Vyhlásit boj spalovacím motorům a sázet čistě na elektřinu je špatně, říká šéf koncernu Toyota 

Václav Lavička

Hospodářské noviny, 26.2. 2024

Ostře proti elektromobilitě jako jediné volbě se vyslovil Akio Tojoda, šéf správní rady největší světové automobilky Toyota Motor Corporation. Sázet v autoprůmyslu jednoznačně na plně elektrická auta nemá podle něj vůbec smysl. Alespoň do doby, než budou fosilní paliva v elektrárnách nahrazena obnovitelnými zdroji. Jedna z nejvlivnějších postav japonského byznysu je přesvědčena, že k dosažení uhlíkové neutrality, jež má zabránit dalšímu oteplování ovzduší, mohou účinně přispět nejen auta na hybridní a vodíkový pohon, nýbrž i účinnější a ekologicky šetrnější spalovací motory.

"S myšlenkou, že uhlíková neutralita je důležitá, aby se zabránilo dalšímu oteplování klimatu, všichni souhlasí, nikdo vůči ní nic nenamítá. Ale jakmile dojde na rozhodnutí, jaké nástroje použít, začnou se zavádět různá regulační pravidla, omezující se na jednu jedinou volbu. To je důvod, proč si myslím, že je to špatně," prohlásil v nedávném rozhlasovém rozhovoru, jehož obsah zveřejnil koncernový časopis Toyota Times, Akio Tojoda. Jak dodal, nepřítelem uhlíkové neutrality je především uhlí, nikoli spalovací motor.

Vezme-li se v úvahu výroba, přenos a spotřeba energie, pak jsou osobní auta jasně "na straně spotřeby". Ale na straně výroby převažují fosilní paliva (uhlí, zemní plyn, ropné produkty). "Chceme-li více elektrických aut, musíme vyrábět také více elektřiny, což znamená vyšší objem emisí oxidu uhličitého. V takovém případě nemá současný přístup smysl," argumentuje Tojoda, podle kterého k uhlíkové neutralitě vede několik cest, jejichž konkrétní výběr závisí na energetické situaci té které země.

Sedmašedesátiletý Akio Tojoda, vnuk zakladatele společnosti Kičira Tojody, byl prezidentem a generálním ředitelem Toyoty od června 2009 do konce loňského března. Poté ho vystřídal o 14 let mladší Kodži Sató, zatímco Tojoda stanul v čele správní rady koncernu zahrnujícího 17 různých firem. Akio Tojoda, který má podle svých slov "rád auta vonící benzinem", se proti jednoznačné orientaci na plně elektrická osobní auta vyslovil již několikrát. Ovšem jeho poslední veřejné vyjádření je podle německého odborného časopisu "neobvykle břitké".

Předseda správní rady největší světové automobilky tentokrát nešetřil kritikou ani na adresu finančního byznysu v Japonsku i v zahraničí. Ten podle něj neoprávněně "trestá" výrobce spalovacích motorů i firmy, jež jim dodávají různé komponenty. "Někteří naši dodavatelé vyrábějící motory si už nemohou od bank půjčovat. Nechtěl bych, aby to vyznělo arogantně, ale vlivní lidé jako já mohou pomoci těm, jejichž hlas není tak silný, a proto se chci zasadit o změnu," poznamenal dále Tojoda.

Netají se ani důvodem, proč to chce udělat. Japonský autoprůmysl zaměstnává kolem 5,5 milionu lidí, z nichž mnozí vyrábějí komponenty pro spalovací motory. Už proto musí být podle něj přechod k uhlíkové neutralitě hladký, aby se předešlo sociálním otřesům.

Akciový kurz Toyoty loni v létě povzbudila zpráva, že společnost vyvíjí nové baterie s tekutým elektrolytem, které budou lehčí a umožní delší dojezd na jedno dobití. Opravdový průlom si slibuje od baterie s pevným elektrolytem. Společnost ujišťuje, že nabíjení u stojanu potrvá maximálně 10 minut a baterie vydrží až 1200 kilometrů. Do vozů se začne podle plánu montovat v roce 2026.

Tržní kapitalizace koncernu, jež koncem minulého roku dosáhla 247,5 miliardy dolarů, od té doby stoupla skoro o 28 procent a přesáhla 316 miliard dolarů, vyplývá z údajů serveru CompaniesMarketCap.com. Tyota je tak druhou nejcennější globální automobilkou hned po americké Tesle (nyní asi 629 miliard dolarů).

Klíčovým odbytištěm společnosti jsou USA, kde loni zvýšila prodej osobních aut o 6,6 procenta na 2,25 milionu. Právě tam se pustila do jedné z největších investic ve své historii. Od poloviny roku 2022 staví v Severní Karolíně obří bateriovou továrnu, do které investuje 13,9 miliardy dolarů. Provoz má zahájit v příštím roce.

Toyota si loni už čtvrtý rok po sobě udržela světové prvenství, když zvýšila prodej motorových vozidel ( včetně nákladních aut) o 7,2 procenta na 11,2 milionu. Tím se vzdálila druhému Volkswagenu, jenž zvýšil dodávky zákazníkům meziročně o 12 procent na 9,24 milionu osobních a nákladních aut. Ale v prodeji plně elektrických aut má navrch. Prodal jich 771 000, zatímco Toyota 104 tisíc.

Za první tři kvartály obchodního roku (duben - prosinec 2023) Toyotě čistý zisk meziročně stoupl více než dvojnásobně v přepočtu na 26,5 miliardy dolarů hlavně díky silnějšímu prodeji hybridů. Ty představují zhruba 30 procent celkového prodeje.

Neuvěřitelný příběh krádeže 1 miliardy Kč z majetku Ukrajinského státu, na které se částečně podílela i Podnikatelská družstevní  záložna (PDZ), kterou spoluvlastní Petr Fiala. PDZ dále  pomáhá  získávat dotační zdroje z EU a ČR i neziskovkám Petra Fialy.
Policie ČR, tajné služby ČR, Ukrajiny a ČNB se pokouší skandál vymlčet

Vláda jim chce vzít les

Robert Božovský, redaktor MF DNES

MF DNES, 17.2. 2024

"Já vás chápu, ale vznik parku i nadále podporuju," vzkazuje ministr zemědělství lesníkům.

Křivoklátská pobočka České lesnické společnosti (ČLS) se obrátila otevřeným dopisem na ministra zemědělství Marka Výborného (KDU-ČSL). Žádá ho, aby za svůj resort přehodnotil vládní záměr vyhlásit Národní park (NP) Křivoklátsko. Parkby podle nich vedl k zániku dlouholeté tradice tamního lesnictví. Místo toho preferují větší podporu a rozvoj už existujícího Lesnického parku Křivoklátsko se šetrným lesnickým hospodařením.

Ministr tento týden v odpovědi ke zklamání lesníků uvedl, že si velmi cení jejich práce, ale vznik NP jemu svěřené ministerstvo bude nadále podporovat.

Lesníci: Křivoklátsko je unikát

Podle lesníků jsou současné křivoklátské lesy perlou, kterou budovaly po dobu delší než 300 let desítky generací jejich předků spolu s majiteli lesů. "Po staletí jsou to lesy hospodářské, které jsou pozměněny lidskou činností. Výsledkem práce lesníků jsou dnes porosty, které nemají v českém vnitrozemí obdoby. Je to klenot, který svým významem přesahuje hranice naší země a možná i Evropy," uvedl v otevřeném dopisu jeho autor a předseda křivoklátské pobočky ČLS Miroslav Pecha.

