Liberalismus proti demokracii

Petr Drulák

Právo, 25.6. 2020

Liberální stát se stále více vymyká demokratické kontrole. Minulý týden opět ukázal sílu liberální soudcokracie v západních demokraciích. Americký Nejvyšší soud odmítl pokus Trumpovy administrativy zastavit program na podporu mladistvých nelegálních migrantů. Evropský soudní dvůr zakázal Maďarsku požadovat zveřejňování finančních zdrojů od nevládních organizací pobírajících peníze ze zahraničí.

O statut mladistvých nelegálních migrantů se ve Washingtonu vedou už léta spory. Děti, kteří do USA většinou přicházejí se svými rodiči, za svoji ilegalitu nemohou, se zemí původu často už nemají žádný kontakt a v ilegalitě z nich nevyrostou řádní občané.

Na druhou stranu stále se jedná o obcházení vládní imigrační politiky a zpochybňování schopnosti státu kontrolovat vlastní hranice. Významná část americké společnosti je navíc přesvědčena, že ji další imigrace ohrožuje. Kongres opakovaně projednával návrhy zákonů na legalizaci nezletilých imigrantů, nikdy nezískaly většinu.

Prezident Obama se věc rozhodl řešit na úrovni výkonné moci. Bez opory v zákonu zavedl vládní program chránící kolem milionu mladistvých před deportací. Trump se v kampani netajil, že tento program okamžitě zruší, což také po nástupu učinil. Nicméně jeho krok byl soudně napaden a věc se dostala až před Nejvyšší soud. Ten rozhodl, že zrušení Obamova programu nebylo dostatečně odůvodněné, a je tudíž neplatné.

I když lid řekne demokratické "ne",

liberální elita si to prostřednictvím soudů

klidně vyloží jako "ano"

   O nápadech prezidenta Trumpa si můžeme myslet, co chceme. Ale nepochybně měl demokratický mandát zrušit program, který jeho předchůdce zavedl. Zejména když Obama obešel Kongres, jehož souhlas neměl. Soud však dal přednost právům nelegálních imigrantů před schopností státu kontrolovat své hranice a území. Trumpa vyzývá, aby své kroky lépe zdůvodnil. Nestačí mu ani demokratický mandát prezidenta, ani že faktická legalizace mladých imigrantů byla bez zákonné opory.

Rozhodnutí soudu nejvíce ocenili lidskoprávní aktivisté a představitelé velkého byznysu, z médií víme o radosti generálního ředitele Applu i šéfa Americké obchodní komory. Reakce běžných Američanů, kteří s imigranty soutěží na trhu práce, liberální média nezajímají. Tato shovívavost k porušování zákonů připomíná dokonalý soulad mezi liberálními progresivisty a ekonomickými neoliberály. Posilování postavení nelegálních migrantů zajistí nárůst nabídky pracovní síly a utlumí nároky na růst mezd.

Maďarský zákon reagoval na specifikum zemí střední a východní Evropy. Podobně jako jsou jejich ekonomiky silně závislé na zahraničním kapitálu, i nevládní organizace jsou v mnohem větší míře financovány zvnějšku než v západní Evropě. Řada z nich je politicky aktivních, přičemž vnější zasahování do demokratické debaty je vždy velmi citlivé. Ukázala to koneckonců i americká debata o ruském vměšování do předvolební kampaně, jakkoliv je těžké si představit, že by americký kolos mohl být zvnějšku skrytě a účinně ovlivňován.

U malých středoevropských států je podobné ovlivňování zcela běžné - z USA, Ruska. EU i odjinud. To nejmenší, co se dá udělat, je rozkrýt zahraniční financování a související zájmy. Maďarsko demokraticky přijalo příslušný zákon. Ale Evropský soudní dvůr ho odmítl s tím, že odporuje principu svobodného pohybu kapitálu. Má zvýhodňovat nevládní organizace s čistě domácími zdroji oproti těm, co jsou financovány zvenku.

Soud tím opět předvedl, jak kreativně umí interpretovat pravidla společného trhu ke zdůvodnění téměř jakéhokoliv evropského zásahu do národní svrchovanosti. Také ukázal, jak liberální elita dokáže využít nadnárodního trhu, aby mohla v Maďarsku i jinde bez jakýchkoliv překážek financovat ze zahraničních zdrojů progresivistické kampaně namířené proti vládním politikám.

Co si z toho vzít? I když lid řekne demokratické "ne", liberální elita si to prostřednictvím soudů klidně vyloží jako "ano". Asi je třeba "ne" opakovat snad i důrazněji a elitě připomenout, že pokud si s lidem nerozumí, nemění se lid, nýbrž elita.

(Autor je politolog)

VLIV METEOROLOGICKÝCH FAKTORŮ NA VÝNOSY CHMELE

Karel Pejml,

Meteorologické zprávy 20, 1 (1967), Praha

1. ZÁKLADNÍ PŘEDPOKLADY

Jedním z hlavních úkolů, které současná zemědělská výroba ukládá agrometeorologii, je studium a rozbor vlivu počasí na výši výnosů. Je to proto, poněvadž vyhodnocení meteorologického faktoru je nezbytným předpokladem pro prognózu výnosů. Je však hned třeba dodat, že právě při řešení tohoto základního úkolu se setkáváme s nemalými potížemi. Tyto potíže pramení jednak ze samotné podstaty problému (subjektivní příčiny), jednak z vnějších objektivních příčin.

Subjektivní příčiny se projevují především v tom, že výnosy nejsou jenom výslednicí působení počasí, ale celého spektra různých faktorů, jejichž hodnota není konstantní, ale variabilní. Variabilita se projevuje v prostoru i v čase. Tento fakt, který stále ještě není dostatečně oceňován, je nutno zvlášť zdůraznit. Uveďme si názorný příklad. Kdybychom měli ve studované oblasti dva tři zemědělské závody v rozdílných půdních podmínkách a kdyby tyto závody byly dobře odborně vedeny po dlouhou řadu let, kdyby tam byly prováděny hnojení, ochrana, veškerá agrotechnika s největší pečlivostí, kdyby tam byly zaváděny jen vyzkoušené a vysoce rentabilní metody (ty by však ovlivňovaly již docilované vysoké výnosy relativně jen málo) a kdyby i přesto výnosy těchto zemědělských závodů rok od roku kolísaly, tehdy a jenom tehdy mohli bychom kolísání těchto výnosů připisovat vlivům počasí. Je samozřejmé, že v současné době nemáme takové podmínky a neměli jsme je ani v minulosti. Výsledky našich zkoumání budou proto zatíženy jistou chybou (výnosová chyba). Tato chyba pak bude tím větší, čím bude užší rozsah našich zkoumání, tj. čím méně faktorů budeme sledovat.

Ovšem i při samotném rozboru vlivu počasí na výši výnosů se setkáváme jak s přímým působením počasí (např. snižování výnosu chmele déle trvajícím suchem), tak i nepřímým (např. rozšíření i omezení rostlinných chorob či škůdců působením počasí, ztížené obdělávání půd vlivem sucha nebo působením déle trvajících dešťů, atd.).

K objektivním příčinám, alespoň při rozboru výnosů chmele, především patří nemalé potíže při soustřeďování, třídění a verifikaci podkladového materiálu. Pokud se týče výnosů jsme nuceni pracovat pouze s okresními, případně krajskými průměry, v starších dobách se zemskými i celostátními průměry. To pak silně ztěžuje meteorologický rozbor. I meteorologické řady, zvláště v okrajových pásmech chmelařské oblasti, jsou poznamenány dvěma světovými válkami. Jsou přerušované a starší, obecně před r. 1920, často úplně chybějí. Pozorovací materiál se buď ztratil nebo byl zničen. To je velmi nepříjemné, poněvadž není možno účelně zpracovat období před r. 1900, z kterého jsou poměrně spolehlivé a četné statistické údaje o výnosech chmele a o jeho chorobách a kdy byla takřka jednotná agrotechnika. Proto při prověření jistých našich předpokladů musíme se zaměřit na druhé podobné období v letech dvacátých až třicátých. Zmínil jsem se jen o hlavních překážkách. O jiných, např. o snižování výnosů z daňových důvodů nebo o zvyšování či snižování výnosů z důvodů burzovních se nezmiňují, poněvadž jsou dnes prakticky nezjistitelné.

Přes všechny tyto potíže se však domnívám, že můžeme při sledování vlivu meteorologických faktorů na výnosy chmele dospět v prvním přiblížení k jistým užitečným závěrům, majícím především metodický význam pro další výzkum výnosů, případně pro jejich prognózu.

2. ROZBOR ŘADY VÝNOSŮ CHMELE Z LET 1871 – 1964

Laskavostí Výzkumného ústavu chmelařského v Žatci byly mně zaslány dlouhodobé záznamy o výnosech chmele z let 1871 až 1964. I když jsou to výnosy zemské (do r. 1918) a od r. 1918 celostátní, vztahují se z největší části na českou chmelařskou oblast, jelikož Morava a v nejnovější době i Slovensko se podílejí na celostátní produkci chmele jen nepatrně. Přes tyto výhrady však získáme jistý přehled o celkovém trendu produkce. A k tomu bylo zaměřeno i statistické zpracování řady.

Výnosová řada 1871 – 1964 je znázorněna na obr. 1. Údaje jsou již převedeny na celní centy (cc.) 1 cc. = 50 kg. Při statistickém vyhodnocení této řady provedli jsme skupinové rozdělení četností. Šířka třídy byla stanovena na 4 cc. Počítali jsme se 6 třídními intervaly. Při výpočtu směrodatné odchylky σ použili jsme běžný vzorec:

kde σ = směrodatná odchylka, h = velikost třídního intervalu, u_i = třídní čísla a f_i = četnosti.

Výnosy chmele za období 1871 – 1964 byly potom definovány takto: n = 94, A (x_max – x_min = 22,32,  = 12,056, σ = 4,519,

Obrázek 1

k_r (Sheppardova korekce) = 1,33, σ‘= 4,369, V_r = 36,4%, x = 11,724, x = 11,64. Z rozboru řady je patrno, že medián, modus i aritmetický průměr se od sebe příliš neliší a že tedy jde o mírně nesouměrné rozdělení četnosti. Průměr je na pravé straně modu, je tedy šikmost pozitivní. Ze statistických veličin je zajímavý průměr (x = 12,056), který je poměrně vysoký a velké variační rozpětí A (22,32 cc.). Ovšem sebepodrobnější statistický rozbor nám nic neřekne o pravděpodobných příčinách, které vedly k obecně zajímavým charakteristikám výnosové řady. Vraťme se proto znovu k obr. 1.

Z grafu na obr. 1 je patrno, že znázorněné výnosy mohli bychom rozdělit do dvou hlavních skupin. První skupina sahá od r. 1871 ca. do r. 1900 a obecně se vyznačuje nižšími výnosy. Druhá skupina zahrnuje období od r. 1901 do r. 1964 a obecně se vyznačuje vyššími výnosy. Na tom nemění nic ani ta skutečnost, že v druhé skupině se projevují markantní kolísání výnosů. Lze hovořit dokonce o výrazných poklesech, např. v r. 1952.

Některé z těchto poklesů, jmenovitě poklesy v letech 1914 až 1918 a 1940 až 1945, jsou přímým důsledkem válečných let. Tehdy snižovaly výnosy chmele především tyto faktory: Rušení a omezování chmelnic, aby byla získána půda pro vyživovací hospodářství, nedostatek pracovních sil, nedostatek materiálu všeho druhu, nedostatek postřiků a postřikovacích zařízení, nedostatek nutných peněžitých prostředků a konečně nedostatek péče o chmelnice vůbec. Tyto vlivy se samozřejmě projevovaly i v těžkých poválečných letech po obou světových válkách. Přechodně nižší výnosy v období zhruba od r. 1951 do r. 1955 byly způsobeny přeměnou malovýrobních forem na zemědělskou velkovýrobu.

Významným faktorem, který ovlivňoval výnosy chmele byly silné až katastrofální výskyty škůdců a chorob na chmelu. Např. jsou známé mšicové kalamity v letech 1903 a 1918. V r. 1903 bylo zničeno 76% sklizně chmele. V letech 1936, 1939, 1940, 1943, 1945, 1949 a 1955 byl silný výskyt peronospory. V letech 1826, 1893, 1896 a zvláště pak v r. 1879 a v r. 1880 ničil a někde úplně zničil celou úrodu chmele zavíječ prosný (Botys nubialis), zvaný „chmelný červ“. V některých případech lze prokázat vliv počasí, ale zdá se, že velikost škod závisela na obraně, která byla zvláště před r. 1900 ještě velmi primitivní, ale selhávala i ve válečných a poválečných letech, kdy strádala nedostatkem vhodných prostředků. Je nutno zdůraznit, že pokroky chmelařské fytopathologie v posledních desetiletích a dokonalejší agrotechnika podstatně přispěly k zvýšení výnosů.

Nemalou úlohu hrála i používaná technická zařízení. Chmel se sušíval na lískách na slunci, konstrukce chmelnic se lišila od dnešní, byla odlišná délka sponů, atd.

Výnosy by tedy bylo možno charakterizovat vztahem:

W = f + F + v,

kde W = výnosy, f = společenský faktor, F = povětrnostní faktor a v = výrobní faktor. Z toho hlediska je pak nutno posuzovat celkový trend výnosů chmele za období 1871 – 1964.

Pro celkové posouzení výnosů za celé studované období je významný přímkový trend A (silná čára na grafu na obr. 1). Má výrazně vzestupnou tendenci. Jeho rovnice zní:

Y_A = 0,087 x + 12,255

Přímkový trend b na obr. 1 zachycuje trend výnosů od r. 1871 do r. 1919. Má vzestupnou tendenci a hoví rovnici:

Y_b = 0,108 x + 9,961

Přímkový trend c, zachycují trend výnosů chmele za období 1920 – 1964, vykazuje sestupnou tendenci a je vyjádřen rovnicí:

Y_c = -0,029 x + 14,669

Kdybychom nebrali v úvahu výše uvedené vztahy, dospěli bychom k nesprávnému vyhodnocení trendu.

