulovými čistými emisemi, jak se zavázal prezident Joe Biden (k tomu se zavázala i Velká Británie). Bude třeba dokončit tři velmi rozsáhlé, vzájemně propojené a multidisciplinární inženýrské projekty. Doprava bude elektrifikována. Průmysl a...
28.02.2024 12:21

Být proti Green dealu není proruské, ale rozumné, pane premiére. Proto nejste rozumný. - Měsíčník TO, únor/2024

BÝT PROT GREEN DEALU NENÍ PRORUSKÉ, ALE ROZUMNÉ, PANE PREMIÉRE Proto nejste rozumný Text: Marek Stoniš, Ladislav Henek Autor koláže: Vítězslav Prohrál Měsíčník TO, únor/2024   Článek v podobě PDF ke stažení zde   "V pondělí je protest zemědělců, kteří se docela otevřeně hlásí...

Zaujalo nás

09.11.2023 17:53

Balkanizace Evropy - Lidové noviny, 8. listopadu 2023

Balkanizace Evropy

Evropské elity ztrácejí sebeobranné instinkty a migrace rozkládá starý kontinent. Vítací politika Merkelové selhala

 

Michal Klíma, politolog, Metropolitní univerzita Praha

Lidové noviny, 8. listopadu, 2023

 

Evropa a demokraciie čelí novým hrozbám. Dosud panuje názor, že největší vnitřní hrozbou je takzvaná neliberální demokracie v podání Viktora Orbána. Ovšem nyní sílí obava z rádoby progresivistické demokracie. I když se vydává za hráz proti nepřátelům, paradoxně je vpouští hlavní branou do nitra Evropy. Řeč je o vítací migrační politice německé kancléřky Angely Merkelové z roku 2015. Tato politika způsobila největší destabilizaci Evropy v 21. století. Stala se trojským koněm pro pronikání vlivu milionů lidí z odlišného civilizačního okruhu, vyznávající netolerantní kulturu a náboženství.

Jaký další důkaz potřebujeme o ničivé povaze vítací politiky než fakt, že tajné služby Běloruska a Ruska přepravily na podzim 2021 desetitisíce migrantů na hranice Polska jako zbraň v hybridní válce proti Západu? Dnešní válka mezi Hamásem a Izraelem, s potenciálem eskalovat napětí v ulicích evropských měst, potvvrzuje ničivé účinky masové migrace z Blízkého východu, Afriky a části Asie.

 

Huntington, Sartori a Kissinger

Proč ale politické, mediální a akademické elity napříč Evropou většinou selhaly? Proč nevyslyšely varování Samuela Huntingtona o střetu civilizací a dopustily jej v samém srdci Evropy? Proč nevyslyšely varování politiloga Giovanniho Sartoriho, že "jakmile určitá komunita z třetího světa dosáhne kritického početního stavu, začne se dožadovat práv na vlastní kulturně-náboženskou identitu a své domnělé utlačovatele (starousedlíky) nakonec vezme útokem"? Proč nenaslouchá slovům Henryho Kissingera, že v případě Německa "bylo těžkou chybou vpustit do země tolik lidí zcela odlišných kultur, náboženství a přesvědčení"?

A proč nevyslyšely protestní hnutí vlastních občanů v zemích Evropské unie? Proč tabuizovaly kritické názory na migrační politiku? Proč vytlačovaly kritickou část občasnké společnosti z veřejného prostoru? Proč ji obviňovaly z populismu, radikalismu, dezinformací a náklonnosti k Putinovi? Proč experti na radikalismus i zpravodajské služby stále označují protiimigrantská hnutí a politické strany za extremistické? Jak je možné, že zaměňují následek za příčinu? Co je to, co jim zatemňuje rozum a brání věcné analýze?

Důvodem je nová víra, tedy ideologie progresivismu, jež zasáhla západní elity. Ta vyznává svatý boj dobra proti zlu. Uzurpuje si roli vykladače morálky a vědy. Vášnivě hlásá nadřazený a bezbřehý humanismus, který rozleptává společnost a převrací domnělé dobro ve zlo. Pohybuje se v uzavřeném kruhu frází, jenž nepřipouští otevřenou debatu. Evropské elity ztrácejí sebeobranné instinkty, propadají falešnému narativu. Není divu, že důvěra v takto deformovanou demokracii, jakož i Evropskou unii, upadá.

 

Budování harmonické říše

Jádrem progresivismu je idea budování Spojených států evropských jako nové harmonické říše, zbavené všech rozporů. Je to utopie s ambicí bourat přirozené národní, náboženské, rasové a genderové základy suverénních států a na jejich troskách kontruovat sluneční superstát - evropskou federaci. Vedoucí roli v ní si nárokuje morálně neposkvrněná elita, jež má zajistit globální vítězství dobra nad zlem.

Nový nadstátní útvar je sociální konstrukt, který ahistoricky a mechanicky aplikuje zkušenost vzniku amerického národního státu z konce 18. století na dnešní Evropu. Ovšem americký tavící kotel (melting pot) je v evropských podmínkách více než 30 suverénních států nepřenosný a zvláště desturktivní. Jde o neuvěřitelné sociální inženýrství. Jde o to, přetvořit národní komunity v uvědomělou lidskou hmotu, ze které se uhněte umělý evropský národ a poté evropská federace.

Nepřítelem revolučních progresivistů už není buržoazie a kulaci, ale národní princip, jejž usilují naředit, rozpustit a zničit. Čím více tlačí na pilu, tím více narůstá protitlak radikálního národního konzervatismu. Uniká jim, že demokracie a její soudržnost se opírá právě o národní stát. Kdo boří národní sounáležitost, boří demokracii.

 

Narativ frustrované elity

Progresivistům nestačí Evropa národů v duchu Charlese de Gaulla, tedy úzká nezivládní spolupráce, doplněná o menší společné instituce. Nestačí flexibilní a vícerychlostní Evropa. Aby dokonali dějinný zvrat, požadují převádět stále více pravomocí na nadstátní orgány typu Evropské komise a Evropského parlamentu, které ale nemají plnou demokratickou legitimitu. Neexistuje totiž žádný evropský národ, žádné evropské politické strany, a tudíž rádoby evropské volby jsou volby druhého řádu. Proto Evropský parlament není reálným zákonodárným sborem a Evropská komise není reálnou vládou.

Demokratický deficit zbytnělých evropských institucí je tak vyvažován propagandoou, požadující po členských státech EU, aby v zájmu všeobecného blaha rezignovaly na svou suverenitu a vzdaly se práva veta v klíčových otázkách nejen zahraniční, obranné a migrační politiky. Přitom každá mezinárodní krize je zneužita k posílení společných institucí. Jistě platí, že evropská koordinace je žádoucí, jistě potřebujeme společné instituce, ale jako menší servisní úřady, a nikoliv nákladná dirigistická centra moci s přemírou byrokracie.

Příklon k progresivismu je způsob, jak se část frustrované západní elity vypořádává s krizovými jevy demokracie. Je to slepá ulička, jež klade dynamit do nitra společnosti a vyúsťuje v mccarthismus 21. století. Odtud pramení militantní východiska, spočívající vee vyhledávání hlavně vnitřních nepřátel. Odtud pramení utkvělá představa o boji proti dezinformátorům a převýchově zaostalých mas. Ona bojovná a černobílá perspektiva rozkládá soudržnost společnosti, potlačuje názorový pluralismus a brání porozumění skutečných kořenů krizí a jejich řešení. Podkopává už tak křehké základy demokracií a podlamuje jejich konkurenceschopnost vůči autoritářským mocnostem - Číně a Rusku.

 

Putin a balkanizace Evropy

Putin se musí chechtat. Největší nebezpečí pro západní demokracii totiž nepředstavují dezinformace z trollích farem z okolí Petrohradu, ale sebepoškozování v režii vlastních elit. Pod praporem humanismu rozkládají vlastní civilizaci spjatou s demokracií, tedy s právním státem, občanskými svobodami a rovností mužů a žen.

Evropa se balkanizuje, mění se v Bosnu a Hercegovinu. Namísto vzývané evropské harmonie se blížíme k bodu zlomu, kdy eskaluje národnostní, náboženské a rasové napětí. Blížíme se k bodu zlomu, kdy povstanou evropští Trumpové. Namísto jedné "America First" bude přes třicet "národních First". Evropa začne praskat v národních švech, volby vyhrají Ficové, Lepenisté, Vlámský blok, Alternativa pro Německo...

A kdo přijde po nich?

 

08.11.2023 18:52

EKONOMIKA PĚSTOVÁNÍ CHMELE V ČR – SKUTEČNOST ZA ROK 2022-ING. JAN BOUDNÝ, ING. BOHDANA KOLÁŘÍKOVÁ JANOTOVÁ, ING. MARCELA REMEŠOVÁ

Ekonomika pěstování chmele v ČR  – skutečnost za rok 2022

 
Sledování a analýza vlastních nákladů a rentability vybraných
 
zemědělských výrobků
 
 
Odpovědný řešitel: Ing. Jan Boudný
Spoluřešitel: Ing. Bohdana Koláříková Janotová
Ing. Marcela Remešová
 
Článek je k dispozici ke stažení ve wordu i v PDF zde
 

 

 
OBSAH
 
Vysvětlivky a použité zkratky 
Úvod 
1 Metoda a postup zpracování 
1.1 Metodika kalkulací vlastních nákladů a výnosů 
1.2 Sběr a zpracování dat pro výběrové šetření 
1.3 Struktura výběrového souboru respondentů 
2 Náklady, výnosy a rentabilita chmele v roce 2022 
3 Vývoj nákladů, výnosů a rentability chmele v období 2000-2022 
Seznam použité literatury

Vysvětlivky a použité zkratky

ČSÚ

Český statistický úřad

DNHM

dlouhodobý nehmotný a hmotný majetek

EU

Evropská unie

FADN CZ

Farm Accountancy Data Network Czech Republic (Zemědělská účetní datová síť ČR)

MZe ČR

Ministerstvo zemědělství České republiky

PHM

pohonné hmoty a mazadla

PVP

přechodná vnitrostátní podpora

RV

rostlinná výroba

SAPS

Single Area Payment Scheme (zjednodušená přímá platba na plochu)

Top-Up

doplňkové národní platby

ÚZEI

Ústav zemědělské ekonomiky a informací

VCS

Voluntary Coupled Support (dobrovolná podpora vázaná na produkci)

ŽV

živočišná výroba

ÚVOD 

Předkládaná zpráva je třetím výstupem tematického úkolu č. 23 (4232) – Sledování a analýza vlastních nákladů a rentability vybraných zemědělských výrobků, který Ústav zemědělské ekonomiky a informací řeší v roce 2023 pro MZe ČR. Cílem výstupu Ekonomika pěstování chmele v ČR – skutečnost za rok 2022 je zhodnocení nákladů, výnosů a rentability pěstování chmele v roce 2022. Výsledky za rok 2022 jsou analyzovány z hlediska meziročního vývoje, struktury nákladů a rentabilitu pěstování chmele. V návaznosti na první výstup Ekonomika pěstování chmele v ČR – odhad pro rok 2022 z května 2023 je doplněn a analyzován vývoj nákladů, výnosů a rentability chmele v časové řadě 2010-2022.
 

1 METODA A POSTUP ZPRACOVÁNÍ 

1.1 METODIKA KALKULACÍ VLASTNÍCH NÁKLADŮ A VÝNOSŮ 

Základní metodou pro hodnocení ekonomiky pěstování chmele je kalkulace úplných vlastních nákladů, která vychází z certifikované Metodiky kalkulací nákladů a výnosů v zemědělství (Poláčková a kol., 2010). 
U každého respondenta ve výběrovém šetření se zjišťují náklady a výnosy za všechny výkony RV, ŽV, pomocných a nezemědělských činností, které se vyskytují v daném podniku. To umožňuje kontrolovat úplnost rozkalkulování celopodnikových nákladů k jednotlivým výkonům celkem i v členění podle sledovaných nákladových a výnosových položek. 
Náklady se kalkulují buďto jako přímé náklady, které se ve výsledných kalkulacích vlastních nákladů zjišťují přímo na příslušný výkon, nebo jako nepřímé náklady, které se k jednotlivým výkonům přiřazují pomocí stanovené rozvrhové základny. 
K členění nákladů chmele na jednotlivé položky se při kalkulaci uplatňuje obecný kalkulační vzorec: 
 
Položky kalkulačního vzorce 
1. Nakoupený materiál sadba, hnojiva, prostředky ochrany rostlin a ostatní přímý materiál 
2. Vstupy vlastní výroby sadba, hnojiva a ostatní vlastní výrobky 
3. Ostatní přímé náklady a služby externí služby, energie, PHM, pojistné, nájemné a pachtovné, daň z pozemků aj. 
4. Pracovní náklady celkem mzdové a ostatní osobní náklady, vč. příspěvků na zdravotní a sociální pojištění 
5. Odpisy DNHM - přímé odpisy speciálního dlouhodobého nehmotného a hmotného majetku používaného při pěstování a posklizňovém zpracování chmele 
6. Náklady pomocných činností náklady na provoz vlastních mechanizačních prostředků, jejich opravy a udržování 
7. Výrobní režie např. odpisy DNHM, nájemné, náhradní díly a materiál na opravy a další položky společné pro RV 
8. Správní režie např. elektrická energie, výkony spojů, odpisy DNHM, nájemné, úroky a další položky společné pro celý podnik 
Položky 1, 2, 3 a 5 se kalkulují jako přímé náklady k jednotlivým výkonům. V položce 4 Pracovní náklady celkem jsou zahrnuty jak přímé náklady na pracovní síly kalkulované k jednotlivým výkonům, tak příslušný podíl mezd z nákladů pomocných činností a režijních nákladů. Do položky 5 se přímo kalkulují pouze odpisy speciálních strojů a zařízení, popř. budov a staveb, které slouží výhradně při výrobě daného výkonu. Odpisy DNHM, který se využívá pro více výkonů, jsou zahrnuty příslušným podílem v položkách 6, 7 a 8. 
Položka 6 zahrnuje zejména náklady na provoz vlastních mechanizačních prostředků sledované na speciálních výkonech pomocných činností, které se po skončení daného účetního období přiřazují 6 k odbytovým výkonům podle předem stanovených vnitropodnikových zásad. Položky 7 a 8 jsou rozpuštěné nepřímé náklady (zpravidla podle přímých materiálových a mzdových nákladů). 
Údaje o nákladech jsou doplněny informacemi o celkových tržbách na 1 ha sklizňových ploch a průměrných realizačních cenách 1 t suchého chmele. Průměrná realizační cena chmele je vypočtena z celkových tržeb za prodaný suchý chmel dělených prodaným množstvím suchého chmele, a to bez ohledu na kvalitu a způsob použití výrobku. 
K výpočtu rentability je použit ukazatel nákladové rentability vypočítaný podle vzorce:
 
 
Kde: 
MR         nákladová rentabilita v %, 
RC         průměrná realizační cena v Kč/t, 
N           vlastní náklady výrobku v Kč/t. 
 
Při hodnocení míry rentability je vedle realizační ceny a nákladů brán v úvahu také příslušný podíl provozních dotací přepočtený na 1 t suchého chmele. Při započtení přímých plateb a doplňkových národních plateb do výnosů se vypočítá souhrnná rentabilita chmele. 
 

1.2 SBĚR A ZPRACOVÁNÍ DAT PRO VÝBĚROVÉ ŠETŘENÍ 

Podklady o nákladech a výnosech se u většiny respondentů šetření přebírají automatizovaně z matričních souborů vnitropodnikového účetnictví. Hodnotové údaje o nákladech a výnosech se uvádějí v Kč k 31. 12. příslušného roku, v RV včetně nákladů z podzimu předchozího roku pro sklizeň příslušného roku šetření. Současně se provádí agregace a sjednocení údajů z analytických nákladových a výnosových účtů třídy 5 a 6 nebo z vnitropodnikových účtů třídy 8 a 9 do stanovených nákladových a výnosových položek. Hodnotové údaje jsou doplněny o potřebné naturální údaje (výměra, množství vyrobené a prodané produkce). Při transformaci údajů se provádějí základní kontroly vstupních dat. 
Po převzetí údajů do zpracování v ÚZEI proběhne kontrola úplnosti rozkalkulování nákladů (porovnáním součtu nákladů a výnosů podle jednotlivých nákladových a výnosových položek za všechny výkony v daném podniku na celkovou hodnotu příslušné položky ve výsledovce podniku). Dále se kontrolují celkové náklady na 1 ha sklízených chmelnic a 1 t suchého chmele a vybrané nákladové i výnosové položky. Po kontrolách a případných opravách vstupních dat proběhne zpracování výsledků šetření. 
Výsledné vlastní náklady chmele jsou agregovány do nákladových položek podle stanoveného kalkulačního vzorce. Všechny údaje o nákladech členěné podle nákladových položek a vlastní náklady celkem jsou přepočteny na 1 ha sklizňových ploch plodiny. Pomocí hektarového výnosu se vlastní náklady celkem přepočítají na 1 t suchého chmele. 
 

