Není skutečný důvod pro zvýšení elektrické energie

Hospodářské noviny, 20. listopadu 2023

Jaroslav Míl

V minulých dnech se rozpoutala debata a hodnocení návrhu Energetického regulačního úřadu (ERÚ) o regulovaných cenách energií. Řada komentářů se shodla, že to je daň za Green Deal. Své tvrzení podporují argumenty: že ceny eletkrické energie musí být i do budoucna vysoké, protože řešíme globální oteplování, nebo že energetici zaspali a musíme si zvyknout na nové, realitě odpovídající vysoké ceny, resp. že trhy jsou nervózní a na burze se to projevuje. Většinou se ale jedná o polopravdy. Otázka, která se nabízí, je: "Co s tím a jaký bude další vývoj?"
Evropa se vydala cestou pokrytí nákladů na změny v energetice podle německého vzoru. A to za peníze daňových poplatníků a spotřebitelů. Místo trhu, kde mezi sebou soupeří různé technologie a podnikatelské modely energetických společností, máme tzv. společný trh, kde mezi sebou soupeří jednotlivé státy. Vítězství je určeno jejich geografickou polohou,lidnatostí, kapitálovou silou a především výší a úrovní maskování dotací na činnost svých energetických šampionů.
Na trhu dotací hradí náklady občané států jako koneční odběratelé energií, a protože to nestačí, rovněž jako plátci daní. Zisk z dodávek energií naopak zůstává u dodavatelských firem, u vlastníků komoditních burz, různých překupníků, obchodníků s energiemi atd. Jedinou podmínkou je splnění evropské legislativy, ustanovení národní legislativy, podmínek dotačních programů a využití politicky určené ekotechnologie. V naší zemí se to velmi dobře definovalo jako socializace nákladů a privatizace zisků. Rizika volatilních cen se přenesla prostřednictvím PPA kontraktů na spotřebitele. Rizika podnikatelských projektů se přenesla formou CFD kontraktů na stát.
A tak se cena elektrické energie stala v rámci EU nástrojem ovlivňování konkurenceschopnosti v jednotlivých zemích. Postoj Německa vůči Francii a dalším evropským zemím z minulého týdne je toho jasným dokladem.
Oteplování a dopad na životní prostředí jsou globální problém a představa, že to jde efektivně ovlivnit pouze na úrovni Evropy, je scestná. Informace o pokračující výstavbě uhelných elektráren na jiných kontinentech, které svým výkonem násobně překračují ukončované provozy v Evropě, jsou zlehčovány.

Vysoké ceny elektřiny

Vysoké ceny elektrické energie jsou přímým důsledkem toho, že si politikové pod heslem "Transformace energetiky" začali z tohoto řetězce vyzobávat jeho jednotlivé části. Za peníze spotřebitelů je chtějí měnit v zájmu dodavatelských firem s cílem zajistit jim další zakázky.
Výsledek se nyní dostavil, neboť při pouhých cca 2500 MW instalovaného výkonu v České republice ve fotovoltaice (FVE) se cena za distribuci, přenos elektrické energie, jistič a systémové služby soustavy dramaticky zvyšuje. Absurdní je, že náklady platí všichni, tedy nejen ti, kdo zdražení způsobují a mají z něj ekonomický benefit.
Životnímu prostředí tím nepomůžeme, viz zpráva UNECE z roku 2021. Navíc budeme muset investovat do plynových a paroplynových zdrojů, protože fotovoltaika vyrábí jen cca 11 procent potřebného času. Nárůst FVE na 15 tisíc MW instalovaného výkonu do roku 2030 předpokládá ČEZ, na 20 tisíc MW okolo roku 2040 si přeje MŽP. V létě je potřebný výkon k zajištění provozu energetického systému pouhých 4500 MW. I kdyby se zvýšil na 7000 MW, kam ve slunečných dnech umístíme výkon 20 tisíc MW ve FVE, v případě větrných dnů i 1500 až 3000 MW ve VTE a dalších cca 4000 až 6000 MW v provozovaných jaderných elektrárnách?
To nemluvíme o tzv. vynucené výrobě v závodních elektrárnách a u dodavatelů tepla pro velké městské aglomerace. Je evidentní, že lidem, kteří si pořídili FVE, bude distributor muset v takové situaci elektrárny odpojovat. Z titulu zcela neuváženého investování ve výši minimálně 1100 miliard Kč do OZE, dále cca 40 miliard Kč za nové plynové a paroplynové zdroje o celkovém výkonu cca 3000 MW, které musí stabilizovat soustavu v době, kdy nestabilní zdroje nefungují, a řádově 150 až 300 miliard vyvolaných investic do distribučních soustav a přenosové soustavy, budujeme velmi nestabilní systém, který sníží komfort spotřebitelů a v konečném důsledku ještě více zatíží na životní prostředí.
Jak to napravit? Prvním krokem k nápravě je výpočet konečných cen pro spotřebitele, analýza konkurenceschopnosti evropské ekonomiky, sociálních dopadů, vyčíslení snížení globálních emisí CO2 a zastavení obchodování s emisními povolenkami formou spekulací. Teprve po seznámení s  celkovým přínosem pro obyvatele žijící v EU a získáním jejich podpory, redefinování Green Dealu v oblasti energetiky, dopravy a bydlení. Potřebujeme stav, kdy dodávka elektrické energie bude spolehlivou službou za ekonomické náklady, bez dotací na úkor dalších generací. Kdy spotřebitel nebude v rámci regulovaných cen platit za vícenáklady soustavy vyvolané někým jiným.
Není důvod zvyšovat ceny elektrické energie. Platby za regulované služby a poplatky je možné rozložit do dvou či tří let. Zároveň je nezbytné prověřit, zda se jedná o investice, které již proběhly, a zda tam nejsou zahrnuty i další plánované. V neposlední řadě by měla být znovu hodnocena rentabilita aktiv v distribuci a přenosu. Jde o investice v podstatě s nulovým rizikem pro investora. V regulačním období do roku 2020, v době, kdy banky poskytovaly hypotéky za méně než dvě procenta, byl WACC 7,95 procenta před daní.
Co se silové složky energie týče, tvrzení, že existuje povinnost obchodovat na burze v Lipsku a že v EU funguje evropský transparentní trh, snad už nikdo nevěří. Povinnost obchodovat na burze nebyla a není. Povinnost mít ceny burzy uvedené jako referenční v dodavatelských kontraktech také ne. Že hlavní příčinou byl vojenský útok na Ukrajinu, také neplatí. To, že evropský trh neexistuje, je dáno tím, že nemá dostatečné přenosové kapacity. Tak jako my nemůžeme dovážet tzv. levný proud z německých off-shore VTE (levný je dočasně, a to proto, že je dotován), tak není možné vyvézt všechnu elektřinu z Česka. Existovaly a existují pouze oddělené obchodní zóny se svými vnitřními pravidly.

Nemusíme následovat německý vývoj

V současné době probíhá v rámci EU takzvaný trialog, tedy dohadování o redefinování podmínek na trhu mezi komisí, Radou EU a Evropským parlamentem. Je neskutečné, jaký tlak ti, kteří mají největší zisky a nulovou zodpovědnost, vyvíjí, tak aby jim řada politiků a úředníků "šla na ruku". Naše jaderné elektrárny vyrábí za jedny z nejnižších nákladů v Evropě. Jsou a mají být základním kamenem cenové stability v ČR. Uhelné elektrárny mají jedny z nejlevnějších vstupů na našem kontinentu a jejich největší nákladovou položku tvoří manipulovaná cena emisních povolenek. Už proto není důvod, aby ceny silové elektřiny pro spotřebitele byla na úrovni 3,5 až 4,5 Kč/kWh nebo na úrovni vládního stropu.
Chtít po německých politicích, aby dnes sdělili národu, že platí dvakrát více za elektrickou energii, než je potřebné, je nereálný požadavek. Po pochybení ve vztahu k Rusku, Číně, v migrační politice by to bylo čtvrté pochybení v krátkém čase. Aby Německo nezačalo prohrávat svoji dominanci i v Evropě, tak do řešení jejich problému zahrnulo i své sousedy.
Minulý týden navíc Německo schválilo další stovky miliard podpory pro své firmy s tím, že zcela dosud ignorovalo EK. Německo si vyjednalo i kapacitní mechanismy na uhelné a plynové zdroje. Česká republika promarnila příležitost zhruba před pěti lety, kdy to šlo provést.
Jde to napravit, jsme oddělenou obchodní zónou a nemusíme slepě následovat německý vývoj, jak námje tvrzeno. Naše ceny by se měly odvíjet od výrobních nákladů energetického mixu v ČR, a ne od uměle stanovených limitů.
Náš zákon o opatřeních k přechodu k nízkoemisní energetice z roku 2021 zajišťuje, že spotřebitelé by neměli být manipulacemi na tzv. trhu poškozováni a tato cena by pro ně měla být referenční. Stačí dle zmíněného zákona pouze ustanovit státního obchodníka. Proč se tak přes všemožná prohlášení a sliby ještě nestalo? Proč si nevezmeme za vzor maastrichtská kritéria a proč pro vstup do společného energetického prostoru neprosadíme povinnost dostatečné výrobní kapacity a dlouhodobých kontraktů? Každý stát by musel doložit Evropské komisi, že má zajištěnu dodávku a elektrické energie pokrývající jeho spotřebu z 80 procent na minimálně 20 let dopředu, na deset let z 90 procent a na pět let z 95 až 100 procent predikovatelného vývoje.
Pokud bude Evropská komise Německu umožňovat ekonomickou kolonizaci sousedů, musíme prosadit využití krizových opatření a místo dotačí a zadlužování dalších generací odvíjet cenu elektřiny v Česku od výrobních nákladů a přiměřeného zisku energetického mixu v dané obchodní zóně, kterou je naše země. Jedině toto je cesta, jak bez dotací udržet konkurenceschopnost českého průmyslu.

Autor je bývalý zmocněnec pro jadernou energetiku a někdejší šéf společnosti ČEZ

Balkanizace Evropy

Evropské elity ztrácejí sebeobranné instinkty a migrace rozkládá starý kontinent. Vítací politika Merkelové selhala

Michal Klíma, politolog, Metropolitní univerzita Praha

Lidové noviny, 8. listopadu, 2023

Evropa a demokraciie čelí novým hrozbám. Dosud panuje názor, že největší vnitřní hrozbou je takzvaná neliberální demokracie v podání Viktora Orbána. Ovšem nyní sílí obava z rádoby progresivistické demokracie. I když se vydává za hráz proti nepřátelům, paradoxně je vpouští hlavní branou do nitra Evropy. Řeč je o vítací migrační politice německé kancléřky Angely Merkelové z roku 2015. Tato politika způsobila největší destabilizaci Evropy v 21. století. Stala se trojským koněm pro pronikání vlivu milionů lidí z odlišného civilizačního okruhu, vyznávající netolerantní kulturu a náboženství.