3. KVANTITATIVNÍ STANOVENÍ POVĚTRNOSTNÍHO FAKTORU F

Při podrobnějším výzkumu vlivu počasí na výnosy chmele použijeme vzorce pro výpočet povětrnostního faktoru F, který  jsem empiricky odvodil z dlouholetých rozborů výnosů chmele a počasí.

Tabulka 1. Zjišťování koeficientu srážek v červnu (k_rVI).

Tabulka 2. Zjišťování koeficientu srážek v červenci (k_rVII).

Tabulka 3. Zjišťování koeficientu teploty v červnu (k_rVI).

V tomto vzorci znamenají: 

ØtV = průměrnou teplotu v květnu, 

  = úhrn srážek v květnu, 

ØtVI = průměrnou teplotu v červnu, 

k_rVI a k_rVII = koeficienty srážek v červnu a v červenci, 

k_rVI = koeficient teploty v červnu.

Tabulka 4. Výpočet povětrnostního faktoru F pro žateckou oblast v letech 1923 až 1937

4.Veličiny dané

5. Výpočet veličiny F

Tabulka 5. Rozbor dosažených výsledků

Číslice používané ve vzorci: Číslo 19 v první závorce je námi stanovená konstanta a 10 ve jmenovateli zlomku snižuje květnové srážky na desetinu (opatření, aby se nevytvářely neúměrně vysoké hodnoty F).

Tab. 1-3

Jako příklad praktického výpočtu uveďme si výpočet F pro žateckou oblast pro léta 1923 až 1937 a proveďme ihned testování spolehlivosti F s výnosy v jednotlivých letech.

Tab. 4-5

Výčet podmínek, které vyžadujeme pro splnění jest vlastně modelem příznivých povětrnostních podmínek pro nejlepší výnosy chmele. Jelikož veličina F podává tyto nejpříznivější podmínky pouze v prvém přiblížení, nemluvím o maximálních, případně optimálních výnosech. Podobné rozlišení jest třeba vyhraditi dalším zkoumáním. Výčet podmínek bude uveden v dalším textu. Přistoupím však ihned k testování výsledků. K testování použijeme koeficientu pořadové korelace. Jak známo běžný koeficient korelace r je podmíněn lineární závislosti a dvojrozměrným normální rozdělením základního souboru. Tyto předpoklady, zvláště u malých souborů – jako v našem případě – nebývají vždy splněny. Pracujeme s tímto vzorcem:

kde značí součet čtverců rozdílů pořadových čísel pro všechny dvojice pozorování. Počet dvojic pozorování je celkem n, r_d je koeficient korelace (Spermanův koeficient korelace). Může nabývat hodnot od -1 do 1. Při úplné shodě pořadí je r_d = 1, při úplné neshodě r_d = -1 a při nezávislosti r_d = 0. V našem případě zkoumáme závislost pořadí F a pořadí výnosů. Pro test významnosti zvolíme hladinu významnosti p = 0,05 a při v = n - 2 = 13 najdeme r_0,05 = 0,5139. Protože

zamítáme nulovou hypotézu o nezávislosti. Studovaná závislost pořadí povětrnostního faktoru F a pořadí výnosů je tím jasně prokázána.

Závěrem lze tedy říci, že při rozboru výnosů chmele z žatecké oblasti za období 1923 – 1937 (15 let) byla prokázána výrazná závislost výnosů na počasí vyjádřeném povětrnostním faktorem F.

Tabulka 6. Hodnoty povětrnostního faktoru F na Lounsku za období 1926 – 1943 (18 let)

Přistupme nyní zcela obdobným způsobem k prozkoumání řady výnosů z lounské oblasti z let 1926 – 1947 (18 let). Jelikož postup je stejný uvedu v tab. 6 pouze hodnoty F. Tyto hodnoty jsou však vypočteny pouze do r. 1943 včetně. V pozdějších letech se totiž již výrazně uplatňuje společenský faktor f, který silně ovlivňuje i výrobní faktor v. Tyto faktory, f přímo a v nepřímo pak silně zkreslují působení povětrnostního faktoru F.

Pomocí pořadových čísel povětrnostního faktoru F a výnosů bylo přikročeno k výpočtu korelačního koeficientu r_d. Korelační koeficient r_d = 0,777. Pro test významnosti opět zvolíme hladinu významnosti p = 0,05 a při v = n – 2  = 16 najdeme r_0,05 = 0,4683. Protože

zamítáme nulovou hypotézu o nezávislosti. Je možno považovat za prokázané, že i na Lounsku v studovaném období panovala významná souvislost mezi počasím charakterizovaným povětrnostním faktorem F a výškou výnosů.

Graficky je tato souvislost znázorněna na obr. 2. Přímka odhadu byla vypočítána podle známého vzorce

a tedy

4. STANOVENÍ A POROVNÁNÍ MODELU POČASÍ VELMI PŘÍZNIVÉHO PRO VÝNOSY CHMELE

Způsob výpočtu povětrnostního faktoru F, který jsme uvedli, vytyčuje 5 základních podmínek, které jsou též parametry našeho modelu příznivého působení počasí na výnosy chmele. Jsou to tyto podmínky:

1.     Nadnormální srážky v květnu.

2.     Nadprůměrná teplota v květnu.

3.     Nadprůměrná teplota v červnu. Vysoké teploty v červnu se však mohou hodnotit kladně jen tehdy, spadne-li v tom měsíci alespoň 70% srážek z normálu.

4.     Srážkový úhrn v červnu nemá klesnout pod 40 mm.

5.     Srážkový úhrn v červenci nemá klesnout pod 60 mm, v případě vyšších srážek v červnu (80 mm a více) pod 40 mm, v případě nízkých srážek v červnu (pod 20 mm) pod 80 mm.

Platí prozatím jen empirické pravidlo, že jsou.li splněny 3, 4 nebo 5 podmínek bývají výnosy vyšší, jsou-li splněny jen 2 podmínky a méně jsou výnosy nižší.

Obr. 2

Je nutno ještě uvést, že pokud se týče chmele jsou rozhodující nejen výnosy, ale i kvalita. S tímto problémem jsem se však zabýval jinde a domnívám se, že výsledky těchto zkoumání budou zveřejněny.

Zkoumáním závislosti výnosů chmel na počasí za delší období zabývali se Winter [3] a Oswald (2).

Winterův model

Gymnasiální profesor v Aši Adolf Winter zkoumal vztahy mezi výnosy kulturních rostlin a počasím v Čechách. Mezi jiným zkoumal též tyto závislosti u chmele, a to za období 1896 – 1915. Práce byla řešena statisticky (korelačním počtem) a pokud mohu posoudit, bez jakéhokoliv přihlédnutí k ostatním skutečnostem. Winter dospěl k názoru, že v době od česání chmel až do prosince podmiňují dobré výnosy chmele v příštím roce relativně vysoké teploty a velké srážky. Srážkový úhrn za dobu vegetačního klidu (až do konce února) nemá klesnout pod 180 mm a průměrná teplota v stejném období nemá znatelněji klesnout pod 4°C. Studený leden přináší spíše užitek než škodu. Srážky během jarních prací (konec března-květen) neprospívají, ale také neškodí. Březen mý být mírný, duben studený. Od května do července je žádoucí postupné zvyšování teplot. Srážky mají být zpočátku slabší. Teploty i srážky mají dosáhnout svých nejvyšších hodnot v červnu. Teplota a srážky v červnu jsou rozhodující pro výši výnosů.  Průměrná červnová teplota nemá klesnout pod 16°C. V červenci trvá vliv teplot, zatímco srážky nemají již žádný vliv. V srpnu naopak jsou požadovány vyšší srážky (před česáním jen průměrné), zatímco teploty již nehrají žádnou úlohu. Česání má probíhat za suchého a studeného počasí.

Oswaldův model

Karel Oswald [2] sledoval po delší dobu (1935 – 1946) působení počasí na výnosy chmele. Z těchto pozorování, prováděných do r. 1938 v Deštnici, později v Rakovníku, dospěl k názoru, že v druhé polovině vegetačního období panuje naprostá souvislost mezi výnosy a množstvím srážek. Hlavní podíl na vývoji hlávek pak mají srážky v měsíci červenci, tj. v době hlávkování. V těch letech, ve kterých po teplém dubnu a květnu následoval vlhký červen a zvláště pak červenec, byly výnosy maximální. Naopak, byl-li studený duben a květen a bylo.li v červnu a v červenci sucho, byl výnos chmele minimální. Klesla-li průměrná teplota v měsíci dubnu pod 7°C, případně květnová pod 11°C, byl vývoj chmele ohrožen a to i tehdy, kdyby v důsledku příznivého množství srážek v druhé polovině vegetace nasazené hlávky dobře odrostly. I tehdy by byl výnos malý. Výnos byl malý i v tom případě, když teplota v první polovině vegetace sice umožnila dobrý vývoj rostliny, ale množství srážek v červnu a v červenci bylo nedostatečné (pod 150 mm) nebo poklesly-li srážky v červenci (pod 80 mm).

Z popisu obou modelů vyplývá, že náš model se nejvíce přibližuje Oswaldovu modelu. Winterův a Oswaldův model se podstatně od sebe liší. Zdá se tedy, že naše parametry, které byly vypočteny z dlouhodobých řad Žatecka a Lounska, jest možno vztahovati i na Oswaldovu řadu z let 1935 – 1946. Jistou výhodou našeho modelu je patrně to, že působení povětrnostních činitelů, zahrnuté do povětrnostního faktoru F, je možno vyjádřit exaktně, pomocí stanoveného vzorce.

5. ZÁVĚRY

1.    Byl proveden základní rozbor (přímkovými trendy) řady výnosů chmele z let 1871 – 1964 a byly uvedeny tři činitelé ovlivňující výšku výnosů: společenský faktor f, povětrnostní faktor F a výrobní faktor v.

2.    Byl odvozen empirický vzorec pro výpočet povětrnostního faktoru F a přezkoušen a otestován co do významnosti na řadě výnosů chmele z Žatecka (1923 – 1937) a z Lounska (1926 – 1943). Dosažené výsledky byly zcela uspokojující a byla prokázána závislost výše výnosů chmele na hodnotách povětrnostního faktoru F. Byla zvolena taková období, kde mohlo býti předpokládáno dominantní působení F a silné potlačení f a v (relativně menší společenské výkyvy, jednotnost v poměrně vyspělé agrotechnice).

3.    Byla provedena konfrontace mezi našimi, Winterovými a Oswaldovými výsledky. Bylo konstatováno, že naše výsledky se nejvíce přibližují Oswaldovým.

LITERATURA:

[1]       Myslivec V.: Statistické metody zemědělského a lesnického výzkumnictví.

Praha, 1957

[2]       Oswald K.: Vliv počasí na vývoj a stavbu chmelné hlávky. Sborník ČSAZV,

XX (1947), seš. 2, p. 137-147.

[3]       Pollak L.: Der Einfluss der Witterung auf die Ergebnisse der Ernte von

Hopfen, Wein, Weizen und Kartoffeln in Böhmen. Statistický obzor, XV

(1934), seš. 4-6. Sonderdruck.

Virus se mění pod rukama. Přírodní izoláty se takto nechovají, vysvětluje mikrobioložka Peková

Lidovky.cz, 25.5. 2020

PRAHA Do povědomí širší veřejnosti se molekulární bioložka a viroložka Soňa Peková z laboratoře Tilia dostala pro své neshody se státem ohledně testování na koronavirus, ale i kvůli svým prohlášením, že nový typ koronaviru je uměle vytvořený.

Koronavirus našli výzkumníci v Česku i ve splašcích.

Prozradit místa nálezu zatím nechtějí

Byť ji za to mnozí kritizují, je toho názoru, že obor genového inženýrství je potřeba regulovat. „Doba je nová a není možné si myslet, že genové inženýrství a molekulární biologii dělají jen dobráci," říká Peková v rozhovoru pro Lidovky.cz.

Lidovky.cz: Na koronavirus se ve vaší laboratoři už nechalo otestovat mnoho lidí a také jste jej podrobně zkoumali. Co všechno jste tedy o něm zjistili?

Rukama nám prošly tisíce pacientů a viděli jsme mnoho pozitivních záchytů. Moje hypotéza coby molekulárního biologa, kterou naše pozorování potvrzují, je taková, že se virus velmi rychle množí. Při každé replikaci přepisu a kopírování svého genomu dělá chyby. On by dělal chyby, i kdyby se tak rychle nemnožil. Je to totiž RNA virus a ty jsou chybové. Jenže tento virus se množí až 270krát rychleji než běžný koronavirus, jak už popsala zpráva z laboratoře v čínském Wu-chanu.

Někteří potomci viru vyvinou mutace, které zabíjejí. Některé mutace budou takové, že oslabí virus, ten si zaleze do buňky a bude se tam chovat normálně. Může také nastat to, že se viru nezbavíme a někdo se stane jeho rezervoárem. Doufám však, že se to nestane. Potom jsou samozřejmě varianty, kdy se virus chová agresivně, to jsou případy kmenů z Lombardie v Itálii a v New Yorku.

Nemoc covid-19 může zaútočit na téměř

jakýkoliv orgán v lidském těle.

Odborníci popsali průběh nákazy

Lidovky.cz: U lidí v USA se začaly objevovat symptomy jako sraženiny krve, vyrážky, oteklé nohy. To je další projev rychlé mutace?

Virus se mění pod rukama. Cosi ho žene do obrovských výkonů, na které původně nebyl stavěn. Takto se zkrátka přírodní izoláty nechovají. Na začátku byla verze nula a teď vidíme kdoví kolikátou. To, jaký má virus biologický efekt, záleží na tom, s jakou chybou přepíše svůj genom. Proto může být zcela nečekaný. Má samozřejmě afinitu k plicím, poškozuje plicní tkáň, ale že dělá i trombózy a různé vyrážky - byť kožní vyrážky k určitým virům prostě patří -, vypovídá o tom, že se skutečně chová tak, jak si zamane na škále od 1 do 100. Nejde mu přičíst jeden klinický popis, jako u jiných.

Lidovky.cz: To, že se takto rychle množí, je tedy vaše hlavní laboratorní poznání o koronaviru?