1.3 STRUKTURA VÝBĚROVÉHO SOUBORU RESPONDENTŮ 

Soubor respondentů Výběrového šetření o nákladech a výnosech zemědělských výrobků ÚZEI zahrnuje zemědělské podniky právnických a fyzických osob, které jsou zařazeny do sítě FADN CZ a zároveň disponují informacemi o nákladech a výnosech jednotlivých výkonů v rámci 7 vnitropodnikového účetnictví. V období 2010-2022 bylo do zpracování výsledků výběrového šetření v jednotlivých letech zapojeno 7-18 pěstitelů chmele s podvojným účetnictvím. 
Údaje o počtu pěstitelů chmele a výměře sklízených chmelnic zahrnutých do zpracování výsledků šetření a jejich podílu na celkové výměře sklízených chmelnic v ČR v období 2010-2022 jsou uvedeny v tabulce 
 
T1/01 Sklizňové plochy, hektarové výnosy a produkce chmele v ČR a ve výběrovém šetření
Pramen: Definitivní údaje o sklizni zemědělských plodin v období 2010-2022, ČSÚ
           Výběrové šetření o nákladech a výnosech zemědělských výrobků v období 2010-2022, ÚZEI 
Zpracoval: B. Koláříková Janotová, M. Remešová (ÚZEI) 
 
Počet pěstitelů chmele zapojených do výběrového šetření od roku 2021 klesl na 7 respondentů a výměra ploch sklízených chmelnic v šetření spadla pod 500 ha. Rovněž podíl šetření na celkové výměře sklízených chmelnic v ČR klesla od roku 2021 pod 10 %, což naznačuje, že reprezentativnost výsledků výběrového šetření je již na hranici a výsledky je v tomto případě nutno brát spíše jako orientační. Dlouholetý pokles ploch chmelnic v ČR trval do roku 2013 a zastavil se na výměře 4 319 ha. Od tohoto roku docházelo k pozvolnému růstu sklizňových ploch chmelnic, přičemž v posledních šesti letech se výměra ploch chmelnic ustálila a osciluje kolem 5 tis. ha. Při srovnání poklesu výměry sklizňových ploch chmelnic v roce 2022 v ČR a ve výběrovém šetření proti roku 2010 je znatelné, že u výběrového šetření docházelo k mnohem výraznějšímu poklesu výměry. To je zapříčiněno i snižováním počtu respondentů výběrového šetření, které se bohužel nedaří zvrátit. 
V ČR historicky nejvyššího hektarového výnosu chmele 1,67 t/ha bylo dosaženo v roce 2021, další vysoký hektarový výnos 1,61 t/ha byl dosažen v roce 2016 a 1,49 t/ha v roce 2010. 
 

2 NÁKLADY, VÝNOSY A RENTABILITA CHMELE V ROCE 2022 

V roce 2022 dosáhly vlastní náklady celkem 401 969 Kč/ha sklízených chmelnic. Proti roku 2021 celkové náklady na 1 ha sklízených chmelnic vzrostly v roce 2022 o 36 142 Kč. Naopak průměrný hektarový výnos meziročně klesl, což se ve výsledku odrazilo ve výrazném růstu vlastních nákladů suchého chmele o 247,4 tis. Kč/t. Vlastní náklady suchého chmele tedy činily 448 175 Kč/t. 
Tabulka T2/01 Ekonomika pěstování chmele (údaje u právnických osob) je zpracována v položkovém členění používaném v situačních a výhledových zprávách Chmel, pivo. V tabulce uvedená nákladová rentabilita v období 2010-2022 je vypočtena z nákladů a průměrných realizačních cen výběrového šetření. 
 
T2/01 Ekonomika pěstování chmele (údaje právnických osob)
Pramen: Výběrové šetření o nákladech a výnosech zemědělských výrobků 2010-2022, ÚZEI 
Poznámka: 1) Do přímých nákladů jsou zahrnuty přímé materiálové náklady celkem, ostatní přímé náklady a mzdové a osobní náklady celkem 
Zpracoval: B. Koláříková Janotová, M. Remešová (ÚZEI) 
 
Strukturu nákladů chmele v roce 2022 podle hlavních nákladových položek ukazuje graf T2/01. Na celkových nákladech chmele se nejvíce podílí pracovní náklady. Podíl celkových mzdových a osobních nákladů včetně sociálního a zdravotního pojištění v roce 2022 činil 31 % z celkových vlastních nákladů chmele. 
 
Graf T2/01 Struktura nákladů chmele v roce 2022
Pramen: Výběrové šetření o nákladech a výnosech zemědělských výrobků v období za rok 2022, ÚZEI 
Zpracoval: B. Koláříková Janotová, M. Remešová (ÚZEI) 
 
Na celkových nákladech chmele se významně podílela i položka ostatní přímé náklady a služby (21,2 %). Položka ostatní přímé náklady a služby zahrnuje náklady vynaložené na polní práce, kde část sezónních pracovních sil je zajišťována agenturně a zúčtována jako externí služba, což se významně promítá do výše této položky. 
Podíl přímých materiálových nákladů celkem v roce 2022 činil 17,4 % z celkových nákladů. Přímé materiálové náklady celkem představovaly zejména náklady na ostatní přímý materiál (zejména drátky a ostatní materiál na opravy) a prostředky ochrany rostlin. Naopak náklady na sadbu a hnojiva reprezentovaly jen malý podíl z celkových vynaložených nákladů. 
Meziročně došlo v roce 2022 k růstu režijních nákladů o více jak 7 000 Kč/ha sklízených chmelnic a meziročně vzrostla jejich podíl na celkových nákladech z 7,5 % v roce 2021 na 8,7 % v roce 2022. 
V roce 2022 dosáhla průměrná realizační cena v šetřeném souboru 245 282 Kč/t suchého chmele a proti roku 2021 vzrostla o 17 446 Kč/t. Růst realizačních cen za 1 t chmele v roce 2022 byl však velmi nízký a nestačil na krytí vlastních nákladů výrobku vynaložených na 1 t chmele. Vlastní náklady výrobku vlivem špatného průměrného hektarového výnos rostly mnohem rychleji než průměrné realizační ceny, což způsobilo, že ekonomika pěstování chmele se opět propadla do záporných čísel, nákladová rentabilita činila -45,3 % za šetření celkem. 
Při započtení vyplacených dotací a ostatních podpor (plošné: SAPS, Greening, PVP zemědělská půda a LFA, speciální programy pro podporu pěstování chmele: VCS a PVP chmel, vratka zelené nafty, podpora na pojištění na ha z.p) v průměrné výši 30 828 Kč/t přepočtené na 1 t sušeného chmele v ČR dosáhla souhrnná rentabilita -38,4 % za šetření celkem. 
 

3 VÝVOJ NÁKLADŮ, VÝNOSŮ A RENTABILITY CHMELE V OBDOBÍ 2000-2022 

Údaje o nákladech a výnosech chmele z výběrového šetření, zpracované od roku 2001 stejnou metodou, mohou poskytnout podklad pro srovnání výsledků v dlouhé časové řadě (viz tabulka T3/01). V období 2001-2022 se průměrné vlastní náklady celkem na 1 ha sklízených chmelnic pohybovaly v rozpětí 149-402 tis. Kč, což ukazuje na postupnou tendenci růstu. V roce 2021 byly náklady na 1 ha sklizňových ploch o 131 % vyšší než v roce 2001 a v roce 2022 to bylo již o 154 % více než v roce 2001. 
Vývoj celkových nákladů na 1 ha sklízených chmelnic a vývoj hektarových výnosů ovlivňoval kolísání vlastních nákladů na 1 t suchého chmele s tendencí k jejich růstu. Průměrné náklady na 1 t suchého chmele za období 2001-2022 se pohybovaly mezi 122-448 tis. Kč. Nejnižší vlastní náklady chmele 122 784 Kč/t suchého chmele byly vykázány v roce 2005. Naopak nejvyšší vlastní náklady na 1 t suchého chmele byly v roce 2022, kdy dosáhly rekordní úrovně 448 175 Kč/t. Tento markantní růst vlastních nákladů výrobku byl způsoben jak vysokými celkovými náklady vynaložených 1 ha chmelnic tak dosažením nejnižšího průměrného hektarového výnosu 0,9 t/ha v historii sledovaného období (tabulka T3/01). 
V jednotlivých letech období 2001-2022 se realizační ceny v šetřeném souboru pohybovaly v rozpětí 112-245 tis. Kč/t suchého chmele. Dlouhodobý průměr realizační ceny suchého chmele za celé období 2001-2022 ve výši 170 476 Kč/t je o -25 052 Kč/t nižší než průměrné vlastní náklady chmele. Z čehož plyne, že pěstování chmele bylo za období 2001-2022 převážně ztrátové. 
Z hodnot nákladové rentability je zjevné, že v letech 2001-2022 realizační cena většinou nepostačovala k pokrytí vlastních nákladů výrobku a nákladová rentabilita se pohybovala častěji v záporných číslech. Vlivem výrazného propadu průměrných hektarových výnosů a růstu vlastních nákladů na 1 t chmele bylo nejnižší nákladové rentability -42,2 % dosaženo v roce 2012 a -45,3 % v roce 2022. Naopak nejlepších ekonomických výsledků pěstování chmele bylo dosaženo v roce 2008 a 2016. Dosažené solidní průměrné hektarové výnosy, a tím i nízké vlastní náklady na 1 t chmele při vysoké průměrné realizační ceně vedly k tomu, že nákladová rentabilita zaznamenala v těchto letech nejvyšší úroveň z celého sledovaného období. V roce 2008 to bylo 25,5 % a v roce 2016 18,9 %. Rovněž v roce 10 2021 bylo dosaženo velmi dobrého ekonomického výsledku, 13,5 % nákladové rentability. Těchto kladných výsledků je dosaženo rovněž díky růstu cen chmele, které jsou ovlivněny větší poptávkou po jemně aromatickém chmelu. Na cenu jemně aromatického chmele také působí úroveň produkce a vysoká konkurence v pěstování vysokoobsažných odrůd chmele.
 
T3/01 Vývoj nákladů, výnosů a rentability chmele v období 2001-2022
Pramen: Výběrové šetření o nákladech a výnosech zemědělských výrobků za rok 2001-2022, ÚZEI
             Přímé platby a doplňkové národní platby v Kč/t dle TÚ č.28: Revize strategického plánu SZP na období 2023-2027 a souvisejících podkladů. 
Zpracoval: B. Koláříková Janotová, M. Remešová (ÚZEI) 
 
 Ekonomiku pěstování chmele v jednotlivých letech sledovaného období přehledně ukazuje graf T3/01. 
 
Graf T3/01 Náklady a výnosy chmele v období 2001-2022
Pramen: Výběrové šetření o nákladech a výnosech zemědělských výrobků v období 2001-2022, ÚZEI 
Zpracoval: B. Koláříková Janotová (ÚZEI) 
 
Při posuzování ekonomiky pěstování chmele od roku 2004 je třeba do výpočtu míry rentability zahrnout i podpory, které jsou zemědělským podnikům poskytovány v rámci společné zemědělské politiky EU, tj. jednotná platba na plochu (SAPS) a národní doplňkové platby (Top-Up do roku 2012 včetně, od roku 2013 PVP zemědělská půda, od roku 2015 Greening a LFA, podpora na zmírnění škod způsobených suchem v roce 2015 a 2018, vratka zelené nafty a podpora na pojištění na ha z. p.), včetně speciálních plateb na podporu pěstování chmele (Top-Up coupling chmel do roku 2009, Top-Up decoupling chmel do roku 2012, přímá platba podle čl. 68 v období 2012-2014, PVP chmel od roku 2013 a VCS od roku 2015). 
Hodnoty celkových podpor přepočtené na 1 t suchého chmele (tabulka T3/01), které jsou započteny do výpočtu souhrnné rentability, představují průměrnou podporu na 1 t suchého chmele v ČR. Nejedná se o údaj z jednotlivých podniků v šetření ÚZEI, ale o dopočet podpor, vycházející z celkových dotací směrovaných do sektoru a celkové produkce suchého chmele v ČR. Z výsledků vyplývá, že podpory souhrnnou rentabilitu pěstování chmele zlepšily o 4,1-14,3 p. b., i přesto bylo pěstování chmele v mnoha letech ztrátové (tabulka T3/01).
 
 

SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY 

1. BOUDNÝ, J., KOLÁŘÍKOVÁ JANOTOVÁ, B., REMEŠOVÁ, M. Ekonomika pěstování chmele v ČR – odhad pro rok 2022. 1. výstup tematického úkolu č. 23 Sledování a analýzy vlastních nákladů a rentability vybraných zemědělských výrobků: ÚZEI, květen 2022. 
2. BOUDNÝ, J. a kol. Náklady vybraných zemědělských výrobků za rok 2022. 2. výstup tematického úkolu č. 23 Sledování a analýzy vlastních nákladů a rentability vybraných zemědělských výrobků. Praha: ÚZEI, říjen 2023. 
3. POLÁČKOVÁ, J. a kol. Metodika kalkulací nákladů a výnosů v zemědělství. Praha: ÚZEI, 2010. ISBN 978-80-86671-75-8. 
 
Výsledky výběrových šetření o nákladech a výnosech zemědělských výrobků 2000-2021, ÚZEI. 
https://www.uzei.cz/nakladovost-zemedelskych-vyrobku/
 
Článek je k dispozici ke stažení ve wordu i v PDF zde

 

26.08.2023 08:49

O boji proti kulakům

Autor textu:Petr Hampl,den publikace 25.8.2023,uveřejněno na: www.petrhampl.com/aktuality/

 

Boj proti kulakům není nutnou součástí sovětského komunismu. Je příznakem toho nejhoršího, co sovětský model vyprodukoval a toho nejpokleslejšího období. Vlastně není náhodu, že právě na tohle navazuje Fialova vláda a liberálně-demokratický dav, který ji podporuje. Je to spíše převažující vzorec – profesionální bojovníci proti komunismu oživují to úplně nejhorší z komunistické éry (co mnozí z nich v těch dobách dokonce osobně realizovali).

Čeští zemědělci upozorňovali už před dvěma lety, že kroky Fialovy vlády nutně povedou k razantnímu růstu cen potravin. Petr Fiala se jim vysmál. A ono se to přesně stalo! Tak už máme viníka růstu cen. Prý to jsou ti zemědělci, protože neúnosně šroubují zisky (a možná schovávají zrní ve sklepech nebo něco takového). Cesta k levným potravinám tedy vede přes likvidaci českého zemědělství. Až tu nebudou žádní zemědělci ujídat a nekale spekulovat, pak budou potraviny zase levné, snaží se nás přesvědčit vláda a její příznivci.

Až sem se historie opakuje. Jenže komunisté nakonec pochopili, že když chtějí potraviny, musí se k zemědělcům chovat slušně a musí je nechat pracovat. Nejsem si jistý, že současná vládnoucí vrstva je schopná tak vysoce racionálního jednání.

 

Blizší informace o boji proti kulakům dříve a nyní(doplnil Miloslav Klas z veřejně dostupných zdrojů):

 

1)Jak vedli boj proti kulakům v Sovětském svazu:

 
Sovětská propaganda: Vyženeme kulaky z kolchozuKulak (rusky кулак = pěst) je ruské označení pro střední až bohaté rolníky.[1] Původně to byl i řídce používaný výraz pro vesnické lichváře. V Sovětském svazu se stal označením pro soukromého rolníka, ideologického nepřítele kolektivizace.

