STÁT Z NÁS UDĚLAL DOTAČNÍ FEŤÁKY - Bohumil Pečinka, Reflex 21/2020

25.05.2020 09:51

STÁT Z NÁS UDĚLAL DOTAČNÍ FEŤÁKY

 

Bohumil Pečinka

Reflex 21/2020

 

V době korony jsme si v Reflexu řekli, že na rozhovory budeme preferovat lidi, co věčně nefňukají a něco v životě dokázali. Jedním z nich je i zemědělec STANISLAV NĚMEC (56), který svým rodinným zázemím a životem připomíná postavu Františka z filmu Všichni dobří rodáci.

JEHO FARMA leží v Radonicích, pár kilometrů za Prahou. Sešli jsme se přesně třicet let poté, co dal výpověď ve státním statku a s otcem a manželkou se vrhli do soukromého podnikání. Kromě toho už dvanáctý rok v obci starostuje. Prostě ten typ, o nichž se říká, že na nich stojí společnost.

Co vy a koronavirus? Vyšel jste z toho jako vítěz, nebo poražený?

Zatím, říkám zatím dobrý. Postiženi byli hlavně farmáři, kteří dodávají maso do restaurací a hotelů. Tam to šlo k nule. My máme naštěstí rozvážkovou službu s produkty z malých farem a naší mlékárny, takže jsme měli asi třikrát tolik objednávek. Na druhou stranu dodáváme balkánský sýr do mnoha restaurací a to ze dne na den skončilo. Ekonomiku prostě někdo vytáhl ze zásuvky.

Co říkáte, že v obchodech je kilo paprik za 145 korun a květák za 85 korun? Budou takhle růst ceny dál?

To je na větší debatu o reálných cenách potravin a dotačním feťáctví.

Co tím myslíte?

Ceny všech potravin jsou tak deformované dotacemi, že reálná cena žádné komodity nebo zboží neexistuje. Farmář pak nemá informaci, jaké jsou skutečné ceny toho či onoho, a leckdo neví, na co by se měl zaměřit. Základní ceny rostlinných produktů jsou patnáct let stejné, od pšenice přes ječmen, cukrovku až po tu prokletou řepku. Zatímco ceny jsou stejné, náklady rozhodně ne. Jenom cena práce se zvýšila několikrát. Vzrostly i ceny hnojiv nebo strojů. Dříve vydržel traktor bez problémů patnáct let a měl spotřebu dvacet litrů na hektar orby. Dnes vydrží pět let, stojí dvakrát tolik a spotřebu má kvůli ekologickým předpisům třicet litrů. To jsou absurdní věci.

Zhoršuje se to?

Začal jsem podnikat před třiceti lety hlavně proto, abych byl svobodný člověk. Po těch letech nemůžu v tomhle oboru udělat vůbec nic, aniž by někdo nekontroloval, co zrovna dělám. Například přes družici.

Přes družici?

Právě teď se zavádí satelitní systém Sentinel, který bude každé tři dny snímkovat všechna pole, co se tam dělá. Zdůvodňují to tím, že pomáhají zemědělcům, aby jim řekli, kdy například mají sekat. To je směšné. Tohle každý zemědělec dobře ví. Tady jsem vám z počítače vyjel třináctistránkový soupis 136 termínů a lhůt, jež musí zemědělci dodržovat, aby dostali dotace. Neznám jediného člověka, který by se v tom kompletně vyznal. To je otřes. Dotace jsou droga. Stát nás na ni navykl a nemůžeme se z toho dostat. Je to, jako když vám dealer dá 136 termínů, kdy si máte přijít pro dávku. A vy víte, že je to špatná věc, ale jdete.

Vraťme se k cenám potravin.