"Vláda deklarovala zájem změnit cíle ochrany přírody na Křivoklátsku a zajistit v jeho nejcennější části nerušený průběh přírodních dějů. Nezbytným předpokladem vzniku NP je ale úspěšné vypořádání všech oprávněných požadavků a připomínek, především tamních obyvatel a samospráv," odpověděl spolku mimo jiné ministr.

Státní lesy přehodily výhybku

Podle Miroslava Pechy lze z odpovědí ministra jasně vycílit, že současná vláda má evidentní politický zájem vyhlásit národní park za každou cenu bez ohledu na názory odborníků z oblasti lesnictví, obyvatel Křivoklátska i okolních obcí.

"Ministr zemědělství by měl jako  nejvyšší šéf lesníků hájit naše zájmy, ale nedělá to. Zmíněné požadavky správce lesů nebyly a ani nemohly být úspěšně vypořádány, protože v některých případech nesměly být z politických důvodů ani předloženy," konstatoval Pecha v narážce na nedávné přehodnocení postoje státních lesnických společností. Nesouhlas se vznikem NP totiž pře půl rokem odvolal státní podnik Lesy ČR a poté také Vojenské lesy a statky ČR. Oba subjektyv části Křivoklátska hospodaří.

"Národní park měl zahrnovat i území, které má strategický význam pro obranu státu a v současné mezinárodní politické situaci není prostor pro zmenšování ploch využívaných armádou. Proto bylo naše původní stanovisko negativní. Na základě dohody mezi ministerstvy zemdělěství, obrany a životního prostředí nám ale byly nabídnuty výměnou vhodnější pozemky v nynějším vlastnictví Lesů ČR v sousedství vojenského posádkového cvičiště v Jincích na Příbramsku. To je důvod, proč se naše stanovisko změnilo," odůvodnil změnu názoru mluvčí Vojenských lesů a statků ČR Jan Sotona. Lesy ČR stažení námitek odůvodnili tím, že podnik respektuje vládní politickou dohodu směřující k vyhlášení národního parku.

Park versus park

Lesnický park Křivoklátsko vznikl v roce 2010 a rozkládá se na ploše 17 tisíc hektarů. Jeho spoluzakladateli jsou Lesy ČR, zmíněná křivoklátská pobočka České lesnické společnosti a největší soukromý tuzemský vlastník lesů Jerome Colloredo Mannsfeld, který opakovaně prohlašuje, že se vznikem NP Křivoklátsko zásadně nesouhlasí. I přes změnu postojů Lesů ČR jejich vzájemná spolupráce v lesnickém parku, který je alternativou parku národního, stále pokračuje.

Vyhlášení menšího NP Křivoklátsko na 11 600 hektarech, ale s vyšším stupněm ochrany přírody než současná chráněná krajinná oblast, je záměrem vlády. Má podporu Středočeského kraje. Proti jsou naopak samosprávy aktuálně 29 obcí, řada obyvatel, myslivci a lesníci.

Farmáři budou řešit emise, děsí je papírování

Jan Drahorád, redaktor MF Dnes,

MF DNES 24.2. 2024

Obchodní řetězce, jejichž akcie se prodávají na burze, letos poprvé budou muset podle evropské legislativy podávat zprávu ohledně své uhlíkové stopy. Dotkne se to však i jejich dodavatelů včetně zemědělců a potravinářů.

"Aktuálně řešíme vytvoření společné metodiky. Pokud by neexistovala, mohlo by se stát, že by si každý z řetězců vytvořil svou, a potravináři by tak museli pro každý řetězec dělat jiný výkaz." sdělil MF Dnes prezident Svazu obchodu a cestovního ruchu ČR Tomáš Prouza.

"Obchod je připravený spolupodílet se na vytvoření jednotné metodiky a zjednodušit tak situaci svým dodavatelům," dodal Prouza.

"Obchod je připravený spolupodílet se na vytvoření jednotné metodiky a zjednodušit tak situaci svým dodavatelům," dodal Prouza.

Největší řetězce budou poprvé vykazovat nefinanční informace o stavu firmy už příští rok, a to za letošek. V následujícím roce se přidají ostatní.

Prouza se domnívá, že stát s přípravou na nové povinnosti trochu zaspal. Nyní se ale snaží připravit pro zemdělce a potravináře kalkulačky, které by jim mohly situaci zjednodušit.

Podle Jana Pivoňky z Potravinářské komory ČR nejde o to, že by obchodník musel přímo reportovat veškeré emise svých dodavatelů, ale musí brát do úvahy celý řetězec, který může emise vytvářet.

"Celý systém není jen o reportování, ale i o nastavování cílů a snižování environmentální zátěže. Proto mohou mít jednotlivé subjekty odlišnou představu o tom, co by měli jejich dodavatelé dělat, a to by znamenalo pro zpracovatele skutečně velkou zátěž," popisuje Pivoňka.

Pravdivost hlášení zatím nikdo auditovat nebude, má jít čistě o dodavatelsko-odběratelské vztahy. "Běžně se reportuje na roční bázi. Smyslem však není "fixovat" emise, ale stanovovat cíle pro snížení environmentálních nebo sociálních dopadů a v podstatě vykazovat postupné zlepšování," vysvětluje Pivoňka.

Potravinářská komora ČR ale v této souvislosti připomíná, že malé a střední podniky, které chtějí dodávat své zboží velkým řetězcům, se do budoucna bez těchto výkazů nejspíš neobejdou. Partneři z řad řetězců tím už nyní v řadě evropských zemí podmiňují pokračování obchodních vztahů.

Pivoňka upozorňuje, že spousta evropských států pro své zemědělce a potravináře připravila nejrůznější kalkulačky, které pomáhají se spočítáním potřebných informací. Sami výrobci to totiž podle něj nezvládnou.

"V současné době není dostatečný počet specialistů, kteří by se problematice mohli věnovat na skutečně detailní a odborné úrovni," uvádí Pivoňka.

"Řada konzultačních společností sice služby nabízí, nicméně hodnocení životního cyklu a kalkulace emisí v zemědělství a potravinářství vyžaduje specifické znalosti v oblasti technologií a jejich vazeb, které nelze nahradit obecným ekonomickým nebo manažerským vzděláním," doplňuje.

Pomoc pro výrobce biopaliv

Že Česko v této věci zaspalo, se domnívá i odborník z Vysoké školy chemicko-technologické v Praze Vladimír Kočí. Připravovt se podle něj mohlo už dvě dekády.

"V Česku jsme měli bohužel k již prokázanému vlivu člověka na klimatickou změnu jen velmi vlažný vztah. Vzhledem k velkému společenskému požadavku na zjišťování emisí takzvaného Scope 3 (týká se právě dodavatelských řetězců, pozn. red.) přitom bude celá oblast brzy předmětem velkého zájmu byznysu," říká.

Ministerstvo zemědělství na nedávném semináří přislíbilo, že data za výrobu poskytnou resortní výzkumné ústavy. Už nyní připravil jeden z ústavů kalkulačku na měření emisí plodin používaných k výrobě biopaliv.

"Sběr dat není jednoduchý, pro zemědělce to znamená navýšení administrativní zátěže. Ti stále nechápou že by měli kvůli klimatické změně, která je postihuje mezi prvními, do snižování emisí investovat," uvedl z úřad Vlastimil Zedek.