V Rusku v roce 1914 tvořili kulaci asi 15 % ruských rolníků a v období Nové ekonomické politiky jejich význam ještě vzrostl. V roce 1929 Stalin nařídil provést v rámci kolektivizace likvidaci kulaků jako třídy, tzv. rozkulačování. V praxi jim byla odebrána veškerá půda, byli likvidováni, deportováni na Sibiř a utýráni v gulazích. Odhaduje se, že takto bylo zlikvidováno přes 5 miliónů kulaků, mimo jiné i za pomoci uměle vyvolaného hladomoru. Výsledkem byl natolik rozsáhlý rozvrat a propad zemědělské výroby v SSSR, že se z něj sovětské zemědělství dlouho nevzpamatovalo.

Československu v 50. letech bylo slovo kulak převzato a používáno českými komunisty v rámci násilné kolektivizace. Označovali tak rolníky vlastnící polnosti nad 15 ha a slovo kulak mělo jednoznačně pejorativní význam.[2] Byl-li někdo označen kulakem, rozuměl se tím nepřátelský, zlovolný a státní zájmy poškozující sedlák. Kulak byl ekvivalent pro vesnického boháče a třídního nepřítele. Kdo se nepodřídil diktátu strany a jím předepsané kolektivizace, byl ocejchován a zbaven práv a majetku. V letech 1951–1954 bylo podle so

 

 

2)Jak bojovali proti kulakům v naší vlasti po roce 1948

 

 

Kolektivizace

Klement Gottwald

Již v červnu 1948 dostal Klement Gottwald od sovětského vedení za úkol provést v zemědělství kolektivizaci. V únoru 1949 schválili komunističtí poslanci zákon o Jednotných zemědělských družstvech a v dubnu zahájili masivní kampaň vyzývající zemědělce k zakládání JZD.  Kampaň se však nesetkala s velkým ohlasem, a proto začali rolníky ke vstupu do družstev nutit násilnými metodami. Nastalo tak násilné odebírání pozemků a majetku soukromým rolníkům po vzoru Sovětského svazu.

Vstoupit do JZD odmítali především sedláci, kteří již po dlouhé generaci vlastnili a obdělávali svou půdu. Jejich odmítání komunisté postupně zlomili jejich dehonestací, nesplnitelnými dodávkami a vězněním na základě vykonstruovaných procesů. Přes 50 tisíc soukromých zemědělců bylo odsouzeno (40% všech odsouzených v tomto období) od srpna 1950 do března 1951.

Násilná kolektivizace trvala přes deset let a měla katastrofální dopad na životy tisíců rodin a úroveň zemědělství. Nenávratně rozvrátila společenské a hospodářské vztahy na venkově a těžce poškodila zemědělství. V druhé polovině 50. let byla zemědělská produkce hluboko pod úrovní před druhou světovou válkou.

Dehonestace sedláků

Ukázka komunistické kampaně

Od podzimu 1948 začali komunisté kampaň proti těm, kteří odmítali vstoupit do JZD. Pejorativní název kulak přejatý z ruštiny byl v Československu částečně nahrazen českým názvem vesnický boháč.[2] Komunisté se snažili vyvolat nenávist mezi vykořisťovanými bezzemky nebo chudými rolníky proti vesnickými boháčům, kteří byli prohlášeni za třídní nepřátele. To se komunistům opravdu podařilo, neboť dehonestace sedláků se po mnoho let stala součástí politických projevů, stranických směrnic, novinových článků a soudních rozsudků.

Nesplnitelné odvody

Likvidace kulaků probíhala postupně. Nejprve byli zemědělcům, kteří odmítali vstoupit do JZD, předepisovány tak velké odvody dávek masa a zemědělských plodin, že je nedokázali splnit. Komunisté totiž navýšili povinné dodávky z doby protektorátu o 30%. Zemědělci pak byli za neplnění odvodů nuceni platit pokuty, obžalováni ze sabotáže, skrývání úrody a zatajování půdy. Pak následovalo zatčení, odsouzení na dlouhá léta do vězení a někdy i poprava. Rodinám byl zabaven majetek a byly vystěhovány na odlehlá místa, nejčastěji do pohraničí.

Nesplnitelné odvody se tak pro komunisty staly nástrojem pro získání majetku soukromých zemědělců. Aby tomuto záměru dali legitimitu a přesvědčili obyvatelstvo, probíhala masivní propaganda. Všude po vesnicích visely plakáty se seznamy neplničů, kteří byli obviňováni z nedostatku potravin na trhu. Nenávist a narušení vztahů mezi lidmi na vesnici narůstala.

Akce Kulak

V listopadu 1951 komunisté spustili Akci K (kulak), která měla definitivně zlikvidovat selský stav vystěhováním rodin odsouzených sedláků z jejich vesnic. Akce K nařizovala rodinným příslušníkům vesnických boháčů, odsouzených soudem nebo národním výborem, odsun na místo nového pobytu mimo obvod obce, zpravidla do pohraničí. Museli se vystěhovat do tří dnů po vynesení rozsudku nad obžalovaným sedlákem. S sebou si mohli vzít nejnutnější majetek k zaopatření rodiny (osobní šatstvo, zásoby potravin na pár dní či nejnutnější bytové zařízení).

Akce K probíhala ve dvou vlnách v letech 1951 - 1954 a bylo vysídleno 3000 - 4000 rodin. Tato akce způsobila rozvrat venkova a vážně narušila tradiční venkovskou pospolitost.  

Převýchova

Označení zemědělců za kulaky nebo vesnické boháče nemělo následky jenom pro dospělé členy rodiny. Děti kulaků nesměly studovat. Mladší děti se tak nedostaly na školy a starší byly ze škol vylučovány. Často byly posílány do pohraničí, aby poznaly kolektivní hospodaření.

Převýchovu měly na starosti národní výbory, které zajišťovaly, aby se děti kulaků na školy nedostaly a místo toho nastoupily do kolektivního hospodářství. Měly se tak dostat ze špatného vlivu svých rodičů a stát se platnými členy socialistického státu.

 

3)Jak si vedou naše vlády a vláda Petra Fialy  v boji  proti kulakům(vesnickým boháčům,co  bezdůvodně  zdražují spoluobčanům potraviny) ?

 

 

a)Vláda doporučuje:nekupujte české,ale jen polské či německé potraviny,nechte kulaky vyhladovět!

Ignorujme české zemědělce a potravináře,jezděmě nakupovat vše potřebné do zahraničí,nejlépe do Polska či Německa-radí vláda české republiky

 Podrobněji viz například:  www.novinky.cz/clanek/domaci-trapi-vas-vysoke-ceny-potravin-jezdete-do-polska-radi-fialuv-poradce-krecek-40428169

b)Zemědělci v čechách a na moravě jsou příliš bohatí,musí se podělit o své majetky formou snížení cen potravin a to i za cenu ztráty a třeba i krachu jejich podniků!

 Podrobněji viz například:  www.novinky.cz/clanek/domaci-babis-by-mohl-zlevnit-potraviny-jedinym-rozhodnutim-prohlasil-fiala-40441584

 

c)Vesnické kulaky poznáte snadno,obdělávají více zemědělské půdy více než 150 ha v jednom podniku,do 150 ha budeme zemědělce podporovat,nad 150 ha pak  nejlépe  zmenšit nebo likvidovat,má snadné,jedoduché,revoluční a efektivní řešení naše vláda!

Podrobněji viz například:eagri.cz/public/web/mze/ministerstvo-zemedelstvi/ministr/vystoupeni-v-mediich/ministerstvo-jde-svymi-rozhodnutimi.html

 

d)Naše vlády mjí vesnické škůdce ,dříve kulaky,dnes dle revoluční terminologie vlády pojmenovány a označeny jako agrobarony!

Podrobněji na téma agrobaronů viz například:www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/Nadavate-na-agrobarony-mladezi-Zemedelec-vzpomina-jak-to-chodilo-v-divokych-devadesatych-I-brezi-kravy-se-zabijely-739197

e)Někteří kulaci  a vesničtí škůdci se velmi dovedně maskují,zvláště rafinované kulaky se nepodařilo identifikovat a eleminovat ani komunistickému režimu do roku 1989,zadařilo se až díky usilovné práci našich dnešních vlád za laskavého přispění ideově pevných a nezištných spojeneckých poradců (období po roce 1989)

Podrobněji na téma kulaků napříč režimy viz například:

-www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Krajne-temne-slusovicke-zilky-Revoluce-neni-dokoncena-Pred-30-lety-prijel-Vaclav-Havel-na-Vaclavak-a-zacal-radit-634511

-cs.wikipedia.org/wiki/JZD_Slu%C5%A1ovice

 

 

 

 

 

 

10.08.2023 11:15

Maďar v říši českých divů - Lidové noviny

Maďar v říši českých divů

Lidové noviny, 9.srpna 2023

Dániel Deme - šéfredaktor Hungary Today a Ungarn Heute

 

Některé výroky českých vládních politiků vůči Maďarům jsou neuctivé a zavánějí odmítaným eurofederalismem

Nás Maďary už ani v nejmenším nepřekvapuje, že projev Viktora Orbána v Baile Tusnad se letos neobešel bez pohoršení, když na něj navázala řada demarší, předvolání velvyslanců a rozhořčených tweetů představitelů sousedních zemí. Ať se každý rozhodne sám, zda měl projev  v Rumunsku nějaký skutečně provokativní obsah, nebo zda jsme se jen dočkali povinného evropského automatismu rozhořčení, který je v případě Orbánových projevů už skoro nevyhnutelný. Každopádně pro českou vládu to byla zřejmě sůl do rány utrpěné při hlasování o mechanismu migrační solidarity.

Orbánův výrok, podle kterého česká politika přešla na stranu evropských federalistů, musel českou vládu neobyčejně citlivě zasáhnout. Ne snad proto, že by Orbán tvrdil něco neslýchaného, ale proto, že jediným slovem rozbil pečlivě a pracně budovanou fasádu, kterou se pražská vláda snažila maskovat skutečnost, že nekriticky a bezvýhradně podřídila českou zahraniční politiku směru, který udává vládnoucí elita v Bruselu.

Maďaři a Poláci pamatují i předjourovskou Unii

Petr Fiala prostřednictvím svého mluvčího Václava Smolky vyjádřil názor, že "premiér Orbán byl zvyklý na něco jiného... V tomto smyslu lze rozumět jeho frustraci. Absurdní nálepkování ale určitě nepomůže potřebné spolupráci středoevropských zemí, ta naopak vyžaduje vzájemný respekt."

Někdo s klasickým vzděláním v logice by poukázal na skutečnost, jak je výše uvedený citát sám o sobě vážně plný rozporů, ale když Smolkovu větu zasadíme do současného kulturního kontextu, je zřejmé, že jde jen o klasický příklad dnešní euroatlantické dialektiky. Bohužel pro Petra Fialu však v Maďarsku nadále lpíme na středoevropském myšlenkovém rámci a odvozeno z toho, obviňovat někoho, kdo vyjadřuje legitimní názor, z "frustrace" a "absurdního nálepkování" není projevem vzájemného respektu, ale neúcty zrozené z podráždění.

Na Orbána reagoval i ministr vnitra Vít Rakušan. Jeho slova, že Česko nahradilo babišovský, a pravděpodobně tedy i maďarský oportunismus konstruktivní evropskou politikou založenou na sdílených hodnotách, jsou nejen nesmírně neuctivá vůči Maďarům, ale jsou také učebnicovým příkladem typického evropského federalistického myšlení, proti němuž se tak vehementně snaží bránit. A když naznačuje, že Maďarsko přistupuje k EU s postojem "dejte nám naše dotace a nechte si vaše rozumy", zní to až děsivě, podobně jako eurofederalismus typu Jourové.

Pravděpodobně by se do středoevropského smyslu pro vzájemný respekt nehodil ani výrok ministra zahraničí Jana Lipavského, že "nikdo Maďary nenutí, aby byli v EU, pokud se v ní cítí nepohodlně". Možná by panu Lipavskému vyhovovala EU, kde buď přijmeme pravdila ortodoxie formulovaná v Berlíně a Bruselu, nebo za sebou zavřeme dveře. My Maďaři si však spolu s Poláky ještě pamatujeme předjourovskou Unii, kde se respektovala suverenita národů a naslouchalo se názorům jejich volených zástupců.

Není projevem úcty, ani když velvyslanectví České republiky v Maďarsku pod tlakem velvyslance USA podepíše společné prohlášení kritizující hostitelskou zemi, ve kterém odsoudí údajnou politickou rétoriku, která stigmatizuje práva LGBTQ. Kromě toho, že se české velvyslanectví připojilo k iniciativě kontroverzního diplomata, který během měsíce od svého příjezdu snížil americko-maďarské vztahy na úroveň těch z časů studené války, také vážně porušilo pravidla diplomatických misí. Většina Maďarů však chápe, že ideologie LGBTQ není určena k ochraně práv určité menšiny, ale právě naopak k ovládání většiny. Nic tak nepoškodilo soužití skutečných sexuálních menšin a většinové společnosti jako právě krajně levicové LGBTQ hnutí, ale na rozdíl od českého velvyslanectví průměrně informovaný Maďar už dokáže tyto dvě věci od sebe rozlišovat.

Útoky z Prahy však evokují rétoriku vlády, která do značné míry ztratila kontrolu nad vlastní zahraniční politikou a je schopna se orientovat pouze podle iniciativ formulovaných zvenčí. Zdá se, že sám pan premiér nejenže rezignoval na vlastní vliv na českou diplomacii ve prospěch svých radikálně levicových koaličních partnerů, ale jeho výroky působí dojmem, že nemá ani dostatečný přehled o tom, co se na ministerstvu zahraničí v Praze děje.

Visegrád coby vzácný ostrov

EU je již z větší části spolkem států, které ztratily kontrolu nejen nad vlastní zahraniční politikou, ale i nad bezpečností svých hranic, a tedy i nad svou budoucností. Aliance V4 byla donedávna výjimkou, vzácným ostrůvkem středoevropských hodnot a občanského myšlení. Proto si naprostá většina Maďarů nepřeje, aby se česko-maďarská debata trvale vyhrotila, a bude k Čechům nadále vzhlížet a obracet se k nim s důvěrou. Ale právě proto někteří z nás dospěli k přesvědčení, že česká vláda, která nepovažuje vztahy s Maďarskem za důležité, pravděpodobně nemůže zastupovat věrně ani české zájmy.

 

 

 

 

26.07.2023 13:55

Růst pramenící z dluhů

Růst pramenící z dluhů

Drsná pravda o globalizaci a budoucnosti české ekonomiky

Milan Bednář, ekonom, národohospodářská fakulta VŠE

Lidové noviny - úterý 25.července 2023
 
 

Narůstající obchodní výměna a globalizace měly v posledních dekádách své vítěze a poražené. A to bez ohledu na to, co říkají základní ekonomické poučky. Realita je totiž mnohem komplikovanější a volný obchod je spíše teoretickým konceptem s velmi silnými předpoklady, které bohužel nejsou splněny. Upadání průmyslových základen ve vyspělých zemích se přímo dotýká Česka. V posledních dvou dekádách pozorujeme narůstající problémy. Stále větší část růstu životní úrovně se uskutečňovala na dluh, nikoliv v reakci na dlouhodobý růst produktivity a konkurenceschopnosti. S každým rokem nám intenzivněji hrozí dekády stagnace a úpadku.

Devadesátá léta minulého století jsou v Česku již nerozlučně spjata s ekonomickou transformací a související privatizací. Nicméně neměli bychom zapomínat ani na vnější prostředí, které nás jako malou otevřenou ekonomiku silně ovlivňuje. Poslední dekáda minulého století se často pokládá za velmi úspěšné období, kdy se významně rozvíjely technologie a mezinárodní obchod. Zastavme se u druhé zmíněné oblasti, která byla spojena s tzv. globalizací. Tento fenomén přispěl k rozvoji ekonomik celého světa, nejvíce se však jednalo o rostoucí trhy v Asii, zejména v Číně. Pro vyspělé ekonomiky v USA a Evropě byla situace mnohem komplikovanější.