Jaký další důkaz potřebujeme o ničivé povaze vítací politiky než fakt, že tajné služby Běloruska a Ruska přepravily na podzim 2021 desetitisíce migrantů na hranice Polska jako zbraň v hybridní válce proti Západu? Dnešní válka mezi Hamásem a Izraelem, s potenciálem eskalovat napětí v ulicích evropských měst, potvvrzuje ničivé účinky masové migrace z Blízkého východu, Afriky a části Asie.

Huntington, Sartori a Kissinger

Proč ale politické, mediální a akademické elity napříč Evropou většinou selhaly? Proč nevyslyšely varování Samuela Huntingtona o střetu civilizací a dopustily jej v samém srdci Evropy? Proč nevyslyšely varování politiloga Giovanniho Sartoriho, že "jakmile určitá komunita z třetího světa dosáhne kritického početního stavu, začne se dožadovat práv na vlastní kulturně-náboženskou identitu a své domnělé utlačovatele (starousedlíky) nakonec vezme útokem"? Proč nenaslouchá slovům Henryho Kissingera, že v případě Německa "bylo těžkou chybou vpustit do země tolik lidí zcela odlišných kultur, náboženství a přesvědčení"?

A proč nevyslyšely protestní hnutí vlastních občanů v zemích Evropské unie? Proč tabuizovaly kritické názory na migrační politiku? Proč vytlačovaly kritickou část občasnké společnosti z veřejného prostoru? Proč ji obviňovaly z populismu, radikalismu, dezinformací a náklonnosti k Putinovi? Proč experti na radikalismus i zpravodajské služby stále označují protiimigrantská hnutí a politické strany za extremistické? Jak je možné, že zaměňují následek za příčinu? Co je to, co jim zatemňuje rozum a brání věcné analýze?

Důvodem je nová víra, tedy ideologie progresivismu, jež zasáhla západní elity. Ta vyznává svatý boj dobra proti zlu. Uzurpuje si roli vykladače morálky a vědy. Vášnivě hlásá nadřazený a bezbřehý humanismus, který rozleptává společnost a převrací domnělé dobro ve zlo. Pohybuje se v uzavřeném kruhu frází, jenž nepřipouští otevřenou debatu. Evropské elity ztrácejí sebeobranné instinkty, propadají falešnému narativu. Není divu, že důvěra v takto deformovanou demokracii, jakož i Evropskou unii, upadá.

Budování harmonické říše

Jádrem progresivismu je idea budování Spojených států evropských jako nové harmonické říše, zbavené všech rozporů. Je to utopie s ambicí bourat přirozené národní, náboženské, rasové a genderové základy suverénních států a na jejich troskách kontruovat sluneční superstát - evropskou federaci. Vedoucí roli v ní si nárokuje morálně neposkvrněná elita, jež má zajistit globální vítězství dobra nad zlem.

Nový nadstátní útvar je sociální konstrukt, který ahistoricky a mechanicky aplikuje zkušenost vzniku amerického národního státu z konce 18. století na dnešní Evropu. Ovšem americký tavící kotel (melting pot) je v evropských podmínkách více než 30 suverénních států nepřenosný a zvláště desturktivní. Jde o neuvěřitelné sociální inženýrství. Jde o to, přetvořit národní komunity v uvědomělou lidskou hmotu, ze které se uhněte umělý evropský národ a poté evropská federace.

Nepřítelem revolučních progresivistů už není buržoazie a kulaci, ale národní princip, jejž usilují naředit, rozpustit a zničit. Čím více tlačí na pilu, tím více narůstá protitlak radikálního národního konzervatismu. Uniká jim, že demokracie a její soudržnost se opírá právě o národní stát. Kdo boří národní sounáležitost, boří demokracii.

Narativ frustrované elity

Progresivistům nestačí Evropa národů v duchu Charlese de Gaulla, tedy úzká nezivládní spolupráce, doplněná o menší společné instituce. Nestačí flexibilní a vícerychlostní Evropa. Aby dokonali dějinný zvrat, požadují převádět stále více pravomocí na nadstátní orgány typu Evropské komise a Evropského parlamentu, které ale nemají plnou demokratickou legitimitu. Neexistuje totiž žádný evropský národ, žádné evropské politické strany, a tudíž rádoby evropské volby jsou volby druhého řádu. Proto Evropský parlament není reálným zákonodárným sborem a Evropská komise není reálnou vládou.

Demokratický deficit zbytnělých evropských institucí je tak vyvažován propagandoou, požadující po členských státech EU, aby v zájmu všeobecného blaha rezignovaly na svou suverenitu a vzdaly se práva veta v klíčových otázkách nejen zahraniční, obranné a migrační politiky. Přitom každá mezinárodní krize je zneužita k posílení společných institucí. Jistě platí, že evropská koordinace je žádoucí, jistě potřebujeme společné instituce, ale jako menší servisní úřady, a nikoliv nákladná dirigistická centra moci s přemírou byrokracie.

Příklon k progresivismu je způsob, jak se část frustrované západní elity vypořádává s krizovými jevy demokracie. Je to slepá ulička, jež klade dynamit do nitra společnosti a vyúsťuje v mccarthismus 21. století. Odtud pramení militantní východiska, spočívající vee vyhledávání hlavně vnitřních nepřátel. Odtud pramení utkvělá představa o boji proti dezinformátorům a převýchově zaostalých mas. Ona bojovná a černobílá perspektiva rozkládá soudržnost společnosti, potlačuje názorový pluralismus a brání porozumění skutečných kořenů krizí a jejich řešení. Podkopává už tak křehké základy demokracií a podlamuje jejich konkurenceschopnost vůči autoritářským mocnostem - Číně a Rusku.

Putin a balkanizace Evropy

Putin se musí chechtat. Největší nebezpečí pro západní demokracii totiž nepředstavují dezinformace z trollích farem z okolí Petrohradu, ale sebepoškozování v režii vlastních elit. Pod praporem humanismu rozkládají vlastní civilizaci spjatou s demokracií, tedy s právním státem, občanskými svobodami a rovností mužů a žen.

Evropa se balkanizuje, mění se v Bosnu a Hercegovinu. Namísto vzývané evropské harmonie se blížíme k bodu zlomu, kdy eskaluje národnostní, náboženské a rasové napětí. Blížíme se k bodu zlomu, kdy povstanou evropští Trumpové. Namísto jedné "America First" bude přes třicet "národních First". Evropa začne praskat v národních švech, volby vyhrají Ficové, Lepenisté, Vlámský blok, Alternativa pro Německo...

A kdo přijde po nich?

Autor textu:Petr Hampl,den publikace 25.8.2023,uveřejněno na: www.petrhampl.com/aktuality/

Boj proti kulakům není nutnou součástí sovětského komunismu. Je příznakem toho nejhoršího, co sovětský model vyprodukoval a toho nejpokleslejšího období. Vlastně není náhodu, že právě na tohle navazuje Fialova vláda a liberálně-demokratický dav, který ji podporuje. Je to spíše převažující vzorec – profesionální bojovníci proti komunismu oživují to úplně nejhorší z komunistické éry (co mnozí z nich v těch dobách dokonce osobně realizovali).

Čeští zemědělci upozorňovali už před dvěma lety, že kroky Fialovy vlády nutně povedou k razantnímu růstu cen potravin. Petr Fiala se jim vysmál. A ono se to přesně stalo! Tak už máme viníka růstu cen. Prý to jsou ti zemědělci, protože neúnosně šroubují zisky (a možná schovávají zrní ve sklepech nebo něco takového). Cesta k levným potravinám tedy vede přes likvidaci českého zemědělství. Až tu nebudou žádní zemědělci ujídat a nekale spekulovat, pak budou potraviny zase levné, snaží se nás přesvědčit vláda a její příznivci.

Až sem se historie opakuje. Jenže komunisté nakonec pochopili, že když chtějí potraviny, musí se k zemědělcům chovat slušně a musí je nechat pracovat. Nejsem si jistý, že současná vládnoucí vrstva je schopná tak vysoce racionálního jednání.

Enable GingerCannot connect to Ginger Check your internet connection
or reload the browserDisable in this text fieldRephraseRephrase current sentenceEdit in Ginger×

Blizší informace o boji proti kulakům dříve a nyní(doplnil Miloslav Klas z veřejně dostupných zdrojů):

1)Jak vedli boj proti kulakům v Sovětském svazu:

V Rusku v roce 1914 tvořili kulaci asi 15 % ruských rolníků a v období Nové ekonomické politiky jejich význam ještě vzrostl. V roce 1929 Stalin nařídil provést v rámci kolektivizace likvidaci kulaků jako třídy, tzv. rozkulačování. V praxi jim byla odebrána veškerá půda, byli likvidováni, deportováni na Sibiř a utýráni v gulazích. Odhaduje se, že takto bylo zlikvidováno přes 5 miliónů kulaků, mimo jiné i za pomoci uměle vyvolaného hladomoru. Výsledkem byl natolik rozsáhlý rozvrat a propad zemědělské výroby v SSSR, že se z něj sovětské zemědělství dlouho nevzpamatovalo.

V Československu v 50. letech bylo slovo kulak převzato a používáno českými komunisty v rámci násilné kolektivizace. Označovali tak rolníky vlastnící polnosti nad 15 ha a slovo kulak mělo jednoznačně pejorativní význam.^[2] Byl-li někdo označen kulakem, rozuměl se tím nepřátelský, zlovolný a státní zájmy poškozující sedlák. Kulak byl ekvivalent pro vesnického boháče a třídního nepřítele. Kdo se nepodřídil diktátu strany a jím předepsané kolektivizace, byl ocejchován a zbaven práv a majetku. V letech 1951–1954 bylo podle so

2)Jak bojovali proti kulakům v naší vlasti po roce 1948

Kolektivizace

Již v červnu 1948 dostal Klement Gottwald od sovětského vedení za úkol provést v zemědělství kolektivizaci. V únoru 1949 schválili komunističtí poslanci zákon o Jednotných zemědělských družstvech a v dubnu zahájili masivní kampaň vyzývající zemědělce k zakládání JZD.  Kampaň se však nesetkala s velkým ohlasem, a proto začali rolníky ke vstupu do družstev nutit násilnými metodami. Nastalo tak násilné odebírání pozemků a majetku soukromým rolníkům po vzoru Sovětského svazu.

Vstoupit do JZD odmítali především sedláci, kteří již po dlouhé generaci vlastnili a obdělávali svou půdu. Jejich odmítání komunisté postupně zlomili jejich dehonestací, nesplnitelnými dodávkami a vězněním na základě vykonstruovaných procesů. Přes 50 tisíc soukromých zemědělců bylo odsouzeno (40% všech odsouzených v tomto období) od srpna 1950 do března 1951.

Násilná kolektivizace trvala přes deset let a měla katastrofální dopad na životy tisíců rodin a úroveň zemědělství. Nenávratně rozvrátila společenské a hospodářské vztahy na venkově a těžce poškodila zemědělství. V druhé polovině 50. let byla zemědělská produkce hluboko pod úrovní před druhou světovou válkou.