Komerční společnosti vypracování zpráv již za úplatu nabízejí. "Zemědělci, kteří nejsou závislí na dotacích, velkých odběratelích nebo zahraničních řetězcích, nemusí svou uhlíkovou stopu nutně znát. Naproti tomu ti, kteří jsou do těchto struktur zapojeni, by měli mít zájem nejen o svou uhlíkovou stopu, ale i o dopad svého hospodaření na biodiverzitu," sdělil MF DNES zakladatel Green0meteru Karel Kotoun.

Fakta

O čem budou muset velké firmy už brzy informovat

Evropská směrnice po společnostech obchodních řetězců požaduje informace ze tří oblastí.

Scope 1 jsou přímé emise zdrojů, které má firma pod kontrolou. Například emise aut se spalovacím motorem ve firemní flotile.

Scope 2 jsou nepřímé emise ze zdrojů, které firma používá pro vlastní činnost, ale neovládá je. Například odebírá elektřinu, ale vznik emisí při její výrobě neovlivní.

Scope 3 jsou nepřímé emise spojené s dodavatelským řetězcem nebo se zaměstnanci, jejich služebními cestami či dojížděním do práce.

 EU ekonomicky upadá napříč odvětvími  jak vlivem zelené ideologie, tak i v důsledku současné geopolitické situace.
Česká koruna pomáhá tuto krizi zvládat podstatně  lépe než euro.

Koruna že slábne? Naopak

Lukáš Kovanda, hlavní ekonom Trinity Bank,

Lidové noviny, 23.2. 2024

Evropské akcie jsou teď v historicky rekordní slevě vůči těm americkým. Vyplývá to ze srovnání poměrového ukazatele vyhlížené tržní ceny akcie a čistého zisku na akcii na horizontu dalších dvanácti měsíců. Brány jsou přitom v potaz všechny klíčové akciové tituly jak ve Spojených státech, tak v Evropě. Nikdy minimálně od osmdesátých let nebyly evropské v porovnání s těmi americkými tak levné.

Klíčovým důvodem je to, že Evropa nemá žádnou světově významnou technologickou společnost, dále vykazuje slabší vyhlížený ekonomický růst, slabší hospodářskou odolnost a konečně také na ni tíživěji dopadá současná geopolitická situace.

Evropu také poškozuje to, že do její ekonomiky už přespříliš promlouvá ideologie, zejména ta zelená. Mezinárodní investoři Evropě věří méně a méně; její zelená ideologie poškozuje životní úroveň zejména budoucích generací.

Akciové trhy varovný signál už vysílají. Doplňuje jej například nedávný článek z Wall Street Journal.

Podle něj brzdí schopnost konkurovat Spojeným státům a Číně evropská regulační mánie. Evropská unie je podle listu jedničkou v jedné oblasti - v regulacích. Agresivní tvorbou pravidel si ale pod sebou řeže větev. Připravuje se o schopnost konkurovat Číně v oblasti elektromobility a Spojeným státům v umělé inteligenci.

Ve jménu jednoho procenta

Co dodat? Že hořký kalich jsme ještě nedopili, opravdu hořký konec je teprve před námi, protože ani varování akciových trhů, ani zmíněný článek Wall Street Journal bruselské zideologizované byrokracii oči zřejmě neotevře.

Sázka na elektromobilitu však troskotá nejen v Evropě. Autopůjčovna Hertz se v USA zbavuje 20 tisíc elektroaut a nahrazuje je vozy s tradičnějším pohonem. Klíčovým důvodem jsou příliš vysoké náklady na opravy elektroaut. Ty jsou i zásadní příčinou toho, proč se poptávka po elektrovozech zadrhává celosvětově.

Zle ale dopadají opět hlavně jejich evropští výrobci v čele s Volkswagenem, kteří jen paběrkují a jejichž globální prodeje dramaticky zaostávají za tržbami americké Tesly a čínské BYD. Tesla kvůli chabnoucí poptávce jde už od loňska s cenami prudce dolů. Čínská elektroauta jsou trvale mnohem levnější než ta evropská.

Carlos Tavares, šéf Stellantisu, společného podniku Fiatu Chrysleru a Peugeotu s Citroënem, přitom varuje, že pokud evropské automobilky rychle nenajdou rozumnou odpověď na tento neblahý vývoj, čeká je "krvavá lázeň" v záplavě levného čínského dovozu.

Jedním z řešení by mohlo být vytvoření jakéhosi nadnárodního "Airbusu elektromobility". Společný podnik evropských automobilek by prý mohl čelit konkurenci snáze, jako v letecké výrobě čelí konkurenci Boeingu právě společný evropský Airbus.

A toto vše se v Evropě má dít ve jménu potenciálního snížení globálních emisí skleníkových plynů o jedno procento, tedy v rozsahu statistické chyby.... Hrozí tudíž, že EU obětuje svůj autoprůmysl, ten tradiční, přičemž ke zlepšení globálního klimatu tím přispěje maximálně jen zcela zanedbatelně. Co hůř, hrozí, že obětuje nejen svůj tradiční autoprůmysl, neboť výše zmíněné akciové ukazatele signalizují její ekonomický úpadek napříč odvětvími.

Ekonomické chřadnutí Evropy ovšem zatím nezamezuje tomu, aby Česko nadále hospodářsky dohánělo její bohatší země. Česká měna je totiž dnes reálně stále výrazně silnější než před válkou a než před covidem. Na tento zásadní moment se však často zapomíná, a to i v rámci současné debaty o přijetí eura.

I když je číselný kurz koruny k euru nyní zhruba stejný jako v průměru v letech 2018 až 2019, v reálném vyjádření je koruna o zhruba dvacet procent silnější. Reálný kurz zohledňuje inflaci, tedy i růst mezd. I mzdový nárůst je totiž vlastně složkou inflace. Růst českých mezd, v posledních pěti až šesti letech zhruba 28procentní, poráží inflaci v eurozóně, i když ne tu v Česku. Inflace v eurozóně totiž činí za období od let 2018 a 2019 zhruba 21 procent, zatímco v Česku hned přibližně 40 procent.

Vyšší kupní síla Čechů

Pokud tedy kurz koruny k euru nominálně proti letům 2018 až 2019 nijak výrazně neoslabuje, značí to, že průměrně vydělávající Češi disponují při nákupech v eurozóně o zhruba sedm procent vyšší kupní silou než před pěti či šesti lety. A to navzdory tak pohnutým letům 2020 až 2023.

Letošní nominální oslabení koruny, které je zatím vlastně jen návratem na úrovně let 2018 a 2019, tak je jen částečnou kompenzací za výrazné reálné zpevnění kurzu české měny. Navíc, tato kompenzace představuje částečnou úlevu tuzemským exportérům, kteří díky o něco slabšímu nominálnímu kurzu, například v porovnání s loňskem, nyní snáze čelí důsledkům chabého výkonu Německa, zmíněným problémům evropského průmyslu, nejen toho automobilového, resp. elektromobilového, případně slabého růstu české ekonomiky.

Tvrzení, že koruna povážlivě slábne nebo že je příliš rozkolísaná, tak neobstojí. Koruna neslábne, reálně je tomu právě naopak. A její kolísání představuje přirozený tlumič, díky jehož existenci se ekonomika nemusí přizpůsobovat jinak a jinde. Klíčovým důvodem, proč všechny země, které platí eurem, vykazují vyšší míru nezaměstnanosti než Česko, je právě to, že se mnohé z nich musí přizpůsobovat okolnostem "jinak a jinde", tedy třeba právě na trhu práce. Když nemůže oslabit měna - protože je v rámci sdílení eura nutně fixována - , oslabí tedy trh práce. Tudíž vzroste nezaměstnanost.