Žít si nad poměry

Ekonomové vědí, že volný mezinárodní obchod obohacuje všechny zúčastněné země. Nicméně v podmínkách státních zásahů, dotací, nekalých praktik souvisejících s kopírováním vyspělých technologií a přetrvávajících nerovnováh jsou tyto přínosy velmi nerovnoměrné. Rovněž musíme brát v potaz geopolitické a bezpečnostní aspekty. Mezinárodní obchod je historicky spojen s válečnými spory a snahami o dominanci jedné velmoci nad druhou. Od devadesátých let bylo vyspělým zemím USA a Evropské unie umožněno žít si výrazně nad jejich poměry, jelikož stále více a více výrobků se dováželo levně z Číny.

Data Světové obchodní organizace ukazují, že v roce 1990 se Asie podílela na světových vývozech zboží z necelých 23 procent a v roce 2022 to bylo již téměř 37 procent. Nejvíce akcelerovala Čína, které se podařilo zvýšit svůj celosvětový podíl vývozu zboží z přibližně dvou procent na dnešních více než 14 procent. Tyto podíly byly zvýšeny zejména na úkor USA, které poklesly z 11-12 procent na dnešních přibližně osm procent, a ekonomik Evropské unie, jejichž hlavní velmoc Německo poklesla z 12 na necelých sedm procent v roce 2022. Mimochodem, Rusko dlouhodobě stagnuje na hodnotách kolem dvou procent.

Německo se upadání své průmyslové základny dokázalo dlouho bránit, z čehož získávalo i Česko jakožto subdodavatel, který dnes vyváží do Německa 30 procent své zahraniční produkce. V poslední době jsou však trendy neúprosné, zejména v souvislosti s narůstajícími regulacemi a iracionální zelenou politikou Evropské unie. V roce 2022 vykazovala ČR třetí nejvyšší podíl průmyslu v ekonomice v celé EU s 27 procenty. Více mělo pouze Polsko a Irsko. Avšak ještě v roce 2000 zaujímala ČR první pozici s téměř 31 procenty. Za relativně ktrátké období dvou dekád pozorujeme stále viditelnější problémy.

Často se rovněž setkáváme s tvrzením, že vyspělé ekonomiky se díky globalizaci mohly více přeorientovat na výrobu s vyšší přidanou hodnotou a zejména na služby. To je ovšem pouze část pravdy. Nepopulárním faktem je, že přeorientování vyspělých ekonomik na služby bylo z nezanedbatelné části způsobeno jejich nekonkurenceschopností vůči Číně a ostatním asijským ekonomikám. Tato nekonkurenceschopnost je zčásti přirozená, avšak je významně ovlivněna přílišnými regulacemi, působením společné měny euro na jihu eurozóny, krátkozrakými expanzivními politikami a souvisejícím zadlužováním.

Nároková ekonomika

Značná část dnešního ekonomického růstu pramení z dluhů, nikoliv z dlouhodobého růstu konkurenceschopnosti a produktivity. To je bohužel v posledních letech případ i Česka, ve kterém se zcela správně mluví o tzv. nárokové ekonomice. V posledních dvou dekádách u nás narostl veřejný sektor o téměř 1,5 bilionu korun v dnešních cenách. Pokud se u nás a v Evropské unii nestane něco zásadního, reálně hrozí, že nás budou čekat desetiletí ekonomické stagnace a poklesu konkurenceschopnosti. Bude se v jistém ohledu jednat o pokračování posledních několika let.

12.07.2023 08:52

Singer: Všichni pracují. Proč nerosteme?

Singer: Všichni pracují. Proč nerosteme?

Blízké země jako Slovensko nás předstihují, říká exguvernér ČNB

 

Lidové Noviny 8.,9.7.2023 

autor článku :IVANA PEČINKOVÁ,

online verze zde

 

Ing. Miroslav Singer Ph.D.(*14.května 1968 Praha) je český ekonom,v létech 2010-2016 guvernér České národní banky.Od roku 2017 působí jako ředitel institucionálních vztahů a hlavní ekonom společnosti Generali CEE Holding.Studium Vysoká škola ekonomická Praha-obor matematické metody v ekonomii,doktorát na University of Pittsburg,začátek profesní kariéry již před rokem 1989 v Prognostickém ústavu Československé akademie věd

 

Pokud nepřijdou masivní dodatečné příjmy, bude se mi trochu zdát, že ztrácíme schopnost náš státní rozpočet ovládat, říká hlavní ekonom Generali Holding CEE a bývalý guvernér ČNB Miroslav Singer. Zároveň vyslovuje obavu, že struktura české ekonomiky není v pořádku.

"Jsme někde na chvostu Evropy, nerosteme," říká Singer. A hledá příčiny: "Mezi podezřelými' je naše provázanost s německou ekonomikou, která zraňuje sama sebe hlavně přechodem na elektromobilitu. V tom chtěla být světovým lídrem, ale nedaří se jí to. Dalším důvodem je struktura naší ekonomiky, dále naše setrvalá neschopnost stavět silnice a dálnice a také špatný výkon veřejné správy.

 

Naše mentalita

Počet lidí, kteří jsou placení z peněz daňových poplatníků, se zvýšil, ale podle exguvernéra ani větší státní aparát nebyl schopen si všimnout třeba toho, že letos přicházejí výrazně silnější populační ročníky a chtějí na střední školy. Nerůstu nahrává naše mentalita. Dostali jsme se do stavu, kdy stát něco či někoho dotuje za jeho pouhou existenci. A kdy chce každý něco pobírat a je hysterický, když by to mělo být jinak. I když se ho to netýká. Příkladem může být diskuse o tom, že by banky mohly zpoplatnit předčasné splacení hypotéky. "Vytvořil se zde pocit, že masy lidí najednou dostávají dědictví a vyhrávají ve Sportce, takže mohou předčasně splatit celou hypotéku," říká Miroslav Singer.

 

LN Upozornil jste, že česká ekonomika - na rozdíl od jiných evropských zemí - neroste. A že jsme po covidu přestali dohánět vyspělé země.

Jsme jedna ze zemí na úplném spodku Evropy, máme jeden z nejhorších výkonů ekonomiky od počátku covidu. Takhle to jde asi tři a půl roku, za něž máme statistické údaje. A to už není legrace.

A navíc - a to platí i o Německu - tohoto slabého výkonu dosahujeme přesto, že máme kvůli válce na Ukrajině větší populaci než předtím. Nemáme nezaměstnanost, máme o několik set tisíc lidí víc a neumíme růst. To je zarážející.

Určitě nás nebrzdí přílišná restriktivnost fiskální politiky, když to řeknu laskavě. Protože přitápíme pod kotlem deficitu až hrozivě. Z toho plyne, že je to strukturální problém ekonomiky a je třeba se začít bavit o tom, kde jsme si ho vyrobili a proč.

Guvernérem ČNB jmenoval Singera Václav Klaus (2010) FOTO MAFRA-V.CHLAD

Diriguje Zeman. Singera nahradil Jiří Rusnok (2016). FOTO MAFRA- D.MATERNA

 

 

LN Jaké jsou příčiny toho, že nerosteme?

Detailní analýzu jsem si nedělal. Ale podezřelí tu jsou. V prvé řadě naše vazba na Německo, které má stejný problém. Kus evropského průmyslu, na němž závisíme, se systematicky zraňuje. Zraňuje se zaměřením na oblast, o níž němečtí lídři říkali, že tím celosvětově vyhraje. Ale zdá se, že přechod na jiný typ mobility se Německu moc nedaří. K tomu je německý průmysl v momentě, kdy mu zdražuje energie, nutně zraňován politikou Green Deal. Nenechme se zmást tím, že ve slunečné dny je energie na burzách levnější. V tuto chvíli musí energetická soustava využívat zdroje fixní i nárazové. A to znamená dvojnásobnou nákladovou zátěž. Jednou tomu tak třeba nebude, ale v tuto chvíli to prostě platí.

Druhým podezřelým je struktura české ekonomiky. Byli jsme hodně navázaní na turistiku a ta se zatím vrací pomalu. Další příspěvek k nerůstu: umím si představit, že neměříme ekonomickou aktivitu přesně, protože jsme slavně zrušili elektronickou evidenci tržeb. Důsledky vidím hlavně v turistickém průmyslu. Jsem na Šumavě a najednou nemohu nikde zaplatit jinak než v hotovosti. Tam, kde vždy šlo platit kartou, to najednou nejde. Podle mne došlo k masivnímu využívání toho, že EET a daňové kontroly jsou pryč. To je pro ekonomiku svým způsobem ještě dobrá zpráva, protože to znamená, že ten průšvih není tak velký, jak vypadá podle čísel ČSÚ. A to není všechno.

 

LN A co jsou další zdroje našeho nerůstu?

Setrvalé zaostávání infrastruktury. My si to stále nechceme připustit, ale naši novoevropští sousedé a nám blízké země nás prostě předstihují. Polsko, Slovensko - všichni si dokázali silnice a infrastrukturu rychle a efektivně postavit. My jsme toho zatím udělali málo a neumíme to.

A dále: výdaje státu narostly. Nabrali se noví lidé, ale tento - proti roku 2012 výrazně větší státní aparát - nebyl schopen si ani všimnout, že letos přicházejí mnohem silnější populační ročníky a chtějí na střední školy. Nejde jen o to, že je ve státní správě hodně lidí. Ale také o to, že produkt státního aparátu je špatný. Svědkem toho jsme neustále, ale nic se nezlepšuje. I přes neustálé debaty, které jsou někdy až šílené. Stejně jako u momentálně aktuálních hypoték. Lidé, kteří debatují, už se nenamáhají ani předstírat, že o předmětu diskuse něco vědi. Týká se to bohužel i prostoru, kde se rozhoduje.

A posledním dílem do skládačky nerůstu je, že jsme se dostali do stavu, kdy chce každý něco brát, něco dostávat. Každý je hysterický, když by to dostat neměl. Přesto, že se ho to vlastně netýká. Zářnou ilustrací toho je dnešní debata o zpoplatnění předčasného splacení hypoték. Vytvořil se zde pocit, že masy lidí najednou dostávají dědictví a vyhrávají ve sportce, takže mohou předčasně splatit celou hypotéku. Jak často se komu stane, že si půjčil osm milionů a za půl roku se ukázalo, že ji může splatit? Přesto, když člověk sleduje tu debatu, tak má pocit, že se tady každý druhý bojí, že zakrátko získá pár milionů a bude muset bance zaplatit pár desítek tisíc korun pokuty. Což je tedy v dané situaci opravdu holé neštěstí. Reakce jsou opravdu úplně hysterické. Navíc - když se podíváte do zákona, uvidíte, že bezsankčně lze každoročně splatit čtvrtinu úvěru. A mají být výjimky pro případ, kdy člověk třeba zdědí peníze anebo potřebuje ukončit hypotéku kvůli rozvodu.

 

LN Debaty se nesou i v tom duchu, že stát, který chce po bankách daň z mimořádných zisků, si to u nich chce vyžehlit, ale bohužel na úkor jejich klientů.

To je doslova praštěná interpretace. A odpověď je, že stát si daň z mimořádných zisků spočítal tak špatně, že nic nedostane. Takže v tomto ohledu ani nemá bankám, co vracet.

 

LN Nepadá tahle interpretace u klientů bank tak trocho na úrodnou půdu?

Zvykli jsme si na to, že máme solidní, stabilni bankovní systém. Že v bankách není žádný problém. A máme pocit, že jsou tu od toho, aby nám vyřešily všechno, co potřebujeme. A teď k tomu zjevně přibyl pocit, že jsou banky automat a my si s ním můžeme hrát, jak chceme. Ale tak to není.

Stejně jako platí, že rozpočtově nejsme žádné Řecko, ani se jím nemůžeme v dohledné době stát. Což ale neznamená, že si můžeme hrát s totálně nezodpovědoou rozpočtovou politikou.

 

LN Zmínil jste, že problémem je pro nás navázanost na německou ekonomiku. Měli bychom se tedy snažit se začít obracet jinam?

Je to bolestné, ale myslím, že nám svým způsobem nezačne zbývat nic jiného. I když - odtrhávat se od nás budou sami Němci. Neuvidíme zavírání podniků. Ale to, že se do nich přestane investovat. A pracovní příležitosti začnou unikat v okamžiku, kdy už se nebude vyplácet ani výroba bez investic, zaměřená na zisk z dojetí té fabriky. A to, myslím si, začneme zažívat. Trochu mimochodem - naše navázání na Německo vždy produkovalo málo přidané hodnoty. Díval jsem se do statistik, k čemuž mě inspirovala prohlášení někdejšího prezidenta Miloše Zemana, že do Ruska sice vyvážíme malé objemy, ale s vysokou přidanou hodnotou. Tak tomu nebylo. Rusko se v tomto ohledu ničím neodlišovalo od drtivé většiny ostatních zemí. Ale nádavkem jsem zjistil, že v našem zahraničním obchodě existují dvě země, které se tomu naprosto vymykají. Naše vývozy do Spojených států jsou výjimečně ziskové. Vyvážíme tam zřejmě solidní věci, na nichž máme na tamějším trhu solidní marže. Naproti tomu exporty do Německa jsou mimořádně neziskové. První, co člověka napadne, je daňová optimalizace, ale pak si hned uvědomí, že Německo má vyšší daň než Česko. A teď se dostáváme k něčemu jinému. Všichni, co se už delší dobu pohybují v ekonomice, vědi, že kapitál má národnost. Takže se většinou snaží přetáhnout zisky tam, kde je doma, vykazovat si ho ve svých výsledcích. A druhá věc je, že Německo asi skutečně jelo v modu, že jsme v jejich výrobním řetězci opravdu fungovali jako článek s nížkou přidanou hodnotou.

 

LN Uvědomuje si někdo, že můžeme o práci z Německa začít přicházet?        

Mluvím o budoucích letech. Budeme si ji hledat, až o ni začneme přicházet. V tuto chvíli u nás nikdo žádnou velkou práci nehledá, protože ji všichni nacházejí. Máme plnou zaměstnanost. Ale funguje to ve smyslu scény z kultovního filmu Marečku, podejte mi pero. Kde se vývojáři hlásí hlavnímu hrdinovi filmu, mistrovi Kroupovi v podání Jiřího Sováka, že secí stroj perfektně chodí, ale neseje.  

 

LN Takže nikdo nepřemýšlí o změně?

Málokdo. Navzdory vší té nespokojenosti s veřejnou sférou všichni práci mají anebo berou někde nějakou dávku. Strašně nás prorostlo. V okamžiku, kdy šéf Nejvyššího kontrolního úřadu, kterého rozhodně nepovažuji za vzor pravicového svobodného politického smýšlení, mluví o tom, že to s tou dotační ekonomikou přeháníme, je nepřehlédnutelné, že opravdu máme problém.

LN CO říkáte tomu, že Škoda Auto by se měla soustředit na vývoj a výrobu spalovacích motorů? Je to bráno jako sešup do podřadné ligy, či dokonce vyřazení ze scény.

Tahle debata mě příliš nevzrušuje. Mám totiž pocit, že daleko důležitější je vývoj v Německu. Kde se nenaplňuje to, co bylo slibováno spolu s přechodem na elektromobilitu. Rychlost, množství, kvalita, vliv na snižování emisí. Evropa vytváří asi osm procent světových emisí CO2. A co stojí za vypíchnutí: existují čtyři třídy silničních vozidel. Nákladní auta, autobusy, osobní auta a pak takové ty rikši o třech kolech či čtyřkolé minidodávky, které známe třeba z filmů s agentem 007 - který jednu rikšu unese a druhá za ním jede a z ní po něm střílejí. V Indii a v Čině jezdí podstatně méně aut, zato tři miliardy lidí používají tahle vozítka. Je jich tolik a jezdí tak často, že spotřebovávají více benzinu než všechna osobní auta na světě. Takže všechna ohniska emisí se posunula do světa, který my neovládáme.

Plánovaný příběh elektromobility byl, že my v Evropě vyvineme koncept geniálního elektromobilu, k čemuž se Volkswagen nadšeně hlásil, a pak budeme naši technickou nadvládu draze prodávat zbytku světa. V reálu se děje to, že Elon Musk nainvestoval v Německu do výroby Tesly, kterou prodává hluboko pod cenou VW. A pokud rozumím tomu, co říkají odborníci, tak minimálně v oblasti práce s baterií a s elektrifikací jsou to mnohem lepší auta.