Dehonestace sedláků

Od podzimu 1948 začali komunisté kampaň proti těm, kteří odmítali vstoupit do JZD. Pejorativní název kulak přejatý z ruštiny byl v Československu částečně nahrazen českým názvem vesnický boháč.^[2] Komunisté se snažili vyvolat nenávist mezi vykořisťovanými bezzemky nebo chudými rolníky proti vesnickými boháčům, kteří byli prohlášeni za třídní nepřátele. To se komunistům opravdu podařilo, neboť dehonestace sedláků se po mnoho let stala součástí politických projevů, stranických směrnic, novinových článků a soudních rozsudků.

Nesplnitelné odvody

Likvidace kulaků probíhala postupně. Nejprve byli zemědělcům, kteří odmítali vstoupit do JZD, předepisovány tak velké odvody dávek masa a zemědělských plodin, že je nedokázali splnit. Komunisté totiž navýšili povinné dodávky z doby protektorátu o 30%. Zemědělci pak byli za neplnění odvodů nuceni platit pokuty, obžalováni ze sabotáže, skrývání úrody a zatajování půdy. Pak následovalo zatčení, odsouzení na dlouhá léta do vězení a někdy i poprava. Rodinám byl zabaven majetek a byly vystěhovány na odlehlá místa, nejčastěji do pohraničí.

Nesplnitelné odvody se tak pro komunisty staly nástrojem pro získání majetku soukromých zemědělců. Aby tomuto záměru dali legitimitu a přesvědčili obyvatelstvo, probíhala masivní propaganda. Všude po vesnicích visely plakáty se seznamy neplničů, kteří byli obviňováni z nedostatku potravin na trhu. Nenávist a narušení vztahů mezi lidmi na vesnici narůstala.

Akce Kulak

V listopadu 1951 komunisté spustili Akci K (kulak), která měla definitivně zlikvidovat selský stav vystěhováním rodin odsouzených sedláků z jejich vesnic. Akce K nařizovala rodinným příslušníkům vesnických boháčů, odsouzených soudem nebo národním výborem, odsun na místo nového pobytu mimo obvod obce, zpravidla do pohraničí. Museli se vystěhovat do tří dnů po vynesení rozsudku nad obžalovaným sedlákem. S sebou si mohli vzít nejnutnější majetek k zaopatření rodiny (osobní šatstvo, zásoby potravin na pár dní či nejnutnější bytové zařízení).

Akce K probíhala ve dvou vlnách v letech 1951 - 1954 a bylo vysídleno 3000 - 4000 rodin. Tato akce způsobila rozvrat venkova a vážně narušila tradiční venkovskou pospolitost.  

Převýchova

Označení zemědělců za kulaky nebo vesnické boháče nemělo následky jenom pro dospělé členy rodiny. Děti kulaků nesměly studovat. Mladší děti se tak nedostaly na školy a starší byly ze škol vylučovány. Často byly posílány do pohraničí, aby poznaly kolektivní hospodaření.

Převýchovu měly na starosti národní výbory, které zajišťovaly, aby se děti kulaků na školy nedostaly a místo toho nastoupily do kolektivního hospodářství. Měly se tak dostat ze špatného vlivu svých rodičů a stát se platnými členy socialistického státu.

3)Jak si vedou naše vlády a vláda Petra Fialy  v boji  proti kulakům(vesnickým boháčům,co  bezdůvodně  zdražují spoluobčanům potraviny) ?

a)Vláda doporučuje:nekupujte české,ale jen polské či německé potraviny,nechte kulaky vyhladovět!

Ignorujme české zemědělce a potravináře,jezděmě nakupovat vše potřebné do zahraničí,nejlépe do Polska či Německa-radí vláda české republiky

 Podrobněji viz například:  www.novinky.cz/clanek/domaci-trapi-vas-vysoke-ceny-potravin-jezdete-do-polska-radi-fialuv-poradce-krecek-40428169

b)Zemědělci v čechách a na moravě jsou příliš bohatí,musí se podělit o své majetky formou snížení cen potravin a to i za cenu ztráty a třeba i krachu jejich podniků!

 Podrobněji viz například:  www.novinky.cz/clanek/domaci-babis-by-mohl-zlevnit-potraviny-jedinym-rozhodnutim-prohlasil-fiala-40441584

c)Vesnické kulaky poznáte snadno,obdělávají více zemědělské půdy více než 150 ha v jednom podniku,do 150 ha budeme zemědělce podporovat,nad 150 ha pak  nejlépe  zmenšit nebo likvidovat,má snadné,jedoduché,revoluční a efektivní řešení naše vláda!

Podrobněji viz například:eagri.cz/public/web/mze/ministerstvo-zemedelstvi/ministr/vystoupeni-v-mediich/ministerstvo-jde-svymi-rozhodnutimi.html

d)Naše vlády mjí vesnické škůdce ,dříve kulaky,dnes dle revoluční terminologie vlády pojmenovány a označeny jako agrobarony!

Podrobněji na téma agrobaronů viz například:www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/Nadavate-na-agrobarony-mladezi-Zemedelec-vzpomina-jak-to-chodilo-v-divokych-devadesatych-I-brezi-kravy-se-zabijely-739197

e)Někteří kulaci  a vesničtí škůdci se velmi dovedně maskují,zvláště rafinované kulaky se nepodařilo identifikovat a eleminovat ani komunistickému režimu do roku 1989,zadařilo se až díky usilovné práci našich dnešních vlád za laskavého přispění ideově pevných a nezištných spojeneckých poradců (období po roce 1989)

Podrobněji na téma kulaků napříč režimy viz například:

-www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Krajne-temne-slusovicke-zilky-Revoluce-neni-dokoncena-Pred-30-lety-prijel-Vaclav-Havel-na-Vaclavak-a-zacal-radit-634511

-cs.wikipedia.org/wiki/JZD_Slu%C5%A1ovice

Enable GingerCannot connect to Ginger Check your internet connection
or reload the browserDisable in this text fieldRephraseRephrase current sentenceEdit in Ginger×

Enable GingerCannot connect to Ginger Check your internet connection
or reload the browserDisable in this text fieldRephraseRephrase current sentenceEdit in Ginger×

Enable GingerCannot connect to Ginger Check your internet connection
or reload the browserDisable in this text fieldRephraseRephrase current sentenceEdit in Ginger×

Enable GingerCannot connect to Ginger Check your internet connection
or reload the browserDisable in this text fieldRephraseRephrase current sentenceEdit in Ginger×

Enable GingerCannot connect to Ginger Check your internet connection
or reload the browserDisable in this text fieldRephraseRephrase current sentenceEdit in Ginger×

Enable GingerCannot connect to Ginger Check your internet connection
or reload the browserDisable in this text fieldRephraseRephrase current sentenceEdit in Ginger×

Enable GingerCannot connect to Ginger Check your internet connection
or reload the browserDisable in this text fieldRephraseRephrase current sentenceEdit in Ginger×

Maďar v říši českých divů

Lidové noviny, 9.srpna 2023

Dániel Deme - šéfredaktor Hungary Today a Ungarn Heute

Některé výroky českých vládních politiků vůči Maďarům jsou neuctivé a zavánějí odmítaným eurofederalismem

Nás Maďary už ani v nejmenším nepřekvapuje, že projev Viktora Orbána v Baile Tusnad se letos neobešel bez pohoršení, když na něj navázala řada demarší, předvolání velvyslanců a rozhořčených tweetů představitelů sousedních zemí. Ať se každý rozhodne sám, zda měl projev  v Rumunsku nějaký skutečně provokativní obsah, nebo zda jsme se jen dočkali povinného evropského automatismu rozhořčení, který je v případě Orbánových projevů už skoro nevyhnutelný. Každopádně pro českou vládu to byla zřejmě sůl do rány utrpěné při hlasování o mechanismu migrační solidarity.

Orbánův výrok, podle kterého česká politika přešla na stranu evropských federalistů, musel českou vládu neobyčejně citlivě zasáhnout. Ne snad proto, že by Orbán tvrdil něco neslýchaného, ale proto, že jediným slovem rozbil pečlivě a pracně budovanou fasádu, kterou se pražská vláda snažila maskovat skutečnost, že nekriticky a bezvýhradně podřídila českou zahraniční politiku směru, který udává vládnoucí elita v Bruselu.

Maďaři a Poláci pamatují i předjourovskou Unii

Petr Fiala prostřednictvím svého mluvčího Václava Smolky vyjádřil názor, že "premiér Orbán byl zvyklý na něco jiného... V tomto smyslu lze rozumět jeho frustraci. Absurdní nálepkování ale určitě nepomůže potřebné spolupráci středoevropských zemí, ta naopak vyžaduje vzájemný respekt."

Někdo s klasickým vzděláním v logice by poukázal na skutečnost, jak je výše uvedený citát sám o sobě vážně plný rozporů, ale když Smolkovu větu zasadíme do současného kulturního kontextu, je zřejmé, že jde jen o klasický příklad dnešní euroatlantické dialektiky. Bohužel pro Petra Fialu však v Maďarsku nadále lpíme na středoevropském myšlenkovém rámci a odvozeno z toho, obviňovat někoho, kdo vyjadřuje legitimní názor, z "frustrace" a "absurdního nálepkování" není projevem vzájemného respektu, ale neúcty zrozené z podráždění.

Na Orbána reagoval i ministr vnitra Vít Rakušan. Jeho slova, že Česko nahradilo babišovský, a pravděpodobně tedy i maďarský oportunismus konstruktivní evropskou politikou založenou na sdílených hodnotách, jsou nejen nesmírně neuctivá vůči Maďarům, ale jsou také učebnicovým příkladem typického evropského federalistického myšlení, proti němuž se tak vehementně snaží bránit. A když naznačuje, že Maďarsko přistupuje k EU s postojem "dejte nám naše dotace a nechte si vaše rozumy", zní to až děsivě, podobně jako eurofederalismus typu Jourové.

Pravděpodobně by se do středoevropského smyslu pro vzájemný respekt nehodil ani výrok ministra zahraničí Jana Lipavského, že "nikdo Maďary nenutí, aby byli v EU, pokud se v ní cítí nepohodlně". Možná by panu Lipavskému vyhovovala EU, kde buď přijmeme pravdila ortodoxie formulovaná v Berlíně a Bruselu, nebo za sebou zavřeme dveře. My Maďaři si však spolu s Poláky ještě pamatujeme předjourovskou Unii, kde se respektovala suverenita národů a naslouchalo se názorům jejich volených zástupců.

Není projevem úcty, ani když velvyslanectví České republiky v Maďarsku pod tlakem velvyslance USA podepíše společné prohlášení kritizující hostitelskou zemi, ve kterém odsoudí údajnou politickou rétoriku, která stigmatizuje práva LGBTQ. Kromě toho, že se české velvyslanectví připojilo k iniciativě kontroverzního diplomata, který během měsíce od svého příjezdu snížil americko-maďarské vztahy na úroveň těch z časů studené války, také vážně porušilo pravidla diplomatických misí. Většina Maďarů však chápe, že ideologie LGBTQ není určena k ochraně práv určité menšiny, ale právě naopak k ovládání většiny. Nic tak nepoškodilo soužití skutečných sexuálních menšin a většinové společnosti jako právě krajně levicové LGBTQ hnutí, ale na rozdíl od českého velvyslanectví průměrně informovaný Maďar už dokáže tyto dvě věci od sebe rozlišovat.

