Liberalismus: Smrtelná dávka dobra

Petr Robejšek, politický filozof

Časopis To, 31.5. 2025

článek ke stažení zde

„Pokrokový“ liberalismus nemá s tím klasickým nic společného. Ale to již přesvědčivě vysvětlili jiní. Proto se soustředím na cíl a způsob, s jakým je tato ideologická doktrína nasazována k podrývání západní civilizace, a naznačím šance na její zneškodnění.

Heidegger a Hitler

Z historie víme, že se slova mohou zmocnit společnosti a s tragickými důsledky ovlivnit chování lidí. Někteří političtí myslitelé jsou kupříkladu přesvědčeni o tom, že německý filozof Martin Heidegger svými myšlenkami, konkrétně v paragrafu 74 svého díla Bytí a čas, které vyšlo v roce 1927, ideově připravil půdu pro nástup Hitlera a nacismu o šest let později.

Pro tzv. pokrokový liberalismus má podobný význam filozofie poststrukturalismu, spojená s francouzskými mysliteli, jako byli Jean-François Lyotard a Jacques Derrida. Stejně jako v Heideggerově případě se i jejich vyšlechtěné myšlenky ocitly v rukou daleko méně nadaných, ale o to mocichtivějších nádeníků ducha, kteří dnes sedí na sociálně-vědních katedrách, v redakcích a ve stranických centrálách. A dopadlo to tak, jako by da Vinciho malbu kopíroval předměstský sprejer s nulovým talentem a s palčivou touhou po uznání.

Z vycizelovaných slov a myšlenek, kterými Derrida a Lyotard obhajují jedinečnost individua, zbylo v rukou těchto intelektuálních pěšáků tvrzení, že pravda je to, co si o sobě kdejaký trouba myslí právě dnes odpoledne.

Hieronymus Bosch: Rajská zahrada, (detail)

Výzkum frekvence žargonu tzv. liberálního myšlení v článcích The New York Times v letech 1970-2018 ukázal, že od roku 2015 skokově narůstala četnost slov v souvislosti s wokeness: sexismus, mužská privilegia, toxická maskulinita, feminismus, institucionální rasismus, systémový rasismus, islamofobie, antimuslimský, inkluze, homofobie, transfobie, LGBT, queer, genderově neutrální, transgender, klimatická změna, hatespeech atd.

Většinová společnost
má brát vážně, nebo
dokonce převzít
fantasmagorie
kdejakého vyšinutého
outsidera.

Ideologie „uvědomělosti“ (wokeness) je americký kříženec čínské „kulturní revoluce“ z let 1966-1969. Tehdy v čínských městech řádily komunistickým diktátorem Mao Ce-tungem poštvané roty militantních mládežníků, kteří mávali „rudými knížkami“. Ty obsahovaly pravidla „velkého kormidelníka“ pro boj proti „čtveru starému“ – myšlení, kultuře, tradicím a způsobům. Smrtelná dávka dobra tenkrát v Asii stejně jako dnes na Západě.

Od Mao Ce-tunga se pokrokoví liberálové naučili, že slova jsou zázračně účinné mocenské nástroje, zejména když se zahnízdí v mozcích těch, kteří rozhodují o tom, jak a o čem jsou ostatní lidé informováni, za co se vydávají jejich daně a podle jakých zákonů se mají řídit.

Woken-ideologie za sebou neměla moc nelítostného diktátora, ale měla sloužit k ustavení diktatury dobra. Pomocnou ruku při tom nabídli miliardářští „filantropové“, kteří chtěli a chtějí podrývat hodnoty, instituce a pravidla, na kterých stojí západní civilizace. V hledáčku mají rodinu, národ, svobodu slova a právní stát. A tak si koupili anebo podplatili média a univerzity. Z nich se pak dotěrně lidumilný liberální žargon rozlil do politiky, prosákl do jurisdikce a najednou je pod zákonem, že většinová společnost má brát vážně, nebo dokonce převzít fantasmagorie kdejakého vyšinutého outsidera.

Hieronymus Bosch: Zahrada pozemských rozkoší

Gramatika správného světa

V roce 1975 vyšlo prorocké dílo německého sociologa Helmuta Schelského Pracovat mají ostatní – Třídní boj a kněžská vláda intelektuálů. Autor v něm precizně líčí trvalý sklon inteligence poučovat a poručníkovat společnost a za nevyžádané rady požadovat úctu, peníze a moc.

Hieronymus Bosch: Peklo, (detail)  FOTO: WIKIMEDIA COMMONS

Plán rozpustit evropskou civilizaci
spočívá v přívalu příslušníků 
zaostalých kmenových pospolitostí.

V Německu jsem žil od roku 1975 a mohl zblízka sledovat, s jakou živelností se Schelského diagnóza potvrzovala a jeho prognóza překonávala. A také dnes si intelektuální avantgarda osobuje právo poučovat a šikanovat společnost, a to nejen v Německu. Všude v Evropě se snaží skupina obyvatelstva ozdobená – často kuriózními – akademickými tituly pochybné hodnoty ovlivňovat politické a ekonomické směřování společnosti. Její předvoj tvoří politici, média, lobbisté, zaměstnanci neziskovek, státní úředníci, akademici, umělecké celebrity, urbánní snobové a dětičky bohatých rodičů. Ti všichni jsou trvale naladěni morálně se rozšoupnout na úkor většiny a naočkovat společnosti smrtelnou dávku dobra. Za nimi se houfuje ta (bohužel až příliš početná) část obyvatelstva, která je sice schopna číst a rozumět, ale neumí samostatně myslet.

Bizarní gramatiku „správného světa“ tvoří tři pravidla pokrokového liberalismu:

• Všechno je možné, ale nic není jisté.
• Menšina je vždy oběť, a proto důležitější než většina.
• Rovnoprávnost musí být absolutní a tolerance bezmezná, ovšem vyjma vůči odpůrcům.

filozof Martin Heidegger

Liberalismus, povýšený pojmem pokrokový, je ve skutečnosti agresivní metodologie, s jejíž pomocí si ekonomické superelity vynucují pustošivé politické a sociální změny. Na prvním místě k nim patří plán rozpustit evropskou civilizaci v přívalu příslušníků zaostalých kmenových pospolitostí. Většinovou společností sdílená představa normality a tradičních norem se má rozplynout v oblaku relativismu, libovolnosti, nezávaznosti a bezbřehé tolerance i vůči těm nejodpudivějším odchylkám.

Na druhém místě je třeba jmenovat obludný pojmový švindl, který se týká definice pokroku. Světová plutokracie již totiž nemá ani vůli, ani možnosti dokazovat, že systém finančního kapitalismu stále ještě zaručuje společenský pokrok tím, že zlepšuje hmotné životní podmínky lidí. A proto začala jejich životní úroveň otevřeně, a dokonce násilně zhoršovat a vydává to (s odvoláním na tzv. klimatickou změnu) za nový význam pojmu pokrok.

Éra prázdných slov

Dnešní dědicové těch, které Schelsky před padesáti lety kritizoval, samozřejmě nejsou příslušníky skutečné aristokracie ducha, ale jen nádeníci na intelektuálním úhoru sociálních věd. Své pozíice a vlivu nedosáhli díky kompetenci nebo morální integritě, ale jen proto, že jako kazatelé a drábové spolehivě slouží světové ekonomické oligarchii. V posledních dvou dekádách se totiž média, experti a politici pod taktovkou mocných podnikatelů slili do jednoho mediálně-politického komplexu. Vznikla tak nová feudální vrchnost, která hovoří jiným jazykem než většina lidí, protože má jiné zájmy. Její moc se neopírá o silné argumenty, ale hlavně o možnost libovolně měnit význam slov. Informace tak již nejsou zdrojem poznání, ale nástrojem drezury lidí k poslušnosti. A důsledek?

• Žijeme v éře prázdných slov, a proto spolu nemají věci a jejich názvy nic společného. 
• V éře prázdných slov se nehledá pravda, ale jen se vyhlašuje nejnovější význam pojmů jako demokracie, svoboda, právní stát nebo zdraví.
• V éře prázdných slov může být dnešní pravda zítra lží, protože pravdivost závisí jen na hlasitosti a hlasitost jen na penězích.
• V éře prázdných slov neexistují ani sliby, které které se musejí splnit, ani poznatky, které se dají vyvrátit, ani zákony, které platí pro všechny.
• To, co bývalo nepochybné, je rozmazáno šmouhami dočasných významů slov a večerní zprávy jsou každodenní update překrouceného světa.

Důsledek je, že průměrný posluchač tlampačů mediálně-politického komplexu vlastně vůbec neví, v jaké společnosti žije a co se v ní právě děje. Bývalé pravidlo Rozděl a panuj dnes vystřídalo Popleť a panuj. Ale přesto všechno nemá ideologická doktrína liberalismu budoucnost.

"Velký problém západního
svběta není v nedostatku
hodnot, ale to, že vše je
převedeno na hodnotu."

Eugéne Delacroix: Dante a Virgil v pekle (Dantova bárka)

Konec pokrokového liberalismu

Richard Dawkins upozornil na to, že i v moderní společnosti probíhá parafráze biologické evoluce, ve které o přežití bojují slova. Místo o genech mluví o memech a míní tím myšlenky a pojmy. Stejně jao geny přežívají ale jen ty memy, které svým šiřitelům prospějí. Přiléhavé názvy a trefná vysvětlení umožňují úspěšné chování, a jsou tudíž častěji používány.

A proto nemá pokrokový liberalismus budoucnost. Je to totiž jen jakési poslední sbohem z dob blahobytné společnosti. Rádoby liberálnost, ztělesněná ve wokeness, je ve skutečnosti jenom frivolita společnosti, která myslí převážně břichem. Blahobytná společnost je povrchní, lehkomyslná, benevolentní, vstřícná, povolná, permisivní a velkorysá; jedním slovem hloupá. V syrové realitě ekomomického a sociálního úpadku však nemohou tyto masochistické dispozice obstát. Chudnoucí lidé jsou nedůvěřiví, sebestřední a materialističtí. Ne náhodou je dosavadní hyperliberální globalismus právě nahrazován myšlenkou národní ekonomiky, soběstačnosti, ochrany hranic, protekcionismu a vnitřní bezpečnosti.

V moderní společnosti 
probíhá parafráze biologické
evoluce, ve které o přežití
bojují slova.

Náš kontinent je na tom dnes zvláště špatně. A jediná šance evropských států spočívá v tom, že všeobjímající pošetilost nahradí energickým a promyšleným prosazováním národních zájmů, a to na úkor kohokoliv. Když to pochopíme, přestaneme být jenom mizerně placeným komparzem při pohřbiu západní civilizace a staneme se nadějí pro její obrození.

Jak se "flipuje" zemědělská půda? Spoluvlastníky má přesvědčit hrozba žalobou

Jan Prokeš, Hospodářské noviny, 5.6. 2025

Článek ke stažení zde

Jako majitelka poloviny pole u Kolína dostává Bohunka Charvátová každý rok desítky dopisů s nabídkou na odkup jejího podílu. Vzhledem k tomu, že nemá v úmyslu svůj pozemek prodat, končí většina této korespondence od různých investorů a spekulantů v odpadkovém koši. Začátkem dubna jí však přišel dopis, který se odlišoval už tím, že se pro něj Charvátová musela osobně dostavit na poštu – šlo o předžalobní výzvu od společnosti Viagem, největšího tuzemského obchodníka s půdou.

Tímto způsobem se Charvátová dozvěděla, že druhá polovina pole už nepatří její vzdálené příbuzné, ale právě zmíněné pražské společnosti. Viagem ji v předžalobní výzvě informoval o tom, že se rozhodl spoluvlastnictví zrušit, což znamená de facto dva scénáře. Buď jeden ze spolumajitelů od toho druhého odkoupí zbývající část pozemku, nebo spoluvlastnictví zruší soud. Ten může pozemek přiřknout jednomu z vlastníků a zároveň určit finanční kompenzaci tomu druhému, anebo může celý pozemek prodat ve veřejné dražbě a výtěžek mezi majitele rozdělit.

"V závěru dopisu mě upozornili, že pokud na výzvu nebudu reagovat, bude podána žaloba o vypořádání podílového vlastnictví k příslušnému soudu. A pokud u soudu neuspěji, budu povinna uhradit Viagemu náklady vzniklé řízením, a ať beru na vědomí, že jsou často vyšší než cena nemovitosti," říká pro HN Charvátová. Na odpověď prý měla pouhý týden.

Podle dat společnosti Farmy.cz narostla cena zemědělské půdy za posledních pět let o více než 40 procent a hektar se loni v průměru prodával za 360 tisíc korun. V tomto byznysu se proto teď snaží uspět stále více lidí, řada spekulantů přitom využívá různé triky, jak cenu srazit na minimum a k pozemkům se tak dostat co nejlevněji. Jejich praktiky se v lecčem podobají těm, které používají investoři "flipující" podíly na domech a bytech. V dalších věcech se naopak oba byznysy výrazněji odlišují. Někteří majitelé polí či lesů nyní pro HN popsali své zkušenosti.

Musíme lidi aktivizovat

Cenu půdy ovlivňuje řada faktorů. Kromě její bonity jde i o to, zda se pozemek nachází v blízkosti velkého města a zda se třeba v budoucnu v dané lokalitě počítá s výstavbou. Nejcennější zemědělská půda je dnes v okolí Prahy, na jihu Moravy, ale také u Hradce Králové či Kolína.

Právě na okraji tohoto města se zhruba 33 tisíci obyvateli Charvátová vlastní polovinu pole s celkovou výměrou přes 5000 metrů čtverečních. Podíl zdědila před více než 20 lety po smrti otce. Zbylou část držela řadu let otcova sestřenice. Předloni, po její smrti, pak podíl přešel na její potomky, kteří ho prodali Viagemu. "Já tu rodinu viděla naposledy na pohřbu otce, takže jsem ani nevěděla, že to prodali," tvrdí Charvátová.

Fakt, že pozemek nyní vlastní s přední tuzemskou realitní společností, pro ni ale nebyl jedinou novinkou. Následně Charvátová zjistila, že pole je od roku 2018 vyjmuto ze zemědělské půdy, a je tak možné na něm stavět. Což jeho hodnotu podstatně zvyšuje.

Následně se telefonicky spojila se zástupci Viagemu. Pracovník firmy se k ní prý choval slušně a o tom, že by celý spor měl skončit u soudu, se vůbec nezmínil. "Je to od nich hra, zkouší, kdo jim na to skočí. Pokud by podobnou předžalobní výzvu poslali staršímu člověku, tak se asi lekne a hned s nimi začne prodej vyřizovat," myslí si žena, která pracuje v Praze jako servírka. 

Šéf a majitel Viagemu Přemysl Kubáň tvrdí, že firma Charvátové poslala dvě nabídky na odkup jejího podílu a až poté přikročila k podání předžalobní výzvy. "Když už to nejde jinak, musíme lidi aktivizovat. Vzhledem k tomu, že vlastníme asi 13 tisíc podílů, tak se nám z druhé strany děje totéž a fyzické i právnické osoby posílají předžalobní výzvy i nám," uvádí Kubáň, podle něhož jde o standardní postup. Žaloba ale přichází až v krajním případě. "Aktuálně jich máme podaných asi jen deset nebo 15, což je v porovnání s počtem podílů minimum. Soudní spory jsou drahé, dlouhé a neefektivní, navíc to nikomu nedělá dobré jméno," říká Kubáň.

Nejcennější zemědělská půda
je dnes v okolí Prahy, na jihu
Moravy, ale také u Hradce 
Králové či Kolína.

Kromě jeho Viagemu působí na trhu s půdou například také společnost Česko-Moravský zemědělský fond, pod kterou patří značky Farmíto, Přímý prodej půdy či Mojepole.cz.