Zastavme Green Deal dokud je čas

Vilém Barák, publicista
Lidové noviny, 30 ledna, 2024

Projekt zemí Západu na snížení emisí oxidu uhličitého (CO2), v Evropě známý jako Green Deal, zasahuje čím dál negativněji do našich životů. Neexistuje proto důležitější úkol než jak jej při zachování demokracie a svobody zvrátit.

Green Deal (GD) představuje smrtelné bezpečnostní riziko, oslabuje státy Evropské unie i celý Západ takovým způsobem, že se přímo nabízí, aby se staly ekonomickou kořistí pro Čínu nebo vojenskou kořistí pro Rusko. To proti nám vede „polohorkou“ válku. Nelze ale úspěšně bojovat na více frontách, nota bene, když celý GD je finančně nákladnější, než by byl přímý vojenský střet s Putinem. Západ se místo soustředění sil na porážku autoritářských režimů vysiluje stavěním bezúčelných, zbytečných a pro ekonomiku i společnost zničujících „klimatických pyramid“.

Technologie, na kterých má být založený GD, se nachází za horizontem současné reality, a to z pohledu technického vývoje, provozních nákladů i fyzického rozšíření. Současně závisí na dodávkách surovin od našich nepřátel. Jako kdyby lidstvo v roce 1890 přijalo závazek, že za deset let postřílí koně a parní stroje půjdou do šrotu s tím, že se od tohoto data budou používat spalovací motory a elektromotory. Ano, některé děti jsou již v 10 letech schopné malovat obrázky mezihvězdných lodí poháněných antihmotou. Podobné bujné fantazie jsou dnes vydávány i ve zdánlivě seriózních médiích za něco reálného, běžného, okamžitě použitelného.

Občasné zdroje elektřiny (OZE) slouží v podstatě jako reklamní šidítko GD. Jsme ohromováni čísly instalovaného výkonu, ale ten skutečný, využitelný se pohybuje v jeho zlomcích. Ještě ke všemu je v čase naprosto nahodilý, proto musí být v celé své kapacitě zálohovány normálními zdroji. Jedině ty zajistí elektřinu (dosavadní baterie nic zásadního neřeší), když nesvítí slunce a nefouká vítr. Ani jejich skalní fandové nejsou ochotni se odpojit od sítě a žít v uzavřeném energetickém ostrově. Všichni chtějí mít elektřinu kdykoliv k dispozici. Shrnuto, stát rozdává z peněz daňových poplatníků dotace na vznik větrných a fotovoltaických elektráren. Tím zvyšuje náklady na technické a provozní posilování stability energetické sítě, což všem zdražuje elektřinu. Současně rapidně roste riziko blackoutu (technickou chybou, útokem hackerů) v energetické síti balancující na špičce nože pomocí počítačových algoritmů.

Jak se blíží milníky GD (např. 2035 zákaz registrace nových aut se spalovacími motory), rozpadá se struktura současného světa. Automobilky omezují vývoj normálních aut, rafinérie neplánují zvyšování svých kapacit ani modernizace. Těžařům plynu a ropy chybí výhled na získání dlouhodobých kontraktů, což zhoršuje jistotu dodávek i ceny. Čas pracuje proti nám.

Pod záminkou udržitelnosti a ochrany životního prostředí se neudržitelně ničí flóra i fauna a plundruje půda výrobou tzv. biopaliv pomocí intenzívního zemědělství. V tomto ohledu se lidské chování zcela vymklo z morálních kloubů. Maminka každý bochník chleba jako boží dar před rozkrojením pokřižovala. A dnes? Zemědělské produkty, které mohly být jídlem, zvráceně spalujeme v autech a bioplynových stanicích. Dnes dokonce předseda Agrární komory, navrhuje spálit 500 000 - 1 000 000 tun pšenice, která zůstala jezeďákům ve skladech, když letech 2022-2023 špónovali ceny potravin.

Klimatické regulace přináší energetickou a mobilní chudobu (neschopnost pořídit si individuální dopravní prostředek) a plošně snižují naši životní úroveň. To vede k obrovskému napětí mezi „nevěřícími“ postiženými dopady GD a společenskými elitami ovládané vírou v nutnost omezování oxidu uhličitého nebo z konformity předstírajících tuto víru. Mrazivé je, s jakou lehkostí ekologisté mluví (ano, jenom mluví) o tom, že není důvod, proč bychom měli zchudnout, pouze budeme vyrábět jiné věci. Tuhle změnu ale musí někdo zaplatit (jde o takové náklady, že jakékoliv dotace třeba z Modernizačního fondu EU jsou jako plivnutí do požáru). Za další, uměle zavedené ekotechnologie z nás udělají nekonkurenceschopný skanzen. Dám příklad. Vysokopecní výroba železa pomocí koksu je kvůli emisím CO2 fujky, fujky. Takže se přejde na výrobu oceli v elektrických pecích, kdy vstupní surovinou je železný šrot. Hm, jenže to je jenom přetavování již existujícího železa. Železa, které bylo dříve vyrobeno ve vysoké peci ze železné rudy za pomocí koksu a v průběhu přepracování bude ubývat. A vodík? Nevyzkoušené, nezkušenost s technologií, náklady min. o 100 % vyšší, v podstatě nulová nabídka tzv. zeleného vodíku. Prostě jenom kecy, kecy, kecy.

Míříme k opakování toho, co zažila Výmarská republika s Adolfem Hitlerem. Střední třída zděšená ze zelených komunistů hlásajících „nerůst“ (návrat zpět na stromy) a vyhrožujících posledním soudem (hnutí tzv. „poslední generace“), dá volební hlasy neofašistům. K moci se dostanou lidé slibující zrušení zelených regulací. Jenže téma uchopili nepřátelé svobody, demokracie, Evropské unie i NATO. Je dopředu jasné, co volič vybere, když se bude rozhodovat mezi používáním normálního auta a členstvím v Unii. Podle jednoho z průzkumů je víc lidí ochotno souhlasit elektřinou a teplem na příděl než s koncem aut se spalovacími motory. Lidé si ale nebudou ochotni volit mezi těmito dvěma variantami, prostě „převrátí šachovnici“ smetou ty, co je budou omezovat.

Komunismus v roce 1989 padl, protože jsme se chtěli mít lépe. Pokud současné společenské uspořádání bude překážkou růstu životní úrovně, skončí stejně a žádná „ekoideologie“ tomu nezabrání. V Deklaraci nezávislosti Spojených států amerických (1776) nalezneme větu: „.....Pokládáme za samozřejmé pravdy, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni, že jsou obdařeni svým Stvořitelem určitými nezcizitelnými právy, že mezi tato práva náleží život, svoboda a sledování osobního štěstí“. Uskutečňování GD je s tímto v přímém rozporu.

Někteří lidé si položí otázku: „Jak bychom měli proti změnám klimatu bojovat?“. Odpověď zní: „Nijak“. Slunci, větru, dešti ale hlavně lidem, se nedá poručit. Musíme případným klimatickým změnám přizpůsobit ostrahu hranic Schengenského prostoru, právní řád (na ochranu před přilepovači, polévači a blokádníky), stejně jako naše domy, města, zemědělství. Začněme opuštěním tmářství ve vztahu ke genetickým modifikacím. Buď si planeta Země i lidstvo s emisemi CO2, resp. jeho zvýšeným obsahem v atmosféře poradí nebo si s nimi neporadí. Je lepší přestat s lyžováním a lední medvědy pozorovat v zoologické zahradě než sledovat, jak naše města hoří v důsledku občanské války nebo ruské speciální operace.