Pokud bychom vyloučili variantu, že se jedná o zázrak - a o něj se opravdu nejedná -, jde podle mě o dílo lidské ruky. Regulační systém viru, jeho biologické hodiny, určující, jak rychle se bude replikovat a pracovat, má upravené. Biologické hodiny tikají rychleji. To je to, co jsme v naší laboratoři identifikovali. Na začátku jsme vídali pacienty, kteří měli obrovské kvantity viru, přišli po svých, odevzdali vzorek a odešli po svých do karantény. Potom jsme sledovali pacienty z JIP, kteří měli stejné množství tohoto viru, ale skončili na umělé plicní ventilaci. Je to jako počítačová hra, která se vyvíjí za pochodu. Jenom doufám v to a jsem o tom přesvědčená, že se mu biologické hodiny nezměnily v jeskyni s netopýry, ale někdo mu to udělal. Pro virus to znamená, že je v dlouhodobém měřítku méně životaschopný, že vymizí. To je jediná záchrana, protože jinak je to v negativním smyslu geniálně vyrobená hračka.

Našlapujeme na minové pole. Od českých i slovenských vědců se naopak ozývá, že se koronavirus nemnoží tak rychle, spíše odpovídá rychlosti virů chřipky a není tak agresivní. Koronavirus je tady velmi krátkou dobu a objevuje se mnoho informací. Dovolím si vyjadřovat se k tomu jenom proto, že jsme virus v laboratoři zkoumali. Kdybych čerpala jenom z literatury, nedovolím si říct ani slovo. Pokud se v odborné literatuře objeví názor proti mainstreamu, který říká, že virus vyletěl z netopýří jeskyně, velmi rychle tyto zprávy ze stránek mizí. Podobně jako zpráva z wuchanské laboratoře o tom, že se virus množí až 270krát rychleji. Změřili rychlost replikace divokého typu netopýřího koronaviru a rychlost izolátu, který měli ve Wu-chanu. Zjistili, že se izolát minimálně 100krát až 270krát rychleji replikuje. To odpovídá tomu, co vidíme v laboratoři my.

Staví-li někdo svůj názor jen na tom, co je na internetu stále dostupné, může se i na základě toho domnívat, že virus tolik nemutuje. Pomáháme třeba fakultním nemocnicím s případy, kde je potřeba změřit množství viru. Nový koronavirus jsme kvantifikovali u pacientů přijatých na JIP, jimž se poté průběh komplikoval. Nárůst množství jednoho anatomického kompartmentu (oblast s jednotnými vlastnostmi - pozn. red.) byl v průběhu dvou dnů větší tisíckrát. Ani chřipka se takto rychle nechová.

Lidovky.cz: Už v březnu jste řekla, že dle vás koronavirus unikl z laboratoře, nikoliv z netopýří jeskyně. Podobně se vyjádřil americký ministr zahraničí Mike Pompeo či francouzský nobelista Luc Montagnier. Světová zdravotnická organizace však prohlásila, že jde o dílo přírody, vesměs stejně se vyjadřují čeští vědci. Oč tedy svoje zjištění opíráte?

V naší laboratoři se věnujeme celé řadě zvířecích koronavirů. Tuto diagnostiku dělám od roku 2006 a vím, kam je nutné se různým mikrobům v genomu dívat, abychom je dokázali identifikovat. Ne náhodně a chybově, ale diagnosticky přesně. Tento virus má svůj unikátní úsek, který se vyskytuje v jeho 5' UTR (nepřekládané) oblasti, je to úplně prvních 265 písmen jeho genomu z celkových 30 tisíc. Vyskytuje se ještě před oblastí, kterou popisují dva články v odborných časopisech Nature Medicine a Nature, podle kterých se říká, že koronavirus vyletěl z jeskyně. Oba články se vyhýbají první oblasti viru, která je jeho hlavou, a to se domnívám, že je hrubé pochybení. Věnují se pouze jeho tělu.

Nemělo by se stát, že na základě nedostatečné informace udělám takovéto závěry a publikuji je ve svaté bibli molekulární biologie, časopisu Nature. V této oblasti, již normálně používáme u jiných koronavirů k jejich identifikaci, protože je stabilní, jsme zjistili, že je tam obří heterogenita oproti nejbližším virům. Pokud bychom se bavili o tom netopýřím, který měl uletět z jeskyně, je u něj 27 různých záměn oproti původnímu netopýrovi. Ale nejblíže tomuto koronaviru stejně není netopýr, nýbrž virus SARS, jenž se objevil v roce 2003.

Lidovky.cz: Co nám tedy pětičará nepřekládaná oblast (5' UTR), o které mluvíte, o koronaviru říká?

Je to unikátní a nejdůležitější oblast, jsou to biologické hodiny, mozek viru. Když mu nehorázným způsobem a zcela náhodně vyměním kolečka, tak nevím jistě, jestli bude takto dobře fungovat. A protože je genové inženýrství můj obor, ve kterém jsem začínala, neumím si představit, jak by to udělala příroda. Ale vím, jak bych to udělala já, kdybych chtěla zvýšit replikační kapacitu viru. Je to hrubá odlišnost od normálu. Laboratorně se dá takováto manipulace udělat velice snadno v horizontu dní a týdnů. Pokud se ukáže, že došlo k laboratornímu úniku, nebo že to někdo dokonce vytvořil, čemuž se říká gain of function a je to přísně zakázáno, jde o velký průšvih. Vědecká obec se k tomu může stavět vlažně, protože to znamená, že se nastaví regule. Ty se však musejí udělat jako prevence.

Lidovky.cz: Vědci argumentují tím, že nejbližší virus, s nímž laboratoř ve Wu-chanu manipulovala, se z 96 procent shoduje s tím, jenž způsobil pandemii, a že právě ta zbývající čtyři procenta jsou poměrně zásadní. A že kdyby byl virus opravdu z laboratoře, trvalo by aspoň 20 let, než by se vyvinul do současné podoby.

To je pořád linie, že to dělá příroda. Samozřejmě že to v evoluci trvá. Kdybychom byli v 80. letech, vedli bychom jinou debatu. Ale dnes, pokud by nám někdo zadal, abychom vytvořili koronavirus, jenž má být 270krát nebo 1000krát rychlejší než ten původní, přesně víme, jak bychom to udělali.

Genetické modifikace se dělají, genomodifikující nástroje jsou dostupné a je potřeba, aby měly pořádné regulace. Doba je nová a není možné si myslet, že genové inženýrství a molekulární biologii dělají jen dobráci, podobně jako u počítačů. Jeden programuje virové programy, druhý antivirové. Svět by si měl uvědomit, že obor genového inženýrství je už někde jinde, udělal obrovské pokroky, genetický terorismu existuje a měli bychom se k tomu postavit čelem.

STÁT Z NÁS UDĚLAL DOTAČNÍ FEŤÁKY

Bohumil Pečinka

Reflex 21/2020

V době korony jsme si v Reflexu řekli, že na rozhovory budeme preferovat lidi, co věčně nefňukají a něco v životě dokázali. Jedním z nich je i zemědělec STANISLAV NĚMEC (56), který svým rodinným zázemím a životem připomíná postavu Františka z filmu Všichni dobří rodáci.

JEHO FARMA leží v Radonicích, pár kilometrů za Prahou. Sešli jsme se přesně třicet let poté, co dal výpověď ve státním statku a s otcem a manželkou se vrhli do soukromého podnikání. Kromě toho už dvanáctý rok v obci starostuje. Prostě ten typ, o nichž se říká, že na nich stojí společnost.

Co vy a koronavirus? Vyšel jste z toho jako vítěz, nebo poražený?

Zatím, říkám zatím dobrý. Postiženi byli hlavně farmáři, kteří dodávají maso do restaurací a hotelů. Tam to šlo k nule. My máme naštěstí rozvážkovou službu s produkty z malých farem a naší mlékárny, takže jsme měli asi třikrát tolik objednávek. Na druhou stranu dodáváme balkánský sýr do mnoha restaurací a to ze dne na den skončilo. Ekonomiku prostě někdo vytáhl ze zásuvky.

Co říkáte, že v obchodech je kilo paprik za 145 korun a květák za 85 korun? Budou takhle růst ceny dál?

To je na větší debatu o reálných cenách potravin a dotačním feťáctví.

Co tím myslíte?

Ceny všech potravin jsou tak deformované dotacemi, že reálná cena žádné komodity nebo zboží neexistuje. Farmář pak nemá informaci, jaké jsou skutečné ceny toho či onoho, a leckdo neví, na co by se měl zaměřit. Základní ceny rostlinných produktů jsou patnáct let stejné, od pšenice přes ječmen, cukrovku až po tu prokletou řepku. Zatímco ceny jsou stejné, náklady rozhodně ne. Jenom cena práce se zvýšila několikrát. Vzrostly i ceny hnojiv nebo strojů. Dříve vydržel traktor bez problémů patnáct let a měl spotřebu dvacet litrů na hektar orby. Dnes vydrží pět let, stojí dvakrát tolik a spotřebu má kvůli ekologickým předpisům třicet litrů. To jsou absurdní věci.

Zhoršuje se to?

Začal jsem podnikat před třiceti lety hlavně proto, abych byl svobodný člověk. Po těch letech nemůžu v tomhle oboru udělat vůbec nic, aniž by někdo nekontroloval, co zrovna dělám. Například přes družici.

Přes družici?

Právě teď se zavádí satelitní systém Sentinel, který bude každé tři dny snímkovat všechna pole, co se tam dělá. Zdůvodňují to tím, že pomáhají zemědělcům, aby jim řekli, kdy například mají sekat. To je směšné. Tohle každý zemědělec dobře ví. Tady jsem vám z počítače vyjel třináctistránkový soupis 136 termínů a lhůt, jež musí zemědělci dodržovat, aby dostali dotace. Neznám jediného člověka, který by se v tom kompletně vyznal. To je otřes. Dotace jsou droga. Stát nás na ni navykl a nemůžeme se z toho dostat. Je to, jako když vám dealer dá 136 termínů, kdy si máte přijít pro dávku. A vy víte, že je to špatná věc, ale jdete.

Vraťme se k cenám potravin.

Ceny jsou pokřivené celosvětově. Vezměme si supermarkety. Například pro Tesco děláme balkánský sýr, který se vyváží do čtyř okolních zemí, ale trvalo to rok a půl, než jsme se tam dostali. Říkám to proto, že vím, jak to tam chodí. Nemám rád řeči o tom, jak řetězce preferují dodavatele podle toho, z jaké země je jejich majitel. To je nesmysl. Je to tvrdý konkurenční boj a jediným kritériem je cena. Jinou věcí je, jak státy EU, třeba skrytě, dotují své výrobky.

Takže porostou ceny potravin, nebo ne?

Měly by, protože neodpovídají reálným nákladům. Ten náš sýr děláme za stejnou cenu zhruba dvacet let. Kdo chodí dvacet let do práce za stejnou výplatu?

Jak ceny potravin vlastně vznikají?

Přibližně 75 procent obratu se v České republice odehrává v pěti hlavních řetězcích. Ty se hlídají mezi sebou a jediným kritériem je opět cena. Navíc téměř polovina výrobků se prodává v akcích. To je začarovaný kruh. Ze strany státu je to nastavené tak, aby všechno bylo co nejlacinější.

Jaký za tím stojí zájem?

Politici chtějí laciným jídlem zavřít lidem huby. Mají strach, že když půjdou ceny potravin nahoru, půjdou hlasy ve volbách dolů.

Jaký je v českém zemědělství, jen pro představu, poměr mezi ziskem a dotacemi?

Velmi přibližně. Zisk odvětví je zhruba 16 miliard a dotací 22 miliard.

Chcete říct, že zisk zemědělců je tvořen výhradně dotacemi?

Ano, stát z nás udělal dotační feťáky. Bohužel se bez toho nedá fungovat. Navíc to berou jako normální věc i soukromí zemědělci, nejenom bývalí jézédáci. Když se někdy v rámci Asociace soukromého zemědělství sejdeme, devadesát procent našich debat je o těch pitomých dotacích. To je šílený.

A když si je nevezmete?

Vzhledem k tomu, že je mají i ostatní, nejspíš vás to zničí. U mě se dotace na obratu podílejí pěti procenty, já bych to přežil, ale jsou zemědělci, co jsou na dotacích závislí ze sta procent.

Kde se nachází Česko v množství dotací?

V podílu dotací na hektar někde v evropském středu. Dvacet let se mluví o zjednodušení evropské zemědělské politiky, ale je čím dál složitější.

Jaké vidíte řešení?

Je to zamotaná situace: čím víc dotují evropské státy svoje zemědělce, tím hůře jsou na tom chudé státy Afriky a třetího světa. Prostě nejsou konkurenceschopné, aby samy něco pěstovaly a vyvážely. Tím větší je pak migrace do Evropy, protože se doma nemůžou uživit.

Fajn, takže dotace jsou a budou. Jak je podle vás nejlépe nastavit?

Racionální by bylo podpořit konkurenceschopnou soběstačnost a investovat do technologií. Před šesti lety jsme měli velký konflikt s ministrem zemědělství Jurečkou. Když se nastavovala pravidla, ministerstvo tam vložilo možnost financovat projekty do 150 miliónů korun. Kruci, co to je venkovský projekt za tolik peněz? To je akorát tak dáreček agrobaronům, kteří sem přivezou sto Ukrajinců, aby to odpracovali. Pro český a moravský venkov to neznamená vůbec nic.

Jak tedy dotace jinak koncipovat?

Společnost se bude muset rozhodnout, že za potraviny zaplatí víc. A to buď formou vyšších dotací, což je špatné, nebo vyšších reálných cen. Pak je tu ještě jedna cesta - změnit pohled na poslání zemědělců jako celku.

Co tím myslíte?