Rozdělení pole jako výhra

Za poloviční podíl nabídl zaměstnanec Viagemu Charvátové nejprve 110 tisíc korun. Ta nabídku odmítla a zeptala se ho, zda ví o tom, že se jedná o pozemek, který je do budoucna určen k výstavbě. "Omlouval se mi, že tuto informaci nemá a že si vše zjistí," popisuje Charvátová.

Pracovník realitní společnosti se brzy ozval znovu s tím, že je to sice pravda, ale nepůjde prý o bytovou výstavbu, nýbrž o skladovací haly, což prý není tak lukrativní. Nakonec nicméně za polovinu pole nabídl 300 tisíc korun, tedy téměř trojnásobek původní částky. I to ale Charvátová odmítla, pozemek si chce ponechat.

Aktuálně se zástupci Viagemu řeší rozdělení pole na dvě samostatné části. "To je ideální řešení, které se ale neděje tak často, protože na to lidé nejsou zvyklí a je poměrně složité se s nimi dohodnout. Často chtějí výhody na náš úkor," tvrdí Kubáň. Spolumajitelé si podle něj typicky nárokují větší část pozemku, než jim příšluší, nebo se nechtějí podílet na nákladech spojených s rozdělením, tedy třeba na zajištění geodeta.

Scénář s rozdělením pozemku je nejlepší rovněž podle spoluzakladatele společnosti B&K Nemovitostní investice Vladimíra Brůny. "Můžete to v budounu spoluvlastnit třeba s někým, kdo půjde do insolvence nebo na něj bude exekuce a s pozemkem se pak moho stát různé věci. Pak budete proklínat okamžik, kdy jste spoluvlastnictví nevypořádali," říká investor

Na majiele polí nemají takové páky

Základní praxe spekulantů s pozemky a s nemovitostními podíly je stejná. Snaží se podíl koupit co nejlevněji a prodat ho s co největším ziskem. Podle Brůny je ale zásadní rozdíl v tom, jak mohou tlačit na ostatní spoluvlastníky. U domů a bytů se lidé spíše snaží spoluvlastnictví vypořádat, protože v dané nemovitosti žijí. V případě pozemků to tolik neřeší a je celkem běžné, že pole či část lesa má hned několik majitelů, kterým podíl připadl třeba díky dědictví. "Flipaři, kteří podíly na nemovitostech agresivně skupují, dokážou na spoluvlastníky víc tlačit než u pozemků. Těm spoluvlastnictví tolik nevadí, a nejsou tedy tak vydíratelní," říká Brůna.

Rozdíl však může být mezi polem a lesem. Zatímco pole lidé často za pachtovné pronajmou zemědělcům, kteří na něm hospodaří, o les se často někdo z majitelů musí starat.

To je i případ Jana Vařeky, který vlastní osminu lesa. Další čtvrtinu před časem koupil od jeho příbuzné Viagem, podle Vařeky za ni firma zaplatila necelé dva tisíce korun. "Dostala od nich nabídku a oni staré paní vysvětlili, jak náročná je práce s lesem, a aby ji zbavili starostí, koupili to od ní za tuto částku," líčí Vařeka. Když pak sám Viagem kontaktoval s tím, že má zájem od nich podíl odkoupit, podíl byl rázem asi třicetinásobek dražší.

Lidé, kteří svůj pozemek či nemovitost prodali výrazně pod cenou, se mohou v Česku bránit. Situaci v občanském zákoníku ošetřuje takzvané neúměrné zkrácení. Pokud kupující využil slabost nebo tíseň majitele a koupil od něj podíl za nestandardně nízkou cenu, může prodávají do jednoho roku od podepsání obchodu žádat o dorovnání částky.

"Co se týká neúměrného zkrácení, tak jsme v tom neprohráli jediný spor s výjimkou jednoho, kdy vedoucí právního oddělení nevyzvedával datovou schránku a my se kvůli tomu neúčastnili soudu," upřesňuje Kubáň.

Výrazný rozdíl v ceně zmíněného lesa vysvětluje tím, že Viagem začal před několika lety vykupovat lesní porosty velmi laino. "Bylo to v doě, kdy v lesích byla kůrovcová kalamita a vlastníci byli ze zákona povinni vytěžit porost, kde se objevil kůrovec. To se v praxi nedělo, protože byly přetíženy těžební kapacity. My jsme tehdy vsadili na to, že stát tuto povinnost vymáhat nebude, a poslali jsme po trhu výkupové dopisy. Volalo nám strašně moc lidí a v podstatě nám lesy za přepis odevzdávali," vysvětluje Kubáň.

"Byla to od nás strategiká spekulace, což se nakonec i potvrdilo. Po začátku války na Ukrajině šly ceny lesů nahoru. Pánovi zřejmě vadí, že les mohl od předchozí majitelky koupit levně a nekoupil," dodává šéf realitní společnosti.

Viagem už zmíněný kus lesa nevlastní, prodal jej jinému investorovi. I s ním se Vařeka snažil na odkupu domluvit, ale opět neúspěšně. Sám proto nyní uvažuje o prodeji svého podílu. "Zjišťuji, jestli ho ode mě někdo nekoupí, protože takhle s někým vlastnit les nemá žádný smysl. Není to tak, že by konkrétní kus lesa byl pouze můj, ale z každého spadlého stromu náleží každému díl. To je šílená situace," vysvětluje Vařeka. "Oni sází na to, že to ostatní spoluvlastníky přestane bavit a koupí to celé. Viagemu bych to ale nikdy neprodal," uzavírá Vařeka.

Kdo to zaplatí – Jak přestat platit nejdražší elektřinu v Evropě

Zdraví vás Petrolez. Tohle je pořad “Kdo to zaplatí” a se mnou ve studiu, jako pokaždé, sedí ekonomka Markéta Šichtářová.

Petr Holec, autor, reportér

Ing. Markéte Šichtářová, politička, ekonomka

Rozhovor byl publikován 10.5. 2025 na https://youtu.be/2Uj09v43uNE

Článek ke stažení ve Wordu a PDF

P. Holec : Markéto, právě jsme oslavili den vítězství, neboli konec 2. Světové války. Hodně si dali záležet, naši vládní politici. Z jejich podání se, já bych řekl až zdálo, že oslavila konec války Ukrajina, ale to necháme stranou. Dvojí vítězství jsme totiž oslavili i my češi, a sice Eurostat potvrdil, že i v 2. pololetí loňského roku jsme platili nejdražší ceny elektřiny v celé Evropské unii. A to musíme dodat, že současně si tu elektřinu sami lacině vyrábíme doma. A druhé vítězství, takové Pyrhovo, já bych řekl příznačné pro Fialovskou éru je, že soud zablokoval podepsání smlouvy o dostavbě Dukovan s Korejci, protože to zažalovali Francouzi, kteří byli z toho vyřazeni. Takže nakonec došlo na to, že se podepsala alespoň smlouva o smlouvě budoucí.

Tak nevíme, jak to dopadne nakonec, ale už teď můžeme říct, že ty škody budou nemalé. Bude nás to stát určitě řádově miliardy, to zpoždění. Bůh ví jak to dopadne.

M. Šichtářová: No já bych řekla, že už nás to stojí miliardy teď a stojí nás to právě na těch cenách elektřiny, ve které jsme tak krásně na špici. Alespoň v něčem jsme zase první v Evropě. Problém je, že ta dostavba Dukovan je vlastně do značné míry přeceňována.
Ono totiž je to velmi často prezentováno jako počin, který by u nás měl ceny elektřiny zlevnit. Ale ono to u nás ty ceny elektřiny pravděpodobně nezlevní, a to z jednoho prostého důvodu. Totiž ty dva bloky, které se mají dostavět, a teď je ta jejich dostavba o to víc ve hvězdách když to soud předběžným opatřením zatím zablokoval, tak ty mají vlastně jenom nahradit dva jiné už dosluhující bloky. Takže to má být náhrada v podstatě kus za kus. Leda že by se výrazně prodloužila životnost těch stávajících bloků, třeba až někam na 100 let. Ono tam není možno v tuhletu chvíli, v těch Dukovanech, postavit těch bloků víc. Jednoduše z toho důvodu, že tam není dostatek vody pro chlazení, takže to, co se prezentuje jako velké rozšiřování naší jaderné kapacity, zase tak velkým rozšiřováním není. To je jeden základní problém.

Druhý základní problém spočívá v tom, že jaderná energie je sice absolutně skvělá, pokud jde o výkon, to jak je levná, drahá, jak dlouho vydrží zařízení, infrastruktura, ale pokud tu jadernou energii máme jako primární zdroj pro výrobu energie. Ale u nás se k té jaderné energii přistupuje nikoliv jako k primárnímu zdroji, jako k výrobě levné energie, ale jako k doplňku, k doplňku pro obnovitelné zdroje. A jako doplněk je jaderná energie naprosto nevhodná. A je nevhodná proto, protože u těch jaderných elektráren trvá poměrně dlouhou dobu z technologických důvodů, než ta elektrárna najede na plný výkon a zase nějakou dobu trvá utlumení toho výkonu. To, že si s tím hrály, tak víme, jak to dopadlo v červnu, když se snažili rychle zvyšovat, snižovat výkon. To asi úplně nechceme. A u nás vlastně byla ta dostavba těch Dukovan povolena, zdůrazňuju slovo povolena. To je teda opravdu legrační, pod podmínkou, že ta elektřina z Dukovan nebo obecně jaderná energie bude u nás uhýbat té energii obnovitelné. Konkrétně když to vysvětlím, tak jde třeba o to, že v Baltu bude hodně foukat, dojde tam k velké výrobě elektřiny z větrníku, dojde k přepětí v síti a my musíme tu elektřinu z toho Německa, z těch obnovitelných zdrojů v tu danou chvíli odebrat a musíme vlastně utlumovat a nebo nějakým způsobem mařit tu energii, nebo třeba posílat ji do přečerpávacích elektráren, tu levnou energii a stabilní energii z těch Dukovan a z dalších jaderných elektráren. Takže ta naše elektřina, kterou my si umíme vyrábět, a která je stavěná na to, aby nám dávala stabilní výkon, tak my ten stabilní výkon musíme vlastně posílat pryč a uhýbat tomu nestabilnímu výkonu. A to je úplně technologicky zvrácené. Nedává to smysl a samo o sobě to vede k tomu, že vlastně ta elektřina dlouhodobě nemůže příliš zlevnit.

Takže ty pohádky o tom, jak my si dostavíme jaderné elektrárny a v tu chvíli tady budeme mít po problémech s elektřinou a s nedostatkem energie… to jsou prostě fakt jenom pohádky. Ta dostavba, to je vlastně zachování nějaké základní bazální energie, abychom vůbec byli schopni fungovat. To je to naprosté minimum. To není vůbec nějaké navyšování našich kapacit.

P. Holec: No, mně se líbí… vy jste to zmínila… Za prvé, že nám to bylo povoleno. To svědčí o naší národní suverenitě, že si smíme postavit nebo dostavit jadernou elektrárnu. To už samo o sobě je zajímavé. Ale i to, že vláda Petra Fialy, protože ona je to obří investice ta dostavba, tak nám jako kompenzaci začala lhát o tom, že nám to přinese levnější elektřinu, aby to nějak ospravedlnila. Což už tehdy energetici samozřejmě říkali, že to není pravda, to se prostě nestane, nelžete! Ale teď, když teda došlo k tomu zablokování té smlouvy, podpisu smlouvy, tak nám to vláda měla potřebu zopakovat znova. Aspoň tohle by snad mělo být Pyrhovo vítězství, ale není to tak.

Ale druhá věc, já jenom dodám politicky, tu dostavbu už samozřejmě připravovala předchozí vláda, protože už se to připravuje delší dobu a vláda Petra Fialy řekla, vlastně ona si ji zprivatizovala, že předchozí vláda neudělala nic. Že je to celé jejich, a že bez nich by se vlastně nic nestalo, a že je to jenom jejich dílo a zásluha, a teď najednou tohle. A ono jak se říká, každá revoluce požírá nakonec své děti, kdyby ta vláda byla férová a nelhala o tom, že to celé připravili jenom oni, a že předchozí vláda nic, i když to není pravda, tak by teď mohla říct… No podívejte se, za to může Babiš, jeho předchozí vláda… jak je jejich dobrým zvykem. Ale teď je to stoprocentně jejich. Jak se říká, když něco rozbijete, tak to vlastníte stoprocentně. Tak to jenom politicky, že se to nakonec Petru Fialovi vymstilo.

Ale pojďme k tomu druhému vítězství národnímu a sice, že Eurostat teď potvrdil, že i za 2. pololetí loňského roku jsme my v Česku jako domácnosti platili nejdražší ceny elektřiny, přestože ji u nás doma lacině vyrábíme. A ono, když se o tom systému, perverzním řeknu, kdy my si vyrábíme elektřinu a máme ji doma nejdražší, tak se o tom začalo mluvit. Když ceny elektřiny vystřelily do bezprecedentních výšek a tehdy se to najednou začalo probírat v médiích a energetici tehdy říkali lidem veřejnosti, že to je nevysvětlitelné a vláda to nemůže prostě vysvětlovat donekonečna. To se musí změnit. Tenhle systém nemůže přežít, protože to samozřejmě ožebračuje nás jako Čechy v domácnosti. Za druhé to samozřejmě ničí i náš průmysl a ekonomiku. A teď to máme potvrzené znovu a současně se mluví i o tom, že by se dostátnil ČEZ, protože ČEZ je takový hybrid. On vzniknul už za komunistické totality. Oni ho stvořili komunisti, jako hlavní energetický závod tehdy v Československu. A potom samozřejmě po pádu komunismu v roce 1993 se část akcií dala na burzu a on z toho vznikl takový hybrid, kde 70% vlastní stát nebo-li i my, my dva co tady sedíme, a 30% se nechalo drobným akcionářům. Což jsou buď fyzické osoby a nebo i firmy. A samozřejmě jak už to bývá, ČEZu stát vytvořil takové kvazimonopolní postavení a prostředí pro podnikání. Ale ta třicetiprocentní minorita soukromníků to v podstatě často ovládá a chovají se jako kdyby ta firma byla jejich. A teď došlo na to, že se něco musí stát s ČEZem, aby se vlastně mohly snížit ceny elektřiny u nás a došlo i na takovou paradoxní situaci, že i třeba zástupce části těch minoritních vlastníků Michal Šnobr začal říkat… no my jsme vlastně pro, aby jste nás vykoupili, protože když nás vykoupíte férově, dáte nám nějakou férovou cenu, tak těch 30%, které od nás vykoupíte, tak o to se navýší zisk státu. A tady je nutno říct, že ČEZ je firma, která ročně generuje asi 30 miliard zisku a téměř 20 miliard dává do státního rozpočtu jako takzvanou dividendu. Takže teď jde o to, jak to ekonomicky udělat, aby ČEZ mohl fungovat podle strategických zájmů české veřejnosti, což znamená zlevnit elektřinu a současně mohl nějak dál fungovat a rozvíjet se, aby to nebylo prodělečné.

M. Šichtářová: Tak to je nakousnuto hrozně moc témat dohromady. Já to vezmu od toho ČEZu a potom se dostanu k té ceně elektřiny, protože ono je to velmi často mediálně a politicky spojováno. V podstatě se klade rovnítko mezi tím, že zestátníme ČEZ a bude levná elektřina. A před tím chci hodně varovat, protože takhle úplně jednoduché to není. Za to je to další tak trochu fáma na podobné úrovni jako dostavíme Dukovany, a bude levná elektřina. Je to příliš zjednodušeně řečeno. Ten problém, proč máme u nás drahou elektřinu, je podstatně někde úplně jinde, než že má ten ČEZ kvazimonopol.

