Budeme ingoty nového světa?

10.05.2019 09:55

Budeme ingoty nového světa?

 

Vlastimil Vondruška
historik a spisovatel
Mladá fronta Dnes 27.4. 2019

 

Současné politice vládne fundamentalismus. O chodu společnosti rozhoduje ideologie demokracie, která se stala náboženstvím bez boha a bohoslužeb. Korán či evangelia byly nahrazeny evropanstvím a lidskými právy.

 

Islám je ideologií fundamentální, to znamená, že o chodu společnosti rozhodují především slova Koránu. Protože však jsou jeho súry obrazné a napsané básnickým jazykem, záleží na tom, kdo a jak je vykládá. Moje úvaha se však netýká islámu, to uvádím jen pro lepší pochopení naší současné politiky. Ta je totiž také fundamentální. O chodu společnosti rozhoduje pro změnu ideologie demokracie, která se stala náboženstvím bez boha a bohoslužeb. Ale protože je to pojem ve své podstatě abstraktní, i o podstatě demokracie rozhoduje to, kdo a jak ji vykládá. To by ještě nebylo tak zlé, každá ideologie má své učence a kazatele. Leč ti musí být na vládcích nezávislí.

Problémem každého fundamentalismu je jednostrannost, ať již náboženská, nebo světská. Ve fungujících společnostech minulosti existovala „dělba práce". O věcech veřejných rozhodovaly vládní mocenské struktury, o morálce a soukromém životě rozhodovaly struktury odpovědné za ideologii, ať již byly náboženské, učenecké, či světské. Proto se excesy jedné strany tlumily odporem té druhé, případně byly obě strany rozumné a nevstupovaly si vzájemně do pole působnosti.

Původním smyslem politiky byla od antiky správa věcí veřejných, tedy správa vlastní obce (řecky polis). Nad morálkou lidí pak bděli bohové, kteří hovořili ústy kněží, filozofů a umělců. Občas se sice i politici tvářili, že bohové promlouvají jejich ústy, ale využívali to většinou jen k mocenským záležitostem, nikoli k peskování morálky lidí. To opravdu nebyla věc politiky.

 

Soupeření autorit

Tohle soužití dvou autorit nebylo pochopitelně ani v antice, ani později konsenzuálni a naivně mírumilovné. Po staletí bojovali papežové a císaři o dominanci, ale díky tomu, že ani jedna ze stran na sebe absolutní moc nestrhla, moc a ideologie se neustále korigovaly a doplňovaly. Tohle ostatně platí i pro islám. V časech egyptského Saladina či tureckého Sulejmana existovala rovnováha sil a za těchto panovníků nebylo náboženství rozhodně tak fundamentální, jako je v některých muslimských zemích dnes.

Teprve ve chvíli, kdy jedna strana začne monopolně rozhodovat o věcech veřejných i soukromých, můžeme hovořit o pokřivení společenského systému. Pokud je navíc podpořen ideologií, jejíž obsah nechrání někdo jiný než vládcové, naklánějí se misky vah k fundamentalismu a ideologické totalitě.

Tenhle rozpor cítili už v 19. století mnozí filozofové. Reálná autorita církve vzala za své a světská politika vstoupila i na pole ideologie, morálky a soukromého života a začala kráčet směrem k dominanci politiků nad myšlením lidí. To, že na základě voleb vládnou lidé prostřednictvím svých zvolených zástupců, je sice krásná myšlenka, ale v praxi nikdy nenaplněná. Realita je totiž taková, že vládnoucí vrstvy jsou si vždy podobné, jen s tím rozdílem, že demokratické jsou méně stabilní než ty dědičné. Demokratická vláda je postavena na důležitosti okamžiku, nikoli dlouhodobého výhledu (vládne se od voleb do voleb). A ideologií není morálka, ale moc. Existuje samozřejmě i dnes pár politiků, kteří se tomuto schématu vymykají, jenže se pohybují v prostoru, který jim neumožňuje ho překročit.

Problémem rovnováhy mocenských a ideologických vlivů v moderní společnosti se už v minulém století podrobně zabýval především funkční strukturalismus Talcotta Parsonse a jeho následovnice Suzanne Kellerové. Výsledkem je několik modelů společností na základě rovnováhy principů moci a ideologie. A jen tak mimochodem, Parsonsova teorie celkem srozumitelně vysvětluje, proč je multikulturní představa souznění různých společenských a náboženských systémů nesmysl a proč nelze předpokládat bezkonfliktní soužití tradiční evropské civilizace s islámem.

Asi nejznámějším kritikem moderního politického systému, který na sebe přebírá veškerou moc, se stal Karl Raimund Popper, autor teorie „otevřené společnosti". Tvrdí, že uzavřené sociální strukrury umožňují nástup totality. Uzavřenou společností je každá „klasická" politická struktura, v níž fungují obvyklé společenské vazby, které umožňují vládcům soustřeďovat do svých rukou stále více moci. Tak se postupně demokratické systémy mění v totalitní, a to nejen v rovině výkonné, ale i ideologické.

Popper jako východisko definuje „otevřenou a pluralitní společnost". Ta ovšem musí fungovat na principu „sociální odpovědnosti". Právě na Popperových myšlenkách byl vystavěn svět idejí Václava Havla a jeho podpora aktivismu. S odstupem času je zřejmé, že ani tato cesta není reálná, protože aktivismus bez reálného mocenského vlivu, placený z prostředků vládnoucích elit, není nic jiného než jeho služebník.