Stručně řečeno, stále menší počet zemědělců je schopen uživit celou společnost. Pro zemědělce tím vyvstávají ještě další úkoly, jako udržovat krajinu nebo zadržovat vodu v půdě. Jestli je k tomu někdo kompetentní, tak právě zemědělec, tedy obdělávatel země. Ať stát nedává nesmyslné dotace na výrobu potravin, ale dá jim jiné zadání. Jestli po nás společnost chce mít hezkou krajinu, jezdit v přírodě po cyklostezkách, tzv. se kochat, tak v pořádku. My jsme to připraveni udělat. Osobně jsem v okolí rekultivoval několik hektarů skládek, rybník a louky. Dělám to proto, aniž o tom někomu povídám, protože mě taky baví se kochat. Jestli to společnost po nás chce, musí to někdo zaplatit. Zatím je to tak, že dávají méně peněz a chtějí po nás víc ekoopatření. To je podstata celé debaty. Ať někdo pojmenuje, že dotace v horských a jiných oblastech jsou platba za krajinu. Na jedné straně zákazník stát a zhotovitel konkrétní zemědělec. Tohle je zemědělství budoucnosti.

Proč jste po revoluci do soukromého podnikání vlastně šel?

Měli jsme to v rodině. Táta byl poslední soukromý zemědělec v širokém okolí. Skončil v roce 1958, kdy mu soudruzi řekli: Buďto nám svůj statek dáš, nebo tě zavřeme. Tak si zvolil to první, ale do JZD nevstoupil. Nebyl to žádný velko­statkář, měl osmnáct hektarů, ale žili si dobře. Začínal u lopaty ve stavebnictví, ale protože to byl mimořádně pracovitý člověk, začal jezdit s náklaďákem. V roce 1968 komunisté podnikání trochu pustili, hned si koupil starý náklaďák a jezdil soukromě. Po ruské okupaci mu to zase zakázali.

Co dělal potom?

Jezdil pod různými komunálními službami a taky pro Konstruktivu, které dělal tak trochu zásobovače. Protože všechny znal, dokázal sehnat materiál, po němž byla poptávka. Po revoluci jsme doslova z kopřiv vytáhli dva staré náklaďáky, trambus a Avii, totální vraky. Renovovali jsme je, takže od té doby znám u auta každý šroub.

Vy jste byl zaměstnán kde?

Poslední dva roky před revolucí jsem dělal agronoma ve státním statku. Patnáctého května 1990 jsem dal výpověď a společně s manželkou a otcem jsme šli do soukroma. Měli jsme tehdy jako druzí ve Středočeském kraji autodopravu. Po roce nám v restitucích vrátili pole, koupili jsme další stroje, osiva a pronajali si polnosti. Začínali jsme na 27 hektarech, přitom jsme stále provozovali autodopravu. Pak jsme si zrekonstruovali chlív pro prvních 26 krav. Když stát začal lidem vracet ukradenou půdu, pronajali jsme si ji od nich a přes rok už obdělávali 170 hektarů.

Areál za Radonicemi jste koupili?

Ne, ne, ten jsme v letech 1993 až 1994 vybudovali na zelené louce. No a dnes obděláváme 860 hektarů a máme k tomu mlékárnu a rozvoz potravin malých farmářů. Hospodaříme třicet let, mlékárnu už řídí syn, takže si nestěžuju, ale v dnešních podmínkách by to už asi nešlo zopakovat.

Proč?

Vybudovat firmu průměrného evropského rozměru, tedy mezi 30 až 50 hektary, je investice v řádu desítek miliónů korun, která se už nikomu nemůže vrátit. Navíc vás to neuživí ani provozně. Je to tvrdé vůči kolegům, ale nemá cenu si lhát.

O co jde?

Pro představu: z hektaru uděláte 20 až 30 tisíc korun v průměru. V obvyklých oblastech Česka spíš těch 20 tisíc tržeb z hektaru, když to jde dobře. Z padesáti hektarů uděláte milión tržeb a proti tomu máte náklady kolem 900 tisíc.

Když to někdo bude číst, asi si řekne: No tak asi proto jsou ty dotace, ne?

To je věta jako z románu Kmotr, kde mafiánský kápo don Corleone dával nabídky, co se nedají odmítnout. Uvědomte si, že se motáme pořád v bludném kruhu dotací a cen, které nejsou cenami.

To už nemluvím o tom, že dotace vás zbavují svobody. Musíte si nechat líbit, že vás někdo fízluje z družic, chodí vám přeměřovat pozemky a neustále vás buzeruje.

Kvůli čemu?

Normální člověk není schopen vyplnit všechny ty formuláře. Žádosti o investiční dotace musíte svěřit soukromé agentuře, která to za vás udělá, ale ani tady se nestává, že by to někdo napsal bez jediné chyby. A peníze dostanete třeba až za dva roky.

Podívejme se na zemědělství z větší perspektivy. Ještě koncem Rakouska-Uherska tady mělo hlavní vliv několik šlechtických rodin, mluvilo se o šlechtickém velkostatku. Nemáte pocit, že o sto let později jsme ve stejné situaci, jen s tím rozdílem, že tón určuje bývalý socialistický velkostatek? Namísto Schwarzenbergů a Lichtenštejnů jsou to rodiny Babišů a Tomanů?

Je pravda, že první republika dělala pozemkovou reformu, v níž velké majetky rozdělovala menším sedlákům, kteří za ně museli zaplatit. Na druhou stranu to odpovídalo tehdejší skladbě populace. Před sto lety pracovaly v zemědělství tři milióny lidí, dnes jich tam dělá sto tisíc. Ještě si pamatuju svého dědu, narozeného roku 1886, a vím, co jim stačilo k životu na pěti hektarech. Tohle by dnes nikdo dělat nechtěl.

A co dnešní Rakousko, kde základní výměra farem a statků je kolem 16 hektarů?

No jo, ale zase jen díky dotacím. Jenže hlavně: neměli bolševiky, takže tam nebyla přetržená kontinuita vývoje a rodových tradic.

Jak se podle vás zemědělství po revoluci formovalo?

Do soukromého podnikání šlo dvacet tisíc lidí. Víc ne. Rozkulačení starých zemědělských rodin a jejich vystěhovávání byla tak velká, že jejich potomci už k půdě neměli žádný vztah a svoje podíly většinou nechali v bývalých kolchozech. Dostali za to tzv. transformační podíly, o něž je však soudruzi předsedové do značné míry obrali. Druhá generace vlastníků tyhle podíly prodala a přešlo to na zemědělské akciovky. Spousta z nich dlužila za chemii a hnojiva firmám typu Agrofert, na něž to pak často přešlo. Takhle zhruba vzniklo to, co nazýváte socialistické velkostatky.

Jak to nazýváte vy?

Mezi postsocialistickými firmami je třeba rozlišovat. Když máte 1500-2000 hektarů polí, je to věc, která je přehlédnutelná. Sám jsem byl agronom ve státním statku, jenž měl 1500 hektarů, a dodnes si pamatuju každou louku. Úplně něco jiného jsou pak společnosti jako Agrofert, který má desítky firem rozházených po republice. To už je vyloženě holdingový způsob hospodaření.

Kdo jsou ti, jimž se dnes říká agrobaroni?

Jeden majitel drží porůznu několik firem a obhospodařuje třicet až padesát tisíc hektarů. Většina lidí, co na něj pracují, jsou jenom zaměstnanci bez vztahu k půdě.

Třicet až padesát tisíc? To jsou přesně ty výměry, kvůli nimž Masaryk se Švehlou po roce 1918 šlechtické velkostatky parcelovali a přidělovali je malým zemědělcům.

Vaše srovnání vlivu a postavení šlechty před sto lety s dnešními agrobarony má jednu odlišnost. Šlechta skutečně vlastnila hodně půdy, ale většinou na ní hospodařila s vědomím generačních souvislostí. Její vliv plynul právě z velkého vlastnictví a ona tento vliv přirozeně využívala ke svému prospěchu, což leckdy, určitě ne vždy, mohlo být i ku prospěchu celku. Naproti tomu dnešní „agrokapitáni" sice jednotlivě vlastní poměrně značné výměry půdy, ale celkově se jedná maximálně o jednotky procent výměry republiky. Jejich vliv tedy neply­ne z přirozeného postavení vlastníka, ale především z politického postavení. Je to založené na kontaktech a vazbách bývalých bolševiků a jejich sítě pocházejí právě z bolševických dob a struktur.

Kolik těch agrobaronů dnes je?

Dvacet až pětadvacet v čele s Agrofertem. Jejich vlastnictví půdy je vzhledem k celku relativně malé, ale politický vliv obrovský. Celou polistopadovou dobu uplatňovali vliv prostřednictvím Agrární komory a Zemědělského svazu, politicky přes ČSSD, lidovce a komunisty. Troufám si říct, že mají pětadvacet let pod kontrolou ministerstvo zemědělství, což se projevilo v reálné zemědělské a venkovské politice. A pochopitelně i té dotační.

Pověst zemědělců v Česku je z pohledu městských lidí hodně špatná - berete dotace, chemizujete půdu, nezadržujete vodu, pěstujete řepku, týráte zvířata a praktikujete industriální způsob hospodaření. Jak se vám s tím žije?

No jo, kvůli praktikám úzké skupiny agrobaronů šla pověst celého zemědělství do háje a my jsme za vyvrhele.

A co to průmyslové zemědělství?

Dnes už nejde bez moderních technologií nic dělat. Všechny traktory jsou vybaveny GPS a jezdí podle satelitu, aby měly rovné řádky a úsporu osiva. Dnes traktorista už nemůže být žádný hlupák. Způsob praktického hospodaření u velkých a malých je skoro stejný. Diametrální rozdíl je, jestli hospodaří s lokální znalostí a lokální odpovědností za krajinu. Nám nikdo nemusí dávat 136 rad, kdy sít a kdy zase sekat. Nepotřebuje nám nikdo říkat, čím máme stříkat. Navíc ty postřiky jsou tak drahé, že nikdo z nás, co to kupujeme, tam nedává víc, než je potřeba.

Co nedostatek vody?

Neprší, to je celý, co chcete slyšet víc? Jedna strana říká, že za všechno mohou zemědělci. Ekologové v čele s profesorem Hruškou tvrdí, že to zachrání tůňky a remízky a prý musíme obnovovat drenáže. To je prima, ale když neprší, co chcete dělat? Žiju v rovině, která je deset kilometrů na jednu stranu a deset na druhou stranu. Tady pro tyhle věci nejsou podmínky. Včera jsem někde četl vyjádření nějakýho magora, že kdyby lidé nejedli hovězí maso, jak by se prý klima zlepšilo. Do Prčic, kdo komu bude říkat, co má jíst?

Copak nevidíte, že další metou všech nápravců, po omezení kouření a alkoholu, je udělat z lidí vegetariány a vegany?

A jak to chtějí provést? Uvalit na maso vyšší daně a uměle tak nadsadit jeho ceny? Nebo bude maso na příděl jako za protektorátu? Jsem příznivcem nechávat věcem volný průběh a umožnit lidem svobodné rozhodování za nějakých předem daných podmínek. Tahle zmatená doba jenom nahrává majitelům rychlých řešení.

Jednak zeleným, kteří před časem přišli s biopalivy, jež se ukázala jako úplná blbost. Na druhé straně různým kanimůrům, nabízejícím vládu silné ruky. Veřejná debata se na můj vkus vede v extrémních výrocích, což je špatně ze všech stran.

Jak je to dnes s vývojem poznání v klimatologii aneb Od meteorologie k astronomii

Mafie bohatne na pančování jídla

Takzvaná agromafie vydělává v Itálii miliardy na produkci, dopravě, zpracování a prodeji zemědělských produktů. „Typicky italské" potraviny ale často nastavuje nekvalitními náhražkami.

VÍT ŠTĚPÁNEK,
Lidové noviny 20.4. 2019

ŘÍM/PRAHA Už nejen drogy, obchod s lidmi, prostituce či ilegální obchod s odpadem. Italské „neformální ekonomické struktury", obvykle označované jako mafie, si našly nové pole působnosti. Podle vídeňského listu Die Presse mafiáni pronikli do všech článků řetězce italského potravinářství - od pěstování a sklizně zemědělských plodin až po konečnou distribuci do supermarketů a restaurací.

Typické „menu criminale" vypadá podle největší asociace italských zemědělců Coldiretti následovně. Jako předkrm se podává salát caprese - na pohled sněhobílá mozzarella je ovšem „vylepšená" sodou a rajčata sklízeli za pár eur denně ilegální přistěhovalci v jiho-italské Apulii. Následuje risotto al funghi, tedy rizoto s hříbky; o rýži se postarali zotročení Rohingové v Myanmaru a hříbky se do Itálie pašují z Rumunska. Tuňákový steak dostal před naservírováním speciální „kúru", aby se zakrylo, že ryba je stará a druhořadé jakosti. A moučník s údajně lahodným medem je vydatně nastavený sirupem. Co se křupavého chleba, který je od začátku na stole, týká, sotva kdo bude mít podezření, že vznikl v peci vytápěné spalováním toxického odpadu.

Podle odhadu expertů z Coldiretti kontrolovali agrární kriminálníci jen v loňském roce obchody za 24,5 miliardy eur (asi 628 miliard korun). Proti tomu je objem zabavených potravin za stejné období v hodnotě 34 milionů eur (asi 870 milionů korun) nicotný; mezi konfiskovaným artiklem vedlo pančované víno a nezákonně poražené maso. Odhaduje se, že v roce 2018 se s často nezdravými potravinami produkovanými agromafií setkal každý pátý Ital.

Obchodům se daří v dobách krize

Agrárním mafiánům hrála do karet hospodářská krize, která zasáhla Itálii od roku 2009, stejně jako uprchlická vlna z roku 2015. V období recese mafiosi, vybavení téměř neomezenou hotovostí, nakoupili dříve prosperující zemědělské podniky, jež se vlivem krize octly v ekonomických potížích a banky jim již nechtěly půjčit peníze. Navenek se toho často mnoho nezměnilo - původní názvy farem a provozoven noví majitelé z důvodu krytí často nechávají beze změny -, produkce je však jiná. Řezník, který se v širokém okolí těšil výborné pověsti, najednou prodává levné maso z dovozu a na „lahůdkovou" mozzarellu výrobce pod novým majitelem nyní používá mléko v prášku pocházející třeba z Bolívie.