Ale čistě jenom k tomu zestátnění… Tak asi by ode mě nikdo nemohl očekávat, že bych byla ochotná sáhnout nějak, řekněme násilně nebo nějakým vyvlastněním, na majetek drobných akcionářů, to v žádném případě ne. Na druhou stranu, ono je fakt, že ti sami akcionáři v tuhletu chvíli už cítí, že ty ceny jejich akcií jsou poměrně tak vysoko, že už to asi o moc výš nepoleze. A že teď je pro ně velmi příznivá chvíle je prodat, takže kdyby to probíhalo formou ne samozřejmě zestátnění, ale formou že stát nabídne tržní cenu.

P. Holec: Je potřeba říct, že tak se to koncipuje, že to nikdo nechce zestátnit, jako komunisti po roce 1948.

M. Šichtářová: Tak já si nejsem úplně jistá, co by třeba komunisti teď zrovna v tuhle chvíli chtěli, kdyby se dostali do vlády. Ale samozřejmě kdyby to probíhalo formou, že se jednoduše nabídne férová cena za odkup a ti minoritní akcionáři by v podstatě rádi prodali, no tak není možno protestovat proti tomu, že někdo rád prodá. A asi by tam pár jedninců samozřejmě zůstalo, kteří by prodat nechtěli. Na druhou stranu, ti by v tu chvíli měli tak malý podíl, že by přestali technicky vzato ovlivňovat to směřování toho ČEZu a už by tam nic neblokovali. Na druhou stranu jsou tady ještě potom další záložní plány, co by se dalo udělat, kdyby tenhle proces té cenové nabídky, nabídky převzetí neproběhl. Například někteří energetici navrhují, že by ČEZ bylo možno rozdělit na vícero divizí s tím, že třeba tu dostavbu, těch dalších jaderných elektráren, teď už teda uvažujeme v tom smyslu, že by se jich třeba mohlo dostavovat ještě víc do budoucna, tak že by to řešila státní divize, zatímco ta, která by zůstala více v těch soukromých rukách, že by se zaměřovala na ty stávající kapacity.

Ať už to dopadne jakkoliv, já mám dojem že tohle vlastně není ta úplně klíčová otázka, že to je trošku odvádění pozornosti. Protože ten důvod, proč je u nás ta elektřina tak strašně drahá je v tom, že si u nás hrajeme na pseudotrh. Ale on to vlastně tržní systém není. Ten tržní systém měl být reprezentován tím, že vstoupíme na lipskou burzu, což mělo v podstatě vytvořit dojem, jako že jsme na burze na volném trhu. Že se s elektřinou volně obchoduje, a že tím pádem by vlastně ty ceny měly být tlačeny dolů. Je to stejná iluze jako třeba s emisními povolenkami, o kterých se tvrdí, že emisní povolenky jsou volně na trhu a volně se spekuluje o jejich ceně. Samozřejmě, že to takhle taky nefunguje, a proto ty emisní povolenky zdražují elektřinu. Takže ta lipská burza totiž není v pravém slova smyslu burzou. Na té lipské burze se vlastně pouze provádějí aukce té aktuálně vyrobené elektřiny. Není tam možno obchodovat s nějakými existujícími zásobami, protože elektřinu není možno skladovat. A vzhledem k tomu, že se tam prodávají hlavně přebytky elektřiny, kterou vyrábí obnovitelné zdroje, vzhledem k tomu, že ty obnovitelné zdroje mají nestabilní výkon, tak tam jde jenom o vytvoření nějaké obchodní platformy, kdo si kde ten přebytek koupí. Ale ono by to úplně bez problémů šlo i mimo tu burzu. Ale to, že my jsme součástí té burzy a že my na ni musíme nabízet svoje přebytky, vede k tomu, že my se zbavujeme té naší stabilní a levné elektřiny, kterou my musíme nabízet v době, kdy zrovna je po ní velká poptávka. A ta poptávka je hlavně z Německa, protože Německo má ten hlavní problém. Německo má tu nestabilní síť. Německo vsadilo na obnovitelné zdroje a tím, protože my jsme se přihlásili k lipské burze a k přeshraničnímu obchodování s elektřinou, tak tím to německé rozhodnutí vyrobilo problém i nám. My jsme se v tuto chvíli vlastně dostali do vleku německého rozhodnutí. A tím, že jsme na té lipské burze, tak my v podstatě přenášíme to německé přepětí - podpětí i do naší přenosové soustavy. Francouzi, kteří nám teď dělají v uvozovkách problémy s těmi Dukovany, tak ti vsadili dlouhodobě na jádro a ti teď problém nemají. Ale nemají ten problém jenom díky jedné jediné věci. Němci totiž, když vsadili na ty obnovitelné zdroje, tak oni tak trochu tiše a nevysloveně spoléhali právě na Francouze, že Francouzi je podrží v dobách, kdy jim poklesne napětí v síti. Jenomže Francouzi velmi rychle pochopili, že by tím museli svoji stabilní a levnou elektřinu vyvážet do Německa a drahou německou si přivážet k sobě, tak jak to děláme my. Nechtěli být čechami, a tak vytvořili ostrovní systém. Nejprve to bylo pod záminkou, je to jenom na nějaké dočasné období, ale oni už to neobnovili. Oni si vytvořili na území Francie uzavřený ostrovní systém, kde jsou do značné míry nepropustní vůči Německu. A tím si ochránili tu svojí levnou elektřinu, kterou nejsou povinni vyvážet. Sice Němci zuří, ale Francouzi mají levnou elektřinu. Něco podobného chtěli udělat Němci se skandinávci, taky tam chtěli tu propustnou soustavu a skandinávci se také “zabejčili” a také řekli ne, my do toho nejdeme. Ale my češi, my jsme na lipské burze. To znamená, že my máme propustnou soustavu s Německem, a proto německý problém, ten německý fanatismus, že si zavřou svoje stabilní zdroje, se začal promítat do naší přenosové soustavy, a proto máme u nás drahé ceny.

P. Holec: Francouzi jsou narozdíl od nás nejen pragmatičtí, ale i sebevědomí, nenechají se vydírat a ničit Německem. Mimochodem když jsme u Francie, tak Francie má obdobu našeho ČEZu, EDF taky energetickou. Tehdy polostátní a dneska už státní, téměř takový kvazimonopol, který také dostátnila během takzvané energetické krize. Takže se to netýká jenom českého ČEZu, podobný problém řešily i jiné evropské země. A to dostátění ČEZu, ono se mluví o nějaké částce zhruba 200 miliard, a že by se to případně mohlo zaplatit z peněz ČEZu, a že by si na to nemusel v tu chvíli půjčovat sám stát, ale samozřejmě kdyby se zadlužil ČEZ, tak se nabízí otázka, jestli by ta firma byla schopná vyplácet dividendy, zpátky posílat peníze do státního rozpočtu. Což je jedna věc, jak se ten ekonomický model případně vyplatí, vykoupení těch minoritních akcionářů. To je jedna věc o které se mluví v souvislosti s drahou elektřinou a druhá věc je samozřejmě to, že by jsme měli odejít z lipské burzy. A já si pamatuji, když se o tom začalo mluvit, že přesně ten princip, který jste teď popsala, tak nás ničí a cenově příšerně vydírá. Pamatuji si třeba šéfa poslaneckého klubu ODS Marka Bendu, který řekl:… “no to mi prostě Němcům nemůžeme udělat, protože přes Němce k nám teče plyn.” Teď se ještě vrátím k bývalému ministrovi průmyslu a obchodu Sikelovi, který památně řekl: “…když nebudeme mít dost plynu, tak si Němci vypnou svůj průmysl kvůli nám.” A Němci udělali jinou věc, a sice zdražili nám tranzit plynu. Což jsme si potvrdili, jak to funguje v Evropě, jaká je solidarita. Není prostě. Všechny státy, které zachovaly ještě nějaké zbytky důstojnosti a rozumu, tak v prvé řadě vždycky hájí svoje vlastní národní zájmy a až pak je možná prostor na nějakou, případně i přeshraniční sousedskou solidaritu. Tak teď jenom vysvětlit to, jak případně, a jestli odejít z té lipské burzy, abychom se vymanili okamžitě z tohohle ničivého systému, který jste popsala.

M. Šichtářová: Ta lipská burza je v podstatě jenom nějaká platforma, která je spíš okrajová. Tady je důležité mít to sebevědomí, a tu odvahu v podstatě učinit naše rozhodnutí, tu nepropustnou síť vůči Německu. Když si řekneme, my sem nechceme pustit přepětí z Německa, my jim ho tam necháme, tak to takhle udělat. A nesanovat Německo tou naší levnou energií. Což se technicky dá provést třeba tím, že odejdeme teda z té lipské burzy. A jestli by nám to prošlo…? Francouzům to prošlo. Samozřejmě, že jim to prošlo, protože Francouzi versus Němci jsou jedna velmoc vůči druhé velmoci. Jasně, tak není to velmoc typu Amerika, ale jsou to už dvě zásadní země. My jsme tady spíš takový malý ocásek Německa, takže asi by tady bylo velké zle kolem toho. Ale jestli si chceme zachovat levnou energii, tak nám nic jinýho nezbyde. A ten recept na levnou energii by byl, a teď budu strašný optimista a řeknu, co se stoprocentně nestane, ale jak by se to udělat mělo, kdyby tady ta vůle byla. Tak nejprve se vymezit vůči Německu a říct, že opravdu jsme ochotni udělat jakoby ostrovní systém. On to není úplně ostrovní systém, protože my si můžeme nechat propustnost vůči Polsku, Slovensku a tak dál, ale vůči Německu jsme schopni uzavřít se. A odejdeme z lipské burzy, to je krok jedna.

P. Holec: To je čistě politické rozhodnutí, to není nic jiného.

M. Šichtářová: Ano, to je v podstatě čistě politické rozhodnutí. Technicky jak se to udělá, to už jsou víceméně detaily. Doplněno by to mělo být o to, že k tomuto kroku bychom se měli rozhodnout v okamžiku, kdy už máme nasmlouvány plyn a ropu z východu, protože samozřejmě Němci by se nám mohli začít mstít a vydírat nás tím, že nám sem nepustí tyhle suroviny přes svoji západní větev. To znamená, nejprve bychom se měli ujistit, že jsme opravdu schopni odebírat plyn i ropu z východních větví potrubí a teprve potom se můžeme uzavřít proti Německu v oblasti elektřiny.

Další bod, ČEZ by měl přestat vykupovat automaticky elektřinu vyrobenou ze solárních panelů, kterou mají jednotlivé rodiny na svých rodinných domcích nainstalovanou, protože za prvé to působí strašný “svinčík”, troufnu si říct v té síti, kolísá tam napětí, nemá to kvalitní transformátory. A za další, opět to vyčerpává ČEZ, kdy za to musí platit. To není kvalitní elektřina. Soláry na střeše jsou vhodné pro případ nějakého blackoutu pro jeden konkrétní domek, ale není to vhodné pro to, aby to dodávalo, v některých situacích kdy zrovna svítí slunce, šťávu do celkové site, takže bychom to měli přestat jako stát vykupovat. A měli bychom dostavovat jádro, i když to bude drahé samozřejmě. Ale když jsem se ptala energetiků, jak oni odhadují, kolik dalších ještě bloků bychom potřebovali, abychom byli opět soběstační, tak oni dlouho přemýšleli. Nedokázali se shodnout, ale v podstatě když chci být akurátní, tak ta odpověď zní jako mnohanásobek toho, co teď dostavujeme. Určitě ne dva bloky, ale násobně víc. Takže rozhodně se v tuhletu chvíli přestat zaměřovat na zapojování dalších obnovitelných zdrojů. Když si je někdo chce udělat jako svůj ostrovní systém, není problém, ale nespoléhat na ně v té celé elektrizační soustavě. A tu celkovou elektrizační soustavu postavit primárně na jaderné energii.

P. Holec: Já se obávám, že tady máme jednu jistotu, a sice že s touhle vládou se tohle už nestane. Za prvé už zbývá řekněme 5 měsíců do voleb, to je jedna věc, a i kdyby se náhodou, kdyby v nějaké obdobě zůstala po volbách, tak si myslím, že na to nenajde odvahu ani potom, protože my vidíme od téhle vlády v evropské unii ohromnou servilitu. Pokud šlo o migrační pakt, pokud šlo o green deal, dokonce za našeho předsednictví evropské unie byl green deal finalizován a podepsán v té finální podobě, od které teď ta vláda, která ho schválila, nebo pomohla i schválit na půdě evropské unie, utíká. A já bych nečekal, že tahle vláda, tahle parta prostě může najít odvahu udělat to, co jste popsala, a sice že uzavřeme svojí soustavu na přenos elektřiny Německu, i když dobře vědí, že přesně to je ten problém. Tak to je jedna věc.

Druhá věc, která je tam politicky taky neprůpustná a to je to, že by si chtěli nasmlouvat energie na východě, protože jdou do voleb s tím, že nás odstřihli od energií z východu nebo hlavně z Ruska. Takže oni v podstatě, když to řekneme natvrdo, tak budou klidně nás, jako občany i naší ekonomiku ničit tou nejdražší elektřinou v evropské unii jenom proto, aby nemuseli udělat nějaký politický krok. A případně i najít v sobě odvahu pro politické prosazení tohohle řešení. Což je ironie, protože jestli to bylo tak populární mezi lidmi, že by to museli před volbami všichni ocenit, kdyby tahle vláda ještě našla odvahu alespoň k jedné věci, zlevnit lidem elektřinu, kterou potřebujem k životu všichni, tak oni to přesto neudělají.
 

M. Šichtářová: Je potřeba říct, že by to fungovalo poměrně rychle, zatímco u některých jiných hospodářsko-politických opatřeních já často říkám, že i když uděláme malou revoluci dneska, tak ty plody budeme čerpat třeba ode dneška za 3 roky, tak tady u té energie je to skutečně schopno začít fungovat velmi rychle. To znamená, že opravdu by se ta levná energie poznala celkem rychle a je to skutečně jen hlavně o politickém rozhodnutí. To je na tom právě ten největší paradox, že my víme, nebo energetici vědí, jak to řešit. To není nějaká černá krabička, do které nikdo nevidí. Jenom se o tom veřejně nemluví.

P. Holec: Ještě k tomu ČEZu zpátky, k tomu modelu nějakého dostátnění a vykoupení těch drobných akcionářů. Já totiž úplně nevím, jak vzniknul ten model a proč? Proč tehdy stát po pádu komunismu těch 30% dal na burzu a nechal to nějaké minoritě, protože i tím, že nechal 70% ve vlastnictví státu, kdy prostě exekutivní vedení a výkon té firmy jde skrz ministerstvo financí. A stát i tehdy věděl, že je to klíčová nebo strategicky klíčová firma. Je to prostě kvazimonopol na zabezpečení energií u nás v Česku. Tak proč tohle nechal? Protože principem jakýchkoliv investorů a minoritních akcionářů je maximalizace zisku. Na tom není nic špatného, ale je to tak. Ale samozřejmě u firmy jako ČEZ, která přece jenom má zaprvé, když jste zmínila trh s energiemi, není volný trh a tržní prostředí volné, to je pravda. A je tady nějaký zájem, kdy vidíme, že je potřeba snížit ceny energií, tak jak vy vidíte to případné vykoupení akcionářů a to, že by se ČEZ stal plně státní firmou?

