Ta mučivá touha volit - Thomas Kulidakis

Ta mučivá touha volit

Thomas Kulidakis, komentátor CNN Prima News

Lidové noviny, 18. května, 2024

Článek ke stažení v PDF zde

Odpor ke korespondenční volbě není zpátečnictví, ale zdravý konzervatismus

K výročí konce druhé světové války v Evropě si čeští poslanci nadělali druhou bitvu ve válce o korespondenční volbu pro občany žijící v zahraničí. V zákopové válce se málem ztratila podstata soužití v míru - střídání vlád, které nám od roku 1989 zaručuje neprůstřelný a ověřený volební systém.

V čele voje argumentů zastávaných pětikoaliční vládou postupuje především početná úderná jednota hnutí STAN podporovaná čtyřmi bojovníky Pirátů, kteří ale hlasitostí a unylou srdceryvností vydají za mnohonásobek. Základní předpoklad, "aby občané v zahraničí mohli volit", stojí od počátku na vodě. Všichni občané mají právo volit už teď - ti v zahraničí na zastupitelských úřadech.

Vědomi si zádrhelu, přišli pětikoaličníci s argumentem pohodlí pro údajné statisíce úpějící v mučivé touze volit. Pravda je ovšem taková, že se po nich chce, aby vyvinuli pouze základní snahu - dostavit se na konzulát či ambasádu. Stejně jako my se musíme dostavit do volební místnosti. Navíc, volby se nepořádají na poslední chvíli. Všichni vědí bezpečně předem, kdy volby jsou, a tak mohou uzpůsobit plány.

Byl jsem v zahraničí pracovně roky a pokud jsem volit chtěl, zajistil jsem, že buďto budu ve městě s konzulátem či ambasádou, nebo jsem si naplánoval cestu do Česka. To může udělat v zásadě každý - s výjimkou mimořádných situací typu nemoc. Jak ukazují čísla Českého statistického úřadu, většina voličů volila za posledních dvacet let v Evropě, tudíž to měli blízko.

Chiméra o statisících voličů

Případy občanů žijících ve velkých zemích typu Austrálie a USA či na Novém Zélandě jsou ojedinělé. Pokud by snad došlo k situaci, že tisíce voličů jsou soustředěny ve velké zemi mimo velké aglomerace a trestuhodně na místě není konzulát ani ambasáda, což nebývá, není problém zřídit ad hoc volební místnost. Ony statisíce voličů jsou ale spíše chiméra vzhledem k tomu, že se jich k volbám zapsalo naposledy v zahraničí zhruba dvacet tisíc. Kdyby ovšem platilo, že  by volilo více lidí, mohl by se snadno obrátit trend - doposud venku vítězily strany pětikoalice, najednou by třeba mohla dostat víc opozice.

"Pravda je ovšem taková, že se po nich chce, 

aby vyvinuli pouze základní snahu -

dostavit se na konzulát či ambasádu."

Opoziční hnutí ANO a SPD vyčítají vládě, že s dvouprocentní bezvýhradnou podporou bude snad znát všechny své domácí voliče jménem, tudíž si chce pětikoalice vyrobit voliče venku. Někteří pětikoaličníci v debatách často kontrují, že je to skutečně tak, že jsou jim více naklonění voliči v zahraničí, ale to má být dle nich důvod, proč korespondenční volbu opozice nechce. Tento spor by byl úplně zbytečný, kdyby se snaha zavést korespondenční volbu v zahraničí nedostala do Poslanecké sněmovny poslaneckým návrhem sepsaným dokonce i některými členy vlády, v čele s ministrem vnitra Rakušanem.

Poslancům nikdo jejich právo zákonodárné iniciativy neubírá. Nebylo by lae důvěryhodnější standardní připomínkové řízení, legislativní radu vlády nevyjímaje? Neminimalizovala by se také hrozba trapných nedodělků i tentokrát zjištěných už při prvním čtení? Hádky, kdo si chce nahnat hlasy, či nikoliv, byly by podružné a válku ve sněmovně by jistě zažehnalo, kdyby se nesnažila pětikoalice zavést hlasování už k volbám v roce 2025, když ostatní změny volebního systému mají být platné od roku 2026.

Není také možné řici, že hnutí ANO a SPD záleží na desetinkách procenta méně než kupříkladu KDU-ČSL či TOP 09, pro něž každý hlas může být otázka sněmovního bytí či nebytí? Nezažehnalo by svár, kdyby se o případné korespondenční volbě jednalo dlouho a shoda napříč politickým spektrem by byla minimálně v síle ústavní většiny? Vše výše zmíněné ovšem nevyřeší základní problém.

Proč skákat z okna?

Pod dojmem voleb v USA napsal v roce 2020 předseda ODS, tehdy opozičník, nyní předseda vlády a stále vzděláním politolog Petr Fiala, že je proti korespondenční volbě ("nové formy hlasování představují riziko... platí dvakrát měř, jednou řež, než se rozhodneme pro jiné způsoby hlasování"). Jakožto člověk, který politické vědy studoval, s kolegou politologem Fialou souhlasím, stejně jako jsem souhlasil dříve. Vždy jsem byl proti korespondenční volbě, protože my máme nyní skvělý, stabilní a důvěryhodný systém. Každý může do volební komise, každý jde ve finále za plentu sám (s výjimkou nevidomých, aktuálně nemohoucích zdravotně jinak atd.).

Vydáváme se snad do oblasti politické fantastiky, když postulujeme následující? V případě korespondenční volby se vždy mohou snadněji najít kverulanti, nepřejícníci nebo ti, kteří se nesmířili s výsledkem a následně mají loženou šanci vše rozložit. Kolikrát se bude muset dokazovat, že hlas nebyl započítán dvakrát (možnost volit dopisem a pak ještě osobně vetknutá do návrhu), že se hlasy neztratily, že nebyly svévolně vybrány země ke korespondenční volbě (nemá platit pro všechny), že si někdo vyrobil voliče (dosavadní výsledky voleb, kontrast obliba domácí versus venku), vyzvednul najednou více lístků (možnost plných mocí vyzvedávat víc hlasů) a sám si je vyplnil apod.

Objevují se argumenty o modernizaci, digitalizaci, příklady jiných zemí. Jenže odpor ke korespondenční volbě není zpátečnictví, nýbrž zdravý konzervatismus zachovávající důvěryhodnost voleb coby základu demokracie. A že ji jiní mají? Za prvé, už od dětství díky rodičům víme, že když ostatní skočí z okna, my nemusíme. Za druhé, Al Gore by mohl vyprávět, jak skončilo přepočítávání hlasů na Floridě zastavené guvernérem, bratrem protikandidáta - budoucího prezidenta Bushe.