Útoky z Prahy však evokují rétoriku vlády, která do značné míry ztratila kontrolu nad vlastní zahraniční politikou a je schopna se orientovat pouze podle iniciativ formulovaných zvenčí. Zdá se, že sám pan premiér nejenže rezignoval na vlastní vliv na českou diplomacii ve prospěch svých radikálně levicových koaličních partnerů, ale jeho výroky působí dojmem, že nemá ani dostatečný přehled o tom, co se na ministerstvu zahraničí v Praze děje.

Visegrád coby vzácný ostrov

EU je již z větší části spolkem států, které ztratily kontrolu nejen nad vlastní zahraniční politikou, ale i nad bezpečností svých hranic, a tedy i nad svou budoucností. Aliance V4 byla donedávna výjimkou, vzácným ostrůvkem středoevropských hodnot a občanského myšlení. Proto si naprostá většina Maďarů nepřeje, aby se česko-maďarská debata trvale vyhrotila, a bude k Čechům nadále vzhlížet a obracet se k nim s důvěrou. Ale právě proto někteří z nás dospěli k přesvědčení, že česká vláda, která nepovažuje vztahy s Maďarskem za důležité, pravděpodobně nemůže zastupovat věrně ani české zájmy.

Růst pramenící z dluhů

Drsná pravda o globalizaci a budoucnosti české ekonomiky

Milan Bednář, ekonom, národohospodářská fakulta VŠE

Narůstající obchodní výměna a globalizace měly v posledních dekádách své vítěze a poražené. A to bez ohledu na to, co říkají základní ekonomické poučky. Realita je totiž mnohem komplikovanější a volný obchod je spíše teoretickým konceptem s velmi silnými předpoklady, které bohužel nejsou splněny. Upadání průmyslových základen ve vyspělých zemích se přímo dotýká Česka. V posledních dvou dekádách pozorujeme narůstající problémy. Stále větší část růstu životní úrovně se uskutečňovala na dluh, nikoliv v reakci na dlouhodobý růst produktivity a konkurenceschopnosti. S každým rokem nám intenzivněji hrozí dekády stagnace a úpadku.

Devadesátá léta minulého století jsou v Česku již nerozlučně spjata s ekonomickou transformací a související privatizací. Nicméně neměli bychom zapomínat ani na vnější prostředí, které nás jako malou otevřenou ekonomiku silně ovlivňuje. Poslední dekáda minulého století se často pokládá za velmi úspěšné období, kdy se významně rozvíjely technologie a mezinárodní obchod. Zastavme se u druhé zmíněné oblasti, která byla spojena s tzv. globalizací. Tento fenomén přispěl k rozvoji ekonomik celého světa, nejvíce se však jednalo o rostoucí trhy v Asii, zejména v Číně. Pro vyspělé ekonomiky v USA a Evropě byla situace mnohem komplikovanější.

Žít si nad poměry

Ekonomové vědí, že volný mezinárodní obchod obohacuje všechny zúčastněné země. Nicméně v podmínkách státních zásahů, dotací, nekalých praktik souvisejících s kopírováním vyspělých technologií a přetrvávajících nerovnováh jsou tyto přínosy velmi nerovnoměrné. Rovněž musíme brát v potaz geopolitické a bezpečnostní aspekty. Mezinárodní obchod je historicky spojen s válečnými spory a snahami o dominanci jedné velmoci nad druhou. Od devadesátých let bylo vyspělým zemím USA a Evropské unie umožněno žít si výrazně nad jejich poměry, jelikož stále více a více výrobků se dováželo levně z Číny.

Data Světové obchodní organizace ukazují, že v roce 1990 se Asie podílela na světových vývozech zboží z necelých 23 procent a v roce 2022 to bylo již téměř 37 procent. Nejvíce akcelerovala Čína, které se podařilo zvýšit svůj celosvětový podíl vývozu zboží z přibližně dvou procent na dnešních více než 14 procent. Tyto podíly byly zvýšeny zejména na úkor USA, které poklesly z 11-12 procent na dnešních přibližně osm procent, a ekonomik Evropské unie, jejichž hlavní velmoc Německo poklesla z 12 na necelých sedm procent v roce 2022. Mimochodem, Rusko dlouhodobě stagnuje na hodnotách kolem dvou procent.

Německo se upadání své průmyslové základny dokázalo dlouho bránit, z čehož získávalo i Česko jakožto subdodavatel, který dnes vyváží do Německa 30 procent své zahraniční produkce. V poslední době jsou však trendy neúprosné, zejména v souvislosti s narůstajícími regulacemi a iracionální zelenou politikou Evropské unie. V roce 2022 vykazovala ČR třetí nejvyšší podíl průmyslu v ekonomice v celé EU s 27 procenty. Více mělo pouze Polsko a Irsko. Avšak ještě v roce 2000 zaujímala ČR první pozici s téměř 31 procenty. Za relativně ktrátké období dvou dekád pozorujeme stále viditelnější problémy.

Často se rovněž setkáváme s tvrzením, že vyspělé ekonomiky se díky globalizaci mohly více přeorientovat na výrobu s vyšší přidanou hodnotou a zejména na služby. To je ovšem pouze část pravdy. Nepopulárním faktem je, že přeorientování vyspělých ekonomik na služby bylo z nezanedbatelné části způsobeno jejich nekonkurenceschopností vůči Číně a ostatním asijským ekonomikám. Tato nekonkurenceschopnost je zčásti přirozená, avšak je významně ovlivněna přílišnými regulacemi, působením společné měny euro na jihu eurozóny, krátkozrakými expanzivními politikami a souvisejícím zadlužováním.

Nároková ekonomika

Značná část dnešního ekonomického růstu pramení z dluhů, nikoliv z dlouhodobého růstu konkurenceschopnosti a produktivity. To je bohužel v posledních letech případ i Česka, ve kterém se zcela správně mluví o tzv. nárokové ekonomice. V posledních dvou dekádách u nás narostl veřejný sektor o téměř 1,5 bilionu korun v dnešních cenách. Pokud se u nás a v Evropské unii nestane něco zásadního, reálně hrozí, že nás budou čekat desetiletí ekonomické stagnace a poklesu konkurenceschopnosti. Bude se v jistém ohledu jednat o pokračování posledních několika let.

Singer: Všichni pracují. Proč nerosteme?

Blízké země jako Slovensko nás předstihují, říká exguvernér ČNB

Lidové Noviny 8.,9.7.2023 

autor článku :IVANA PEČINKOVÁ,

online verze zde

Ing. Miroslav Singer Ph.D.(*14.května 1968 Praha) je český ekonom,v létech 2010-2016 guvernér České národní banky.Od roku 2017 působí jako ředitel institucionálních vztahů a hlavní ekonom společnosti Generali CEE Holding.Studium Vysoká škola ekonomická Praha-obor matematické metody v ekonomii,doktorát na University of Pittsburg,začátek profesní kariéry již před rokem 1989 v Prognostickém ústavu Československé akademie věd

Pokud nepřijdou masivní dodatečné příjmy, bude se mi trochu zdát, že ztrácíme schopnost náš státní rozpočet ovládat, říká hlavní ekonom Generali Holding CEE a bývalý guvernér ČNB Miroslav Singer. Zároveň vyslovuje obavu, že struktura české ekonomiky není v pořádku.

"Jsme někde na chvostu Evropy, nerosteme," říká Singer. A hledá příčiny: "Mezi podezřelými' je naše provázanost s německou ekonomikou, která zraňuje sama sebe hlavně přechodem na elektromobilitu. V tom chtěla být světovým lídrem, ale nedaří se jí to. Dalším důvodem je struktura naší ekonomiky, dále naše setrvalá neschopnost stavět silnice a dálnice a také špatný výkon veřejné správy.

Naše mentalita

Počet lidí, kteří jsou placení z peněz daňových poplatníků, se zvýšil, ale podle exguvernéra ani větší státní aparát nebyl schopen si všimnout třeba toho, že letos přicházejí výrazně silnější populační ročníky a chtějí na střední školy. Nerůstu nahrává naše mentalita. Dostali jsme se do stavu, kdy stát něco či někoho dotuje za jeho pouhou existenci. A kdy chce každý něco pobírat a je hysterický, když by to mělo být jinak. I když se ho to netýká. Příkladem může být diskuse o tom, že by banky mohly zpoplatnit předčasné splacení hypotéky. "Vytvořil se zde pocit, že masy lidí najednou dostávají dědictví a vyhrávají ve Sportce, takže mohou předčasně splatit celou hypotéku," říká Miroslav Singer.

LN Upozornil jste, že česká ekonomika - na rozdíl od jiných evropských zemí - neroste. A že jsme po covidu přestali dohánět vyspělé země.

Jsme jedna ze zemí na úplném spodku Evropy, máme jeden z nejhorších výkonů ekonomiky od počátku covidu. Takhle to jde asi tři a půl roku, za něž máme statistické údaje. A to už není legrace.

A navíc - a to platí i o Německu - tohoto slabého výkonu dosahujeme přesto, že máme kvůli válce na Ukrajině větší populaci než předtím. Nemáme nezaměstnanost, máme o několik set tisíc lidí víc a neumíme růst. To je zarážející.

Určitě nás nebrzdí přílišná restriktivnost fiskální politiky, když to řeknu laskavě. Protože přitápíme pod kotlem deficitu až hrozivě. Z toho plyne, že je to strukturální problém ekonomiky a je třeba se začít bavit o tom, kde jsme si ho vyrobili a proč.

Guvernérem ČNB jmenoval Singera Václav Klaus (2010) FOTO MAFRA-V.CHLAD

Diriguje Zeman. Singera nahradil Jiří Rusnok (2016). FOTO MAFRA- D.MATERNA

LN Jaké jsou příčiny toho, že nerosteme?

Detailní analýzu jsem si nedělal. Ale podezřelí tu jsou. V prvé řadě naše vazba na Německo, které má stejný problém. Kus evropského průmyslu, na němž závisíme, se systematicky zraňuje. Zraňuje se zaměřením na oblast, o níž němečtí lídři říkali, že tím celosvětově vyhraje. Ale zdá se, že přechod na jiný typ mobility se Německu moc nedaří. K tomu je německý průmysl v momentě, kdy mu zdražuje energie, nutně zraňován politikou Green Deal. Nenechme se zmást tím, že ve slunečné dny je energie na burzách levnější. V tuto chvíli musí energetická soustava využívat zdroje fixní i nárazové. A to znamená dvojnásobnou nákladovou zátěž. Jednou tomu tak třeba nebude, ale v tuto chvíli to prostě platí.