M. Šichtářová: No v případě, že by to opravdu probíhalo tím způsobem, že jednoduše tím malým akcionářům je nabídnuta adekvátní částka a oni se mohou naprosto svobodně rozhodnout ano nebo ne, tak s tím problém nemám, to je prostě obchod jako každý jiný. A když ten obchod bude férový, kdy se každý může volně rozhodnout, tak proč by do toho obchodu nemohl vstoupit. To, s čím mám problém, je něco úplně jiného. Já mám ten problém s tím, aby náhodou tady nebyl moc velký tlak na ten výkup za každou cenu, třeba i za nízkou cenu, a aby nebyli ti akcionáři moc tlačeni do kouta, protože by si někdo mohl třeba spojovat, že když tento výkup uděláme u malých akcionářů tak, že by to mohlo něco změnit na tom trhu s elektřinou. A jak jsem právě před chvílí popsala, tak na tomhle ty vysoké nebo nízké ceny nestojí, to stojí na úplně něčem jiném, a to je energetická koncepce.  Takže jestli ČEZ bude ovládán ze 30% drobnými akcionáři nebo nebude, to přeci nemůže změnit to, jestli jsme nebo nejsme propustní vůči Německu a jaký tady máme objem těch obnovitelných zdrojů. Čili abychom si náhodou nemysleli, že tímhle něco vyřešíme a nešli do krajnosti a až někam za hranu toho, že sáhneme na soukromé vlastnictví, protože to je opravdu za mě víceméně vedlejší věc. Ano, může to v některých situacích to rozptýlené vlastnictví trochu komplikovat rozhodování ze strany státu, ale to rozhodování vlastně je problémové úplně někde jinde. Já třeba jako daleko větší problém vidím třeba celý ten byznys s emisními povolenkami. To je za mě daleko klíčovější než řešit, jestli tady jsou nebo nejsou drobní akcionáři u ČEZu a kolik jich je. Kdyby se ty emisní povolenky, já nechci říkat úplně zrušily, to by samozřejmě byl ideal, ale asi nikdo z nás neočekává od současné vlády, že by se dokázala vymezit vůči evropské unii tak, že řekne my rušíme emisní povolenky, to je nepředstavitelné. Ale alespoň kdyby to udělala takovým způsobem, že dejme tomu když nějaký podnik ty emisní povolenky zaplatí, tak mu to vláda ty vybrané peníze zase třeba vrátí nějakým jiným kanálem. Dobře, taky by to bylo porušení pravidel, ale už se to nějak udělat dá, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Tohle je to, co tu energii zdražuje, ne to jestli tady máme drobné akcionáře nebo nemáme, takže to je pro mě až na xtém místě. A já se trošku s obavou dívám na to, jak mnoho politiků tady hodně šermuje s tím, jako že se musí drobní akcionáři zrušit, protože pro mě to je odvádění pozornosti. A já v tom cítím takové to odvádění pozornosti, že oni jsou to hajzlíci, protože oni tady v tom ČEZu nedovolí státu rozhodnout, a tak se na ně zaměříme. Dobře, tak je teda nějakým způsobem vykoupíme a najednou zjistíme, že situace je úplně stejná, protože pořád máme emisní povolenky a pořád nám sem teče přepětí z Německa.

P. Holec: Ono jde o to, že ti politici uvádí i to, že jak jsem řekl, ty drobní investoři, akcionáři samozřejmě chtějí maximalizovat zisk a pro ně čím dražší elektřina, tak tím lepší, tím větší zisk. To je pravda. Ale pochopitelně ČEZ tím, že je dominantním je jedničkou ve výrobě elektřiny a současně i prodejcem, takže má opravdu velmi silné postavení, v tomhle ohledu na trhu s elektřinou. A přece jenom ovlivňuje významně naše ekonomické životy, takže vlastně takhle oni to zdůvodňují, že by skončilo to, že by 30% majitelů ČEZu chtělo co nejdražší elektřinu, protože chtějí co nejvíc vydělat a stát by tím pádem měl na řízení té firmy a třeba i to řešení větší vliv.

M. Šichtářová: Tak to podle mě odůvodní úplně špatně, protože oni se tady snaží tvářit, že si můžeme o té ceně volně rozhodnout. Že akcionáři ČEZu mají nějakou možnost rozhodovat, jaká je cena elektřiny, ale ta cena elektřiny je daná tím, jaká je nabídka versus poptávka. A my sice v tuhle chvíli máme nejdražší cenu elektřiny, ale ještě pořád to není taková tragédie, jako to pravděpodobně bude od dneška za 4 roky, protože my víme, že nejpozději v roce 2027 už budeme deficitní, pokud jde o výrobu elektřiny. Teď je to pořád ještě legrace, protože my ještě pořád jsme schopni vyvážet. My vyvážíme do Německa, které je deficitní a vyvážíme do Rakouska, které je deficitní, a přesto to nestačí a ta cena je u nás drahá. A my ale víme, že nejpozději v tom roce 2027 budeme deficitní už i my, to znamená, že bude nedostatek elektřiny a budeme ji muset dovážet. To znamená, že bude ještě dražší a když bude ještě dražší cena dovážené elektřiny, tak ji bude mít samozřejmě dražší i ČEZ. Bez ohledu na to, jestli tam má nebo nemá drobné akcionáře. A já jsem se ptala ministra Vlčka, odkud jí hodlá dovážet? No dočkala jsem se velmi dlouhého monologu, ale nedočkala jsem se odpovědi odkud tu elektřinu hodláme dovážet. Podle mě to totiž vláda neví, netuší. My ji pravděpodobně budeme muset dovážet ze Slovenska a z Maďarska. A teď si představte, jaký to je paradox, jaký to je bizar dovážet elektřinu ze států, které jsme dlouhodobě brali, jako že jsou méně průmyslově a energeticky rozvinuté než my a najednou my na nich budeme závislí. A navíc jsou to ty státy, kterým se my posmíváme, že mají nějaké holporty s Ukrajinou a s Ruskem a tak dále.

P. Holec: Udělali jsme z nich třídní nepřátele.

M. Šichtářová: Uděláme z nich nepřítele, ano. A najednou z těch třídních nepřátel, na nich budeme závislí. No, tak už to vidím, jak nám samozřejmě potom tu cenu osolí.

P. Holec: Já myslím, že jste udělala chybu, že jste se ptala ohledně energií, energetiky, našeho ministra průmyslu Vlčka, protože on o tom chudák nic neví. On byl asi možná populárním, oblíbeným starostou, ale o průmyslu a energetice neví nic.

M. Šichtářová: Na to jsem už přišla taky. Ale on mi začal vyprávět o tom, že taky do toho musím trošku zapojit fyziku, abych tomu mohla rozumět.

P. Holec: To je zajímavý. Taky vám mohl možná vyprávět o tom, jak běhal dobře patnáctistovku. Ale vy jste taky zmínila to, že od téhle vlády nečekáte už nic. Já od ní čekám jednu věc, a sice že na podzim skončí a že jakákoliv příští česká vláda najde odvahu odejít z té lipské burzy a zlevnit nejen nám občanům Česka, ale vlastně i průmyslu a našim firmám elektřinu, protože by nám to všem strašně pomohlo. Protože Česko ekonomicky dlouho stagnuje a primárním problémem jsou drahé ceny energií.

M. Šichtářová: Je to obrovský problém. A my už tady máme takovou tradici, že většinou končíme výzvou k nějaké rebelii. Tak já musím znovu říct, že cesta k levnější energii je jenom jediná, rebelie. Rebelujme vůči Evropské unii, bez toho prostě levnější energiie mít nebudeme.

P. Holec: Rebelie, volby a konec vlády, výměna vlády tím se loučím s diváky a posluchači pořadu Kdo to zaplatí.

Článek ke stažení ve Wordu a PDF

Proč stojí elektřina tolik?

Česko vychází ze statistik jako země s nejdražší elektřinou. Důvodů pro to je hned několik.

Dnes Prague Edition · 9 .5. 2025 ·
Sára Mazúchová redaktorka MF DNES

Článek ke stažení ve wordu a v PDF

1. Za jakou cenu umějí elektřinu vyrábět české elektrárny?

Liší se to podle jednotlivých typů zdrojů a nejde ani tak o to, jestli elektrárna stojí v Česku nebo třeba v Německu. Například fotovoltaické elektrárny vyrábějí elektřinu prakticky za nula korun. Problém je v sousloví „umí vyrábět“. Každá elektrárna má nějaké provozní náklady: musí zaplatit zaměstnance, palivo, údržbu. U uhelných elektráren tyto výdaje vycházejí zhruba na 75 haléřů za kilowatthodinu. U jaderných je to asi 57 haléřů. Solární a větrné zdroje umějí vyrábět za zmíněnou nulu – palivo mají zadarmo a rozpočítané náklady na zaměstnance a údržbu jsou minimální. Jenže vedle provozních nákladů jsou tu i náklady investiční. Třeba postavení nových jaderných bloků v Česku vyjde na stovky miliard korun. A do částky, kterou nakonec platí zákazník, se musí promítnout i další položky.

2. Co dalšího je třeba zahrnout?

Elektřinu nelze prodávat za výrobní cenu, stejně jako například zemědělec nemůže prodávat mléko za cenu podojení krávy. Stejně jako mléko, i elektřina urazí ještě dlouhou cestu, než se dostane k zákazníkovi domů – musí projít přenosovou a distribuční soustavou, což taky něco stojí. A navíc, oproti mléku má jednu podstatnou nevýhodu – nedá se skladovat. 

„Obchodníci musejí do ceny promítnout náklady na odchylku, což je rozdíl mezi plánovanou a skutečnou výrobou i spotřebou, a náklady na další podpůrné služby,“zmiňuje Pavel Řežábek, hlavní ekonom skupiny ČEZ. „Jako každý výrobek podléhá elektřina zdanění, obchodník i výrobce chtějí mít marži, do všech oblastí energetiky se musí průběžně investovat, aby byla schopna absorbovat nové technologie, zákaznické požadavky a podobně. Je to velmi komplexní systém, tak aby zajistil, že je elektřiny vždy a za všech okolností dostatek pro všechny.“

3. Proč se elektřina z českých elektráren přeprodává na lipské burze?

Protože to firmy, které vlastní elektrárny a které obchodují s elektřinou, zkrátka chtějí. Nikdo je do toho nenutí, kdykoliv mohou elektřinu kupovat a prodávat i mimo burzu, což se také děje. Nicméně cena je většinou stejná jako na burze. „Ani prodávající, ani kupující nechce tratit oproti trhu,“vysvětluje Řežábek.

4. Jak je možné, že cena elektřiny na burze je jen jedna, zatímco jednotlivé elektrárny vyrábějí za velmi odlišné částky?

Jinak by to ani nešlo. Elektřina je komodita a ať už pochází ze slunce či z uhlí, žárovku v domácnosti rozsvítí zrovna tak. Dělá se to tedy tak, že burza seřadí jednotlivé elektrárny od té, která nabízí elektřinu za nejnižší cenu až po tu nejdražší. Podobně seřadí i obchodníky, kteří sdělí, jakou nejvyšší částku jsou ochotni zaplatit. Tam, kde se tyto dvě „řady“ protnou, je takzvaná závěrná nebo taky marginální elektrárna, jejíž výkon je ještě potřeba k uspokojení aktuální poptávky. Právě cena, kterou nabídl závěrný zdroj, je ta určující, kterou pak obchodníci platí. Tato poslední elektrárna může být každou hodinu jiná, protože se spotřeba neustále mění a zároveň se mění množství vyrobené elektřiny z obnovitelných zdrojů.

5. Co se stane s elektrárnami, které chtěly svou elektřinu prodat dráž?

„Kdo chtěl za elektřinu víc, má smůlu a nesmí dodávat do sítě. Neúspěšný výrobce elektřiny musí vypnout elektrárnu, i přesto, že je pak pěkně drahé ji znovu najet. To všechny účastníky trhu nutí nabízet co nejnižší cenu, která dává ještě smysl. Proto nabízejí jen své náklady na palivo a případně emisní povolenku, je-li zapotřebí, “říká Řežábek. Podle něj je tento systém pro elektrárny velmi přísný. Do ceny, kterou nabízejí na burzu, si nezahrnují náklady na mzdy, ani na údržbu či investice.

„To vše je v danou hodinu utopený náklad a je to jejich byznysové riziko. Jejich šance je v tom, že marginální elektrárny budou dlouhodobě vyrábět dráž než jejich nový zdroj, a ten se tak postupně zaplatí,“dodává ekonom.

6. Může stát ceny energií snížit prostřednictvím skupiny ČEZ, kterou ze 70 procent vlastní?

Ačkoliv je stát většinovým akcionářem ČEZ, nemůže firmě diktovat cenovou politiku. Představitelé společnosti musejí jednat jako řádní hospodáři, tedy zajišťovat, že ČEZ bude mít marži a zisk. Kdyby ČEZ prodával na rozkaz politiků elektřinu za cenu 50 haléřů za kilowatt hodinu, firmu by právem zažalovali minoritní akcionáři. A i kdyby stát minoritní akcionáře vykoupil a stal by se sto procentním majitelem firmy, stejně je cena 50 haléřů pro konečné spotřebitele nereálná. Firma by z takové částky nemohla platit zaměstnance, údržbu, ani budovat nové elektrárny.

7. Mohl by stát Čechům a Češkám zlevnit energie jinak?

Vláda by mohla snížit nebo zcela zrušit daně u elektřiny a plynu nebo odpustit poplatek za obnovitelné zdroje energie, který nyní činí zhruba 600 korun za megawatt hodinu. Některé evropské státy tímto způsobem pomáhají, například Německo, Maďarsko nebo Polsko. „Odpuštění poplatku za obnovitelné zdroje energie a jeho přenesení do státního rozpočtu by mělo svou logiku,“ myslí si jednatel poradenské firmy ENA a ředitel Asociace nezávislých dodavatelů energií Jiří Gavor. „Pomohlo by to všem odběratelům, ale zejména by to uvítaly velké průmyslové podniky, které soutěží na mezinárodním trhu,“ uvádí Gavor. Podle něj jsou energeticky náročné společnosti v nevýhodě, když na rozdíl od svých německých či polských konkurentů platí zelený poplatek. Český stát ho domácnostem a firmám odpouštěl až do začátku roku 2024, teď tak nečiní z rozpočtových důvodů.
 

8. Mají Češi jedny z nejdražších cen energií v EU?

Podle posledních dat indexu HEPI, který analyzuje ceníky dodavatelů v hlavních městech všech evropských států, měli Pražané v březnu tohoto roku sedmé nejvyšší ceny. Při zohlednění parity kupní síly se dokonce vyšvihli na první příčku, platili za elektřinu zdaleka nejvíc. Velmi podobná data vyplývají i ze starší statistiky Eurostatu, která sleduje situaci nejen v hlavních městech, ale v celých státech. Nominálně bývají ceny ve střední a východní Evropě nižší než průměr EU, výjimkou je právě Česko.

Nicméně při pohledu na jinou statistiku od poradenské společnosti ENA na tom Češi nejsou až tak špatně. ENA analyzuje ceníky ve dvanácti zemích Evropy a zaměřuje se na dvoutarifní produkt d25d, který mají lidé s elektrickým ohřevem vody a nižší spotřebou elektřiny. A zde mají Češi nižší ceny než je průměr ve sledovaných zemích.

9. Čím to je, že se statistiky liší?

Za rozdíly ve statistikách pravděpodobně může rozdílný sběr dat a jiná metodika. Index HEPI bere v potaz jen data hlavního dodavatele v každém městě. Poradenská společnost ENA zas uvádí jen srovnání týkající se produktu d25d, v němž je cena po osm hodin denně snížena, a který je v Česku populární. I přesto lze říct, že někteří Češi mají nejdražší elektřinu v EU, zejména když se vezme v potaz, jaké mají proti jiným Evropanům příjmy.