Základem je, aby zboží, nyní ve skutečnosti podřadné, i nadále vypadalo dostatečně luxusně. Agrární mafiáni proto rozjeli i vlastní výrobu štítků s označením D. O. P. (Denominazione di origine protetta, tedy kvalitní značkové výrobky), kterými opatřují své potraviny. Byly zaznamenány i případy s falešným označením biopotravin, jež ve skutečnosti s biovýrobou neměly nic společného.

Pohádkovým ziskům agromafie napomáhá nelítostné vykořisťování běženců, kteří se dostali na italskou půdu většinou z Afriky. Tito lidé ve velkém pracují načerno na plantážích především v jižní Itálii: sklízejí rajčata, citrony, pomeranče či olivy za denní výdělek zhruba 20 eur (asi 510 korun) s tím, že ubytování, dopravu na pole, a dokonce i pitnou vodu si musí platit ze svého.

Podle asociace Coldiretti novodobí mafiáni podnikající v zemědělství a potravinářství již nemají - na rozdíl od svých otců a dědů - vzhled ani manýry nelítostných zabijáků. Naopak: často to jsou vysokoškolsky vzdělaní lidé hovořící několika jazyky, kteří se ve světě globalizovaného obchodu umí dobře pohybovat.

Odkaz na článek zde.

SVĚT: Když racio stojí v koutě

Environmentalismus je v západním světě nesmyslný. Řiďme se fakty, nikoliv emocemi

Ondřej Neff,
LN, 9.5.2019

Paralela mezi komunistickou a environmentalistickou ideologií je zřejmá spíše té starší, či dokonce ještě starší generaci. Vždyť i dnešní padesátníci a šedesátníci v pravém slova smyslu nezažili ten správný komunistický režim, kdy se věšelo na šibenici, mučilo a věznice praskaly ve švech, ale na druhé straně tu byli slušní, vzdělaní idealističtí lidé, kteří věděli, že i tyto – jak později říkali – chyby vedou k vytvoření nového lepšího spravedlivého světa blahobytu a štěstí.

V mládí jsem se vyptával pamětníků, zajisté rodičů a jejich přátel, jak se to mohlo stát, jak mohla jejich generace připustit tak šílenou společenskou devastaci, která začala osmačtyřicátým rokem. Dnes si kladu otázky podobného druhu. Varovné hlasy jsou ve zřejmé defenzívě, rozum je opět vysmíván, zatím ještě ne zcela kriminalizován, jen umlčován. Podobně jako tehdy se nejdříve podvolila akademická a kulturní obec, na řadě jsou politické kruhy. Z iniciativy vůdce labouristů Jeremyho Corbyna vyhlásil britský parlament stav klimatické a environmentalistické nouze. Podobný stav vyhlásila i mnohá města v Británii i jinde a regionální parlamenty ve Skotsku a Walesu.

Jsme svědky skupinového třeštění, ve kterém city zřetelně převládají nad rozumem. Slyšení studentky Grety Thunbergové v Evropském parlamentu a před papežem jsou mediální pumou nebývale průrazné síly. Hnutí Rebelie proti vyhynutí a Momentum by nemohla tak rychle zapustit kořeny, kdyby environmentální bombardování nezkypřilo půdu. Zajisté se naskýtá otázka, k čemu všemu to může vést.

Životní prostředí se zlepšuje

Ve dvacátém století způsobila nezměrná utrpění dvě masová hnutí, komunismus a fašismus, potažmo jeho německá inkarnace nacismus. Po desítky let historici a politologové zkoumají příčiny úspěchu. Shodují se na nutnosti specifických sociálních podmínek, na ochotě se organizovat, na definování jednoduchých receptů agresivně namířených na definovaného nepřítele. Oba koncepty skončily katastrofou a dlouho se zdálo, že nic obdobného nastat nemůže: chudoba rychle mizí všude na světě, s rostoucím blahobytem slábne ochota lidí se politicky angažovat a sdružovat a s definováním nenávisti je to také těžší po historických zkušenostech dvacátého století.

Optimismus z toho plynoucí byl zjevně předčasný. Podkladem pro fanatismus nemusí nutně být bída, stejně tak poslouží blahobyt. Internet a jeho důležitá složka sociální sítě usnadní organizační práci na efektivní minimum a předmětem nenávisti se stává sama společnost, která kolektivním dílem, generačně, v průběhu věků blahobyt vybudovala a vytváří podmínky pro jeho další rozvíjení.

Z hlediska rozumu je tedy environmentalismus v podmínkách západního světa dokonale absurdní. Životní prostředí se zjevně zlepšuje. Nikdy se mu nevěnovala taková pozornost jako dnes, vzduch nebyl nikdy tak čistý, do řek se vracejí ryby, jaké tam nikdo po desítky let neviděl. To vše se pak nazve stavem nouze s limitem tří let dosažení bodu, za kterým již není návratu.

Co se stane v roce 2022? Svět určitě neshoří a kdo ví, jakou životní cestu nastoupí devatenáctiletá Greta Thunbergová. Jedna predikce je ale stoprocentně jistá: nikdo se environmentalistům v roce 2022 nevysměje. Nenaplněné hrozby nikdy neposloužily jako argument proti alarmistovi. On mezi tím zaměstná veřejnost jinými běsy.

Přichází nové hnutí?

To všechno neznamená, že hrozby neexistují. Populační exploze v Africe je možná ta nejhorší, ovšem ochromení dopravy v centru Londýna ji nezmírní. Industrializace třetího světa bez ohledu na přírodní prostředí, to je další planetární zátěž. Taky zjevně neřešitelná: Kdo přiměje Číňany, Vietnamce a Thajce, aby se zřekli civilizačních výdobytků, jimiž se těšíme my? Plastový odpad je celosvětový mor. V tomto ohledu je možné si představit nějaký racionální přístup k nápravě. Lze si představit technické postupy, mezinárodní spolupráci a pomoc. To ale není na pořadu dne, je to technokratický přístup. Racio stojí v koutě, ulicemi proudí vášně.

Zatím ale nebylo ještě řešeno a vykonáno vše. Na stole už je základ nové ideologie a tou je nutnost likvidovat koncept trvalého růstu. Tak daleko nešli ani komunisté, ti přece po celou dobu svého devastačního úsilí tvrdili, že jim o růst jde především a rubali a tavili o sto šest, aby naplnili statistiky. Hodně daleko v tomto likvidačním ohledu postoupili v Německu, Němci jsou na generování zhoubných ideologií specialisté, jak na komunismu tak nacismu mají svůj otisk. Překvapivě malou odezvu vyvolalo oznámení firmy Volkswagen, že přehodí výhybku směrem k plné elektromobilitě. To je čistě politické, ideologicky odůvodněné rozhodnutí s katastrofálním dopadem samozřejmě i na Česko. Zasáhne bezprostředně třetinu našeho průmyslu a v důsledku hospodářství celé.

Ty experimenty s Rebelií proti vyhynutí nebudou mít bezprostřední dopady. Československý průmysl se taky nezhroutil v roce 1949. Pozvolna vadl a upadal, až ztratil konkurenceschopnost v normálním, tedy tehdy normálním západním světě.

Teď si se stejným procesem zahrává západní svět. Pořád není pozdě. Jeremy Corbyn ještě není britský premiér. Pražský magistrát vzdoruje pokusům vyhlásit klimatickou nouzi v našem hlavním městě, třebaže také u nás máme věřící nového náboženství. Snad u nás vydrží a přežije ostrůvek pozitivní deviace. Bude to ale napínavý proces a hlavně mladí lidé by si měli rozmyslet, pod jakým praporem se vydají do ulic.

Odkaz na článek zde.

Budeme ingoty nového světa?

Vlastimil Vondruška
historik a spisovatel
Mladá fronta Dnes 27.4. 2019

Současné politice vládne fundamentalismus. O chodu společnosti rozhoduje ideologie demokracie, která se stala náboženstvím bez boha a bohoslužeb. Korán či evangelia byly nahrazeny evropanstvím a lidskými právy.

Islám je ideologií fundamentální, to znamená, že o chodu společnosti rozhodují především slova Koránu. Protože však jsou jeho súry obrazné a napsané básnickým jazykem, záleží na tom, kdo a jak je vykládá. Moje úvaha se však netýká islámu, to uvádím jen pro lepší pochopení naší současné politiky. Ta je totiž také fundamentální. O chodu společnosti rozhoduje pro změnu ideologie demokracie, která se stala náboženstvím bez boha a bohoslužeb. Ale protože je to pojem ve své podstatě abstraktní, i o podstatě demokracie rozhoduje to, kdo a jak ji vykládá. To by ještě nebylo tak zlé, každá ideologie má své učence a kazatele. Leč ti musí být na vládcích nezávislí.

Problémem každého fundamentalismu je jednostrannost, ať již náboženská, nebo světská. Ve fungujících společnostech minulosti existovala „dělba práce". O věcech veřejných rozhodovaly vládní mocenské struktury, o morálce a soukromém životě rozhodovaly struktury odpovědné za ideologii, ať již byly náboženské, učenecké, či světské. Proto se excesy jedné strany tlumily odporem té druhé, případně byly obě strany rozumné a nevstupovaly si vzájemně do pole působnosti.

Původním smyslem politiky byla od antiky správa věcí veřejných, tedy správa vlastní obce (řecky polis). Nad morálkou lidí pak bděli bohové, kteří hovořili ústy kněží, filozofů a umělců. Občas se sice i politici tvářili, že bohové promlouvají jejich ústy, ale využívali to většinou jen k mocenským záležitostem, nikoli k peskování morálky lidí. To opravdu nebyla věc politiky.

Soupeření autorit

Tohle soužití dvou autorit nebylo pochopitelně ani v antice, ani později konsenzuálni a naivně mírumilovné. Po staletí bojovali papežové a císaři o dominanci, ale díky tomu, že ani jedna ze stran na sebe absolutní moc nestrhla, moc a ideologie se neustále korigovaly a doplňovaly. Tohle ostatně platí i pro islám. V časech egyptského Saladina či tureckého Sulejmana existovala rovnováha sil a za těchto panovníků nebylo náboženství rozhodně tak fundamentální, jako je v některých muslimských zemích dnes.

Teprve ve chvíli, kdy jedna strana začne monopolně rozhodovat o věcech veřejných i soukromých, můžeme hovořit o pokřivení společenského systému. Pokud je navíc podpořen ideologií, jejíž obsah nechrání někdo jiný než vládcové, naklánějí se misky vah k fundamentalismu a ideologické totalitě.

Tenhle rozpor cítili už v 19. století mnozí filozofové. Reálná autorita církve vzala za své a světská politika vstoupila i na pole ideologie, morálky a soukromého života a začala kráčet směrem k dominanci politiků nad myšlením lidí. To, že na základě voleb vládnou lidé prostřednictvím svých zvolených zástupců, je sice krásná myšlenka, ale v praxi nikdy nenaplněná. Realita je totiž taková, že vládnoucí vrstvy jsou si vždy podobné, jen s tím rozdílem, že demokratické jsou méně stabilní než ty dědičné. Demokratická vláda je postavena na důležitosti okamžiku, nikoli dlouhodobého výhledu (vládne se od voleb do voleb). A ideologií není morálka, ale moc. Existuje samozřejmě i dnes pár politiků, kteří se tomuto schématu vymykají, jenže se pohybují v prostoru, který jim neumožňuje ho překročit.

Problémem rovnováhy mocenských a ideologických vlivů v moderní společnosti se už v minulém století podrobně zabýval především funkční strukturalismus Talcotta Parsonse a jeho následovnice Suzanne Kellerové. Výsledkem je několik modelů společností na základě rovnováhy principů moci a ideologie. A jen tak mimochodem, Parsonsova teorie celkem srozumitelně vysvětluje, proč je multikulturní představa souznění různých společenských a náboženských systémů nesmysl a proč nelze předpokládat bezkonfliktní soužití tradiční evropské civilizace s islámem.

Asi nejznámějším kritikem moderního politického systému, který na sebe přebírá veškerou moc, se stal Karl Raimund Popper, autor teorie „otevřené společnosti". Tvrdí, že uzavřené sociální strukrury umožňují nástup totality. Uzavřenou společností je každá „klasická" politická struktura, v níž fungují obvyklé společenské vazby, které umožňují vládcům soustřeďovat do svých rukou stále více moci. Tak se postupně demokratické systémy mění v totalitní, a to nejen v rovině výkonné, ale i ideologické.

Popper jako východisko definuje „otevřenou a pluralitní společnost". Ta ovšem musí fungovat na principu „sociální odpovědnosti". Právě na Popperových myšlenkách byl vystavěn svět idejí Václava Havla a jeho podpora aktivismu. S odstupem času je zřejmé, že ani tato cesta není reálná, protože aktivismus bez reálného mocenského vlivu, placený z prostředků vládnoucích elit, není nic jiného než jeho služebník.

Lidská práva jako karta

Vracíme se tedy na začátek - aby ve společnosti existovala rovnováha mezi správou věcí veřejných a soukromých, musí mít obě strany reálnou a na sobě nezávislou moc. Je totiž naprosto fatální, aby politici rozhodovali o našem svědomí, o tom, jak má vypadat naše rodina, o tom, jak se máme dívat na opačné pohlaví, o tom, co smíme říkat, kde to smíme říkat a jak to smíme říkat, aby psali dějepis a učebnice občanské nauky. Tohle prostě není záležitost správy věcí veřejných, tedy politiky. Obrazně řečeno, dneska nám chybí něco podobného církvi, tedy nezávislá moc, která by se nestarala o politiku, ale o morálku. A měla by takový vliv, že by jí do toho politici nemluvili, ale naopak poslouchali. To je bohužel utopie. Politici nikdy nevzdají území, které již jednou „dobyli".

V přemíře složitých problémů ekonomických a mezinárodně-mocenských je pro ně navíc mnohem jednodušší zabývat se lidskými právy než skutečnými složitými problémy, které přesahují jejich erudici. Lidská práva jsou ideální kartou do hry, všichni jim přece rozumějí, jejich obhajoba zní líbivě a existují lidé, kteří kazatelům lásky a pravdy ochotně tleskají, ba dokonce jsou ochotni zalehnout na matrace, pokud by se někdo odvážil těmhle krásným myšlenkám odporovat. A tak je dnes politik správcem nejen věcí veřejných, ale i morálních a ideologických. Je vládcem i knězem současně.