Druhým podezřelým je struktura české ekonomiky. Byli jsme hodně navázaní na turistiku a ta se zatím vrací pomalu. Další příspěvek k nerůstu: umím si představit, že neměříme ekonomickou aktivitu přesně, protože jsme slavně zrušili elektronickou evidenci tržeb. Důsledky vidím hlavně v turistickém průmyslu. Jsem na Šumavě a najednou nemohu nikde zaplatit jinak než v hotovosti. Tam, kde vždy šlo platit kartou, to najednou nejde. Podle mne došlo k masivnímu využívání toho, že EET a daňové kontroly jsou pryč. To je pro ekonomiku svým způsobem ještě dobrá zpráva, protože to znamená, že ten průšvih není tak velký, jak vypadá podle čísel ČSÚ. A to není všechno.

LN A co jsou další zdroje našeho nerůstu?

Setrvalé zaostávání infrastruktury. My si to stále nechceme připustit, ale naši novoevropští sousedé a nám blízké země nás prostě předstihují. Polsko, Slovensko - všichni si dokázali silnice a infrastrukturu rychle a efektivně postavit. My jsme toho zatím udělali málo a neumíme to.

A dále: výdaje státu narostly. Nabrali se noví lidé, ale tento - proti roku 2012 výrazně větší státní aparát - nebyl schopen si ani všimnout, že letos přicházejí mnohem silnější populační ročníky a chtějí na střední školy. Nejde jen o to, že je ve státní správě hodně lidí. Ale také o to, že produkt státního aparátu je špatný. Svědkem toho jsme neustále, ale nic se nezlepšuje. I přes neustálé debaty, které jsou někdy až šílené. Stejně jako u momentálně aktuálních hypoték. Lidé, kteří debatují, už se nenamáhají ani předstírat, že o předmětu diskuse něco vědi. Týká se to bohužel i prostoru, kde se rozhoduje.

A posledním dílem do skládačky nerůstu je, že jsme se dostali do stavu, kdy chce každý něco brát, něco dostávat. Každý je hysterický, když by to dostat neměl. Přesto, že se ho to vlastně netýká. Zářnou ilustrací toho je dnešní debata o zpoplatnění předčasného splacení hypoték. Vytvořil se zde pocit, že masy lidí najednou dostávají dědictví a vyhrávají ve sportce, takže mohou předčasně splatit celou hypotéku. Jak často se komu stane, že si půjčil osm milionů a za půl roku se ukázalo, že ji může splatit? Přesto, když člověk sleduje tu debatu, tak má pocit, že se tady každý druhý bojí, že zakrátko získá pár milionů a bude muset bance zaplatit pár desítek tisíc korun pokuty. Což je tedy v dané situaci opravdu holé neštěstí. Reakce jsou opravdu úplně hysterické. Navíc - když se podíváte do zákona, uvidíte, že bezsankčně lze každoročně splatit čtvrtinu úvěru. A mají být výjimky pro případ, kdy člověk třeba zdědí peníze anebo potřebuje ukončit hypotéku kvůli rozvodu.

LN Debaty se nesou i v tom duchu, že stát, který chce po bankách daň z mimořádných zisků, si to u nich chce vyžehlit, ale bohužel na úkor jejich klientů.

To je doslova praštěná interpretace. A odpověď je, že stát si daň z mimořádných zisků spočítal tak špatně, že nic nedostane. Takže v tomto ohledu ani nemá bankám, co vracet.

LN Nepadá tahle interpretace u klientů bank tak trocho na úrodnou půdu?

Zvykli jsme si na to, že máme solidní, stabilni bankovní systém. Že v bankách není žádný problém. A máme pocit, že jsou tu od toho, aby nám vyřešily všechno, co potřebujeme. A teď k tomu zjevně přibyl pocit, že jsou banky automat a my si s ním můžeme hrát, jak chceme. Ale tak to není.

Stejně jako platí, že rozpočtově nejsme žádné Řecko, ani se jím nemůžeme v dohledné době stát. Což ale neznamená, že si můžeme hrát s totálně nezodpovědoou rozpočtovou politikou.

LN Zmínil jste, že problémem je pro nás navázanost na německou ekonomiku. Měli bychom se tedy snažit se začít obracet jinam?

Je to bolestné, ale myslím, že nám svým způsobem nezačne zbývat nic jiného. I když - odtrhávat se od nás budou sami Němci. Neuvidíme zavírání podniků. Ale to, že se do nich přestane investovat. A pracovní příležitosti začnou unikat v okamžiku, kdy už se nebude vyplácet ani výroba bez investic, zaměřená na zisk z dojetí té fabriky. A to, myslím si, začneme zažívat. Trochu mimochodem - naše navázání na Německo vždy produkovalo málo přidané hodnoty. Díval jsem se do statistik, k čemuž mě inspirovala prohlášení někdejšího prezidenta Miloše Zemana, že do Ruska sice vyvážíme malé objemy, ale s vysokou přidanou hodnotou. Tak tomu nebylo. Rusko se v tomto ohledu ničím neodlišovalo od drtivé většiny ostatních zemí. Ale nádavkem jsem zjistil, že v našem zahraničním obchodě existují dvě země, které se tomu naprosto vymykají. Naše vývozy do Spojených států jsou výjimečně ziskové. Vyvážíme tam zřejmě solidní věci, na nichž máme na tamějším trhu solidní marže. Naproti tomu exporty do Německa jsou mimořádně neziskové. První, co člověka napadne, je daňová optimalizace, ale pak si hned uvědomí, že Německo má vyšší daň než Česko. A teď se dostáváme k něčemu jinému. Všichni, co se už delší dobu pohybují v ekonomice, vědi, že kapitál má národnost. Takže se většinou snaží přetáhnout zisky tam, kde je doma, vykazovat si ho ve svých výsledcích. A druhá věc je, že Německo asi skutečně jelo v modu, že jsme v jejich výrobním řetězci opravdu fungovali jako článek s nížkou přidanou hodnotou.

LN Uvědomuje už si někdo, že můžeme o práci z Německa začít přicházet?        

Mluvím o budoucích letech. Budeme si ji hledat, až o ni začneme přicházet. V tuto chvíli u nás nikdo žádnou velkou práci nehledá, protože ji všichni nacházejí. Máme plnou zaměstnanost. Ale funguje to ve smyslu scény z kultovního filmu Marečku, podejte mi pero. Kde se vývojáři hlásí hlavnímu hrdinovi filmu, mistrovi Kroupovi v podání Jiřího Sováka, že secí stroj perfektně chodí, ale neseje.  

LN Takže nikdo nepřemýšlí o změně?

Málokdo. Navzdory vší té nespokojenosti s veřejnou sférou všichni práci mají anebo berou někde nějakou dávku. Strašně nás prorostlo. V okamžiku, kdy šéf Nejvyššího kontrolního úřadu, kterého rozhodně nepovažuji za vzor pravicového svobodného politického smýšlení, mluví o tom, že to s tou dotační ekonomikou přeháníme, je nepřehlédnutelné, že opravdu máme problém.

LN CO říkáte tomu, že Škoda Auto by se měla soustředit na vývoj a výrobu spalovacích motorů? Je to bráno jako sešup do podřadné ligy, či dokonce vyřazení ze scény.

Tahle debata mě příliš nevzrušuje. Mám totiž pocit, že daleko důležitější je vývoj v Německu. Kde se nenaplňuje to, co bylo slibováno spolu s přechodem na elektromobilitu. Rychlost, množství, kvalita, vliv na snižování emisí. Evropa vytváří asi osm procent světových emisí CO₂. A co stojí za vypíchnutí: existují čtyři třídy silničních vozidel. Nákladní auta, autobusy, osobní auta a pak takové ty rikši o třech kolech či čtyřkolé minidodávky, které známe třeba z filmů s agentem 007 - který jednu rikšu unese a druhá za ním jede a z ní po něm střílejí. V Indii a v Čině jezdí podstatně méně aut, zato tři miliardy lidí používají tahle vozítka. Je jich tolik a jezdí tak často, že spotřebovávají více benzinu než všechna osobní auta na světě. Takže všechna ohniska emisí se posunula do světa, který my neovládáme.

Plánovaný příběh elektromobility byl, že my v Evropě vyvineme koncept geniálního elektromobilu, k čemuž se Volkswagen nadšeně hlásil, a pak budeme naši technickou nadvládu draze prodávat zbytku světa. V reálu se děje to, že Elon Musk nainvestoval v Německu do výroby Tesly, kterou prodává hluboko pod cenou VW. A pokud rozumím tomu, co říkají odborníci, tak minimálně v oblasti práce s baterií a s elektrifikací jsou to mnohem lepší auta.

A ekvivalenty elektrického VW Golf nám už v tuto chvíli buď v lepší kvalitě anebo za lepší cenu dováží Asie. Čili jsme si žádnou technologickou převahu nevybudovali. Jen jsme si připravili ke zruinování tradiční autoprůmysl. Byl to primárně německý projekt, takže mě to vede ke skepsi, jaký vliv to má nebo bude mít na nás. Nechápu, jak nemohlo nebýt jasné, že když má někdo nerostné zdroje na výrobu baterií, tak bude chtít ty baterie vyrábět. A že pro automobilku je zásadní, aby měla výrobce baterií co nejblíže u sebe. Zvlášť když managementy obou segmentů mluví stejnou řečí.

LN Zmínil jste jako jednoho z podezřelých našeho nerůstu, tedy secího stroje, který chodí, ale neseje, špatné fungování státu. A řekl jste, že je tady ten problém už dlouho. Co s tím?

Změna musí začít přímo u lidi. Voliči musejí začít chtít od státu více. Ne ve smyslu více peněz pro lidi, ale lepší výkon. To potrvá. Vedou se tady zbytečné debaty, kterými akorát ztrácíme čas. Debaty, kde vítězstvím je, že se nic nestane.

Klasický příklad - zrušení rodných čísel. Náš stát někdy od roku 2009 či 2010 pracuje s tím, že se rodné číslo zruší, protože vyjadřuje pohlaví v roce narození atd. Všem, lidem i podnikatelům, je to úplně jedno. Drtivá většina lidí je ráda, že se naučí jedno číslo, které je bezchybně identifikuje jako zcela konkrétní osobu. A nakonec výsledkem práce tisíců hodin úřednického aparátu je, že nezrušíme rodné číslo? Ale všechna ta práce byla honorovaná. Plnily se úkoly, vypisovaly odměny, IT firmy nepochybně dostávaly konzultační zakázky. Pokud chceme bohatnout, nemůžeme fungovat systémem projektů, u kterých znamená vítězství, pokud se nebudou realizovat. Ale takové projekty nám ta státní správa generuje neustále.