10. Proč mají Češi podle statistik elektřinu tak drahou?

Trh je tu liberální a proti jiným zemím málo regulovaný státem. Konečnou cenu pro spotřebitele tvoří dvě položky: silová elektřina, kterou určuje trh, a regulovaná složka, to znamená částka za distribuci a podpůrné služby, daně a ostatní poplatky. Řada států tuto regulovanou složku lidem snižuje tím, že za ně platí například zmiňované poplatky za obnovitelné zdroje nebo tím, že redukuje daně. Nizozemsko a Lucembursko dokonce vyměřují daně záporné, takže energie lidem dotují. Maďarsko, Slovensko, Polsko nebo třeba i Velká Británie a Francie zase stanovují maximální ceny, nad které už dodavatelé svými nabídkami nemohou jít.

Příběh o kyvadlu mezi dobrem a zlem

autor: Petr Robejšek

www.youtube.com 3.11.2024

audio verze ke stažení zde

článek ke stažení zde

Dobrý den, přátelé. Nedávno jsem zveřejnil 3. díl mého eseje o technice a úpadku západní společnosti a jeden posluchač mi napsal: “Jelikož se každá nová technologie zneužije proti lidem, tak se ptám, jsou-li inovace vyvíjené proto, aby sloužily ke špehování a šikanování a nebo je to jen vedlejší efekt? Bojím se, že první možnost je pravděpodobnější.” S mým posluchačem souhlasím, ale nebylo to tak vždycky. Technický pokrok sice vždycky vlastnili mocní průmyslníci, ale přesto z vynálezů těžila i masa obyčejných lidí. Tomu, aby velcí podnikatelé svou moc nezneužili, dlouho bránila jednoduchá závislost. Mohli vydělávat jen tehdy, když nabízeli to, co si lidé chtěli a mohli koupit. Kapitalismus se řídil heslem, náš zákazník, náš pán a svítící pneumatiky, balená voda pro psy Betamax od firmy Sony anebo kříženec mobilu a hrací konzole Engage, jsou jen některé z mnoha pánem zákazníkem odmítnutých inovací, důkazů to moci spotřebitelů.

Po 2. světové válce vzrostla dokonce moc spotřebitelů tak, že nastala éra sociálně pokrokového kapitalismu, který přinášel blahobyt pro všechny a snížila se majetková nerovnost mezi superbohatými a zbytkem obyvatel.

Ale v 80. letech minulého století začala zbožím nasáklá konzumní společnost pozvolna ztrácet zájem o další a další věci. Na začátku nového tisíciletí se začala oslabovat výnosnost masové výroby novinek, které se lidem musí zároveň hodit a líbit. A tehdy začal soumrak epochy náš zákazník, náš pán. Na masové produkci zboží, které si lidé chtějí a mohou dovolit, se již nedalo vydělat tolik co dříve a kapitalismus se tiše, ale nesmlouvavě začal loučit s heslem blahobyt pro všechny.

Nejpozději od finanční krize 2008-2009 se světové hospodářské super elity starají výlučně o růst vlastního bohatství. To znamená, že jejich výrobky musí přinášet co nejvyšší zisk, nezávisle na tom, jestli lidem slouží méně než dříve a nebo jim dokonce škodí.

Světové hospodářské dění dnes režírují nadnárodní korporace, které si v době klesajících výnosů našly na cestě za profitem zkratku přes vytěžování zákazníků, podle pravidla náš zákazník náš zdroj. Podnikatelské super elity vyvinuly modely výroby a konzumu, které jí umožňují, aby pro ně jejich zákazníci zadarmo pracovali. Pravidlo náš zákazník náš zdroj se týká každého z nás již v tom okamžiku, když si na internetu sami hledáme volné hotely, vyplňujeme jízdenky a letenky, používáme online banking a skláníme se v supermarketu nad automatickou pokladnou. Vždycky jsme neplacení zaměstnanci těch, kteří nám vlastně prodávají své služby.

Pravidlo náš zákazník náš zdroj je ještě výnosnější, když se lidem prodá pračka, která se dříve rozbije, nebo auto, které najede méně než kdysi. Výroba horší kvality je levnější, vynucuje z dřívější koupi nových výrobků a zvyšuje tak zisky. Ale ani to zřejmě není dost. Super bohatí hledají a zavádějí takové inovace, které jim umožňují ekonomické vytěžování lidí od algoritmů nákupního chování, manipulování jejich volnočasových aktivit, vnucování standardizovaného bydlení přes bezplatné využívání jejich výdělků a úspor bankovním průmyslem až ke kontrole jejich pohybu, vyvlastnění jejich nemovitostí nebo dokonce ke zneužívání jejich těl, jako zdrojů zisku. Moderní průmyslový Caesarové se netají plány na určování složení jídelníčku národů, vynucený konzum medikamentů a dokonce přetváření lidského genomu. To jsou agresivní inovace, které vyžadují jiné označení než náš zákazník náš zdroj. Přesnější je náš zákazník naše surovina.

Od konce 2. světové války tedy došlo k historii hospodaření k trojí degradaci člověka. Nejprve ztratil výsadní pozici zákazníka, který je pán. Tak ho podnikatelé zredukovali na manipulovatelný nákupní košík a posléze již zcela nezakrytě od roku 2020 na surovinu k ekonomickému vytěžování. Tyto stručné dějiny úpadku moci zákazníka a zneužití techniky se dají vyprávět ještě dvěma dalšími způsoby. Co třeba takhle? Je stále těžší překonat světový rekord v běhu na 100m a žádný člověk stovku nikdy neuběhne za 8 vteřin. A zrovna tak je nemožné donekonečna objevovat něco ještě užitečnějšího, co si lidé budou chtít koupit. Stále obtížněji dosažitelný přírůstek užitečnosti byl nejprve nahrazován neobvyklostí a nižší cenou výrobků. Posléze začali podnikatelé vytvářet potřeby kupříkladu vznik nových sportů. Protože se stále obtížněji dosahovalo zvyšování užitečnosti výrobků, ale tlak na ziskovost produkce přetrvával, tak se stalo něco naprosto nečekaného. Kyvadlo filozofie podnikání, dosud směřující k optimalizaci, krátce ustanul v mrtvém bodě a pak se začalo pohybovat opačným směrem. Ke zhoršování. Ukázalo se totiž, že se zisky dají stupňovat i snižováním kvality zboží. Sklon ošidit zákazníka je na straně producenta přítomen od nepaměti, vždy chtěl co nejlevněji vyrobit a co nejdráže prodat. Na uzdě ho však dlouho držel stát kontrolující hospodářskou fair play. Media a vědci jako neuplatní kritici podvodů a zdravá porce nedůvěry spotřebitelů.

Podnikatelé ale našli cestu, jak prodávat méně užitečné, nekvalitní nebo dokonce škodlivé zboží se ziskem a bez rizik. Směr a tempo tohoto vývoje určují korporace, které za 1. - díky své tržní moci ovlivňují i ostatní výrobce a tím uzavírají možnost koupit užitečnější a levnější zboží někde jinde. Do spirály zhoršování tak strhávají i malé a střední firmy. Za 2. - korporace ovlivňují média vědu a státní orgány, které pak neplní funkci neuplatných strážců kvality a užitečnosti zboží. A za 3. – i v pozdně kapitalistické společnosti vládne konzumismus masy, která stále ještě věří, že jediným smyslem života je vlastnit věci. A proto dnes lidé vyrábí a kupují za podmínek, které jsou určovány oligopolistickými hospodářskými aktéry. Korporace mohou své zisky optimalizovat díky tomu, že mají vliv na média vědu a politiku, a ty buď manipulují nebo pomocí zákonů dokonce nutí spotřebitele kupovat zboží, které nechtějí, nepotřebují a často nemohou zaplatit. Sortiment se rozprostírá od domácích přístrojů s krátkou životností přes klimaticky nezbytné elektroautomobily a tepelné pumpy, až po vakcíny, které zaručují trvalý odbyt léčiv na nemoci, které vyvolají. Takže podle vzoru stovku za 8 vteřin nikdo neuběhne se náš příběh po kyvadle dá vyprávět takto.

Dosavadní pro výrobce i spotřebitele výhodná filozofie optimalizace, jejíž příliš nákladná a místy i neuskutečnitelná, a proto podnikatelské super elity pod tlakem nevyužitých výrobních kapacit a vlastní ziskuchtivosti přecházejí k jednostranně, totiž jen pro ně výnosnému zhoršování. Nebo učeně řečeno kdeterioraci. Zopakujme si to ještě jednou: 2 verze dějin úpadku moci zákazníka a zneužití techniky se dá vyprávět takto, jelikož se vyčerpal ziskový potenciál pokroku zaměřeného na zlepšování životních podmínek lidí, tak světová plutokracie začala otevřeně a v rostoucí míře i násilně prosazovat zhoršování životních podmínek lidí, a vydávat deterioraci třeba s odvoláním na takzvanou klimatickou změnu za nový význam pojmu pokrok.

Současně pozorujeme, že poškozování obyvatelstva jako nové metody super elit k dosažení zisku se již dávno netýká pouze hospodářství. Totéž se odehrává v politice. Ani tam se totiž nejpozději od začátku milénia nedaří optimalizace, jednak protože je příliš obtížná. I tady platí, že nikdo neuběhne stovku za 8 vteřin. A zároveň je vzhledem k poklesu významu politických ideologií minulého století vlastně neuskutečnitelná. A tak se i politici pokouší maximalizovat své zisky pomocí skrytého, ale stále viditelnějšího poškozování obyvatel. Toho jste si jistě všimli sami, a proto se zde omezím jen na uvedení příznačného příkladu. Většina z vás zná dvě političky, jednu od nás a jednu z Německa, které veřejně prohlásily, že jim je úplně jedno, jestli se voličům jejich politika líbí, nebo ne? A obě přesto neztratily své pozice.

Všudypřítomnost odklonu od hledání optima je vidět také na tom, jak pokročil stav záměny horšího za lepší v kultuře. V mnoha oblastech moderního umění můžeme pozorovat demonstrativní odklon od krásy k ošklivosti. Také zde jde o reakci tvůrců na obtížnost překonat standardy krásného, naplněné jejich předchůdci v minulém a předminulém století. A tak zachraňují své umění tím, že ošklivosti připisují krásu. Obludnost a všudypřítomnost systematického zlepšo-zhoršení životních podmínek lidí, by mohly vést k tomu, vyprávět příběh o kyvadle do třetice všeho zlého jako metaforu věčného kolísání člověka mezi dobrem a zlem nebo teologicky viděno mezi bohem a ďáblem. Osobně si nemyslím, že ti, kteří lidem dříve nabízeli prospěšnost a krásu, dnes prosazují a oslavují zhoršování, protože jsou všichni tak zlí. Spíše bych řekl, že mocní a vlivní tohoto světa záměrně zhoršují životní podmínky lidí prostě proto, že náklady na zlepšování jsou příliš vysoké. Optimalizace měřená v kvantitativních údajích se přestala vyplácet. A dokonce není tu i onde ani proveditelná, protože superlativy již dosaženy byly. Stovku za 8 vteřin nikdo neuběhne.

Vždycky, když popisuji nějaký problém, tak samozřejmě přidávám návrhy, jak může každý z nás okamžitě přispět k jeho řešení. Jaké možnosti tedy máme? Jak jsme právě zjistili, tak zůstaneme-li pod diktátem kvantity, tak nevyhnutelně směřujeme ke zhoršování, nebo chcete-li to vyjádřit starozákonně tak ke zlu. Když tento vývoj nezvrátíme, tak bude společnost připomínat farmu na pěstování lidí, nebo spíše pracovní tábor.

Co tedy dělat proti demolici západní civilizace? Jak zastavit skluz k horšímu? Navrhuji řešení, která mají taktický a strategický rozměr. Česky řečeno, jedná se buď o formy pasivního odporu proti projevům ekonomické a politické deteriorace a za druhé o odstranění samotných příčin negativního skluzu západní civilizace. V obou případech se jedná o oslabení diktatury kvantitativních měřítek více a rychleji.

Nejprve by se měl zmíněný pasivní odpor projevovat omezením konzumismu. To znamená nekupovat všechno, co nám vnucují a systematicky uspokojovat co největší část životních potřeb co nejdále od sítí světové hospodářské oligarchie. To je proveditelné v rámci svépomocné a samosprávné společnosti. V rámci výrobních a spotřebních družstev, výměny služeb a věcí, alternativních měn a podobně. K tomu jsem již v mých minulých esejí, řekl až dost. Daleko více dnes zaměstnává otázka, jak odstranit příčiny probíhajícího negativního skluzu západní civilizace? Na počátku bylo slovo, ale totální ekonomizace všech rozměrů bytí dovedla lidstvo až k dnešní diktatuře čísel. Lidé se naučili hledat přístup ke světu jenom čísly. Tato kvantitativní posedlost západní civilizace, ale právě teď naráží na fyzikální a organizační hranice. Optimalizace měřená v kvantitativních údajích se přestala vyplácet a dokonce již často není ani proveditelná. Kvantita a rychlost jako důkazy úspěchu a pokroku dosloužily. A protože kvantitativně definovaný pokrok přestává být uskutečnitelný, tak se i světové průtokratické elity právě snaží nahradit technotyranií.

Je tedy nejvyšší čas změnit pravidla, podle kterých žijeme. Musíme přestat hledat přístup a pochopení světa přes čísla. Musíme přestat oscilovat mezi více a méně a naopak se semknout okolo nepočitatelných rozměrů života a hledat jeho smysl pomocí tvořivého a svobodného jinak. Musíme se sešikovat okolo nedigitalizovatelných oblastí života a rozšířit repertoár svých snů a přání o takové cíle, které mají kvalitativní, to znamená nemateriální a nebo dokonce penězi nevyjádřitelný rozměr. Prostě musíme náš přístup ke světu opět hledat přes slova. Slovo musí zase vládnout nad čísly. K tomuto tématu se v budoucnosti vrátíme podrobněji, ale v tomto eseji mi nešlo ani tak o výčet návrhů na řešení. Jeho hlavním sdělením bylo vysvětlení příčin živelné síly a obludných následků probíhajícího negativního skluzu západní civilizace. Když to pochopíte, tak budete vědět, proč tomu musíme za každou cenu zabránit. Děkuji vám za pozornost váš Petr Robejšek.

Angličané znovu "objevují Ameriku" aneb ekonomický směr „Vanceismus"

Důsledky mokra pro jaro 2025

Půdy nasycené vodou na západě, severu a jihu Německa

Západně od dřívější vnitrozemské hranice, ve Šlesvicku - Holštýnsku a západním Meklenbursku a také jižně od Mohanu, jsou půdy již druhým rokem po sobě nasyceneé vodou. Tato situace je podobná jako v roce 1981/82, kdy byla struktura půdy silně poškozená sklizní cukrovky. Následky byly potom patrné až do roku 1996/97. Od konce prosince 1996 pronikl mráz i v západním Německu do hloubky více než 1 metr do mokré půdy a napravil strukturální škody půdy.

Sklizeň zrnové kukuřice a cukrové řepy se stává v těchto oblastech skutečně výzvou. Otázkou zůstává, zda se následně bude dát všude zastí obilí.

Jak mokro ovlivňuje půdu?

Voda sama o sobě není nic špatného. Dostatečná vlhkost půdy je nezbytná pro fungování biologie v půdě a pro růst rostlin. Vlhkost zabraňuje tvorbě prachu a větrné erozi. Vláha je také nezbytná pro to, aby se nejjemnější částice půdy spojily a vytvořili drobty.

Voda proniká do vysušených hrud a způsobuje jejich bobtnání, což má za následek jejich rozpadání. To ovšem vyžaduje těsný kontatk vysušených hrud s půdou: musí být zatlačené do půdy. Dešťové kapky, které dopadají na vysušené hroudy ležící na povrchu půdy je většinou nestačí navlhčit tak, aby se mohly rozpadnout.