A naše domnělá odpovědnost za Zemi? Západ nemá vojenskou a ekonomickou sílu vést „křížové“ výpravy, kterými by jiným zemím vnutil víru v redukci CO2? Německo, v tomto ohledu nejextremističtější stát, je schopno nanejvýš tiše a bázlivě likvidovat samo sebe i své okolí. Ono by nic neudělalo, i kdyby ruské tanky jezdily v sídle Bundestagu. Čína, Rusko, Indie a další státy třetího světa se dobrovolně neomezí. Zprávy o uskutečněných opatřeních ke snižování emisí CO2, které nám nalhávají, sliby na toto téma, závěry klimatických konferencí, to vše jsou dezinformace, kterým Západ věří, protože je chce slyšet. Vývoz demokracie skončil neslavně, tak se nesnažme exportovat ideologii snižování CO2. Státy třetího světa se necítí reálně (sic!) odpovědné za jeho emise a současně se nehodlají angažovat v tom co trápí nás, tedy v porážce Ruska na Ukrajině. Neexistuje tedy důvod, aby Západ řešil problémy třetího světa a cítil odpovědnost za to, že na pláních Indie bude 50°C a území Tuvalu či Bangladéše zatopí zvyšující se hladina oceánu.

Příštím úkolem zahraniční politiky České republiky je hledání spojenců uvnitř Evropské unie pro odmítnutí dalšího pokračování GD a jeho demontáž. Opusťme politiku následování Německa, pomateného muže Evropy, a to nejen v oblasti ideologie snižování CO2, ale i politiky a obrany. Jde o stát s „přeraženou páteří“, stejně „pevného“ spojence jako byla Francie v roce 1938. Klíčový bude rok 2026, kdy má dojít k revizi GD ve smyslu, co bylo či nebylo uděláno. Změňme tento rok v revizi cílů GD v podobě jejich odložení nebo úplného zrušení. Pokračování v GD má pouze dvě alternativy. Konec svobody i demokracie v důsledku jeho prosazování nebo instalaci diktatury na základě slibu jeho zastavení. Nejvyšší čas, aby standardní politické strany začaly řešit ukončení GD. Jinak ve volbách prohrají s populisty a extrémisty, my samozřejmě s nimi. Podle dosavadních náznaků panuje v Unii očekávání, kdo první zvolá „král je nahý“, přesněji „Green Deal je nesmysl“. V zájmu západní civilizace, směle do toho.

PS: V podstatě sám nevěřím, že se dá něco změnit na trajektorii do Green Dealu. Ale už vím, jak se cítila Kassandra.

Co vydrží průměrný Němec

Petr Robejšek, politolog

MF Dnes, 12.1. 2024

Proti vládě Olafa Scholze protestují v Německu zemědělci a nově už stávkují také tamní dráhy za podpory velké části společnosti.
Vynutí si lepší politiku, nebo vláda zasáhne silou?

Škrtnutí daňových úlev na diesel, jež německé zemědělce tak rozzuřilo, že začali po celé zemi s blokádami silnic a dálnic, by je připravilo o miliardu eur ročně. Sedláci se bouří a podle průzkumů je chápe skoro 90 procent Němců. Ale prý se musí šetřit, tvrdí tříbarevná berlínská vláda, přestože vybrala od obyvatel loni nejvyšší daňové výnosy posledních let - bilion eur. Vláda s tím ale přesto nevyjde, protože investuje miliardy do nefungující Energiewende, poukazuje stovky miliard do Indie, Afriky a Jižní Ameriky. Další stovky miliard si již osm let přicházejí osobně vyzvednout migranti z celého světa.

Významný německý státník Helmut Schmidt řekl: "Hloupost vlád by se nikdy neměla podceňovat." A to bylo ještě v 70. letech, kdy Německo prosperovalo a kancléř Schmidt měl ve vládě zkušené odborníky. Dnes místo odborníků vládnou hrdinové partajních sjezdů, vševědové z mainstreamem inscenovaných debat a mágové kuloárových čachrů s lobbisty. A tak člověk (nejen v Německu) raději předpokládá hloupost politiků, aby si nemusel myslet, že vlády rozkládají fungující sociální a politický systém a deindustrializují vlastní země záměrně nebo pod vlivem nadnárodního mocenského kartelu, který se vměšuje do politiky západního světa.

Blahobytná konzumní společnost je příliš pohodlná, a proto pro lidský mozek nezdravé evoluční prostředí. V něm se "rozmnožují" lehkomyslní a pasivní občané, kteří nevolí politiky, ale pocity, nálady a obličeje. Ne náhodou utratila Scholzova vláda za první rok ve funkci za fotografy, kadeřníky a vizážisty 1,5 milionu eur, což je nárůst o 80 procent. Aspoň zvenku o svou hlavu vzorně pečuje ministryně zahraničí Annalena Baerbocková. Její osobní kadeřnice stojí daňové poplatníky měsíčně 7900 eur plus diety.

Ví, co dělá, protože přihlouplá konzumní společnost dá na úpravný zevnějšek a pěkná slova. Proto Němci tak dlouho věřili, že se dá udržet vysoký životní standard bez fosilních energií. To vedlo ke vzniku Zelených, kteří mají dnes charakter fanatické sekty, jež chce prosadit trvalý lockdown podél a ve jménu uhlíkové stopy. Sedláci nejsou ani první, ani poslední, které ohrožují.

Dlouhodobý blahobyt způsobil i to, že politickou scenerii konzumních společností výrazně ovlivňuje seskupení voličů, které umí daleko lépe řečnit než tvořit. Jejich ztělesněním je ministr hospodářství Robert Habeck, který na vysoké škole studoval hru se slovy. Diplomovou práci psal o básníkovi Boehlendorffovi a doktorát na téma literární estetičnost. A vidíte - dotáhl to na ministra hospodářství. Nedá sice dohromady definici insolvence, což celému národu předvedl v jedné politické talkshow, ale dneska jsou přece důležitější správná slova a názory.

Čiperné brebentění "elit" buď nahrazuje čin, nebo zakrývá jeho motiv. Jistě nechtěně, ale trefně to vystihl německý kancléř Scholz v rozhovoru pro časopis TIME z května 2022. Své politické krédo popsal: "Pokud jste dobrý vůdce, nasloucháte lidem. Nikdy však nesmíte věřit, že opravdu chtějí, abyste udělali přesně to, o co vás žádají." To je princip, kterým jde zdůvodnit jakákoliv politika. A Scholz se podle tohoto pravidla důsledně chová, ačkoliv preference jeho vlády a strany nezadržitelně směřují k nule.

Chudoba vás zachrání

Sebestřední mluvkové na vrcholu mocenské pyramidy se Němcům nejméně od počátku éry Angely Merkelové odvděčují za jejich prostoduchost vytunelováváním demokracie, deindustrializací země a ztrátou suverenity. To se v posledních třech letech urychlilo pod vlivem nadnárodního mocenského kartelu - a do Německa dorazila chudoba.

A ejhle, chudnoucí společnosti to myslí lépe než blahobytem ztučnělým mozkům. Lidé v ní nemají problém odlišit muže od ženy, protože nemají čas na nesmysly a musí se starat o to, jak vyjít do příští výplaty.