Jenže to, že byl nějaký politik zvolen, aby se staral o veřejné finance, technický chod státu, zdravotnictví a jiné služby občanům, mu přece ještě nedává právo, aby bohorovně nařizoval lidem, jak mají žít ve svém soukromí. Dělá to navzdory tomu, že ústava definuje naše nezadatelná práva na soukromí. Takže vlastně svým způsobem porušuje ústavu, jenže stejně jako v případě demokracie, co ustavní teoretik, to jiná interpretace.

Lidé se dlouho podobné morální uzurpaci bránili. Vzepřeli se i představě „nového socialistického člověka". A někteří se vzpírají i dnes představě „nového evropského člověka". Stejně jako kdysi, jsou i dnes označováni za reakcionáře, tmáře a burany. Aby se odpor individualistů a liberálů zlomil, začalo se soukromí lidí špehovat a kontrolovat. Zatím jen na internetu, ale politik se nikdy neumí zastavit, rozhlédnout se po zpustošené krajině a říci si: „Tak to by tedy stačilo!" I přes pustinu bude kráčet dál a dál, protože tak to má politika nastaveno v genech.

Vítaní nespokojenci

Je načase, abychom začali diskutovat o tom, do čeho vlastně mají politici právo zasahovat a co je naším osobním a nezcizitelným světem, o němž si rozhodujeme my sami. Já vím, že je to těžké a je to běh na dlouhou trať, ale pro začátek by snad stačilo odmítat ty politické koncepce, které chtějí kontrolovat naše myšleni a nabízejí všeobecné blaho prostřednictvím dalšího rozšiřování práv žen, dětí, transsexuálů, chudých, neschopných, líných, stejně tak i medvědů, velryb a žížal.

Ten problém je samozřejmě složitější, protože nestačí korigovat jen ideologii, je třeba změnit řadu vlastních postojů v našem reálném světě. Namátkou třeba přistřihnout křídla nadnárodním průmyslovým korporacím, aby nedevastovaly planetu. Jenže upřímně, za to si můžeme my sami. Copak musíme mít každý rok nový mobil? Co je špatného na nápojích ve vratných skleněných lahvích? Přejídáme se, musíme mít všeho mnohem víc, než reálně potřebujeme, ovšem tohle všechno se musí někde a z něčeho vyrobit. Potřebují se na to suroviny, energie, a odpady není kam ukládat. A pak se divte, že se necháme politiky ochotně vodit za ručičku a myslíme si, že zachráníme planetu jen demonstracemi za ekologickou čistotu světa. Prý nás vedou do nebe, ale já se obávám, že to je cesta opačným směrem.

To byla malá odbočka, protože stejně neutěšené je to s naším osobním a soukromým životem. Vždycky se najde pár lidí, kteří jsou nespokojení, jimž životní plány nevyšly, něco se jim nepovedlo, ať již proto, že toho chtěli příliš, nebo měli smůlu. Právě tihle lidé jsou živnou půdou politiky. Kdo by byl tak hanebný, aby nesouhlasil s politikem, který chce někomu takovému pomoci? Musíme pomáhat všem, a to znamená, že reálně pomůžeme několika jedincům, ovšem tak, že ty ostatní zavřeme do klece nařízení, kontrol a nákladů z daní nás všech.

V minulosti býval předmětem křesťanského milosrdenství každý konkrétní jedinec. Dnes je předmětem politického milosrdenství celá společnost bez ohledu na to, zda to chce a potřebuje, či nikoli. Jsme tedy v situaci, kdy se z nás ve jménu jednostranného ideologického pohledu na svět a pokřiveného pojetí demokracie, v němž menšina vládne většině, odlévají „ingoty nového světa" (parafrázováno podle Bohumila Hrabala). Vládne nám politický fundamentalismus, v němž Korán či evangelia nahradilo náboženství evropanství a lidských práv.

Němci se šest let dopouštěli násilí na Češích, srovnávání s odsunem je demagogií, říká archivář

Michal Bernáth,
Lidovky.cz 7. května 2019

PRAHA Ve středu uplyne 74 let od konce druhé světové války. I přes časovou propast má její odkaz stále vliv na myšlení evropských národů, Čechy a Němce nevyjímaje. „Historie každého národa i jednotlivců je stále relevantní, ať chceme, nebo nechceme. Myslím si také, že zrovna Německo by druhým národům nemělo dávat etická ponaučení a vykládat, co je správné,“ říká v rozhovoru pro Lidovky.cz archivář Vojtěch Šustek.

Lidovky.cz: Umí si dnes ještě Češi vzít z událostí druhé světové války ponaučení?
To se dostáváme k otázce, zda si my vůbec dokážeme brát z historie nějaké lekce. Jak říká americký filosof Richard Weaver: „Na tom, zda je minulost ‚přítomna v přítomnosti‘ závisí, zda bude veškeré jednání usměrňováno poznáním“. To, jak dnes žije český národ i jiné národy, vyplývá z historie. Pochopitelně bych byl rád, kdyby se veřejnost o historii zajímala více. Naštěstí zájem o téma druhé světové války není vůbec mrtvý.

Lidovky.cz: Nefunguje občas povědomí o druhé světové válce ve zkratkách? V internetových diskuzích i všude možně jinde se stále s patřičnou vehemencí rojí přirovnání kdekoho k Hitlerovi…
Předně já sám do internetových diskuzí nechodím a ani si nemyslím, že internetové diskuze jsou spolehlivým měřítkem společenské reflexe současných Čechů o válce a německé okupaci. Sám bych k tomu dodal jen to, že při mé práci se setkávám s knihkupci a nakladateli, kteří mi říkají, že o dějiny druhé světové války a okupace mají čeští čtenáři větší zájem, než je tomu v okolních zemích. Tím jsem byl příjemně překvapen.

Lidovky.cz: S vědomím toho, že u nás zájem o toto téma je, jak se podle vás Češi vidí v událostech z let 1939-1945? V Rusku, Polsku ale i Francii to vypadá, že mají tu dobu spojenou s velkými příběhy, které formovaly národ.
To si až do takové míry nemyslím, ač nedokážu sledovat veřejnou diskuzi v ostatních zemí. Předpokládám ale, že v zemích někdejšího Sovětského svazu, v Polsku či Srbsku, bude vnímání druhé světové války intenzivnější, už proto, že se tam Němci dopouštěli plošného vyvražďování a ztráty na životech byly tak velké, že se dotkly v podstatě každé rodiny. Němci tam stříleli lidi na potkání jako králíky, v odboji pak byl – řečeno s malou nadsázkou – každý. Se situací u nás to nelze porovnávat, protože tam byl okupační režim mnohem surovější. Na druhou stranu si nemyslím, že v zemích jako je například Norsko, Dánsko či Holandsko by byl zájem o dějiny okupace větší.

Lidovky.cz: Vyplývá z toho tedy, že to u nás nebylo v oněch osudných letech tak brutální jako jinde?
Myslím, že u nás byl okupační režim dost brutální. České historické povědomí o německé okupaci ale bylo dost nabouráno. Jednak komunistickým režimem, ve kterém, když už dovolil o odboji psát, se psalo hlavně o komunistech. O takzvaném „západním“, tj. nekomunistickém odboji se psalo výrazně méně. A poté asi od poloviny devadesátých letech se v našich médiích za nepřímého přispění řady politiků, a za účasti mnoha novinářů, spisovatelů a filmových tvůrců rozjelo něco, čemu říkám „německá post-nacistická revizionistická propaganda“. Velmi dobře to ve svých knihách popisují historici Eva a Hans-Hennig Hahnovi.

Za oponou tajné agentury:
Proč agenti donášeli na nacisty?
Kvůli penězům i lásce k vlasti

Lidovky.cz: Jak to vypadá?
Hezky to vystihl německý profesor Friedrich Wilhelm Foerster, který už před první světovou válkou kritizoval agresivní německý nacionalismus a byl za to také vězněn a musel odejít z Německa. V knize Evropa a německá otázka popisuje revizionistickou propagandu Německa, která začala už po první světové válce. Hovořila o nutnosti smíření mezi národy a následně o tom, že nejen Němci přece páchali zlo. Pokračovalo to až do úplného obrácení rolí viníků a pachatelů. Připomíná mi to situaci v polovině devadesátých let u nás, kdy Václav Havel hovořil o tom, že Češi by se měli Němcům za odsun omluvit. Diskuze byla v médiích dále manipulována tak, jako by viníky války byli Češi, nikoliv Němci.

Například spisovatel a náš bývalý velvyslanec v Rakousku Jiří Gruša napsal knihu o Edvardu Benešovi s názvem Beneš jako Rakušan. Když si k tomu pro porovnání vezmete projevy kolaboranta Emanuela Moravce z doby heydrichiády, tak je to v podstatně totožné. Netvrdím, že z nich pan Grůša vycházel, ale stylem vyjadřování i vylhanými argumenty jsou si texty dosti podobné.

Takže tato propaganda je možná ještě škodlivější, než ta před listopadem 1989. Tehdy většina rozumných lidí věděla, že to, co tvrdí komunisté je nejspíš opakem skutečnosti. Demagogii o domnělé „sebereflexi, smíření a kritickém pohledu na sebe sama“ dnes lidé věří. Zneužita je zde ochota nás Čechů podívat se kriticky i na vlastní dějiny.

Myslím si, že my dnešní Češi nemusíme nic odpouštět dnešním Němcům, kteří žádné zločiny nepáchali. Určitě oni nemají co odpouštět nám. Zločin může odpustit jen jeho oběť nebo Pán Bůh.

Lidovky.cz: Narazil jste na vztah mezi Čechy a Němci. Setkání našich politiků s členy německého landsmanšaftu vyvolává stále pohoršení. Benešovy dekrety se staly důležitým bodem ještě při prezidentské volbě v roce 2013. Tlak na usmiřování asi nemá až takový dosah…
Třeba ony Benešovy dekrety je výraz, který by Češi vůbec neměli používat, byly to ústavní dekrety prezidenta republiky. Totéž se týká floskule „Sudety“. Ta evokuje zdání, že tady bylo nějaké „německé“ území Sudety, na které vlastně Češi nemají nárok.

Naštěstí tu ale žádná nenávist k Němcům není, ta by nikam nevedla. Ovšem drzé vydávání obětí za viníky a naopak, může u české veřejnosti vyvolat k Němcům averzi.

Účet za nacistickou okupaci.
Německo dluží Varšavě 850 miliard dolarů,
tvrdí polský poslanec

Lidovky.cz: V některých předchozích rozhovorech jste uvedl, že jste pro budování dobrých vztahů s Němci. Předpokládám, že to, co nazýváte revizionismem, už je ale pro vás příliš.
Ano, rozčiluje mě to, ale zároveň to nevztahuji na běžného Němce, stejně jako nevztahuji sovětský bolševismus na běžného Rusa. V našich mediích je dnes ovšem politicky nekorektní mluvit o německé okupaci a protiněmeckém odboji 1939 až 1945. Musí se říkat nacistická okupace. Ovšem mnoho Němců, kteří se u nás za okupace dopouštěli zločinů, nebyli členy NSDAP, ale každý nacista byl Němec.

Lidovky.cz: U nás se běžně používá termín násilný odsun. V čem se lišil od toho, co páchali nacisté?
Dnes se v českých mediích používá nikoliv výraz násilný odsun, ale zejména oficiální výraz dokumentů sepsaných vládou SRN s naší vládou, a to „vyhnání“ (Vertreibung). Naše vláda ovšem tento výraz neakceptovala a v českojazyčné verzi používá výraz odsun. Vítězné velmoci totiž závěrem druhé světové války rozhodly o odsunu německého obyvatelstva ze střední Evropy. Nejedná se proto o ilegální zlovolné vyhnání, nýbrž o právní důsledek války. Srovnávání zločinů spáchaných Německem na Češích s odsunem a ojedinělými poválečnými násilnostmi na Němcích je demagogií. 

Opomíjí se totiž skutečnost, že německá okupace rozbila československou státní moc, a než se ji těsně po válce podařilo obnovit, kriminální lůza měla příležitost dopustit se na Němcích zločinů. Ovšem Němci se 6 let dopouštěli násilí na Češích, a byla to jejich oficiální státní politika. Oblíbeným trikem revizionistické propagandy bývá vyprávění polopravd. Kdo sleduje texty a pořady uveřejňované v našich veřejnoprávních mediích jako je rozhlas a televize, může si všimnout, že pro mnohé jejich tvůrce začaly dějiny až 8. květnem 1945. Tehdy se „krvelační Češi“ vrhli na „nevinné německé sousedy“.

Díra v bezpečnostním sítu gestapa.
Hugo Zappe ukázal na nacistické
agenty v Československu

Lidovky.cz:Populární u nás bývá řešit, kdo všechno za protektorátu kolaboroval. Občas to vypadá jako to nejdůležitější z tehdejší doby. Přeceňuje se význam Čechů spolupracujících s Němci?
Svojí odpověď uvedu tím, že snaha vyvracet výmysl, že Češi masivně kolaborovali, považuji za stejnou ztrátu času jako vyvracet, že dva a dva je pět nebo že Země je placatá. Na druhou stranu se tento názor ale často objevuje. Přitom jsou kořeny tohoto postoje už u samotných Němců okupujících Československo. Tehdy si totiž funkcionáři německé policejní správy ve své interní komunikaci stěžovali, že Češi nechtějí udávat druhé za peníze, že raději položí život, než aby spolupracovali s gestapem. Šéf pražského gestapa Geschke v jednom svém dokumentu říká, že jediné, co na Čechy platí, je takzvaný zostřený výslech. Což byl eufemismus pro mučení. Ze sedmi milionů Čechů dobrovolně kolaborovali jednotlivci.