A ekvivalenty elektrického VW Golf nám už v tuto chvíli buď v lepší kvalitě anebo za lepší cenu dováží Asie. Čili jsme si žádnou technologickou převahu nevybudovali. Jen jsme si připravili ke zruinování tradiční autoprůmysl. Byl to primárně německý projekt, takže mě to vede ke skepsi, jaký vliv to má nebo bude mít na nás. Nechápu, jak nemohlo nebýt jasné, že když má někdo nerostné zdroje na výrobu baterií, tak bude chtít ty baterie vyrábět. A že pro automobilku je zásadní, aby měla výrobce baterií co nejblíže u sebe. Zvlášť když managementy obou segmentů mluví stejnou řečí.

 

LN Zmínil jste jako jednoho z podezřelých našeho nerůstu, tedy secího stroje, který chodí, ale neseje, špatné fungování státu. A řekl jste, že je tady ten problém dlouho. Co s tím?

Změna musí začít přímo u lidi. Voliči musejí začít chtít od státu více. Ne ve smyslu více peněz pro lidi, ale lepší výkon. To potrvá. Vedou se tady zbytečné debaty, kterými akorát ztrácíme čas. Debaty, kde vítězstvím je, že se nic nestane.

Klasický příklad - zrušení rodných čísel. Náš stát někdy od roku 2009 či 2010 pracuje s tím, že se rodné číslo zruší, protože vyjadřuje pohlaví v roce narození atd. Všem, lidem i podnikatelům, je to úplně jedno. Drtivá většina lidí je ráda, že se naučí jedno číslo, které je bezchybně identifikuje jako zcela konkrétní osobu. A nakonec výsledkem práce tisíců hodin úřednického aparátu je, že nezrušíme rodné číslo? Ale všechna ta práce byla honorovaná. Plnily se úkoly, vypisovaly odměny, IT firmy nepochybně dostávaly konzultační zakázky. Pokud chceme bohatnout, nemůžeme fungovat systémem projektů, u kterých znamená vítězství, pokud se nebudou realizovat. Ale takové projekty nám ta státní správa generuje neustále.

Ještě si dovolím trochu jízlivě dodat, že když se někde děje něco efektivního, člověk si často říká, že je to spíš chybou úředníků a navzdory zákonným ustanovením. Ale je to o mentalitě společnosti, která neumožňuje dělat potřebné změny. Teď se debatuje o statusu umělce, k němuž by se vázaly dotace. Ale proč zrovna umělci, proč ne ajťáci, když chceme být ta digitální moderní společnost? A proč ne všichni, to je samozřejmě ta další otázka. Pokud se tohoto uvažování nezbavíme, uvízneme v pasti, které se říká stagnace středních příjmů. Tedy že už k bohatším zemím konvergovat nebudeme. A to je jen další z mnoha příkladů toho, jak vypadá ta naše česká bramboračka.

 

Plánovaný příběh elektromobility. “Byla to idea, že my v Evropě vyvineme concept geniálního elektrovozu, k čemuž se Volkswagen nadšeně hlásil, a pak budeme naši technickou nadvládu draze prodávat zbytku světa,” říká Singer. A pokračuje: “V reálu se děje to, že Elon Musk nainvestoval v Německu do výroby Tesly, kterou prodává hluboko pod cenou VW. A pokud rozumím tomu, co říkají odborníci, tak třeba v oblasti práce s baterií a s elektrifikací jsou to lepší atua.” FOTO VOLKSWAGEN.CZ

 

LN Jaké máte další přiklady?

Státní penzijní fond, který má být součástí připravované penzijní reformy. Východiskem koncepce fondu byla studie OECD, která shromáždila údaje o nákladovosti penzijních fondů. Přímo ve studii se říká, že si autoři nejsou jisti srovnatelností posbíraných dat a že je velmi nebezpečné ta data pro srovnávání používat. To nás v Česku ani zdaleka neodradilo. Ta data použila Národní ekonomická rada vlády a posléze i Národní rozpočtová rada. I když mezitím vstoupila v platnost norma, která přikazuje fondům zveřejňovat údaje o jejich nákladech. Takže srovnatelná data k dispozici jsou. A když se na ty údaje podiváme, zjistíme, že náklady vůči srovnatelným produktům vůbec nevyčnívají. A to je jen jedna část příběhu. Ta druhá spočívá v tom, že se autoři koncepce vyzbrojili tezí, že státní penzijní fond je žádoucí nejen kvůli údajně vysokým nákladům existujících penzijních fondů, ale i kvůli tomu, že výnosy penzijních fondů jsou nízké. To ovšem platilo v době nízké inflace a nízkých úroků. Nyní máme vysokou inflaci, repo sazba ČNB je na sedmi procentech a na termínovaných či spořicích účtech banky dávají kolem šesti procent. Tak jaképak nízké výnosy! Ale tuhle suchou pravdu prostě neprodáte. Protože všichni chtějí být rozhořčeni. Anebo chtějí to rozhořčení aspoň předstírat.

Do státní kasy připutuje dividenda od ČEZ, mimořádná daň od energetik. Singer říká, že se deficit rozpočtu na plánovaných 295 miliard korun může dostat. Ale je to podle něj velmi nepravděpodobné. Čísla jsou bolestivá. FOTO ČTK

 

LN Co tedy s tím nerůstem?

Musíme začít řezat do toho, že někdo dostává peníze za to, že existuje. Jak jsem si teď všiml v jedné debatě – a jsou to naprosto zlatá slova - že jakmile se začne dotovat za existenci, pak ten dotovaný nezačne produkovat nic užitečného, jen fůru odpadu. Jestliže se chceme posunout, musíme přestat dotovat existenci. Musíme začít dotovat akci. Existenci začal dotovat covid. Kurzarbeit dotoval existenci pracovních míst, také živnostník byl dotován, a to proto, že existoval. Viděli jsme třeba, že byla zavřená všechna kadeřnictví. Ale nevšiml jsem si, že by někdo chodil neostříhaný a neučesaný.

 

LN Kde s tím řezáním tedy začít?

Já mohu jako ekonom ten problém ekonomicky pojmenovat. Označit ty podezřelé kusy. Ale skutečné řešení je ve společnosti. Ne v ekonomice.

Je třeba stanovovat principy. Například: kdybych devět měsíců diskutoval o konsolidaci rozpočtu, stanovil bych pravidlo, že vládou nesmí projít žádný návrh, který zvyšuje rozpočty jednotlivých resortů a rozšiřuje jejich agendy. S tím, že teď se o tomhle nebudeme bavit, protože musíme debatovat o tom, kde budeme škrtat. Že musíme vydržet dva roky, až bude rozpočet konsolidovaný. To se neděje. Místo toho zase debatujeme o věcech, kde vítězstvím je, že se nestanou.

 

LN Deficit státního rozpočtu je nyní tak vysoký, že i lidé na ulici přetřásají, že je nutné šetřit. Jsme na tom opravdu tak špatně? Vždyť náš deficit a náš celkový dluh je ve vztahu k HDP jen zlomkem deficitu či dluhu nejvyspělejších zemí EU.

Pokud nyní nepřijdou masivní dodatečné příjmy z wind fall tax (WTF) a dalších titulů, které dramaticky posunou celkové příjmy směrem nahoru, tak se mi bude trochu zdát, že ztrácíme schopnost náš státní rozpočet ovládat. Do tohoto problému ovšem patří i výdaje. I tato vláda pravého středu navyšovala výdaje v době, kdy už bylo jasné, že to není správná cesta. A k tomu si člověk není jistý, zda ministerstvo financí ví, kolik peněz přijde. Finance si namalovaly příjmy z WTF od bank na úrovni přes 30 miliard korun a budou z toho mít tak miliardu, dvě. A to je problém. Nevím. Uvidíme.

Do státní kasy připutuje dividenda od ČEZ, ta mimořádná daň od energetik. Třeba se ukáže, že se s deficitem nakonec na těch plánovaných 295 miliard korun dostaneme. Ale pravděpodobné mi to nepřipadá. A hlavně, a to je pro mou nevíru v naši schopnost zvládat rozpočet zásadní, se mi z komunikace resortu, ale i vlády zdá, že nikdo nečekal, že ten rozpočet bude v tuhle dobu vypadat tak hrozně (na konci května se dostal deficit těsně k hranici deficitu plánovaného za celý letošní rok - pozn. red.). To je špatně. To je minimálně velká chyba komunikace. Nechápu, proč v Letenské nevarovali ministra, proč nespustili už před zveřejněním těch čísel komunikaci, že teď to bude vypadat příšerně, ale pak se to zlepší. Bylo by to mnohem věrohodnější. Ale současně platí, aniž bych to chtěl bagatelizovat, že zadlužení Česka je tak malé, že problém prostě nemůže vyvřít v nějaké drama během několika let. Takové vyvření by nastalo tak po dvou dekádách.

 


 

 

22.06.2023 13:51

Neomarxismus, nebo neomalthuziánství?

Neomarxismus, nebo neomalthuziánství?

https://casopisargument.cz
Ivo T. Budil
19.6. 2023

Odkaz na článek zde

 

Ivo T. Budil píše, že současná západní aktivistická ideologie nemá nic společného s často skloňovaným neomarxismem. Daleko spíše je produktem neomalthuziánství.

 

Západní svět čelí útoku. Již více než tři desetiletí je jeho intelektuální, mediální, akademický a politický život postupně ovládán aktivistickou ideologií, která úspěšně omezuje kritické a svobodné myšlení. Prosazuje se nový typ jazyka, jenž ve jménu boje proti represím a ustavení autentických bezpohlavních a kosmopolitních bytostí osvobozených od veškerých svazujících pout dějin a tradice paralyzuje rozum Západu. Tento jazyk se stal povinnou výbavou privilegovaných liberálních vrstev a poznávacím znamením příslušníků globální elity. Mnozí konzervativci označují uvedený světonázor jako progresivismus. Není to nejšťastnější volba, protože může způsobit historické nedorozumění. Progresivismus se zrodil na sklonku devatenáctého století díky vystoupení výmluvného amerického sociálního reformátora a evangelikála Williama Jennigse Bryana usilujícího o spravedlivější rozdělení společenského bohatství. Bryanovu agendu převzal republikánský prezident Theodore Roosevelt a další liberální a konzervativní státníci. S iracionálním aktivismem současného Západu nemá zmíněný americký progresivismus nic společného.

Přední mluvčí anglosaského konzervatismu  Yoram Hazony , Douglas Murray, Pat Buchanan a mnozí další autoři hovoří o vzestupu neomarxismu nebo kulturního marxismu.  Míní tím různorodý proud moderního myšlení, jehož kořeny sahají ke konceptu kulturní hegemonie Antonia Gramsciho, kritické teorii společnosti Frankfurtské školy, poststrukturalismu Michela Foucaulta nebo postkolonialismu Edwarda Saida. Dobytí mysli a srdce Západu neomarxismem inicioval údajně mimo jiné jeden z vůdců revolučního levicového hnutí z konce šedesátých let dvacátého století Rudi Dutschke svojí výzvou k „dlouhému pochodu institucemi“.

Vystávají nicméně určité pochybnosti. Jak se mohlo stát, že výše uvedená poměrně esoterická, intelektuálně rafinovaná a občas obtížně srozumitelná učení vyústila do vzestupu masového aktivismu, jehož hnací silou jsou především silné, takřka religiózní kolektivní emoce a hysterie bez hlubší intelektuální sebereflexe a ponoru? Kulturní revoluce, která údajně probíhá ve Spojených státech amerických a dalších západních zemích, je vedena shora univerzitně vzdělanými elitami, jejichž cílem je ideologicky indoktrinovat dělnickou a nižší třídu, která tomuto „probuzení“ ve své zaslepenosti vzdoruje. Výsledkem není osvobození širokých vrstev, ale naopak jejich znevolnění materiální bídou a myšlenkovou nemohoucností kapitalistickými korporacemi.

Karel Marx by byl podobným vývojem bezpochyby znepokojen, protože by jej pokládal za vítězství čisté reakce. Marx věřil obdobně jako Benjamin Franklin, William Godwin nebo Lyndon LaRouche v neomezený potenciál lidského rozumu. Byl přesvědčen, že je zapotřebí vytvořit takové sociální a materiální podmínky, aby se všichni lidé mohli bez ohledu na svůj původ plnohodnotně zapojit do tvůrčího přetváření přírody na základě vědeckého pokroku, jenž je bez hranic. Tento étos přetrval i v pokleslých podmínkách reálného socialismu. Nic není současným aktivistům, otevřeně hlásajícím ideologii „nerůstu“ a entuziasticky přijímané chudoby, vzdálenější než tato původní marxistická aspirace.

Obávám se, že konzervativci typu Yorama Hazonyho nebo Douglase Murraye neznají svého nepřítele. Bojují jinou válku v odlišném století. Průmyslová revoluce započala na sklonku osmnáctého století ve Velké Británii, jejíž politický systém ovládali do značné míry velcí pozemkoví vlastníci a dědičná oligarchie. Její představitelé si plně uvědomovali přínos volného trhu a nových výrobních způsobů. V duchu své kastovní mentality a dědičných privilegií se ale nehodlali plnohodnotně dělit s širokými lidovými vrstvami na Britských ostrovech nebo s domorodým obyvatelstvem v zámoří o plody moderního hospodářství. Úloha ospravedlnit v nových historických podmínkách jazykem moderní vědy nerovnoměrnou distribuci bohatství připadla britskému liberálnímu ekonomovi a duchovnímu Thomasu Robertu Malthusovi. V roce 1798 vydal Thomas Robert Malthus Esej o principu populace, ve které tvrdil, že zatímco produkce potravin roste aritmetickou řadou, počet obyvatel přibývá řadou geometrickou. Tento dramatický nepoměr lze vyrovnat pouze sociální nespravedlností a omezeními, jako jsou války, epidemie a reprodukce společenské hierarchie a nerovnosti. Před zmíněnou ponurou zákonitostí není úniku.

Zrodilo se malthuziánství, které důrazem na omezenost zdrojů, nebo hlásáním vrozené biologické či kognitivní nerovnosti mezi lidskými bytostmi umožňuje soužití kasty a moderního věku a existenci globálního sociálního a etnického apartheidu. Je to nejúčinnější moderní způsob obhajoby oligarchie a popření rovnosti a práv lidí a neomezeného potenciálu lidského rozumu. Thomas Robert Malthus věřil, že každá společnost narazí dříve nebo později na své přirozené meze. Lidská přirozenost nikdy nemůže překonat přírodní limity. Progresivní vývoj společnosti nezajišťuje vyšší produktivitu a efektivitu při využití zdrojů. Přírodní zákony vždy nakonec převládnou nad lidskými ambicemi.

Malthuziánství se vyvíjelo a měnilo podle historických okolností. Přijali jej za své mnozí myslitelé a veřejní činitelé hlásící se k liberalismu, například Alexis de Tocqueville nebo Jeremy Bentham. Ronald Meek napsal, že v první polovině devatenáctého století pravděpodobně neexistovala diskutovanější idea, než kterou vyslovil ve svém útlém spise Thomas Robert Malthus. Poté se jeho jméno vyskytuje méně často. Malthusův intelektuální podnět se ponořil do podvědomí moderního myšlení a obtiskl se – často ve zjednodušené podobě – do mnoha intelektuálních proudů, které ovlivňují západní civilizaci dodnes, aniž je přímo vysloveno jméno prvotního hybatele.

Z ducha malthuziánství se během devatenáctého století zrodila rasová ideologie, sociální darwinismuseugenika, jejichž společným jmenovatelem byla snaha v rámci moderní civilizace obhájit nerovnost lidí a ospravedlnit imperiální nebo rasovou hierarchii. To znamenalo potlačení lidských zdrojů, produktivity, tvořivosti nebo neprivilegovaného talentu v řadě zemí světa, které se staly využívanými periferiemi a koloniemi Západu. Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let dvacátého století se rozšířilo neomalthuziánství v podobě environmentalismu, populační kontroly a kritiky racionalismu a vědeckého pokroku. Na rozdíl od rasového malthuziánství, jež zdůrazňovalo biologickou nerovnost, se elitářské neomalthuziánství snaží ochromit kolektivní racionalitu širokých vrstev, které by se mohly vymknout zpod kontroly nové globální oligarchie.

