Liberalismus: Smrtelná dávka dobra

Liberalismus: Smrtelná dávka dobra

Petr Robejšek, politický filozof

Časopis To, 31.5. 2025

článek ke stažení zde

„Pokrokový“ liberalismus nemá s tím klasickým nic společného. Ale to již přesvědčivě vysvětlili jiní. Proto se soustředím na cíl a způsob, s jakým je tato ideologická doktrína nasazována k podrývání západní civilizace, a naznačím šance na její zneškodnění.

Heidegger a Hitler

Z historie víme, že se slova mohou zmocnit společnosti a s tragickými důsledky ovlivnit chování lidí. Někteří političtí myslitelé jsou kupříkladu přesvědčeni o tom, že německý filozof Martin Heidegger svými myšlenkami, konkrétně v paragrafu 74 svého díla Bytí a čas, které vyšlo v roce 1927, ideově připravil půdu pro nástup Hitlera a nacismu o šest let později.

Pro tzv. pokrokový liberalismus má podobný význam filozofie poststrukturalismu, spojená s francouzskými mysliteli, jako byli Jean-François Lyotard a Jacques Derrida. Stejně jako v Heideggerově případě se i jejich vyšlechtěné myšlenky ocitly v rukou daleko méně nadaných, ale o to mocichtivějších nádeníků ducha, kteří dnes sedí na sociálně-vědních katedrách, v redakcích a ve stranických centrálách. A dopadlo to tak, jako by da Vinciho malbu kopíroval předměstský sprejer s nulovým talentem a s palčivou touhou po uznání.

Z vycizelovaných slov a myšlenek, kterými Derrida a Lyotard obhajují jedinečnost individua, zbylo v rukou těchto intelektuálních pěšáků tvrzení, že pravda je to, co si o sobě kdejaký trouba myslí právě dnes odpoledne.

Výzkum frekvence žargonu tzv. liberálního myšlení v článcích The New York Times v letech 1970-2018 ukázal, že od roku 2015 skokově narůstala četnost slov v souvislosti s wokeness: sexismus, mužská privilegia, toxická maskulinita, feminismus, institucionální rasismus, systémový rasismus, islamofobie, antimuslimský, inkluze, homofobie, transfobie, LGBT, queer, genderově neutrální, transgender, klimatická změna, hatespeech atd.

Většinová společnost
má brát vážně, nebo
dokonce převzít
fantasmagorie
kdejakého vyšinutého
outsidera.

Ideologie „uvědomělosti“ (wokeness) je americký kříženec čínské „kulturní revoluce“ z let 1966-1969. Tehdy v čínských městech řádily komunistickým diktátorem Mao Ce-tungem poštvané roty militantních mládežníků, kteří mávali „rudými knížkami“. Ty obsahovaly pravidla „velkého kormidelníka“ pro boj proti „čtveru starému“ – myšlení, kultuře, tradicím a způsobům. Smrtelná dávka dobra tenkrát v Asii stejně jako dnes na Západě.

Od Mao Ce-tunga se pokrokoví liberálové naučili, že slova jsou zázračně účinné mocenské nástroje, zejména když se zahnízdí v mozcích těch, kteří rozhodují o tom, jak a o čem jsou ostatní lidé informováni, za co se vydávají jejich daně a podle jakých zákonů se mají řídit.

Woken-ideologie za sebou neměla moc nelítostného diktátora, ale měla sloužit k ustavení diktatury dobra. Pomocnou ruku při tom nabídli miliardářští „filantropové“, kteří chtěli a chtějí podrývat hodnoty, instituce a pravidla, na kterých stojí západní civilizace. V hledáčku mají rodinu, národ, svobodu slova a právní stát. A tak si koupili anebo podplatili média a univerzity. Z nich se pak dotěrně lidumilný liberální žargon rozlil do politiky, prosákl do jurisdikce a najednou je pod zákonem, že většinová společnost má brát vážně, nebo dokonce převzít fantasmagorie kdejakého vyšinutého outsidera.

Gramatika správného světa

V roce 1975 vyšlo prorocké dílo německého sociologa Helmuta Schelského Pracovat mají ostatní – Třídní boj a kněžská vláda intelektuálů. Autor v něm precizně líčí trvalý sklon inteligence poučovat a poručníkovat společnost a za nevyžádané rady požadovat úctu, peníze a moc.

Plán rozpustit evropskou civilizaci
spočívá v přívalu příslušníků 
zaostalých kmenových pospolitostí.

V Německu jsem žil od roku 1975 a mohl zblízka sledovat, s jakou živelností se Schelského diagnóza potvrzovala a jeho prognóza překonávala. A také dnes si intelektuální avantgarda osobuje právo poučovat a šikanovat společnost, a to nejen v Německu. Všude v Evropě se snaží skupina obyvatelstva ozdobená – často kuriózními – akademickými tituly pochybné hodnoty ovlivňovat politické a ekonomické směřování společnosti. Její předvoj tvoří politici, média, lobbisté, zaměstnanci neziskovek, státní úředníci, akademici, umělecké celebrity, urbánní snobové a dětičky bohatých rodičů. Ti všichni jsou trvale naladěni morálně se rozšoupnout na úkor většiny a naočkovat společnosti smrtelnou dávku dobra. Za nimi se houfuje ta (bohužel až příliš početná) část obyvatelstva, která je sice schopna číst a rozumět, ale neumí samostatně myslet.