Ještě si dovolím trochu jízlivě dodat, že když se někde děje něco efektivního, člověk si často říká, že je to spíš chybou úředníků a navzdory zákonným ustanovením. Ale je to o mentalitě společnosti, která neumožňuje dělat potřebné změny. Teď se debatuje o statusu umělce, k němuž by se vázaly dotace. Ale proč zrovna umělci, proč ne ajťáci, když chceme být ta digitální moderní společnost? A proč ne všichni, to je samozřejmě ta další otázka. Pokud se tohoto uvažování nezbavíme, uvízneme v pasti, které se říká stagnace středních příjmů. Tedy že už k bohatším zemím konvergovat nebudeme. A to je jen další z mnoha příkladů toho, jak vypadá ta naše česká bramboračka.

Plánovaný příběh elektromobility. “Byla to idea, že my v Evropě vyvineme concept geniálního elektrovozu, k čemuž se Volkswagen nadšeně hlásil, a pak budeme naši technickou nadvládu draze prodávat zbytku světa,” říká Singer. A pokračuje: “V reálu se děje to, že Elon Musk nainvestoval v Německu do výroby Tesly, kterou prodává hluboko pod cenou VW. A pokud rozumím tomu, co říkají odborníci, tak třeba v oblasti práce s baterií a s elektrifikací jsou to lepší atua.” FOTO VOLKSWAGEN.CZ

LN Jaké máte další přiklady?

Státní penzijní fond, který má být součástí připravované penzijní reformy. Východiskem koncepce fondu byla studie OECD, která shromáždila údaje o nákladovosti penzijních fondů. Přímo ve studii se říká, že si autoři nejsou jisti srovnatelností posbíraných dat a že je velmi nebezpečné ta data pro srovnávání používat. To nás v Česku ani zdaleka neodradilo. Ta data použila Národní ekonomická rada vlády a posléze i Národní rozpočtová rada. I když mezitím vstoupila v platnost norma, která přikazuje fondům zveřejňovat údaje o jejich nákladech. Takže srovnatelná data k dispozici jsou. A když se na ty údaje podiváme, zjistíme, že náklady vůči srovnatelným produktům vůbec nevyčnívají. A to je jen jedna část příběhu. Ta druhá spočívá v tom, že se autoři koncepce vyzbrojili tezí, že státní penzijní fond je žádoucí nejen kvůli údajně vysokým nákladům existujících penzijních fondů, ale i kvůli tomu, že výnosy penzijních fondů jsou nízké. To ovšem platilo v době nízké inflace a nízkých úroků. Nyní máme vysokou inflaci, repo sazba ČNB je na sedmi procentech a na termínovaných či spořicích účtech banky dávají kolem šesti procent. Tak jaképak nízké výnosy! Ale tuhle suchou pravdu prostě neprodáte. Protože všichni chtějí být rozhořčeni. Anebo chtějí to rozhořčení aspoň předstírat.

Do státní kasy připutuje dividenda od ČEZ, mimořádná daň od energetik. Singer říká, že se deficit rozpočtu na plánovaných 295 miliard korun může dostat. Ale je to podle něj velmi nepravděpodobné. Čísla jsou bolestivá. FOTO ČTK

LN Co tedy s tím nerůstem?

Musíme začít řezat do toho, že někdo dostává peníze za to, že existuje. Jak jsem si teď všiml v jedné debatě – a jsou to naprosto zlatá slova - že jakmile se začne dotovat za existenci, pak ten dotovaný nezačne produkovat nic užitečného, jen fůru odpadu. Jestliže se chceme posunout, musíme přestat dotovat existenci. Musíme začít dotovat akci. Existenci začal dotovat covid. Kurzarbeit dotoval existenci pracovních míst, také živnostník byl dotován, a to proto, že existoval. Viděli jsme třeba, že byla zavřená všechna kadeřnictví. Ale nevšiml jsem si, že by někdo chodil neostříhaný a neučesaný.

LN Kde s tím řezáním tedy začít?

Já mohu jako ekonom ten problém ekonomicky pojmenovat. Označit ty podezřelé kusy. Ale skutečné řešení je ve společnosti. Ne v ekonomice.

Je třeba stanovovat principy. Například: kdybych devět měsíců diskutoval o konsolidaci rozpočtu, stanovil bych pravidlo, že vládou nesmí projít žádný návrh, který zvyšuje rozpočty jednotlivých resortů a rozšiřuje jejich agendy. S tím, že teď se o tomhle nebudeme bavit, protože musíme debatovat o tom, kde budeme škrtat. Že musíme vydržet dva roky, až bude rozpočet konsolidovaný. To se neděje. Místo toho zase debatujeme o věcech, kde vítězstvím je, že se nestanou.

LN Deficit státního rozpočtu je nyní tak vysoký, že i lidé na ulici přetřásají, že je nutné šetřit. Jsme na tom opravdu tak špatně? Vždyť náš deficit a náš celkový dluh je ve vztahu k HDP jen zlomkem deficitu či dluhu nejvyspělejších zemí EU.

Pokud nyní nepřijdou masivní dodatečné příjmy z wind fall tax (WTF) a dalších titulů, které dramaticky posunou celkové příjmy směrem nahoru, tak se mi bude trochu zdát, že ztrácíme schopnost náš státní rozpočet ovládat. Do tohoto problému ovšem patří i výdaje. I tato vláda pravého středu navyšovala výdaje v době, kdy už bylo jasné, že to není správná cesta. A k tomu si člověk není jistý, zda ministerstvo financí ví, kolik peněz přijde. Finance si namalovaly příjmy z WTF od bank na úrovni přes 30 miliard korun a budou z toho mít tak miliardu, dvě. A to je problém. Nevím. Uvidíme.

Do státní kasy připutuje dividenda od ČEZ, ta mimořádná daň od energetik. Třeba se ukáže, že se s deficitem nakonec na těch plánovaných 295 miliard korun dostaneme. Ale pravděpodobné mi to nepřipadá. A hlavně, a to je pro mou nevíru v naši schopnost zvládat rozpočet zásadní, se mi z komunikace resortu, ale i vlády zdá, že nikdo nečekal, že ten rozpočet bude v tuhle dobu vypadat tak hrozně (na konci května se dostal deficit těsně k hranici deficitu plánovaného za celý letošní rok - pozn. red.). To je špatně. To je minimálně velká chyba komunikace. Nechápu, proč v Letenské nevarovali ministra, proč nespustili už před zveřejněním těch čísel komunikaci, že teď to bude vypadat příšerně, ale pak se to zlepší. Bylo by to mnohem věrohodnější. Ale současně platí, aniž bych to chtěl bagatelizovat, že zadlužení Česka je tak malé, že problém prostě nemůže vyvřít v nějaké drama během několika let. Takové vyvření by nastalo tak po dvou dekádách.

Neomarxismus, nebo neomalthuziánství?

Evropa je malý pudlík a být zelený znamená být poddaný Číně. Co říká Smil o dnešním světě

Michal Mareš
Hospodářské noviny, 24.5. 2023

Letos mu bude 80 let, ale když přednáší, srší energií a jeden údaj střídá druhý. Václav Smil, rodák z Plzně, který v roce 1969 emigroval do Ameriky, je emeritním profesorem University of Manitoba a plodným autorem knih. Mezi jeho oddané čtenáře patří třeba zakladatel Microsoftu Bill Gates, jenž Smilovy publikace pravidelně zařazuje na seznam své "povinné četby."

Smil do Česka přijíždí jen výjimečně, proto jeho přednáška v pražském CEVRO Institutu přilákala řadu předních podnikatelů, (bývalých) politiků i diplomatů. HN přinášejí výběr toho nejzajímavějšího, o čem Smil během dvouhodinového vystoupení mluvil.

O vývoji světa

Většinou se zajímám o to, co se děje v USA a v Asii. Evropa tvoří jen 5,5 procenta světového obyvatelstva, o něco víc má podíl na světovém HDP. Většina evropských zemí vymírá, žádná neroste. Prakticky celá EU má průměr porodnosti 1,6 dítěte na ženu a žádnou dotací nedocílíte toho, aby měly ženy více dětí.

Z příštích 1,5 miliardy lidí, které přibudou na světě, bude 1,2 miliardy v Africe. Evropa si musí uvědomit, že je to, co je. Evropa je malý pudlík. Za chvíli bude mít podíl na světové populaci jen čtyři procenta a obyvatelstvo je to, co rozhoduje, ne ekonomika.

O Spojených státech

Amerika má své obtíže, ale její ekonomika je z podstaty dynamická. Lidé tam jsou podnikaví a vynalézaví, díky tomu se americký podíl na světovém HDP nezmenšuje. Žádný jiný stát na světě není tak ochotný riskovat. Vychází to z imigrace. Evropa neumí absorbovat uprchlíky a udělat z nich vlastní občany. Ano, Německo je vítalo, ale při syrské imigrační vlně si Česko nevzalo ani jednoho uprchlíka, Slovensko jen asi osmdesát. Z čeho je ten strach? Nechápu to. Velká síla Ameriky spočívá ve schopnosti absorbovat velké množství lidí. Evropa je rovnostářská, v USA jsou sociálně-ekonomické nůžky více rozevřené, což lidi nutí se snažit posunout nahoru, dostat se do druhé skupiny. A to je motor inovací a ekonomiky.

O zemědělství

Zemědělství je nejdůležitější odvětví, přitom mu nikdo nevěnuje zvláštní pozornost. Všichni řeší investice, finančnictví, umělou inteligenci, supersonické létání.... ale bez toho by se svět obešel. Ovšem těžko by se obešel bez kukuřice v USA nebo rýže v Indii. Je nepochopitelné, jak se zemědělství bere za samozřejmost a podceňuje se.

O jádru

Kolik bylo za posledních 20 let postavených jaderných elektráren? Jedna ve Finsku. Není žádná perspektiva, že jich bude víc. Ve Spojených státech byly náklady a časy v desetinásobcích původních plánů, proto je tam jaderná energie prakticky mrtvá, v Evropě její rozvoj v podstatě také. Staví jen Čína a Írán.

Malé modulární reaktory nepřijdou. Napište mi dopis, až jich tady budou stovky, a já vám řeknu, že jsem se zmýlil. Zaručuji vám, že žádný dopis nepřijde. Buďme cyničtí, EU rovná se Deutschland a tam je proti jádru patologická nenávist. Jak to chcete přes ně prosadit?

O elektromobilech

Vždy říkám studentům: Dětičky, nejsou žádná elektrická auta. Jsou jen auta s elektrickým motorem. Když si ho koupím v severní Číně, tak jezdí ze 100 procent na uhlí, ve Francii ze 72 procent na jadernou energii. Světový průměr je ze 60 procent fosilní pohon.

Další věc je, z čeho je elektromobil vyrobený. Víte, kolik je mědi v normálním autě? Asi 20 kilogramů. V elektromobilu je to asi 90 kg. Na světě je 1,4 miliardy aut, z toho elektromobilů méně než 30 milionů. Je před nimi ještě dlouhá cesta. A hodně mědi. Zdaleka nejvíce se jí těží v Chile. Pak se naloží na loď a doveze do Číny, tam se taví a prodává do světa – 65 procent prodané mědi je z Číny. Takže vyrábět elektrická auta znamená být zavázaný Číně. To samé platí o oceli nebo neodymu, což je kovový prvek potřebný k výrobě magnetů – bez něj nejsou žádné větrné elektrárny.