Lidovky.cz:Tento výklad se u nás chytil?
Myslím, že se u nás velmi dobře uchytil. Poválečné trestní spisy členů gestapa jsou také velmi podnětné. Často v nich tvrdí, že Češi si všechno zavinili sami, že se navzájem udávali a že odbojáři byli hloupí a nezodpovědní. Trestní spis obyčejného vraha, který zavraždil svou ženu nebo souseda ale přitom vypadá podobně. Takový vrah tvrdí, že si za to vlastně ten soused nebo manželka mohli sami. Z komunismu se sem přelila ještě jedna tendence. A to neochota zdůrazňovat, že zde byli lidé obětaví, stateční a vlastenečtí. To přetrvává dodnes, připomínání vlastenců se dnes příliš nenosí, spojuje se to často s nacionalismem. Je za tím i snaha vytvořit uměle jakéhosi člověka evropského. To ale napáchá spíše více škody než užitku.

Velký útěk spojeneckých
letců ukončili nacisté
vraždami zajatců

Lidovky.cz:Roky 1939 až 1945 jsou u nás synonymem pro protektorát. Vnímají se vůbec Češi jako součást události druhé světové války?
Fakticky zcela nepochybně její součástí byli. Ale zda to tak i vnímají, na to se zdráhám odpovědět. Myslím, že ti, kteří naši historii zcela neignorují, jsou si našeho zapojení vědomi.

Lidovky.cz:Uplatňuje se u nás stále narativ českého národa zmítaného dějinami, kdy o našich osudech rozhodují jiní?
Možná se u nás tento nepravdivý pocit skutečně objevuje. Jeho kořeny jsou v propagandě za protektorátu i za komunismu. Mnozí z nás jsme bohužel příliš pohodlní a pravdu si proto nehledáme. Opět se mi vybavuje Richard Weaver, který psal, že i zdánlivě nevinná lidská neřest jakou je pohodlnost umožňuje vyrůst zlu do gigantických rozměrů.

Také je smutné, že se studiem historie okupace příliš mladých historiků nezabývá. Přišli za mnou třeba studenti z FF UK kvůli diplomové práci a já zjistil, že na celé fakultě nebyl historik, který by měl historii okupace jako své hlavní odborné téma. Uvítal bych, kdyby si dějiny okupace vzali za své ještě další historici.

Lidovky.cz:Čím to je, že o to nemají takový zájem?
To nevím, nechci, aby to znělo vyčítavě. Ostatně k tomu, aby se historik, do tématu skutečně ponořil, je třeba, aby tento zájem vyšel od něho samého. Je tu řada velmi kvalitních autorů, ač bychom jich potřebovali ještě více.

Hitler chtěl v odplatě
vyhladit Řím. Za útok na nacistické
vojáky nakonec zemřelo 335 civilistů

Lidovky.cz:Odkaz druhé světové války se občas objevuje i v evropské politice. Poláci i Řekové už v posledních letech stihli Německo žádat o válečné reparace. Je to v evropské politice pořád téma?
Myslím, že události druhé světové války mají pořád velký vliv a dosah. Do určité míry je to bohužel také pořád politikum. Proto je tady ta tendence historii zkreslovat. Dopady cítíme pořád, obě světové války pustily evropským národům výrazně žilou. Potomci lidí, kteří v nich zahynuli, nám teď znatelně chybí. Konkrétně reparace jsem ale odborně nikdy nezkoumal. Nakonec je to stejně otázka spíše právnických kliček, než morálních argumentů. Podle mého osobního názoru je beztak Německo v tak silné pozici, že Polsko nebo Řecko od něj už nikdy reparace nedostanou.

Lidovky.cz:Používá se tedy druhá světová válka jako své druhu argumentační nástroj?
Ano, například Německo stále považuje Mnichovskou dohodu za platnou až do 15. března 1939, kdy ji Hitler porušil.

Lidovky.cz:Zaslouží si Německo připomínání jeho minulosti spojené s nacistickým režimem?
Historie každého národa i jednotlivců je stále relevantní, ať chceme, nebo nechceme. Myslím si také, že zrovna Německo by druhým národům nemělo dávat etická ponaučení a vykládat, co je správné. Já už v současných Němcích ovšem nevidím žádné nepřátele. V Německu se historie nacismu někdy používá k demagogii. Například když jsou hlasatelé oprávněné kritiky masové imigrace a občané, proti ní protestující, označováni za neonacisty.

Lidovky.cz:Slouží druhá světová válka spíše jako zneužívaný nástroj, nebo jako zdroj ponaučení?
Kéž bychom si ponaučení uměli vzít! Tohle je filozofická otázka a já se necítím být filozoficky vzdělaný. Provedu proto takovou trochu alibistickou kličku. Myslím si, že evropským národům hrozí totalitární represivní režim možná naléhavěji, než si připouštíme. Já jsem pro sebe odpovědi na otázky, jak vznikají totalitární ideologie a režimy, jako byl např. ten nacistický, nalezl v knihách českých filozofů Jiřího Fuchse a Romana Cardala. Sám se ale necítím kvalifikovaně na to odpovídat.

VOJTĚCH ŠUSTEK 

• Absolvoval studia pomocných věd historických a archivnictví na Filozofické fakultě UK v Praze
• Od roku 1992 pracuje jako archivář v Archivu hlavního města Praha. 
• Prováděl výzkum a publikoval k tématům germanizace Prahy v letech německé okupace a český protinacistický odboj v letech 1939 1945; publikace: Atentát na Reinharda Heydricha a druhé stanné právo na území tzv. protektorátu Čechy a Morava, Zlato se čistí v ohni, O životě, oběti a smrti pravoslavného kněze Vladimíra Petřka a jeho rodiny

Zdroj: https://www.lidovky.cz/domov/nemci-se-sest-let-dopousteli-nasili-na-cesich-srovnavani-s-odsunem-je-demagogii-rika-archivar.A190506_161323_ln_domov_mber

Tajemný život Slunce

Rebecca Beyle,
Scientific American 3-4/2019
https://www.scientificamerican.com/

Rebecca Beyle je oceněná novinářka na volné noze v St. Louis. Mn. Je přispívající autorkou pro Atlantic a její práce se pravidelně objevuje v publikacích New Scientist Wired, Papular Science a dalších publikacích a vyšla jí antologie v řadě Best American Science and Nature Writing.

NA POČÁTKU

nebylo nic než prázdnota a temnota mezi atomy, které se staly sluneční soustavou. Před 4,6 miliardami let nebylo žádné Slunce, jen nadýchaný oblak pozůstatků dřívějších hvězd, zaplněný prvky ukutými v předchozích kataklyzrnatech, jež přesahují naše chápání. A pak se něco stalo.

Možná, že do oblaku šťouchla gravitace nebeského poutníka, možná explodovala ještě vzdálenější hvězda, která uvolnila vítr jenž atomy rozcuchal, stejně jako vítr může navát listy na hromadu. V každém případě se atomy shromáždily a začaly se zahušťovat, až nakonec se materiál zahřál natolik, že započala fúze vodíku na helium. Zrodilo se Slunce a nedlouho poté také Země. Za necelou miliardu let poté vznikl první život, přinejmenším na této planetě -a teďjsme tady my.

Právě tento základní příběh nám věda vypráví už po celá desetiletí: zrození Slunce, poté nudný časový úsek a pak geneze. Ale výkonné nové kosmické dalekohledy a rostoucí pole „kosmochemie", stejně jako genealogické techniky vypůjčené z biologie, umožňují astronomům napsat pro Slunce mnohem bohatší a komplexnější biografii. Dnes je vědcům známo, že naše hvězda nebyla vždy osamocená. Kdysi měla sourozence, a možná dokonce přijala za svou jednu z jejich planet. Slunce a jeho planety měly - jak říkáme pro nedostatek méně antropomorfního slova — matku: obří hvězdu, jejíž krátký život poskytl embryonální materiál sluneční soustavě. Tento prekurzorový materiál mohl být izolován od zbytku galaxie po dobu nejméně 30 milionů let, což je dlouhá gestace, která odporuje rychlosti, jakou Slunce vytvářelo planety.

Dokonce i konečnou smrt Slunce nyní vidíme jinak. Astronomové vědí, že asi za pět miliard let spálí svou zásobu vodíku a začne se ochlazovat a nadouvat se do podoby opuchlého monstra, jehož vnější okraje možná naši planetu pohltí. Stále ale studují, jak smrtelné chroptění Slunce ovlivní mezihvězdné médium (plyn a prach, který vyplňuje prostor mezi hvězdami), strukturu budoucích hvězd a galaxie jako celku. Je možné, že se Slunce ve chvíli smrti samo stane matkou a umožní vznik nových hvězd, a možná i nových planet.

A když vědci poznávají více o minulosti, současnosti a budoucnosti Slunce, dělají více, než že by jen psali naši vlastní historii. Vesmír může mít nespočet hvězd, ale jen jednu můžeme znát důvěrně. Každý poznatek, který získáme, vrhá světlo na mnoho vzdálených nebeských těles, kterým nikdy nebudeme tak dobře rozumět.

Obr. 1 - PŘEDKOVÉ

Slunce možná mělo "matku", která se narodila několik desítek milionů let před ním a zemřela při výbuchu supernovy (obr. 1), která osela vesmír těžkými a radioaktivními prvky. Některé z nich skončily ve Slunci a planetách sluneční soustavy. Ve studii z roku 2012 astronomové tuto hvězdu nazvali "Coatlicue" po aztécké matce Slunce.

Obr. 2 - SOUROZENCI

Slunce se narodilo v oblaku plynu a prachu, když zkondenzovalo dost hmoty na to, aby se zažehla jaderná fúze. z tohoto oblaku se zřejmě zrodily stovky až desetitisíce dalších hvězd, které se staly příbuznými Slunce (obr. 2). Postupem času se tyto hvězdy rozpadly, ale vědci nedávno identifikovali kandidáta na alespoň jednoho ze sourozenců Slunce.

Obr. 3 - DĚTSTVÍ

Když bylo Slunce ještě mladé, kroužila kolem něj prachová zrna, aby se spojovala a vytvořila malá tělesa. Během pouhého jednoho milionu let se vytvořily asteroidy a za další milion let existovaly první skalnaté planety. Země se možná vytvořila mezi 38 miliony a 120 miliony let po narození Slunce.

Obr. 4 - SMRT

Za dalších pět miliard let slunce skončí. Je velmi pravděpodobné, že uvolní své vnější plynné vrstvy, které se vzdálí jako zářící planetární mlhoviny. Ve středu se zbytky slunečního jádra promění v malou, hustou hvězdu "bílého trpaslíka". Země a vnitřní planety budou v tomto bodě pryč (pohltilo je ve svých posledních letech Slunce), ale vnější asteroidy sluneční soustavy, jako například objekty Kuiperova pásu (obr. 4), vydrží.

PŘED SLUNCEM: PŘEDKOVÉ SLUNCE

Milióny let předtím, než se zažehlo Slunce, dříve než se stalo zábleskem v oku Mléčné dráhy, ovládali galaktickou čtvrť jeho předkové. Tyto dřívější hvězdy samy byly prapra...pravnoučaty prvních hvězd Galaxie a jejich generace jich čítala desítky tisíc. Během několika milionů let své vlastní tvorby začaly některé z nich umírat. Jejich násilná smrt osela galaktickou oblast jejími prvními těžkými prvky, jako jsou železo a hliník. Zbytky těchto hvězd daly vzniknout pozdějším generacím hvězd, včetně předků Slunce.

Astronomové rekonstruují tuto historii pomocí meteoritů, drobků zbylých ze zrodu sluneční soustavy. Badatelé porovnávají množství různých radioaktivních izotopů v meteoritech s těmi v mezihvězdném prostředí Galaxie, které je neustále vyplněno agónií nebeských těles. Odlišné množství těchto radioaktivních materiálů, které se zmenšuje v určitých časových úsecích, slouží jako hodiny pro astronomy, kteří se snaží zjistit, kdy byly stavební bloky sluneční soustavy konečně přítomny.

Sledováním jednoho radioizotopu, hliníku 26, Matthieu Gounelle z francouzského Národního přírodovědného muzea a Georges Meynet z Ženevské observatoře sledovali rodokmen Slunce tří generace nazpět. Hliník 26 je radioaktivní, s poločasem rozpadu asi 730 000 let - což znamená, že se během této doby polovina vzorku rozpadne. Nachází se v meteoritech datujících se k prvním dnům sluneční soustavy a mnoho astronomů předpokládá, že vznikl v supernově, která mohla explodovat blízko Slunce, když se tvořilo. Supernova, která by znamenala příležitost ke zrození sluneční soustavy, by však byla neobvyklá náhoda. Místo toho v roce 2012 a později Gounelle a Meynet ukázali, že hliník 26 mohl vzniknout uvnitř masivní hvězdy.

Tato hvězda musela být podle Gounellových a Meynetových výpočtů nejmasivnější v našem kosmickém rohu a představovala asi třicetinásobek hmotnosti Slunce. Stejně jako ostatní obří hvězdy prožila krátký, ale velkolepý život a explodovala několik milionů let poté, co se zažehla. Nejen že syntetizovala hliník 26, ale také by při své násilné smrti v podobě supernovy soustřeďovala proud vodíku, těžkých kovů a radioaktivních prvků do oblaku plynu, který se stal sluneční soustavou. Vědci pojmenovali tuto hvězdu „Coatlicue" po matce Slunce z aztécké kosmogonie.

Výzkum poskytl další vodítka k tomu, jak vznikly stavební bloky sluneční soustavy. Například v roce 2014 vědci v Austrálii ukázali, že některé těžké kovy, jako je zlato, stříbro a platina na Zemi a v meteoritech, dorazily do naší oblasti asi 100 milionů let před zrozením Slunce. Část prvků vzácných zemin, jako je neodym, dorazila do gestačního prostředí Slunce asi 30 milionů let před tím, než se utvořilo. Slunce se proto inkubovalo dlouhodobě, až 30 milionů let.

Ačkoli astronomové nedokážou cestovat zpět v čase, aby tento příběh ověřili, mohou jej porovnat s jinými planetárními systémy s podobným chemickým složením, říká Megan Bedellová, astrofyzika z Flatiron Institute v New Yorku. A časová Unie se jeví jako souvislá. „Vkládáme Slunce do kontextu s jeho sousedy a vidíme, že pokud jde o podmínky jeho vzniku, je to docela typická hvězda," říká.