Bizarní gramatiku „správného světa“ tvoří tři pravidla pokrokového liberalismu:

• Všechno je možné, ale nic není jisté.
• Menšina je vždy oběť, a proto důležitější než většina.
• Rovnoprávnost musí být absolutní a tolerance bezmezná, ovšem vyjma vůči odpůrcům.

Liberalismus, povýšený pojmem pokrokový, je ve skutečnosti agresivní metodologie, s jejíž pomocí si ekonomické superelity vynucují pustošivé politické a sociální změny. Na prvním místě k nim patří plán rozpustit evropskou civilizaci v přívalu příslušníků zaostalých kmenových pospolitostí. Většinovou společností sdílená představa normality a tradičních norem se má rozplynout v oblaku relativismu, libovolnosti, nezávaznosti a bezbřehé tolerance i vůči těm nejodpudivějším odchylkám.

Na druhém místě je třeba jmenovat obludný pojmový švindl, který se týká definice pokroku. Světová plutokracie již totiž nemá ani vůli, ani možnosti dokazovat, že systém finančního kapitalismu stále ještě zaručuje společenský pokrok tím, že zlepšuje hmotné životní podmínky lidí. A proto začala jejich životní úroveň otevřeně, a dokonce násilně zhoršovat a vydává to (s odvoláním na tzv. klimatickou změnu) za nový význam pojmu pokrok.

Éra prázdných slov

Dnešní dědicové těch, které Schelsky před padesáti lety kritizoval, samozřejmě nejsou příslušníky skutečné aristokracie ducha, ale jen nádeníci na intelektuálním úhoru sociálních věd. Své pozíice a vlivu nedosáhli díky kompetenci nebo morální integritě, ale jen proto, že jako kazatelé a drábové spolehivě slouží světové ekonomické oligarchii. V posledních dvou dekádách se totiž média, experti a politici pod taktovkou mocných podnikatelů slili do jednoho mediálně-politického komplexu. Vznikla tak nová feudální vrchnost, která hovoří jiným jazykem než většina lidí, protože má jiné zájmy. Její moc se neopírá o silné argumenty, ale hlavně o možnost libovolně měnit význam slov. Informace tak již nejsou zdrojem poznání, ale nástrojem drezury lidí k poslušnosti. A důsledek?

• Žijeme v éře prázdných slov, a proto spolu nemají věci a jejich názvy nic společného. 
• V éře prázdných slov se nehledá pravda, ale jen se vyhlašuje nejnovější význam pojmů jako demokracie, svoboda, právní stát nebo zdraví.
• V éře prázdných slov může být dnešní pravda zítra lží, protože pravdivost závisí jen na hlasitosti a hlasitost jen na penězích.
• V éře prázdných slov neexistují ani sliby, které které se musejí splnit, ani poznatky, které se dají vyvrátit, ani zákony, které platí pro všechny.
• To, co bývalo nepochybné, je rozmazáno šmouhami dočasných významů slov a večerní zprávy jsou každodenní update překrouceného světa.

Důsledek je, že průměrný posluchač tlampačů mediálně-politického komplexu vlastně vůbec neví, v jaké společnosti žije a co se v ní právě děje. Bývalé pravidlo Rozděl a panuj dnes vystřídalo Popleť a panuj. Ale přesto všechno nemá ideologická doktrína liberalismu budoucnost.

"Velký problém západního
svběta není v nedostatku
hodnot, ale to, že vše je
převedeno na hodnotu."

Konec pokrokového liberalismu

Richard Dawkins upozornil na to, že i v moderní společnosti probíhá parafráze biologické evoluce, ve které o přežití bojují slova. Místo o genech mluví o memech a míní tím myšlenky a pojmy. Stejně jao geny přežívají ale jen ty memy, které svým šiřitelům prospějí. Přiléhavé názvy a trefná vysvětlení umožňují úspěšné chování, a jsou tudíž častěji používány.

A proto nemá pokrokový liberalismus budoucnost. Je to totiž jen jakési poslední sbohem z dob blahobytné společnosti. Rádoby liberálnost, ztělesněná ve wokeness, je ve skutečnosti jenom frivolita společnosti, která myslí převážně břichem. Blahobytná společnost je povrchní, lehkomyslná, benevolentní, vstřícná, povolná, permisivní a velkorysá; jedním slovem hloupá. V syrové realitě ekomomického a sociálního úpadku však nemohou tyto masochistické dispozice obstát. Chudnoucí lidé jsou nedůvěřiví, sebestřední a materialističtí. Ne náhodou je dosavadní hyperliberální globalismus právě nahrazován myšlenkou národní ekonomiky, soběstačnosti, ochrany hranic, protekcionismu a vnitřní bezpečnosti.

V moderní společnosti 
probíhá parafráze biologické
evoluce, ve které o přežití
bojují slova.

Náš kontinent je na tom dnes zvláště špatně. A jediná šance evropských států spočívá v tom, že všeobjímající pošetilost nahradí energickým a promyšleným prosazováním národních zájmů, a to na úkor kohokoliv. Když to pochopíme, přestaneme být jenom mizerně placeným komparzem při pohřbiu západní civilizace a staneme se nadějí pro její obrození.