Problémy s vodou vznikají až ve chvíli, kdy se voda v půdě hromadí, nemůže dál do půdy zasakovat a půda plave. Jemné částice na povrchu půdy jsou kvůli erozi přemisťovány a nebo vytvářejí splavený bahnitý šlem. Takovýto šlem na povrchu půdy při vysychání vytváří povrchovou krustu, která brání výměně plynů a rostlinám v růstu. Teprve až se krusta roztrhá nebo jinak rozbije, je opět možný růst.

Také uvnitř půdy jsou jemné částice unášeny spolu s prosakující vodou ("vnitřní eroze") a ucpávají hrubé póry sloužící k odvádění vody ve spodních vrstvách ornice. To vytváří utužené vrstvy, které brání odtoku vody a způsobují, že se voda hromadí v poli. Tato utužení podorničí jsou často připišována pluhu, ale v první řadě jsou výsledkem zašlemování jemnozemi.

Zůstane-li půda dlouho nasycená vodou, malé ionty H* (nebo protony) pronikají na vazebná místa mezi ionty vápníku a jílové minerály a podemlívají "mostové pilíře" Ca můstků jílových minerálů, které jsou zodpovědné za stabilitu půdních agregátů. Dokud nejsou zatíženy, tak se nic zásadního neděje. Pokud jsou ovšem uvolněné ionty vápníku dalšími dešťovými srážkami přesunovány, klesá pH v ornici.

Pokud následně zůstane půda suchá, mohou ionty Ca stoupat spolu s kapilární vodou, znovu vytvořit můstky, půda se může opět stabilizovat. To platí pro půdy s vysokou kapilaritou. Na písčitých půdách to funguje méně dobře.

Vlastní váha zhutňuje mokrou

V ornici pod 20 cm již sama půda tlačí hmotností půl tuny na m2, což vede k jejímu stlačení. Tento tlak a hmotnost se směrem dolů zvyšuje. Hrubé póry, které mají odvádět vodu, jsou stlačovány.

Dokud jsou hrubé póry zcela nasycené vodou, nejde půdu více zhutňovat. To je také důvod, proč není vyorávka řepy tak špatná na půdách nasycených vodou oproti půdám nasyceným do 80 %. Jakmile ale voda z hrubých pórů odteče, půda se sama propadne. Tímto způsobem dochází k přirozenému zhutnění půdy, aniž by byla půda zpracovávána. K takovýmto zhutněním dochází ve větší míře na půdách bohatých na prach (spraše), s nízkým obsahem jílu, protože tyto půdy tvoří méně Ca můstků v poměru k hrubým pórům z důvodu menšího podílu jílových minerálů. V extrémním případě se v případě mokrého klimatu (například na místech, kde stojí voda) objevují oglejené parahnědozemě nebo dokonce pseudogleje.

Mokro na podzim je proto pro sprašovohlinité půdy daleko horší než mokro na jaře, protože klesající teploty na podzim brání kapilárnímu vzestupu iontů vápníku a půdy se již do jara nemohou stabilizovat. Pro tyto půdy je výhodné sucho na podzim, které má vliv ještě v následujícím roce.

Zatížení a zpracování navíc

Při každém pojezdu, s každým zpracováním působí na půdu 10 až 20 násobek hmotnosti než je její vlastní váha, tlačí na půdní částice, případně je přemisťuje. Suchá půda je únosná a méně stlačitelná. Půda přesušená se obtížně zpracovává, protože půdní agregáty pevně drží pohromadě.

Oproti tomu mokrá půda je na základě velkého vodního obalu kolem agregátů plastická a tvárná, díky čemuž může být stlačená a při působení smykových sil také zamazána. Optimální půdní vlhkost pro zpracování je mezi 50 a 60 % vodní kapacity. V takovém případě lze půdu snadno drolit v ruce mezi palcem a prsty. Rozsah půdní vlhkosti, při které lze půdu dobře zpracovávat, se snižuje s rostoucím obsahem jílu. Na jílovitých "hodinových" půdách je k dispozici jen zlomek času ve srovnání s písčitými půdami.

Co dělat v případě mokré půdy?

Pokud je půda příliš mokrá, jako je tomu v mnoha případech v letošním roce, pak je nejlepší na půdu vůbec nesahat. Pokud ale není jiná možnost a potřebujeme zasít, tak musíte půdu otevřít radličkovým nářadím (nebo rotačními bránami), aby mohla půda vysychat. Zpracování musí být provedeno tak hluboko, aby se v mokré půdě vytvořily nejen vrypy, ale aby se také nadělala jemnozem. Ale ne hlouběji, aby se předešlo napruhování nebo vytvoření hrud. A celé se to musí opakovat o trochu hlouběji, když zpracovaná pda zešedne, což je známkou toho, že se agregáty stabilizovaly.

V Holštýnsku, kde je větší mokro, se bude provádět orba, avšak na menší hloubku než normálně, abychom se v příštím roce dostali při zpracování půdy pod dno brázdy. Potom se provede založení porostu secí kombinací s rotačními branami, jakmile seťový horizont vyschne natolik, že dovolí provést setí, aniž by došlo k zamazání půdy. Tedy za mokra, zejména na jílovitých půdách, bude nejlépe nedělat vůbec nic nebo půdu jen mělce zpracovat tak, aby se vytvořila jemnozem pro setí. Na středně těžkých půdách, kde to bude možné, bude potřeba půdu mělce zorat, aby ve dnech bez deště mohla oschnout a poté šlo sít.

Zabraňte "sendvičovému utužení"

Pokud musíte mokrou půdu opakovaně připravovat, protože opět prší, potom se dostáváte postupně čím dál do větší hloubky. Když utuženou mokrou půdu již hluboko zkypřenou následně dvakrát nebo dokonce vícekrát mělce zpracujete, vzniknou skrz první utuženou vrstvu další zamazané, nepropustné vrstvy. Tímto "sendvičovým utužením" nemůže pronikat ani voda, ani vzduch a také prorůstat kořeny. Zároveň nemůže stoupat kapilární voda. Již po menších dešťových srážkách stojí voda nad touto vrstvou.

Když bude sucho trvat delší dobu, můžete se pokusit tuto utuženou vrstvu postupně rozrušit. Pokud nemáte čas, nezbývá často nic jiného, než nasadit pluh s pakrem a bezprostředně poté provést setí nebo použít secí kombinaci s rotačními branami. Orbou dokážeme opět vyzvednout jílové částice, které se před tím přemístily v půdním profilu dolů.

Doufat, že přijde mráz?

Věřit, že dojde k promrznutí půdy, je jako doufat, že vyhrajete v loterii první cenu. Působení mrazu předpokládá, že půda před mrazem bude nasycená vodou. Potom zmrzlá voda (led) zvětší svůj objem a stlačená půda (póry) rozpraská. Nesmí ale půdu zakrýt vrstva sněhu. Za posledních 20 let k tomu ovšem ani jednou nedošlo. A před tím se to také téměr nestalo.

Potom nám zůstává na rozrušení utužených vrstev, které se nacházejí hluboko ve spodních vrstvách ornice, pouze už jen hloubkový kypřič. To ale vyžaduje, aby podorničí bylo suché, nemělo by ale úplně vyschnout, protože potom se vylámou velké hroudy. To tedy znamená počkat do příštího roku nebo ještě déle.

Stroje pro zpracování půdy, které pracují agresivně a které jsou dokonce osazeny širokými radličkami s křidélky, sice půdu roztrhnou, zapříčiní ale v hloubce pod taženými radličkami opět zamazání, popř. utužení půdy, nebo vyprodukují v suché půdě velké hroudy. Smysluplnější je kypřit půdu úzkými dláty osazenými na menší vzdálenost mezi sebou a takto nakypřenou půdu opět zpětně utužit válcovým pakrem tak hluboko, jak jen to je možné. Následně bude nejlépe pěstovat plodiny, které rychle prorůstají svými kořeny do větší hloubky půdy, jako ozimou řepku nebo bob, popř. meziplodiny jako vojtěšku nebo lupinu, které nakypřenou půdu stabilizují.

Mokro zabraňuje výměně plynů

V mokré, rozplavené půdě neprobíhá žádná výměna plynů: ani kyslík nemůže do půdy difundovat, ani oxid uhličitý z kořenů a půdy unikat. V půdě panují redukční procesy, proto stagnují procesy, které vyžadují kyslík např. tvorba jemného kořenového vlášení, nitrifikace, život (edafon) v půdě. Mimoto oxid uhličitý účinkuje jako jed na kořenové vlášení, který odevzdávají kořeny do půdy. Kořeny začínají hnít. Všechno spolu souvisí, protože rostliny za takových podmínek produkují méně cytokininů, tím hůře odnožují, zakládají méně klásků v klasu a dokonce vytváří menší zrna.

Anaerobní podmínky vedou naproti tomu, že přítomný nitrát v půdě se přemění na oxid dusný (rajský plyn), který uniká do vzduchu, nebo dochází k redukci síranů na sulfidy. Těžké kovy jako mangan, železo nebo hliník budou zejména při hodnotách pH nižších než 6 redukovány na čisté kovy, a tím se stanou lépe dostupnými. Následkem toho budou rostliny tyto prvky nadměrně přijímat a můžou být poškozeny.

Přebytečný mangan se vyloučí přes list a oxiduje na povrchu listu za vzniku oxidu manganu (MnO₂) v podobě červenohnědých teček. Tyto se nechají lehce zaměnit s prvními symptomy chorob (Rhynchosporium nebo také ramulárie). Za mokra je často doporučovaný postřik manganem tedy spíše kontraproduktivní, pokud v půdě naměříme dostatečně vysoký obsah Mn.

Uvolněné železo a hliník reagují s fosforem a výsledkem jsou nerozpustné fosforečnany železa nebo hliníku. V důsledku toho bude fosfor v mokré půdě při nízkých hodnotách pH silně fixován a stane se nedostupný. V tomto případě pomůže krátkodobě listové hnojivo obsahující fosfor, aby se růst rostliny udržel.

Více půd (Německo) má zatím dobrou zásobu hořčíku. V písčitých půdách byl ovšem také hořčík vyplaven. V tomto případě pomůže krátkodobě postřik hořkou solí, popř. hnojení Korn-Kali nebo Kiesseritem.

Zpracováním půdy a vápněním rychle účinkujícím páleným vápnem se nechá přemokřená a rozplavená půda na jaře opět probudit k životu. Abychom toho dosáhli, musíme v závislosti od půdního druhu zapracovat 1 až 2 t/ha páleného vápna do horních 5 cm půdy.

Na co se musíme na jaře zaměřit?

Nepříznivé podmínky pro mineralizaci organické hmoty a tím uvolnění N a S

• Následek: pomalá mineralizace a následné uvolnění N a S, pokud (holo-) mráz nebo sucho v půdě (vyzrání půdy) netrvá na jaře dostatečně dlouho, jako předpoklad pro vyšší uvolnění živin z půdy.
• Postiženy: Pozdě seté pšenice, slabě vyvinuté ječmeny, obecně porosty ozimých obilnin a řepky, ve kterých se již na konci října znatelně ukazují stopy od pojezdů technikou nebo vliv matrace slámy v půdě na růst rostlin, a jarní obilniny, pokud se struktura půdy až do setí již nezlepší.
• Méně postiženy: Dobře vyvinuté porosty ozimých obilnin a řepky, popř. porosty, které byly hnojeny před setím kejdou nebo v září minerálními hnojivy, a okopaniny, pokud se provedla hluboká kultivace ještě včas k meziplodině za příznivých podmínek.

• Následek: Opožděný termín setí jarních plodin, pomalejší mineralizace, nižší uvolňování N a S, horší mobilizace fosforu.
• Postiženy budou: Především plodiny se slabším kořenem (ozimý ječmen, jarní ječmen, hrách, eventuelně také brambory), stejně tak ozimé obilniny a řepka, kukuřice, které se sely pozdě a do příliš vlhké půdy a když už předcházela předseťová příprava za mokra.
• Méně postiženy: Časné, ještě za dobrých podmínek seté plodiny na podzim, jako i jarní plodiny, zejména když se provádělo hluboké kypření na podzim ještě za dobrých podmínek.

• Následek: Slabší tvorba kořenů a tím i odnožování, slabší energetický metabolismus rostlin. Vysoká nabídka nitrátů (hnojení) může způsobit, že se v rostlině nahromadí nitráty/nitrity, pokud např. chybí fosfor, popř. hořčík pro syntézu ATP a chlorofylu nebo Cu+Mo na redukci nitrátů.
• Postižené: kulturní plodiny se slabým výkonem kořenového systému, např. (dvouřadý) ozimý ječmen, jarní ječmen, hrách, brambory, za mokra založené porosty ozimých obilovin a řepky, především pozdní setí, herbicidy poškozená řepka a ozimé obiloviny.
• Méně postižené: časně a ještě za sucha založné porosty a rychle vzešlé porosty (řepky, ozimé obiloviny), kukuřice, brambory, cukrovky s hnojením pod patu.

• Následek: Dočasné přemokření důsledkem stagnace vody, poškození suchem v důsledku omezení růstu kořenů a kapilárního vzlínání, denitrifikace, omezená dostupnost P₂O₅, Mg, K a bóru z podorničí.
• Postižené: špatně nebo pozdě založené řepky a ozimé obiloviny, cukrovka, kukuřice (bez podpatového hnojení), jarní pšenice.
• Méně postižené: včas a dobře založené plodiny event. plochy. Mělce kořenící plodiny, jako např. brambory, jarní ječmen, hrách (po dobrém zpracování půdy).

Na co si dát na jaře pozor?

1. V případě, že začátkem března nejsou porosty dostatečně vyvinuty, naplánovat na regeneraci hnojiva s obsahem nitrátového dusíku (20 až 30 kg/ha nitrátového N). Riziko ztrát denitrifikace se sníží aplikací NH_4- (např. SA, DAP), event. hnojiva obsahující amidy (např. Piagran Pro).
2. Dávkou 200 kg/ha LAD aplikujeme 27 kg/ha nitrátového N (+27 kg/ha amonného N) a 13 kg/ha CaO+8 kg/ha MgO. Dávka Ca+Mg pokryje potřebu do doby než pozdně založené pšenice kořenovými exsudáty rozpustí vápník a hořčík z horniny.
3. Hnojení P slabých porostů jako hlavní hnojení na začátku vegetace (např. NP-hnojivem, kejdou) je vhodné, především pokud obsah P na půdách s nižším pH a obsahem P dosahuje hodnot pod 7 mg, event. 14 mg P₂O₅/100 g půdy. Výjimkou jsou dobře vyvinuté porosty řepky a ozimých obilnin, které byly zaseté včas za příznivých podmínek nebo porosty již na podzim hnojené kejdou nebo trojitým superfosfátem. Pokud se podmínky během zimy znatelně nezlepší bude možné pozorovat výrazný efekt hnojení fosforem i u jařin (výhodou je hnojení pod patou!).
4. Pokud špatná půdní struktura přetrvá do jara, nehnojte regeneračně slabě vyvinuté porosty ozimých obilovin, zakládané za mokra na půdách s nízkým pH vysokými dávkami (max. 200 kg/ha hnojiva) silně okyselujících dusíkatých hnojiv (SA, také DASA, Piamon S). Pokud je v půdě volný vápník (obvykle pH > 7,0) nebo v případě hnojení alespoň 300 kg/ha páleného vápna omezení pro kyselá hnojiva neplatí.
5. Na stanovištích, kde byl hořčík promytý z ornice, na lehkých půdách, event. na půdách s nízkým obsahem Mg (pod 5 na lehkých půdách, případně 8 mg MgO/100 mg půdy na těžkých půdách) je třeba zvážit kalkulaci hnojení 200 kg/ha kieseritu. Alternativa: napři. Mg-obsahující PK - nebo draselná hnojiva jako je Kamex 40 s MgO. N-hnojiva obsahující Mg jsou obvykle velmi drahá event. je Mg často obsažený v obtížně rozpustném uhličitanu hořečnatém.
6. Pokud máte naplánované na léto vápnění, pak lze část vápnění provést v zimních měsících páleným vápnem obsahujícím hořčík. Uvolnění Mg z uhličitanu hořečnatého je příliš pomalé na to, aby mělo okamžitý přínos.