 

Lidská práva jako karta

Vracíme se tedy na začátek - aby ve společnosti existovala rovnováha mezi správou věcí veřejných a soukromých, musí mít obě strany reálnou a na sobě nezávislou moc. Je totiž naprosto fatální, aby politici rozhodovali o našem svědomí, o tom, jak má vypadat naše rodina, o tom, jak se máme dívat na opačné pohlaví, o tom, co smíme říkat, kde to smíme říkat a jak to smíme říkat, aby psali dějepis a učebnice občanské nauky. Tohle prostě není záležitost správy věcí veřejných, tedy politiky. Obrazně řečeno, dneska nám chybí něco podobného církvi, tedy nezávislá moc, která by se nestarala o politiku, ale o morálku. A měla by takový vliv, že by jí do toho politici nemluvili, ale naopak poslouchali. To je bohužel utopie. Politici nikdy nevzdají území, které již jednou „dobyli".

V přemíře složitých problémů ekonomických a mezinárodně-mocenských je pro ně navíc mnohem jednodušší zabývat se lidskými právy než skutečnými složitými problémy, které přesahují jejich erudici. Lidská práva jsou ideální kartou do hry, všichni jim přece rozumějí, jejich obhajoba zní líbivě a existují lidé, kteří kazatelům lásky a pravdy ochotně tleskají, ba dokonce jsou ochotni zalehnout na matrace, pokud by se někdo odvážil těmhle krásným myšlenkám odporovat. A tak je dnes politik správcem nejen věcí veřejných, ale i morálních a ideologických. Je vládcem i knězem současně.

Jenže to, že byl nějaký politik zvolen, aby se staral o veřejné finance, technický chod státu, zdravotnictví a jiné služby občanům, mu přece ještě nedává právo, aby bohorovně nařizoval lidem, jak mají žít ve svém soukromí. Dělá to navzdory tomu, že ústava definuje naše nezadatelná práva na soukromí. Takže vlastně svým způsobem porušuje ústavu, jenže stejně jako v případě demokracie, co ustavní teoretik, to jiná interpretace.

Lidé se dlouho podobné morální uzurpaci bránili. Vzepřeli se i představě „nového socialistického člověka". A někteří se vzpírají i dnes představě „nového evropského člověka". Stejně jako kdysi, jsou i dnes označováni za reakcionáře, tmáře a burany. Aby se odpor individualistů a liberálů zlomil, začalo se soukromí lidí špehovat a kontrolovat. Zatím jen na internetu, ale politik se nikdy neumí zastavit, rozhlédnout se po zpustošené krajině a říci si: „Tak to by tedy stačilo!" I přes pustinu bude kráčet dál a dál, protože tak to má politika nastaveno v genech.

 

Vítaní nespokojenci

Je načase, abychom začali diskutovat o tom, do čeho vlastně mají politici právo zasahovat a co je naším osobním a nezcizitelným světem, o němž si rozhodujeme my sami. Já vím, že je to těžké a je to běh na dlouhou trať, ale pro začátek by snad stačilo odmítat ty politické koncepce, které chtějí kontrolovat naše myšleni a nabízejí všeobecné blaho prostřednictvím dalšího rozšiřování práv žen, dětí, transsexuálů, chudých, neschopných, líných, stejně tak i medvědů, velryb a žížal.

Ten problém je samozřejmě složitější, protože nestačí korigovat jen ideologii, je třeba změnit řadu vlastních postojů v našem reálném světě. Namátkou třeba přistřihnout křídla nadnárodním průmyslovým korporacím, aby nedevastovaly planetu. Jenže upřímně, za to si můžeme my sami. Copak musíme mít každý rok nový mobil? Co je špatného na nápojích ve vratných skleněných lahvích? Přejídáme se, musíme mít všeho mnohem víc, než reálně potřebujeme, ovšem tohle všechno se musí někde a z něčeho vyrobit. Potřebují se na to suroviny, energie, a odpady není kam ukládat. A pak se divte, že se necháme politiky ochotně vodit za ručičku a myslíme si, že zachráníme planetu jen demonstracemi za ekologickou čistotu světa. Prý nás vedou do nebe, ale já se obávám, že to je cesta opačným směrem.

To byla malá odbočka, protože stejně neutěšené je to s naším osobním a soukromým životem. Vždycky se najde pár lidí, kteří jsou nespokojení, jimž životní plány nevyšly, něco se jim nepovedlo, ať již proto, že toho chtěli příliš, nebo měli smůlu. Právě tihle lidé jsou živnou půdou politiky. Kdo by byl tak hanebný, aby nesouhlasil s politikem, který chce někomu takovému pomoci? Musíme pomáhat všem, a to znamená, že reálně pomůžeme několika jedincům, ovšem tak, že ty ostatní zavřeme do klece nařízení, kontrol a nákladů z daní nás všech.

V minulosti býval předmětem křesťanského milosrdenství každý konkrétní jedinec. Dnes je předmětem politického milosrdenství celá společnost bez ohledu na to, zda to chce a potřebuje, či nikoli. Jsme tedy v situaci, kdy se z nás ve jménu jednostranného ideologického pohledu na svět a pokřiveného pojetí demokracie, v němž menšina vládne většině, odlévají „ingoty nového světa" (parafrázováno podle Bohumila Hrabala). Vládne nám politický fundamentalismus, v němž Korán či evangelia nahradilo náboženství evropanství a lidských práv.

 

 

Kontakt

Zemědělská společnost Chrášťany s.r.o.

zschrastany@seznam.cz

Chrášťany 172
p.Kněževes
27001

606 850 755 -ředitel,hlavní agronom
602 400 701 -hlavní chmelař,agronom
732 620 444 -pozemky
(evidence,nájem,pacht,koupě pozemků)
728 399 733 -hlavní mechanizátor,chmelař
313 582 308 - účtárna
313 582 931

Vyhledávání

© 2011 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořeno službou Webnode