Program Zeleného údělu ústící do deindustrializace Evropy je logickým vyústěním neomalthuziánské agendy. Byl opuštěn rozvoj jaderné energetiky, výzkum termojaderné fúze a ambiciózní program letů do vesmíru. Západ ztrácí produktivní sílu a mění se v chudnoucí, ale zároveň v konzumní hédonistickou komunitu rezignující na racionalismus a na pozitivní vizi materiálního a morálního pokroku. Západní společnost je rozštěpena na jedince, kteří se ztotožnili se zájmy globální oligarchie měnící se v technokratickou neofeudální kastu, a na stále početné vrstvy lidí, kteří instinktivně cítí, že byli připraveni o budoucnost čerpající z odkazu humanismu a osvícenství.

Soudobá aktivistická ideologie, která prostupuje západní politické, mediální a akademické sféry, není derivátem neomarxismu, jak se často ozývá z konzervativních kruhů, ale produktem neomalthuziánství, jež ze své podstaty podrývá sílu lidského rozumu. Neomalthuziánství je ideologií nadnárodních korporací, z nichž se rekrutuje nová aristokracie. Čelíme tak globální alianci neoliberalismu a neomalthuziánství, která není nijak překvapivá vzhledem k příslušnosti Thomase Roberta Malthuse k anglické liberální ekonomické škole a sympatiím, jimž se Malthusovo dílo těšilo v devatenáctém a dvacátém století mezi liberálními mysliteli. Nad soudobým Západem se nevznáší přízrak Karla Marxe, ale duch mluvčího Britského impéria, které kdysi změnilo svět v planetární apartheid a Anglii rozštěpilo – slovy Benjamina Disraeliho – na dva nesmiřitelné národy: bohaté a chudé.

Odkaz na článek zde

 

31.05.2023 08:14

Evropa je malý pudlík a být zelený znamená být poddaný Číně. Co říká Smil o dnešním světě

Evropa je malý pudlík a být zelený znamená být poddaný Číně. Co říká Smil o dnešním světě

Michal Mareš
Hospodářské noviny, 24.5. 2023

Letos mu bude 80 let, ale když přednáší, srší energií a jeden údaj střídá druhý. Václav Smil, rodák z Plzně, který v roce 1969 emigroval do Ameriky, je emeritním profesorem University of Manitoba a plodným autorem knih. Mezi jeho oddané čtenáře patří třeba zakladatel Microsoftu Bill Gates, jenž Smilovy publikace pravidelně zařazuje na seznam své "povinné četby."

Smil do Česka přijíždí jen výjimečně, proto jeho přednáška v pražském CEVRO Institutu přilákala řadu předních podnikatelů, (bývalých) politiků i diplomatů. HN přinášejí výběr toho nejzajímavějšího, o čem Smil během dvouhodinového vystoupení mluvil.

 

O vývoji světa

Většinou se zajímám o to, co se děje v USA a v Asii. Evropa tvoří jen 5,5 procenta světového obyvatelstva, o něco víc má podíl na světovém HDP. Většina evropských zemí vymírá, žádná neroste. Prakticky celá EU má průměr porodnosti 1,6 dítěte na ženu a žádnou dotací nedocílíte toho, aby měly ženy více dětí.

Z příštích 1,5 miliardy lidí, které přibudou na světě, bude 1,2 miliardy v Africe. Evropa si musí uvědomit, že je to, co je. Evropa je malý pudlík. Za chvíli bude mít podíl na světové populaci jen čtyři procenta a obyvatelstvo je to, co rozhoduje, ne ekonomika.

 

O Spojených státech

Amerika má své obtíže, ale její ekonomika je z podstaty dynamická. Lidé tam jsou podnikaví a vynalézaví, díky tomu se americký podíl na světovém HDP nezmenšuje. Žádný jiný stát na světě není tak ochotný riskovat. Vychází to z imigrace. Evropa neumí absorbovat uprchlíky a udělat z nich vlastní občany. Ano, Německo je vítalo, ale při syrské imigrační vlně si Česko nevzalo ani jednoho uprchlíka, Slovensko jen asi osmdesát. Z čeho je ten strach? Nechápu to. Velká síla Ameriky spočívá ve schopnosti absorbovat velké množství lidí. Evropa je rovnostářská, v USA jsou sociálně-ekonomické nůžky více rozevřené, což lidi nutí se snažit posunout nahoru, dostat se do druhé skupiny. A to je motor inovací a ekonomiky.

 

O zemědělství

Zemědělství je nejdůležitější odvětví, přitom mu nikdo nevěnuje zvláštní pozornost. Všichni řeší investice, finančnictví, umělou inteligenci, supersonické létání.... ale bez toho by se svět obešel. Ovšem těžko by se obešel bez kukuřice v USA nebo rýže v Indii. Je nepochopitelné, jak se zemědělství bere za samozřejmost a podceňuje se.

 

O jádru

Kolik bylo za posledních 20 let postavených jaderných elektráren? Jedna ve Finsku. Není žádná perspektiva, že jich bude víc. Ve Spojených státech byly náklady a časy v desetinásobcích původních plánů, proto je tam jaderná energie prakticky mrtvá, v Evropě její rozvoj v podstatě také. Staví jen Čína a Írán.

Malé modulární reaktory nepřijdou. Napište mi dopis, až jich tady budou stovky, a já vám řeknu, že jsem se zmýlil. Zaručuji vám, že žádný dopis nepřijde. Buďme cyničtí, EU rovná se Deutschland a tam je proti jádru patologická nenávist. Jak to chcete přes ně prosadit?

 

O elektromobilech

Vždy říkám studentům: Dětičky, nejsou žádná elektrická auta. Jsou jen auta s elektrickým motorem. Když si ho koupím v severní Číně, tak jezdí ze 100 procent na uhlí, ve Francii ze 72 procent na jadernou energii. Světový průměr je ze 60 procent fosilní pohon.

Další věc je, z čeho je elektromobil vyrobený. Víte, kolik je mědi v normálním autě? Asi 20 kilogramů. V elektromobilu je to asi 90 kg. Na světě je 1,4 miliardy aut, z toho elektromobilů méně než 30 milionů. Je před nimi ještě dlouhá cesta. A hodně mědi. Zdaleka nejvíce se jí těží v Chile. Pak se naloží na loď a doveze do Číny, tam se taví a prodává do světa – 65 procent prodané mědi je z Číny. Takže vyrábět elektrická auta znamená být zavázaný Číně. To samé platí o oceli nebo neodymu, což je kovový prvek potřebný k výrobě magnetů – bez něj nejsou žádné větrné elektrárny.

Být zelený znamená být poddaný Komunistické straně Číny. Nebo Rusku v případě niklu. Zdroje jsou i jinde po světě, vzácné horniny nejsou zas tak vzácné, ale je těžké oddělit jednu od druhé, očistit a opracovat. To je energeticky velmi náročné. Čína se tím začala zabývat, buduje si výrobní kapacity. Evropa nemá skoro nic. Odpoutání se od těchto režimů nebude vůbec snadné.

 

O rozdílu Evropa vs. USA

V USA každý chce být miliardář, v Evropě chce každý dostat dávky. Očekává, že stát se o nás postará. Evropa čeká sociální stabilitu a před šedesátkou do důchodu, protože jsou lidé unavení. Ve Francii přitom pracují 36 hodin týdně, v Americe 60 a v Japonsku 70... V USA je étos jít zezdola nahoru: riskovat, objevit, vyrobit, dokázat.... Prostě americký sen.

 

Václav Smil (79)

·  Česko-kanadský vědec a spisovatel. Narodil se v Plzni, vystudoval ekonomickou geografii na Univerzitě Karlově v Praze. Po emigraci v roce 1969 získal titul Ph.D. na Pensylvánské státní univerzitě. Smil napsal téměř 40 knih, například Čísla nelžou, Globální katastrofy a trendy či Jak svět doopravdy funguje. Až do roku 2017 žádná z jeho knih nevyšla v češtině.

·  Smilovy publikace obdivuje zakladatel Microsoftu Bill Gates, jeho přítelem je také majitel společnosti Meta Mark Zuckerberg.

·  Časopis Foreign Policy ho zařadil mezi stovku nejvlivnějších lidí světa, je ženatý a má syna Davida, který je chemik.

24.05.2023 18:19

„Nedává to smysl,“ říká profesor Smil o elektromobilech a zeleném světě

„Nedává to smysl,“ říká profesor Smil o elektromobilech a zeleném světě

 

www.seznamzpravy.cz
Zuzana Kubátová

odkaz na článek zde

 

Celosvětový objem uhlíkových emisí stoupá, táhnou ho rozvojové země. Nedokážeme tomu zabránit. Hrozba klimatické změny je globální problém, který nemá lokální řešení, říká emeritní profesor University of Manitoba Václav Smil.

 

„Jaderná energie je mrtvá, mrtvá, mrtvá, mrtvá,“ prohlašuje v Kanadě žijící vědec, spisovatel a jeden z nejvlivnějších Čechů současné doby Václav Smil.

Skepsi vůči jaderné energetice netají Smil ve svých knížkách. Důvody vysvětlil už v závěru první části rozhovoru pro SZ Byznys, kterou jsme publikovali v neděli. Argumentuje tím, že se jaderné elektrárny ve vyspělém světě přestaly v posledních letech téměř stavět. A pokud se staví, projekty se o mnoho let zpožďují a neúměrně prodražují.

„Je pravda, že se teď dostavuje v USA jaderná elektrárna Vogtle, ale jinak jediní, kdo je staví, jsou Rusové a Číňani, trochu Jižní Korea, Bangladéš, Írán a Indie. To je všechno. Z 210 zemí na světě staví jaderné elektrárny jen šest států,“ vypočítává Václav Smil v pokračování obsáhlého interview.

Nestanou se zlomem v jaderné energetice malé modulární reaktory? V Evropě si od nich hodně slibuje Polsko, počítá s nimi Česká republika. I u vás v Kanadě už úřad pro jadernou bezpečnost posuzuje jeden z prvních takových projektů od GE Hitachi.

Projekty jsou jedna věc. Byly tu projekty na budování socialismu a na komunismus. Nebo na osídlení Měsíce. Ale o jaderných elektrárnách se jenom mluví, mluví, mluví.

Jádro by ale i podle Mezinárodní energetické agentury mohlo řešit dekarbonizaci. Jaderná energie je čistá, bezemisní. Některé státy ji odmítají, ale třeba v Česku je široce přijímána a na její potřebě se shodují politici různých stran i většina odborníků.

Jak může jádro pomoci dekarbonizaci, když trvá 20 let, než ho postavíte. Jediné, co o jádru dnes najisto víme, je, že jsme v minulosti nepostavili žádnou jadernou elektrárnu včas a za plánované peníze.

 

Pošlete mi e-mail

A nezmění to právě modulární reaktory? Jejich sériová výroba v továrnách by měla urychlit stavby a tím pádem i snížit nároky na financování.

Před 17 lety umřel fyzik Alvin Weinberg. V mládí se podílel na projektu Manhattan, kde se vyvíjela atomová bomba, byl tam jedním z nejmladších. Po válce udělal kariéru, pak se stal prezidentem v Oak Ridge National Laboratory, kde byly vyrobeny první izotopy pro americké jaderné bomby shozené v Japonsku roku 1945.

V 70. letech, když se začaly stavět tlakovodní reaktory, si Američani mysleli, že roku 2000 bude veškerou energetiku zajišťovat jádro a že se elektřina bude vyrábět v rychlých (tzv. množivých, pozn. red.) reaktorech. Kongres dal na jejich vývoj v dnešních penězích miliardy dolarů. Vyvíjely se v Oak Ridge, když byl Alvin prezidentem.

Ale po těch miliardách dolarů Kongres řekl „hotovo“ a zarazil další vývoj. (Oak Ridge dlouho vyvíjela tzv. solný reaktor. Roku 1972 americká vláda projekt zastavila, Alvin byl po 18 letech odvolán z postu prezidenta. Později založil a vedl Institut pro energetické analýzy na Oak Ridge Associated Universities, pozn. red.)

Rychlý reaktor vyvíjely Francie, Rusko, Čína… Dodneška žádný rychlý reaktor jako komerční nepracuje, je to mrtvé. Ale právě tam začíná geneze modulárních reaktorů.

Jak k ní došlo?

Počátkem 80. let bylo mnoho rozestavených klasických reaktorů, stavby trvaly dlouho a byly velmi drahé. Jenomže vývoj rychlých reaktorů padl, a tak se lidé snažili vymyslet něco jiného.

Roku 1982 jsem byl na konferenci v Oak Ridge, kde Alvin poprvé řekl: „Toto je cesta, uděláme malé modulární reaktory.“ To bylo roku 1982, teď je rok 2023. Kolik máme modulárních reaktorů? Nulu. Od roku 1982. Nepracuje ani jeden.

Pošlete mi e-mail, až ten malý modulární reaktor bude někde opravdu pracovat.

Nejste příliš skeptický?

Víte, kdybych neprožil ty desítky let, neznal detaily… Když mi v posledních letech volají a chtějí, ať řeknu něco o malých reaktorech, odmítám. Říkám –⁠ zeptejte se Grety Thunbergové, ta dnes miluje nukleární reaktory (známá švédská aktivistka loni označila za špatný nápad uzavření posledních jaderných elektráren v Německu, pozn. red.). Bohužel, fakta jsou fakta. Mě naučili komunisti nepřidávat se k žádnému hnutí, k žádnému proudu. Jsem skeptik a spoléhám na čísla.

 

Soláry? Proč ne?

Když nevěříte na jádro, jak se díváte na obnovitelné zdroje?

To je něco jiného. Není špatné mít soláry. Fotovoltaický panel je tichý, nemá žádné pohyblivé součástky, můžu ho schovat v poušti, někde v Arizoně. Je to vynikající vynález, když se dobře postaví, dobře umístí, dobře napojí. Jsem na 100 procent pro, ale myslet si, že během 10 let nahradím celou světovou energetiku obnovitelnými zdroji, je naivní.

To není otázka kvality té technologie. Je taky dobře, že se dnes v Evropě větrné parky staví na moři a nepokračuje se v katastrofálním ničení krajiny. Jen si lidé neuvědomují, že tyto zdroje dlouho nevydrží, že mají životnost jen asi 20 let.

Klasické tepelné elektrárny postavené v 50. nebo 60. letech pracovaly půl století i víc. Obnovitelné zdroje nejsou na půl století, zdaleka ne. A problém je, že ceny těchto technologií jsou špatně nastavené. Jsou nesmyslné.

Není to tak, že je výroba ze solárů a větrníků levná?

Do nákladů na větrné turbíny na okraji Severního moře musíme započítat i cenu vysokonapěťového propojení do vnitrozemí. Stavba těchto sítí například v Německu je o desítky let opožděná. Větrné turbíny se dají stavět rychle, ale německý průmysl není v Meklenbursku, elektřina se musí dostat do Stuttgartu a do Mnichova. To už tak snadné a rychlé není, náklady jsou hned třikrát vyšší.

Vyřešíme v dohledné době ukládání elektřiny?

Až to bude, pošlete mi e-mail. Nejlepší způsob ukládání elektřiny je dnes stejný, jako v roce 1895. Voda, jedna nádrž dole, nad ní strmá hora, druhá nádrž nahoře. Dnes představují 95 procent světového ukládání elektřiny přečerpávací elektrárny. Energetická intenzita baterií při tempu, jak se dnes vyvíjejí, by se vyrovnala energické intenzitě fosilních paliv asi tak roku 2300.

Vodík to nezmění? Můžeme ho vyrábět z přebytečné elektřiny z obnovitelných zdrojů a z vodíku pak vyrábět energii. Podle politiků je v tom obrovský potenciál.

Pro elektrolýzu nejdříve musíte tu elektřinu vyrobit. Pak musíte z vodíku vyrobit zpátky elektřinu. A při tom procesu máte energetickou ztrátu –⁠ ztrátu –⁠ ztrátu.

Takže bychom na výrobu zeleného vodíku potřebovali obrovské množství elektřiny?

Je tu idea, že vyrobíme elektřinu z větru v Severním moři, povedeme ji podvodním vysokonapěťovým kabelem a pak nad zemí třeba do Ludwigshavenu, kde sídlí německá chemička BASF. A tam budeme vyrábět vodík a čerpat ho tady do aut? To nedává smysl. Pro člověka, který zná fakta, to jsou chiméry. Pokročilé reaktory, vodík… co tam ještě máme? Aha, zelený amoniak.

