Příběh o kyvadlu mezi dobrem a zlem - Petr Robejšek

Příběh o kyvadlu mezi dobrem a zlem

autor: Petr Robejšek

www.youtube.com 3.11.2024

audio verze ke stažení zde

článek ke stažení zde

Dobrý den, přátelé. Nedávno jsem zveřejnil 3. díl mého eseje o technice a úpadku západní společnosti a jeden posluchač mi napsal: “Jelikož se každá nová technologie zneužije proti lidem, tak se ptám, jsou-li inovace vyvíjené proto, aby sloužily ke špehování a šikanování a nebo je to jen vedlejší efekt? Bojím se, že první možnost je pravděpodobnější.” S mým posluchačem souhlasím, ale nebylo to tak vždycky. Technický pokrok sice vždycky vlastnili mocní průmyslníci, ale přesto z vynálezů těžila i masa obyčejných lidí. Tomu, aby velcí podnikatelé svou moc nezneužili, dlouho bránila jednoduchá závislost. Mohli vydělávat jen tehdy, když nabízeli to, co si lidé chtěli a mohli koupit. Kapitalismus se řídil heslem, náš zákazník, náš pán a svítící pneumatiky, balená voda pro psy Betamax od firmy Sony anebo kříženec mobilu a hrací konzole Engage, jsou jen některé z mnoha pánem zákazníkem odmítnutých inovací, důkazů to moci spotřebitelů.

Po 2. světové válce vzrostla dokonce moc spotřebitelů tak, že nastala éra sociálně pokrokového kapitalismu, který přinášel blahobyt pro všechny a snížila se majetková nerovnost mezi superbohatými a zbytkem obyvatel.

Ale v 80. letech minulého století začala zbožím nasáklá konzumní společnost pozvolna ztrácet zájem o další a další věci. Na začátku nového tisíciletí se začala oslabovat výnosnost masové výroby novinek, které se lidem musí zároveň hodit a líbit. A tehdy začal soumrak epochy náš zákazník, náš pán. Na masové produkci zboží, které si lidé chtějí a mohou dovolit, se již nedalo vydělat tolik co dříve a kapitalismus se tiše, ale nesmlouvavě začal loučit s heslem blahobyt pro všechny.

Nejpozději od finanční krize 2008-2009 se světové hospodářské super elity starají výlučně o růst vlastního bohatství. To znamená, že jejich výrobky musí přinášet co nejvyšší zisk, nezávisle na tom, jestli lidem slouží méně než dříve a nebo jim dokonce škodí.

Světové hospodářské dění dnes režírují nadnárodní korporace, které si v době klesajících výnosů našly na cestě za profitem zkratku přes vytěžování zákazníků, podle pravidla náš zákazník náš zdroj. Podnikatelské super elity vyvinuly modely výroby a konzumu, které jí umožňují, aby pro ně jejich zákazníci zadarmo pracovali. Pravidlo náš zákazník náš zdroj se týká každého z nás již v tom okamžiku, když si na internetu sami hledáme volné hotely, vyplňujeme jízdenky a letenky, používáme online banking a skláníme se v supermarketu nad automatickou pokladnou. Vždycky jsme neplacení zaměstnanci těch, kteří nám vlastně prodávají své služby.

Pravidlo náš zákazník náš zdroj je ještě výnosnější, když se lidem prodá pračka, která se dříve rozbije, nebo auto, které najede méně než kdysi. Výroba horší kvality je levnější, vynucuje z dřívější koupi nových výrobků a zvyšuje tak zisky. Ale ani to zřejmě není dost. Super bohatí hledají a zavádějí takové inovace, které jim umožňují ekonomické vytěžování lidí od algoritmů nákupního chování, manipulování jejich volnočasových aktivit, vnucování standardizovaného bydlení přes bezplatné využívání jejich výdělků a úspor bankovním průmyslem až ke kontrole jejich pohybu, vyvlastnění jejich nemovitostí nebo dokonce ke zneužívání jejich těl, jako zdrojů zisku. Moderní průmyslový Caesarové se netají plány na určování složení jídelníčku národů, vynucený konzum medikamentů a dokonce přetváření lidského genomu. To jsou agresivní inovace, které vyžadují jiné označení než náš zákazník náš zdroj. Přesnější je náš zákazník naše surovina.