Být zelený znamená být poddaný Komunistické straně Číny. Nebo Rusku v případě niklu. Zdroje jsou i jinde po světě, vzácné horniny nejsou zas tak vzácné, ale je těžké oddělit jednu od druhé, očistit a opracovat. To je energeticky velmi náročné. Čína se tím začala zabývat, buduje si výrobní kapacity. Evropa nemá skoro nic. Odpoutání se od těchto režimů nebude vůbec snadné.

O rozdílu Evropa vs. USA

V USA každý chce být miliardář, v Evropě chce každý dostat dávky. Očekává, že stát se o nás postará. Evropa čeká sociální stabilitu a před šedesátkou do důchodu, protože jsou lidé unavení. Ve Francii přitom pracují 36 hodin týdně, v Americe 60 a v Japonsku 70... V USA je étos jít zezdola nahoru: riskovat, objevit, vyrobit, dokázat.... Prostě americký sen.

Václav Smil (79)

·  Česko-kanadský vědec a spisovatel. Narodil se v Plzni, vystudoval ekonomickou geografii na Univerzitě Karlově v Praze. Po emigraci v roce 1969 získal titul Ph.D. na Pensylvánské státní univerzitě. Smil napsal téměř 40 knih, například Čísla nelžou, Globální katastrofy a trendy či Jak svět doopravdy funguje. Až do roku 2017 žádná z jeho knih nevyšla v češtině.

·  Smilovy publikace obdivuje zakladatel Microsoftu Bill Gates, jeho přítelem je také majitel společnosti Meta Mark Zuckerberg.

·  Časopis Foreign Policy ho zařadil mezi stovku nejvlivnějších lidí světa, je ženatý a má syna Davida, který je chemik.

„Nedává to smysl,“ říká profesor Smil o elektromobilech a zeleném světě

www.seznamzpravy.cz
Zuzana Kubátová

odkaz na článek zde

Celosvětový objem uhlíkových emisí stoupá, táhnou ho rozvojové země. Nedokážeme tomu zabránit. Hrozba klimatické změny je globální problém, který nemá lokální řešení, říká emeritní profesor University of Manitoba Václav Smil.

„Jaderná energie je mrtvá, mrtvá, mrtvá, mrtvá,“ prohlašuje v Kanadě žijící vědec, spisovatel a jeden z nejvlivnějších Čechů současné doby Václav Smil.

Skepsi vůči jaderné energetice netají Smil ve svých knížkách. Důvody vysvětlil už v závěru první části rozhovoru pro SZ Byznys, kterou jsme publikovali v neděli. Argumentuje tím, že se jaderné elektrárny ve vyspělém světě přestaly v posledních letech téměř stavět. A pokud se staví, projekty se o mnoho let zpožďují a neúměrně prodražují.

„Je pravda, že se teď dostavuje v USA jaderná elektrárna Vogtle, ale jinak jediní, kdo je staví, jsou Rusové a Číňani, trochu Jižní Korea, Bangladéš, Írán a Indie. To je všechno. Z 210 zemí na světě staví jaderné elektrárny jen šest států,“ vypočítává Václav Smil v pokračování obsáhlého interview.

Nestanou se zlomem v jaderné energetice malé modulární reaktory? V Evropě si od nich hodně slibuje Polsko, počítá s nimi Česká republika. I u vás v Kanadě už úřad pro jadernou bezpečnost posuzuje jeden z prvních takových projektů od GE Hitachi.

Projekty jsou jedna věc. Byly tu projekty na budování socialismu a na komunismus. Nebo na osídlení Měsíce. Ale o jaderných elektrárnách se jenom mluví, mluví, mluví.

Jádro by ale i podle Mezinárodní energetické agentury mohlo řešit dekarbonizaci. Jaderná energie je čistá, bezemisní. Některé státy ji odmítají, ale třeba v Česku je široce přijímána a na její potřebě se shodují politici různých stran i většina odborníků.

Jak může jádro pomoci dekarbonizaci, když trvá 20 let, než ho postavíte. Jediné, co o jádru dnes najisto víme, je, že jsme v minulosti nepostavili žádnou jadernou elektrárnu včas a za plánované peníze.

Pošlete mi e-mail

A nezmění to právě modulární reaktory? Jejich sériová výroba v továrnách by měla urychlit stavby a tím pádem i snížit nároky na financování.

Před 17 lety umřel fyzik Alvin Weinberg. V mládí se podílel na projektu Manhattan, kde se vyvíjela atomová bomba, byl tam jedním z nejmladších. Po válce udělal kariéru, pak se stal prezidentem v Oak Ridge National Laboratory, kde byly vyrobeny první izotopy pro americké jaderné bomby shozené v Japonsku roku 1945.

V 70. letech, když se začaly stavět tlakovodní reaktory, si Američani mysleli, že roku 2000 bude veškerou energetiku zajišťovat jádro a že se elektřina bude vyrábět v rychlých (tzv. množivých, pozn. red.) reaktorech. Kongres dal na jejich vývoj v dnešních penězích miliardy dolarů. Vyvíjely se v Oak Ridge, když byl Alvin prezidentem.

Ale po těch miliardách dolarů Kongres řekl „hotovo“ a zarazil další vývoj. (Oak Ridge dlouho vyvíjela tzv. solný reaktor. Roku 1972 americká vláda projekt zastavila, Alvin byl po 18 letech odvolán z postu prezidenta. Později založil a vedl Institut pro energetické analýzy na Oak Ridge Associated Universities, pozn. red.)

Rychlý reaktor vyvíjely Francie, Rusko, Čína… Dodneška žádný rychlý reaktor jako komerční nepracuje, je to mrtvé. Ale právě tam začíná geneze modulárních reaktorů.

Jak k ní došlo?

Počátkem 80. let bylo mnoho rozestavených klasických reaktorů, stavby trvaly dlouho a byly velmi drahé. Jenomže vývoj rychlých reaktorů padl, a tak se lidé snažili vymyslet něco jiného.

Roku 1982 jsem byl na konferenci v Oak Ridge, kde Alvin poprvé řekl: „Toto je cesta, uděláme malé modulární reaktory.“ To bylo roku 1982, teď je rok 2023. Kolik máme modulárních reaktorů? Nulu. Od roku 1982. Nepracuje ani jeden.

Pošlete mi e-mail, až ten malý modulární reaktor bude někde opravdu pracovat.

Nejste příliš skeptický?

Víte, kdybych neprožil ty desítky let, neznal detaily… Když mi v posledních letech volají a chtějí, ať řeknu něco o malých reaktorech, odmítám. Říkám –⁠ zeptejte se Grety Thunbergové, ta dnes miluje nukleární reaktory (známá švédská aktivistka loni označila za špatný nápad uzavření posledních jaderných elektráren v Německu, pozn. red.). Bohužel, fakta jsou fakta. Mě naučili komunisti nepřidávat se k žádnému hnutí, k žádnému proudu. Jsem skeptik a spoléhám na čísla.

Soláry? Proč ne?

Když nevěříte na jádro, jak se díváte na obnovitelné zdroje?

To je něco jiného. Není špatné mít soláry. Fotovoltaický panel je tichý, nemá žádné pohyblivé součástky, můžu ho schovat v poušti, někde v Arizoně. Je to vynikající vynález, když se dobře postaví, dobře umístí, dobře napojí. Jsem na 100 procent pro, ale myslet si, že během 10 let nahradím celou světovou energetiku obnovitelnými zdroji, je naivní.

To není otázka kvality té technologie. Je taky dobře, že se dnes v Evropě větrné parky staví na moři a nepokračuje se v katastrofálním ničení krajiny. Jen si lidé neuvědomují, že tyto zdroje dlouho nevydrží, že mají životnost jen asi 20 let.

Klasické tepelné elektrárny postavené v 50. nebo 60. letech pracovaly půl století i víc. Obnovitelné zdroje nejsou na půl století, zdaleka ne. A problém je, že ceny těchto technologií jsou špatně nastavené. Jsou nesmyslné.

Není to tak, že je výroba ze solárů a větrníků levná?

Do nákladů na větrné turbíny na okraji Severního moře musíme započítat i cenu vysokonapěťového propojení do vnitrozemí. Stavba těchto sítí například v Německu je o desítky let opožděná. Větrné turbíny se dají stavět rychle, ale německý průmysl není v Meklenbursku, elektřina se musí dostat do Stuttgartu a do Mnichova. To už tak snadné a rychlé není, náklady jsou hned třikrát vyšší.

Vyřešíme v dohledné době ukládání elektřiny?

Až to bude, pošlete mi e-mail. Nejlepší způsob ukládání elektřiny je dnes stejný, jako v roce 1895. Voda, jedna nádrž dole, nad ní strmá hora, druhá nádrž nahoře. Dnes představují 95 procent světového ukládání elektřiny přečerpávací elektrárny. Energetická intenzita baterií při tempu, jak se dnes vyvíjejí, by se vyrovnala energické intenzitě fosilních paliv asi tak roku 2300.

Vodík to nezmění? Můžeme ho vyrábět z přebytečné elektřiny z obnovitelných zdrojů a z vodíku pak vyrábět energii. Podle politiků je v tom obrovský potenciál.

Pro elektrolýzu nejdříve musíte tu elektřinu vyrobit. Pak musíte z vodíku vyrobit zpátky elektřinu. A při tom procesu máte energetickou ztrátu –⁠ ztrátu –⁠ ztrátu.

Takže bychom na výrobu zeleného vodíku potřebovali obrovské množství elektřiny?

Je tu idea, že vyrobíme elektřinu z větru v Severním moři, povedeme ji podvodním vysokonapěťovým kabelem a pak nad zemí třeba do Ludwigshavenu, kde sídlí německá chemička BASF. A tam budeme vyrábět vodík a čerpat ho tady do aut? To nedává smysl. Pro člověka, který zná fakta, to jsou chiméry. Pokročilé reaktory, vodík… co tam ještě máme? Aha, zelený amoniak.

Můžu mít auto na benzin –⁠ ale s tím nemůžu jezdit, protože jinak přijde konec světa. Tak můžu mít auto na elektřinu, auto na zelený amoniak, auto na vodík nebo na e-fuels (syntetická paliva, pozn. red.). To budu vyvíjet čtyři různé systémy najednou? Opravdu? Kdo bude platit za čtyři různé infrastruktury, nabíječky, potrubí… Nechme toho.

Evropa vs. zbytek světa

Říkáte, že klimatickou změnu zbrzdí jen snižování CO₂ v atmosféře, což by si vyžádalo zastavení ekonomického růstu a spotřeby. Není to cesta, kterou se lidstvo stejně bude muset vydat?

