Privatizace zemědělství v Česku se po třiceti letech završuje - Hospodářské noviny, č. 238

Privatizace zemědělství v Česku se po třiceti letech završuje

Hospodářské noviny, č. 238, 11. prosince, 2023

Jan Brož

České zemědělství prochází aktuálně rozsáhlými proměnami vlastnictví. Těch, kteří chtějí podniky prodat, je hodně a těch, kteří chtějí nakupovat, také. Nejde o úplně nový trend, letos je však umocněn změnou ve vyplácení dotací, která znevýhodňuje podniky s větší rozlohou. Výsledkem je, že z tuzemského venkova mizí "zemědělská střední třída" a krajinu postupně ovládají malé rodinné farmičky na jedné straně a velké finanční skupiny, jejichž aktivity se zdaleka neomezují jen na zemědělství, na straně druhé. Nutno dodat, že tyto střední podniky ještě nedávno platily spíš za velké hráče. A vstup těch opravdu velkých nemusí být oboru nutně k neprospěchu.

Transformace odstartovala už zhruba v polovině minulého desetiletí, kdy si čeští finančníci všimli potenciálu potravinové prvovýroby, jištěné dotačními příjmy, neklesající hodnotou půdy a také prostou skutečností, že jíst budou lidé vždy. Bouška, Zach, Němec, Tesař, Vítek, Samaras... v seznamu nejbohatších Čechů se už jen obtížně hledá někdo, koho obor nezlákal. Ti se přidali k tradičním velkým zemědělcům jako je Babiš, Večeřa, Kolář, Milek či Jandejsek, z nichž nejeden v miliardářském žebříčku časopisu Forbes rovněž figuruje.

Podnikatelé z druhé skupiny, občas a ne vždy právem nazývaní agrobaroni, však historicky ovládali jen část sektoru. Podstatnou roli v něm hrály podniky o velikosti stovek až jednotek tisíců hektarů, které vzešly z privatizace někdejších JZD. Většinou měly velmi roztříštěnou vlastnickou strukturu a řídili je agronomové bez větších ambicí a zkušeností s "velkým" byznysem. Tato generace zestárla, aniž by si dokázala vychovat následovníky.

Jak vysvětluje prezident Agrární komory Jan Doležal, zájem farmu prodat podporuje i řada dalších vlivů. Ceny zemědělských komodit spadly z loňských rekordů dolů, zatímco mzdové náklady či náklady na energie, loni často ještě fixované, jsou nahoře.

Především se však dotační oslíček už netřese tolik jako v minulosti. HN mají k dispozici příklady typizovaných zemědělských subjektů, které ukazují, jak reforma jejich hospodaření ovlivňuje. Podnik hospodařící na 1500 hektarech s 21 zaměstnanci, 300 mléčnými kravami a tržbami ve výši 90 milionů korun získá letos na dotacích 6,57 milionu. Tedy sedm procent v poměru k tržbám. Podstatné je, že podniká na více než 150 hektarech, což je limit, za kterým se podle nového schématu začínají dotace snižovat. Soukromý zemědělec se 100 hektary bez živočišné výroby zaměstnávající jen sám sebe dosáhne pak tržeb ve výši 5,7 milionu. Z toho tvoří dotace 1,18 milionu, tedy 21 procent. Ještě loni by přitom tento poměr byl mezi oběma uvedenými příklady zhruba vyrovnaný.

Ještě větší nepoměr pak panuje při srovnání většího podniku se soukromým zemědělcem, který hospodaří v takzvaných znevýhodněných oblastech, na pastvinách chová 25 krav na maso a jinou produkci nemá. Může však čerpat nejrůznější typy ekologických podpor a dosáhne tržeb až ve výši 2,4 milionu korun. Dotace z toho tvoří 88 procent. Z toho je patrné, jak citelně reforma na podniky střední velikosti dopadla.

Původně panovala obava, že reakcí bude účelové štěpení tak, aby se farmy vešly pod 150hektarový limit. To se však podle dostupných informací masově neděje. Místo toho dochází k pravému opaku. Stárnoucí vlastníci firem je nabízí k prodeji. Zájemci jsou trojího typu. Jednak to jsou právě velké zemědělské skupiny jako Agrofert, Agro Měřín či Úsovsko. Jejich akviziční apetit právě kvůli dotační reformě už není tak velký jako třeba ještě před dvěma lety. O zajímavé farmy však stále zájem mají, o čemž svědčí třeba nedávný nákup společnosti CIZ Agro Agrofertem či společnosti Rolnická, kterou v tandemu přebírají Úsovsko bývalého ministra zemědělství Jiřího Milka a Agro 2000.

Dále to jsou zmínění nezemědělští investoři hledající příležitosti, jak bezpečně uložit peníze vydělané v jiných odvětvích. Jejich zájem naopak roste. Na ty tradiční hráči obvykle pohlížejí s velkou nedůvěrou. Sektoru vlastní silný konzervatismus, stejně jako obvyklé vesnické "drby" v tom hrají nemalou roli. Že "miliardáři z Prahy" na získané půdě chtějí stavět fotovoltaiku, skladové haly, nebo dokonce úložiště radioaktivního odpadu, patří mezi klasické předsudky. Častější případ však je, že noví majitelé přináší do oboru i novou energii, nekonvenční přístupy a také dostatečný kapitál. Tedy to, co odcházející generaci chybělo.

"Tradiční vlastnické struktury jsou naředěny novými subjekty, které k oboru přistupují jinak. A často to dělají dobře. Třeba už jen tím, že narovnají mzdové podmínky na úroveň jiných odvětví, čímž nalákají zkušené odborníky. A nebojí se také investovat," říká výkonný ředitel Patria Corporate Finance Milan Bílek, který se na několika velkých transakcích z poslední doby podílel.

Třetí skupinou jsou pak "nájezdníci", drsní podnikatelé usilující o nepřátelské převzetí podniku skrze výkup podílů od drobných podílníků, kteří často nemají představu o hodnotě majetku. Práci jim ulehčuje skutečnost, že vedení farem na drobné družstevníky či akcionáře léta kašlalo a ze ziskového hospodaření jim často posílalo jen drobné nebo třeba pytel brambor. Zdroje z trhu se nicméně shodují, že nepřátelských nájezdů aktuálně přibývá a útoku čelí nejedna farma. Pro podnik v takové situaci může být pak příslušník miliardářského žebříčku vítaným zachráncem. Ochota přehlédnout, že jde o "sako z Prahy", je pak leckdy mnohem větší.

Bílkovými slovy, po více než třicety letech se završuje privatizace sektoru. "Roztříštěné vlastsnictví je chiméra. Nakonec vždy dojde k nějaké konsolidaci," míní šéf Patria Corporate Finance. Nová podoba zemědělství však nebude znamenat návrat k zažité a idealizované představě tradičního sedláctví, jak si mnozí vysnili nejen po roce 1989, ale i před 1,5 roku, kdy vláda schválila sesekání podpory velkým firmám a zvýhodnila ty malé.