Ceny jsou pokřivené celosvětově. Vezměme si supermarkety. Například pro Tesco děláme balkánský sýr, který se vyváží do čtyř okolních zemí, ale trvalo to rok a půl, než jsme se tam dostali. Říkám to proto, že vím, jak to tam chodí. Nemám rád řeči o tom, jak řetězce preferují dodavatele podle toho, z jaké země je jejich majitel. To je nesmysl. Je to tvrdý konkurenční boj a jediným kritériem je cena. Jinou věcí je, jak státy EU, třeba skrytě, dotují své výrobky.

Takže porostou ceny potravin, nebo ne?

Měly by, protože neodpovídají reálným nákladům. Ten náš sýr děláme za stejnou cenu zhruba dvacet let. Kdo chodí dvacet let do práce za stejnou výplatu?

Jak ceny potravin vlastně vznikají?

Přibližně 75 procent obratu se v České republice odehrává v pěti hlavních řetězcích. Ty se hlídají mezi sebou a jediným kritériem je opět cena. Navíc téměř polovina výrobků se prodává v akcích. To je začarovaný kruh. Ze strany státu je to nastavené tak, aby všechno bylo co nejlacinější.

Jaký za tím stojí zájem?

Politici chtějí laciným jídlem zavřít lidem huby. Mají strach, že když půjdou ceny potravin nahoru, půjdou hlasy ve volbách dolů.

Jaký je v českém zemědělství, jen pro představu, poměr mezi ziskem a dotacemi?

Velmi přibližně. Zisk odvětví je zhruba 16 miliard a dotací 22 miliard.

Chcete říct, že zisk zemědělců je tvořen výhradně dotacemi?

Ano, stát z nás udělal dotační feťáky. Bohužel se bez toho nedá fungovat. Navíc to berou jako normální věc i soukromí zemědělci, nejenom bývalí jézédáci. Když se někdy v rámci Asociace soukromého zemědělství sejdeme, devadesát procent našich debat je o těch pitomých dotacích. To je šílený.

A když si je nevezmete?

Vzhledem k tomu, že je mají i ostatní, nejspíš vás to zničí. U mě se dotace na obratu podílejí pěti procenty, já bych to přežil, ale jsou zemědělci, co jsou na dotacích závislí ze sta procent.

Kde se nachází Česko v množství dotací?

V podílu dotací na hektar někde v evropském středu. Dvacet let se mluví o zjednodušení evropské zemědělské politiky, ale je čím dál složitější.

Jaké vidíte řešení?

Je to zamotaná situace: čím víc dotují evropské státy svoje zemědělce, tím hůře jsou na tom chudé státy Afriky a třetího světa. Prostě nejsou konkurenceschopné, aby samy něco pěstovaly a vyvážely. Tím větší je pak migrace do Evropy, protože se doma nemůžou uživit.

Fajn, takže dotace jsou a budou. Jak je podle vás nejlépe nastavit?

Racionální by bylo podpořit konkurenceschopnou soběstačnost a investovat do technologií. Před šesti lety jsme měli velký konflikt s ministrem zemědělství Jurečkou. Když se nastavovala pravidla, ministerstvo tam vložilo možnost financovat projekty do 150 miliónů korun. Kruci, co to je venkovský projekt za tolik peněz? To je akorát tak dáreček agrobaronům, kteří sem přivezou sto Ukrajinců, aby to odpracovali. Pro český a moravský venkov to neznamená vůbec nic.

Jak tedy dotace jinak koncipovat?

Společnost se bude muset rozhodnout, že za potraviny zaplatí víc. A to buď formou vyšších dotací, což je špatné, nebo vyšších reálných cen. Pak je tu ještě jedna cesta - změnit pohled na poslání zemědělců jako celku.

Co tím myslíte?