Kromě sledování předků Slunce používají vědci také nástroje z biologie, aby hledali jeho bratrance, strýce a další příbuzné - širší rodokmen. Zatímco botanik by mohl použít DNA nebo zděděné rysy, aby spojil jeden druh rostliny s jiným, astronomové studují poměry chemických prvků v různých hvězdách, aby prozkoumali vztahy mezi nimi. Didier Fraix-Burnet, astronom působící nyní v Institutu planetologie a astrofyziky v Grenoblu ve Francii, byl jedním z prvních, kdo v roce 2001 tuto techniku navrhl. Podle kladistiky - termínu, který biologové používají k popisu techniky mapování zděděných znaků - ji nazval „astrokladistikou". V roce 2017 Paula Jofré z Diego Portales University v Chile a její kolegové použili tuto metodu k vytvoření hvězdného evolučního stromu pro okolí Slunce.

Ve spolupráci s biologem z Cambridgeské univerzity použil tým Jofré klastrový přístup z biologie zvaný distanční metoda, který vytváří evoluční strom, kde různé větve ukazují evoluční změnu. V astronomii větve reprezentují populace, které jsou oddělené ve věku a pohybových vzorech přes galaxii. Představte si dvě generace hvězd. První generace má dvě hvězdy: jednu velkou a jednu malou. Masivnější hvězda exploduje dříve a dá vzniknout hvězdě druhé generace stejným způsobem, jakým zemřel Coatlicue a porodil Slunce. „Druhá generace přináší informace z první generace. Jsou „geneticky" spojené, "říká Jofré. „Takže byste mohli najít hvězdu a jejího strýce."

Jofré a její kolegové zkoumali 22 blízkých hvězd podobných Slunci a zaměřili se na 17 chemických prvků jako zástupce DNA, aby určili „rodinné" vztahy. Jejich analýza seskupila hvězdy podle poměru prvků a roztřídila je do dvou známých rodin hvězd. Našli také některé, které patří do nové, dosud neznámé třetí skupiny, kterou Jofré stále ještě nedokáže přesně vysvětlit.

Obr. 5

Obr. 6

Na těchto fotografiích z let 2013 (obr. 5) a 2012 (obr. 6) vycházejí sluneční protuberance z povrchu Slunce. Erupce šlehají do vzdálenosti 50 000 až 260 000 kilometrů od povrchu Slunce.

ZRODILA SE HVĚZDA A JEJÍ SOUROZENCI

Od narození Coatlicue a jeho předků několik desítek miliónů let před tím, než se vytvořilo Slunce, se toho v rodném oblaku Slunce hodně dělo. Plyn se zhroutil a zapálil, přičemž utvářel další hvězdy. Když oživly, tlak jejich hvězdných větrů a světlo, které vyzařovaly, vytlačily blízký plyn směrem ven a nakonec spustily zrod ještě dalších hvězd: Slunce a jeho sourozenců. Odhady počtu těchto sourozenců se pohybují od několika set do desítek tisíc. Pravda je pravděpodobně na spodním konci, vzhledem k poměrně stabilnímu vyrovnání planet Slunce: bližší sourozenci by narušili sluneční soustavu, změnili by počet a umístění planet uvnitř ní.

I když se sourozenci Slunce narodili poměrně blízko u sebe, už dávno jde každý z nich vlastní cestou. Jak šly věky, někteří z nich vyvanuli v zapomnění a jiní se vzdalovali kvůli malým rozdílům v rychlosti, s jakou se otáčejí kolem středu Galaxie. Z jejich aktuálních pozic je nyní téměř nemožné vyčíst jejich místo původu. „Stejně jako já a můj bratr jsme vznikli společně, ale úplně jsme se vzdálili a dělali oddělené věci," říká Keith Hawkins, astronom z Kolumbijské univerzity. Říká, že chemické značení, také známé jako kosmochemie - například technika porovnávání poměrů určitých těžkých a lehkých prvků ve hvězdách — umožňuje vědcům vidět spojení mezi hvězdami, která by jinak byla neviditelná.

V roce 2014 se Ivan Ramirez vydal hledat sourozence Slunce a jednoho našel. Ramírez, který je nyní profesorem na Tacoma Community College, začal asi s 30 kandidáty, které si vybral na základě jejich chemického složení a rychlosti a směru, kterými putují Mléčnou dráhou. Po další analýze těchto vlastností zúžil pole pouze na jednu hvězdu, nazvanou HD 162826. Je o 15% masivnější než Slunce a jen trochu modřejší, říká. Ačkoli se Slunce a jeho sourozenec utvořili blízko sebe, dnes je HD 162826 sto deset světelných let daleko v souhvězdí Herkula. Je viditelná nízko-výkonnými dalekohledy nad ramenem Herkula a nedaleko od jasné hvězdy Vega.

Ramírez říká, že jeho hledání se zčásti zrodilo z čistého zájmu, ale také chtěl otestovat strategie, které budou on a ostatní používat, když si z nového satelitu Gaia stáhnou olbřímí datové soubory. Kosmická sonda je určena k měření jasu hvězd a jejich přesné polohy na obloze a bude sledovat miliardu hvězd, aby vytvořila nejpodrobnější 3D mapu Galaxie, která kdy byla pořízena. Jeho poslední dávka dat, uvolněná v dubnu 2018, obsahuje přesná měření pro více než 1,3 miliardy hvězd. Toto číslo je více než o řád větší než předchozí nejlepší sada dat.

Ramírez si myslí, že Gaia pomůže astronomům najít asi polovinu ztracených sourozenců Slunce. Průzkum by tak mohl astronomům říci, v jakém prostředí se Slunce zrodilo, a jakou cestu Galaxií od té doby urazilo. Slunce obíhá dnes kolem galaktického středu rychlostí zhruba 200 kilometrů za sekundu a astronomové si myslí, že doposud podniklo alespoň 20 výletů okolo Galaxie.

DĚTSTVÍ:  VYTVOŘENÍ PLANET

Nedlouho poté, co se zažehlo Slunce a jeho sourozenci, se prachová zrna kolem mnoha — ne-li všech - hvězd začala shlukovat do planet. Přinejmenším v naší sluneční soustavě stavba planet probíhala závratnou rychlostí. Důkazy z meteoritů naznačují, že jakmile pevná látka zkondenzovala, trvalo méně než milion let, než vznikla první generace asteroidů. Z velké části poháněny rozpadem hliníku 26 se kusy skal zahřály a diferencovaly se do těles s kovovým jádrem a křemičitanovým pláštěm. Poměrně brzy pak vznikly větší skalnaté světy. Podle jednoho odhadu se Mars mohl utvořit během dvou milionů let. Země se vytvořila 38—120 miliónů let po Slunci.

Kolem té doby mohla naše hvězda zachytit planetu svého sourozence. Předpokládaná devátá planeta, teoretické obří těleso, o kterém astronomové myslí, že se skrývá na vnějších okrajích sluneční soustavy, může být bratrancem našeho světa, kterého Slunce přijalo za svého 100 milionů let po zrození naší hvězdy. Aby se takový scénář uskutečnil, musela devátá planeta obíhat svou původní hvězdu ve značné vzdálenosti, zhruba 100 až 500 krát větší, než je vzdálenost Země od Slunce (100 až 500 astronomických jednotek). Zároveň se tato hvězda musela přiblížit ke Slunci, svému sourozenci, na zhruba 1 5OOkrát větší vzdálenost. Tento typ hvězdného setkání probíhá poměrně často v jiných hvězdokupách, takže astronomové vědí, že je možný. Jsou-li planety velikosti Neptuna běžné, mnoho hvězd bude pravděpodobně hostit světy podobné deváté planetě na vysoce excentrických drahách, které je činí zranitelnými vůči únosům ze strany jiných hvězd.

Vroce 2016 Alexander Mustill a Melvyn Davies, oba na univerzitě v Lundu ve Švédsku, a Sean Raymond z Univerzity v Bordeaux ve Francii vypočítali, že Slunce mohlo mít několik příležitostí, jak zachytit devátou planetu. Je dokonce možné, že slunce tento svět ukořistilo, aniž by narušilo Kuiperův pás, kruh komet a planetek na okraji sluneční soustavy.

Další studium vnějších objektů sluneční soustavy pomůže teoretikům identifikovat rodiče deváté planety - pokud tato proslulá planeta opravdu existuje. A pokud ano, nemusí to být jediný vetřelec z jiné hvězdy, který by dorazil nebo se připojil k rodině Slunce. Vroce 2015 Eric Mamajek, tehdy na Rochesterské univerzitě, se svými kolegy ukázal, že před 70 000 lety - kdy se z Afriky šířili moderní lidé a ještě žili neandertálci — hvězda jménem Scholzova vstoupila do Oortova oblaku, kulového pláště ledových planetesimál, které obklopují slunce za oběžnou dráhou Pluta. Tato hvězda se přiblížila na méně než jeden světelný rok ke Slunci - podle studie z roku 2018, kterou vedl Carlos de la Fuente Marcos z Univerzity Complutense v Madridu, to byla ohromující rána, která přetvořila trajektorii některých objektů Oortova oblaku. Hvězda je dnes téměř 20 světelných let daleko. A astronomové vědí, že i menší cizí tělesa mohou někdy zaletět na návštěvu. Minulý podzim Slunce krátce uvítalo prvního známého cestovatele z vesmírné ciziny: mezihvězdný asteroid 1I, neboli ,Oumuamua. Potulná skála však cestovala příliš rychle na to, aby se mohla připojit ke sluneční svitě.

Zatímco Slunce tvořilo planety, měnilo se také ono samo. Bedellová, která strávila několik let snahou rozplést vztah mezi chemickým složením hvězdy a její historií tvorby planet, zkoumala soubor solárních dvojhvězd, které nejsou nutně z téže rodiny, ale jejichž chemické složení přesně odpovídá našemu Slunci.

Bedellová a její kolegové zjistili, že ve srovnání s jinými hvězdami je Slunce mírně neobvyklé v jedné klíčové věci: ve svých vnějších vrstvách má méně horninného materiálu než jiné hvězdy, které jsou mu podobné, a množství je zhruba ekvivalentní několika hmotnostem Země. Jedním z výkladů je, že tento materiál „byl uzamčen v planetách zemského typu nebo v jádrech plynových obrů a nyní chybí z vnější strany Slunce," říká. Pokud je to pravda, pak proces formování planet proměnil Slunce, stejně jako dávání zrození mění těla lidských žen.

Objev může také poskytnout nový způsob hledání exoplanet. Pokud astronomové zjistí, že jiné hvězdy podobné slunci mají o něco nižší množství prašného materiálu, mohou být schopni odvodit, že je obklopují i planety, říká Bedellová.

KONEC

Jednou, asi za pět miliard let, se Slunce spotřebuje zásoby vodíku ve svém jádře. Nabobtná ze své aktuální střední velikosti a nažloutlé barvy do červeného obra a ten pohltí nejbližší dvě, tři nebo možná čtyři planety. Země bude pravděpodobně blízko, ne-li uvnitř, povrchu zestárlého Slunce. Jádro Slunce se začne ochlazovat a jeho jaderná pec bude pomalu vyhasínat. Jak se bude dál rozrůstat do sluneční soustavy, jeho gravitační pole nebude schopno udržet jeho obří, difuzní vnější vrstvy. Jeho atmosféra odvane pryč do prostoru.

„Slunce se stane touto krásnou planetární mlhovinou, jejímž jádrem bude bílý trpaslík," říká Hawkins. Bílý trpaslík -malá, hustá hmota obsahující zbytky Slunce - se bude časem ochlazovat a bude plachtit galaxií po nesčetné věky do budoucnosti.

Mohlo by tedy Slunce založit novou rodinu? V roce 2016 Hans Van Winckel a Michel Hillenová, oba v Katholieke Universiteit Leuven v Belgii, ukázali, že hvězdy podobné Slunci by mohly ve svém stáří vytvořit novou dávku planet. Pomocí velmi velkého dalekohledu na vrcholku hory v poušti Atacama v Chile spatřili kolem staré umírající hvězdy horký disk prachu. Připomínal protoplanetární disk takového typu, do kterého se zahalují rodící se hvězdy. To znamená, že některé hvězdy - a možná i slunce - mohou získat druhou šanci na vytváření světů. Tento scénář by však byl pravděpodobnější v binárních systémech a naše hvězda je sama.

Když Slunce umře, to, co zůstane, se nakonec rozptýlí do mezihvězdného média, kde je nepravděpodobné, že by se přidalo k dalšímu materiálu, který by kondenzoval do nové hvězdy, říká Bedellová. ,Je poetičtější říci, že se rozptýlí a stane se součástí příští generace, kruhu života a toho všeho," říká. Slunce však pravděpodobně zemře „klidnou smrtí v odlehlé oblasti Galaxie." Nezůstane z něj nic, co by mohlo vyprávět příběh o jeho dobrodružném životě.

Mezitím jsme tady však my. Vše, co se o Slunci učíme, není jen pravda o našem koutku vesmíru, ale okno do mnoha hvězd, které nemůžeme studovat zblízka. „Slyšel jsem, že lidé v minulosti říkali, že se jedná o vyřešený problém," říká Bedell. „Ale stále je toho hodně, čeho nerozumíme." Pomalu, ale jistě to Slunce pomáhá měnit..

Obr. 8

Aktivní oblasti na Slunci, kde víří magnetická pole, tvoří sluneční skvrny, ukázané na obr. 8 bíle. Do největších z nich by se vešlo několik Zemí. K dolní části obrázku letí velký výběžek, který se právě oddělil.

CHCETE-LI  VĚDĚT VÍCE:

Solar System Genealogy Revealed by Extinct Short-Lived Radionuclides in Meteorites.

M. Gounelle a G.Meynet, Astronomy &Asfropftys/cs, svazek 545, ČI.A4, září 2012. Elemental Abundances of Solar Sibling Candidates. I. Ramirez a kol.,Astrophysical Journal, svazek 787, č. 2, článek č. 154,1. června 2014.

Z NAŠICH ARCHIVŮ:

On the Probable Origin and Age of the Sun. James Croll, 25 srpna 1877 The Great Solar Eclipse of 2017. Jay M. Pasachoff, srpen 2017