Z bývalých pasivních a lehkomyslných konzumentů se přes noc stávají nedůvěřiví, kritičtí a vzpurní občané. Zdražení nafty byla pro společnost příslovečná poslední kapka a je symbolické, že protest vyvolali a vedou sedláci, profese stará jako lidstvo samo.

Reagují pomaleji, protože žijí v souladu s neměnným rytmem přírody. Jsou pokorní a trpěliví, protože rozumějí, jak slabý je člověk proti přírodě. Jsou politicky pasivní, jelikož vědí, že jejich úloha a způsob života přežije všechny politické výstřelky a absurdity. A když tito lidé povstanou, je to důkaz existenční nouze celku. Znamená, že se v samotných kořenech společnosti schyluje k bouři.

Ne náhodou právě teď vznikly dvě nové opoziční strany, které se odštěpily od politického establishmentu. Jedna strana na levici pod vedením brilantní Sary Wagenknechtové a druhá na pravici. Je to vnitrostranické seskupení, které se pod vedením vysoce kompetentního bývalého předsedy Spolkového úřadu pro ochranu ústavy Hanse-Georga Maassena odlouplo od notoricky merkeliánské CDU. Odpor tak dostává neopotřebované politické nástroje.

Co bude? Vláda nechce ustoupit ani odstoupit, i když by měla. Ale ani sedláci už dávno nebojují jen za zrušení vyšších daní na naftu. Frustrovaná německá společnost je vnímá a podporuje jako beranidlo k vynucení lepší politiky. Nespokojená většina obyvatel nemá kam ustoupit. Situace je tedy kritická a může vyústit v to jediné, co neschopné vlády umějí dobře - k vyhlášení nouzové situace. A když na to přijde, pak i výjimečného stavu, garantovaného ozbrojenými silami. Velmi doufám, že k tomu nedojde. Ale ve slabých chvilkách mám dojem, že právě to se má stát.

KORESPONDENČNÍ VOLBA: Odvol za bábu

Nesouhlasím, že jsme v klimatické krizi

Sabina Ali, redaktorka MF Dnes

MF Dnes, 13.1. 2023

Ekonomika má růst, abychom měli prostředky na řešení problémů, říká analytik

Rychleji než Evropa roste hospodářství Číny i populačně slabších Spojených států. A brzy ji zřejmě dožene Indie. Podle analytika J&T Banky Pavla Rysky je viníkem stagnace starého kontinentu rozsáhlá a bobtnající byrokracie, ambiciózní cíle v ochraně klimatu nebo dotace, které pokřivují trh.

Situaci by podle Rysky zvrátily protržní reformy či liberalizace ekonomiky. Místo nich však Evropa přidává další omezení.

Lidé, kteří jsou dnes ve středních letech, se narodili do doby, kdy byla západní Evropa nejvýznamnějším ekonomickým celkem na světě. Dnes je Unie třetí. Co se stalo?

Má to dva důvody. Jeden není naší vinou, a to sice že Čína, celá jihovýchodní Asie a dnes také Indie se v uplynulých dekádách odrazily k velkému ekonomickému růstu. To bylo dáno tím, že země zavedly tržní prvky, což uvolnilo obrovský potenciál. Tehdy pomáhala i demografie, což u Číny už neplatí. I tak je ale ekonomicky významnější než EU i USA.

Druhý důvod je, že jsme v Evropě sami začali z pohledu hospodářského růstu zpomalovat, a to bez ohledu na to, co se dělo v Číně nebo Indii. Prvních třicet let po druhé světové válce byl ekonomický růst v západní Evropě okolo čtyř procent ročně. Od 70. let začal markantně klesat a už nepřestal. Během poslední dekády je růst kolem procenta ročně a přibližujeme se ke stagnaci.

Co se s tím dá dělat?

Zvrácení trendu by vyžadovalo razantní reformy jak na národních úrovních, tak především na úrovni EU. Musely by to být výrazně protržní reformy, muselo by se ustoupit od neustálého nárůstu regulace na kontinentu, dotačního typu ekonomiky a nastolit mnohem liberálnější ekonomický systém, ve kterém by se podnikatelům chtělo více investovat a ve kterém by bylo předvídatelné prostředí, které by motivovalo k byznysu. To je hlavní problém současné Evropy, že se stává nesmírně rigidním celkem, který se sám od sebe nikam nehýbe.

Vidíte pro to vůli na patřičných postech v rámci vlád a EU?

Vůli nebo alespoň uvědomění si situace na nejvyšších postech v Evropě nevidím. V roce 2000 Evropská unie vydala Lisabonskou strategii. Tehdy se lídři domluvili, že se pokusí co do tempa hospodářského růstu vyrovnat USA, protože v devadesátých letech za nimi EU zaostávala. Všechny navržené změny však vedly jen k posilování regulačních orgánů a veřejných výdajjů, vůbec se nesnažily ekonomiku uvolnit.

Po pěti a deseti letech tato strategie byla zhodnocena s tím, že nedosahuje výsledků, kterých měla. Po dalších několika letech se na ni úplně zapomnělo.

EU tedy podle vás rezignovala?

Domnívám se, že nejvyšší místa v EU se v podstatě smířila s tím, že jsme stagnační celek, a místo hospodářského růstu se začínají orientovat na jiné cíle, které chtějí předložit obyvatelům jako náhradu - například být lídry v ekologické oblasti nebo nově v regulaci umělé inteligence. To je ale zástupná strategie.

Mimochodem s umělou inteligencí je to příznačné. V Evropské unii ještě umělá inteligence netvoří žádný významný byznys a jsme v jejím rozvoji pozadu za USA. Nicméně EU již připravila celou regulaci tohoto byznysu a pokuty za její porušování. Ještě tedy nemáme samotný sektor ekonomiky, ale už víme, jak jej budeme pokutovat. To ukazuje, jak nepřívětivým místem pro technologické inovace se stáváme.

Jaké to bude mít důsledky?

Ten důsledek bych nazval skanzenizací Evropy. Stane se z nás něco, co kdysi bývalo slavné a na co se obyvatelé jiných kontinentů možná budou jezdit dívat. Technologické inovace v EU vznikají minimálně a zároveň jsou na ústupu tradičně silné sektory, jako je výroba automobilů nebo chemický průmysl.

EU sice skoro stagnuje, ale životní úroveň tu je stále rekordně dobrá. Pocítí tedy důsledek této "skanzenizace" běžný občan třeba v Česku?

Rozhodně. Jako příklad dám inflační epizodu. Ta samozřejmě proběhla po celém světě, nejen v Evropě, ale to, jak citlivě lidé reagují na zdražování a pokles životní úrovně, může naznačovat, jak by v budoucnu lidé reagovali, kdyby v Evropě klesala životní úroveň.

Připomenu, že EU má velmi ambiciózní cíle v oblasti ekologie a udržitelnosti. Má několik plánů, které by postupně zahrnovaly vytvoření plateb za emise oxidu uhličitého v nejrůznějších částech ekonomiky. Nebyl by to jenom průmysl, přidala by se doprava, zpoplatnění emisí v zemědělství, stavebnictví, až by to postihlo celou společnost. Nevyhnutelně by tak došlo k navýšení nákladů jakékoli ekonomické činnosti, což by znamenalo i růst cenové hladiny. Nyní jsme viděli, jak na to lidé citlivě reagují, takže by jistě reagovali i v této situaci.

Čína nebo Indie na ekologii zdaleka tolik nedbají. Je to to hlavní, čemu vděčí za svůj růst?