Stručně řečeno, stále menší počet zemědělců je schopen uživit celou společnost. Pro zemědělce tím vyvstávají ještě další úkoly, jako udržovat krajinu nebo zadržovat vodu v půdě. Jestli je k tomu někdo kompetentní, tak právě zemědělec, tedy obdělávatel země. Ať stát nedává nesmyslné dotace na výrobu potravin, ale dá jim jiné zadání. Jestli po nás společnost chce mít hezkou krajinu, jezdit v přírodě po cyklostezkách, tzv. se kochat, tak v pořádku. My jsme to připraveni udělat. Osobně jsem v okolí rekultivoval několik hektarů skládek, rybník a louky. Dělám to proto, aniž o tom někomu povídám, protože mě taky baví se kochat. Jestli to společnost po nás chce, musí to někdo zaplatit. Zatím je to tak, že dávají méně peněz a chtějí po nás víc ekoopatření. To je podstata celé debaty. Ať někdo pojmenuje, že dotace v horských a jiných oblastech jsou platba za krajinu. Na jedné straně zákazník stát a zhotovitel konkrétní zemědělec. Tohle je zemědělství budoucnosti.

Proč jste po revoluci do soukromého podnikání vlastně šel?

Měli jsme to v rodině. Táta byl poslední soukromý zemědělec v širokém okolí. Skončil v roce 1958, kdy mu soudruzi řekli: Buďto nám svůj statek dáš, nebo tě zavřeme. Tak si zvolil to první, ale do JZD nevstoupil. Nebyl to žádný velko­statkář, měl osmnáct hektarů, ale žili si dobře. Začínal u lopaty ve stavebnictví, ale protože to byl mimořádně pracovitý člověk, začal jezdit s náklaďákem. V roce 1968 komunisté podnikání trochu pustili, hned si koupil starý náklaďák a jezdil soukromě. Po ruské okupaci mu to zase zakázali.

Co dělal potom?

Jezdil pod různými komunálními službami a taky pro Konstruktivu, které dělal tak trochu zásobovače. Protože všechny znal, dokázal sehnat materiál, po němž byla poptávka. Po revoluci jsme doslova z kopřiv vytáhli dva staré náklaďáky, trambus a Avii, totální vraky. Renovovali jsme je, takže od té doby znám u auta každý šroub.

Vy jste byl zaměstnán kde?

Poslední dva roky před revolucí jsem dělal agronoma ve státním statku. Patnáctého května 1990 jsem dal výpověď a společně s manželkou a otcem jsme šli do soukroma. Měli jsme tehdy jako druzí ve Středočeském kraji autodopravu. Po roce nám v restitucích vrátili pole, koupili jsme další stroje, osiva a pronajali si polnosti. Začínali jsme na 27 hektarech, přitom jsme stále provozovali autodopravu. Pak jsme si zrekonstruovali chlív pro prvních 26 krav. Když stát začal lidem vracet ukradenou půdu, pronajali jsme si ji od nich a přes rok už obdělávali 170 hektarů.

Areál za Radonicemi jste koupili?

Ne, ne, ten jsme v letech 1993 až 1994 vybudovali na zelené louce. No a dnes obděláváme 860 hektarů a máme k tomu mlékárnu a rozvoz potravin malých farmářů. Hospodaříme třicet let, mlékárnu už řídí syn, takže si nestěžuju, ale v dnešních podmínkách by to už asi nešlo zopakovat.

Proč?

Vybudovat firmu průměrného evropského rozměru, tedy mezi 30 až 50 hektary, je investice v řádu desítek miliónů korun, která se už nikomu nemůže vrátit. Navíc vás to neuživí ani provozně. Je to tvrdé vůči kolegům, ale nemá cenu si lhát.

O co jde?

Pro představu: z hektaru uděláte 20 až 30 tisíc korun v průměru. V obvyklých oblastech Česka spíš těch 20 tisíc tržeb z hektaru, když to jde dobře. Z padesáti hektarů uděláte milión tržeb a proti tomu máte náklady kolem 900 tisíc.

Když to někdo bude číst, asi si řekne: No tak asi proto jsou ty dotace, ne?

To je věta jako z románu Kmotr, kde mafiánský kápo don Corleone dával nabídky, co se nedají odmítnout. Uvědomte si, že se motáme pořád v bludném kruhu dotací a cen, které nejsou cenami.