Přenos virové zakrslosti

Jaká je aktuální situace?

1. Provést minitoring mšic a napadení virózami sousedních porostů výdrolů obilnin, meziplodin s obilním výdrolem, travních porostů a náspů.
2. Zkontrolovat sousedící porosty kukuřice na výskyt mšic, zvýšený nálet lze očekávat při sklizni kukuřice řezačkou, tak i sklizni na zrno.
3. Pravidelně kontrolujte vzcházející porosty na možné napadení mšicemi. Nejjednodušší způsob, jak lze pozorovat mšice, je dívat se skrz listy proti slunci. Mšice lze rozpoznat jako tmavé tečky.
4. Ochrana proti mšicím pyrethroidy (4 dny doba trvání účinku) má smysl, pokud je v září osídlena více než každá 10. rostlina. Kontrolu je nejlépe provádět v EC 12/13. Při dalším napadení lze od stádia 4. listu použít systemicy působící přípravek flonicamid(Teppeki) s déle trvajícím účinkem.
5. Křísů si nejvíce všimnete na prvních 200 metrech od zdroje infekce. Dále v porostu je riziko nižší. Na ochranu proti křísům není povolen žádný insekticid (v SRN).

Co můžeme ještě dělat?

• ošetřit včas výdrol obilí (koliduje s požadavky na ekologizaci),
• žádné trávy, především výdrol v meziplodinách,
• výhrou je, pokud spolu pole příliš nesousedí
• zakládat porosty později, ale v případě teplejšího podzimu se křísy a mšice objevují později,
• vyhnout se mezerovitým porostům.
• Již existují odrůdy ozimého ječmene rezistentní k virové zakrslosti, které bez napadení dosahují dobrých výnosů např. SU Virtuosa, KWS Exquis, Integral, LG Zoro.

Virus mozaiky jemečmen (BYMV)

Žluté skvrny na poli, které mají velikost až třeba místnosti, ve směru zpracování půdy, jsou známkou napadení virem žluté mozaiky ječmene. Často bývají zaměňovány za příznaky způsobené vlhkem nebo poškozenou strukturou půdy a poškozením dusíkem, tyto příznaky navíc později zesilují. Rostliny na těchto místech však zůstávají později menší, s kratšími listy a vykazují nouzové odnožování, jaké je typické pro virus žluté zakrslosti.

Na rozdíl od viru žluté zakrslosti, kde spodní listy, které nebyly napíchané mšicemi, mohou zůstat zelené. Žloutnout začínají vždy starší listy. Pokud přidržíte světlé listy proti světlu, tak rozeznáte v žilnatině světlé proužky. Ty mohou na odumřelých listech přecházet v černohnědé malé skvrny.

V Německu jsou odrůdy ozimého ječmene s výjimkou dvouřadé odrůdy Newton rezistentní na BYMV-typ 1. Vlhko a chlad zvýšily výskyt mozaiky ozimého ječmene (BYMV-typ 2).

Viry mozaiky vstupují do kořenů houbou Polymyxa graminis. Zpočátku se zamoření rozšiřuje např. hlínou na kolech traktoru, později v poli zpracováním půdy. Na dálku se infekce šíří částicemi prachu, na kterých houba ulpěla.

Na řadě lokalit se BYMV-typ 2 objevil latentně, aniž by se ukázaly žluté skvrny. Ječmen je schopen virus "setřást", pokud začnou rychle stoupat teploty. Teprve studené a vlhké jaro jasně ukazuje, že typ 2 je rozšířenější. Na stanovištích, kde se letos na jaře ječmeny jen obtížně zazelenaly, by měly být preferovány odrůdy odolné oběma typům.

Proti nim je odolná řada odrůd např. Avantasia, Julia, KWS Memphis, SU Ellen, SU Hetti, SU Midnight nebo dvouřadé odrůdy Aretha, Caribic či Valerie.

Abychom vyvrátili běžnou mylnou představu: odrůdy rezistentní vůči viru mozaiky ječmene jsou stejně napadány virem žluté zakrslosti, které přenášejí mšice, jako odrůdy, které nejsou rezistentní na BYMV. Jediným způsobem, jak zabránit přenosu viru žluté zakrslosti je moření (aktuálně není povoleno) nebo ošetření na přenašeče.

Pšenice ozimá - CTU - snášenlivost

900 g/ha CTU je dostatečné proti kerblíku a chrpě na půdách do 12 % jílu.

Kukuřice - nové odrůdy

Silážní kukuřice

• hybrid, raný, odrůda pro dvojí využití, schválení BSA 2024
• rychlý vývoj mladých rostlin, pro hraniční polohy vyšších nadmořských výšek
• zdravé listy a stonky
• středně dlouhá, nepoléhavá rostlina s rovnoměrným, nízkým nasazením palice
• dobrý výnos celkové suché hmoty (CSH) s vysokým obsahem škrobu a dobrou stravitelností

• nové šlechtění podobné trvrdé kukuřici
• velmi dobrý vývoj mladých rostlin
• rané kvetení pro hraniční oblasti s dobrou stabilitou prostředí (sucho a vlhko)
• velmi zdravá, nepoléhavá odrůda
• velké zbytkové rostliny s protáhlými palicemi
• velmi vysoký výnos celkové suché hmoty (CSH), škrobu a výtěžnosti plynu

• čistý zub kukuřice ze šlechtitelského programu silážní kukuřice
• působiv vývoj mladých rostlin
• středně kvetoucí s FAO 240
• dobré staygreen-chování, zejména na lepších půdách
• masivní typ s velmi vysokými výnosy CSH
• střední obsah škrobu a střední stravitelnost

• masivní střední typ
• odolná poléhání se střední výškou palice
• dobrý zdravotní stav listů a stonků
• výrazný staygreen
• silážní kukuřice s možností výmlatu zrna
• velmi vysoký výnos CSH s průměrnými energetickmi výnosy a stravitelností

• hmotnostní typ s velkým rámcem
• vysoké nasazení palice, přesto nepoléhavá
• velmi vysoký výnos CSH a výtěžnosti plynu
• dobrá stravitelnost zbytkových rostlin
• velmi dobré staygreen-chování v oblasti zralosti S 250

• zub x flint genetika s velmi dobrými výsledky v letech testování
• atraktivní zdraví
• nepoléhavá s velkým rámcem a s velmi vysokým výnosem CSH
• průměrná stravitelnost a výtěžnost škrobu
• dobrá výtěžnost bioplynu

• zub-Typ
• nepoléhavá se středně vysokým nasazením palice
• strmé postavení listů s dobrým zdravím listů
• důraz na zbytek rostliny s velmi dobrým výnosem CSH  a výtěžnosti bioplynu
• atraktivní stabilita v prostředí

Zrnová kukuřice

• raný zub - genetika kukuřice zrno
• top stabilita poléhání
• zdravá
• vynikající uvolňování vlhkosti ze zrna
• na lepších místech s výnosem nad DKC 3400

• zub kukuřice s vysokou stabilitou v prostředí
• působivý vývoj mladých rostlin
• velmi zdravé listy
• střední nasazení palice, nepoléhavá
• dobré uvolňování vlhkosti ze zrna a výmlat
• velmi vysoký výnosový potenciál

• zub x flint - šlechtění
• dobrá stabilita v prostředí
• nepoléhavá s rezistencí proti H. turcicum
• velmi vysoká HTS
• velmi vysoký potenciál výnosu

• velmi masivní, olistěná, tříúčelová odrůda
• ranější jak P 9610 s podobnou úrovní výnosu
• nepoléhavá s nízkým nasazením palice
• zdravé listy a palice
• stabilita v prostředí nad P 9610
• v loňském roce dosáhla přesvědčivých výsledků ve studii IMIR
• jako silážní kukuřice P 92440 s vysokými výnosy CSH a velmi vysokými výnosy škrobu
• atraktivní kvalita krmiva

• nová genetika zub zaměřená na palici
• vynikající v nepoléhání
• zdravé listy a palice
• velmi vysoký výnosový potenciál jako kukuřice na zrno nebo kvalitní silážní kukuřice
• velmi dobrý obsah škrobu a výtěžnost plynu, také díky vysoké HTS
• atraktivní stravitelnost pro farmy s vysokým podílem kukuřice v krmné dávce

• středně velká, zub kukuřice na zrno
• atraktivní vývoj mladých rostlin
• vyvážené agronomické vlastnosti týkající se stability poléhání a chorob
• vysoká HTS s dobrým uvolňováním vody (pozdní mlácení)
• velmi vysoký výnosový potenciál

"Pravicový" komunista Gustav Husák 

Ondřej Klipa, Právo 7.11. 2024

článek ke stažení v PDF zde

Každý český občan včetně kojenců dluží na 300 tisíc korun! Dluhy bude splácet několik generací naších dětí! - když přijde podzim a do sněmovny dorazí návrh státního rozpočtu, o dramatické výkřiky věru nebývá nouze. Lhostejno, kdo zrovna vládne a kdo je právě v opozici.

Husákův strach ze zadlužování a možného ekonomického kolapsu byl v podstatě velmi pravicovým postojem. (Gustáv Husák 2. listopadu 1985 slavnostně otevírá jednu z největších dopavních investic své doby - třetí linku pražského metra.)

Foto ČTK/Karel Mevald

Málokteré téma, snad s výjimkou migrace, je politicky tak výbušné. Ke koloritu patří svalování dluhu na politické konkurenty, případně obřadné vzpomínání na "zlaté čas", kdy jeho výše byla zanedbatelná. Někdy zajde nostalgie až tak daleko, že se křísí vzpomínka na režim ukončený sametovou revolucí před 35 lety.

Zvláště na Slovensku dnešní vláda a její příznivci nepokrytě chválí Husákovu normalizaci jako éru, kdy byl svět v mnoha ohledech "ještě v pořádku."

Bývalému soudruhovi Robertu Ficovi musí imponovat, jak efektivní byl komunistický režeim v kontrole médií a utahování společenských šroubů, jeho voliče zase těší vzpomínky na masivní investice, které plynuly do východní poloviny Československa za prvního a zároveň posledního Slováka v čele federace. Pozornost ale poutá i téma státního dluhu. Jak dokládá například video, které putuje sociální sítí TikTok se sdělením "Československo bolo sebestačný štát bez dlhu. Vyrábali sme všetko okrem ponoriek. Dobre už bolo".

Přes zjevnou snahu radikálním tvrzením aktivovat zlobu vůči porevolučnímu kapitalistickému "establishmentu" je třeba uznat, že slogan není zas tak daleko od pravdy.

Žít si jako Maďar

Komunistické Československo, stejně jako ostatní země sovětského bloku, bylo skutečně nuceno nebývale rozšířit výrobu. Stalin svého času počítal se třetí světovou válkou a všechny vazalské satelity nutil, aby byly v případě konfliktu připraveny být soběstačné.

Vzájemná nedůvěra a skryté soupeření socialistických zemí ale k rozdělení produkce nevedly a nákup chybějících výrobků ze Západu byl příliš drahý. Každý stát "táboru míru" tak vyráběl nesmyslnou a ekonomicky nevýhodnou paletu produktů. Kromě ponorek a raket, na které si držel monopol jen "velký bratr" na Východě, tedy Československo opravdu produkovalo leccos. Na rozdíl od ostatních sovětských satelitů ale hospodářství udrželo s nízkým zahraničním dluhem.

Když komunisté na sklonku roku 1989 odevzdávali vládu, dlužila země pouhých osm miliard dolarů. Víc než polovinu z této částky přitom "nastřádala" až během posledních čtyř let. Pro srovnání: u Maďarů tehdy věřitelé poptávali v americké měně 20 miliard a u Poláků dokonce 41 miliard. Což byly dluhy na svou dobu tak extrémní, že se jim dostalo globální pozornosti. Polsko bylo osmým nejzadluženějším státem světa a desetimilionové Maďarsko se stalo dokonce zemí číslo jedna v přepočtu dolarového dluhu na obyvatele.

Celý sovětský blok přitom zprvu tížil prakticky nulový zahraniční dluh. Po půjčkách z nenáviděného Západu se komunistické vlády začaly poohlížet až v 60. letech. Předtím si vypomáhaly hlavně mezi sebou. Například Československo dlužilo Sovětskému svazu za jeho poválečné dodávky potravin a surovin a Polsko, NDR či Rumunsko zase dlužili Československu za dovoz těžebních strojů nebo zařízení na výrobu síry. Jenže šlo o nepeněžní výměnný obchod, v jehož rámci dlužník splácel věřiteli surovinami nebo průmyslovými výrobky.

A i kdyby státy nakrásně získaly od svých dlužníků peníze, nemohly by je použít nikde jinde, protože socialistické měny nebyly volně směnitelné. Za reálný zahraniční dluh byl tedy považován až ten valutový, nejčastěji dolarový. Právě za dolary si totiž mohly komunistické státy koupit to, co potřebovaly čím dál více - moderní technologie k překonání rostoucí zaostalosti.

Když v 70. letech ve východní Evropě definitivně zkrachovaly pokusy o politické a ekonomické reformy, rozhodli se noví či staronoví vůdci uchlácholit podrážděné obyvatelstvo alespoň snahou o zvýšení jeho životní úrovně. Mimo jiné i nabídkou atraktivního západního zboží.

Poptávka šla ruku v ruce s nabídkou, jelikož přehřátá západoevropská ekonomika se potřebovala výhodně zbavit peněžních přebytků. Po prvním ropném šoku se do přeplněných západních bank navíc valily petrodolary z arabských států. A právě probíhající uvolnění mezi oběma politickými bloky dalo zelenou pro velké půjčky marxistickým vládám na Východě.

Zatímco v Polsku v éře Edwarda Gierka dolarové bankovky takříkajíc pršely z nebe a obyčejní Poláci poprvé v historii pocítili závan blahobytu, Gustáv Husák svodům odolával. Proč? Jeho opatrnost lze sotva zdůvodnit povahou šetrného hospodáře, když zastavil prospěšné ekonomické reformy Oty Šika a politickými "prověrkami nechal vyhodit z práce tisíce schopných odborníků, vědcůů i manažerů, přičemž nijak nezasahoval proti rozsáhlému plýtvání ve všech patrech ekonomiky.

"Prezident zapomnění" těžil z někdejší průmyslové vyspělosti země, takže na rozdíl od Poláků či Maďarů nemusel financovat žádný velký modernizační skok. Navíc mu paradoxně hrálo do karet i období reforem, proti nimž se tak rázně vymezil - větší samostatnost podniků, kterou alespoň na nějaký čas přinesly, značně povzbudila jejich aktivitu, což neslo své plody ještě v první polovině 70. let.

Nemálo provozů poprvé experimentovalo s automatizací, modernizovaly a vyvíjely úspornější zařízení. Zřejmě nejúspornějším vynálezem Šikova období, jehož zisky ovšem sklízela až Husákova vláda, byl revoluční textilní stroj BD200 z libereckého Elitexu, který se hojně prodával na Východ i Západ po celá 70. léta.

"Kovaný ateista Bil'ak v Rudém

právu varoval, že "zadlužova se

u kapitalistů je stejné jako u křesťanů

upsat duši ďáblu"

Jak ale vysvětlit, že z podobné ekonomické vyspělosti čerpalo také východní Německo, které přesto spadlo do dluhové pasti? Na začátku 80. let se dokonce dostalo téměř na úroveň státního bankrotu, ze kterého by se bez nenápadné pomoci z nenáviděného Bonnu zřejmě nevzpamatovalo.