Cesta ekologických politik, kterými se vydává EU, je cestou, která nemusí mít v globálním měřítku valné výsledky a může ekonomicky poškozovat nás samotné. Toto Asie odmítá dělat. Jako primární cíl má, aby se tamní obyvatelé dál přibližovali životní úrovní Západu. Díky rostoucímu bohatství mohou následně přikládat větší důraz i ekologii. Primárním cílem tedy je zvyšovat bohatství tak, aby si země mohla dovolit i ekologické priority. V EU je uplatňována jiná cesta, kdy jsou primárně zaváděny restriktivní regulace. A doufáme, že to bude mít nějaké ekologické přínosy a že tyto regulace ekonomika unese. Pokud je to mít nebude, a zatím to vypadá, že globální význam budou mít minimální, tak volíme prohru na obou frontách - nemáme ani růst, ani ekologii.

Vzhledem ke klimatické změně ale možná není čas čekat na růst a je potřeba začít dělat něco teď, a předejít tak horším dopadům.

S takzvanou klimatickou krizí nesouhlasím, protože jsem zatím nikde neviděl data ukazující, že se člověk v něčem takovém ocitá. Když se podíváme na současný svět, tak kdybychom dali stranou covidovou epizodu, která data vychýlila, tak Země hostí rekordní počet obyvatel, kteří se rodí s rekordně vysokým očekávaným věkem dožití, rekordně nízkou kojeneckou úmrtností, lepšími vzdělávacími možsnostmi než kdykoli dříve, lepší zdravotní péči a tak dále. Toto dokázal svět díky hospodářskému růstu.

Klima se mění a má výchylky, které pro nás vytvářejí náklady, ale není pravda, že jsme v krizové situaci. Dánský statistik Lomborg přesvědčivě ukazuje, že když podělíme náklady na nejrůznější klimatické události, které máme, velikostí světové ekonomiky, tak tyto naše relativní náklady jsou nejnižší v historii. I počty úmrtí jsou díky lidské adaptaci na nejrůznější klimatické události nižší než dříve. Nejsme tedy v krizové situaci - jsme naopak v lepší, než jsme byli dřív.

Přesto průměrná teplota na planetě roste, což si začíná daň vybírat už nyní.

Pokud si ale podvážeme hospodářský růst, tak tím dosáhneme pouze toho, že nebudeme mít finance na to, abychom jednotlivé klimatické dopady řešili. Například Nizozemsku hrozilo, že bude zaplaveno mořem. Situaci ale neřešilo tak, že by u všech zemí vynucovalo ekologická opatření, která by stejně nestihla včas zafungovat a podvázala by růst, ale postavilo hráz. To mohlo Nizozemsko udělat jen díky svému relativnímu bohatství. Kdyby si dávno předtím podvázalo růst a bylo chudé, boj s rostoucí hladinou moře by prohrálo. Tento přístup tak říká: nechme ekonomiku růst, abychom měli prostředky na řešení konkrétních problémů. Klimatické dopady máme řešit a klimatu se přizpůsobovat, ne s ním bojovat.

Proč nás v hospodářském růstu předbíhahí i USA, pro které je klima také téma a zároveň jsou populačně slabší?

USA jsou schopny vyprodukovat větší ekonomický výkon na hlavu. Důvodem je, že Spojené státy dokážou dlouhodobě rychleji zvyšovat produktivitu. Produktivita ve Spojených státech je dílem především toho, že jsou pružná ekonomika s menším počtem regulací, zcela volným trhem práce a mají menší dominanci vlády nad ekonomikou. Díky tomu se v ní snáz investuje, což právě zvyšuje produktivitu.

Tím největším rozdílem tedy je, že v Evropě zkrátka vládne regulační šílenství. Firmy nevědí, jestli se tu najednou neobjeví regulace, která jim překazí byznys, takže se do projektu ani nepustí. Mnohokrát jsem od manažerů firem slyšel, že mají spousty projektů na stole, ale bojí se, že by je kvůli regulaci nemohli dokončit nebo že by přestaly být ziskové.

Velmi bolestivé je evropské manko v technologiích. Dám příklad z akciových trhů, u nichž se pohybuji. V americkém indexu S&P 500 je přes 60 čistě technologických firem, několik jich je těch obrovských, například Meta nebo Google. Z evropské obdoby indexu, která zahrnuje 600 firem, je technologických pouze 30. To dokazuje, že u nás není pro zavádění technologií přiznivé prostředí, což se odráží na růstu hospodářství.

Několikrát jste zmínil potřebu uvolnění regulace. Prošli bychom podle vás jako hospodářství krizemi lépe, kdybychom měli volnější regulace a také méně dotační ekonomiku?

Ano, protože firmy nemají problém, že by neměly přístup ke kapitálu, ale narážejí na obrovskou regulační nebo dotační bariéru. Firmy totiž nemohou jít do konkurence s těmi, které mají dotace. Kdybychom nebyli v dotačním prostředí, které ekonomiku pokřivuje, a byli bychom v méně regulovaném prostředí, tak by se naše ekonomika z krizí a šoků dostávala lépe.

Druhá věc je situace v Německu, které má drahé energie. Firmy, které jsou energeticky náročné a přinášely Německu velké příjmy, už přestávají být ochotné v zemi investovat. Loni například oznámil zavření svých závodů v jižním Německu chemický gigant BASF s tím, že nadále bude investovat na jiných kontinentech. Na Němce jsme přitom navázaní, takže jejich problémy na nás velmi doléhají.

Doplácíme tedy na vypínání jaderných elektráren v Německu.

To už je pomalu minulost, ale podle mne to byla chyba. Z dnešního pohledu je až neuvěřitelné, jak citlivě zareagovalo Německo na havárii ve Fukušimě, i když jemu podobná událost nehrozila. Celkově pak vznikla nedostatečná výrobní kapacita v Evropě, což přispělo k růstu cen energií. Od nadnárodních firem je slyšet, že nemají důvod v EU investovat, když zde budou platit za elektřinu a zemní plyn dvojnásobek toho, co platí v USA.

Může se tedy stát, že Evropu podniky úplně opustí?

Částečně se to děje a je to poznat nejen ve výrobě, ale i ve vývoji. Před pár dny se objevila zpráva, že Volkswagen Group úspěšně vyvíjí pevnou baterii pro auta, která by měla mít vysokou kapacitu a vydržet mnoho set nabíjení. Nabídla by podobný komfort, jako nabízejí auta se spalovacími motory. Zajímavé ale je, že automobilka tento vývoj provádí přes dceřinou firmu v USA. To je přece paradox: baterie jsou na pomezí automobilového a chemického průmyslu a ty byly sto let dominantou německého hospodářství. Vývoj však nyní probíhá v USA. To ukazuje, jak nepříznivé podmínky tu pro vývoj máme. To by mělo být varováním.

Máme tedy vůbec ještě reálnou šanci vrátit se do čela ekonomické výkonnosti?

Lidi zajímá ekonomický výkon na hlavu a v tom jsme nadále bohatší než Čína. Pokud se ale bavíme o celkovém ekonomickém výkonu EU, tak zde jsem skeptik a myslím si, že málokdi se chce v EU postavit skutečným problémům čelem. Nemyslím si tedy, že tento trend zastavíme. Čína sice zpomaluje, má své problémy, ale stále má větší potenciál.

Zmiňujete, že Čína má problémy. Známé jsou například její potíže ve stavebnictví. Má takových problémů víc?