Od konce 2. světové války tedy došlo k historii hospodaření k trojí degradaci člověka. Nejprve ztratil výsadní pozici zákazníka, který je pán. Tak ho podnikatelé zredukovali na manipulovatelný nákupní košík a posléze již zcela nezakrytě od roku 2020 na surovinu k ekonomickému vytěžování. Tyto stručné dějiny úpadku moci zákazníka a zneužití techniky se dají vyprávět ještě dvěma dalšími způsoby. Co třeba takhle? Je stále těžší překonat světový rekord v běhu na 100m a žádný člověk stovku nikdy neuběhne za 8 vteřin. A zrovna tak je nemožné donekonečna objevovat něco ještě užitečnějšího, co si lidé budou chtít koupit. Stále obtížněji dosažitelný přírůstek užitečnosti byl nejprve nahrazován neobvyklostí a nižší cenou výrobků. Posléze začali podnikatelé vytvářet potřeby kupříkladu vznik nových sportů. Protože se stále obtížněji dosahovalo zvyšování užitečnosti výrobků, ale tlak na ziskovost produkce přetrvával, tak se stalo něco naprosto nečekaného. Kyvadlo filozofie podnikání, dosud směřující k optimalizaci, krátce ustanul v mrtvém bodě a pak se začalo pohybovat opačným směrem. Ke zhoršování. Ukázalo se totiž, že se zisky dají stupňovat i snižováním kvality zboží. Sklon ošidit zákazníka je na straně producenta přítomen od nepaměti, vždy chtěl co nejlevněji vyrobit a co nejdráže prodat. Na uzdě ho však dlouho držel stát kontrolující hospodářskou fair play. Media a vědci jako neuplatní kritici podvodů a zdravá porce nedůvěry spotřebitelů.

Podnikatelé ale našli cestu, jak prodávat méně užitečné, nekvalitní nebo dokonce škodlivé zboží se ziskem a bez rizik. Směr a tempo tohoto vývoje určují korporace, které za 1. - díky své tržní moci ovlivňují i ostatní výrobce a tím uzavírají možnost koupit užitečnější a levnější zboží někde jinde. Do spirály zhoršování tak strhávají i malé a střední firmy. Za 2. - korporace ovlivňují média vědu a státní orgány, které pak neplní funkci neuplatných strážců kvality a užitečnosti zboží. A za 3. – i v pozdně kapitalistické společnosti vládne konzumismus masy, která stále ještě věří, že jediným smyslem života je vlastnit věci. A proto dnes lidé vyrábí a kupují za podmínek, které jsou určovány oligopolistickými hospodářskými aktéry. Korporace mohou své zisky optimalizovat díky tomu, že mají vliv na média vědu a politiku, a ty buď manipulují nebo pomocí zákonů dokonce nutí spotřebitele kupovat zboží, které nechtějí, nepotřebují a často nemohou zaplatit. Sortiment se rozprostírá od domácích přístrojů s krátkou životností přes klimaticky nezbytné elektroautomobily a tepelné pumpy, až po vakcíny, které zaručují trvalý odbyt léčiv na nemoci, které vyvolají. Takže podle vzoru stovku za 8 vteřin nikdo neuběhne se náš příběh po kyvadle dá vyprávět takto.

Dosavadní pro výrobce i spotřebitele výhodná filozofie optimalizace, jejíž příliš nákladná a místy i neuskutečnitelná, a proto podnikatelské super elity pod tlakem nevyužitých výrobních kapacit a vlastní ziskuchtivosti přecházejí k jednostranně, totiž jen pro ně výnosnému zhoršování. Nebo učeně řečeno kdeterioraci. Zopakujme si to ještě jednou: 2 verze dějin úpadku moci zákazníka a zneužití techniky se dá vyprávět takto, jelikož se vyčerpal ziskový potenciál pokroku zaměřeného na zlepšování životních podmínek lidí, tak světová plutokracie začala otevřeně a v rostoucí míře i násilně prosazovat zhoršování životních podmínek lidí, a vydávat deterioraci třeba s odvoláním na takzvanou klimatickou změnu za nový význam pojmu pokrok.

Současně pozorujeme, že poškozování obyvatelstva jako nové metody super elit k dosažení zisku se již dávno netýká pouze hospodářství. Totéž se odehrává v politice. Ani tam se totiž nejpozději od začátku milénia nedaří optimalizace, jednak protože je příliš obtížná. I tady platí, že nikdo neuběhne stovku za 8 vteřin. A zároveň je vzhledem k poklesu významu politických ideologií minulého století vlastně neuskutečnitelná. A tak se i politici pokouší maximalizovat své zisky pomocí skrytého, ale stále viditelnějšího poškozování obyvatel. Toho jste si jistě všimli sami, a proto se zde omezím jen na uvedení příznačného příkladu. Většina z vás zná dvě političky, jednu od nás a jednu z Německa, které veřejně prohlásily, že jim je úplně jedno, jestli se voličům jejich politika líbí, nebo ne? A obě přesto neztratily své pozice.