Odpověď můžeme najít v postaveí Gustáva Husáka a jeho vlády jak v československé společnosti, tak na mezinárodní scéně. Ostatní vůdci socialistických zemí té doby se dostali k moci víceméně jako zachránci z ekonomické krize, byla s nimi tedy spojena velká očekávání a těšili se alespoň zpočátku i značné důvěře obyvatel. Mohli si proto dovolit poněkud odvážnější experimenty. I maďarský János Kadár, který podobně jako Husák převzal zemi po obsazení sovětskou amrádou, se brzy stal tvůrcem "gulášového komunismu" s vítanou západní příchutí.

Husák ale dobře věděl, že právě oblíbeného reformátora Alexandra Dubčeka nahradil za pomoci sovětských tanků. Navíc měl za zády stále "tvrdé křídlo" strany zejména v podobě Vasila Bil'aka, které se ho v případě jakéhokoliv komunisticky neortodoxního kroku mohlo pokusit odstavit. Přijímání peněz od kapitalistických "vykořisťovatelů" by tak pro Husáka představovalo riziko.

Ve srovnání například s polským Edwardem Gierkem či rumunským Nicolaem Ceausescuem byl Gustáv Husák coby pohůnek Moskvy na čerstvě dobytém území značně nepopulární i mezi západními lídry. Velmi pragmaticky proto odhadoval, že v případě potíží se splácením dluhů nemůže doufat ve shovívavost kapitalistických institucí. Dokonce i bigotní komunista Erich Honecker mohl na rozdíl od Husáka věřit, že navzdory jeho agresivní rétorice západoněmecká vláda své soukmenovce na Východě nenechá padnout na úplné dno.

VIiditelně ustrašený Husákův postoj k půjčkám ze Západu získal nečekaně silnou oporu v dění na přelomu 70. a 80. let. Tobogán půjček, do kterého sklouzly Polsko s Maďarskem, tehdy ukázal svou odvrácenou tvář. Obsluha dluhu začala polykat veškeré exportní příjmy obou zemí, a i to přestávalo stačit. Drastická úsporná opatření pak v Polsku vyústila v nedostatek všeho běžného zboží následovaný těžkou politickou krizí a zavedením výjimečného stavu.

Československá média od té doby nepřestávala sousední spřátelené státy představovat jako odstrašující příklad. Kovaný ateista Vasil Bil'ak v roce 1981 dokonce na stránkách Rudého práva varoval, že "neúnosně se zadlužovat u kapitalistů je stejné jako u křesťanů upsat duši ďáblu".

Marxistický thatcherista

Zastaralá hospodářská struktura sovětského bloku, Československo nevyjímaje, však začala neúprosně volat po zásadní změně. Na Západě už ekonomiku dávno táhl sektor služeb, u nás se ale stále rozšiřovaly doly a hutě. Velká část strojního vybavení továren navíc byla dlouho za svou životností a doslova se rozpadala pod rukama.

Jelikož ale slovo "reforma" zůstalo pro Gustáva HUsáka do posledních dnů sprostou nadávkou, produkci už nebylo možné oživit jinak než nouzovými půjčkami. Tempo zadlužování nabíralo těsně před pádem režimu závratnou rychlost. Pověst normalizačního Československa jako "země bez dluhů" tak paradoxně zachránila až sametová revoluce a následná tvrdá ekonomická transformace.

Zpětně viděno byla Husákova politika strachu ze západních věřitelů (i stranických soudruhů) a z možného ekonomického kolapsu vedoucího k jeho vlastnímu pádu v podstatě velmi pravicovým postojem. Omezování importu "utahování opasků/ a vcelku úspěšné nezvyšování dluhu dnes evokují spíše nejbujnější fantazie thatcherovských konzervativců než generálního tajemníka komunistické strany.

Až tedy přiznivci populistických a krajně levicových stran zase začnou nostalgicky vzpomínat na "Československo bez dluhů", budou mít do značné míry pravdu. Jen lze s úspěchem pochybovat, že by v jeho ekonomické realitě chtěli znovu žít. I bezdlužnost měla své náklady, které by dnes asi málokdo chtěl platit.

(Autor působí na Katedře ruských a východoevropských 

studií Institutu mezinárodních 

studií FSV UK

Jedeme do Zimbabwe: odstrašující pád JAR

Milan Vodička, redaktor MF Dnes

MF Dnes, 4.6. 2024

Odkaz na další článek o volbách JAR zde

Po aparheidu přišel náčelnický systém. Elita rozkradla JAR, 62% černochů je na dávkách.

Nelson Mandela se chudák musí obracet v hrobě. Přesně třicet let poté, co za potlesku světa nastoupil vládu v Jižní Africe jeho Africký národní kongres, je země vydrancovaná.

Teď kvůli tomu ANC utrpěl volební výprask. Poprvé od roku 1994, kdy nahradil režim apartheidu, nemá většinu. Vzhledem k okolnostem, které za tím stojí, je to zásadní morální debakl.

Metaforou rozpadu Jižní Afriky je škola ve městě Qunu, kam malý Nelson chodil: součástí byla i Mandelova knihovna, ale už není, protože její budova se zřítila. Ale kdo by to opravoval, když škola ani nemá tekoucí vodu a děti hladoví, jelikož úřady přestaly platit za jídlo.

Ale jsou tady jiná, horší čísla ukazující, jak končí sny. Nezaměstnanost nyní v zemi oficiálně dělá 33 procent a mezi mladými lidmi je to dokonce 44 procent.

82 procent obyvatel si myslí, že země se ubírá špatným směrem.

Daně platí jen 12 procent lidí.

Celkem 62 % černochů je na dávkách, jimž se říká elegantně granty.

Pětasedmdesát procent desetiletých školáků nechápe, co čtou. Na polovině všech základních škol to nedokáže ani jeden žák.

Jedna pětina bělochů odešla od roku 1994 do zahraničí.

V zemi bylo loni spácháno 27 368 vražd, což je 75 denně. V posledním čtvrtletí se to zrychlilo na 84.

V celých městech jsou každodení výpadky elektřiny, Kapské Město se stále hrozí, že mu dojde voda. Vysvětluje se to klimatickými změnami, ale je za tím rozkrádání ve velkém. V Mandelově městě Qunu už neměli vodu čtyři roky.

Elektřina není kvůli tomu, že vládní strana vytunelovala jihoafrický ČEZ, jenž se tam jmenuje Eskom.

Mosty, silnice a další infrastruktura, kdysi se zcela vymykající Africe svou světovou kvalitou, začínají nabírat africkou úroveň.

Tohle není zoufání bělochů vzpomínajících na rasistický režim, ale oficiální čísla otištěná v posledních týdnech v médiích zvučných jmen, jako je The Economist, The Times, The Guardian a podobně. 

Výraz „drancování“ použil o víkendu New York Times, který k tomu přidal ještě slovo „hromadné“.

Kdyby se propad jedné rozvinuté země měl vměstnat do pár řádků, dalo by se to popsat třeba takhle: Lidé na nejvyšší státní úrovni se spolčovali se soukromými osobami a převzali a odklonili státem vlastněné firmy, policii a soudnictví i další veřejné úřady. Miliardy určené na uspokojení potřeb obyčejných Jihoafričanů byly ukradeny. Důsledky uchvácení státu jsou cítit v celé společnosti, od nedostatku lokomotiv po rozpadající se veřejné služby, od špatného výkonu elektráren po neúspěšné rozvojové plány.

Zní to jako pomluva ze strany nepřátel nových pořádků, ale je to výňatek z únorového projevu jihoafrického prezidenta Cyrila Ramaphosy o stavu země.

Tahle drsná diagnóza je výsledkem éry, kdy příchod ANC sice znamenal vznik svobodné společnosti bez apartheidu, kdy černí Jihoafričané mohli svobodně žít, kde chtěli a s kým chtěli, ale současně přinesl problém, který po osvobození od kolonialismu zmařil většinu afrických zemí.

Vznikla náčelnická společnost. Politici sice mají vyžehlené obleky a moderní slovník, ale tradiční africký model moci. Prokletím kontinentu je, že vůdci vnímali moc jako stroj na peníze pro svoji rodinu, klan a kmen. Obsadili cesty peněz svými věrnými a vysáli státní firmy. Hlava státu je šéfem klanu, kolem sebe má družinu mocných, které si kupuje tím, že jim umožňuje podílet se na korupci. Lidé jsou jen křoví.

V případě ANC je to velké zklamání, protože strana přicházela na vysokém morálním oblaku. Teď se zdiskreditovala, růst země padá a více než 60 % lidí žije v bídě. Korupce je všude a je nenasytná. JAR srovnala krok s okolní Afrikou. Jede do Zimbabwe, sousední země, kde náčelnická společnost rozebrala bohatou zemi dokonale.

Nikdo neví přesně, jak to bude teď. ANC potřebuje někoho do koalice. Může volit mezi Bojovníky za ekonomickou svobodu, kteří ze všeho viní bělochy a jejich „černošské kolaboranty“, a stranou Umkhonto we Sizwe, bývalého vojenského křídla ANC, která chce bez náhrady vyvlastnit veškerou půdu patřící bělochům a zbavit se liberální ústavy. Šéfem této strany je Jacob Zuma, bývalý prezident, za něhož se korupci obzvlášť dařilo a který skončil načas za mřížemi. Šéfem té první je bývalá hlava mládeže ANC, odstraněn byl kvůli nebetyčné korupci. I on chce vyvlastnění.

A do toho 72 procent lidí říká, že se klidně vzdají voleb, jen když jim nevolená vláda zajistí práci, bezpečí a bydlení. Náčelníci vpřed.

Jihoafrický prezident Cyril Ramaphosa během vyhlašování výsledků voleb, ANC získal nejméně hlasů od konce apartheidu.

Dotovat své spojence?

Ze studené války se nestačí vyplatit

Jan Macháček, spolupracovník LN, předseda správní rady IPPS

Lidové noviny, 1. června 2024

Podle historika Nialla Fergusona Britové v napoleonských válkách nakonec po dlouhém váhání pochopili, že se Napoleonovi musí postavit fyzicky - když použijeme anglicismus - "vojenskou botou na zemi".

Americký film z roku 1970 u nás známý jako Vojna není kojná se doslova jmenuje Vyhlásili válku, a nikdo nepřišel? Ferguson extrapoluje do dnešní doby "Vyhlásili válku, a nemohou si ji dovolit?"

Tři školy myšlení

Ferguson nedávno vedl sympozium historiků o druhé studené válce, ze které se mu vynořují tři školy myšlení. První skupina historiků, do které patří i Ferguson, je přesvědčena, že ve druhé studené válce dávno jsme. George Takach míní, že souboj mezi USA a Čínou je hlavně o technologiích. Dmitri Alperovitch si myslí, že blížící se tchajwanská krize je stejně nebezpečná jako krize kubánská. Sergej Radčenko (narozený v SSSR) argumentuje tím, že sovětské vedení bylo více motivováno pocitem psychologické nejistoty než marxisticko-leninskou ideologií. Možná to prý mají Si Ťin-pching a Putin podobně.

Druhý názor - podle Fergusona blízký Harvardově univerzitě - říká, že americko-čínské vztahy nejsou zdaleka tak špatné, jako byly ty americko-sovětské. Říkají to Joe Nye a Graham Allison: obě země kooperují tam, kde mohou. Allison se nedávno setkal s čínským prezidentem a ten mu prý řekl: "Já jsem v tobě a ty jsi ve mně." (Překladatel to měl asi těžké.) Jde o vzájemné angažmá. Komunikace prý obě země blízce propojuje. V Pekingu rádi používají výraz "mírová koexistence", to byla i oblíbená fráze Sovětů.

A pak je tu tábor kolem profesora Philipa Zelikowa. Kdybychom byli v druhé studené válce, bylo by to podle něj ještě hezké. Konfrontujeme se s novou osou - Čína, Rusko, Írán a KLDR - která je nebezpečnější než mocnosti Osy na přelomu 30. a 40. let.

Nejhorší by podle Zelikowa bylo, kdyby se USA a jejich spojenci pustili do války s Čínou kvůli Tchaj-wanu, ale byli by poražení. Bylo by to pro USA podobně faltální jako Suezská krize pro Británii.

"Na rozdíl od první studené války

a na rozdíl od globální války proti

terorismu se tentokrát Amerika

velmi snaží, aby svoje vojáky

nikam posílat nemusela."

Velice zajímavý argument je i ten, že studených válek už bylo více. Třeba před rokem 1914 tu možná také byla studená válka mezi Německem a Británií. Nakonec z ní byla válka horká, protože si to obě strany špatně vypočítaly.

Mohla by existovat i dietní studená válka. Nechat ostatní, ať bojují za vás - to je přece jeden z pilířů velké strategie Jakea Sullivana, poradce Joe Bidena pro národní bezpečnost. Pomáhat ostatním se bránit a neposílat americké vojáky do boje. Znamená to posílat peníze na Ukrajinu, na Tchaj-wan a do Izraele a doufat, že tam budou schopni novou osu zadržovat, aniž by tam musel být přítomen americký voják.

Na rozdíl od první studené války a na rozdíl od globální války proti terorismu se tentokrát Amerika velmi snaží, aby svoje vojáky nikam posílat nemusela. A má to smysl. Pokud váš dluh neustále roste a je předurčen k dalšímu růstu navzdory tomu, že klesají výdaje na obranu vůči HDP, potřebujete dietní studenou válku, stejně jako lidi s nadváhou potřebují Diet Coke.

Tento přístup má v historii mnoho precedentů. V 18. a 19. století Británie například běžně dotovala své spojence ve svých válkách s Francií a nabádala je k tomu, aby oni bojovali. Nevýhoda je, že "plátce" má mnohem menší kontrolu nad vývojem vojenských událostí, než když armády přímo podléhají jeho velení. Také je problém, když nějaká země - jako dnes USA - utrácí více za dluhovou službu než za obranu, což není udržitelné na moc dlouho a Ferguson to zdůrazňuje docela často.

"Žoldnéřský přístup" k válčení

Britský imperiální precedent je pro současnou Ameriku vysoce relevantní. Britské impérium bylo do značné míry postaveno na tom, že se platilo ostatním, aby oni bojovali. V roce 1741, když probíhala rakouská válka o nástupnictví trůnu, platil britský předseda vlády Robert Walpole 300 000 liber císařovně Marii Terezii. Dotace se zvýšila na 500 000 liber o rok později a v roce 1745 už to bylo 1 250 000 liber (dnešní ekvivalent je cca 44 miliard dolarů).

Proč Britové zvolili "žoldnéřský" přístup k válčení? Premiér George Grenville prohlásil, že by bylo "nebezpečné pro naše svobody a destruktivní pro náš obchod, kdyby velké množství lidí muselo vyměnit své řemeslo za válčení." Pokračovalo to sedmiletou válkou, kdy Britové financovali pruského krále Bedřicha Velikého i ruskou carevnu Kateřinu Velikou.

Za napoleonských válek platili Britové prakticky každého, kdo byl ochoten bojovat s Francií: od Rakouska přes Maroko po Švédsko. Mezi francouzskou revolucí v roce 1789 a Waterloo v roce 1815 vzrostl britský dluh ze 123 procent HDP na 173 procent HDP. A nakonec Britové stejně do války museli.

Být "chudý" plátce je problém. Budoucí historici nebudou moc chápat, proč koncem roku 2023 Amerika pozastavila pomoc Ukrajině. Ukrajinu už více financuje Evropa než Amerika. A Amerika se nemůže divit, že ji Ukrajina bude méně poslouchat.