Čína má strukturální problémy. Jde například o to, že zemi v řádu několika dekád čeká obrovský problém s demografií. Země má nejmenší počet porodů za 70 let. Momentálně jí hrozí, že až půjde do důchodu současná početná generace, tak ji nebude mít kdo živit. I kdyby se ale Číně povedlo porodnost obnovit, tak se nevyhne období, kdy bude mít málo lidí na uživení silnějších starších ročníků. Nicméně to je problém velké části světa. Vstupujeme zkrátka do etapy, kdy nás bude málo na to, abychom udrželi bohatství pro stárnoucí populaci. Proto potřebujeme růst produktivity více než dříve.

Privatizace zemědělství v Česku se po třiceti letech završuje

Hospodářské noviny, č. 238, 11. prosince, 2023

Jan Brož

České zemědělství prochází aktuálně rozsáhlými proměnami vlastnictví. Těch, kteří chtějí podniky prodat, je hodně a těch, kteří chtějí nakupovat, také. Nejde o úplně nový trend, letos je však umocněn změnou ve vyplácení dotací, která znevýhodňuje podniky s větší rozlohou. Výsledkem je, že z tuzemského venkova mizí "zemědělská střední třída" a krajinu postupně ovládají malé rodinné farmičky na jedné straně a velké finanční skupiny, jejichž aktivity se zdaleka neomezují jen na zemědělství, na straně druhé. Nutno dodat, že tyto střední podniky ještě nedávno platily spíš za velké hráče. A vstup těch opravdu velkých nemusí být oboru nutně k neprospěchu.

Transformace odstartovala už zhruba v polovině minulého desetiletí, kdy si čeští finančníci všimli potenciálu potravinové prvovýroby, jištěné dotačními příjmy, neklesající hodnotou půdy a také prostou skutečností, že jíst budou lidé vždy. Bouška, Zach, Němec, Tesař, Vítek, Samaras... v seznamu nejbohatších Čechů se už jen obtížně hledá někdo, koho obor nezlákal. Ti se přidali k tradičním velkým zemědělcům jako je Babiš, Večeřa, Kolář, Milek či Jandejsek, z nichž nejeden v miliardářském žebříčku časopisu Forbes rovněž figuruje.

Podnikatelé z druhé skupiny, občas a ne vždy právem nazývaní agrobaroni, však historicky ovládali jen část sektoru. Podstatnou roli v něm hrály podniky o velikosti stovek až jednotek tisíců hektarů, které vzešly z privatizace někdejších JZD. Většinou měly velmi roztříštěnou vlastnickou strukturu a řídili je agronomové bez větších ambicí a zkušeností s "velkým" byznysem. Tato generace zestárla, aniž by si dokázala vychovat následovníky.

Jak vysvětluje prezident Agrární komory Jan Doležal, zájem farmu prodat podporuje i řada dalších vlivů. Ceny zemědělských komodit spadly z loňských rekordů dolů, zatímco mzdové náklady či náklady na energie, loni často ještě fixované, jsou nahoře.

Především se však dotační oslíček už netřese tolik jako v minulosti. HN mají k dispozici příklady typizovaných zemědělských subjektů, které ukazují, jak reforma jejich hospodaření ovlivňuje. Podnik hospodařící na 1500 hektarech s 21 zaměstnanci, 300 mléčnými kravami a tržbami ve výši 90 milionů korun získá letos na dotacích 6,57 milionu. Tedy sedm procent v poměru k tržbám. Podstatné je, že podniká na více než 150 hektarech, což je limit, za kterým se podle nového schématu začínají dotace snižovat. Soukromý zemědělec se 100 hektary bez živočišné výroby zaměstnávající jen sám sebe dosáhne pak tržeb ve výši 5,7 milionu. Z toho tvoří dotace 1,18 milionu, tedy 21 procent. Ještě loni by přitom tento poměr byl mezi oběma uvedenými příklady zhruba vyrovnaný.

Ještě větší nepoměr pak panuje při srovnání většího podniku se soukromým zemědělcem, který hospodaří v takzvaných znevýhodněných oblastech, na pastvinách chová 25 krav na maso a jinou produkci nemá. Může však čerpat nejrůznější typy ekologických podpor a dosáhne tržeb až ve výši 2,4 milionu korun. Dotace z toho tvoří 88 procent. Z toho je patrné, jak citelně reforma na podniky střední velikosti dopadla.

Původně panovala obava, že reakcí bude účelové štěpení tak, aby se farmy vešly pod 150hektarový limit. To se však podle dostupných informací masově neděje. Místo toho dochází k pravému opaku. Stárnoucí vlastníci firem je nabízí k prodeji. Zájemci jsou trojího typu. Jednak to jsou právě velké zemědělské skupiny jako Agrofert, Agro Měřín či Úsovsko. Jejich akviziční apetit právě kvůli dotační reformě už není tak velký jako třeba ještě před dvěma lety. O zajímavé farmy však stále zájem mají, o čemž svědčí třeba nedávný nákup společnosti CIZ Agro Agrofertem či společnosti Rolnická, kterou v tandemu přebírají Úsovsko bývalého ministra zemědělství Jiřího Milka a Agro 2000.

Dále to jsou zmínění nezemědělští investoři hledající příležitosti, jak bezpečně uložit peníze vydělané v jiných odvětvích. Jejich zájem naopak roste. Na ty tradiční hráči obvykle pohlížejí s velkou nedůvěrou. Sektoru vlastní silný konzervatismus, stejně jako obvyklé vesnické "drby" v tom hrají nemalou roli. Že "miliardáři z Prahy" na získané půdě chtějí stavět fotovoltaiku, skladové haly, nebo dokonce úložiště radioaktivního odpadu, patří mezi klasické předsudky. Častější případ však je, že noví majitelé přináší do oboru i novou energii, nekonvenční přístupy a také dostatečný kapitál. Tedy to, co odcházející generaci chybělo.

"Tradiční vlastnické struktury jsou naředěny novými subjekty, které k oboru přistupují jinak. A často to dělají dobře. Třeba už jen tím, že narovnají mzdové podmínky na úroveň jiných odvětví, čímž nalákají zkušené odborníky. A nebojí se také investovat," říká výkonný ředitel Patria Corporate Finance Milan Bílek, který se na několika velkých transakcích z poslední doby podílel.

Třetí skupinou jsou pak "nájezdníci", drsní podnikatelé usilující o nepřátelské převzetí podniku skrze výkup podílů od drobných podílníků, kteří často nemají představu o hodnotě majetku. Práci jim ulehčuje skutečnost, že vedení farem na drobné družstevníky či akcionáře léta kašlalo a ze ziskového hospodaření jim často posílalo jen drobné nebo třeba pytel brambor. Zdroje z trhu se nicméně shodují, že nepřátelských nájezdů aktuálně přibývá a útoku čelí nejedna farma. Pro podnik v takové situaci může být pak příslušník miliardářského žebříčku vítaným zachráncem. Ochota přehlédnout, že jde o "sako z Prahy", je pak leckdy mnohem větší.

Bílkovými slovy, po více než třicety letech se završuje privatizace sektoru. "Roztříštěné vlastsnictví je chiméra. Nakonec vždy dojde k nějaké konsolidaci," míní šéf Patria Corporate Finance. Nová podoba zemědělství však nebude znamenat návrat k zažité a idealizované představě tradičního sedláctví, jak si mnozí vysnili nejen po roce 1989, ale i před 1,5 roku, kdy vláda schválila sesekání podpory velkým firmám a zvýhodnila ty malé.