Můžu mít auto na benzin –⁠ ale s tím nemůžu jezdit, protože jinak přijde konec světa. Tak můžu mít auto na elektřinu, auto na zelený amoniak, auto na vodík nebo na e-fuels (syntetická paliva, pozn. red.). To budu vyvíjet čtyři různé systémy najednou? Opravdu? Kdo bude platit za čtyři různé infrastruktury, nabíječky, potrubí… Nechme toho.

 

Evropa vs. zbytek světa

Říkáte, že klimatickou změnu zbrzdí jen snižování CO2 v atmosféře, což by si vyžádalo zastavení ekonomického růstu a spotřeby. Není to cesta, kterou se lidstvo stejně bude muset vydat?

Evropská unie v průměru spotřebuje asi 135 gigajoulů primární energie na osobu na rok. Subsaharská Afrika pět až deset gigajoulů. Když lidi v Africe necháte na této úrovni, budou putovat do Evropy ještě víc než dnes. Představa, že jejich ekonomický růst může stát na obnovitelných zdrojích, je však nereálná. Potřebují čistou vodu, čističky, potrubí, tedy ocel, cement, hliník. To se nedá zajistit jen z větrné nebo solární elektřiny. A i kdyby, kdo jim to obrovské množství obnovitelných zdrojů postaví? A kdo jim vypěstuje potraviny, kdo jim dá zelený čpavek k výrobě hnojiv?

Zásoby fosilních paliv ale nejsou nekonečné. Jednou budeme muset jejich náhradu stejně vyřešit, ne?

Ropy máme na stovky let. Těžíme jí víc než kdykoliv v historii, ale pořád objevujeme nová ložiska. Taková Guayana může být za 20 let druhou Saúdskou Arábií. Ve Středozemním moři jsou velké zásoby zemního plynu. Jen Izrael ho může během deseti let těžit čtvrtinu, co dnes těží Katar. Libanon, Kypr, Izrael, Turecko se mohou stát velkými těžaři. Mosambik před pár měsíci otevřel obrovskou LNG stanici.

Minulý týden jsem byl v Houstonu. To je dnes globální hlavní město ropy, USA jsou dnes jejím největším producentem na světě. USA, ne Saúdská Arábie, ne Rusko. A to před 15 lety byla Amerika největší dovozce ropy.

V Kanadě v Albertě máme víc ropy než Saúdská Arábie. Objevuje se víc nových ložisek, než kolik globálně stíháme těžit. Tolik k vyčerpávání zdrojů. Ropu a zemní plyn přestaneme těžit, protože to buď bude nehospodárné, nebo klimaticky neúnosné. Nedostatek zdrojů nehrozí.

Jak tedy reagovat na hrozbu klimatické změny?

Řekněme si, jak na ni kdo reaguje. Největší aktér v emisích je Čína, sama slibuje uhlíkovou neutralitu v roce 2060, ale to není žádná reakce – to je příliš daleko. Zato Čína poskytuje všemožně půjčky na stavby uhelných elektráren, třeba v Pákistánu. Takže Čína nereaguje vůbec.

Číslo dvě je Amerika, největší výrobce zemního plynu a ropy na světě. Sice reaguje, ale ne tak silně jako číslo tři – Evropská unie. Číslo čtyři je Rusko, pak máme Indii a pak Saúdskou Arábii.

A teď mi řekněte, kdy přijde pohádkový svět, kdy Rusko, Čína, Indie, Saúdská Arábie, EU a USA budou táhnout za jeden provaz? Až se to stane, pošlete mi e-mail.

 

Globální problém, lokální řešení

Můj syn by vám řekl, že tváří v tvář klimatické krizi musí někdo začít, někdo musí ukazovat cestu.

Ohó, Evropa začala, i Spojené státy snížily objem emisí. Ale celý svět nedekarbonizoval ani o milimetr. A to je ono. Emise jsou globální problém, který se nedá řešit lokálně.

Jsou globální problémy, u kterých to má smysl. Půdní eroze je taky globální problém, dochází k ní všude, kde se orá. Ale půdu můžeme obhospodařovat chytře. V Oklahomě nebo v Nebrasce to stát hlídá. Farmáři nedostanou podporu, když nenechají do určité výše strniště nebo na zimu nezasejí vojtěšku a tak dál. Eroze je tam samozřejmě vyšší, než kdyby tam rostly jen přírodní traviny. Ale je vyšší třeba jen o pět procent. Kdežto v Indii nebo v Africe je třicetkrát větší než původně.

Půdní eroze je globální problém, ale má lokální řešení. V Americe nebo v Kanadě je prakticky vyřešený. S dekarbonizací to tak není. Můžete dekarbonizovat Evropu, ale pokud nebude dekarbonizovaná Čína a Indie, globální teplota bude stoupat.

Jak si poradit s tím, že vidíme problém, známe řešení, ale neumíme k němu dojít?

Pokud nezačne těch 37 miliard tun CO2 vypouštěných globálně do ovzduší rok po roce klesat, nedá se to řešit. Uvědomte si, že 94,5 procenta světové populace žije mimo Evropu. Evropa není svět. Svět chce mít víc jídla, čistou vodu, lepší hygienu. Toho všeho dosáhla Evropa pomocí fosilních paliv. A pokud toto lidem z rozvojových zemí neumožníme, přijdou sem.

Jsou problémy, které nemají řešení. Máme obrovské úspěchy v léčbě rakoviny. Rakovina hrtanu, dětská leukémie nebo nádory prsu bývají dnes léčitelné. Ale jsou typy nádorů, v jejichž léčení jsme neudělali za posledních 50 let prakticky žádný pokrok. Lidé to neradi slyší.

 

Omezit plýtvání

Máme tedy pasivně přijmout riziko klimatické změny, o které tušíme, že může na části zeměkoule zničit život – jen nevíme kde, kdy a v jaké míře?

Nejvíc, co můžeme udělat, je to, co lidé nechtějí pochopit. Omezit plýtvání energií. Kdyby lidem opravdu záleželo na tom, co udělat, tak by nelétali z Evropy na dovolenou do Thajska. Letecká doprava je aktivita nejvíc náročná na spotřebu uhlíku. Zároveň je nejtěžší ji dekarbonizovat.

A co je nejrychleji stoupající aktivitou v dnešním světě? Dálkové lety. Když vystoupím v Bruselu na letišti, první co vidím, jsou odlety do Cancúnu. Proč musí tolik lidí z Bruselu létat do Mexika? Aby tam leželi na pláži, která je stejná jako pláž ve Španělsku, kde by byli z Bruselu za hodinu? A ono se tam létá čím dál víc.

Co kdyby politici zakázali mezikontinentální masové cestování na dovolenou, jako zakazují spalovací auta? Mělo by to smysl?

Ano a ne. Když dáte dohromady všechno, co souvisí s cestováním – auta, lodě, letadla, hotely, restaurace, služby, celý turismus –⁠ to je dnes největší průmysl na světě. Když cestování zakážete, máte ztrátu desítek milionů pracovních míst. My už jsme skoro zničili zaměstnání v průmyslu, tam práci nahradily stroje nebo Číňani. Teď zničíme zaměstnání ve službách? Služby pohání právě turismus. Co budou lidé dělat? Všichni budou dostávat podpory od státu?

Všechno souvisí se vším. To máte jako s těmi elektromobily.

Jak to myslíte?

Zakázat spalovací auta a tlačit elektromobily znamená vytvářet katastrofální závislost na komunistické Číně. Na elektromobilitu potřebujete třeba měď, ale 60 procent světové dodávky mědi zajišťuje Čína. Největším výrobcem je sice Chile, ale koncentrát se odváží ke zpracování do Číny na lodích, poháněných největšími dieselmotory na světě.

Před 50 lety byla v chilské rudě obsažena asi tři procenta mědi, ale kvalita rudy klesá, dnes je v ní jen asi 0,7 procenta mědi. Kolik rudy musíme obrátit, abychom dostali tunu mědi? A čím jsou poháněna rypadla, která tu rudu těží? Solárním pohonem asi ne.

Jenomže normální auto má v sobě asi 15 až 20 kilogramů mědi. Elektrické auto 85 až 100 kg. Znásobte si, kolik mědi bude potřeba, kdyby elektroauta měla nahradit 1,5 miliardy aut, která na světě jezdí. To je cena zelenosti, k níž směřujeme. Nedává to smysl.

Jak se díváte na sociální hnutí zvané Nerůst, anglicky Degrowth? Jeho vyznavači usilují o „osvobození“ společnosti od závislosti růstu, pohánět by nás měla snaha o životní pohodu v rámci planetárních limitů, ne rostoucí spotřeba.

Pošlete mi e-mail, až se to rozšíří… Kolik lidí se dneska chce přestěhovat někam na salaš, aby tam chovali ovce a jedli brynzu? Skoro všichni chtějí létat do Thajska. Nejsou k dispozici žádná data, která by k nerůstu ukazovala trend.

Je pravda, že třeba v USA má dnes auto méně mladých lidí než dřív. Ale je to tím, že je všechno dražší. Dřív bylo normální si ve 24 letech koupit dům, dnes je to těžké, takže mladí častěji bydlí s rodiči. Mají méně aut proto, že jim okolnosti nedovolí si to auto koupit. Na druhou stranu luxusní zboží se pořád dobře prodává a nejbohatší člověk na světě je Bernard Arnault (CEO skupiny LVMH, pod niž patří luxusní značky jako Louis Vuitton, Moet & Chardon nebo Henessy, pozn. red.)

Někteří mladí lidé dnes nechtějí mít děti, aby planetu ještě víc nezatěžovali. Má smysl takto uvažovat?

Jistě, máme výpočty, jaká je uhlíková stopa lidského života, kolik na něj připadá tun oceli a hliníku. Ve světě, kde je osm miliard lidí, ale celkový trend nevyřeší pár jedinců, kteří se rozhodnou nemít dítě. Růst emisí nezastavíme. Nezastavila ho ani pandemie covidu. A i kdybychom dnes globálně emise stabilizovali nebo dosáhli malého poklesu, nemusí to nic znamenat. Efekt by mělo jen pravidelné snižování o 10 nebo 15 procent ročně, jinak se to v atmosféře neprojeví.

Tak jak žít s hrozbou klimatické změny?

Žijte nejlépe, jak umíte. S vědomím, že život je nevypočitatelný a nedá se plánovat. Že nikdy nevíte, co vás potká. Tak jako nevíte, jestli nedostanete rakovinu, kterou nejde vyléčit.

Ale víte co? Ono je úplně jedno, co říkám a píšu. Já jsem starý, plešatý člověk, nějaký blbý realista z Kanady. Ptejte se Grety Thunbergové. Nebo Ursuly von der Leyenové, to je vůdce Evropy.

 

Václav Smil

·       Emeritní profesor na University of Manitoba, přírodovědec, polyhistor, spisovatel.

·       Narodil se r. 1943 v Plzni, r. 1969 emigroval do USA, později se usadil v Kanadě.

·       Vystudoval přírodní vědy na Univerzitě Karlově a na Pensylvánské státní univerzitě ve Filadelfii.

·       Do roku 2011 přednášel na Fakultě životního prostředí a geografie University of Manitoba ve Winnipegu.

·       Napsal čtyři desítky knih, v nichž se zabývá spotřebou a zdroji energie, podmínkami pro rozvoj civilizací, zlomovými vynálezy a technologiemi či klimatickou změnou. Jeho specialitou je důraz na souvislosti mezi různými jevy a argumentace postavená na číslech.

·       Jeho knihy četli a doporučovali Bill Gates či Mark Zuckerberg. V češtině zatím vyšlo šest jeho děl, poslední Jak svět doopravdy funguje vydala letos na jaře Kniha Zlín.

·       Patří k hlavním hostům letošního Ekonomického fóra (tzv. Český Davos), jež se v květnu koná na zámku Kinských v Kostelci nad Orlicí.

 

 

24.05.2023 18:02

Profesor Smil rozbíjí český sen: „Žádná jaderná energie tu nebude.“

Profesor Smil rozbíjí český sen: „Žádná jaderná energie tu nebude.“

 

www.seznamzpravy.cz

Zuzana Kubátová
odkaz na článek zde

 

Evropa nedosáhne uhlíkové neutrality v roce 2050, jak si předsevzala. Ale i kdyby se jí to povedlo, klimatické změně nezabrání, vysvětluje v rozhovoru pro SZ Byznys vědec a spisovatel Václav Smil.

 

Emeritní profesor University of Manitoba Václav Smil, jehož knihy doporučuje zakladatel Microsoftu Bill Gates i majitel Seznamu Ivo Lukačovič, bourá v rozhovoru pro SZ Byznys iluze o evropském Green Dealu.

 

„Všechno, co Evropa pro rychlou dekarbonizaci zatím udělala, nemá žádnou cenu, co se týče klimatu,“ říká.

Klimatickou změnu neodvrátíme, pokud nezačne oxidu uhličitého v atmosféře každoročně ubývat. Globální emise však místo toho stoupají s tím, jak se rozvojové země snaží dotáhnout na úroveň Číny, Evropy a USA. Ekonomický růst je spjat s fosilními palivy.

Ve své poslední česky vydané knížce Jak svět skutečně funguje se zabýváte vnímáním rizika. Jak vysoké je pro nás riziko plynoucí z klimatické změny? Má „klimatický žal“ mladé generace racionální důvod?

Lidi neumí mnoho věcí a ze všeho nejméně vyhodnocovat riziko. Zeptejte se jich, jaké je riziko, že během příštích 20 let mladý člověk umře na klimatickou změnu, a jaké je riziko, že umře na drogy? V Americe dnes nejvíc mladých lidí zemře na předávkování fentanylem. Donedávna byly v USA nejčastější příčinou úmrtí mladých autonehody, dnes je pro ně celosvětově hlavním nebezpečím fentanyl. Přitom z Číny a Mexika do světa proudí tuny fentanylu a společnost to moc nevzrušuje. Zato se bojí, že když do roku 2040 stoupne globální teplota, každý umře.

Jenomže klimatická změna je přece také reálné riziko, ne?

Samozřejmě, o tom není pochyb. Projeví se za několik desítek let. Náš problém je, že nevíme dost, abychom mohli udělat tu správnou akci, která tomu zabrání. A pak je tu problém, že mluvíme o globální průměrné teplotě. Ale to je nesmysl. Průměr má smysl v biologii: víme, že průměrná výška mladých Čechů je vyšší než mladých lidí v Kambodži. To je regulérní údaj. Co řekne informace o průměrném výdělku na ostrově, kde žije tisíc lidí s příjmem 20 tisíc a jeden člověk, který má příjem miliardu? Průměrný nesmysl.

A co znamená růst globální teploty o 1,5 stupně Celsia? Že někde bude tepleji o sedm stupňů a někde nebude žádná změna. Arktida se už oteplila o čtyři stupně, ale v té části Kanady, kde já žiju, se neoteplilo ani o tři čtvrtě stupně. Planeta je veliká, všechno je na ní nerovnoměrně rozmístěno.

 

Klimatická hysterie?

Napsal jste, že zpravodajství o klimatické krizi je od počátku „plné špatně komunikovaných faktů, pochybných interpretací a hrozivých predikcí“, že má hysterický až apokalyptický ráz. Chcete říct, že tolik klimatologů, dalších vědců a politiků straší nereálnou chimérou?

Když řekne generální tajemník OSN, že svět skončí, pokud do roku 2030 nesnížíme emise a neudržíme oteplování pod hranicí 1,5 stupně, co si o tom myslet? (António Guterres loni komentoval Šestou hodnotící zprávu Mezivládního panelu pro změnu klimatu IPCC slovy: „Lidstvo se pohybuje na velmi tenkém ledě a ten rychle taje. Naše planeta se blíží klimatickým milníkům, které způsobí nezvratný klimatický chaos. Jsme na cestě do klimatického pekla.“ Ke „zneškodnění klimatické bomby“ má podle něj pomoci společný postup států, přičemž země OECD mají ukončit spalování uhlí do roku 2030. – pozn. red.)

Samozřejmě, že svět neskončí kvůli klimatické změně. Může skončit kvůli Rusku, Číně nebo Americe. Klimatická změna nepostupuje tak, aby se tu za pár let všechno zhroutilo. Když někdo tvrdí, že svět kvůli oteplování skončí kolem roku 2030, jak to nazvat jinak než hysterií?