To už nemluvím o tom, že dotace vás zbavují svobody. Musíte si nechat líbit, že vás někdo fízluje z družic, chodí vám přeměřovat pozemky a neustále vás buzeruje.

Kvůli čemu?

Normální člověk není schopen vyplnit všechny ty formuláře. Žádosti o investiční dotace musíte svěřit soukromé agentuře, která to za vás udělá, ale ani tady se nestává, že by to někdo napsal bez jediné chyby. A peníze dostanete třeba až za dva roky.

Podívejme se na zemědělství z větší perspektivy. Ještě koncem Rakouska-Uherska tady mělo hlavní vliv několik šlechtických rodin, mluvilo se o šlechtickém velkostatku. Nemáte pocit, že o sto let později jsme ve stejné situaci, jen s tím rozdílem, že tón určuje bývalý socialistický velkostatek? Namísto Schwarzenbergů a Lichtenštejnů jsou to rodiny Babišů a Tomanů?

Je pravda, že první republika dělala pozemkovou reformu, v níž velké majetky rozdělovala menším sedlákům, kteří za ně museli zaplatit. Na druhou stranu to odpovídalo tehdejší skladbě populace. Před sto lety pracovaly v zemědělství tři milióny lidí, dnes jich tam dělá sto tisíc. Ještě si pamatuju svého dědu, narozeného roku 1886, a vím, co jim stačilo k životu na pěti hektarech. Tohle by dnes nikdo dělat nechtěl.

A co dnešní Rakousko, kde základní výměra farem a statků je kolem 16 hektarů?

No jo, ale zase jen díky dotacím. Jenže hlavně: neměli bolševiky, takže tam nebyla přetržená kontinuita vývoje a rodových tradic.

Jak se podle vás zemědělství po revoluci formovalo?

Do soukromého podnikání šlo dvacet tisíc lidí. Víc ne. Rozkulačení starých zemědělských rodin a jejich vystěhovávání byla tak velká, že jejich potomci už k půdě neměli žádný vztah a svoje podíly většinou nechali v bývalých kolchozech. Dostali za to tzv. transformační podíly, o něž je však soudruzi předsedové do značné míry obrali. Druhá generace vlastníků tyhle podíly prodala a přešlo to na zemědělské akciovky. Spousta z nich dlužila za chemii a hnojiva firmám typu Agrofert, na něž to pak často přešlo. Takhle zhruba vzniklo to, co nazýváte socialistické velkostatky.

Jak to nazýváte vy?

Mezi postsocialistickými firmami je třeba rozlišovat. Když máte 1500-2000 hektarů polí, je to věc, která je přehlédnutelná. Sám jsem byl agronom ve státním statku, jenž měl 1500 hektarů, a dodnes si pamatuju každou louku. Úplně něco jiného jsou pak společnosti jako Agrofert, který má desítky firem rozházených po republice. To už je vyloženě holdingový způsob hospodaření.

Kdo jsou ti, jimž se dnes říká agrobaroni?

Jeden majitel drží porůznu několik firem a obhospodařuje třicet až padesát tisíc hektarů. Většina lidí, co na něj pracují, jsou jenom zaměstnanci bez vztahu k půdě.

Třicet až padesát tisíc? To jsou přesně ty výměry, kvůli nimž Masaryk se Švehlou po roce 1918 šlechtické velkostatky parcelovali a přidělovali je malým zemědělcům.

Vaše srovnání vlivu a postavení šlechty před sto lety s dnešními agrobarony má jednu odlišnost. Šlechta skutečně vlastnila hodně půdy, ale většinou na ní hospodařila s vědomím generačních souvislostí. Její vliv plynul právě z velkého vlastnictví a ona tento vliv přirozeně využívala ke svému prospěchu, což leckdy, určitě ne vždy, mohlo být i ku prospěchu celku. Naproti tomu dnešní „agrokapitáni" sice jednotlivě vlastní poměrně značné výměry půdy, ale celkově se jedná maximálně o jednotky procent výměry republiky. Jejich vliv tedy neply­ne z přirozeného postavení vlastníka, ale především z politického postavení. Je to založené na kontaktech a vazbách bývalých bolševiků a jejich sítě pocházejí právě z bolševických dob a struktur.