Všudypřítomnost odklonu od hledání optima je vidět také na tom, jak pokročil stav záměny horšího za lepší v kultuře. V mnoha oblastech moderního umění můžeme pozorovat demonstrativní odklon od krásy k ošklivosti. Také zde jde o reakci tvůrců na obtížnost překonat standardy krásného, naplněné jejich předchůdci v minulém a předminulém století. A tak zachraňují své umění tím, že ošklivosti připisují krásu. Obludnost a všudypřítomnost systematického zlepšo-zhoršení životních podmínek lidí, by mohly vést k tomu, vyprávět příběh o kyvadle do třetice všeho zlého jako metaforu věčného kolísání člověka mezi dobrem a zlem nebo teologicky viděno mezi bohem a ďáblem. Osobně si nemyslím, že ti, kteří lidem dříve nabízeli prospěšnost a krásu, dnes prosazují a oslavují zhoršování, protože jsou všichni tak zlí. Spíše bych řekl, že mocní a vlivní tohoto světa záměrně zhoršují životní podmínky lidí prostě proto, že náklady na zlepšování jsou příliš vysoké. Optimalizace měřená v kvantitativních údajích se přestala vyplácet. A dokonce není tu i onde ani proveditelná, protože superlativy již dosaženy byly. Stovku za 8 vteřin nikdo neuběhne.

Vždycky, když popisuji nějaký problém, tak samozřejmě přidávám návrhy, jak může každý z nás okamžitě přispět k jeho řešení. Jaké možnosti tedy máme? Jak jsme právě zjistili, tak zůstaneme-li pod diktátem kvantity, tak nevyhnutelně směřujeme ke zhoršování, nebo chcete-li to vyjádřit starozákonně tak ke zlu. Když tento vývoj nezvrátíme, tak bude společnost připomínat farmu na pěstování lidí, nebo spíše pracovní tábor.

Co tedy dělat proti demolici západní civilizace? Jak zastavit skluz k horšímu? Navrhuji řešení, která mají taktický a strategický rozměr. Česky řečeno, jedná se buď o formy pasivního odporu proti projevům ekonomické a politické deteriorace a za druhé o odstranění samotných příčin negativního skluzu západní civilizace. V obou případech se jedná o oslabení diktatury kvantitativních měřítek více a rychleji.

Nejprve by se měl zmíněný pasivní odpor projevovat omezením konzumismu. To znamená nekupovat všechno, co nám vnucují a systematicky uspokojovat co největší část životních potřeb co nejdále od sítí světové hospodářské oligarchie. To je proveditelné v rámci svépomocné a samosprávné společnosti. V rámci výrobních a spotřebních družstev, výměny služeb a věcí, alternativních měn a podobně. K tomu jsem již v mých minulých esejí, řekl až dost. Daleko více dnes zaměstnává otázka, jak odstranit příčiny probíhajícího negativního skluzu západní civilizace? Na počátku bylo slovo, ale totální ekonomizace všech rozměrů bytí dovedla lidstvo až k dnešní diktatuře čísel. Lidé se naučili hledat přístup ke světu jenom čísly. Tato kvantitativní posedlost západní civilizace, ale právě teď naráží na fyzikální a organizační hranice. Optimalizace měřená v kvantitativních údajích se přestala vyplácet a dokonce již často není ani proveditelná. Kvantita a rychlost jako důkazy úspěchu a pokroku dosloužily. A protože kvantitativně definovaný pokrok přestává být uskutečnitelný, tak se i světové průtokratické elity právě snaží nahradit technotyranií.

Je tedy nejvyšší čas změnit pravidla, podle kterých žijeme. Musíme přestat hledat přístup a pochopení světa přes čísla. Musíme přestat oscilovat mezi více a méně a naopak se semknout okolo nepočitatelných rozměrů života a hledat jeho smysl pomocí tvořivého a svobodného jinak. Musíme se sešikovat okolo nedigitalizovatelných oblastí života a rozšířit repertoár svých snů a přání o takové cíle, které mají kvalitativní, to znamená nemateriální a nebo dokonce penězi nevyjádřitelný rozměr. Prostě musíme náš přístup ke světu opět hledat přes slova. Slovo musí zase vládnout nad čísly. K tomuto tématu se v budoucnosti vrátíme podrobněji, ale v tomto eseji mi nešlo ani tak o výčet návrhů na řešení. Jeho hlavním sdělením bylo vysvětlení příčin živelné síly a obludných následků probíhajícího negativního skluzu západní civilizace. Když to pochopíte, tak budete vědět, proč tomu musíme za každou cenu zabránit. Děkuji vám za pozornost váš Petr Robejšek.