Politici i klimatičtí aktivisté se odvolávají na vědu. Chcete říct, že věda při zkoumání klimatické krize selhává?

Jsem z toho už unavený. Sleduju tuto problematiku skoro 50 let, psal jsem o klimatických změnách už v 70. letech, to nás bylo asi tak 10, kdo o tom psali. Klimatická změna není nic nového, víme o ní od 60. let 19. století. Švédský chemik Svante Arrhenius (1859–1927, pozn. red.), jeden z prvních nositelů Nobelovy ceny (v roce 1903), udělal první přibližný výpočet oteplování zemského povrchu. Už tehdy řekl, že když zdvojnásobíme množství CO2 v atmosféře proti předindustriální době, naroste teplota zhruba o 4 °C, což potvrzují i moderní počítače. Z vědeckého hlediska dávno víme, že když budeme mít více CO2 v atmosféře, bude vyšší teplota. Jenomže my nevíme přesně, o kolik, kde a jaký to bude mít dopad. Oteplení o 1,5 stupně v Arktidě není jako 1,5 stupně v tropickém pásmu. Je to navíc spojené s vodním cyklem, s cyklem dusíku atd. Je snadné říct, že dojde ke zvýšení teploty. Ale nevíme, co bude za 60 let, jak bude svět vypadat. Svět je komplexní systém a v komplexním systému nikdy nemůžete spolehlivě říct, co udělá za 50 nebo 60 let. Víme jen, že teplota stoupne. Nevíme, jaké to bude mít následky, a nevíme, co lidi udělají.

Není správné snažit se oteplení zabránit?

Bohaté země mohou něco udělat. Chudé už méně. Každá bohatá země může slevit ze své spotřeby energie. Kdybychom konzumovali i o 30 nebo 40 procent méně energie než dnes, vlastně by se nic nestalo. Loni se Evropa bála, že bez ruského plynu padne, že Německo padne, že všichni umřou zimou. A co se stalo? Spotřebovalo se o nějakých 30 procent plynu méně, Evropa to zvládla a letos zase poletí spousta Čechů na dovolenou do Thajska.

 

Základní nedorozumění

Evropská unie kvůli riziku klimatické změny tlačí za cenu obrovských nákladů na rychlou dekarbonizaci. Snaží se o ni USA, i Čína staví ve velkém zelené elektrárny. Je to správné?

Čína? Čína spaluje, co může! Ale tady je základní nedorozumění. To, že instalujeme velké množství větrných turbín nebo fotovoltaiky, klimatické změně nezabrání. Klimatická změna odpovídá na jedinou věc – úbytek CO2 v atmosféře. Klimatická změna je globální problém, který nevyřešíme lokálně. Celá EU snížila objem emisí relativně i absolutně. Oproti roku 2000 má větší podíl zelených zdrojů a za posledních 20 let snížila emise ze zhruba čtyř miliard tun CO2 na tři miliardy.

Podobně Německo, největší evropská země. Před 20 lety mělo primární energii z 84 procent z fosilních paliv, dneska z nich má 78 nebo 77 procent a snížilo objem emisí i v absolutních číslech. Stejně tak USA.

Nemá to efekt?

Zatímco Evropa nebo USA dekarbonizují jak relativně, tak v absolutních číslech, celý svět dekarbonizuje pouze relativně. Před 20 lety pocházela primární energie ve světě z fosilních paliv z 87 procent, loni z asi 81 procent. Ale zároveň svět spotřebovává asi o 60 procent víc fosilní energie než před těmi 20 lety, protože celková spotřeba stoupá. Takže globálně žádná dekarbonizace neprobíhá. A klimatická změna reaguje jenom na absolutní množství CO2 v atmosféře, tak jak se mění každý den, rok po roce, posledních 250 let.

Evropa sice mluví o rychlé dekarbonizaci, ale všechno, co pro ni zatím udělala, nemá vůbec žádnou cenu, co se týče klimatu. Taky jestli dnes Čína instaluje nejvíc solárních a větrných zdrojů, nemá to žádnou cenu pro klima. Protože na celé zeměkouli se vypouští každý rok víc a víc karbonu, dnes o 60 procent víc než před 20 lety. Celková tonáž karbonu v atmosféře celosvětově stoupá, protože Čína, Indie, Saúdská Arábie, JAR, Brazílie spotřebují o 60 procent víc energie.

 

Nedá se to zvrátit?

Indie spotřebovává na osobu o čtvrtinu méně energie než Čína. Kdybychom předpokládali, že se Indie dostane jen na polovinu čínské spotřeby, přibude v atmosféře dalších pět miliard tun CO2. Kdybychom řekli, že Brazílie, Indonésie, Pákistán a Bangladéš udělají další polovinu Číny, máme tu dalších 10 miliard tun CO2. A tak dál.

Když chudé země budou chtít ekonomicky jen z poloviny dohonit Čínu, máme před sebou růst CO2 o dalších 20, 30, 40 procent na příštích 20 let. Žádná absolutní dekarbonizace! Množství CO2 v atmosféře bude stoupat rok po roce, pokud nezastavíte rozvoj těchto zemí a nenecháte je v bídě. To chce Evropská unie? Jak chce Evropa přesvědčit lidi v Indii a Brazílii, že jim bude stoupat životní úroveň jen pod větrnými turbínami?

Slyšela jsem teorie, že rozvojové země mohou přeskočit éru spalování uhlí a ropy a přejít rovnou k obnovitelným zdrojům. Tak, jako jsme my v bankovnictví přeskočili používání šeků, které se dlouho používaly v Americe, a přešli jsme rovnou k placení kartami.

To může říct jen někdo absolutně technicky nevzdělaný. Je to nesmysl. Co ty země potřebují? Především jídlo. Jak vyrobím jídlo? Evropa na hektar používá 10krát až 15krát víc hnojiva než Afrika. Hnojiva jsou různá, fosfor, draslík, ale nejdůležitější je dusík. Jak vyrobíme dusíkaté hnojivo? Nejdřív potřebujete amoniak, čpavek. Jak vyrobíme amoniak? Ze zemního plynu. Máme nějaký zelený amoniak? Nemáme.

Jak by Afrika, která potřebuje desetkrát víc hnojiv, mohla vyrábět zelený čpavek, kde by na to brala energii? A k tomu Afrika potřebuje silnice, železnice, vodu, řešit odpad. Na to všechno potřebuje beton, cement, ocel. Jak chcete vyrábět zelený cement a zelenou ocel po milionech tun?

 

Švédská zelená ocel

Mluví se o tom, že v ocelárnách může nahradit dnes nezbytný koks v budoucnu vodík. Zelený vodík, vyráběný z přebytečné solární nebo větrné elektřiny.

Kdo dneska vyrábí zelený vodík, kdo z něj dělá ocel? Nikdo! Jak by to Afrika mohla najednou dělat a přeskočit fosilní éru, když to neumí ani Německo? Pošlete mi e-mail, až někdo spustí výrobu desítek milionů tun zelené oceli! Švédové tvrdí, že v tom budou první. Že do roku 2030 možná budou vyrábět 30 nebo 40 milionů tun oceli. OK? I kdyby se to povedlo, nic to nezvrátí.

Dnes se třetina oceli na světě vyrobí tavením šrotu v elektrické peci, na to můžeme použít i zelenou elektřinu ze solárů a větrníků. Dvě třetiny se dělají ze surového železa. Této oceli se vyrábí asi 1,2 miliardy tun. Jestli Švédové vyrobí do roku 2030 těch 40 milionů tun, co to v tom globálním množství znamená? Přitom Číňani, největší výrobci oceli na světě, nic takového neplánují. Potřebují víc a víc oceli, rychle a co nejlevněji. Nebo si vemte elektromobily. Na celém světě jich loni bylo asi 27 milionů. Ale na světě je celkem 1,5 miliardy aut. Od 27 milionů k 1,5 miliardy elektromobilů se nedostaneme do roku 2030, ani 2040, ani 2050.

 

Státy blázní

Evropská unie rozhodla, že po roce 2035 zakáže prodej aut se spalovacími motory. Taková data určují i některé mimoevropské země. Nemůže to přechod k elektromobilitě urychlit?

Samozřejmě, když stát rozhodne, dají se prosadit ohromné nesmysly. V Rusku za dob SSSR neměli lidi co jíst a měli 6000 raket. Vezměte si Norsko. Ideální země, má 100 procent elektřiny z hydroelektráren. Jsou jen čtyři taková místa na světě: Britská Kolumbie, Quebec, Manitoba a Norsko, tam všechno jede na vodní energii. A stala se zajímavá věc, lidi se rozhodli asi před 30 lety, že vodní energie není zelená. Přesto, že je to dodnes celosvětově největší výroba čisté elektřiny, Norové se rozhodli, že velké vodní elektrárny, velké přehrady, jsou ošklivé a nejsou dost zelené.

Norové jsou bohatí. Vydělali přes bilion dolarů z těžby nafty, z ropy a zemního plynu, to uložili do státního fondu a před dvěma lety řekli, že ten fond nebude vůbec investovat do fosilních paliv. Rozhodli se podporovat zelená auta. Před dvěma lety vyplatili víc na podporu elektromobilů než na podporu žen na mateřských dovolených. Chápete takové priority? Státy blázní.

Evropští politici doufají, že podporou elektromobilů sníží emise z fosilních paliv, což pomůže zlepšit život dětem těch dnešních matek.

Ale i kdyby dnes byla Evropa totálně zelená, neovlivní klimatickou změnu, dokud nebude celosvětové množství CO2 klesat rok po roce. A když se podíváte blíž na další země, je to někdy úplná fraška. Třeba Dánsko.

Proč Dánsko?

Dánsko je zelená země, příklad pro celý svět. V Dánsku je velká společnost Haldor Topsoe, býval to jeden z nejvyšších výrobců čpavku na světě. Jsou tam pořád, teď dělají katalyzátory. Dánsko už nevyrábí ani čpavek, ani ocel, ani žádné jiné kovy. Žádný cement, žádné plasty, nemontují auta. Je pěkné být zelený, když nic nedělám a všechno dovezu z Německa nebo z Číny. Oni jsou tak zelení, že mají 50 procent elektřiny z větru. A kdo je nejvyšším dovozcem elektřiny v celé Evropě?

Dánsko?

Ano, dováží 20 až 25 procent spotřeby. Musí, když vítr nefouká, musí importovat. A kdo má největší cenu elektřiny v celé Evropě? Dánsko. Kdyby Dánsko nemělo Norsko na severu a Německo na jihu, zašlo by na nedostatek elektřiny. Ale všichni nemohou být jako Dánsko, na světě musí být někdo, kdo vyrábí elektřinu, čpavek, ocel a plasty.

 

Uhlíková neutralita za 40 let

Má smysl dávat politické cíle na dosažení uhlíkové neutrality, k níž se chce Evropa dostat do roku 2050?

No pokud se přidá Indie, Čína, Saúdská Arábie…

Čína chce dosáhnout uhlíkové neutrality roku 2060.

Může říct jakékoliv datum. Do roku 2060 zbývá 40 let. Před 20 lety se Vladimir Putin ptal George Bushe, kdypak mu pošle to pozvání do NATO. A Rusové dovolili, aby Američané přelétávali bývalý SSSR a transportovali zboží do Uzbekistánu a Kyrgyzstánu. Takhle blízko si byly Amerika a Rusko před 20 lety. A kde jsme dneska? Předpověď na 40 let nemá žádnou váhu.

Co předpověď na několik let? Třeba závazek na konec spalování uhlí v západním Německu do roku 2030? Věříte mu?

To může být. Německu stálo už půl bilionu dolarů, aby dosáhli toho, čeho Amerika dosáhla zadarmo. Amerika relativně dekarbonizovala tak, že zavřela staré elektrárny na uhlí a místo toho vyrábí elektřinu plynovými turbínami. Snížila tak produkci CO2 asi o osm procent. Německo taky zhruba o tolik, ale za obrovské peníze, protože všude stavěli větrníky.

Když začala Energiewende, volali mi z New York Times, abych komentoval první největší německou sluneční elektrárnu nedaleko Norimberka. V Německu bývá i v létě zataženo a prší. Když postavíte solární elektrárnu v Arizoně, pracuje 35 procent roku. Na Sicílii 32 procent. Ale v Německu má solární elektrárna průměrný kapacitní faktor 11 procent, plných 89 procent roku nepracuje. To je ten slavný Germany Engineering?

Firma Siemens někdy v roce 2008 publikovala interní zprávu, která se později dostala na veřejnost. Vypočítali v ní, že kdyby se německá solární kapacita postavila v Itálii a propojila vysokonapěťovým vedením s Německem, hodně by se ušetřilo. Amerika staví solární elektrárny v Arizoně, v Kalifornii, v Mexiku. Evropa by je měla stavět v jižním Portugalsku, jižním Španělsku a v jižní Itálii. Ne u Berlína.

 

Jaderná skepse

Část Evropy včetně Česka chce dekarbonizaci řešit jádrem. Z vašich knih vím, že jste k jádru skeptický. Proč?

Nejsem skeptický, jen popisuju situaci. Jaderná energie je mrtvá a nevidí to jen ten, kdo nechce. Jak může být jaderná energie v Evropské unii k něčemu, když nejmocnější evropský stát je proti ní fanaticky, ideologicky zaměřený? Zkuste stavět reaktory v Itálii. Nebo v Rakousku, to skončíte před soudem.

Ale další velká evropská ekonomika, Francie, s nimi počítá.

Kdy Francie postavila naposledy jadernou elektrárnu? Dokončují nový blok ve Flamanville, ale ten se stavějí už asi 20 let (od roku 2007, pozn. red.). A pořád je nedokončený. Znáte finské Olkiluoto? Dokončili ho letos po 17 letech. Kdopak dnes staví v Evropě nové reakory?

Česko je chce stavět. Polsko, Francie…

Když jsem byl naposled v Čechách před 10 lety, byla tu konference, kde Američani a Rusové nabízeli své reaktory pro Temelín. A já jsem tehdy říkal: „Pánové, to nepostavíte ani vy, ani vy.“ (O rok později ČEZ tendr na dostavbu Temelína zrušil, protože stát se odmítl podílet na financování. – pozn. red.)

Já mívám v těch věcech pravdu, protože vidím jasná čísla. Nemám žádnou ideologii, nejsem nikomu zavázaný. Je snadné vidět svět, když člověk vidí fakta. Většina lidí nechce slyšet fakta. Takže si zapište: Žádná jaderná energie tu nebude

 

Václav Smil

·       Emeritní profesor na University of Manitoba, přírodovědec, polyhistor, spisovatel.

·       Narodil se r. 1943 v Plzni, r. 1969 emigroval do USA, později se usadil v Kanadě.

·       Vystudoval přírodní vědy na Univerzitě Karlově a na Pensylvánské státní univerzitě ve Filadelfii.

·       Do roku 2011 přednášel na Fakultě životního prostředí a geografie University of Manitoba ve Winnipegu.

·       Napsal čtyři desítky knih, v nichž se zabývá spotřebou a zdroji energie, podmínkami pro rozvoj civilizací, zlomovými vynálezy a technologiemi či klimatickou změnou. Jeho specialitou je důraz na souvislosti mezi různými jevy a argumentace postavená na číslech.

·       Jeho knihy četli a doporučovali Bill Gates či Mark Zuckerberg. V češtině zatím vyšlo šest jeho děl, poslední Jak svět doopravdy funguje vydala letos na jaře Kniha Zlín.

·       Patří k hlavním hostům letošního Ekonomického fóra (tzv. Český Davos), jež se v květnu koná na zámku Kinských v Kostelci nad Orlicí.

 

 

Kontakt

Zemědělská společnost Chrášťany s.r.o.

zschrastany@seznam.cz

Chrášťany 172
p.Kněževes
27001

606 850 755 -ředitel
721 080 613 -hlavní agronom
602 400 701 -chmelař,agronom
732 620 444 -pozemky
(evidence,nájem,pacht,koupě pozemků)
728 399 733 -hlavní mechanizátor,chmelař
313 582 308 - účtárna
313 582 931

Vyhledávání

© 2011 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořeno službou Webnode