Kolik těch agrobaronů dnes je?

Dvacet až pětadvacet v čele s Agrofertem. Jejich vlastnictví půdy je vzhledem k celku relativně malé, ale politický vliv obrovský. Celou polistopadovou dobu uplatňovali vliv prostřednictvím Agrární komory a Zemědělského svazu, politicky přes ČSSD, lidovce a komunisty. Troufám si říct, že mají pětadvacet let pod kontrolou ministerstvo zemědělství, což se projevilo v reálné zemědělské a venkovské politice. A pochopitelně i té dotační.

Pověst zemědělců v Česku je z pohledu městských lidí hodně špatná - berete dotace, chemizujete půdu, nezadržujete vodu, pěstujete řepku, týráte zvířata a praktikujete industriální způsob hospodaření. Jak se vám s tím žije?

No jo, kvůli praktikám úzké skupiny agrobaronů šla pověst celého zemědělství do háje a my jsme za vyvrhele.

A co to průmyslové zemědělství?

Dnes už nejde bez moderních technologií nic dělat. Všechny traktory jsou vybaveny GPS a jezdí podle satelitu, aby měly rovné řádky a úsporu osiva. Dnes traktorista už nemůže být žádný hlupák. Způsob praktického hospodaření u velkých a malých je skoro stejný. Diametrální rozdíl je, jestli hospodaří s lokální znalostí a lokální odpovědností za krajinu. Nám nikdo nemusí dávat 136 rad, kdy sít a kdy zase sekat. Nepotřebuje nám nikdo říkat, čím máme stříkat. Navíc ty postřiky jsou tak drahé, že nikdo z nás, co to kupujeme, tam nedává víc, než je potřeba.

Co nedostatek vody?

Neprší, to je celý, co chcete slyšet víc? Jedna strana říká, že za všechno mohou zemědělci. Ekologové v čele s profesorem Hruškou tvrdí, že to zachrání tůňky a remízky a prý musíme obnovovat drenáže. To je prima, ale když neprší, co chcete dělat? Žiju v rovině, která je deset kilometrů na jednu stranu a deset na druhou stranu. Tady pro tyhle věci nejsou podmínky. Včera jsem někde četl vyjádření nějakýho magora, že kdyby lidé nejedli hovězí maso, jak by se prý klima zlepšilo. Do Prčic, kdo komu bude říkat, co má jíst?

Copak nevidíte, že další metou všech nápravců, po omezení kouření a alkoholu, je udělat z lidí vegetariány a vegany?

A jak to chtějí provést? Uvalit na maso vyšší daně a uměle tak nadsadit jeho ceny? Nebo bude maso na příděl jako za protektorátu? Jsem příznivcem nechávat věcem volný průběh a umožnit lidem svobodné rozhodování za nějakých předem daných podmínek. Tahle zmatená doba jenom nahrává majitelům rychlých řešení.

Jednak zeleným, kteří před časem přišli s biopalivy, jež se ukázala jako úplná blbost. Na druhé straně různým kanimůrům, nabízejícím vládu silné ruky. Veřejná debata se na můj vkus vede v extrémních výrocích, což je špatně ze všech stran.

 

Kontakt

Zemědělská společnost Chrášťany s.r.o.

zschrastany@seznam.cz

Chrášťany 172
p.Kněževes
27001

606 850 755 -ředitel,hlavní agronom
602 400 701 -hlavní chmelař,agronom
732 620 444 -pozemky
(evidence,nájem,pacht,koupě pozemků)
728 399 733 -hlavní mechanizátor,chmelař
313 582 308 - účtárna
313 582 931

Vyhledávání

© 2011 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořeno službou Webnode