Evropská unie v průměru spotřebuje asi 135 gigajoulů primární energie na osobu na rok. Subsaharská Afrika pět až deset gigajoulů. Když lidi v Africe necháte na této úrovni, budou putovat do Evropy ještě víc než dnes. Představa, že jejich ekonomický růst může stát na obnovitelných zdrojích, je však nereálná. Potřebují čistou vodu, čističky, potrubí, tedy ocel, cement, hliník. To se nedá zajistit jen z větrné nebo solární elektřiny. A i kdyby, kdo jim to obrovské množství obnovitelných zdrojů postaví? A kdo jim vypěstuje potraviny, kdo jim dá zelený čpavek k výrobě hnojiv?

Zásoby fosilních paliv ale nejsou nekonečné. Jednou budeme muset jejich náhradu stejně vyřešit, ne?

Ropy máme na stovky let. Těžíme jí víc než kdykoliv v historii, ale pořád objevujeme nová ložiska. Taková Guayana může být za 20 let druhou Saúdskou Arábií. Ve Středozemním moři jsou velké zásoby zemního plynu. Jen Izrael ho může během deseti let těžit čtvrtinu, co dnes těží Katar. Libanon, Kypr, Izrael, Turecko se mohou stát velkými těžaři. Mosambik před pár měsíci otevřel obrovskou LNG stanici.

Minulý týden jsem byl v Houstonu. To je dnes globální hlavní město ropy, USA jsou dnes jejím největším producentem na světě. USA, ne Saúdská Arábie, ne Rusko. A to před 15 lety byla Amerika největší dovozce ropy.

V Kanadě v Albertě máme víc ropy než Saúdská Arábie. Objevuje se víc nových ložisek, než kolik globálně stíháme těžit. Tolik k vyčerpávání zdrojů. Ropu a zemní plyn přestaneme těžit, protože to buď bude nehospodárné, nebo klimaticky neúnosné. Nedostatek zdrojů nehrozí.

Jak tedy reagovat na hrozbu klimatické změny?

Řekněme si, jak na ni kdo reaguje. Největší aktér v emisích je Čína, sama slibuje uhlíkovou neutralitu v roce 2060, ale to není žádná reakce – to je příliš daleko. Zato Čína poskytuje všemožně půjčky na stavby uhelných elektráren, třeba v Pákistánu. Takže Čína nereaguje vůbec.

Číslo dvě je Amerika, největší výrobce zemního plynu a ropy na světě. Sice reaguje, ale ne tak silně jako číslo tři – Evropská unie. Číslo čtyři je Rusko, pak máme Indii a pak Saúdskou Arábii.

A teď mi řekněte, kdy přijde pohádkový svět, kdy Rusko, Čína, Indie, Saúdská Arábie, EU a USA budou táhnout za jeden provaz? Až se to stane, pošlete mi e-mail.

Globální problém, lokální řešení

Můj syn by vám řekl, že tváří v tvář klimatické krizi musí někdo začít, někdo musí ukazovat cestu.

Ohó, Evropa začala, i Spojené státy snížily objem emisí. Ale celý svět nedekarbonizoval ani o milimetr. A to je ono. Emise jsou globální problém, který se nedá řešit lokálně.

Jsou globální problémy, u kterých to má smysl. Půdní eroze je taky globální problém, dochází k ní všude, kde se orá. Ale půdu můžeme obhospodařovat chytře. V Oklahomě nebo v Nebrasce to stát hlídá. Farmáři nedostanou podporu, když nenechají do určité výše strniště nebo na zimu nezasejí vojtěšku a tak dál. Eroze je tam samozřejmě vyšší, než kdyby tam rostly jen přírodní traviny. Ale je vyšší třeba jen o pět procent. Kdežto v Indii nebo v Africe je třicetkrát větší než původně.

Půdní eroze je globální problém, ale má lokální řešení. V Americe nebo v Kanadě je prakticky vyřešený. S dekarbonizací to tak není. Můžete dekarbonizovat Evropu, ale pokud nebude dekarbonizovaná Čína a Indie, globální teplota bude stoupat.

Jak si poradit s tím, že vidíme problém, známe řešení, ale neumíme k němu dojít?

Pokud nezačne těch 37 miliard tun CO₂ vypouštěných globálně do ovzduší rok po roce klesat, nedá se to řešit. Uvědomte si, že 94,5 procenta světové populace žije mimo Evropu. Evropa není svět. Svět chce mít víc jídla, čistou vodu, lepší hygienu. Toho všeho dosáhla Evropa pomocí fosilních paliv. A pokud toto lidem z rozvojových zemí neumožníme, přijdou sem.

Jsou problémy, které nemají řešení. Máme obrovské úspěchy v léčbě rakoviny. Rakovina hrtanu, dětská leukémie nebo nádory prsu bývají dnes léčitelné. Ale jsou typy nádorů, v jejichž léčení jsme neudělali za posledních 50 let prakticky žádný pokrok. Lidé to neradi slyší.

Omezit plýtvání

Máme tedy pasivně přijmout riziko klimatické změny, o které tušíme, že může na části zeměkoule zničit život – jen nevíme kde, kdy a v jaké míře?

Nejvíc, co můžeme udělat, je to, co lidé nechtějí pochopit. Omezit plýtvání energií. Kdyby lidem opravdu záleželo na tom, co udělat, tak by nelétali z Evropy na dovolenou do Thajska. Letecká doprava je aktivita nejvíc náročná na spotřebu uhlíku. Zároveň je nejtěžší ji dekarbonizovat.

A co je nejrychleji stoupající aktivitou v dnešním světě? Dálkové lety. Když vystoupím v Bruselu na letišti, první co vidím, jsou odlety do Cancúnu. Proč musí tolik lidí z Bruselu létat do Mexika? Aby tam leželi na pláži, která je stejná jako pláž ve Španělsku, kde by byli z Bruselu za hodinu? A ono se tam létá čím dál víc.

Co kdyby politici zakázali mezikontinentální masové cestování na dovolenou, jako zakazují spalovací auta? Mělo by to smysl?

Ano a ne. Když dáte dohromady všechno, co souvisí s cestováním – auta, lodě, letadla, hotely, restaurace, služby, celý turismus –⁠ to je dnes největší průmysl na světě. Když cestování zakážete, máte ztrátu desítek milionů pracovních míst. My už jsme skoro zničili zaměstnání v průmyslu, tam práci nahradily stroje nebo Číňani. Teď zničíme zaměstnání ve službách? Služby pohání právě turismus. Co budou lidé dělat? Všichni budou dostávat podpory od státu?

Všechno souvisí se vším. To máte jako s těmi elektromobily.

Jak to myslíte?

Zakázat spalovací auta a tlačit elektromobily znamená vytvářet katastrofální závislost na komunistické Číně. Na elektromobilitu potřebujete třeba měď, ale 60 procent světové dodávky mědi zajišťuje Čína. Největším výrobcem je sice Chile, ale koncentrát se odváží ke zpracování do Číny na lodích, poháněných největšími dieselmotory na světě.

Před 50 lety byla v chilské rudě obsažena asi tři procenta mědi, ale kvalita rudy klesá, dnes je v ní jen asi 0,7 procenta mědi. Kolik rudy musíme obrátit, abychom dostali tunu mědi? A čím jsou poháněna rypadla, která tu rudu těží? Solárním pohonem asi ne.

Jenomže normální auto má v sobě asi 15 až 20 kilogramů mědi. Elektrické auto 85 až 100 kg. Znásobte si, kolik mědi bude potřeba, kdyby elektroauta měla nahradit 1,5 miliardy aut, která na světě jezdí. To je cena zelenosti, k níž směřujeme. Nedává to smysl.

Jak se díváte na sociální hnutí zvané Nerůst, anglicky Degrowth? Jeho vyznavači usilují o „osvobození“ společnosti od závislosti růstu, pohánět by nás měla snaha o životní pohodu v rámci planetárních limitů, ne rostoucí spotřeba.

Pošlete mi e-mail, až se to rozšíří… Kolik lidí se dneska chce přestěhovat někam na salaš, aby tam chovali ovce a jedli brynzu? Skoro všichni chtějí létat do Thajska. Nejsou k dispozici žádná data, která by k nerůstu ukazovala trend.

Je pravda, že třeba v USA má dnes auto méně mladých lidí než dřív. Ale je to tím, že je všechno dražší. Dřív bylo normální si ve 24 letech koupit dům, dnes je to těžké, takže mladí častěji bydlí s rodiči. Mají méně aut proto, že jim okolnosti nedovolí si to auto koupit. Na druhou stranu luxusní zboží se pořád dobře prodává a nejbohatší člověk na světě je Bernard Arnault (CEO skupiny LVMH, pod niž patří luxusní značky jako Louis Vuitton, Moet & Chardon nebo Henessy, pozn. red.)

Někteří mladí lidé dnes nechtějí mít děti, aby planetu ještě víc nezatěžovali. Má smysl takto uvažovat?

Jistě, máme výpočty, jaká je uhlíková stopa lidského života, kolik na něj připadá tun oceli a hliníku. Ve světě, kde je osm miliard lidí, ale celkový trend nevyřeší pár jedinců, kteří se rozhodnou nemít dítě. Růst emisí nezastavíme. Nezastavila ho ani pandemie covidu. A i kdybychom dnes globálně emise stabilizovali nebo dosáhli malého poklesu, nemusí to nic znamenat. Efekt by mělo jen pravidelné snižování o 10 nebo 15 procent ročně, jinak se to v atmosféře neprojeví.

Tak jak žít s hrozbou klimatické změny?

Žijte nejlépe, jak umíte. S vědomím, že život je nevypočitatelný a nedá se plánovat. Že nikdy nevíte, co vás potká. Tak jako nevíte, jestli nedostanete rakovinu, kterou nejde vyléčit.

Ale víte co? Ono je úplně jedno, co říkám a píšu. Já jsem starý, plešatý člověk, nějaký blbý realista z Kanady. Ptejte se Grety Thunbergové. Nebo Ursuly von der Leyenové, to je vůdce Evropy.

Václav Smil

·       Emeritní profesor na University of Manitoba, přírodovědec, polyhistor, spisovatel.

·       Narodil se r. 1943 v Plzni, r. 1969 emigroval do USA, později se usadil v Kanadě.

·       Vystudoval přírodní vědy na Univerzitě Karlově a na Pensylvánské státní univerzitě ve Filadelfii.

·       Do roku 2011 přednášel na Fakultě životního prostředí a geografie University of Manitoba ve Winnipegu.

·       Napsal čtyři desítky knih, v nichž se zabývá spotřebou a zdroji energie, podmínkami pro rozvoj civilizací, zlomovými vynálezy a technologiemi či klimatickou změnou. Jeho specialitou je důraz na souvislosti mezi různými jevy a argumentace postavená na číslech.

·       Jeho knihy četli a doporučovali Bill Gates či Mark Zuckerberg. V češtině zatím vyšlo šest jeho děl, poslední Jak svět doopravdy funguje vydala letos na jaře Kniha Zlín.

·       Patří k hlavním hostům letošního Ekonomického fóra (tzv. Český Davos), jež se v květnu koná na zámku Kinských v Kostelci nad Orlicí.